Po stopách Gaudího v Barceloně

V Barceloně jsem byl už aspoň dvakrát a autem. Byl čas na změnu. Proto jsem tam tentokrát doletěl a šel se podívat do Sagrady Familia, která mi stále unikala.

Vitráže v Sagrada Familia

V srpnu mi přijde e-mail, že aerolinka Vueling má akci na letenky do Barcelony. Podaří se mi najít víkendovou otočku do Barcelony a po konzultaci s Bookingem se rozhoduji, že ji za těch 56 € využiji. Ubytování jsem si naplánoval v hostelu za necelých 14 € na noc na metru kousek od stadionu FC Barcelona. Jeho poloha je opravdu výhodná. Dojede se k němu rovnou metrem z letiště a když na to přijde i bez přestupu a na všechny zajímavá místa v centru se z něj člověk pak dostane linkou metra L3.

Barcelonu si pamatuji jako jedno z nejpřelidněnějších evropských měst, jako Bangkok Evropy. Historické centrum tomu odpovídá. Na všechny památky dlouhé fronty a ze všeho od Gaudího je jeden velký zlatý důl pro jejich provozovatele, v sezóně s beznadějně vyprodanými vstupenkami na týdny dopředu. Proto vstupenky do Sagrady Familie kupuji přes internet, co nejdřív to jde. Ty na únor se objevují jen dva měsíce předem. Vůči loňsku zdražily o dvě eura a jde si vybrat jen dvě časová okna - 14:00-17:00 a 17:00-17/18:30. V době, kdy jsem vstupenku kupoval, bylo těch oken víc a daleko kratších, tak mám okno na pouhé 16:00-16:15.

Nastává den odletu. Venku panuje časné jaro. Zataženo, bez sněhu a těsně nad nulou. Vracím se z práce, během půl hodiny v rekordním čase zabalím a vydávám se na letiště. Na Ruzyni přijíždím jeden a půl hodiny před odletem. Ještě není ani 20:00 a už smutně koukám, že mi zavřeli Burger Kinga. Vracím se tedy ke KFC, od kterého táhne na míli daleko puch přepáleného oleje a dávám něco malého teplého k večeři. Za pár minut projdu kontrolou a čekám na odlet.

Prázdný Havel

Hi-tech frikulínský robot na Ruzyni

Do letadla Vuelingu nezvykle pouští už hodinu před odletem. To spolu pak nese jeden nezvyk - dlouhé čekání v letadle na odlet. Interiér je laděn do žluto-šedé palety. Ačkoliv má vueling codesharing s Iberií, jedná se o klasický lowcost. Rozestupy mezi sedadly bídné, možná jen o kousíček lepší než s Wizzairem. Zajímavostí je možnost odklopit opěrku na sedadle u okna. S tím jsem se snad ještě nikdy nesetkal. Let do Barcelony trvá 2,5 hodiny.

Barcelona je prázdná jakbysmet

V Barceloně přistávám o půlnoci. Letiště je obrovské a během února takřka prázdné. Dostat se skrz něj k metru mi trvá určitě 20 minut. Pak se pět minut peru s automatem na letišti - nemá typy jízdenek, co bych chtěl. Nejde koupit lístek T10 ani lístek na 24 hodin. V duchu nadávám a kupuji jízdenku na 48 hodin za 15 €. Následně si ve městě ověřím, že v tamějších automatech je mají.

Dobíhám metro linky L9 sud a mířím na jeho konečnou Zona Universitaria, kde přestupuji na linku L3. Pokračuji pár stanic na Les Corts. Venku je celkem zima a jsem rád za svou bundu. Ulice okolo jsou kompletně mrtvé. Do hostelu dorážím v půl druhé v noci. Ubytovávám se a jdu spát. Hostel Room018BCN sice nabízí super ceny, celkem příjemnou postel, ale je to vykoupeno pachem mokrých stěn a plísně, jak v pokoji, tak ve sprchách. Nikomu ho nevymlouvám, ale tuším, že zatím nic takového nebylo psané v recenzích na Bookingu.

Ráno si dávám budíček na osmou. Nechci to tu celé jen prospat. V ceně ubytování je i snídaně. Po odéru pokoje jsem nic moc nečekal. Měl jsem pravdu - ke snídani dva druhy baleného pečiva, toastový chléb, máslo a marmelády z jednorázových plastových vaniček. Tedy máslo to nebylo, jen čistokrevný margarín. K pití na výběr z normálního a sojového mléka, jablečného, pomerančového a ananasového džusu.

Linkou L3 mířím na stanici Paral-lel. Odsud vede Montjuïc Funicular, kolejová lanovka na stejnojmenný kopec nad městem. Ta je v rámci běžné barcelonské MHD. Jenže už od vstupu do metra slyším trojjazyčné upozornění v katalánštině, španělštině a angličtině, že z důvodu rekonstrukčních prací je mimo provoz a dopravu zajišťují náhradní autobusy.

Výhled na Barcelonu a Sagradu Familii z půlky kopce

Vyvezu se nahoru autobusem a tam koukám, že Teleferico de Montjuïc se nehýbe (navazující kabinová lanovka vedoucí až na vrchol). Ušetřím nějakých osm "ojro" a zdolávám zbytek kopce pěšky. Jsem tu moc brzo - jezdí až od desíti. Cesta parkem říznutým botanickou zahradou je příjemná. Jinak dodatečně zjišťuji a zpětně si na zmínku o něm vzpomínám, že pro lenochy tu jezdí až nahoru autobus č. 150.

Teleferico de Montjuïc

Středozemní moře

Na vrcholku se rozkládá Castell de Montjuïc. Je to stará vojenská pevnost, jejíž historie se datuje až k roku 1640. Okolí vnějších hradeb je dost zarostlé, tak pro výhled se musí za 5 € do pevnosti. Ta je právě zajímavá hlavně výhledem na město, jež se z ní naskýtá. Její prázdné sály neuspokojí ani milovníky military, protože ze zbraní je k dispozici jen několik kanonů roztroušených po hradbách.

Castell de Montjuïc

Kanón před Castell de Montjuïc

Racek shlíží na přístav

Castell de Montjuïc

Tam mezi kopci leží Barcelona se Sagradou Familia uprostřed

Z Montjuïcu se svezu k metru stopadesátkou. Vyhazuje mě na Plaça d'Espanya. Metrem se svezu na Plaça de Catalunya. Chci se podívat na proslulou ulici Las Ramblas (také La Rambla nebo katalánsky Les Rambles). Ač jí projdu skrz na skrz, z mého pohledu je to jen obyčejná dlouhá třída lemovaná průměrnými domy z nějakého 19. století, se spoustou stánků se suvenýry a mírně podprůměrnými restauracemi, ale za to s denními menu od 12 € výše.

Las Ramblas v zimě

Zákoutí vzdálené pár desítek metrů od Las Ramblas

Chci si vybrat další eura a první dva bankomaty mě vypečou a chtějí 1,8 € a 2 € za výběr. To se mi v eurozóně jaksi ještě nestalo. Až třetí nechce nic. Můžu vyrazit na zdejší slavnou tržnici Mercat de la Boqueria. Zajímavé je projít si ji, avšak tato tržnici je ukázkovým příkladem, jak turistický ruch krade takovým místům duši. Davy turistů uvnitř, ceny na Španělsko neřestně vysoké a nabídka zboží přizpůsobená takřka výhradně turistům, tak se ani nedivím, že už tam nikdo z místních nechodí. Aranžmá ale stánky mají pěkné.

Vstup na Mercat de la Boqueria

Sušené šunky

Pečlivě vyskládané ovoce

Mořské plody

Tapas

Ryby

Ještě jednou tapas

Pak se vracím na Plaça d'Espanya. Chci se znovu projet eskalátory k MNAC (Národního muzea katalánského umění). Představte si třeba kdyby na Vyšehradě stálo Národní muzeum a přímo od Vltavy k němu vedly eskalátory. Přesně tak to tam vypadá. Bonusem jsou fontány a krásný výhled na město. Jenže fontány jsou až do konce února mimo provoz kvůli údržbě. Jako předtím funikular.

MNAC zespoda

Plaça d'Espanya od MNACu

Další pohled na Barcelonu

Na mém dnešním seznamu se dále nachází barcelonská katedrála. Dorazím k ní akorát v době, kdy je uzavřená. Objedu ji kolem dokola, což mimochodem vřele doporučuji, protože okolí je kouzelné, a když se za půlhodinky dostanu zpátky ke vchodu, vine se k němu dlouhý hádek turistů lačnících po platbě 7 € vstupného. Fronty, natož nedobrovolné podporování církví nemusím, tak katedrále zamávám a přes Las Ramblas mířím k Sagradě Familii. Cestou potkám ještě jeden pro mě "noname" kostelík a tam za pomodlení chtějí už jen 5 €. Věřící to tu mají těžké.

K Sagrada Familii přicházím od jihu. Je vysoká, takže její věže a jejich jeřáby jsou vidět už zdálky. Stále se staví a vstupné údajně putuje na její dostavbu. Její dokončení je naplánováno na rok 2026, kdy má uplynout 100 let od Gaudího úmrtí. Zároveň je asi jeho nejznámějším dílem.

Tajný tip: Jděte se k ní podívat už dopoledne. Sice se nedostanete dovnitř, ale zaručeně nebudete mít její přední stranu proti slunci jako já. Jako bonus získáte i daleko menší počet turistů v jejím okolí.

Procházím okolím, zepředu i zezadu jsou menší parky a před čtvrtou využívám svůj online koupený lístek. Nemile mě překvapí bezpečnostní kontrola před vstupem zakazující veškeré kapaliny. Risknu to a nakažen španělskou apatičností mrsknu na pás mířící do rentgenu batoh s dvěma půllitrovkami vody a jednou plechovkou RedBullu. Bezpečnostní pracovník je stejně španělsky apatický jako já a nehne ani brvou.

Nechoďte fotit vstupní stranu Sagrady Familia odpoledne jako já

Zato zadní strana je pěkně nasvícená

Vstupní fasáda je nádherně členitá

Detail na zadní straně

Fasáda zvenku je zajímavá, les sloupů uvnitř také. V době slunečního světla hrají zajímavou hrou světla a stínů zdejší červenooranžové a žlutozelené okenní vitráže. Takový druh architektury jsem ještě neviděl. Když si chcete dokázat, že na to máte, můžete i výtahem vyjet na věž - to prodávají v balíčku se základním vstupným a audioprůvodcem za krásných 32 euro. Nezapomeňte ani navštívit katakomby pod katedrálou. Architektonicky nic moc, ale uvidíte tam, jak Gaudí navrhoval jednotlivé prvky katedrály a z čeho při nich vycházel. AutoCAD ještě neexistoval.

Les sloupů uvnitř

Okenní vitráže si pohrávají se slunečním svitem

Bazilika při západu slunce

Bokem z vedlejší uličky

V době, kdy jsem byl uvnitř stihlo i venku sprchnout. Bylo chvíli před západem slunce a to je nejvyšší čas na něco kvalitního k jídlu. Chtěl jsem si dát pravou španělskou paellu, ale jen do doby, než jsem si uvědomil, že bývá minimálně pro dva strávníky. Menu v restauracích, jejichž jedinou evidentní kvalitou je výška ceny, mě taky nechaly chladnými a ty levnější to vždy zazdily hranolky. Omrkl jsem i Ciudal Condal, vyhlášený podnik na tapas. Bohužel už byl večer a uvnitř nával a bohužel o jednotlivých druzích tapas toho moc nevím, ale při tom na kolik vyjde jedno (5 až 10 €) si umím udělat představu, že jít tam na večeři bude hodně levná sranda. Mimoto tam stejně nemají místo. I proto nakonec zahučím do KFC, kde teď mají "megabox" za 5 € obsahující 2 stripsy, 1 burger, malé hranolky, omáčku a malou zmrzlinu.

Už je celkem pozdě a ráno mě čeká vstávání ve čtyři ráno, abych stihl letadlo. Ještě než zamířím zpátky na ubytování, jdu se po třídě Passeig de Gracia opětovně podívat na Gaudího dva skvosty - Casa Batlló, toho času z půlky pod lešením, a Casa Mila. Pak nasednu na metro a vystoupím u hostelu. Protože to je blízko k Stadion Camp Nou, kde sídlí FC Barcelona, jdu se na něj podívat zblízka. Kolem spousta policajtů, sem tam člověk, a tak doufám, že jestli hrají, tak ještě nějakou chvíli hrát budou. Vchod je z druhé strany. Kouknu se a vracím se. Lidí ze stadiónu proudí nejdřív pár a pak se to zvýší až na úroveň totálního armagedonu. Naštěstí tam není tvrdé jádro a jen celou ulici zaplaví stádo lidí. Stranou zapluji do jednoho podniku na tapas a pinchos. Vypadá to chutně, čerstvě a je to o dost levnější než v centru. I tak dva kousky vyjdou na 5,55 €. Jak jsem tušil, člověk se z toho nenají ani omylem.

Casa Batlló

Casa Mila

Camp Nou

Sranda za 5,55 €

Ráno mě ve čtyři vzbudí budíček, dám si Red Bull, sbalím se a jdu na metro. To tu v noci ze soboty na neděli jezdí nonstop. Což se mi dneska dost hodí. Jinak bych musel kus bokem jít na nádraží a hledat první ranní vlak linky R2. Na letišti jsem za hodinu. Provoz tam naprosto minimální. Během tří minut procházím skrz bezpečnostní kontrolu. Let do Prahy se boarduje z brány B40. Poznávací znamení - kolem nejsou vůbec žádné židličky. Let se taky neboarduje hodinu dopředu jako v Praze, ale až takových 20 minut před plánovaným odletem. Tentokrát obsazenost nic moc (80 % pokud hodně). Jenže algoritmus Vuelingu všechny syslí dozadu. Vzadu jsou všechny biny na zavazadla vzápětí plné a postupně se zaplňují víc a víc ty nad téměř neobsazenými sedadly vpředu.

Mrtvé letiště v Barceloně

Odletů je ale v plánu dost

Béčkové brány všude kolem mě

Zase jsem seděl u okna. Počítač mě měl rád. Přesto téměř hned nade mnou zvítězí spánek. Ono stejně většinu cesty byly pode mnou mraky. Probouzím se až nad Středočeským krajem. Dole bílo z mraků. Trošku mě znervózní jedna ostrá zatáčka a chvíli po ní následující druhá. Otevřu si mapu a koukám se, jaké divné kolečko si to opisujeme. Nebýt mraky, řeknu, že děláme vyhlídkový let. Z Prahy nad Benešov z něj obloučkem ke Kokořínu a pak konečně na Ruzyni. Když se letoun prokouše mraky, že je vidět země, okamžitě si připadám jak někde v Rusku. Venku je bílo, moře sněhu a okénka jsou bičovány přílivem nových sněhových vloček. To jsem opravdu, ale opravdu nečekal!

Jedno z letadel Vuelingu

Blíží se přistání v Praze. Počkat! Opravdu Praze? To je spíš Moskva nebo Kyjev...

Taneční kreace před přistáním

Všude je bílo

Hodně bílo

Po přistání čekáme dalších 20 minut na ploše, než nám připraví stojánku. U ní čekáme pět minut na připojení výstupního mostu. Na letišti je boží dopuštění. Jedno hlášení stíhá druhé oznamující, že ten či onen let je odložen nebo rovnou zrušen. Zůstávám na konci prstu C, snídám a vychutnávám si výhled na zasněženou plochu. V příletové hale si pak přečtu, že polovina příletů byla přesměrována do Brna či Vídně a některé rovnou radši zrušeny. Venku na mě čeká hotové zimní dopuštění s 15 centimetry čerstvého sněhu. S tím moje letní polobotky nějak nepočítaly. Metro i autobusy nadále jezdí navzdory nenadále sněhové nadílce. Aspoň tam, kam potřebuji.

Přílety. Je libo Brno nebo Vídeň?

Před terminálem

Náklady:
letenka .................................... 56 €
hostel na 2 noci ...................... 28 €
jízdenka na 48 hodin .............. 15 €
vstupné na Montjuïc Fort ......... 5 €
vstupné do Sagrada Familia ... 17 €
suvenýry .................................. 2 €
jídlo ................................. cca 20 €