Evropská exotika v Bosně

Navštívil jsem už hodně zemí, ale zatím žádná v Evropě na mě nepůsobila tak exoticky jako právě Bosna. Z Vídně je to do ní jen hodina letu a hned se ocitnete v naprosto odlišném světě, kde už neplatí zdánlivé samozřejmosti.

Baščaršija

Konec září přinesl další prodloužený víkend. Aerolinka Wizzair někdy na jaře nahrála nové linky z Vídně a zaujala mě to vedoucí do Tuzly, do města, o kterém z nás asi nikdo nikdy nic neslyšel. Jedno je jisté leží v Bosně. Spolu s letenkou jsem připojil členství ve Wizzair Disocunt Club, díky kterému jsem později realizoval např. Gruzii.

V pátek na státní svátek tentokrát vstávám jako člověk kolem osmé hodiny ráno. Na Florenc se dovalím v půl jedenácté. Doma jsem našel kupóny do Burger Kingu, tak si chci dát malý a levný "svačinooběd". Nákup v Bille už nestíhám. Opět se projevuje moje ohromné štěstí a matláci v králi sekané v housce kupóny zrušili ještě před koncem měsíce, jak papírové, tak v mobilu, a nahradili je novými. Aspoň, že ten autobus od Flixbusu byl na zastávce v čas. Na Florenci se ale hooodně naplnil a na Hlavním nádraží až po okraj. Dojímali mě idealisté, kteří si mysleli, že když nastoupí do autobusu s několika volnými místy rozházenými po autobusu, budou sedět spolu, a to ani neznají kouzelné slovíčko.

Cestou do Vídně jsme už nikde nestavili a řidič vybral cestu přes Jihlavu. Z mého pohledu děs a hrůza. D1 jela dost často krokem do sjezdu na Jihlavu. Na silnici první třídy se pak stálo snad pětkrát kvůli jednosměrné výluce se semafory. A nebylo to jen kvůli Novomlýnské nádrži. Ve Vídni vystupuji asi s 20 minutovým mankem.

Ve Vídni už jsem tak často, že pomalu dochází nápady, kam tam zajít za něčím novým. Tentokrát jsem popojel z Erdbergu na Wien Mitte. Odtamtud se vypravil do Stadtparku a došel až k zámku Belveder. Při podzimním teplým slunci fakt nádherný zážitek. Následně jsem se přes Karlsplatz dobelhal až na Stephansplatz, kde jsem si pod Katedrálou sv. Štěpána řekl "Dost bylo Vídně, je čas jet otestovat salónek".

Stadtpark ve Vídni

Zámek Belveder

Při této příležitosti jsem objevil několik malých travelhacků, co se týkají Vídně. Pokud se chystáte na letiště je skvělá jednorázová VOR jízdenka. Za cenu samotného vlaku (4,2 €) se můžete dopravit na letiště odkudkoliv z Vídně použitím metra, tramvaje nebo autobusu a jízdenka ani není vázaná na konkrétní vlak. Také potěší, že v obchodním domě na Wien Hauptbahnhof jsou čisté toalety zdarma místo obvyklých 50 centů.

Po minulých mokrých zkušenostech se na letišti hecnu, že k bránám dojdu pouze krytým prostorem. Navigační cedulky totiž od vlaku vedou k Terminálu 1 tvrdošíjně venkem po zimě a dešti. Podle mapy vím, že by to mělo vnitřkem jít. Stačí jít na odlety na Terminál 3, poté se kouknout nahoru a neuhnout doprava opět na déšť. Kdybyste se na to museli někoho ptát, hledejte check-in přepážky společnosti Emirates. Od nich už je ukazatel k branám.

Kvůli mé nemilé zkušenosti s internet bankingem a nutnosti zablokovat svou předchozí kartu jsem objevil s průvodním dopisem, že má staronová kreditní karta od České spořitelny umožňuje vstup do letištních salónků. Na tom není nic světoborného. V Praze za 450 Kč s možnou slevou 350 Kč v rámci programu Mastercard Priceless Specials, ale ve Vídni zcela zdarma bez dalších podmínek.

Je možné vstoupit do salónků Jet Lounge a Sky lounge. Jenže, co čert nechce, můj odlet je od bran D. Snad jediných bran, od kterých tyto salónky nejsou přístupné. Dokonce jsem na letišti nezaznamenal žádné informace s lidských faktorem, koho bych se na to mohl zeptat. Googlil jsem a nakonec jsem si všiml, že za bezpečnostní kontrola pasů jsou návěstidla k branám D a G, tak jsem to šel zkusit.

Vyjel jsem výtahem, šel jsem 5 minut hooodně dlouhou chodbou, až jsem přišel ke kapesní bezpečnostní kontrola. Tam jim povídám, že jdu do salónku Sky lounge. Nechápou, co člověka vede, že z déčkových bran jde sem, ačkoli tam je taky salónek. Nakonec mě pouští, ale zcela evidentně si myslí své.

Sjíždím výtahem o jedno patro níž a tam je vstup do salónku. Slečně podávám kartu a boarding pass. Ještě se ujišťuji, že je to pro mě "free of charge" a jsem vpuštěn. Přeci jen běžná cena za vstup je 33 €. Osobně, platit to, byl bych celkem zklamán. Salónek je stísněný, velký jako větší obývák nebo menší přednášková místnost. Křesílka sice pohodlná, ale taky nic extra. Úklid tam poměrně vázne, tak jsou dost často stolečky zadrobené.

Jídlo v salónku Sky Lounge

Co se jídla týče, nejsem nějak extrémně náročný gurmet, avšak tamější nabídka mi připadá dost ubohá. Posuďte sami - dvě hogo fogo znějící polévky, které jsou ale ve skutečnosti jen mírně zahuštěné a obarvené vody (miso soup a bramborovo-houbový krém), nějaké italské těstoviny s krémovou omáčkou a dva druhy salátu. K tomu bulky a krájený chléb s máslem a marmeládou, brambůrky a slané tyčinky. Z ovoce jablka, hrušky a kiwi. Jako sladké jen průmyslové banánky v čokoládě. Celkově tam naprosto chyběly dezerty, sušenky, jakékoliv maso nebo sýr. I legendami opředené pražské salonky mají lepší nabídku. Výběr pití už byl krapet zajímavější - voda s citrónem, čerstvé džusy, víno, prosecco, cinzano, několik druhů limonád a piv a whisky Red Label. Také možnost si uvařit kávu nebo čokoládu. Ozkoušel jsem i tamější sprchu. Na celý salónek je ale jen jedna jediná.

Ruch v odletové hale

Hodinu před odletem jsem opět prošel kontrolou a šel ke své déčkové bráně. K letadlu jsme pojížděli autobusem. Jako zkušený mazák jsem počkal až na konec fronty. Můj malinkatý baťůžek na dva dny nad hlavu dát nepotřebuji a tak nerad stojím fronty a zbytečně se mačkám ve stojícím autobusu. Letadlo plné takřka do posledního místečka. I během tohoto krátkého hodinového letu proběhly dvě kola palubního teleshoppingu.

V Tuzle jsem přistál hodinu před půlnocí. Zkazky o tom, že tamější terminál je jen větší bouda, jsou pravda. A protože Bosna a Hercegovina není v Evropské unii, je nutné si vystát frontu na pasovou kontrolu. Fronta je celá chaotická a bez ladu a skladu. Půlka letadla ještě čeká venku, protože se ani všichni dovnitř nevejdou. Počítejte aspoň se čtvrt hodinou.

Tato bouda teď prochází kompletní renovací a je otevřená jen po dobu těch několika letů denně, co odbavuje. Kvůli tomu v ní ani není možné přespat. Dokonce tam nenajdete ani jediný bankomat. S trochou štěstí bude mít otevřeno jediná tamější směnárna s kurzy, které podle toho taky vypadají. Doprava v noci z letiště je opravdu lahůdka. Žádné MHD sem nejezdí ani přes den, tak musíte vzít zavděk taxíkem. Sice je to Bosna, ale tržní hospodářství se naučili dokonale. Odvoz v noci stojí 15 €. Přes den 10 €, ale stlačit se prý dá až na 8 €. Do města je to celkem daleko - asi 15 kilometrů. Nadšený turista by to pěšky dát mohl, avšak podél silnice prakticky není žádný chodník. Kvůli výše uvedenému jsem si asi poprvé nechal zajistit transfer od ubytování. Vyšel taky na 15 éček a díky tomu jsem měl jistotu, že i při případném zpoždění nebudou problémy s check-inem. Stále to vyšlo výhodněji než běžný hotel s 24 hodinovou recepcí a hledání odvozu na místě.

Cestou v autě jsem minul nespočet mešit a pár kostelů. Na pokoji jsem byl o půlnoci. Všichni v Bosně sice mluví o eurech, ale nikdo nechce min

To bych nebyl já, abych na další den neměl nějaký smělý plán. Autobus z nedaleké Autobusné stanice v 5:00 směr Sarajevo. Všichni mi shodně říkali, že v Tuzle nic není, že je tak na půl dne. A co bych tam dělal já jeden a půl dne? Takže jsem spal krásné čtyři hodiny a hezky čerstvý jsem se dovalil na autobusák. Tam překvapivě voněl novotou, jenže se ještě asi nenaučili obsluhovat své informační displeje. Čas kompletně mimo a spoj do Sarajeva na nich chyběl zcela. U okénka jsem se doptal, že prý číslo 4.

Interiér autobusu na lince Tuzla - Sarajevo

Autobus se objevil patnáct dvacet minut před odjezdem, byl uklizený, čistý, moderní a dokonce i popsaný, kam jede. Chorvatský GlobTour provozující tuto linku se ukázal v opravdu dobrém světle. Typická balkánská byrokracie se tu taky ukazuje - sice jsem si můj online lístek nemusel nikde na stanici vyměňovat jako v Bulharsku, ale i tady funguje průvodčí a vymění mi A4ku za ručně psaný lísteček. Autobus odjíždí o 5 minut dřív. Poznámka čistě pro ty, co by chtěli přijít v pět pět na autobusové nádraží a hledat autobus, co přece nikdy nejede na čas.

Autobusák jede balkánsky. Rychlost hlava nehlava. Staví v kdejaké díře, jak lidé chtějí, jen když je to po cestě. Naštěstí autobus je poloprázdný jako svého času Flixbusu. Jestli je nás v něm dvacet, tak hodně. Na každé regulérní zastávce je několikaminutová pauza. Je to až otravné. Nejvíc v městečku Olovo, kde se stojí přes dvacet minut! Nebýt těchto zbytečných pauz, cesta do Sarajeva by netrvala tři a čtvrt hodiny (jako v jízdním řádu), ale pod dvě a půl...

Pohled na Avaz Tower od autobusového nádraží

Do Sarajeva přijíždím ve čtvrt na deset za hezkého slunečného dne. Avšak ještě než si stihnu koupit lístek na tramvaj, obloha se mračí a taková už zůstane. U sarajevského autobusového nádraží se nachází i železniční stanice. Na ni shlíží Avaz Tower, se 142 metry nejvyšší mrakodrap v bývalé Jugoslávii. Z točny jezdí tramvaje 1 a 4. Naštěstí v této části světa je MHD zanesená do Google Map a dá se zjistit, co kam jezdí (jednička jede do centra, čtyřka na periferii). Místní jaksi nepovažují za nutné vyvěšovat jízdní řády ani čísla linek. To je buržoazní luxus. Na Google Mapách nějaký mají, ale neřídí se jím. Aspoň že tu ty zastávky mají pojmenované. Jednorázové nepřestupní jízdné stojí 1,6 bosenské marky.

Latinska ćuprija, kde byl spáchám atentát na Ferdinanda

Užívám si vyhlídkovou jízdu Sarajevem. Široké třídy postupně ustupují, až tramvaj jede po jednosměrné koleji podél říčky Miljacka. Vystupuji u Latinska ćuprija, což je most u kterého nám zastřelili Ferdinanda, jak před 104 lety Švejkovi říkala jeho posluhovačka, paní Müllerová. Skrz mraky nad mostem ještě na chvilku prosvitnou ranní naoranžovělé a na dlouhou dobu poslední sluneční paprsky.

Sarajevo je symbióza starého a nového

V centru je jedna dlouhá pěší zóna, kterou obkružují tramvaje. Hned naproti mostu je Muzej "Mlade Bosne" shrnující okolnosti atentátu. Směrem na západ najdete Katedrálu srdce Ježíšova (Katedrala Srca Isusova). Mnohem zajímavější je o kus dál Katedrála Narození Panny Marie (Saborna Crkva Rođenja Presvete Bogorodice) - po gringech dvě marky vstupného. Je to kostel přestavěný na mešitu a poté znovu zpět na církevní stánek. Má stejnou kopuli, modře a zlatě zdobenou. Aby to byla mešita, přebývá jen vpředu dřevěný pravoslavný oltář, na zemi chybí koberec a ze stropu nevisí žádný lustr. Nedaleko od ní můžete v Gradske tržnici ochutnat zdejší sušenou šunku. Nejchutnější je ta s prostým názvem "biftek". 100 gramů vyjde na nějaké čtyři bosenské marky.

V pozadí Katedrala Srca Isusova

Abyste tu mohli fungovat, potřebujete si vybrat nějaké bosenské marky. Mých 10 marek, které jsem směnil za eura, protože mince nechtěl a na dvacku neměl zpátky, mi celkem rychle docházely. Zamířil jsem tak s Revolutkou k nejbližšímu bankomatu a dalších 20 jich vybral. Spraven o aktuálním kurzu bosenské marky (1 BAM = 13,17 Kč) jsem byl dost rozladěn tím, že tato jindy nedostižná karta přepočítává 1 BAM (bosenskou marku) na 14,1 Kč. To dělá skoro 7% přirážku.

Sarajevské uličky

Východním směrem najdete Gazi Husrev-begova džamija (mešitu). Gazi Husrev-beg byl středověkým bosenským filantropem a kde co je tu po něm pojmenováno nebo jím bylo přímo postaveno. Na rozdíl od řady jiných muslimských svatostánků, do tohoto můžete po zaplacení vstupného vstoupit. Bosna je tak trochu jiná. Vstupné činí 3 marky za osobu, nebo v kombinaci s muzeem 5 marek. V muzeu se dozvíte, že už za Rakousko-Uherska byla tato mešita oblíbeným cílem fotografů z celé monarchie.

Gazi Husrev-begova džamija mi nepřijde nějak extra fotogenická jako si mysleli v Rakousko-Uhersku...

Klenba v Gazi Husrev-begova džamija

Bývalá Gazi Husrev-begovamedresa hned naproti

V okolí najdete nepřeberné množství malých krámků se suvenýry a menších restaurací. Typickými předměty jsou různé měděné konvičky na čaj, orientální čajové servisy, tepaná zrcátky, zdobné polštářky nebo šály. Klasické turistické cetky tu najdete taky. Magnetky se pohybují mezi 2 až 5 BAM. Ty levnější nebývají tak propracované. Typickým jídlem pro Sarajevo je čevabčiči. Najdete zde na toto jídlo přímo specializované restaurace. S tím, s čím jste se setkali ve školní nebo závodní jídelně, se originál nedá ani zdaleka srovnat. Čevapčiči seženete od 6 BAM, šašliky od 8 BAM, steak od 10 BAM. Subjektivně se mi ceny nezdají nic moc. Obzvlášť když člověk ví, jaká je místní kupní síla.

Bazar je plný malých obchůdků

Pěší zóna je zakončena v Baščaršiji u Sebilju. Sebilj je výrazná dřevěná fontána postavená v osmanském stylu. Kolem je spousta restaurací a ještě větší počet nezbedných holubů, kterým nerozumní místní prodávají krmení tak, že to chvílemi kolem vás vypadá jako ve filmu Ptáci.

Baščaršija

Tisíce holubů tu najdete taky. Místní podnikavci jen tak mimochodem pro ně prodávají krmení.

Nádherná je i pár set metrů vzdálená budova bývalé sarajevské radnice Vijećnica. Teď slouží jako Národní a univerzitní knihovna. Její žluto-červené proužky z venku zaujmou na první pohled. Její interiér si můžete prohlédnout za 10 marek. Převažuje tam vliv islámské kultury. Celá voní novotou, protože byla za jugoslávské války téměř kompletně zničena a teprve nedávno byla opravena a znovu zpřístupněna.

Most naproti Vijećnica

Vijećnica zvenku

Vijećnica uvnitř

Zajímavou možností, jak strávit volný čas je i lanovka na vrch Trebević. Také teprve nedávno znovu otevřena. Pro místní stojí 4 Km (bosenské marky), ale pro turisty rovnou 20 Km. Vzhledem k počasí, které téměř nonstop vyhrožovalo deštěm, jsem se u toto příležitost s radostí nechal ochudit.

Nábřeží v Sarajevu

Holubi, kam se podíváš

Na druhé straně lantinského mostu, kousek pod lanovkou, se nachází Carova mešita (Careva džamija). V sobotu tam připravovali nějakou slavnost, tak jsem jen nakoukl přes provázek u vstupu. Zajímavější je, že hned vedle ní je pivovar Sarajevsko. Má tam i vlastní malé muzeum (na Google nepříliš příznivě hodnocené) a v suvenýrech neměli ani jedno vychlazené pivo. Jen prázdnou ledničku.

Pivovar Sarajevsko

A jen pár metrů od něj Sultánova mešita

Sultánova mešita přes řeku

Sarajevské Sarajevsko poprvé

...a podruhé

Google Trips mi následně poradil další cíle - Svrzina kuća. Ke Svrzově domu se jde od Sebilju do celkem prudkého kopce. Je to jeden z nejlépe dochovaných tradičních domů, vstupné 3 marky. Dům je z části dřevěných a projevuje se v něm silný osmanský vliv. Prakticky všechny místnosti mají podél všech stěn nízké dlouhé pohovky a uprostřed kulatý stoleček. Po dalším krpálu dorazíte až k Žluté pevnosti (Žuta tabija). Je z ní krásný výhled na celé Sarajevo a okolní kupce). Vstup se neplatí, ale je tam jedno bistro s prémiovými cenami (i ve srovnání s centrem) a hoodně pomalá obsluha. Abych si mohl objednat bosenské kafe jsem čekal 10 minut, až jsem odešel.

Svrzina kuća #1

Svrzina kuća #2

Svrzina kuća #3

Výhled z Žuta tabija

Podle appky je výborně hodnocená nedaleká Bílá pevnost (Bijela tabija). Měl by z ní být krásný výhled na Sarajevo. Jde se k ní po do kopce se táhnoucích uličkách Sarajeva prakticky bez jakéhokoliv chodníku. Když k ní dojdete, najdete něco, co kdysi bylo možná bílé, ale dnes je plné tmavých graffiti, jehož okolí je polorozpadlé a výhled nic moc. Pro lepší musíte vyšplhat na zeď pevnosti bez jakékoliv cesty a zábradlí.

Výhled od Bijela tabija

Bijela tabija

Cestu zpátky si můžete zpříjemnit přes muslimský hřbitov

Restaurace v okolí je jen jedna a na její ceny můj současný "cash" nestačil. Mimoto nová hodnocení nemá příliš lichotivá. Pro jídlo se musíte vrátit zpět do centra. V Baščaršiji jsem poobědval čevapčiči v pravé čerapčerii a hned popošel několik metrů opodál a dál si pravé bosenské kafe a k tomu zákusek. Posléze volání muezína ohlásilo, že je čas na další pivo. Koupil jsem ho v nonstop otevřeném konzumu a vydal se s ním pomalinku zpět k autobusovému nádraží.

Pravé bosenské čevapčiči

Bosenská káva se zákuskem

Suvenýry

Je to k němu asi 15 minut tramvají číslo 1. Jenže tramvaje tu jely jako někde na Balkáně a zcela ignorovaly jízdní řád. Po deseti minutách jsem vzal zavděk trojkou a zbytek došel. Obloha venku se stále víc mračila a vyhrožovala instantním deštěm a já asi někde v tramvaji vytratil připravenou pláštěnku.

Avaz Tower

Na nádraží shlíží 142 metrů vysoký Avaz Tower. Podle ne zrovna určitých informací na internetu by měl být přístupný veřejnosti a s balkánsky vysokým vstupným. Mám třičtvrtěhodinu do odjezdu. Na recepci pomalu nechápou mou otázku "Jak dlouho to bude trvat?", protože bych se tam nerad zasekl a prošvihl dnešní poslední autobus do Tuzly. Přitom stačí jen vyjet výtahem do 35. patra. Netrvá to ani minutu. Nevědomky jsem objevil jeden malý travelhack - když si sednete do restaurace, neplatíte žádné vstupné. Abyste jim nevynesli spaní, můžete si dát zmrzlinu za 1 BAM nebo o trochu dražší pití. Až při odchodu jsem si všiml, že je tu směrovka po schodech nahoru na vyhlídkovou plošinu. Tam se platí 2 BAM.

Nejvyšší budova v bývalé Jugoslávii, Avaz Tower

Pohled na město pomalu nořicí se do tmy

Pohled na město pomalu nořicí se do tmy #2

Na autobusovém nádraží jsem se ocitnul s pohodovou časovou rezervou, jenže tu nikde nebyl žádný rozpis, z jakého nástupiště odjíždí který autobus. Tety na informací jsem se optal a suše mi odvětila "12". Nejvíc jí zajímalo, že si mám jít stoupnout do druhé fronty vedle a zaplatit "station tax" ve výši 2 BAM, kterou po tom po mně už nikdo nechtěl a nikoho nezajímala. S lístkem jdu k turniketu, kterým se pouští k peronům. Čtečka je připravená na čárový kód a můj QR kód jaksi nebere. Hlídač jen mávne rukou, ať si jdu otevřeným vchodem pro kočárky. Na dvanáctce stojí autobus konkurenční společnosti Centrotrans, do odjezdu zbývá 10 minut. Jdu se optat na vrátnici. V tu chvíli uvidím přijíždějící autobus společnosti GlobTour. Jdu se zeptat řidiče, jestli jede do Tuzly. Říká, že ano. Za sklem ani malá cedulka, kam že to jede. O pár minut později Globtour troubí na Centrotrans a Centrotrans couvá. Všichni na dvanáct jsou zmatení. Z bosenštiny dešifruji, že se taky ptají kam, že to jede. Nepříliš přesvědčivě mumlá něco, co by se dalo přeložit jako Tuzla.

Můj lístek ho nezajímá, nějaká blbost z internetu, ať si jde. Mám ho dobrou půlhodiny připravený pro průvodčího, ale žádný za celou dobu nepřijde. Autobus je opět poloprázdný, ale už není tak pohodlný. Po očku kontroluji GPSku, jestli mě náhodou neveze na druhou stranu. V Olovu je opět nudná pauza. Do Tuzly přijíždím v půl desáté, půl hodiny před časem podle jízdního řádu.

Bizarní socha v Tuzle pár metrů od autobusového nádraží

Zastavím se na ubytku. Pan domácí tam není k nalezení, volat mu a možná budit ho nechci, tak se platba opět nekoná. Váhám, zda se ještě jít podívat do nočního centra. Nakonec zvědavost vyhrává, otevírá si černé Sarajevsko a jdu na výlet. V centru chcípnul pes. Tma, sporé osvětlení a nikde prakticky nikdo. V pár výjimečně obsazených hospodách je nahulíno jako v čtvrté cenové. Nevzdávám se a aspoň se optám místních, kde je to ikonické místo z fotky s úzkým průčelím domů na rohu ulice. O půlnoci na mě v pokoji klepe domácí a pýtá si peníze. S řidičem jsou tak sladění, že ani neví, jestli dostal zaplaceno.

Večerní tmavé Sarajevsko

Trg Slobode

Trg Kapija

Úžasně vypadající zákusky se směšnou cenou

Druhý den ráno vstávám brzo, ale přesto o tři hodiny později než včera, naplánovat odvoz odmítám, jdu ještě jednou do centra podívat se na to, jak vypadá za světla. Je tam ještě méně živo než včera v deset večer. Prakticky ani živáčka, jen už se otvírá místní trh. Nějaké suvenýry byste tu hledali marně. Centrum je opravdu maličké s dominantní mešitou uprostřed.

Tuzla #1

Tuzla #2

Trg Slobode #2

Trg Kapija #2

Na internetu jsem si přečetl, že radnice chce povzbudit turismus (proto i ty dotované lety od Wizzairu) a že si myslí, že tu má i lákadlo evropského kalibru - slané jezero Pannonica. Podle mapy je necelého půl kilometru od centra, tak se na něj dojdu podívat. Nad ním se už pomalinku zvedá kopec. Samotné jezero je oplocené a má kolem sebe zázemí plovárny, což samozřejmě znamená, že vstup se platí. Venku zima, jsem navlečený v mikině a bundě, tak ani teoreticky nehrozí, že bych ho chtěl zkusit. Mimoto jeho okolí nevypadá nijak vábně. Kolem jezera jsou kolem dokola navezené oblázky, co vypadají jako větší štěrk.

Vábně vypadající koupání u jezera Pannonica

Teď už se potřebuji dostat na letiště. Jenže je tu mrtvo a nikde jsem nenarazil na jediné stanoviště taxíků. Chytnu free wifi a snažím se najít funkční taxi aplikace pro Tuzlu. S nepříliš velkým úspěchem. Uber ani Taxify tu nefungují. Pomalý krokem mířím vstříc půl druhému kilometru vzdálenému autobusovému nádraží. Tam i v pět ráno se zdálo, že stálo něco jako taxík. Mávám na projíždějící žluté vozy, ale žádný nestaví. Podaří se to až kousek před nádražím. Z okénka tam zahlédnu jeden vůz v pohotovosti. Odvoz na 15 kilometrů vzdálené letiště stojí 20 marek (čili 10 €). To je tak, když tam nic jiného nejede.

Letiště v Tuzle

Voda nije za piće

Zabranjeno pušenje

Letiště prochází masivní rekonstrukcí. Možná i proto je uvnitř prakticky všechno zakázané fotit. Toalety před bezpečnostní kontrolou mají kapacitu pouhých dvou lidí a voda z kohoutku není pitná. Tak zapomeňte na doplnění vody. Není tu žádný bankomat, směnárna je zavřená. Jen venku na parkovišti trafika s potravinami. Na rozdíl od Dubrovníku či Larnaky tu funguje online odbavení a ani si není potřeba boarding pass tisknout! V prostoru jediné brány, co tu je, se asi hodinu před odletem otevře improvizovaný duty free, kde nejprodávanější položkou je půllitrovka vody za 1,5 €. Jako u skoro každého duty free ani tady nejsou výhodné ceny.

Letadlo od Wizzairu

Nástup do letadla samozřejmě probíhá po letištní ploše. Tentokrát mi sedačková loterie přidělila béčkové sedadlo uprostřed. Let probíhal klidně a ani ne za hodinu jsme přistávali ve Vídni. Výstup probíhal jak jinak než autobusem. Protože už byl čas oběda, zamířil jsem ke Sparu. Rozptýlil mě McDonald's, kde jsem využil proma a dal si wrap. Chyba. Opět hladové jídlo a něco málo jsem přikoupil v supermarketu vedle. Je fajn, že v Rakousku mají normální obchody o nedělích otevřeno aspoň na letištích a nádražích na rozdíl od jejich německých sousedů.

Poté jsem si u okénka vyžádal celodenní VOR lístek za 9,3 €. To se na první pohled nemusí zdát jako dobrá cena. Už na ten druhý vychází zajímavě. Běžný lístek z letiště do města vyjde na 4,2 €, jednorázový lístek na MHD na 2,4 €, při jehož použití by se cesta neměla nijak přerušit. Má varianta měla platnost do půlnoci, ještě existuje na 24 hodin od zakoupení a ten vyjde na 9,5 €.

Chytnu Railjet, který jede 15 minut na Wien Hauptbahnhof (což je o 1 minutu kratší čas, než expresní CAT jede na Wien Mitte a vyjde na 11 €). Přesunu se na Karlsplatz. Odtud si dám procházku kolem Albertina na Stefansplatz ke Katedrále sv. Štěpána. Stále si nemůžu zvyknout, že hned před ní je vstup do metra. Od něj mizím do metra a na Wien Mitte podnikám ještě jeden nákup. Jinak kdybyste se ve Vídni chtěli vyhnout 50 centům za použití toalet, právě obchodní dům tam je skvělým místem stejně jako Albertinum.

Albertina

Skleník kousek od Albertina

Katedrála sv. Štěpána

Na mapě mě zaujal moderní komplex Donau City, který na fotkách vypadá podobně jako La Défense v Paříži. Na místě jsem z něj mírně rozladěn. Z úrovně chodce není téměř nic vidět a ještě tu probíhá nějaká konference. Nedaleká Donau Tower se ukáže spíš jako daleká a vstupné 14 euro není zrovna terno. Otáčím se a mířím zpět. Zaujme mě výhled ze stanice Donauinsel, tak vystupuju. Leží na malém ostrově na Dunaji, příjemném místě na romantickou procházku. Je z něj i zajímavá vyhlídka na moderní část města. Protějšímu břehu vévodí Franz von Assisi Kirche na tématickém Mexickém náměstí (budu tam už za tři týdny).

Donau City

Donau Tower

Výhled od vody od stanice Donauinsel

Franz von Assisi Kirche na Mexickém náměstí

Počasí je stále bez jediné chybičky, proto mířím do Prateru. V jeho předpokoji se koná mini-rakouský Oktoberfest. Pivo za dvě stovky mě nějak neláká a byl by pomalu hřích nevyužít tohoto skvělého počasí. Za 10 € tak kupuji vstupenku na Wiener Riesenrad, Vídeňské obří kolo. Ačkoliv je počasí skvělé, nejsou na něm téměř žádní lidi. Fronta je jen na 10 minut a jízda zabere dalších 10 minut. Vídeň je z něj jako na dlani.

Wiener Riesenrad #1

Wiener Riesenrad #2

Wiener Riesenrad #3

Wiener Riesenrad #4

Wiener Riesenrad #5

Wiener Riesenrad #6

Wiener Riesenrad #7

Prater

Zbývá mi jen necelá hodinka do odjezdu z Erdbergu. Nedá se nic dělat a musím se zabořit do krtka a za půl hodinky vystupuji u jednoho z nejošklivějších autobusových nádraží ve střední Evropě. Chvilku bojuji s informačním panelem, kde místo odjezdů tři minuty jde reklamní video. Vydám se k šestnáctce, kde už stojí autobus. Ačkoliv spoj podle aplikace má obhospodařovat Flixbus DE, autobus má slovenskou SPZ. Opět probíhá bourání pozitivních předsudků - autobus je zaplněný do posledního místa, rozestupy mezi sedadly jsou malé a wifi sice je přítomná, ale internet se odstěhoval do Humpolce. Zásuvky fungují svérázně jen při jedoucím vozu. Jakmile se zpomalí, vypínají se. Při rychlosti někde mezi se střídavě vypínají a zapínají několikrát za vteřinu. Baterky to musí milovat.

Flixbusy na Erdbergu

Autobus cestou do Prahy nikde nestaví a tentokrát to bere po dálnici D1. Do Prahy přijíždí o pár minut dřív. Nejdříve staví u Hlavního nádraží. Tam s radostí, že nemusím dalších 10 minut čekat, než dojede na Florenc, mizím do vlaku S9. Domů se vracím stylově vlakem. Ten jsem ještě tento víkend nepoužil.

Celkově Bosna a Hercegovina je úžasná a neokoukaná země, v které je zatím málo turistů. V Sarajevu stále můžete zažít pocit ze starých filmů, kdy byli v Orientu a v centru po půl dni potkali ty stejné lidi, s kterými byli někde ráno. Nicméně rozhodně to není tak laciná země, jak byste čekali. Veřejná doprava z letiště nefunguje, ceny meziměstských autobusů jsou u nás nižší, jídlo celkem drahé a vstupné občas skáče na běžnou evropskou úroveň.

Náklady:
cesta do/z Vídně ... cca 380 Kč (díky voucherům a slevám)
MHD po Vídni ... cca 16 €
vstup do salónku ve Vídni ... zdarma
zpáteční let Vídeň-Tuzla ... 20 €
taxi z/na letiště v Tuzle ... 15 + 10 €
ubytování na 2 noci ... 20 €
zpáteční lístek Tuzla-Sarajevo ... 106 HRK
vstupné v Sarajevu ... 20 BAM
jízdné v Sarajevu ... 2x 1,6 BAM
vstupné na Wiener Riesenrad ... 10 €