Kouzelná Lima s lvouny v přístavu

Lima je nádherné, ale neskutečně roztahané město, neboť má obyvatel jako celá ČR dohromady. Její krásu dost kazí bezpečnost ruku v ruce jdoucí s nefunkční MHD. Přiletíte na letiště a teď babo raď. Jediný autobus, který z něj jezdí, jezdí za 7 dolarů do Miraflores, takové funky čtvrté pro bohaté stranou mimo historické centrum.

Plaza Mayor, Lima

Těch 10 kilometrů do centra vás milerádo odveze taxi. Avšak byste neměli použít jiné než to oficiální objednané přímo od letištní přepážky. V ostatních čas od času dochází k přepadení turistů nebo dokonce k únosům. Ti oficiální si za bezpečnou dopravu umí říct o peníze - chtějí 55 solů, čili 18 dolarů. Nebo taky můžete jet Uberem za 4 dolary. Ten je v Peru docela bezpečný a aspoň ke konci pobytu nebude muset dělat ne zrovna bezpečné věci kvůli docházejícím sluníčkům (sol = měna Peru a zároveň španělsky slunce).

Jinak Lima je krásné město. Jejímu historickému centru se říká Cercado de Lima. Vévodí mu náměstí Plaza de Armas nově pojmenované na Plaza Mayor. Je obklopeno nádhernými koloniálními domy s dřevěnými vyřezávanými balkóny a katedrálou. Uprostřed něj je velká kašna z každé strany obklopená několika palmami.

Ranní Plaza de Armas

Lima je jako taková hodně suchá, proti předpokladům tam zůstala stát i předkolumbovská pyramida z nepálených cihel. To ji však nebrání v tom, aby byla hodně nikdy nikdy prakticky nesvítilo slunce a čas od času byla mlha jako mléko. Tomu odpovídalo i počasí, které mě v ní večer po příletu uvítalo. Mrholilo, až mírně pršelo. Ráno počasí v tomto duchu pokračovalo. Obloha šedá a plná mraků a sem tam nějaká ta kapka. Chodníky vlhké. Ty byly vůbec dost improvizované. Většinou ze starých cihel nebo betonu. Kvůli tomu jsem zjistil jednu nemilou věc - moje nové outdoorové goretexové boty od Adidasu na nich šíleně kloužou. Hlavně že nepromoknou, není-liž pravdu?

Congreso na Plaza Bolivar. Něco se chystá.

Jetlag mě kupodivu netrápil, ale přesto jsem si naordinoval odpočinkový program - podívat se po historickém centru, které se rozkládá v bezprostředním okolí mého hotelu. Ovšem první výzva - vybrat si z bankomatu místní peníze se ukázala jako fakt velký oříšek. Na nedalekém Plaza Mayor opět jen bankomat od GlobalNetu a v docházkové vzdálenosti takřka žádný další. Bylo rozhodnuto, jde se na výlet k peruánskému parlamentu na Plaza Bolivar, kde by měl být jeden další. Jenže, když tam dojdu, dozvím se, že o hodinu a půl později tam začíná oslava nějakého výročí, všechno zavřeno a všude samí policajti. Mířím dál na východ a cestou míjím samé kostely a žádné bankomaty. Nakonec tak dorazím až k místním čínské čtvrti.

Až v bance BCP zaznamenávám úspěch. Najdu tam bankomaty a dokonce se tváří, že jsou bez extra poplatku, jenže první vytrvale odmítá mou kartu s hláškou na displeji, že ho už nemůžu použít, protože jsem tento měsíc z tohoto bankomatu už vybíral. nevím o tom nic nevím. To by obsah mé peněženky vypadal jinak. Jeho kamarád vedle je sdílnější a vydá mi pár solů. Když chci vybrat ještě, znovu mě uvítá hláška, že jsem z této sítě už vybíral a že mám jít o dům dál. To z Evropy ani Asie neznám.

Čínská čtvrť aneb jedna banka vedle druhé

Hned naproti bance začíná čínská čtvrť, tedy spíš ulice. Na jejím začátku čínská brána, na domech spousta červených lampionů, v domech řada obchůdků a čínských restaurací a mimoto jako v každém pořádném asijském městě každých pár desítek metrů jeden bankomat. Moje spanilá jízda začíná - jdu s kartou Revolut od jednoho k druhému a zkouším, který po mně bude chtít poplatek a který ne. A že je tu z čeho vybírat. Svůj bankomat tu má snad každá větší peruánská banka. Nakonec zakotvím u bankomatu ScotiaBank, který po mně nechce ani sol navíc.

Typické uličky Limy

Připraven na platbu vstupného se vracím na Plaza Mayor. Hned si to zamířím ke Catedral de Lima, kde platím 30 solů (cca 200 Kč) za sdružené vstupné do katedrály a arcibiskupského paláce o vchod vedle (Palacio Arzobispal de Lima). Katedrála je ohromná a bohatě zdobená v neoklasickém a renesančním slohu. Uvnitř je dost ponurá a na rozdíl snad od všech pozdějších je v ní dovoleno fotografovat. Mohutná klenba je podepřena mnoha sloupy a v každém jejím výklenku je jeden monumentální a bohatě zdobený oltář. Součástí katedrály je i muzeum s nespočtem monstranců a taky betlémů. Arcibiskupský palác (Palacio Arzobispal de Lima) působí velkolepě rovněž. Uvnitř najdete neskutečný přepych, v kterém přebývali boží služebníci církve, která propagovala život v chudobě.

Katedrála v Limě

Církevní muzeum v katedrále

Jeden z vystavených betlémů v katedrále

Arcibiskupský palác

Hned přes ulici vedle vládní paláce je dlouhá pěší ulice se spoustou obchůdků prodávajících suvenýry a také jedno muzeum čokolády. Jestli má dobrou expozici, nevím, ale vzhledem k rozměrům domu, v kterém je, nebude moc rozsáhlá. Když u Domu literatury zahnete doprava, za chvíli se ocitnete u Convento de San Francisco. Ten má překrásně zdobenou baziliku, ale známý je kvůli něčemu úplně jinému. Byl založený už v roce 1546 a v jeho podzemních katakombách je rozsáhlá kostnice, která řadu století sloužila jako jediný místní hřbitov. Podívat se tam je opravdu zážitek. Dýchnou tam na vás časy minulé a tolik kostí se fakt na mnoha místech nevidí.

Convento San Domingo

Kostnice v klášteře. Repost, protože v klášteře se nesmí fotit (zdroj).

Den byl ještě mladý, tak jsem se vydal přes náměstí na druhou stranu. Pár metrů od náměstí se nalézá vstup Palacio Municipal de Lima, kde se nachází historická veřejná knihovna. Vstup do ní je zdarma, jen před vstupem do ní vám prolustrují a uschovají pas. Její dominantou je velké dřevěné točité schodiště. Pár metrů odtamtud jsem se nechal zasvětit do tajů peruánské gastronomie v muzeu (Casa de la Gastronomía Peruana), které na první pohled vypadá jako turistická past. Přitom vstupné jsou pouhé 3 soly a uvnitř se nalézá moderní a pěkné muzeum o historii peruánského jídla. Jestli mám poradit, fakt si tam nestyďte vyfotit si všechny ty velkoformátové fotky typických peruánských jídel, které Vás od pohledu lákají. Později se Vám budou určitě hodit, až se budete v restauraci snažit vygooglil, co že dočertu je to nebo ono. Když přilehlou ulicí pokračujete dál, dojdete až k Convento de Santo Domingo. Na další klášter jsem už neměl sílu, tak jsem si vychutnal aspoň přilehlou nádherně zdobenou baziliku.

Centro Artesanal Santo Domingo

Zajít k tomuto klášteru se vyplatí, i když si jen chcete koupit nějaké suvenýry. Hned na dohled se rozkládá Centro Artesanal Santo Domingo s desítkami ne-li stovkami obchůdků plných peruánských suvenýrů. Ceny mají dost dobré a občas se podaří usmlouvat i nějakou menší slevu, ale počítejte maximálně s 30 % (a to budete hodně dobří). Vůbec mi připadalo, že z celého Peru je nejvýhodnější kupovat suvenýry v Limě. Lepší ceny jsem už nikde nepotkal. Namátkou tričko za 15 až 25 solů, magnet za 5 až 10 solů, čepice za 10 solů a rukavice taky nebo svetr za 25 solů. Vše pletené by mělo být z lamí alpaca vlny. I kdyby se nakonec ukázalo, že to bylo z polyesteru, tak za takové ceny to u nás těžko seženete. Protože se rád tahám s neskutečnými kravinami, koupil jsem si za 35 solů plyšovou lamu z lamí vlny. Zabrala mi třetinu ruksaku a každý den vyžadovala speciální péči při balení, aby se náhodou nedostala dospod...

V ulici u tohoto krytého trhu jsem objevil kouzlo peruánských poledních menu. Restaurací, co je tu nabízí, je jako hub po dešti a s trochu snahy je najdete i doslova pár metrů od Plaza Mayor. Mé menu stalo 7 solů a skládalo se z předkrmu, hlavního jídlo, nápoje a dezertu. Porce jak předkrmu, tak hlavního jídla, tak velká, že by nasytila i tříčlennou rodinu.

Řeka Rímac uprostřed Limy pár metrů od Plaza Mayor. V pozadí v mlze zahalené slumy na Cerro San Cristobal.

Pár set metrů na západ se naskýtá pěkný výhled na Cerro San Cristobal. Jenže, jak už to v Limě bývá, byl z většiny zahalen v nízké oblačnosti, potažmo mlze. Ani blízký Iglesia de Santa Rosa není ničím zajímavý kromě své růžové barvy a v okolí nic dalšího zajímavého není. Snad až na zvyšující se šanci na přepadení. Proto jsem se otočil a vracel jsem se směrem k Plaza Mayor. Z jedné postranní uličky jsem uslyšel hudbu a vydal jsem se prozkoumat, co se tam děje. Před nenápadným kostelíčkem Iglesia Las Nazarenas jsem objevil místní fiestu s dechovkou a krojovanými děvčicemi. Je libo pečené morče jako rychlé občerstvení?

Peruánský fastfood. Je libo morče?

Zpátky v centru jsem si chtěl koupit místní SIM kartu, ale to není taky jen tak. Jednak s tím je spojená neskutečná byrokracie, jednak SIMky prodávají jen velké obchody a ještě ke všemu, na rozdíl od Evropy, chtějí za ten kousek plastu až 20 solů, což se mi už ze samotného principu nechtělo. Nakonec jsem podlehl a koupil SIM kartu od Bitelu. Předplacené karty tam všeobecně nemají podporu sítí 4G, a tato nebyla výjimkou z pravidla. Vzal jsem si jejich nejvyšší variantu s 1,5 GB internetem a několika desítkami minut místních hovorů za 25 solů. Samotná SIMka stála 5 solů. Za ně jsem dostál základních 150 MB a neomezený Whatsapp, Messenger a Facebook. Ale bez obrázků. Hlavně na mobilech s malým displejem to musí být super, neboť se Facebook hned po spuštění zeptá, jestli si přejete využívat jeho bezplatnou verzi. Poté je v horní části displeje už natrvalo asi 1,5 cm široký pruh oznamující, jestli jsou bezplatná data vypnuta nebo zapnuta.

Bata všude, kam se podíváš.

Po úspěšném splnění úkolu jsem se zašel odměnit se pohledem na Plaza San Martín, velkého čtvercového náměstí s obrovskou sochou sv. Martina na koni. Po tom dnešním nakupování, jsem už zase měl vítr v peněžence. Ty soly hoří fakt rychle. Bankomatů je v Limě pomálu, a když jsou, tak jsou součástí GlobalNetu s poplatkem 18 solů za výběr. Proto jsem v přilehlé uličce Jirón Ocoňa, jež je plná směnáren, směnil pár dolarů na soly. Kurzy jsou vůči letišti naprosto v cajku, dokonce jsou i bez jakéhokoliv dalšího poplatku, jen jsou psi na stav dolarů a nevezmou jakkoliv natržený nebo poškozený dolar a najdou vám na nich kazy, o kterých jste předtím ani vy sami neměli nejmenší tušení.

Plaza San Martín

V době, kdy se sklánělo slunce k obloze, jsem se ještě zastavil v Casa de la Literatura Peruana. Nápis "entrada libre" (volný vstup) nemusel zrovna dvakrát pohánět mou zvědavost, abych chtěl zjistit, co se uvnitř skrývá. Budova do roku 2009 sloužila jako nádraží. Nyní si uvnitř můžete vychutnat nádhernou prosklenou střechu, dole je pár knih a kavárna, v horních sálech pár výstav. To nejzajímavější jsem objevil náhodou a není běžně veřejnosti přístupné. Po schodech jsem vystoupal až na střechu, z níž si užil pěkný výhled na Limu. Byly mi nápadné neupravené prostory v okolí schodiště i dost improvizované dveře na střechu, při sestupu se mi to potvrdilo. Jakýmsi zázrakem se mi podařilo dostat za pásku do veřejnosti nepřístupného prostoru. Jenže když jsem tam šel já, žádná páska tam nebyla. Tak jsem ji teď nenápadně podlezl zpátky...

Prosklená střecha Casy de la Literatura Peruana v budově bývalého nádraží.

Nádherný výhled ze střechy, kam jsem se dostal nedopatřením a 100% načerno.

Večer jsem v průvodci našel, že v blízkosti čínské čtvrti se pořádá ohromný trh. Potřeboval jsem vyřešit několik restů vzniklých překotným odjezdem. Nevzal jsem si pásek ke kalhotám a taky mi docela významně chyběly nějaké lehčí boty, které by se hodily do vody. V Limě je snad na každém druhém rohu Baťa, takže sehnat boty není problém. Chtěl jsem však něco, co by cenou odpovídalo tomu, že si je vezmu s sebou třikrát do sprchy a jednou, možná dvakrát se s nimi podívat k oceánu. Čínské vietnamky, co tam prodávají trhovci mají fakt exkluzivní cenovky. Zřejmě místní nevědí, co znamená "čínská kvalita". Na tomto trhu totiž převážně etničtí Číňané prodávají zboží, které známe z vietnamských tržnic. Ale cenovky jsou aspoň dvojnásobné než u nás. Dát za vietnamky nevalné kvality dvě stovky podle mě dobrý deal není. Proto mě překvapil zdejší Baťa, kde je měli už od 10 solů (cca 70 Kč). Já jsem však dal přednost celogumovým pantoflím za 25 solů (cca 170 Kč), které mi snad nerozdřou nohy narozdíl od vietnamek.

Obrovský noční trh

Sehnat pásek byla daleko větší výzva. Sice tam byla i řada kamenných obchodů s pánskou módou, ale buď neměli pásky nebo byly z polyuretanu a opět za přehnané ceny. Na co si kupovat kus umělé hmoty za pět našich stovek...? Až jsem narazil na jeden malý stáneček kus od Bati, kde peruánská babča prodávala kožené pásky. Jeden za 20 solů byl hned doma. Když už jsem tam byl, tak jsem se zašel podívat, jestli neseženu i náhradu za moji powerbanku od Xiaomi. Lítý hovor s Expedií zanechal následky. Nějaký způsobem se zvládl nalomit konektor a od této doby už nabíjela jen, když jsem USB kabel přidržoval. Dost nepraktické pro další cestování. Za 8 solů jsem narazil na jednu čínskou powerbanku s kapacitou prý 5.600 MAh. To už stálo za zkoušky. V normálních kamenných obchodech, když už něco takového měli, měli na výběr ze dvou druhů a většinou ani ne s takovou kapacitou a přitom s aspoň desetinásobnou cenou. Doufám, že mi aspoň párkrát nabije mobil.

Nazítří jsem se sbalil, vyklidil pokoj, domluvil se s babčou na recepci a nechal jsem tam zavazadla. Pak jsem si přivolal Uber a za 12 PEN jsem vyrazil přes celou Limu do přístavu, kde mě dopoledne čeká plavání s lvouny od Mar Adentro Excursiones. Tušil jsem nějakou zradu, tak jsem vyrazil s pořádným předstihem. Doprava v Limě je fakt šílená. Těch deset kilometrů trvalo skoro třičtvrtě hodiny. Přístav Callao není zrovna to nejlepší místo kam v Limě vyrazit. Nemá příliš dobrou pověst a já se tomu nedivím. Cestou do něj jsem míjel magistrálu, kolem které stála z oboustran nekonečná řada čekajících kamiónů v nevábných kulisách. K tomu co pár set metrů aspoň jeden stojící policista. V místě, kde byla moje marina, naštěstí byla vojenská akademie a námořní muzeum.

Zavřená marina v Callao

Plavání s lvouny začínalo v 10:00 a já tu jsem už v 9:15. Okolí tu není nijak zvlášť krásné, a tak přemýšlím, co s volnou tři čtvtě hodinou. Podle mapy jsem pár set metrů od námořního muzea Museo Naval del Perú, které má mít otevřeno. Nakouknu u vstupu a zjišťuji, že vstupné jsou pouhé 3 soly. Tak se jdu schovat. Abych mohl vstoupit do muzea, vojáci mi prověří pas a nakonec mi prodají vstupenku. Uvnitř muzea jsem prakticky jediný návštěvník, a za vojenským checkpointem, tak se cítím naprosto bezpečně. Dozvídám se tam něco málo o peruánském námořnictvu a vidím i jeden model rákosové loďky z jezera Titicaca.

Námořní muzeum v Callao

Když se blíží desátá opouštím muzeum a jdu zpátky k marině. Tam mě už čeká otevřená branka a v kanceláři Mar Adentro Excursiones kontrolují mojí objednávku. V prvních pár okamžicích by to po mně chtěli zaplatit znovu, s tímto zmatkem jsem počítal a mám s sebou potvrzení o zaplacení. Jinak tam mluví i anglicky. Počasí pokračuje ve včerejším trendu. Je zamračeno a téměř to vypadá na déšť. Rukou vyzkouším vodu a je ledová jako rampouch. To by s mou mnichovskou rýmičkou nebyla ta nejlepší kombinace. Jinak samotný výlet stál 45 dolarů (při platbě kartou VISA, při platbě přes Paypal je to rovných 50 dolarů). Inu, lidové turistické ceny.

Asi půl hodiny trvá než se dostaví všichni výletnící. Plujeme rychlým motorovým člunem s asi 20 místy a dvěma členy posádky. Na úvod dostáváme malé občerstvení (nápoj a chipsy). Proplouváme skrz přístvav a vidíme řadu ptáků. Na obzoru vidíme Isla San Lorenzo s vojenskou základnou a prezidentským palácem. Postupně se k němu blížíme, obeplouváme ho kolem ostrova El Frontón, kde bývala věznice. Počasí se nelepší, špíš naopak. Jsou velké vlny. Jsem jako na horské dráze. Náklon doprava, doleva, o metr dolů, o metr nahoru. Ale nesu to statečně. Konečně připlouváme k Islas Palominos. Na útesech vidíme další ptáky, mezi nimi i pár tučňáků, ale na konečně i lvouny. Jsou jich tam stovky a vyhřívají se na útesech. Dneska tedy nevím, jestli se zrovna vyhřívají, ale určitě tam leží a suší se. Vydávají takové skřeky, které kdyby mi někdo pouštěl z nahrávky, byl bych přesvědčený, že se jedná o parodii z hororového filmu.

Z vody se line fakt nelibý odér. Asi jako když jste v létě v měsíc neuklizené kravíně. Tak bych se k plavání nenachal přesvědčit ani za jasně slunečného dne s vodou teploty kafe. Do check-inu hotelu ještě dlouhá doba a s tímto l'eau de les liones de mer by mě ani nechtěly svézt místní polorozpadlé auťáky pochybných taxi služeb. Vzhledem k aktuálních vlnám, ani moc lvounů nebylo ve vodě. Na útesech ale vypdali roztomile.

Nevím, jestli to bylo tím odérem nebo vlnami, avšak pomalu ale jistě jsem dostával mořskou nemoc. Můj suchozemský žaludek už měl dost této horské dráhy. Tak jsem si ani moc neužil, když jsme na zpáteční cestě na pár okamžiků zahlédli delfíny. Vrátili jsme se podél mysu La Punta. Bylo ale mlžno, tak skoro nic nebylo vidět. Tomu se říká štěstí na počasí. Podle jednoho Američana z lodi, který byl v Limě nesčetněkrát, tak za tu dobu zažil jen pět slunečních dnů.

Abych se dostal z Callaa, musel jsem si opět vzít Uber. Měl jsem namířeno do Miraflores podívatse na obrovskou předinckou pyramidu Huaca Pucllana. Na můj UberPool jsem tentokrát čekal přes 10 minut. Řidiči střídavě potvrzovali a stornovali můj odvoz. Nakonec mě za 16 PEN svezl Enrique, který Uberem jezdí ve volném čase a jinak je policista. Do Miraflores jsme jeli podél pobřeží. Ukázal mi i neutěšené ulice Callaa, kde se nedoporučuje ani zastavit, natož vystoupit z auta. Dost tomu i věřím. Vypadá to tam nebezpečněji než v brazilském slumu. Tato jízda UberPoolem byla i jediná, kde se využilo myšlenky UberPoolu, tedy sdílení auta s někým jiným. Všechny ostatní poolovské jízdy byly osamocené, jen za nižší cenu než UberX.

Huaca Pucllana

Huaca Pucllana je velká sedmistupňová pyramida z nepálených cihel postavená mezi 3. až 8. stoletím. Oproti našim představám o pyramidách je mnohem plošší. Původně byla barevná, dnes je jen monotónně okrová podle barvy použitých vepřovic. Prohlídka je vždy jen s průvodcem (vstup za 12 PEN). Na výběr je angličtina a španělština. Měl jsem to štěstí, že jsem stihl právě vycházející skupinku, jinak bych si počkal aspoň další půlhodinku. Až do 20. století byla pyramida v soukromých rukou a ještě nedávnou se po areálu proháněli motokrosisté. Jinak i rozměry toho, co se dochovalo, jsou úctyhodné - 500 metrů na délku, 100 metrů na šířku a 22 metrů na výšku. A to původně prý byla ještě větší. Její vybudování se připisuje kultuře Wari.

Miraflores z Huaca Pucllana

Lama na Huaca Pucllana

Stmívání se už opět blížilo raketovou rychlostí (to je tak když chvíli po šesté odpoledne padne na město tma), tak jsem za dalších 14 PEN zamířil k včerejšímu hotelu pro zavazadla. Pár set metrů od Plaza Mayor jsem v jedné zapadlé restauraci ochutnal peruánskou klasiku jménem cebiche z mořských plodů. Chutná to opravdu svérázně, ale i tak je to výborné. Pak jsem za dalších 20 PEN popojel k hotelu u letiště. Tentokrát jsem bral UberX, neboť jsem si myslel, že pro mě přijedou rychleji. Opak byl pravdou. Stále mě provázelo dlouhé čekání a střídavé rušení a přijímání mé jízdy. Aspoň jsem si doteď myslel, že ten hotel byl u letiště. Na mapě aspoň tak vypadal. Ale projeli jsme kolem sjezdu na letiště, jeli jsme dalších 5 minut, až jsme vjeli do nějaké oplocené vilkové čtvrti a má jízda končila před nějakým neoznačeným domem. Jak se ukázalo, Booking.com prodává ubytování i v soukromí. S majitelem se tam domluvím s odvozem druhý den ráno na letiště.

Tradiční jídlo jménem cebiche. Jedná se o syrové mořské plody zalité silnou citrónovou šťávou s chili.

Vzhledem k mému odletu v 8:30 jsem stával před šestou ráno. Ráno mě čekal kokový čaj a houska s marmeládou. Potom mě Lionel naložil do minivanu a odvezl mě na letiště. U vjezdu jsem si všiml poplatku 5 solů, tak mu při vystupování podávám dýško 2 dolary, aby na mě netratil. Jdu si k přepážce StarPeru a tam protekčně dostávám místo 1A. Jenže při odbavování zjistím velmi nemilou věc - nemůžu najít peněženku. Pas naštěstí mám. Z aplikace Booking.com horko těžko vydoluji číslo na ubytování, ale tam to nikdo nezvedá...

Další části:

• Plánování cesty do Peru
• Jak jsem se popral s cestou aneb první minuty v Peru
• Kouzelná lima s lvouny v přístavu
• Jak jsem ztratil peněženku a letěl do Cuzca
• Cuzco: V srdci incké říše 3300 metrů nad mořem
• Jak bylo na Machu Picchu (září 2017)
• Salineras aneb slané sobehm krajině Inků
• Jak jsem dostal mořskou nemoc na jezeře Titicaca
• Bílé město ve stínu zasněžených vrcholků And a sopky Misti
• Rozloučení s Peru v Museo Larca
• U Strýčka Sama v Atlantě
• Po cestovatelském flámu na Oktoberfestu

Chcete při cestování trošku ušetřit a zároveň podpořit psaní cestopisů? Rezervujte si ubytování přes Booking.com skrz můj doporučovací odkaz ještě dnes a získáte slevu 10 % ;-) Zbývají 4 místa (k 22.12.2017).