Skočení do Kolumbie

Takhle v srpnu si uděláte kontrolu, kolik že vám to zbývá dní dovolené do konce roku a s hrůzou zjistíte, že je to ještě celých 19 dnů. Většinou při dovolené cestujete, ale před druhým přírůstkem do rodiny si netroufáte, ale nakonec jste vykopnut skoro na dva týdny.

Kvůli říjnovému termínu do žádoucího odletu nezbývá moc času (max. 4 týdny, protože se potřebuji vejít do úzkého okna mezi dvěma návštěvy lékařů a nedělí se vstupy na hrady zdarma, kdy má malá už slíbený výlet). Zbývá jen malinko. Googlíte letenky a snažíte se něco najít. Ano, můžete najít prakticky v kterýkoliv okamžik letenky do Asie přes země Perského zálivu, ale je to tak trochu ruská ruleta a když chcete mít jistotu, že se nikde nezaseknete, není to úplně dobrá volba. Situace je nepředvídatelná a mění se ze dne na den. Navíc nějakým způsobem zajímavě vychází Bangkok, Kuala Lumpur a Srí Lanka. V předchozích dvou jsem už byl a na Srí Lanku chci časem vzít malou za slony. V Laosu se jí moc líbily.

Další možnou volbou je koupit letenky do Bangkoku přes Miles&More. Výhodou je, že stojí pod 100 mil v prakticky kterýkoliv den i den před odletem a neletí se přes Blízký východ (Lufthansa group), nevýhodou jsou taxy (cca 13.000 Kč za zpátečku), které v součtu vychází o trošku dráž než letenka s Air Arabia nebo Etihadem. Korunuje to, že v daném tarifu není odbavené zavazadlo a příruční může být jen 40x30x15 cm. Zejména ta 15 centimetrová šířka je opravdu problém, co schladí můj zájem o návrat do Bangkoku k bodu mrazu. 

Při googlení letenek narazím na celkem přátelsky naceněné letenky z Prahy s American Airlines do Jižní Ameriky. Zaujme mě Kolumbie za 15.677 Kč. Ano, cena by mohla být ještě o 2-3000 Kč nižší, ale nesmím zapomínat, že je do odletu méně jak měsíc, a to se už nejspíš moc nevymyslí. ESTA mi platí až do října, tak za mě je cesta přes USA v pořádku a aspoň se ještě jednou využije. Cestou tam jeden denní stop ve Philadelphii, kde jsem ještě nebyl, a můžu si navolit, zda tam chci být až do časného rána a mít v Miami na přestup 2 hodiny nebo tam odletět už po setmění. Na druhou stranu, týden po nákupu letenek do Kolumbie, padají nečekané akční bomby a nejspíš by to skončilo Francouzskou Polynésií přes San Francisco za 25.000 Kč.

Kolumbijské salónky

Během své poslední návštěvy jsem navštívil tři salónky - Heroica VIP Loung v Cartageně, Harmony Lounge v Medellínu a El Dorado Lounge v Bogotě. Všechny z nich na Priority Pass ke kreditce od mBank. Stály za to?

Heroica VIP Lounge (Cartagena, domestic)

Nabídka nápojů v malých lavičkách, sortiment malý. Alkoholické nápoje jen 2 na vyžádání a pak za peníze. Nabídka občerstvení bídná - empanady jsem ani nedojedl - nejhorší, co jsem kdy měl.

Na dovyčerpání volných vstupů dobré, za peníze příšerné.

Harmony Lounge (Medellín, domestic)

Nabídka jídla mírně slabší (vůči předchozímu salónku v Cartegeně ale skvělá), ale stále doplňují čerstvé i ve večerních hodinách. Při své návštěvě měli jedno teplé jídlo (špagety), ovoce, sušenky, různé jednohubky. Nabídka nealkoholických nápojů ale je bídná - jen malé lahvičky Coca Coly a vody Brisa plus kávovar. Alkoholické nápoje jen u baru a nevím, jestli placené nebo ne. Nicméně prostředí vypadá stylově, má skvělý výhled na plochu, kulečník i nekuřáckou terasu.

Návštěvě nenadchne ani neurazí a za vlastní peníze se také nejedná o dobrý výkon.

El Dorado Lounge (Bogota, international)

El Dorago Lounge je fakt obrovský. Je v provozu nonstop a vstup do něj se nachází u brány A8, schází se o patro níže k recepci. Pobyt je limitovaný maximálně na 6 hodin. Přímo se nabízí zůstat tu přes noc, ale pozor - vypadá to, že u východu v patře, za recepcí, kontrolují, jak dlouho jste v něm strávili. Ale během mého časně ranního odchodu tam personál chyběl - při vstupu tam byl včetně platebního terminálu a celá fronta na vstup si myslela, že tamtudy dovnitř pouští. Doufal jsem spíš, že mě uvnitř někdo když tak vzbudí... A ono ne.

Prostory salónku jsou velmi rozličné. Nabízí klasické židličky, tichá místa, místa na práci i lehátka. S více či méně světlem. Občerstvení je rozdělené na první a druhou třídu. Druhá třída je pro plebs a jedná se převážně o studené občerstvení s nealkoholickými nápoji, byť tam občas přinesou jeden až tři teplé chody. Bufet první třídy je za příplatek 15 dolarů a je do něj vlastní vstup. Sprcha je příplatková také. Kromě toho je tu naprosto úžasný dětský koutek.

U vstupu do salónka je menší výstavka zlatých předmětů ("dorado" také znamená "zlatý").

Jeho návštěva dává smysl u ranních odletů. Strávit noc tam je rozhodně příjemnější a nejspíš i bezpečnější, než nad ránem shánět taxík z centra.

Až na konec světa

Velikonoční ostrov byl velice dlouho na mém bucket listu. Ještě před COVIDem se objevil na mé motivační tapetě a ve srovnání s předchozími tam vydržel rekordně dlouho. Sice se kvůli partnerce snažím redukovat sólo létání, ale mám dobré kamarády, kteří mě ponoukají. Dlouho jsem odolával, ale bohužel pro ni, jsem zjistil, že sedí na zbytek mé dovolené jako p*del na hrnec...

V půlce února tak kupuji letenku na listopad s trasou Řím-Sao Paulo-Santiago-Velikonoční ostrov a zpět za hezkých 15.600 Kč. Vzhledem k routingu s dlouhými přestupy, nebylo možné koupit itinerář přímo na stránkách LATAMu. Jako nejmenší zlo volím Expedii. V průběhu času přikupuji přískoky do Říma. Směrem do Říma vybírám den předem KLM s přestupem v Amsterdamu za dva tisíce a směrem zpět ultra ranní Wizzair z Neapole za tisícovku. Z Říma do Neapole je v plánu se projet rychlovlakem. Radost z letu s KLM mi vydrží jen do chvíle, než mi padne do oka čas na přestup - 55 minut. Bojím, bojím, jak moc reálné je stihnout onen přestup. Amsterdam poslední rok dva není v letectví zrovna vzor efektivnosti a spolehlivosti.

Na Velikonoční ostrov se létá s aerolinkou LATAM. Nikdo jiný tam nelétá. Lety odlétají ze Santiaga de Chile. V případě nákup přes jinou než chilskou mutaci se ceny letenek jen z Chile pohybují ve vyšších stovkách dolarů. V případě nákupu přes chilskou mutaci se můžete dostat cca na třetinu a z tarifu, kde není odbavené zavazadlo ani výběr sedadla, se můžete dostat na plně flexibilní tarif s 20kg kufrem i výběrem sedadla v ceně. Jen je dobré si 2x prověřit, že není určený jen pro rezidenty. To bývá obvyklá bolístka latinskoamerických aerolinek.

Protože člověk míní, aerolinky mění, přišla i mně změna letového řádu od LATAMu. Původně jsem měl skoro celodenní stopovery v Santiagu a Sao Paulu v obou směrech. Využívám možnosti přeplánovat trasu a směrem tam si zkracuji přestupy a získávám den navíc na Velikonočním ostrově. Myslím si, že mi těch 5 hodin v Sao Paulu a 4 hodiny v Santiagu bude bohatě stačit. Ačkoliv jsem to kupoval přes Expedii, funguje mi klikátko i přímo na stránkách LATAMu a nemusím nic řešit přes prodejce.

Vzhledem k 55 minutovému přestupu v Amsterdamu neodolám nabídce přímého letu Praha-Řím od Wizzairu za tři stovky a kupuji ho. Předpokládám, že KLM stejně bude rušit lety kvůli kvótám v Amsterdamu. Nestalo se. Aspoň jsem dostal nazpět víc jak půlku na nevyužitých letištních taxách. Wizzair zasahuje ještě jednou, když se rozhodne, že z Neapole do Prahy nebude létat každý den a zruší mi let. Přeplánovávám ho na Řím-Praha a s mezitím koupenou jízdenkou na rychlovlak Řím-Neapol si můžu akorát... Aspoň ušetřím za hotel před ranním letem.

Do Brazílie za Ježíšem, vodopády a papoušky

Brazílie je nádherná země s pošramocenou pověstí. Už před dvěma lety jsem si pohrával s myšlenkou tam jet, ale kvůli bezpečnosti jsem dal přednost Peru, abych posléze zjistil, že Lima má stejnou, ne-li horší reputaci. Letošní plán byl jasný - vidět Rio a vodopády...

Vodopády Iguaçu z argentinské strany

Letenku jsem si poskládal u StudentAgency z pěti letů. Do Ria s AirFrance s přestupem v Paříži na Charlesi de Gaulovi a odlet s LATAMem z Foz do Iguaçu se skoro celodenním přestupem ve São Paulu. Odtamtud s KLM přes Amsterdam zpět do Prahy. Pět letů bych měl, ale ještě mi chybí ten šestý - jak se dostat z Ria do Foz do Iguaçu.

Přípravy
Celkem smutně koukám, že lety z Ria do Foz do Iguaçu jsou celkem pálka, protože jim tam nepremává žádný brazilský Ryanair. Vzpomínám si na FFP od Emirates, kde mám pár mílí a vím, že jejich partnerem je i brazilský GOL. Jenže mílí mám dost tak akorát na let ze São Paula a nikoliv z Ria. Převod ani dokoupení mílí nedává ekonomický smysl. Nicméně při hledání letenek ze Sampy (São Paula), narážím na zajímavou letenku Rio-Iguaçu-Sampa. Stojí necelou půlku toho, co přímá letenka do Iguaçu.

Má zkratka. V plánu je nechat propadnout šedý úsek.

Když se podíváte na mapu, zjistíte, že je to jako letět do Ostravy přes Košice. Tento letecký kiks je k nalezení jen u jednoho ne zrovna poctivého prodejce jménem MyTrip (aerolinka tento routing ani neumí najít - ještě aby jo). Delší chvíli váhám, jestli je to dobrý nápad. Trošku si pohraji s vyhledávači a přesměrováními, až cenu srazím na příjemných 630 Kč a dám šmelinářům řádně prodělat. V systému GOLu se to chová jako dvě samostatné letenky. Den poté kvůli známému hledám znovu ten samý routing, jenže se vytratil ze skoro všech vyhledávačů a u šmelinářů jde dohledat, avšak stojí už 2500 Kč. Teď se jen modlit, abych od nich nic nepotřeboval.

Peruánská kuchyně

Peruánská kuchyně je některými považována za nejchutnější a nejrozmanitější na světě. Kombinuje v sobě incké, španělské, africké i asijské vlivy.  Jejími typickými ingrediencemi jsou kukuřice, quinoa a fazole.

V městech se v restauracích většinou setkáte s menu del día (denním menu). Na rozdíl od náš, pokrmy na seznamu je si možné dát od otevření do zavření podniku. Takové menu obvykle stojí od 8 do 12 solů (cca 50 až 80 Kč). V něm máte vždy polévku nebo předkrm, hlavní jídlo a většinou i dezert. K tomu dostanete grátis pití (obvykle nějaký zředěný džus). Kromě obvyklých mas se můžete setkat s lamím masem.

Lamí steak (bistec de lama) je šťavnatý a chutí někde na půli cesty mezi kuřecím a zvěřinou.

Lamí steak s hranolky a rýží. V Peru mají všeobecně tendenci na talíř dávat víc než jednu přílohu.

Jak jsem dostal mořskou nemoc na jezeře Titicaca

Jezero Titicaca leží necelých 400 kilometrů jihovýchodně od Cuzca. Je 204 kilometrů dlouhé a místy až 65 kilometrů široké. Jeho rozloha 8562 km2, což odpovídá 11 % rozlohy České republiky nebo , chcete-li, přibližně 1.297.273 fotbalovým hřištím. Jeho hladina se nachází v nadmořské výšce 3812 metrů, díky čemuž se jedná o nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou a výšlap na každý kopeček dá fakt máknout. Jako vstupní brána k jezeru se považuje městečko Puno se 140.000 obyvateli, kam jsem také mířil já.

Jezero Titicaco, Islas Uros

Pro přesun z Cuzca do Puna jsem využil autobus Cruz del Sur. Na internetu se mi docela špatně hledaly jiné možnosti, avšak můžu vás ubezpečit, že na místě jich je kopec. Jak to ale v Peru bývá, ty levnější a méně spolehlivé společnosti se turistům příliš nedoporučuje používat. Tak si stojím v Cuzcu před nádherně nasvíceným autobusovým terminálem společnosti Cruz del Sur. Uvnitř to vypadá jako na malém letišti se dvěma gaty. Jeden napravo a druhý nalevo. U přepážky vám odbaví kufr do podpalubí, dají vám k němu vytištěný lístek, na jehož základě vám ho pak také vydají. Můžete si také přečíst, že na příruční zavazadla se vztahují podobné restrikce jako na příručáky v letadle. Neměly by v nich být žádné ostré předměty, nic hořlavého nebo výbušného a dokonce ani žádné ovoce.

Rozloučení s Peru v Museo Larca

Všechno hezké jednou končí, a proto se také pomalu loučím s Peru. Zbývá mi v něm jenom jeden den v Limě, který strávím prohlídkou zbylých zajímavostí a nákupem suvenýrů. Druhý den večer mě čeká odlet s Delta Airlines směr Atlanta.

Lechtivá expozice v Museo Larca

Přistání v Limě společnosti LC Peru bylo kupodivu načas a nepatrně tak vylepšilo její nevalnou pověst. Bylo už po jedenácté večer a na letišti měl čekat můj bezplatný transfer do stejného ubytování, kde jsem si při odletu z Limy nechal peněženku v dodávce a o kterém jsem si během jeho rezervace myslel, že je doslova pár metrů od letiště. Vstoupím do příletové haly a tam opět nikdo. Asi jsem se měl domluvit s Fortunou a vždycky si vsadit proti sobě. Píšu, volám, žádná reakce. Po 20 minutách se chlápek objeví, prý že čekal u mezinárodních příletů. Posadím se do řádně plného mikrobusu a jedeme na místo, kde to už znám. Blízko k letišti to fakt není.

Salineras aneb slané sbohem krajině Inků

Návrat z Ollantataymba zpět do Cuzca trval něco pod dvě hodiny. Ještě než jsme vyrazili. Jsem byl přesazen z jednoho minibusu do druhého ke skupině Izraelek. Hebrejština je od poslechu dost zvláštní jazyk. Do Cuzca jsem dorazil kolem druhé odpoledne. Čas najít své dnešní ubytování.

Lama u Cristo Blanco

Od jsem minibusu jsem si vzal taxík za 5 solů k hotelu. Nebo aspoň k místu, kde jsem si myslel, že leží. Pak se ukázalo, že Google Maps mají chybu a v tomto místě to číslo popisné tam prostě není. Podle rady taxikáře jsem šel ulicí Tullumayo dolů, ale tam nic nebylo. S majitelem jsme se naháněli, až jsem zjistil, že to bylo asi o 100 metrů nahoru od původního místa. A jak se posléze ukázalo, vlastně se nejednalo ani o hotel jako o ubytování v soukromí. To sice nebylo na překážku, avšak opět mě nepřestává udivovat, co všechno si pustí portál Booking.com jako nabídku ubytování. Uvítal mě tam přátelský Pedro a když jsem dostal klíče, rozhodl jsem se vzít si Uber kus nad Cuzco k Puka Pukaře, kterou mám na boletu turístico a líbí se mi podle obrázků.

Bílé město ve stínu zasněžených vrcholků And a sopky Misti

Arequipa je s necelým milionem obyvatel druhým největším městem v Peru. Nachází se v nadmořské výšce 2300 metrů. Je vklíněna mezi úbočí And a zlověstně se nad ní tyčí sopka Misti se sněhovou čepičkou. Mezi turisty se Arequipě přezdívá "Bílé město" a je označováno jako nejšpanělštější město mimo Španělsko. Něco na tom bude.

Za bílými domy města Arequipa se tyčí zasněžené vrcholky And.

Do Arequipy jsem dorazil ještě před šestou ráno, za tmy. Zdejší autobusový terminál se nedá označit za zrovna dvakrát příjemný. Je uplivaný a moc dalších služeb v něm před osmou ráno nenajdete. Moje dilema bylo jasné. Ještě nezačalo svítat, tak co teď. Rychlý pohled na Google mě přesvědčil o tom, že opravdu nemá cenu zkoušet se odsud dostat před svítáním. V poznámkách ke městu uvedeno stejně jako u Limy, že v taxících dochází k únosům, že se doporučuje brát taxi jen z oficiálních stanovišť. Hromadná doprava se opět nekoná, jen nepřehledná soustava colectiv, které na autobusovém nádraží nesmí stát a z důvodu bezpečnosti se je turistům nedoporučuje využívat.

Jak bylo na Machu Picchu (září 2017)

Na Machu Picchu se tradičně vyráží colectivy do Ollantataymbo, odkud startuje vlak do Machu Picchu Pueblo (dříve Aguas Calientes). Ani já jsem nebyl výjimkou a tuto trasu absolvoval, ačkoliv rok od roku cena za tuto trasu stoupá to stále víc a víc neskutečných astronomických výšin.

Lama na Machu Picchu

Z Cuzca jsem se Ollantataymba vypravil colectivem za velmi příjemných 10 solů. Byl jsem asi jediný pasažér využívající bezpečnostní pásy. Jízda to byla celkem pomalá navzdory docela dobrému stavu silnic, neboť v okolí Cuzca nejsou žádné dálnice ani obchvaty obcí a cesty se neskutečně klikatí. Vždyť téměř celou dobu se pohybujeme víc než 3 kilometry nad mořem. Výhledy z vozu jsou fakt pěkné. Tu je možné zahlédnout zasněžený vrcholek And, tu pěkné, asi ledovcové, azurově modré jezero.

V Urubambě, jíž protéká stejnojmenná říčka, byla jeho první pár lidí vystoupilo a zase ten stejný počet nastoupil. Vůbec může být problém nastoupit na jiném místě než v Cuzco a Ollantě (zkráceně Ollantataymbo), jelikož colectiva obvykle nevyjíždějí, dokud nejsou plně zaplněná. Okolní kopce stále holejší s čas od času nějakými španělskými nápisy. Tomu říkám nový level marketingu!

Cuzco: V srdci Incké říše 3300 metrů nad mořem

Cuzco je srdce bývalé Incké říše a leží 3399 metrů nad mořem. Přistání na zdejším letišti je zážitek. Jednak přistáváte o několik tisíc metrů výše, než je obvyklé, a navíc v souvislé městské zástavbě. Navenek působí mnohem přátelštěji než to v Limě.

Plaza de Armas spolu s Iglesia Católica, Cuzco

Samotné letiště není velké. Má jen několik pásů na výdej zavazadel, ale provoz má velký, tak se vždy o jeden pás dělí několik letadel. Minimálně dopoledne je na něm menší zmatek a v informacích vám řeknou, že to venku není nebezpečné a není potřeba si vzít taxi jen z oficiální stojánky. Mimochodem oficiální cena jízdy z letiště je 40 solů. Neoficiální bez smlouvání je 10 solů. Avšak hromadná doprava se tu opět nekoná.

Jak jsem ztratil peněženku a letěl do Cuzca

Pro přesun z Limy do Cuzca je na výběr autobus nebo letadlo. Přesun letadlem trvá něco přes hodinu a autobusem téměř celých 24 hodin (aspoň podle go2peru.com). Vzhledem k mému omezenému času jsem letěl. Stojím na letišti v Limě s boarding passem v ruce a nemůžu najít svou peněženku. Pravděpoboně jsem ji nechal v dodávce, kterou mě z penzionu dovezli na letiště.

Telefon do ubytování jen vyzvání, nikdo to tam nezvedá. Mezitím znovu vše prohledávám, jestli tam není schovaná peněženka marně. Volám na zákaznickou linku Bookingu, kde jim oznamuji situaci. Říkají mi, že se budou snažit s ubytováním spojit taky. Protože nemají peruánské číslo, musel jsem jim volat na jejich české přes Skype. O chvíli později Skype znovu úřaduje a volám své bance, ať zablokuje kreditku, která byla v peněžence. Naštěstí mám s sebou několik dalších karet, které byly stranou. Jinak v tahu občanka, řidičák, kartička zdravotní pojišťovny a v přepočtu asi tři tisíce korun. Doteď si pamatuji, že "cartera" znamená španělsky peněženka. Povídám si o tom s ochrankou, ta mi doporučuje oznámit to na policii, a ještě prohodí, že ty levné hotely jsou "churro".

Menší exotika v lokacích odletů

Kouzelná Lima s lvouny v přístavu

Lima je nádherné, ale neskutečně roztahané město, neboť má obyvatel jako celá ČR dohromady. Její krásu dost kazí bezpečnost ruku v ruce jdoucí s nefunkční MHD. Přiletíte na letiště a teď babo raď. Jediný autobus, který z něj jezdí, jezdí za 7 dolarů do Miraflores, takové funky čtvrté pro bohaté stranou mimo historické centrum.

Plaza Mayor, Lima

Těch 10 kilometrů do centra vás milerádo odveze taxi. Avšak byste neměli použít jiné než to oficiální objednané přímo od letištní přepážky. V ostatních čas od času dochází k přepadení turistů nebo dokonce k únosům. Ti oficiální si za bezpečnou dopravu umí říct o peníze - chtějí 55 solů, čili 18 dolarů. Nebo taky můžete jet Uberem za 4 dolary. Ten je v Peru docela bezpečný a aspoň ke konci pobytu nebude muset dělat ne zrovna bezpečné věci kvůli docházejícím sluníčkům (sol = měna Peru a zároveň španělsky slunce).

Jak jsem se popral s cestou aneb první minuty v Peru

Peru bylo divoké, plné problémů, přesto čarokrásné. Najezdil jsem se tam víc taxíkem než za celý svůj dosavadní život dohromady. Obrovské dobrodružství byl už samotný odlet. Letenky jsem zakoupil u Delty na trase Mnichov - Atlanta - Lima v nabídce dostupné pouze u Pelikán.cz.

Původně jsem měl letět přes Atlantu, což znamenalo obstarat si ESTA. Plus i během přestupu jít na americké imigrační pro razítko, na což jsem měl pouhé dvě hodiny. Jenže vstoupil do hry hurikán Irma a víkend před odletem jsem už měl let přesměrovaný přes holandský Amsterdam s KLM. Aby toho nebylo málo, ve středu nad Holandskem byly hlášené bouřky a kvůli tomu byl můj přesměrovaný let zrušen. Dozvěděl jsem se to v úterý těsně po odchodu z práce, vlastně na začátku dovolené.