Koronaturistika 4.0 aneb vlakové toulky po Apulii

Cesta do Apulie byla ještě dobrodružnější než na Krétu. Česká čísla stále rostou a už úspěšně atakovaly čtyřmístné cifry. Možnost nenadálé změny v podobě povinnosti negativního testu na COVID nebo zákazu vstupu je nabíledni a může přijít každou hodinou...

Alberobello

 

Proto itinerář nepiluji. Spokojím se s lokalitami z cestopisu od Kačky. Na mé čtyři noci to bohatě stačí a ty v rámci zjednodušování beru na jednom místě - v Bari. Zákaz naštěstí nepřijde a ve středu v 12:35 můžu odletět z pražského letiště směr Bari. V Ruzyni na Terminálu 2 mě překvapí povinná pasová kontrola, i když letím v rámci Schengenu. Její smysl nějak nechápu, neboť neschengenská jednička by měla být otevřená taky.

1. den (Praha - Bari - Trani - Bari)

Poloprázdná Ruzyně

Duty Free Havel

V Praze probíhá nástup dvěma autobusy. Odlétáme na čas. Letadlo je poloprázdné, jestli je hodně plné, tak z 40%. Není problém získat svou vlastní trojku. Personál to nijak nekontroluje ani neřeší. Využívám toho a odsedám si. Je jasný den a výhled téměř nenarušují žádné mraky. Nad Chorvatskem si tak užívám podívanou na nesčetné ostrůvky.

Může mi nějaký znalec Chorvatska sdělit, které že to ostrovy jsou zrovna pode mnou?

Apulské pobřeží

Po půldruhé hodině přistáváme v Bari. Výstup probíhá přes chobot. V Itálii opět nikdo žádný formulář nevybírá, a to jsem měl tentokrát tři - jeden obecný pro vstup do Itálie, druhý pro vstup do Apulie a třetí self-declaration form, co mi před letem poslal Wizz Air. Ano, opět letím s Wizzem a opět za kredity. O jejich spekulativním původu radši pomlčím a díky tomu její cena 23,17 kreditu nijak nezatížila cestovatelský rozpočet.

 

Na letišti se dívám na přehledovou tabuli s odjezdy MHD a autobusů z letiště. Pokud se dobře dívám, žádný autobus v nejbližší hodince nejede, tak musím vlakem za 5 €. Sice je něco po druhé odpoledne, ale západ slunce se blíží. Má přijít někdy kolem čtvrt na sedm. Je znát, že už končí léto.

Stanice na letišti

 

Dojdu do Hotelu Cristal, co jsem pro současný pobyt vybral. Je do deseti minut od zdejšího metra a čtvrthodiny od nádraží Bari Centrale. Non-stop recepce, v pokoji vlastní koupelna, okno a klimatizace. Vše co cestovatel potřebuje v létě v době COVIDu. Za 26 € na noc to ujde. Avšak postel je podobně jako na Krétě s tvrdou matrací, až mě předčasně budí ze spaní. Ale taky to není takový extrém jako v Hanoji, kdy i prkno bylo měkčí. Milovníky tvrdých postelí potěší, mě však ne.

Na pokoji si odložím věci, vytvořím malé zavazadlo a jdu na nádraží. Znovu mi pije krev automat od Trenitalia (italských drah). Něco tak pomalého se nevidí. Pomalý výběr destinace, jízdenku snad tiskne minutu a další minutu trvá vrácení drobných. Vlak do Barletty (jízdenka 4,3 €) mi přitom odjíždí už za pár minut.

Chaos před Bari Centrale. Někdy jim tu asi jezdili trolejbusy, ale teď tu už zbyly jen troleje.

Na nástupiště doběhnu s rezervou pár minut. Avšak vedle peronu stojí od pohledu nějaký rychlík. Vzhlédnu k odjezdové ceduli a tam Venezia, zpoždění 70 minut. Najdu si seznam odjezdů a tam u vlaku do Barletty zpoždění už 20 minutu. Z rozhlasu a rolujících informací pod odjezdy, pochopím, že snad nějaký incident na trati.
 

 

Zpoždění se protahuje až na 50 minut a když se vlak konečně rozjede, táhne se jako courák a nabírá dalších 20 minut. Na další cestu už nemám nervy. Vystupuji tak už v Trani, kde mi tak zbývají dvě hodiny slunečního svitu.

Ulice směrem do centra

Přístav v Trani

 

Trani je městečko s 55.000 obyvatel severně od Bari s historií datující se až do 9. století. Nejdřív se jdu kouknout na východ do parku k Villa Comunale di Trani. Je odsud hezký výhled na okolní zátoku. Moře zde působí divoce díky rozeklaným skalám. Nicméně historicky zajímavá část je až na druhé straně zátoky sloužící jako přístav. Je jí Basilica Cattedrale San Nicola Pellegrino pocházející z 12. století. Na dohled od ní je hrad Castello di Trani z 13. století. Vizuálně svými rovnými a strohými zdmi nijak nezaujme. Naopak katedrála je velmi fotogenická.

Chiesa e convento Madonna del Carmine

Výhled z parku. Po Řecku tu mají konečně parky.

Basilica Cattedrale San Nicola Pellegrino z 12. století

Basilica Cattedrale San Nicola Pellegrino

Castello di Trani

Z Trani se do Bari vracím za 3,3 €. Přes den vlaky jezdí každou půl hodinu, ale s přibývajícím večerem frekvence dost řídne. Do Bari se vracím až za tmy. Vydávám se na noční procházku skrz centrum. Lidí je tu fakt plno. Po koronavirových omezeních nikde ani stopy. Jen v MHD, muzeích a obchodech jsou povinné roušky. To ale nebrání obrovským sešlostem a zahrádkám doslova praskajících ve švech. Včerejší opulentní večeře stále účinkuje a ani moc nemám hlad. Zastavuji se proto v 100 Montaditos jen na dvě bagetky po euru. Na pokoji dávám rychlou sprchu a jdu spát. Avšak nejdřív odtočím celou Niagáru, a pak je voda buď vařicí jak v japonském Onsenu nebo ledová jak v Baltu v červenci a nejde nastavit nic mezitím. Klasika.

Castello svevo v Bari

Basilica cattedrale di San Sabino

Večeře šampiónů

2. den (Bari - Alberobello - Locorotondo - Monopoli - Polignano a Mare - Bari)

Ve čtvrtek nastává zlatý hřeb celého výletu - cesta do Alberobella. Když jsem tu byl loni, nepodařilo se mi tam za víkend podívat. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nenašel jsem nic, co by tam jelo o víkendu. Nyní jsem tu v týdnu, tak to dám. Za 4,3 € kupuji lístek na autobus. Ač autobus, provozuje ho Trenitalia.

Polohu zastávky pracně hledám už večer předem (mám jisté zkušenosti). Odjíždí z druhé strany nádraží Bari Centrale. Na mapě to můžete najít jako Largo Sorrentino (v Mapách Google je i POI "Alberobello bus stop"). ízdní řád nebo označení linek byste tu hledali marně. Když se budete hodně snažit, objevíte tu značku autobusové stanice s logem Trenitalia. Je to jen takový asfaltový plácek, kde náhodně staví autobusy různých dopravců. Ten do Alberobella je červený a má na sobě nápis "Trulli link". Při nástupu se kontroluje teplota a autobus pak prochází policista a kontroluje, zda všichni mají správně nasazenou roušku.

Jízda trvá cca hodinu. Tento autobus má jakous takous signalizaci zastávek, avšak v půlce cesty už začíná zaostávat. Na zastávce, kde nikdo nenastupuje nebo nevystupuje se nestaví. Pokud mluvíte italsky, můžete si s řidičem i domluvit vysazení někde po cestě mezi oficiálními zastávkami. Už po cestě mě překvapuje, že ony typické domky, trullo (množné číslo trulli), jsou k vidění i mezi polemi a v okolních vesnicích.

V Alberobellu jsem v devět ráno. Nejdřív dojdu na nádraží prozkoumat, zda si tam můžu koupit zpáteční lístek. Poté se vydávám na průzkum města. I v moderních částech města se dá najít řada trulli. To ale není nic ve srovnání s vyhlídkou Santa Luccia od Piazza del Popolo. Protější kopec je obsypaný stovkami trulli s různými malůvkami na střechách.

Budova radnice na Piazza del Popolo

Trulli jsou sněhobílé kulaté domečky se šedou kuželovitou střechou, na níž bývají bíle vyvedené symboly pro štěstí. Svůj vrchol popularity zažily v 19. století a původně sloužily jako zemědělské přístřešky nebo skladiště. V Alberobellu jich je celkem 1030 a díky tomu má od roku 1996 zápis v UNESCO.

Navzdory tomu, že je časné dopoledne, slunce už slušně připaluje a předpověď počasí slibuje třicítko. O to víc potěší zdejší informační cedule italsky informující, že v celém regionu Alberobellu je povinné roušku nosit i venku. Anglický překlad chybí. On i do jakéhokoliv jiného jazyka. Ulice takřka liduprázdné. Chvilku to zkouším, ale nedá se to. Zvládnu propotit i nesmáčivou roušku. Peču jim na to. Do levé ruky litrovku vodu a do druhé mobil. Mít v tom vodku, vypadal bych jak ruský mužik.

Procházím uličkami vinoucími se do kopce lemovanými trulli, dělám jednu fotku za druhou. Krámky se suvenýry mezitím pomalu otevírají, pokoupím pár magnetek, zavítám i do zdejšího trulli kostela Chiesa a Trullo Parrocchia Sant'Antonio di Padova a zjišťuji, že tu není moc co jiného dělat. K tomu ty roušky a půlka vody pryč. Po hodince se rozhoduji se vydat dál.

Proto v 10:42 nasedám na vlak směr Locorotondo (1,1 €). Na nádraží je sice automat na lístky, opět nechutně pomalý, ale už tu není funkční označovač jízdenek. A v Itálii je potřeba štípnout všechny lístky i navzdory tomu, že dost často na nich máte vyznačený čas odjezdu. Kdy vám automat prodá jízdenku s přesným časem a kdy bianco šek, je mi taky záhadou. Vždy se vás ptá, kterým vlakem pojede, ale téměř nikdy ten čas na jízdenku nevytiskne.

Vlak přijíždějící na nádraží do Alberobella

 

Na peronu se od ostatních dozvídám, že prý ve vlaku. Vlak vypadá jako běžná souprava, ale táhne se snad pomaleji jak šukafon a vevnitř označovač samozřejmě chybí. Naštěstí stejně tak chybí aktivní průvodčí. O 12 minut a 9 kilometrů později vystupuji v Locorotondo. Toto městečko je známé svými běloskvoucími ulicemi a údajně se jedná o jedno z nejhezčích italských měst. Můžu potvrdit, že v centru prakticky není žádná jiná barva jak bílá a ty poledním vedrem a koronou vylidněné uličky jsou fakt pěkné. Normálně v sezóně to tu určitě vypadá naprosto jinak.

Výhled z Locoronda do okolí. Trulli jsou roztroušeny všude.

Improvizovaný oběd

Čas mám výborný, tak se rozhoduji k experimentu. Odchytit si ve 13:00 přímý autobus k moři do Monopoli. Avšak přímých spojů tu moc nejezdí. Tento autobus opět provozuje Trenitalia a to s sebou přináší spoře označené zastávky a nemožnost koupit u řidiče jízdenku. V předstihuji ji tak kupuji za 1,8 € online, protože na nádraží by to byla fakt štreka, a jen doufám, že ji není potřeba taky vytisknout. Ač železnice, autobusová zastávka Monopoli je asi kilometr od nádraží a pro jistotu tu mají hned tři kousek od sebe. A cestující hledej, z které to pojede. Máš šanci 1 : 3, že to uhodneš. Ani místní nevědí. Ale nakonec se podaří a s mírným zpožděním odjíždím správným autobusem.

Do Monopoli je to necelých 30 kilometrů, ale taky hodinu třicet pět okružní jízdou autobusem. Díky tomu si aspoň užívám vyhlídkovou jízdu skrz apulský venkov a všímám si, kde všude jsou trulli. Ta krajina je jimi přímo poseta. V půl třetí, prakticky podle jízdního neřádu, vystupuji v centru Monopoli na místě, kde tento autobus ani neměl stavět. Avšak je to přímo v centru, tak neremcám, avšak zastávku bych tu hledat nechtěl. Odteď si říkám, že už jezdím po Apulii jen vlakem...

Monopoly je jednak světoznámá desktová hra, ale s "měkkým i" to je taky malebné městečko na jihu Itálie s 49.000 obyvateli. Je v něm spousta kostelů, ale ty jak koukám, mají nyní poněkud zvláštní otevírací dobu. Buďto dopoledne nebo až večer (8:30-12:00 a 17:00-20:00), tak si nechávám zajít chuť. Kromě kostelů může nabídnout malebnou městskou plážičku Cala Porta Vecchia. Dá se i pár kilometrů na jih k pevnsoti S. Stefano. Samotné historické město je obklopeno pobřežními hradbami, v současné době sloužícími jako promenáda s výhledem na moře a na přístav shlíží hrad Karla V.

Piazza Vittorio Emanuele II

Populární městská pláž Spiaggia Cala Porta Vecchia. Pozor, je malá a úzká!

Z Monopoli se za 1,1 € vydávám jednu stanici vlakem do Polignano a Mare. Polignano je ani ne dvacetitisícové městečko oblíbené pro svou kamenitou pláž vtěsnanou do skalní rokliny a historické centrum plné úzkých uliček umístěné na skále s nádhernými výhledy na zátoku. Bohužel plavky jsem dneska s sebou nebral, tak si podruhé jen namáčím nohy. Ty nejlevnější sandále z Decathlonu přitom překvapivě drží a už vydržely x-tero namáčení v Baltském, Egejském i Jaderském moři...

Úzké uličky v centru Polignano a Mare

Polignano, to jsou hlavně výhledy a pláže vklíněné mezi skály

 

 

Kus na západ se nachází další pláž, která již není tak vtěsnaná mezi vysoké skalní útesy. Podle fotek by na ní měl být i písek. Jenže zdání klame a písek tu není, jen menší kamínky. Dobrá zpráva je, že zřejmě ještě nemám koronavirus, ale ta horší je, že z vody cítím slabý puch rybiny.

Za 2,5 € se dopravuji zpátky do Bari. Venku je už znovu tma. Po příjezdu se snažím zjistit, jak se zítra dostat do Matery. Z Bari Centrale tam má jezdit železniční společnost Ferrovie Appulo Lucane. Po chvíli intenzivního hledání se mi ho podaří lokalizovat. Nachází na pravé straně od hlavního vstupu do zdejšího metra směr letiště. Na Bari Centrale jsou totiž celkem tři nádraží - Trenitalia, metro a Appulo Lucane. V tomto případě se jedná o nadzemní dráhu.

Jízdní řád vlaku do Matery platný během září

 

Jenže, jak se můžete dočíst z jízdních řádů umístěných v rámci nádraží, v těchto měsících, na dráze probíhají stavební práce a cirka půlka spojů je nahrazena autobusy. Na odjezdové tabuli u nich pak není číslo nástupiště, ale "BUS". Vzhledem k tomu, že buďto v rámci úspor nebo boje s koronavirem na nádraží není ani jeden člen personálu (k prodeji jízdenek slouží jen jeden jediný automat) a nikdo vlastně neví, odkud ty autobusy odjíždí, je úspěch zítřejšího výletu ve hvězdách.

Jde na mě hlad. Už delší dobu řeším filozofickou disputaci, zda je primo a secundo piato (doslova první a druhý talíř) navrženo, aby zasytili dohromady nebo každý zvlášť. Co je jisté, že jejich ceny začínají na 8 € a pokračují někam přes 15 €. Nejde to moc dohromady s tím, jak se o jižní Itálii říkává, jak moc je chudá. Tohle lidovka fakt není.

Pizza k večeři

 

Druhé specifikum je, že na většině míst v Apulii je půlka restaurací zavřených a ta druhá tak prázdných, že netušíte, zda se v nich aspoň nachází kuchař. Populární podniky se plní až večer po západu slunce. To je v nich najednou problém najít místo. Na to narážím teď. Gyros ani kebab nechci a ve slušně vypadajících restauracích mají tzv. plno. Končím tedy u pizzy z nějakého radoby fastfoodu. Co mě ještě na jihoitalské gastronomii překvapilo, byly nechutně dlouhé fronty před KFC a Mekáčem tvořené hlavně mladými lidmi.

3. den (Bari - Matera - Bari - Barletta - Bari)
Ještě večer na pokoji znovu koukám do vyfotografovaného jízdní řádu. Podle něj by měl v 5:59 vyjíždět vlak přímo až do Matery, žádný náhradní autobus. Vstávat v takovou nekřesťanskou hodinu se mi moc nechce, avšak tvrdá matračka rozhodne jinak. Dokonce mám ráno ještě půl hodiny k dobru.

Kupodivu se mi v pět ráno daří sehnat i teplý croissant. V automatu na nádraží kupuji lístek za 5 € až do Matery. Oproti těm od Trenitalia je přímo jako Usain Bolt. Během půlminuty mám lístek! Z nástupiště si užívám výhled z výšky na potemnělé ulice Bari. Svítat bude až čtvrthodinky po odjezdu. Mírně mě znejistí, že na vlaku nesvítí Matera, ale Gravina. V jízdním řádu je někde mezi Bari a Materou a vlak tam ani nemá stavět. Jedno je jisté - jsem v Itálii a někdo se tu dopouští jednoho z hříchů proti veřejné dopravě. Teď jen jestli vlak jede opravdu do Graviny nebo se někdo nenamáhal upravit hlášení stanic.

 

Doufám, že se to dozvím od průvodčího. Jenže ten za celou hodinu a čtvrť nepřijde. Koneckonců, na tento ohrožený druh jsem tu za celou dobu pobytu narazil jen jednou při jízdě z Lecce do Bari. Pravda je nakonec někde uprostřed. V Altamuře vlak zastaví, ozve se hlášení v italštině - do Graviny pokračuje autobus a do Matery se přestupuje na jiný vlak. Asi neumím číst italské jízdní řády... 

 

Přesně v 7:58 podle jízdního řádu přijíždím na Matera Centrale. V Mateře jsou od sebe zastávky rozesety sotva pár set metrů. Vlak se ani nerozjede a už zase staví. Trať je jednokolejná a Matera Centra až na jednu kolej vypadá jak stanice pražského metra. V podzemí a podobně vyvedené jméno stanice jak někde na céčku.

 

První zastávku si dávám u hradu Castello Tramontano na malém kopečku nad městem. Ještě je docela chladno, tak se ani nezadýchám. Matera je však známá kvůli svým "sassi", kam se teď přesouvám. Sassi doslova znamená dům vyhloubený ve skále, ale vnímám to spíš přeneseně jako vyhlídky na město rozeseté po strmých skalách. Ano, v Mateře se chodí hodně nahoru a dolů.

Výhled od hradu

Jako první si toho všimnu na vyhlídce Belvedere Piazzetta Pascoli, která mi naservíruje celou Materu jako na dlani. Vypadá to kouzelně, ale myšlenka na to jít dolů a zase se zpátky škrábat nahoru se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Nicméně i tak sestupuji k Sasso Caveoso. Po cestě koupím magnetky a poprvé vidím granátová jablka na stromě. Vyleze i na skály ke skalnímu kostelu Chiesa Rupestre di Santa Maria di Idris s velkým železným křížem na vrcholu. Ale mají zavřeno a vybírají blíže neurčené vstupné. Asi COVID jako jinde a těžko říct kdy a jestli otevřou. Hned pod ním se nachází další tentokrát už normální kostel Chiesa di San Pietro Caveoso, ale taky zavřený.

Belvedere Piazzetta Pascoli

Poprvé naživo vidím, jak rostou granátová jablka.

Podle cedulek se škrábu zpátky nahoru k Sassi di Matera. Ty velkoryse přehlédnu a dostávám se na Piazza Duomo ke katedrále (Basilica Pontificia Cattedrale di Maria Santissima della Bruna e Sant'Eustachio). Do ní se platí vstupné 1 €. Je monumentální a nádherně zdobená, jak je v Itálii zvykem. Pravděpodobně se tu vše otevírá v 9:30. Když z náměstí shlížím dolů na Materu, jedno vím, zpátky dolů už nejdu.

Basilica Pontificia Cattedrale di Maria Santissima della Bruna e Sant'Eustachio

Až zpětně dokážu docenit, jak moc jsem udělal rozumné rozhodnutí. Při průzkumu horní části Matery podél katedrály se mi začínají motat nohy. Zprvu to přisuzuji hrbatým cestách a jejich různému sklonu. Avšak kamzíkování mi neudělalo dobře a s definitivní platností se cítím malátný. Pro doplnění cukrů si dávám zmrzlinu a zmenšuji zásoby krizových sušnek a během hodiny vypiju skoro dva litry vody.

Chiesa di San Francesco d'Assisi

Piazza Vittorio Veneto

Palombaro lungo na Piazza Vittorio Veneto

Dalího slon na Piazza Vittorio Veneto

V 11:57 opouštím Materu. Na Matera Centrale je naštěstí i WC, které jsem ve městě celkem silně postrádal. Vlak si tentokrát podle světelné singalizace hraje na to, že jede až do Bari. Avšak v Altamuře se znovu přestupuje. Po jeden a tři čtvrtě hodině vystupuji na Bari Centrale. Jdu si dát sprchu a pak znovu mířím na Bari Centrale. Kupuji jízdenku do Barletty. Tentokrát mám s sebou i plavky. Měla by tam být dlouhá písečná pláž.

Výhled z nadzemky v Bari

Rychlý s levný oběd

Barletta je stotisícové přímořské letovisko 65 kilometrů severozápadně od Bari. Je známá pro své pláže, katedrálu a pevnost. Nejdřív jejími pitoreskními uličkami jdu ke katedrále Basilica Cattedrale Santa Maria Maggiore. Na to, že je páteční odpoledne, uličky jsou překvapivě mrtvé. Katedrála má naštěstí otevřeno. Její výzdoba oproti ostatním, co jsem viděl, je celkem strohá. Co by kamenem dohodil se nachází Castello Svevo. Ten švábský hrad nebo spíš pevnost má svůj původ až v 11. století.

Colosso di Barletta

V Itálii jsou velice časté takovéto nonstop koutky s cenami jako ve večerce

Cantina della Sfida

Chrlič na katedrále

Katedrála uvnitř

Castello Svevo

Porta Marina

Po její vnější prohlídce se přesouvám na pláž. V Barlettě mají velmi širokou a dlouhou pláž. Bylo pět odpoledne, a přesto je úplně prázdná. Po Krétě mám zase 100 metrů naprosto privátní pláže. Jen to má průmyslový look kvůli blízkosti přístavu a sil. Do Bari se vracím opět za tmy. Ty krátké dny jsou už citelně znát. 

4. den (Bari - Monopoli - Lecce - Bari - Molfetta - Bari)
Během mého posledního celé dnn v Apulii se rozhoduji nejdřív jet na pláž. Vybírám městskou v Monopoli. Vzhledem k tomu, že je sobota, rozhoduji se tam být co nejdřív ráno, než ostatní vstanou. Plán vychází. Ještě není ani devět a vystupuji v Monopoli na nádraží. Dokonce teď brzy ráno nacházím i otevřené kostely a můžu navštívit i zdejší katedrálu Cattedrale Maria Santissima della Madia z 18. století, která je jedním z nejhezčích kostelů, co jsem za poslední dobu navštívil.

Snídaně před cestou

A mají si děti kde hrát? Ta značka je v Apulii dost častá.

Chiesa-Oratorio-Confraternita di San Cataldo vescovo e Santi Medici

Cattedrale Maria Santissima della Madia

Pláž v půl desáté je ještě celkem prázdná, ale během půlhodiny se už nepříjemně plní. Slyším češtinu, je nejvyšší čas se stáhnout. V 10:51 mi jede vlak na Lecce. Ačkoliv je to tam přes hodinu, z Bari skoro dva, jezdí to regionální vlak za celkem slušnou cenu (8 € a z Bari 10,9 €).

V poledne se ocitám v Lecce. Je tu o něco tepleji jak v Bari a okolí. Je znát, že jsem víc na jih. Lecce je stotisícové město, jehož historie sahá až 200 let před Krista. V římských dobách tu končila Via Appia. Dnes tu v připomínce toho stojí sloup na Piazza Sant'Oronzo, toho času pod lešením. V současnosti se Lecce vyznačuji nažloutlou barvou, úzkými pitoreskními uličkami a spoustou zdobných kostelů.

Do centra jdu z nádraží pěšky. Hlad se hlásí o slovo, tak v první slušnější možnosti zakotvím a dávám oběd. Volba padá na útulnou pizzerkou se šunkovou pizzou za 4 €. Jako v Bologni není, ale i tak lepší průměr. Murphyno zákony fungují, tak poté potkávám mnohem lepší místa.

Na Piazza del Duomo se do mě dává vedro. Jedno jdu přes rozpálené náměstí do katedrály, podruhé zpátky, protože ji zpoplatnili a vstupenky prodávají na druhé straně. Praktické. Za 9 € kupuji sdruženou vstupenku do 4 kostelů a muzea. Plánek ale nemají a nedají, protože COVID. Krásná a univerzální výmluva. Vysvětlit proč kvůli koronaviru nemůžou předat papírovou mapku nezvládají. Tvrdí, že "Italian way". Já mám spíš důvod věřit, že na severu mají pravdu - tam dole fakt začíná Afrika.

Katedrála na Piazza del Popolo

V paměti mi utkví hlavně dva zdobný Duomo di Lecce a Basilica di Santa Croce s albastrově bilým zdobným průčelím a vyřezávánými kamennými oltářemi po stranách. Samotné srdce města však tvoří náměstí Piazza Sant'Oronzo. Na něm se nachází onen sloup ukončující Via Appia, zdobný Palazzo del Seggio, nyní sloužící jako turistické informační centrum a zbytky římského amfiteátru. Ten není jedinou římskou památkou ve městě. O kus dál se nachází Teatro Romano.

Basilica di Santa Croce

Průčelí Basiliky di Santa Croce

Bazilika uvnitř

Římský amfiteátr na Piazza Sant'Oronzo

Chiesa di Santa Chiara

Teatro Romano

Chiesa di San Matteo

 

Po třech hodinách na poledním slunci jsou solidně upečený. Horko těžko nacházím čtvrtý kostel. Sice je to všechno tzv. kousek, ale není to značené a mobilu z toho už umírá baterka. Štěstí, že s sebou tahám powerbanku. Ještě zvenku kouknu na Castello Carlo V a vracím se na nádražím a dalším vlakem do Bari (10,9 €).

V Bari spouštím operaci expresní nákup vody, protože mi jaksi v Lecce nečekaně došla celá dvoulitrovka. Chvatem navštěvuji nádražní Despar a poté poklusem k automatu na lístky. Mám štěstí a je volný jeden v rohu jen na karty. Ještě kontroluji seznam odjezdů, zda není hlášení žádné zpoždění. Do odjezdu zbývá jen necelých deset minut. Vybírám jízdenku, platím kartou a automat hezky pomalinku tiskne lístek. Avšak s rezervou tří minut jsem ve vlaku.

Vlak do Molfetty má plánovaný odjezd v 17:20. Další jede až za hodinu. Vlak je tomu odpovídajícím způsobem narvaný. Vzpomínám na všechny ty poloprázdné vlaky, kterými jsem jel přes týden. V tomhle je problém najít místo k sezení. Pár vagónů má nefunkční klimatizaci a je v nich solidní sauna. Vím, že v nich rozhodně nezůstávám. Narvané jsou ale taky. Místo k sezení nakonec najdu. Ti, co ho nenajdou, z mně nepochopitelných důvodů zůstávají na sebe namačkaní v prostoru u dveří. Tomu říkám bezpečný odstup!

Má jízda naštěstí netrvá dlouho a po necelé půlhodině vlak hrůzy opouštím. Molfettu jsem si vytipoval podle fotek na Google Mapách. Jedná se o další pobřežní městečko, tentokrát s 60.000 obyvateli. Do západu slunce zbývá něco přes hodinu. Historická část Molfetty leží u moře. Opět má vnější hradby a opět tu je spousta kostelů, od katedrály Cattedrale di S. Maria Assunta z 17. století až po Duomo z 12. století (Duomo Vecchio di San Corrado).

 

To nejzajímavější na Molfettě jsou ale její úzké uličky v historickém centru, kam se dostanete branou z Piazaa Mazzini nebo kolem Duomu. Uličky jsou dost často tak úzké, že s nimi ani neprojede auto a nesmírně fotogenické. U Duomu najdete také jednu plážičku a dlouhé vlnolamy s majákem. Existuje tu i druhá úroveň nad terénem, z které si vychátnávám západ slunce. Jinak jsou ulice jako vymetané a nikde žádní turisté.

Z fotek to tak nevyniká, ale je to síť úzkých a spletitých uliček s vysokými domy.

A některé mají i druhou úroveň

Odkud se dobře pozoruje západ slunce

Véča

Zpátky do Bari jedu vlakem v 19:43. Ten je ještě plnější, jak ten předchozí. Kvůli zítřejšímu rannímu odletu hledám, jak se dostat na letiště. Z loňska vím, že by tam měl jezdit autobus č. 16. Ale letos po příletu jsem nikde neviděl zastávku. Nějaký jízdní zašlý řád jsem na zastávce na Bari Centrale našel, ale tohle tu nebývá směrodatné. Pokusy o italštinu jsem už dávno vzdal. Většinou si myslí, že výborně rozumím italsky a odpovědi rozumím tak každé páté slovo. Anglicky tu nikdo nemluví. Takže zapínám Překladač Google a v informacích ukazuji výsledek. Rukama mi ukáže, že autobus má odjíždět v 6:20 (čili o pět minut jinak, než je v jízdním řádu) a že si lístek můžu koupit v trafice naproti. Tam pokračuji v překladačové jízdě. Platím 1 € a mám lístek na zítřek.

Tak plný Mekáč jsem neviděl od 90. let

Dobrou noc, Bari

5. den (Bari - Praha)
Večer ještě přemýšlím, kterým autobusem mám jet, jestli tím v 6:20 nebo pozdějším v 7:10 (nebo přeci jen nedat vlak). Ten první se mi zdá proti lidskosti a nastavuji budíky na ten druhý. Postel to ale opět rozhoduje za mě. S velkou rezervou stíhám ten první. I v neděli ráno zvládám posnídat teplý croissant. 

Autobus opravdu v 6:20 odjíždí. Jede typicky italsky. Řidič řídí jak Fittipaldi, řeže zatáčky a když nemusí, nestaví. Myslet si, že tu člověk odpočítá zastávky, je naivní. Stejně tak, že mimo konečnou bude autobus odjíždět podle jízdního řádu. O necelou půlhodinu později jsem na letišti.Venku se nedá nikde sednout, fakt nikde. Tak jdu rouškovat dovnitř. Je tam liduprázdno, ale jen dočasně. Sice denně mají něco málo přes dvacet odletů, ale v 9:30, kdy mi to letí na Prahu, odlétá zrovna pět letů v podobném čase. Takže se letištní hala postupně dost plní.

Letů v plánu moc není.

 

Brána i boarding se otevírá včas. V Bari do letadla boardujeme nástupním mostem. Tentokrát je letadlo plnější. Odhadem tak 80 %. Najít svou vlastní trojku je takřka mission impossible. Mně automat naštěstí přidělil okno, ale nic není dokonalé - trojku sdílím s dalšími dvěma pasažéry. O hodinu a půl později dosedáme v Praze. Tady výstup probíhá třemi autobusy. První odjede a další dva čekají na poslední opozdilce. To jsou mi ale novoty...

Arrivederci, Bari

Prosek z výšky

 

Po výstupu z autobusu mě na Ruzyni čeká ještě pár dalších novinek. Nějaký expert vymyslel, že koronavirus zastraší nucenou obcházkou zavazadlového pásu k východu "nic k proclení" a sic jsem přiletěl ze Schengenu, musím na improvizovanou pasovou kontrolu, kde stačí zamávat občankou a můžu jít. Stodevatenáctka před Terminálem 2 taky nečekaně dlouho čeká (určitě aspoň tři minuty). Dřív tu jen projížděla při cestě od T1.

Na kolik to zhruba přišlo:
Letenka Praha-Bari ... 23,17 kreditu
Vlak z letiště do centra ... 5 €
Ubytování na 4 noci ... 104 €
Vlak Bari - Barletta ... 4,3 €
Vlak Trani - Bari ... 3,3 €
Autobus Bari - Alberobello ... 4,3 €
Vlak Alberobello - Locorotondo ... 1,1 €
Autobus Locorotondo - Monopoli ... 1,8 €
Vlak Monopoli - Polignano a Mare ... 1,1 €
Vlak Polignano a Mare - Bari ... 2,5 €
Vlak Bari - Matera a zpátky ... 10 €
Vstupné v Mateře ... celkem 2 €
Vlak Bari - Barletta - Bari ... 8,6 €
Vlak Bari - Monopoli ... 3,3 €
Vlak Monopoli - Lecce ... 8 €
Vstupné v Lecce ... 9 €
Vlak Lecce - Bari ... 10,9 €
Vlak Bari - Molfetta - Bari ... 3,6 €
Autobus na letiště ... 1 €

A nemyslete si, že jsem si všechny ty částky pamatoval z hlavy. S naprostou většinou mi pohámaly e-maily z Gmailu nebo web Trenitalia... ;) 

Líbil se Vám tento cestopis? Přečtěte si další díly koronaturistiky nebo začněte sledovat třeba můj instagram.