Koronaturistika 7.0 aneb advent v ころならんづ (Coronalandu)

Před týdnem a půl jsem se vypravil rozloučit s domnělou svobodou pod PES 3. Do Saska, Bavorska, Rakouska ani Slovenska nás už nepustí, tak mi zbyla Praha. Ze skříňky jsem vyndal respirátor a mohl vyrazit.

 

Mé první kroky vedou do pražské zoologické zahrady. Ačkoliv je obrovská a z valné většiny ve venkovních prostorách, následující dny už musí být kvůli koronapolitice zavřená. Některé vnitřní pavilony v ní ale mohly být ještě nedávno otevřené. Namátkou Africký dům, pavilon hrochů, pavilon šelem nebo goril. Jiné kupodivu uzavřené jako Rákosův pavilon nebo pavilon slonů.

Neděle v Chomutově a jeho zoo

Pokud hledáte anti-turistickou destinaci, Chomutov je pro vás dokonalé místo. V neděli budete v centru na náměstí 1. Máje úplně sami!

Chomutovské náměstí 1. Máje v neděli v poledne

Má to i své stinné stránky. Veškerá zajímavá místa jsou zavřeny - jak Městská věž (otevírá až v úterý v 9:00), tak Kostel sv. Ignáce Chomutov. Náměstí lemují barevné středověké a barokní domky a uprostřed stojí Sloup Nejsvětější Trojice. Dalších několik přilehlých ulic je také historických. Své kouzlo má Příční ulice, do které se vchází úzkým průchodem z náměstí.

Belgické putování po francouzském Lille

AZair na mě zase pro jednou vyplivl levné termíny do belgického Charleroi. "Brusel jsem dal, Bruggy a Gent taky. Kam by se dalo dál? Co třeba Lille...?!" Asi něco takového se mi mihlo hlavou, když jsem kupoval letenky.

Vitráže v Église catholique Saint-Maurice à Lille

Samozřejmě, ještě jsem se předtím koukl na stránky flibca (místní autobusová společnost a píše se opravdu s malým "f") a zkontroloval ceny jízdenek. Ty sice začínají už na 5 €, ale po pár prodaných jízdenkách velmi rychle stoupají až k 18 €. Koupit si levnou letenku bez ověření cen jízdenek může velmi rychle změnit radost v hořkost, že za zpáteční jízdenku z letiště zaplatíte víc jak za samotnou letenku ;-)

Minulou neděli jsem využil dvojnásobné nedělní rotace Ryanairu a vypravil se s ní opět na belgické letiště Charleroi. Ranní odlet je v 6:05. Proto vstávám v nekřesťanských a nejspíš i nemuslimských, nebuddhistický a nekýchkoliv 2:30, abych skočil na Havla cca hodinu čtyřicet před odletem. Asi i na ranní ptáčata to je ještě příliš brzo... Naštěstí nám na letiště i takto časně jezdí autobusy v kontrastu s takovou Vídni či Berlínem.

V Charkově jako (skoro) jediný turista

Charkov je tím nejhipsterštějším místem, kde jsem kdy byl. Úplně všude, kam jsem přišel, jsem měl dojem, že jsem jediný zahraniční turista. Pokud chcete někam, kam nikdo nejezdí, jak je teď kchůůl, je toto pro vás to pravé. Dokonce i takoví experti na Ukrajinu jako tonic, tam ještě nebyli ;) Odvrácenou stránkou je, že se tu takřka nikde nedomluvíte anglicky.

Konstruvistický Deržprom v Charkově

Když jsem zabookoval letenky, jsem původně měl strach, co tam celý víkend budu dělat. Vždyť Charkov je podle fotek jen pár paneláků kolem jednoho pravoslavného kostela. Nakonec bylo co dělat a poznávat a ani jsem nestihl vše, co jsem chtěl.

Charkov (ukrajinsky Ха́рків, rusky Ха́рьков a v anglickém přepisu Kharkiv / Kharkov) je s jedním a půl milionem obyvatel druhé největší ukrajinské město. Založen byl už v roce 1654. Leží na východě země, avšak boje v Doněcku a Luhansku k němu nedoléhají. Jeho centrum je hezky upravené a čisté. Chodníky a silnice má i na středoevropské poměry ve velmi dobrém stavu. Dokonce má i vlastní metro s třemi linkami podzemní dráhy.

V pátek se před pátou těsně po homeofficu vydávám na Florenc. V 17:50 mě čeká Flixbus do Vídně. Jen vyjet z Prahy mu kvůli opravám D1 kolem Pražského okruhu trvá skoro hodinu. Začínám mít nahnáno, že ve Vídni nestihnu poslední vlak na letiště. Avšak Flix dosprintuje na Erdberg s mankem jen něco přes půl hodiny. Před chvílí bylo jedenáct a venku je fakt dost mokro. Ještě před chvílí tu z nebe padali Hunden und Kätzen.

V Srbsku po stopách humanitárního bombardování

Pomalinku se už stává tradicí, že na červencové státní svátky se vydávám někam na východ. Předloni Rusko, loni Gruzie a letos se štěstí usmálo na Srbsko. Nakombinoval jsem trasu Bratislava - Niš - Berlín, co se dá zvládnout za tři dny. Protože se mezi cestovateli říká, že Niš je nudná, přidal jsem i Bělehrad.

Mezi autobusovým a železničním nádražím aneb to první, co uvidí návštěvník přijíždějící do Bělehradu autobusem.

V době, kdy kupuji letenky, ještě funguje rumbování s Revolut kartou, tak dražší letenku srážím o 14,1 euro (dohledáno z e-mailu). Dětinská radost z úspory mi vydrží jen do doby, než začnu řešit spojení z Berlína do Prahy. Spoje sice jedou, nicméně i čtvrt roku dopředu jsou ceny u Flixbusu tak našponované, že za jízdenku z letiště chtějí 899 Kč. To i s kódem na 20% slevu vychází pomalu na víc než samy letenky. Regiojet se drží na jejich standardu 699 Kč. To je lepší než nic. Nicméně, ještě si vzpomínám, že lidé občas rozdělovali jízdenky kvůli lepší ceně. Tento dávno vyčpělý trik kupodivu pomáhá a jedu tak za 517 Kč.

Balkán je z Prahy stále těžce dostupnou lokalitou. Proto v pátek na státní svátek mi zvoní budík v pět hodin ráno. Cestu na Hlavní nádraží mi zpříjemňuje další tradice - výluka metra C. Na hlavák tak dorážím symbolicky vlakem linky S9. V 7:20 mi odjíždí žlutý vlak směrem na Bratislavu.

Můj víkend na mapě

Do Žitavy za 50 kaček

Na první den prodlouženého víkendu se mi poštěstilo uskutečnit svou asi historicky nejlevnější cestu. Dostat se na Hlavní nádraží - 32 Kč, dostat se do Žitavy - 25 Kč. Miluji promo akce a vítejte u jednoho čistokrevného lowcostového reportu!

Žitava: náměstí Markt s kašnou a radnicí v pozadí

Žitava je město s necelými 30.000 obyvateli ležící v česko-německo-polském trojmezí na soutoku Lužické Nisy a Mandavy. První zmínky o ní pochází už ze začátku 13. století, kdy město navštívil český král Přemysl Otakar II. Žitava patřila k státnímu útvaru tzv. Horní Lužice, který byl až do 30. leté války v 17. století součástí českého království, kdy připadla Žitava spolu s celou Lužicí Sasku.

Přes Ayuthayu do Phuketu

23. října 2016: V neděli mě kamarádka vzala na návštěvu bývalého královského města Ayuthaya. Venku se udělalo krásné slunečno. 

Plovoucí trh Ayothaya v Ayutthaye (jméne jsem si nevymyslel)

Nejdříve jsme se zastavili na tradičním plovoucím trhu Ayothaya (อโยธยา). Na TripAdvisoru si lidé stěžují, že se tam platí vstupné 200 bathů. Vzhledem k tomu, že mě tam vzala thajská kamarádka ještě s jednou její thajskou kamarádkou autem z Bangkoku, žádné vstupné jsem neplatil a návštěva tohoto trhu byla příjemnou zkušeností (ani jsem tam neviděl nikoho vybírat vstupné). Je ale pravda, že když jsem se s ní ptal na to, kolik stojí tričko, prodavačka mi řekla 100 bathů, když jsem se tam po projití pár stánků vrátil sám, už chtěla 180 bathů...

Cesta přes Kjóto, Hirošimu a zpět do Tokia

Ráno jsem šel z hotelu na metro. Cestou jsem minul Higashi Honganji Temple, hezký šintoistický chrám. Poté jsem už dojel k hlavnímu bodu programu v Kyotu – Zlatému pavilonu aneb Kinkakuji. Opravdu je nádherný a obklopený plno zelení.

Zlatý pavilon v Kyotu

Jinak samozřejmě Kyoto by si zasluhovalo mnohem více času na návštěvu. Jednak je tam plno chrámů, snad nejvíc ze všech japonských měst, ale taky je tam horší dopravní dostupnost – metro nejezdí kolem chrámů, ale musí se přesedat na autobus, a taky jsou davy turistů tvořící fronty u vstupů.