středa 6. července 2016

Cesta přes Kjóto, Hirošimu a zpět do Tokia

Ráno jsem šel z hotelu na metro. Cestou jsem minul Higashi Honganji Temple, hezký šintoistický chrám. Poté jsem už dojel k hlavnímu bodu programu v Kyotu – Zlatému pavilonu aneb Kinkakuji. Opravdu je nádherný a obklopený plno zelení.


Zlatý pavilon v Kyotu


Jinak samozřejmě Kyoto by si zasluhovalo mnohem více času na návštěvu. Jednak je tam plno chrámů, snad nejvíc ze všech japonských měst, ale taky je tam horší dopravní dostupnost – metro nejezdí kolem chrámů, ale musí se přesedat na autobus, a taky jsou davy turistů tvořící fronty u vstupů.


Jeleni v Naře


Na poledne jsem se z Kyota vydal do Nara. Nara je městečko necelou hodinu vlakem od Kyota, je známé především svým parkem, v kterém se volně prochází japonští jelínci. Opravdu jsou rozkošní a chodí si volně, kudy chtějí. Je možné je nakrmit oplatkami prodávanými po 150 jenech. Taky jsem je nakrmil.

Odpoledne se ale toto příjemné místo změnilo v přeplněnou noční můru a jeleny jsem docela i litoval. Tento lidský disneyland mi připomněl, že je nejvyšší čas jít na vlak, abych včas dojel do Hiroshimy.

V Hiroshimě jsem přestoupil a pokračoval jsem trajektem na ostrov Miyajima. Příjemným zjištěním bylo, že jeden z trajektů provozují i JR a byl kryt mým passem. Na ostrov Miyajima jsem dorazil chvíli před západem slunce. 

Cesta trajektem na ostrov Miyajima


Když jsem vystupoval z trajektu, na kterém jsem přijel skoro sám, s potěšením jsem koukal na ty davy chtějící se na noc dostat do Hiroshimy. Na ostrově jsem potkal další jelínky jako v Naře. Ty jsem tam nečekal. Byli ale hladovější, jelikož jim tu neprodávaly žádné oplatky.

Spěchání z Nary bylo vykoupeno úspěchem a nádhernou podívanou. Sedl jsem na zídka na pláži a počkal jsem, až slunce zapadne za velkou červenou torii.

Západ slunce nad bránou chrámu Itsukushima


Večer, když jsem se ubytoval, šel jsem se projít po ostrově. K torii už bylo možné dojít suchou nohou a všechny chrámy byly nádherně nasvíceny.

Ráno jsem šel k chrámu Itsukushima Shrine, který je známý tím, že a odlivu je na suchu (stejně jako torii) a za přílivu je na vodě. Proto je postavený na pilonech. Stihl jsem ho několik hodin po přílivu, ještě z části zalitý vodou.


Chrám Itsukushima přes den při odlivu



Pak jsem vyšplhal na Daisho-in Tepmle. Nádherné relaxační místo cestou lemované stovkami sošek s červenobílými čepičkami.

Přes poledne jsem na chvíli zakotvil v Hiroshimě, prohlídl si zbytky industriálního paláce, který postavil československý architekt Lecl. Stále nechápu, jak je možné, že na místě, kde vybuchla atomová bomba, stále žijí lidé. Muzeum obětí bylo asi nejhorší zkušeností z celého Japonska. Totálně přecpané, plné nerudných turistů, nedalo se tam ani projít, chvílemi to vypadalo, že mi kvůli tomu ujede i vlak, který mi jede za 3 hodiny.
Atomový dóm v Hiroshimě


 Na večer jsem byl už zpět v Tokyu. Další den mě čekala návštěva známých v Tokyu. Z centra to k nim bylo jeden a půl hodiny metrem, které se mezitím změnilo ve vlakovou linku soukromého přepravce. U známých jsem zažil pravý japonský oběd a čajový obřad.

Křižovatka Shibuya, tentokrát plná lidí


Na večer jsem dojel znovu na křižovatku Shibuya. Tentokrát byla mnohem zaplněnější. Pak jsem nasedl na Tokyo Monorail a užil si z něj panoramatické výhledy na jižní část Tokya.

Pak mi zbývala ještě jedna věc na zařízení – koupit si nový kufr. Baťoh a taška mi už suvenýry přetákaly a bylo víceméně jasné, že mi stačit nebudou. Po kufru jsem se už díval v Osace na nádraží a v Tokyu v několika obchodních domech, ale měly vždy jedno společné – stály od 30, 50 tisíc jenů výše. Na kufr docela drahé. Až jsem dostal v hotelu tip, abych se podíval kousek od Uena, že ho tam seženu. Dojel jsem tam a opravdu, uličky plné stánkařů a, jak bychom řekli u nás, vietnamských obchodů. Tam jsem za pár jenů sehnal kufr.

Pak jsem jel na hotel kousek odtamtud. Docela zapadlý v uličkách, chvílemi jsem měl strach.

Řada torii v Nezu Shrine


Druhý den ráno jsem zamířil do Nezu Shrine plného už odkétajících azalek. Ale i tak to byl krásný zážitek. Pokračoval jsem pár minut pěšky do zoo. Zamířil jsem tam hlavně kvůli pandám. Vzhledem k tomu, že byl zlatý týden, zdaleka jsem byl sám. Naštěstí jsem přišel dostatečně včas, abych během 10 minut byl v zahradě. Ti, co přišli po mně, už takové štěstí neměli. Druhé překvapení následovalo – na pandy se stála další fronta.

Panda v tokijské zoo


Po prohlídce zoo jsem zamířil za Noo, za kamarádkou z vlaku, a šli jsme se podívat na Senso-ji. Cestou jsme si dali polévku ramen. Senso-ji bylo tentokrát mnohem mnohem plnější. Pak jsme se odklidili do zahrad císařského paláce, nádherný, ale poněkud rozlehlý zážitek, což pro mé již dost zničené nohy z bot, bylo docela vyčerpávající. V Akihabaře jsme se rozloučili a já jel na Ueno a pomalu na letiště.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)