Na dalamánek do Dalamánu

Delší dobu jsem pokukoval po celkem exotické lince Ryanairu z Prahy do tureckého Dalamánu. Nicméně se mi nezdála dost lákavá na týden, proto mě zaujal zlom letního a zimního letového řádku, který nabídl jeden let v sobotu a druhý v neděli zase zpět. Zároveň jsem tím likvidoval 800 Kč voucher od Pelikána.

 

Sobota
Abych se dostal do Bratislavy, vstávám brzo před svítáním a dopravuji se na pražské hlavní nádraží. Tam zjistím, že salónek ČD je v dlouhodobější rekonstrukci, jak jsem čekal. Vlak Českých drah kupodivu přijíždí skoro včas.

České dráhy se vyznamenaly. Týden před odjezdem mi dorazí mail se změnou řazení a má pečlivě vybraná místenka jde do kopru. Místo místa po směru u okénka a bez stolečku dostávám v protisměru sedadlo do uličky. U stolečku. Kouknu do správy rezervace, vlak skoro plný, místo změnit nelze, ale ještě nějaká místa u okének jsou. Nezdávám se a napíšu mail. K mému úžasu, cca 2-3 hodiny po odeslání, dostávám jízdenku s novým místem u okna. V sobotu.

Obsazenost v plánku nelhala. Vlak je fakt narvaný. Až váhám, jestli má smysl dojít na časný oběd do jídelního vozu. Nakonec zvítězí chuť na svíčkovou. Proderu se do JLV, šotouši mě opraví - do bistrovozu, jelikož tento vagón je dělený s první třídou. Hned ze začátku je problém s platbou kartou, protože zrovna není signál. Otrávený personál mi to hned dává sežrat a já si z peněženky před cestou vyndal všechny koruny. Platit v jejich kurzu eurem se mi fakt nechce. Na třetí pokus se platba podaří. Zároveň doufám, že mi to do těch 30-40 minut, co mám včetně zpoždění, přinesou a zvládnu to i sníst. Nakonec mám dojedeno 5 minut před časem původního příjezdu a zpoždění mi přidalo buffer dalších 15 minut.

Po příjezdu jdu do Múzea dopravy v Bratislave. Sice je to vzdušnou čarou jen pár metrů, ale dost se nachodím, jelikož se musím vyjít od autobusovým nádražím na ulici a zase se vrátit zezadu. Vstupné je 8 €. Expozice nabízí řadu starších automobilů, motorek i historii železniční dopravy včetně několika lokomotiv. Na prohlídku počítejte cca s 1 hodinou.

Dřevěné kolo ze Slovenska.

Postupně se vyjasnilo a zavládl krásný podzimní den. Proto se jdu projít parky podél trasy autobusu č. 61 směr Letisko. Nakonec nastupuji na bus. Koupení jízdenky probíhá přiložením bezkontaktní karty k terminálu. Při výstupu se už nepípá. Pokud použijete pokaždé stejnou kartu, aplikuje se denní limit maximálního jízdného ve výši ceny celodenní jízdenky. Platba se strhne až po půlnoci. 

Slovenský rozhlas

Na letiště je to půl hodiny. Letisko mě nemile překvapí. Žil jsem v domnění, že funguje nonstop. Avšak proluka mezi poledními a večerními lety je tak velká, že security a nejspíš i odletová část je komplet zavřená a můj plán na dloooouhý veget v salónku a třeba i dospání časného vstávání bere za své. Musím si hodinku počkat. Pustí mě tam až cca 3 hodiny před odletem. 

Obstojná nabídka v duty free, ale lounge je komplet suchý až na víno a sterilní pivo

V Bratislavě jsem fakt byl dávno - naposledy v roce 2023. Tehdy tu byl ještě čistokrevný MasterCard Lounge. Letos prošel renovací a rebrandingem na Pearl Lounge. Byl jsem zvědavý na proměnu. Předtím byl méně designový s otevřenějším prostorem a pohodlnějšími židličkami. Nyní má několik stísněných prostorů a ten hlavní s barovými židličkami bez polstrování. Co se týče nabídky jídla - doznalo několika změn: toastovač zůstal, ale ubyly předpřipravené panini, nyní si je člověk musí vytvořit sám z pečiva, šunky a sýru, objevily se cca 2 teplé chody, 1 polévka. Ze studeného se objevily makronky. Ohledně alkoholu - zbyly bílé a červené víno a plechovková Stella. Fakt, nedělám si srandu.

👉 Pro více fotek a detailní srovnání s rokem 2023 se podívejte na recenzi salónku Pearl Lounge. 

Našel jsem si čas zavření brány, a proto ze salónku odcházím hodinu před odletem. Myslím si, že mi půl hodiny musí bohatě stačit. Proto se ještě courám kolem. Sice 5 minut po sobě odlétá let do Londýna a pak Dalamán, ale pasová kontrola tu nikdy nebyla problém. Dnešní kontrola mě vyvede z omylu. Otevřeny jsou tři přepážky a táhne se tu ukrutně pomalu. Fronta pro občany EU je snad pomalejší jak pro ostatní pasy. Ve výsledku jsem ve frontě přes 20 minut a k bráně dorazím několik minut před oficiálním časem zavřením brány.

Odlétá se víceméně na čas. V sedačkové loterii jsem dostal místo u okna a až v letadle zjišťuji, že přímo u nouzového východu. Přistáváme dokonce dříve, jak bylo plánováno. Každý dobrý zážitek musí být vypárovaný negativním, tak proto je na letišti dokonalý chaos a na příletu to u pasové kontroly vypadá jak někde v Indii. Chaotická kontrola minimálně na půl hodiny.

Po kontrole v příletové části projdu kolem taxíků. Mají vyvěšený oficiální fixní ceník a nejnižší suma, za kterou jezdí je 20 €. Můj 3 kilometry vzdálený hotel by je moc nepotěšil. Podle zkazek na internetu by za to chtěli 6 €, a to jim fakt nedám, když mám nohy. Z bankomatu vytáhnu ještě pár tureckých lir, abych měl na zítřek, kdyby někde nebrali kartu. Spustím taxi aplikace - Uber - bez aut, Bolt - nepokryto, bitaksi - kousek z letiště tam svítí několik aut, ale žádný zaměstnanec letiště mi nedokáže říct, kam se dá objednat. V místě, kde by měly stát auta, je parkoviště půjčoven. Nemám to chuť řešit, tak se projdu.

Čekají mě tři kilometry pěšky pod jasnou hvězdnou oblohou s teplotou lehce pod 20 stupňů. Celou dobu podél hlavní silnice po širokém osvětleném chodníku až na posledních pár set metrů na odbočce k Alibaba Hotelu. Pro takovéto problematicky časované odlety ho mohu doporučit - recepce je opravdu nonstop (navzdory nesouladu s údajem check-inu do 21:00). Avšak mají problematickou komunikaci - za celého půl roku mi nepotvrdili čas check-inu ani neodpověděli na můj dotaz, až na opakovaný dotaz těsně před příjezdem.

Ubytko po ránu

Na letišti jsem zapnul eSIM od Saily, kde jsem v rámci promo získal 1GB dat na 7 dnů zdarma. SIMka naběhla hned a data fungovala spolehlivě po celou návštěvu Turecka. Můžete ji získat také zadáním kódu WHSMITH. Další návody najdete v sekci eSIM na mém blogu.

Celkově hromadná doprava z letiště v Dalamánu je problematická. Jezdí zde autobusy do přímořských letovisek Fethiye a Marmaris navázané na přílety letů, ale jen domácích, a to ještě vybraných (45 minut po příletu). Také zde najdete minibusy jezdící do centra Dalamánu. Jejich časy relativně přesně zobrazuje aplikace Moovit (region Mugla). Avšak minimálně v mém případě nesedělo, že by jely na sever až na autobusové nádraží.

Neděle
V noci dlouze přemítám, jak se ráno mám dostat do Fethiye. Spojů není moc. Je to Turecko. Protože se mi nechce příliš šlapat zpátky na letiště na shuttle s ne úplně známým časem odjezdu, vyhrává to zkusit pár se metrů k zastávce městského minibusu označené v Moovitu. Ten by měl jet až na autobusák. Ten je 10 km vzdálený a pěšky tam fakt nedojdu.

Ranní scenérie od ubytka

Čas z Moovitu odpovídá realitě, ale oproti appce, minibus končí v centru a musím přesoupit na jiný jedoucí asi za 10 minut a zaplatit znovu jízdné. Naštěstí to je pár korun (< 20 Kč). Na autobusáku počkám dalších pár minut a jedu do Fethiye. Zdá se, že to tu nejezdí dvacetkrát třicetkrát denně, jak tvrdil recepční, ale sotva desetkrát. V každém minibusu se dalo jízdné zaplatit kartou. Do hodiny jsem ve Fethiyi. Autobus jede až na autobusák cca 1-2 km od historického centra.

Centrum samotného Dalamánu

Dalamánky jsou tu nenašel... :-/

 

Fethiye je stošedesátitisícové město v provincii Mugla. V současnosti je to jedno z nejvýznamnějších měst na Turecké riviéře. V minulosti se tu nacházelo starověké město Telmessos a během středověku a novověku bylo město známé pod jmény Makri a Megri. Dodnes se tu tak dochovaly i některé starověké památky.

Původně jsem se chtěl popovézt pár stanic místním busem, ale buďto jsem nepochopil systém nebo byl řidič b*b, protože mi tvrdil, že tam, kam chci, nejede, tak ten kiláček dojdu pěšky. Mým cílem jsou lýkijské hrobky Amintas ve skále. Nachází se to v kopečku nad městem. Nejlepší výhled na ně je ze silnice pod městem. Nevysoké vstupné neplatím, abych se šplhal pár dalších desítek metrů k té nejvyšší. Ten ruksak, co mám na zádech se všemi věcmi na víkend, se nějak pronese. Na město s mořem za ním už vidím i odsud. Přes kopec se nachází pevnost Fethiye kalesi z 15. století, na které chvílemi vlaje obrovská turecká vlajka. Kousek pod hrobkami se nachází jiné menší kamenné antické hrobky. Cestou nahoru je nemůžete minout.

Úplně horní hrobka, ke které je potřeba zdolat další desítky výškových metrů

Fethiye kalesi

Antické hrobky kousek níže pod těmi lýkyjskými

Klasická turecká svačinka za 100 lir

Samotné centrum vypadá jako celkem živé turistické město. Nachází se v něm velký turecký bazaar, různé kavárny, čajovny, prodejny suvenýrů, koberců, koření... U ruin antického divadla najdete bistro plné místních s výbornými cenami, byť kuchyně nepřekypuje nápaditostí. Koupíte tu různé panini, omelety, kebab, hranolky, teplé a chladné nápoje. Zajímavosti je, že turecký čaj tu seženete za pouhé 3 turecké liry (cena v říjnu 2025)! Levněji jsem ho nesehnal ani před lety. Dal jsem si tu kebab s hranolky a nepos*al se z toho. Nevěda, že samotný kebab už obsahuje hranolky, objednal si je i extra a zbytek dne jsem měl problém sníst něco dalšího... Jako další rozumné místo vypadalo Köfteci Yusuf, byť mají hodnocení 3,7 - jako jediné místo po cestě nebylo prázdné a seděli v něm místní.

 

Kolem se rozkládá přístav se spoustou menších lodí a táhne se pobřežní promenáda s cenami jak z jiného světa. Vypadají jak v maďarských forintech. Snad každé místo obsahuje nápisy i v azbuce. Na 14:30 se vracím na autobusák. Jede mi odtamtud bus na letiště. Upřímně řečeno, MHD tu příliš nefunguje. Další jede až o 4 hodiny později a kdyby dojel na čas, přijel bych na letiště 90 minut před odletem. Proto jsem se ani nesnažil dostat na známou pláž Ölüdeniz, kam by se dalo dostat mít několik hodin navíc.

 

Na letiště dojedu o hodinu později. Kousek před letištěm proti mě projíždí dalamánský minibus, kterým jsem si říkal, že vás vezmu k sirným Kapıkargın Kükürt Kaplıcası horkým pramenům nedaleko letiště. Vstupné je nevysoké. Ale další jede za dvě hodiny a místní taxi mafie mě ty tři kilometry k nim nepopoveze za rozumnou cenu. Stejně mi moje nohy říkají, že to není dobrý nápad a že proti další chůzi vyhlašují stávku.

Projdu pasovou a bezpečnostní kontrolou. Jestli to včera v noci bylo natřískané k prasknutí, tak dneska tu není ani noha. Nadbytečný čas tak jdu na dalamánském letišti strávit do CIP Lounge a utratit jeden ze svých letošních posledních vstupů na Lounge Key. Ze začátku si libuji, že jsou v něm pohodlná křesílka a prakticky nikdo není. Později prozkoumám dostupné občerstvení a je to silná bída. Nejvíc jsou z něj jedné olivy a pečivo. Pokus o těstovinový salát nic moc, ostatní ještě horší. Balené zákusky naprostá tragédie, mají např. chocolate chips cookies bez čokolády nebo něco popsané jako croissant, co jako croissant vůbec nevypadá. Dílo dokoná baba, která se mě asi po 2h 40m dojde zeptat, kdo že to jsem, kdy že jsem to vstoupil, že tu jsou jako limit tři hodiny a ať ráčím rychle vypadnout. Jenže to se mi neráčili při vstupu říct. Je to sice v podmínkách, ale tenhle přístup je ten asi nejhorší, co se dá použít. Tak jdu tu zbývající necelou hodinu strávit do letištní halu. Kouknu se na naprosto přehnané ceny za vše a čekám.

Ryanair z Dalamánu odlétá jen s pár minutovým zpožděním. Mám místo do uličky a snažím se spát. Letadlo je dost plné. V Bratislavě musíme obligátním autobusem na pasovou kontrolu. Sice jdu mezi prvními, ale udělám osudovou chybu. Vydávám se k automatické bráně. Dlouze čte můj pas a pak mě nepustí. Premiéra. Takže do obr fronty k pohraničníkovi.

V Bratislavě autobusem 61 k Hlavní stanici. Směrem do centra v autobusu začíná být černo. Rychle pryč do ubytka s honosným názvem Safestay Bratislava Presidential Palace, ale je to jen lehce podprůměrný hostel za 15 € na noc. Udělám check-in a jdu spát. Zjistím, že mají rozbitou sprchu, co téměř neodtéká. V pokoji to smrdí zapařeným báglem a možná botami, ale aspoň nemusím povlékat postel.

Budíček mi zvoní v krásných 4:15. Naštěstí mi stačí jen vibrace, ale tomu jednomu, co si tu po půlnoci pouštěl trapná instagramová videa nahlas, bych ten audiobudíček i přál. Jede mi to v 5:00 a potřeboval jsem mít rezervu proti zaspání. Jinak je to odsud 10 minut pomalou chůzí až k vlaku. Udělám ranní hygienu, sním zbytky k snídani a jdu na vlak.

 

Takhle brzy ráno u hlavního nádraží v Bratislavě už chybí vágusové, tak to celkem jde. Vlaky nabírají zpoždění, naštěstí můj Regiojet jen 5 minut. Jízda probíhá standardně až do Brna, z nějž směrem k Pardubicím nabírá minuty zpoždění a dílo se dokoná u Kolína. Sekera 15 minut. Na hlaváku v Praze není situace o moc lepší. Každý vlak má desítky minut zpoždění a nevím proč. Asi jsi zase vypadl zabezpečovač či co. Plán jet až na konečnou na Zahradním Městě vzdávám. Nevím kdy to nakonec odjede a stejně bych už odtamtud nestihl autobus, co jsem chtěl vzít. Nedává smysl ani brát S9 tím směrem, protože na odjezd čekají dva spoje a podle aktuálního zpoždění by měli odjíždět v jeden okamžik... Proto sedám na metro a jedu domů. Budu tam o něco později než vlakem, ale za to bez nechtěných překvapení.

Koukněte, jak můžete podpořit blog a motivaci psát další dlouhé cestopisy. Jde to řady způsoby i bez korunek.

Na kolik to přišlo?
Letenky ... ~2000 Kč
Ubytování ... 47 €