Mílionové Alicante

Španělsko je moje láska, a proto když jsem objevil letenky do Alicante, byla to jasná volba. Listopad ještě s trochou štěstí láká ke koupání. 

Neletím s žádnou nízkonákladovkou, ale s aerolinkami ze skupiny Lufthansa. Lufthansou ve směru tam a Swissem ve směru zpátky. To vyšlo bratru na 7400 mílí z Miles&More s doplatkem něco přes 2000 Kč.

Míle jsem získal za svých pár předchozích letů se Star Alliance obohacené především pár služebkami s Lufthansou, doslova pár mil za lety s Eurowings, ale především přes hodnocení hotelů na holidaycheck.de. Za 1 hodnocení získáte od 100 do 200 mil. Měsíčně můžete ohodnotit maximálně 10 hotelů. Detailnější popis najdete v mém článku o holidaycheck.de. Dále za jednotlivé lety včetně awardových můžete sbírat karty v aplikaci Uptrip a na jejich základě si vylétat vstup do salónku nebo i status.

Severní Španělsko na skok 💩

Španělsko je moje srdcovka. Vždycky se do něj rád vracím. Je mi je líto, že z Prahy se tam dostanu jen málokdy, a to většinou jen do Barcelony nebo Madridu. Tentokrát je to však jiné. Vydávám se na sever Španělska.

Den pro mě začíná ukrutně brzy. Vstávám podobně brzy jako na časný ranní odlet z Prahy. Ale tentokrát si na ten odlet musím dojet autobusem do Vídně. Bral jsem nejlevnější spojení, kterým tam nepřijedu na poslední chvíli. Flixbus před pátou ráno z Florence. To s sebou nese nutnost tam dojet ještě noční dopravou. A tou je to daleko.

Víkendové 3v1 aneb Göteborg, Malaga a Sevilla

Na začátku září podnikám víkendovou skládačku přes půl Evropy. Začínám v sobotu ráno. Není čas ztrácet čas. Čeká mě 3x let s Ryanairem, tři hodiny v autobuse a tři návštěvy salónků. Tentokrát downgraduji velikost příručního zavazadla, jelikož mě čeká jen 1 noc. Dobře jsem udělal, v Praze probíhá psychotická kontrola snad každého trochu většího zavazadla... 

Na pražském letišti poprvé navštěvuji Fast Track Lounge na Terminálu 1 a snižuji tak proruské RB ziskovost. Vstup na jejich zlatou VISA kartu je bezproblémový. Samotný salónek komornější než ostatní na letišti. Avšak nabídka jídla je shodná. Jen se hůře hledají příbory a pečivo. Samotná security je až za salónkem a pustí vás přes ni s extra papírkem, který vám dají při vstupu do salónku. Zvěsti o tom, že je v každou denní dobu naprosto prázdný, se nenaplnily. Chápu, sobota ráno, ale něco přes tucet lidí je už znát. Salónek má volně přístupné sprchy. Pro pány jsou dvě stejně jako dvě toalety, ale stříbrné reflexní dveře, v kterých je vidět váš odraz, jsou trochu overkill. Vidět se na záchodě v zrcadle, to jsem vždy chtěl a vůbec to není divné...

Madrid v businessu

Za každou letenkou je příběh. Přiletí k nám čáp, proto se zbavujeme mílí. Hledal jsem něco daleko a něco, na co mi stačí míle a nejlépe, aby se dvě mílové mouchy zabily jednou ranou. Volba padla na Madrid. Z Prahy do Madridu s Iberií a zpátky z Madridu do Prahy přes Istanbul. A protože letečtí bohové přáli, tak rovnou v business class.

Kvůli business class se kladl důraz především na to, aby aspoň jeden z letů byl operován v širokotrupém letadle. Protože u úzkotrupého letadla je to loterie, jestli poletí letadlo s plnotučnou business class nebo jen s vyblokovanou prostřední sedačkou nahrazenou stolečkem. A jelikož do Prahy v únoru jsou plánované jen Airbusy s jednou uličkou, tak se musí jednat o let na předchozím segmentu do Istanbulu. Dostatečně zajímavý a dostatečně dlouhý je pro mě právě let z Madridu. V Londýně jsem byl nedávno a u ostatních destinací jako Dublin nebo Lisabon, co zkouším, nejsou širokotrupá letadla.

K dunám na Gran Canarii

Před necelým rokem jsem navštívil Tenerife. Ještě rok se nesetkal s rokem a letím na Gran Canarii. Vidím obrázek tamějších dun a hned využívám zaváděcích cen při spuštění nové linky Wizzairu z Vídně a utrácím tak svých posledních 40 kreditů.

Dlouho přemýšlím, zda tam jet nebo ne. Kanáry jsou totiž nejslabší v mém letošním výběru, dovolené málo a jako jediné čekají na potvrzení celkem radikálních změn od aerolinky... Nakonec vítězí myšlenka tam jet, neboť poslední let před nově vytvořenou letní pauzou je 2. června a kdoví, jestli tu linku na podzim obnoví. Ale dovolené je málo, tak se v pátek jede homeofficovat. Naštěstí časový posun o hodinu vzad hraje v můj prospěch. Po dvou letech homeofficu z Prahy přichází konečně první den homeofficu ze zahraničí a la digitální nomád. Dopolední odlet z Vídně znamená noční autobus a pozdně večerní přílet do Vídně přináší rovnou dva noční autobusy na ose Vídeň-Bratislava-Praha.

Tenerife za dvacku

Loni na podzim bookuji Menorku za 20 €. Letos pozoruji opatření a nějak se mi tam nechce. Z hlavy si tam nevybavuji ani jedno zajímavé místo. Let byl mezitím už x-krát změněn. Už chci kliknout na tlačítko refund, když jen ze cviku volám na Wizz linku, jestli by mi to nezměnili na Tenerife. Voila, nepravděpodobná změna proběhne a já začínám plánovat své první Kanáry. Mám necelé dva týdny do odletu. Po podzimním nevydařeném pokusu se konečně dostávám na Kanárské ostrovy.

 

Týden před odletem nás Španělsko přeřazuje do zelené kategorie, takže pro vstup už není potřeba negativní test. Nicméně kvůli té překotné změně je v tom chaos. Kanárské ostrovy mají svou autonomii a není úplně jasno, jestli neuplatňují nějaké vlastní pravidla. Minimálně se zdá, že povinnost negativního testu zůstává pro ubytování. Test si nicméně dělám, protože ho stejně potřebuji ve Vídni pro vstup do salónku.

Ve výsledku ho po mně nikdo na Kanárech za celou dobu vidět nechtěl. Ani na letišti, ubytování nebo jinde. Pro cestu zpátky stíhám chytnout období, kdy jsou Kanárské ostrovy červené a já mám 21 dnů po první dávce očkování proti COVIDu, tzn. žádný test není třeba.

Po stopách Gaudího v Barceloně

V Barceloně jsem byl už aspoň dvakrát a autem. Byl čas na změnu. Proto jsem tam tentokrát doletěl a šel se podívat do Sagrady Familia, která mi stále unikala.

Vitráže v Sagrada Familia

V srpnu mi přijde e-mail, že aerolinka Vueling má akci na letenky do Barcelony. Podaří se mi najít víkendovou otočku do Barcelony a po konzultaci s Bookingem se rozhoduji, že ji za těch 56 € využiji. Ubytování jsem si naplánoval v hostelu za necelých 14 € na noc na metru kousek od stadionu FC Barcelona. Jeho poloha je opravdu výhodná. Dojede se k němu rovnou metrem z letiště a když na to přijde i bez přestupu a na všechny zajímavá místa v centru se z něj člověk pak dostane linkou metra L3.

Barcelonu si pamatuji jako jedno z nejpřelidněnějších evropských měst, jako Bangkok Evropy. Historické centrum tomu odpovídá. Na všechny památky dlouhé fronty a ze všeho od Gaudího je jeden velký zlatý důl pro jejich provozovatele, v sezóně s beznadějně vyprodanými vstupenkami na týdny dopředu. Proto vstupenky do Sagrady Familie kupuji přes internet, co nejdřív to jde. Ty na únor se objevují jen dva měsíce předem. Vůči loňsku zdražily o dvě eura a jde si vybrat jen dvě časová okna - 14:00-17:00 a 17:00-17/18:30. V době, kdy jsem vstupenku kupoval, bylo těch oken víc a daleko kratších, tak mám okno na pouhé 16:00-16:15.

Chlupatý tank na cestách po Španělsku a Portugalsku (2010)

Umíte si představit dojet autem z Prahy až do Portugalska? To vše se dá zvládnout v malém autě se čtyřmi psy za necelé čtyři týdny.

Jedeme?

Základem je pečlivá příprava auta, aby se někde ve Francii nerozhodlo stávkovat a tetrisový systém skládaní zavazadel, aby se tam vešla, vzhledem k tomu, že autem je Nissan Micra. Do Portugalska se nedá dojet na jeden zátah, tak to taky chce vymyslet menší nebo větší pár zajímavých zastávek. Ovšem taky je potřeba se psychicky připravit na ceny benzínu startující na 1,5 € a dálniční mýto cca 10-12 € / 100 kilometrů. Řada dálničních úseků se objet nedá nebo dá jen hodně obtížně. Vedlejší silnice totiž často vedou kompletně zastaveným územím nebo je na nich jeden kruhový objezd za druhým.

Píše se rok 2010, je pět hodin, časné letní ráno a je na čase naložit auto zavazadly. Skládání puzzlí hodinu trvá. Do Mikry se sice vejde vše, jen je to tam potřeba umě správně dát. Pak se naloží čtyři hafani a může se vyrazit. Čeká nás tisíc kilometrů přes Německo až do Francie, krátké přespání v autě pod Alpami, protože ve Francii většina kempů zavírá už v šest večer.

Mallorka za všechny prachy

Nemůžu si pomoci, ale letos je Mallorka ta nejtrapnější a nejmasovější destinace. Každý už na ní byl a levných letenek na ní už bylo tolik, že by je jeden pomalu musel přehazovat vidlemi. Letos jsem už jednou letenku měl a šťastně jsem se jí zbavil, ale podobná blbost mě o pár měsíců později napadla znovu. Naštěstí už mimo sezónu a jako výlet bez hotelu. Půjčení auta teď vyjde jen na necelé 2 € za den vůči nějakým 30-50 € v červenci.

Letadlo LaudaMotion po příletu na Mallorku

Španělsko mám rád, přesto se na jeho území vracím po více jak třech letech. Inu, časy a ceny letů z Česka jeho víkendovým návštěvám moc nepřejí a autem je to fakt daleko. Ani tato kombinace není nějak extra šikovná. V práci si na odpoledne beru home office. V pět odpoledne se balím a vyrážím na Florenc. Odtamtud mi v 18h jede Regiojet na Vídeň. Výjezd z Prahy je opravdu luxusní gurmánský zážitek s půlhodinovou kolonou u sjezdu na pražský okruh.

Ačkoliv máme půl hodiny zpoždění, těch pár nových cestujících v Brně nabíráme celých 20 minut. Do Vídně autobus přijíždím v 23h. To na první pohled vypadá jako fajn čas. Jenže z centra na letiště jede poslední vlak ve tři čtvrtě na dvanáct a Südtiroler Platz před hlavním nádražím, kde stavíme, ještě není ani na trase přímé linky S7. Chvilku váhám, jestli se nesvézt autobusem až na letiště (jede tam, ale jízdenka je s příplatkem dobré dvě stovky). Když vidím, že stevard v ruce má desky se jmény, tak radši běžím na nádraží. Slyšel jsem už zkazky o kontrolách u žlutých linek jedoucích na letiště, a asi budou pravda.