V lednu jsem se nechal zlákat jednoeurovou letenkou z Vídně do Ejlatu, zpáteční cestu vzal za pár euro rovnou do Prahy, rezervoval jednoduché ubytování se snídaní a začal se psychicky připravovat na cestu do Izraele. Měl jsem takové tušení, že hraniční kontrola nemusí být jen tak, jenže nový pas si už vyřídit nestihnu.
 |
| Skalní dóm na Skalní hoře |
V sobotu vstávám v půl čtvrté, abych stihl vlak odjíždějící v 4:48 z pražského hlavního nádraží. Vlak je celou dobu poloprázdný. Jediné, co mi během jízdy oslazuje život jako člověku bez místenky, jsou displejíčky nad sedadly, kam se občas nově propíše "LastTimeRes" bez dalších údajů. I přes nedávnou sněhovou kalamitu, vlak doráží do rakouského hlavního města po čtyřech hodinách jízdy. U automatu na nádraží si kupuji za 4,2 € jízdenku na Railjet mířící přímo na Flughafen Wien. Odjíždí za necelých 20 minut.
 |
| Hlavní nádraží v Praze brzy ráno |
Na letišti si koupím pozdní svačinu v místním Sparu a mířím do salónku. Protáhnu se k G bránám, ačkoliv odlétám z D. Tam mě čeká Sky Lounge, do kterého mám vstup zdarma díky kreditce od ČS. Co bych to byl za klienta, abych matce své banky nepustil trochu žilou? V salónku na mě čeká snídaně v podobě pečiva, šunky, sýru a ovoce a také spousty nápojů. Počkám do jedenácti, kdy tam začíná oběd. Dám si jeden malý hrníček kuřecí polévky se zázvorem, ochutnám rakouské klobásky i meruňkový dort jako dezert. Čas mého odletu se blíží, prakticky hned 5 minut po začátku oběda už musím jít na security. Na security se totiž doporučuje přijít do jedné hodiny před odletem. Ještě před odchodem si vzpomínám, že by mohl být už k dispozici check-in na zpáteční let. Mobilní boarding pass nestačí, tak prosím obsluhu salónku o vytištění letenky
 |
| "Přátelé" Izraele připravení k startu |
 |
| Snídaně v salonku |
U brány ihned pochopím proč - kontrola je sdružená pro několik letů. Sice Ejlat a Ammán mají vlastní řadu, ale o to jde pomaleji. Navíc lety zrovna dneska odlétají pár minut po sobě. Batoh projedou rentgenem, každý pípá, ohmatají ho a opráší štětečkem. Dole u bran je to hlava na hlavě. Snad z každé teď něco odlétá. K letadlu společnosti Wizzair se jede autobusy. Čekám do poslední chvíle. Letadlo je plné jen z tří čtvrtin. Ani letenky za euro moc lidí nenalákaly. Automat mi přiřadil "middle", přesto kvůli momentálnímu návalu si odsedám na volné místo u okna. Bylo osvěžující jednou nemuset poslouchat hlášení o výhodné nabídce losů. Bohatě stačí zlevněné parfémy.
 |
| Wizzair za eurokačku |
 |
| Nezměrné pouštní lány nad Izraelem |
Po většinu času byla pode mnou hutná oblačnost. Rozestupuje se až nad Izraelem. Je to řádně vyprahlá krajina. Po čtyřech hodinách letu přistáváme v pět hodin místního času. Z letadla se vystupuje rovnou na letištní plochu. Během čekání u brány jsem koupil autobus od společnosti Egged s oficiálním odjezdem v 17:30. Na pasovou kontrolu se tak prosmýknu jako jeden mezi prvními. Přesto si tam s milou a empatickou blonďatou slečnou povídám dobrých 10 minut. Rád bych dodal, že pro neizraelské rezidenty jsou k dispozici jen tři otevřená okénka včetně mého. V pase uvidí katarské razítko a hned to začne - kdy jste byl v Kataru, jak dlouho jste tam byl, proč jste tam, s kým jste tam byl, kde jste tam byl ubytovaný, dal jste někomu své kontaktní údaje, kdy jste naposledy mluvil s někým z Kataru, dostal jste nějaký dárek, ví někdo z Kataru o tom, že jste v Izraeli?
Po této sérii otázek přichází na řadu otázky o Izraeli - proč sem letíte, na jak dlouho, kde budete ubytovaný atd. Na to jsem připravený - ukazuji zpáteční letenku a vytištěné potvrzení o ubytování. Kráčmera si vyžaduje mobil, začne mi v něm alespoň pět minut šmejdit. Ani nevidím, co na něm vyvádí. Tvrdošíjně ale odmítá, že jí ho přepnu z češtiny do angličtiny. Asi dobrý oddíl. Vyzvídání však pokračuje dál. Ptá se, v kolika zemích jsem byl loni. Odpovídám, že myslím, že v dvacetidevíti. Že rád cestuji. Asi se jí to zdá moc, tak to chce zestručnit a ptá se, kde jsem byl minulý měsíc. Po pravdě odpovídám, že v Cambridgi a Jordánsku. Následuje pár otázek a ještě dodávám, že minulý víkend jsem byl v Barceloně. Na únor se sice neptala, ale určitě mohla v mobilu vidět pár fotek se Sagradou Familia.
Pak kolik že prý mám peněz s sebou. Trpělivost mi pomalu ale jistě dochází. Vyskládám na pultík čtyři karty, vyprávím ji, že mám s sebou 200 šekelů, 200 českých korun a asi 80 dolarů. Že by to snad na ty tři dny v Izraeli mělo stačit. S názorností pokračuji a pokládám 200 šekelů na pultík přede mě jako podepření mých argumentů a chystám se vyložit dolary. Blondýnka ožívá, co že to jako dělám, ať si je vezmu hned zpátky, podává mi mobil, pas s mrňavým izraelským buzer papírkem a ať konečně vypadnu a jdu do Izrrraele.
 |
| Vítejte! Ještě nevíte, co vás čeká ;) |
V hale si z automatu vyzvednu zakoupený lístek na autobus. U něj pozor, doteď mi nepřišel e-mail s potvrzením o zakoupení (zadán byl správně) a číslo rezervace jsem opisoval ze screenshotu, který jsem si jako správný travel-paranoik udělal hned po koupi. Do času odjezdu autobusu udaného na lístku zbývá 15 minut. Podobně jako polovina zde čekajících si krátím dlouhou chvíli fotografováním. Na proti jsou kovové tvary velbloudů a antilop. Avšak jen já to mám opepřeno. Přijde ke mně civil a povídá mi "Zde je zakázáno fotografování". Nenechám se vyvést ze zenové rovnováhy a odpovídám "To jsem nevěděl a ani nikde tu nejsou zákazové cedulky." -"Tak už to víte." Ukazuji mu fotografie, co jsem vyfotil. Tváří se uspokojeně a říká "Letiště povoleno fotit je, ale ne už jeho zázemí." Ty jo, fakt policejní stát.
 |
| Velbloudi |
Autobus přijíždí v půl šesté a čeká do šesti na opozdilce procházející pasovou kontrolou. Všichni se do autobusu nevejdou. Pojede ještě druhý autobus. Mezitím venku zapadá slunce. Jízda pustinou do Ejlatu trvá tři čtvrtě hodiny. Cestou pochopím přesný význam anglického rčení "in the middle of nowhere". To geniálně vystihuje polohu letiště Ovda. Do Ejlatu linka doráží po tmě. Jdu si hodit batoh do hostelu. Pak během 20 minut jsem u moře. Vůbec to tu ale v noci nežije. Možná je to tím, že právě skončil šabat. Zdá se mi to tu kýčové a nudné. Nevím, co bych tu celé dva dny dělal. Cestou zpátky se zastavuji na autobusovém nádraží a na zítřek kupuji jízdenku do Jeruzaléma a zpět. Taky nevím, zda se mi někdy bude chtít znovu podstoupit další izraelskou hraniční kontrolu.
 |
| Noc v Eilatu |
Dorm se šesti postelemi je plný z 2/3. Sprchy na hostelu jsou velikostí vhodné snad leda pro drobné asijské slečny. Ale aspoň mají věšáčky (sprchy, ne slečny). Vstávám v 5:30, abych stihl autobus s odjezdem v 6:30 ráno. Premiérově zkouším buzení vibracemi hodinek, abych nebudil ostatní. Klasické budíky na mobilu jsou pro jistotu nastaveny, ale na později.
Hodinky mě opravdu vzbudí. Kvůli časnému vstávání nestíhám snídani. Podle oficiálních propozic začíná až v osm. Na autobusové nádraží to je slabých 10 minut pěšky. Je celkem kosa a polojasno. I tak je tu tepleji než má být odpoledne v Jeruzalémě. Kosa je větší, než jsem čekal. Vracím se zpátky pro bundu, bez ní to nedám. Autobusák nás dlouho napíná, než přistaví autobus. Minimálně třetinu cestujících na lince Ejlat-Jeruzalém tvoří mladí vojáci a vojačky. Každý přes rameno se slušivým samopalem, co ale vypadá jako dětská plastová hračka. Nevím proč, ale nějak extra bezpečně si nepřipadám s vědomím, že kolem mě sedí asi tucet lidí a každý s kvérem.
Venku se postupně rozednívá. Dlouho se jede pouští. Autobus staví snad na každé větší křižovatce. Nějak nerozumím tomu, jak se na ty křižovatky v poušti lidé dostávají. Po dvou hodinách je 20 minutová přestávka. Po ní po chvíli míjíme Mrtvé moře. Izraelské strana má pozvolnější svahy a méně kamení. Ejn Bokek vypadá příjemně. Asi nejlepší místo, které jsem u toho moře viděl. Po čtyřech a půl hodinách jízdy se přibližujeme k Jeruzalému, ale autobus se zasekne v první dnešní koloně. Zdolat ji mu trvá půl hodiny. Nakonec se ukáže, že to není kolona, ale pouze fronta na checkpoint. Vjíždíme z Palestinských teritorií do Jeruzaléma a vojáci tak pohledem kontrolují každé auto.
 |
| Ejn Bokek při sjíždění serpentinami |
 |
| Mrtvé moře kus za ním |
V druhé koloně zkysnu těsně před autobusovým nádražím. Z autobusu vystupuji o krásných 40 minut později, než jsem měl. V googlích mapách, koukám, že se do centra můžu dostat několika autobusy nebo tramvají. Ta je jasná volba. Stát v další beznadějné koloně nemám zájem. V automatu na nástupišti, u kterého přes slunce prakticky není vidět na displej, kupuji dva nepřestupní lístky po 5,9 šekelech. Tramvaj po pár minutách přijíždí a netrvá to ani čtvrt hodiny a ocitám se před branami Starého města.
 |
| Jaffa Gate |
 |
| Hradby Starého města |
Do Starého města vcházím přes Jaffa Gate. Nedaleko ní se i nachází Davidova věž. Je to komplex vypadající jako středověká pevnost s hradbami. Vstupné 40 šekelů má celkem preventivní účinek, ale slibuji si se sem vrátit, když a) budu mít čas, b) odnikud neuvidím Chrámovou horu. Nořím se do uliček Starého města. Ty na mě působí dojmem jednoho velkého arabského bazaru. Stánek vedle stánku a z valné většiny zastřešené.
 |
| Staré město |
 |
| Komplex Davidovy věže |
Zabloudím až k Church of the Holy Sepulchre. Jak se na české verzi wikipedie dozvídám, česky se stavba jmenuje Chrám Božího hrobu. Zvenku nic moc. Uvnitř je obrovský a je spojením několika kostelů. Kombinují se zde prvky jednotlivých církví. Je tu vidět jak katolický, tak ortodoxní vliv. Všude je plno lidí. Nejvíc pod velkou kopulí, kde uprostřed stojí malá kaplička. Náboženské autority ji označují za tzv. boží hrob, neboli místo, kde by měl být pohřbený Ježíš Kristus. Znalecky obhlédnu délku fronty a rychlost jejího posunu a říkám si "Ani za zlaté košér prase".
 |
| Vchod do Chrámu Božího hrobu |
 |
| ... |
 |
| Boží hrob |
Uličkami se toulám dál až zabloudím k Via Dolorosa, česky Křížové cestě, kudy údajně Ježíš nesl svůj kříž. Mně osobně připadá stejná jako zbytek uliček, jen méně zastřešená, ale různých stánků a obchůdku tu je požehnaně jako všude jinde. Jen je tu více náboženských maníků. Jsem kousek od Chrámové hory. Co bych byl za cestovatele a dobrodruha, abych tuto ikonu vynechal? Přiznám se, moc informací jsem si dopředu o Jeruzalému nezjišťoval. Vlastně ještě včera v podvečer jsem ani netušil, jestli udělám tu šílenost, že si sem koupím lístek. Moje příprava se smrskla jen na stažení offline dat do Google Trips a zahvězdičkování zajímavých míst v autobuse sem. Plus samozřejmě nějaké povědomí z různých cestopisů a dokumentů, co jsem už dříve viděl.
 |
| Průměrný bazar |
 |
| Začátek Via Dolorosa |
 |
| Pokračování Křížové cesty se nijak neliší od zbytku bazaru |
Chci zahnout na odbočku a vousatý policajt mi říká "muslims only". Trošku se naštvu a říkám si, že zkusím další uličku o pár set metrů vedle. Přece tam nějaká cesta vést musí! Mimoto ani nechci dovnitř, stačí mi to vidět zvenku. Tam se dostanu sice dál, ale při východu z pasáže mě zastaví další vousáč a opět mi říká "muslims only". To se už dopálím. To je ukázkový příklad diskriminace a rasismu. Jak ksakru může jen podle ksichtu poznat, kdo je muslim nebo ne? Jarmulku nemám, kříž na krku taky ne. Ptám se ho "Why do you think I am not a muslim?" Viditelně znejistí. Cpát se tam za každou cenu nechci, tak se ho ptám, odkud je tam výhled? Posílá mě k Západní zdi (Western Wall).
 |
| Uličky Starého města |
 |
| ... |
Tam mi projedou batoh rentgenem a můžu jít dál. Je tu něco jako pokladna, kterou úspěšně ignoruji. Exkurzi s průvodcem za několik desítek šekelů nechci. Nikdo mě nezastavuje, lístek není potřeba. Dojdu na obrovský plácek, ale odnikud z něj není vidět celý Skalní dóm se zlatou kopulí. To mě celkem zklame. Je tu vidět jen dlouhá zeď rozdělená kovovým plotem. To je ta slavná Zeď nářků. Nad ní se táhne dřevěná lávka. Chci se podívat blíž ke zdi. Ale od ní mě zase rasisticky odhání nějaká baba-zřízenkyně. Hlavně že ostatní můžou... Nechápu.
 |
| To vpravo přehrazené plechovým plotem je ta slavná Zeď nářků. V angličtině Western Wall. |
 |
| Ještě jednou Zeď nářků plus dřevěný most, přes který se nevěřící mohou dostat na Chrámovou horu |
Chvilku googlím. Nacházím, že vstup na Chrámovou horu je pro nemuslimy silně omezen a limitován jen na nemnoho časových slotů přes onu dřevěnou lávku. Vydávám se dozadu, kde to vypadá, že by mohl být na ní vchod. Na displeji vidím 12:30 - 13:30, kouknu na hodinky a ono je 13:15. Zdá se mi podezřelé, že tu není žádná fronta, nikde ani noha, přesto opatrně jdu dovnitř. Projdu skrz další bezpečnostní rám a rentgen a už se deru dovnitř.
 |
| Mešita Al-Aksá |
Po pravé straně minu Mešitu Al-Aksá a po levé straně zpoza stromů na mě pomrkává Skalní dóm. Udělám pár selfíček, na kterých vypadám jak blbec, a jdu blíž. I sluníčko vykukuje zpod mraků. Asi boží vůle. Když se přiblíží celá, nastupuje znovu rasová segregace. Jsou jako Hujer "Už je čas, pane profesore. Koukněte všichni vypadnout. Odteď tu jsou vítaní už jen muslimové. A nemyslete si, že použijete východ, který chcete, jen tento jeden." Zvláštní to země nezemě.
 |
| Skalní dóm |
 |
| Okolí Dómu na Chrámové hoře |
Kousek od chrámové hory si dám vynikající halal kuřecí kebab za 20 šekelů. Čas postupuje, tak se skrz všudypřítomné bazary deru k Damascus Gate. Udělám fotku zvenku a všimnu si, že nahoře na hradbách jsou lidé. Snažím se přijít na to, jak se tam dostali. Projdu skrz křesťanskou čtvrť až k New Gate, suverénně nejméně hezké bráně, co jsem tu zatím viděl." Počasí se pomalu kazí a zde nacházím jen východ z hradeb ohraničený turniketem. Kašlu na to a opouštím Staré město, stejně začíná lít jako z konve.
 |
| ... |
 |
| Damascus Gate |
Procházím kolem radnice, schovávám se v děravém podloubí, protože vím, že ani pláštěnka, co mám, není v tomto lijáku všespásná. Kolem Russian Church si to mířím k pěší zóně v Downtown Triangle. Déšť mezitím ustává. V supermarketu na Davidka Square dělám nákup na zpáteční cestu. Štěstí mě opouští, pyzda u pokladny mi vrací zbytek mé hotovosti čili 45 šekelů jen v kovových drobných a venku se mezitím znovu rozpršelo. Navíc jen co vkročím na ulici, prší stále víc a víc, až se tvoří bublinky.
 |
| Funkční nadrozměrné rádio |
 |
| Radnice |
 |
| Kde je tramvaj, tam je život. |
Když se to trošku zklidní, přeběhnu pár se metrů ke krytému trhu Mahane Yehuda Market. Jedná se o velkou krytou tržnici. Trošku mi připomíná ty ze Španělska nebo z Gruzie. Jenže tady mají spíš arabský sortiment a ovoce z kibuců. K dispozici plno přeslazených arabských dezertů plavajících v medu nebo oleji a nespočet koření. Kupuji doslova pár mandarinek a vydávám se na autobusové nádraží. Odjíždí mi to v 17:00. Vzhledem k jejich dopravě tam nechci jet na poslední chvíli.
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| ... |
Jak jsem tušil, v centru se mezitím rozhořel dopravní armagedon. I tramvaj do něj zabředne a pět minut se na křižovatce nehne z místa. Autobusák je propojen s obchodním centrem. Odjíždí se z třetího patra. Chtělo by to tam trochu uklidit. Možná i trošku víc. Eskalátory tu podle bince na nich už dost dlouho neslouží. K provozu jim asi předčítání tóry nestačí. Vypadá to tu jak na konci světa. Všude spousta lidí a neskutečný zmatek. Podle všeho autobusy mají velká zpoždění a nikdo neví, kdy přesně pojedou. Dopravní kolaps ovlivňuje i nádraží. Autobusy z něj nemají jak vyjet do přecpaných ulic v bezprostředním okolí. Proto ten chaos.
 |
| Mají celkem jednu linku tramvaje. Ta tu svým způsobem nahrazuje metro. |
Při čekání na autobus tam narážím na důvěrně známého Kazacha z Moskvy. Svět je opravdu malý. Má kolem sebe rusko-izraelsko-indickou skupinku. Na družbu v ruském stylu nemám náladu a upřímně ani peněženku při ceně 20 šekelů za půl litru piva. Oni jedou k Mrtvém moři, já až na konečnou do Ejlatu. Na(ne)štěstí nemají nervy čekat na zpožděný autobus a opouští nádraží.
Autobus se objevuje po půl hodině. Zase je v něm aspoň čtvrtina vojáků. Na ulici se dostává s dalším půlhodinovým zpožděním. Toho se už po zbytek cesty drží. Venku se mezitím setmělo a přestalo pršet. Za Mrtvým mořem je další čtvrthodinová zastávka. Holčina, co seděla vedle mě, se z pauzy nevrátí. Zkouším to sdělit přes někoho, kdo umí hebrejsky, řidiči autobusu. Ten na to nedbá a odjíždí. Zůstal tam po ní jen batoh. Pár lidí kolem mě to řeší, kuchají batoh, najdou v něm mobil. Nic víc se neděje. Nechtěl bych tedy zůstat viset na benzínce uprostřed ničeho. Největší kus civilizace široko daleko je tam postavený McDonald's vedle pumpy. V Ejlatu jdu rovnou spát. Čeká mě dlouhý den.
Ráno si poprvé úžívám hostelové snídaně. Je jako ty umělecké filmy. Na první pohled načančaná a přitom o ničem. K pití voda, mléko nebo pro první citronáda, kterou nikdo nedoplňuje. K jídlu široká nabídka ingrediencí do salátu a nějaké pomazánky, na které nemám odvahu. K tomu bílý toastový chléb a červená marmeláda. Žádný sýr, máslo nebo nedejbože košer uzenina. Málem bych zapomněl - balené cukroví ve tvaru palmového listu - v angličtině se nazývá palmier.
Dlouho spekuluji nad tím, jak to udělat, abych se okoupal v Rudém moři a zároveň se i dostal do Red Canynonu. V hostelu je check-out v 10 hodin a zamykací skříňky tu jsou jen na mince. Nakonec dělám check-out a jdu na pláž. To byla osudová chyba. Časy odjezdů autobusů tu nejsou dobré, když člověk chce jet rovnou na letiště. Mimoto to stojí jako dvojnásobek jízdenky expresu na Ovdu. V poledne se totiž udělá takové teplo, že nemám chuť během hodiny dvaceti, co bych měl v ideálním případě, doběhnout dvacet minut ke kaňonu, podívat se a dalších dvacet minut zpátky na autobus. Další jede až za dvě hodiny a na letiště dorazí hodinu a půl před odletem.
 |
| Mají tu i pyramidu |
 |
| Palmy |
Pláže v Ejlatu nejsou hezké. Hrají si na luxusní letovisko, a přesto tu např. nejsou schopni zajistit funkční toalety nebo uklízet odpadky. Samotné pláže mají na sobě mix štěrku a písku. Břeh je většinou ohraničen kameny. Vstup do vody je pozvolný a plný malých oblázků a štěrku. Dá se to, ale žádná krása to není. Rozhodně to vypadá líp na fotkách. Za mě radši španělská Costa Blanca. Co se týče vody, ta se mi zdá jako let. Přitom předtím jsem si našel na internetu, že by měla mít 22°C. Buďto mě zkazila všechna ta Thajska a Mexika nebo tu někdo práší jako Baron Prášil. Jedno se ale musí nechat, aspoň tu mají sprchy. Ty jsou shodou okolností teplejší, než samotné moře.
 |
| Zdejší pláž. Na fotce vypadá líp než ve skutečnosti. Tam někde vlevo začíná Egypt. |
 |
| Ty kopečky jsou už Jordánsko. Někde vpravo kousek vedle začíná Saúdská Arábie. |
Na něco malého k obědu si zajdu do místního Mekáče. Tam se ukáže, jak ty moderní technologie jsou skvělé, ale jen do doby, dokud fungují. Na samoobslužném terminálu si v pohodě v angličtině vyberu wrap, zaplatím kartou, automat zahučí a místo lístečku s číslem nevyjede zhola nic. Super, jdu k pokladně a tam se to obsluze snažím sdělit. Jenže současná tříčlenná směna mluví jen hebrejsky a arabsky. Má takřka nulové základy jakéhokoliv evropského jazyka a možná ani neumí číst. Přijdou tam turistky se zaplaceným lístečkem a chtějí zmrzlinu, co si zaplatilz. Obsluha jim jí natočí do kornoutu, ony ale ukazují na lísteček, že tam maj9 sundae, obsluha kornout hází do koše, a točí novou zmrzlinu do plastové nádobky...
 |
| Level kýče 11/10. |
 |
| ... |
Stojím tam dvě minuty, pět, deset a nic se neděje. Pořád prý za chvíli a že oni nerozumí, mezitím tam stydne můj wrap. Dopálím se, ukážu mu na mobilu statement od Revolutu s platbou, ukážu mu na něm čas a částku. Konečně pochopí, podává mi wrap, odseknu, že je studený, háže ho do koše a pět minut čekám na nový. Tak přeci jen pár anglických slovíček umí. Zatímco ho tam jím, pozoruji stejný příběh jako přes kopírák. Ženská si tam objedná, zaplatí, ale lísteček jí nevyjede. Jenže umí hebrejsky a má to za pár vteřin vyřízeno. Myslíte si ale, že se někdo namáhal dojít vyměnit papír nebo ten automat vyřadit z provozu? Ani omylem. Toto je prosím McDonald's v obchoďáku v Ejlatu hned vedle hlavní pláže.
 |
| Výhled od obchoďáku. |
 |
| Nějak takhle tu vypadá schéma místní MHD a funguje dvojjazyčnost. Latinku tu nehledejte a buďte rádi aspoň za arabské číslice ;) |
Blíží se hodina odjezdu a já se pomaličku přesouvám na autobusové nádraží. Podél hlavní ulice je spousta směnáren, tak v jedné zkouším, zda mi smění za dolary zbytek mincí. Úspěšně. Na autobusáku čekám venku a užívám si výhled na Rudé moře a jordánské načervenalé kopce. Wadi Rum fakt nebude daleko. Autobus nás všechny chvíli napíná, ale pár minut po svém plánovaném odjezdu se opravdu ukazuje.
 |
| Sbohem, Rudé moře |
 |
| Jako někde na Marsu. |
 |
| ... |
Cesta na letiště vede skrz pustinu. Pomalu zapadající slunce je zbarvuje ještě více doruda než jsou normálně. Připadám si jak někde na Marsu. Jen ta modrá obloha tu nějak neštymuje. Po necelé hodince dorážíme k letišti v Ovdě. Z autobusu vystupuji mezi prvními, protože nemám rád zbytečné fronty. Nejdřív mě čeká pre-security. Ta probíhá u cca 15 stánků jakoby vystřižených odněkud z veletrhu. Jdu ke dvanáctce. Týpkovi podávám pas, odběhne s ním dozadu a dlouze se radí.
Pak začne již důvěrně známé kolečko otázek o Kataru. Kdy jste tam byl, jak dlouho jste tam byl, s kým jste tam byl, proč jste tam byl, kde jste tam bydlel, proč jste si vybral to místo, kontaktoval vás někdo, dal jste někomu své kontakty, dal vám někdo nějaký dárek, kdy jste naposledy mluvil s někým z Kataru, kdo z Kataru ví, že jste v Izraeli. Asi jsem byl drzý, když jsem mu na otázku o hotelu odpověděl "A vy si přesně pamatujete, co jste dělal před rokem o víkendu? Já ne."
Následuje kolečko otázek o Izraeli. Jak dlouho jsem tu byl, s kým jsem tu byl, co jsem tu dělal. Už mírně napružený mu odpovídám, že včera jsem jel do Jeruzaléma, protože jsem už od příletové kontroly tušil, že se sem nebudu chtít vrátit. Vracíme se zpět ke Kataru a navazujeme otázkami na Malajsii. Opět to samé kolečko plus bonus, co jsem tam viděl a jak jsem se tam dostal. Poté pokračuje nemlich těmi stejnými otázkami o Emirátech. Dochází mi má chatrná trpělivost před pár hodinami vydatně zkoušená zážitkem v McDonald's.
Při představě stejně nesmyslných otázek o zbývajících razítkách mu říkám, že je nějaký zaujatý, selektivní a chová se ke mně diskriminačně. Že mě náboženství vůbec nezajímá, jsem ateista, ale jeho podezřele ano. Že toto rozhodně není normální kontrola, protože ostatní během minuty dvou odchází. Odbíhá se radit dozadu k posile. Po pár minutách se vrací spolu, že je vše naprosto v pořádku a ať ho nechám se ptát. Nehádám se, přesto si myslím své. Pokračujeme Jordánskem a následuje Maroko. Má trpělivost se limitně blíží nule a nálada spadla někam k absolutní nule. Poslední otázku už nevydržím být ledově klidný "Když jsem s nikým z Maroka nemluvil ani nevyměnil kontakt, jak by mohl někdo vědět o tom, že jsem v Izraeli? It is logical." Mezitím kolem nás u stolečků není vůbec nikdo. Zbývám jen já.
Přechází se k poslední fázi. "Jaká zavazadla máte s sebou? Kdo batoh balil? Měl jste ho celou dobu pod svým dozorem? Kdo se ho dotýkal? Máte tam nějaký dárek?" Stejně protivná série otázek jako předtím, avšak tentokrát aspoň chápu, že to pro odlet má význam. Ačkoliv bych se divil, kdyby terorista na některou z těchto otázek odpověděl jinak, než se očekává. Tentokrát byl rychle uspokojený. Avšak i tak dobrých 20 minut fuč. Na pas mi lepí žlutou a zelenou samolepku a posílá mě ke kanónu s radioaktivní nálepkou pro kontrolu batohu. Dostávám na něj čárový kód.
Následně stojím v další frontě, tentokrát ke stolečkům, kde vyhodnocují výsledky CTčka zavazadel a všechno ometají papírky na test výbušnin. Jsou tam na mě dva. Když končí, přichází ke mně dívčina, ať ji někam následuji. Míříme k dlouhé temné chodbě na protější straně. Za pochodu se ji ptám, co se děje, protože tohle tady rozhodně není normální. Na odpověď, že vše je "alright", reaguji, že si to nemyslím a že pokud je nějaký problém, ať mi řeknou s čím, dají tlumočníka a zavolají českou ambasádu. Možná to pomáhá, možná ne, každopádně uhýbáme doprava na frontu na normální security. Strčí mě asi před čtyři zbývající lidi ve frontě a ještě prohodí něco hebrejsky s tetkou vedle. Rozumím jen slovu "priority". Tu nemám a asi se radily, jestli je můj batoh dostatečně malý. Když viděly, jak po té tři čtvrtě hodině už zabíjím pohledem, nechaly to být.
Na security batoh projede další rentgenem a já bezpečnostním rámem. Konečně něco, co funguje tak, jak má a není v tom obsažena další vlna hysterických obstrukcí. Na pasové kontrole dostanu nový papírek, ten první nikdo vidět nechce. Můžu projít pár metrů k těma dvěma branám, co tam mají. Do PETek tankuji čerstvou vodu u pítka. Je chvilku po čtvrt na sedm. Během pěti minut začnou všechny shánět a nahánět do prostoru brány, že ji zavírají. Jak to? Vždyť gate close má být až půl hodinu před odletem a letadlo odlétá až v 19:20... Ale prostě ji zavírají a chtějí jít domů. Letadlo tu už je a prý poletí dřív. U brány samozřejmě není dost sedaček natož záchod.
Nástup začíná kolem půl sedmé. Jde se klasicky přes letištní plochu až k letadlu. Venku je už úplná tma. Nic nefotím, neprovokuji a chci být konečně z této zpropadené země pryč. V letadle zaujmu své 9E a čekám až všichni dokončí svá škatulata. To trvá skoro až do času oficiálně uvedeného odletu. Letadlo ve výsledku odlétá jen o slabých 10 minut dřív. Je plné sotva ze 70 %. Vedle mě na "efku" nikdo nesedí, tak se přesouvám k okénku. A máš to algoritme Ryanairu. Projednou znovu vítězím. Dole pode mnou je vidět pár pouštních světýlek a po pár minutách už jen temné hlubiny Středozemního moře. Pak to zalomím a probouzím se až po čtyřech hodinách nad Prahou. Dokonce jsem přišel i o nabízení výhodných losů.
 |
| A jsem doma :) |
V Praze vystupujeme autobusy a v kontrastu s Izraelem projdu skrz automatickou bránu během půl minuty. Větší kontrast snad ani nemůže být. Doma mě vítá teplota kolem nula a lehké chumelení. Před domovními dveřmi se sněhové vločky převalují podobně jako keře na divokém západě. Ještě není ani půlnoc a usínám ve své posteli. S radostí vzhůru do dalšího pracovního dne.
Zhodnocení:
Podle mě Izrael za tu buzeraci na hranicích prostě nestojí. Biblická tematika mě nikdy nebrala. Místa jako v Izraeli nebo i hezčí, uvidíte po celém Středomoří. Sice jsou skoro všude dvojjazyčné nápisy, ale jeden bývá hebrejsky a druhý arabsky. To obvykle nijak nepomáhá. Mimoto patří Izrael suverénně mezi dražší země, ačkoliv větší supermarkety celkem ujdou a nejsou dražší než třeba ty francouzské. Množství checkpointů na silnicích neskutečně zdržuje jakékoliv přesuny. Zejména ty pro vjezd do Jeruzaléma. Pokud už sem musíte, vyhněte se pátku a sobotě, kdy v Izraeli takřka nic nefunguje. V pátek večer po západu slunce začíná šabat a končí v sobotu po východu prvních hvězd. Během té doby správný Žid nesmí pracovat. Kvůli tomu je 99 % obchodů i památek zavřeno a většinou ani nejezdí MHD. Navíc mi nedělá dobře ta významně zvýšená koncentrace vojáků a vojaček, z nichž každý má přes rameno samopal.
Náklady:
vlak do Vídně ... 370 Kč
vlak z centra na letiště ... 4,2 €
salónek ve Vídni ... platí Erste
let Vídeň-Eilat ... 1 €
doprava z letiště do Eilatu a zpět ... 2x 21,5 šekelů
hostel v Eilatu na 2 noci ... 180 šekelů
zpáteční jízdenka do Jeruzaléma ... 112 šekelů
MHD v Jeruzalému ... 2x 5,9 šekelů
let Eilat-Praha ... cca 27 €
grilování na hranicích a špiclování mobilu ... zajišťuje zdarma izraelská strana