Den v Bělehradu

Relativně často bývám pracovně v Budapešti a vždy při vyhledávání letenek vyjíždí kombinace s Air Serbia. Tentokrát jsem se jí rozhodl vyzkoušet na vlastní kůži, byť u nepracovní cesty. V Bělehradu si dopřávám po změnách letového řádu více než devítihodinovou pauzu. Tu věnuji poznávání města.

Před odletem jdu do MasterCard salónku na MC World Elite. Avšak snídaňová nabídka je ubohá. Nemají ani teplá míchaná vajíčka. Jen tu jejich divnou pizzu a vařené vejce. U gatu kupuji eSIMku s 1GB dat za 1 dolar u Jetpac. Vyjde to lépe jak fyzická MTX Connect, co jsem chtěl používat. V Praze je přímo na bráně nutná kontrola dokladů. Při nástupu do letadla mají tři pasažéři svou vlastní policejní eskortu a VIP bus a jsou vyhoštěni ze země. Letí se vrtulovým ATR-72. Opět jsem si potvrdil, že tyhle letadla nemusím. Hučí to jako včelí úl, mírně vibruje a i po vzletu je sotva slyšet slovo. Mírně to zachraňují sluchátka s potlačením okolního hluku. Probíhá malý servis s malou balenou vodou a sušenkami. Z letadla jsou vidět Alpy jako na dlani.

Kofeinový víkend v Kosovu

Když jsem se v létě rozhodoval, co dál dělat, Kosovo bylo jasnou volbou. S doplatkem pár euro uplatňuji svůj zbylý Wizzair kredit a kupuji letenku do Prištiny. Chybí mi jako poslední stát Evropy, kam se dá doletět a momentálně neválčí/resp. se neúčastní speciální vojenské operace.

Prizren

Má to i své stinné stránky. Na odlet v 6:10 z Vídně se musím dopravit o den dříve a přespávám tak na letišti. Budím se s úderem čtvrté a mířím si to do salónku Vienna Lounge (s MasterCard World Elite od ČSOB je stále vstup zdarma). Dávám rychlou snídani a posléze i sprchu.

Tak trochu jiný Balkán

K Albánii mám osobní vztah. Už několikrát jsem tam měl jet a vždycky to padlo. Jednou změna letového řádu, párkrát covid a testy a posledně můj poklad řekl ne. Vyšlo to až letos v lednu a odjet nebylo lehké ani tentokrát. Můj poklad mi to fakt osladil. Ale jednou se tak jako tak všichni sejdeme u Chocholouška ;)

Letím opět z Vídně. Odlet mám v pátek večer a přílet v pondělí dopoledne. Využívám toho k prohlídce Vídně. Tentokrát mám vytipované atrakce, co mi už dlouho unikají. Startuji proto už v 5:38 z Hlavního nádraží. Jízda Regiojetem probíhá standardně. Dokonce jsou i noviny a funguje i objednávání občerstvení, což poslední dobou není až tak samozřejmé.

Za relaxem na Ohrid

Je to už víc jak tři roky, co jsem byl naposledy v Makedonie. Od té doby jsem se sem chtěl vrátit a podívat se na Ohrid. Loni už jsem měl letenky, ale nedaly se proletět bez testu tam a zpátky, tak jsem je nechal plavat a aerolince odmítnul přesunutí letů na nové časy. Vyšlo to až letos s covidpassem.

 

Moje nervy jsou podrážděné ještě z dělání doprovodu po Toskánsku skupině kamarádů, co byli tak boží, že si ani nezjistili vstupní podmínky do Itálie, na poslední chvíli vyplňovali covid formulářů a beze mě by ani netrefili z letiště... Tento výlet je naopak píseň osamělého šakala. Makedonie, covid a já.

Odpočinek u Plitvických jezer

Plitvická jezera si zahrála po boku Vinnetoua v Pokladu na Stříbrném jezeře. Před pár lety jsem si splnil sen a dojel se na ně podívat.

Plitvická jezera jak někde z obálky časopisu

Noc jsme strávil v blízkém kempu. Ráno jsme tak na parkovišti u jezer mezi prvními. Ceny vstupenek se v současnosti liší podle ročního období. Nejlevnější jsou v zimě a nejdražší v létě, kdy se liší i podle denní doby. Ceny se šplhají až na 250 kun. Odpolední vstupné po 16:00 je levnější o 100 kun.

V Srbsku po stopách humanitárního bombardování

Pomalinku se už stává tradicí, že na červencové státní svátky se vydávám někam na východ. Předloni Rusko, loni Gruzie a letos se štěstí usmálo na Srbsko. Nakombinoval jsem trasu Bratislava - Niš - Berlín, co se dá zvládnout za tři dny. Protože se mezi cestovateli říká, že Niš je nudná, přidal jsem i Bělehrad.

Mezi autobusovým a železničním nádražím aneb to první, co uvidí návštěvník přijíždějící do Bělehradu autobusem.

V době, kdy kupuji letenky, ještě funguje rumbování s Revolut kartou, tak dražší letenku srážím o 14,1 euro (dohledáno z e-mailu). Dětinská radost z úspory mi vydrží jen do doby, než začnu řešit spojení z Berlína do Prahy. Spoje sice jedou, nicméně i čtvrt roku dopředu jsou ceny u Flixbusu tak našponované, že za jízdenku z letiště chtějí 899 Kč. To i s kódem na 20% slevu vychází pomalu na víc než samy letenky. Regiojet se drží na jejich standardu 699 Kč. To je lepší než nic. Nicméně, ještě si vzpomínám, že lidé občas rozdělovali jízdenky kvůli lepší ceně. Tento dávno vyčpělý trik kupodivu pomáhá a jedu tak za 517 Kč.

Balkán je z Prahy stále těžce dostupnou lokalitou. Proto v pátek na státní svátek mi zvoní budík v pět hodin ráno. Cestu na Hlavní nádraží mi zpříjemňuje další tradice - výluka metra C. Na hlavák tak dorážím symbolicky vlakem linky S9. V 7:20 mi odjíždí žlutý vlak směrem na Bratislavu.

Můj víkend na mapě

Evropská exotika v Bosně

Navštívil jsem už hodně zemí, ale zatím žádná v Evropě na mě nepůsobila tak exoticky jako právě Bosna. Z Vídně je to do ní jen hodina letu a hned se ocitnete v naprosto odlišném světě, kde už neplatí zdánlivé samozřejmosti.

Baščaršija

Konec září přinesl další prodloužený víkend. Aerolinka Wizzair někdy na jaře nahrála nové linky z Vídně a zaujala mě to vedoucí do Tuzly, do města, o kterém z nás asi nikdo nikdy nic neslyšel. Jedno je jisté leží v Bosně. Spolu s letenkou jsem připojil členství ve Wizzair Disocunt Club, díky kterému jsem později realizoval např. Gruzii.

V pátek na státní svátek tentokrát vstávám jako člověk kolem osmé hodiny ráno. Na Florenc se dovalím v půl jedenácté. Doma jsem našel kupóny do Burger Kingu, tak si chci dát malý a levný "svačinooběd". Nákup v Bille už nestíhám. Opět se projevuje moje ohromné štěstí a matláci v králi sekané v housce kupóny zrušili ještě před koncem měsíce, jak papírové, tak v mobilu, a nahradili je novými. Aspoň, že ten autobus od Flixbusu byl na zastávce v čas. Na Florenci se ale hooodně naplnil a na Hlavním nádraží až po okraj. Dojímali mě idealisté, kteří si mysleli, že když nastoupí do autobusu s několika volnými místy rozházenými po autobusu, budou sedět spolu, a to ani neznají kouzelné slovíčko.

Cestou do Vídně jsme už nikde nestavili a řidič vybral cestu přes Jihlavu. Z mého pohledu děs a hrůza. D1 jela dost často krokem do sjezdu na Jihlavu. Na silnici první třídy se pak stálo snad pětkrát kvůli jednosměrné výluce se semafory. A nebylo to jen kvůli Novomlýnské nádrži. Ve Vídni vystupuji asi s 20 minutovým mankem.

Zadarmo do Dubrovníku

Ačkoliv jsem viděl sotva pár dílů Hry o trůny, vypravil jsem se do Dubrovníku, lokality proslavené právě tímto kultovním seriálem. K cestě mě motivovala akce Levelu s letenkami po 1 eurocentu a pár starých Cestománií.

Třída Stradun v srdci Dubrovníku

O pár dní později, poté co jsem s vypětím všech sil koupil letenky na Kypr, jedu vlakem do Katovic a jsem poblíž česko-polské hranice, mi přijde e-mail, že akce s Levelem je zpět. Nedůvěřivě se připojím k wifi od ČD a prozkoumávám aktuální nabídku centových letenek. Do košíku vložím Dubrovník na dvě noci a systém ani připojení kupodivu nespadne a pustí mě až k platbě. Od minula vím, že Paypalem to zaplatit nepůjde, tak rovnou volím kartu. Platba prochází a mám další směšně levnou letenku. Dodatečně se ukazuje, že i zcela zdarma, protože obchodník si ani nesrazí blokaci oněch dvou eurocentů. Pak obepisuji všechny, kteří chtěli vědět o další takové akci, nikdo se neozývá, tak letím sám.

Tentokrát mám elegantní odlet z Vídně ve večerních hodinách, takže není žádná nutnost přespávání na letišti ani nekřesťansky časného vstávání. Život je jedna velká změna. Jedna zájemkyně se tak týden předem vnucuje, že by se chtěla připojit na prohlídku Vídně. Ve Vídni mám tak jako tak půl dne čas. Přesto měním lístek na odjezd z Prahy v 6:30 ráno, o tři hodiny dříve než původně. Na poslední chvíli mi ve tři ráno píše, že by to nebyl dobrý nápad a že nepojede. Přečtu si to při budíčku v 4:45. Jít spát znovu nemá cenu. Navíc nové jízdenky jsou od Flixbusu a dostal bych jen voucher s kódem a ten se nedá kombinovat s vouchery na 30% slevu, díky kterým jsou mezinárodní linky od zelených za jakž takž rozumnou cenu. Se smíšenými pocity se tak vydávám na Florenc. Předpověď na dnešní den pro Prahu ani Vídeň není nic moc. Slibuje silné přeháňky.

Co vidět ve Skopje

Skopje je hlavní město Makedonie, malého balkánského státu, který byl až do devadesátých let součástí Jugoslávie. Má 537.000 obyvatel a většinu populace tvoří Makedonci a Albánci. Dominantním náboženstvím je pravoslaví, ale islám se dvacetiprocentní albánskou menšinou se rozhodně nenechá zahanbit.

Náměstí Makedonie se sochou Alexandra Velikého

Náměstí Makedonie tvoří srdce celého města. Dominuje mu obrovská jezdecká socha Alexandra Velikého na podstavci doplněná řadou menších soch po obvodu tohoto kruhového náměstí.

Vítězný únor ve Skopje

Je středa večer a slyším, jak v televizi žijí tím, že prezident Miloš Zeman přijal pozvání na sjezd komunistů právě v době výročí Vítězného února 1948. Proto ho jedu oslavit do Makedonie, jednoho z nejzastrčenějších koutů Evropy, který stále provází stín Titovy komunistické Jugoslávie. Schválně, kdo z vás někdy něco slyšel o této malé balkánské zemičce? (čtenáři Tonicových cestopisů pomlčí)

Náměstí Makedonie, Skopje

Varování: Tento stylizovaný cestopis může obsahovat notnou dávku ironie a nadsázky.

Proto, když se mi sešla příležitost v podobě víkendových letenek z Bratislavy za 25 € a nadále pokračující zkrácené pracovní doby, neváhal jsem a koupil jsem je. Divoký východ totiž umí být pěkně zajímavý a v každém případě bizarní. Od začátku to bylo vystavěno jako pěkně silné dobrodružství. Abych stihl páteční odlet z Bratislavy, musím z práce odejít ve tři a jet rovnou na vlak na Hlavní nádraží, kde mi odjíždí Regiojet na Bratislavu v 15:21. Kvůli tomu jsem ani nebral nějaké luxusnější ubytování a spokojil jsem se s levnou komůrkou v jednom hostelu. Ono se moc dobře může stát, že v metropoli nad Dunajem nestihnu letadlo. Stačí na to zpoždění vlaku i něco málo přes hodinu. A v zimě to je hned.

V pátek v práci končím už ve tři čtvrtě na tři a nasedám do metra. Na Hlaváku ještě zaskočím do Bily pro dvě bagety na cestu (tip: nejchutnější nakonec byla ta z chladícího boxu zabalená jen v potravinové fólii a stála jen něco přes 30 korun). Pak už svižným krokem mizím na třetí nástupiště k vlaku. Pod schody mě vyrazí dech přítelkyně, co tu čekala na mě. Neměl jsem nejmenší tušení, že tu bude. O to to bylo příjemnější překvapení. Blázínek. Na rozdíl ode mě neměla ponětí, že tu jsou tři tunely a já klidně mohl jít jiným. V každém případě, štěstí nám přálo.