Nápad letět do Mexika mi nejspíš vnukl animák Coco, který jsem před rokem sledoval na palubě jiného letadla. Proč tam letět na přelomu října a listopadu? Protože, jak bylo ve filmu, právě teď tam slaví Den mrtvých. Je to neuvěřitelně barevný a kupodivu i veselý svátek.
 |
| Jedna z pyramid v Chichen Itzá |
Náklady:
- letenka VIE-YYZ-MEX, CUN-ORD-VIE ... 12.126 Kč
- autorizace eTA (pro cestu přes Kanadu) ... 7 CAD
- autorizace ESTA (pro cestu přes USA) ... už mám, jinak 14 USD
Dějství 1: Odlet
Celý týden jsem byl od rána do večera v práci a balení tak nechal na poslední chvíli. V pátek si kvůli tomu beru homeoffice a mezi prací láduji batoh. Ten jsem koupil pár dnů předem a minulý víkend jsem ho ozkoušel v Pobaltí, zda se nerozpadne, drží tvar a snad přináší i lepší organizaci věcí než ten předchozí.Čeká mě odlet v sobotu v 10:40 ráno z Vídně. To s sebou přináší oběti a nutnost se nějak dostat do Vídně. Proto volím noční Regiojet vyjíždějící v 23:55 z pražské Florenci. Palubní IFE u žlutých už znám skoro nazpaměť, a proto se snažím spát. Moc mi to nejde. Do Vídně přijíždím před pátou ráno. Je 28. října 2018, 100 let od rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Československa. Nasedám do jednoho z prvních vlaků a mířím na letiště to oslavit letem s rakouským národním dopravcem.
 |
| Vídeňské hlavní nádraží brzy ráno |
Na letišti zkušeně zamířím do salónku a děkuji tak České spořitelně, která mi v letáčku zaslaném spolu s náhradní kartou připomněla, že na firemní útraty mám vstupy do vídeňských salónků Jet Lounge a Sky Lounge úplně zdarma. Dávám si tam příjemnou snídani a ochutnávám rakouské pivo. Tentokrát na mě Sky Lounge působí mnohem lépe a mají tam i šunku.
 |
| Salónek Jet Lounge brzy ráno |
 |
| Snídaně v salonku |
Tip: Pro bezproblémový vstup do salónku při odletu mimo Schengen, zabočte u check-inu k branám FG doleva. Projdete skrz kontrolu a hned jste u salónků.
Můj první let je s Austrian Airlines. Jak jsem nic od nich neočekával, tak Rakušani mile překvapili. Dokonce jsem na boarding passu četl, že mám nárok i na odbavené zavazadlo v ceně. Sedačky pohodlné v konfiguraci 2 + 4 + 2 a místa na nohy habaděj. Boeing 767 v rakouských barvách se stává asi mým favoritem. Rovněž IFE má obstojný výběr filmů včetně i různé exotické provenience. Pro mě zajímavé hollywoodské blockbustery většinou skouknu dřív doma, tak čas trávím u čínských nebo minoritních evropských filmů. Jídlo bylo celkem chutné a mezi nápoji i alkohol. Oběd jsem spláchl dalším pivem, abych si pár minut po tom nadával "Ty blbe, vždyť v Torontu na tebe čeká auto." Naštěstí do Toronta zbývalo ještě šest hodin.
 |
| Někde mezi Evropou a Severní Amerikou |
 |
| Pohoda v letadle |
 |
| Celkem ucházející oběd |
Náklady:
- jízdenka Praha-Vídeň ... 299 Kč
- MHD po Vídni ... 4,2 €
- vstup do salonku ... zdarma
Dějství 2: Kanada
Už v letadle jsem vyplnil imigrační kartičku. Fronta na imigrační šla rychle kupředu, kdyby si mě potom nevzali stranou a pak si nepovídal s pohraničníkem, proč letím přes Kanadu do Mexika. Na rozdíl od ostatních tam jsem ho pravděpodobně uspokojil jen povídáním a už mi nevizitýroval batoh. Každopádně jsem tím ztratil hodinu - hodinu, která by se mi hodila u mého dnešního cíle.
 |
| Přistání v Kanadě |
Projdu labyrintem chodem a ocitnu se v druhém podzemním patře u výdejen autopůjčoven. Na přepážce Thrifty to jde rychle. Nemám jejich pojištění, a přesto je depozit jen směšných 200 CAD. Vyfasuji Chevrolet Spark. Nejtěžší na celém procesu je najít místo výdeje. Když se mi to podaří, obejdu a nafotím auto, s obsluhou zkonzultuji pár sporných míst a ještě se ptám na chybějící přední SPZku. "Auto je z Quebecu. Tam je to normální." Rozbaluji svou protiskluzovou podložku, ladím navigaci a vyrážím. Nějak se nemůžu sžít s automatickou převodovkou, tak auto jede přískoky vpřed. Asi si na ní nikdy nezvyknu. Zlatý manuál. Zejména z brzdy, jak se snadno zašlápne, mám hrůzu, aby mi někdo nepřistál v kufru.
 |
| Moje auto bez přední SPZky |
Venku stále víc prší a pomalinku se stmívá. Vjíždím na dálnici a čeká mě cca 150 kilometrů na minimálně čtyřproudové dálnici, kde se smí maximálně stovkou a valí se skrz ni proudy vody. Chytnu i pár kolon. Těsně před setměním jsem v Niagara Falls. Přímo z auta vidím celou podkovu. Venku lije jako z konve a kde to sakra zaparkovat? Všude tu jsou zákazy zastavení nebo reklamy na celodenní parkovné za 20 CAD. Já ale nepotřebuji celý den, mně stačí hodina...! Nelít, nechal bych to nahoře nebo se došel zeptat, jestli nemají hodinový tarif. Po čtvrthodinovém bezcílném ježdění konečně nacházím něco, kde se dá zaparkovat s pouhými 10 CAD na hodinu.
 |
| Město Niagara Falls |
Současné počasí má jednu výhodu. Nemůžu si stěžovat, že jsem durch promočený od vodopádů. Zvládne to udělat hustý déšť a vítr ještě předtím, než k nim dojdu. Pláštěnka ani v kombu s deštníkem nijak nepomáhá. Při pokusu o fotografování mi vítr zvládá ohnout deštník. Ještě funguje, ale už nejde složit. Schovávám se do návštěvnického centra a hledám magnetky. Zde frčí dřevěné. Jak se víc a víc stmívá, vodopády začínají být nasvícené. Původně jsem měl velké oči, že přejdu po mostu do USA. Kvůli počasí, můj plán znatelně redukuji a vracím se k autu. Ono to stejně vyšlo akorát na tu jednu hodinu.
 |
| Pohled na americkou stranu |
 |
| Podkova s vodopády |
 |
| Niagara Falls jsou v noci nasvícené |
Vracím se autem na letiště. Prší snad ještě víc než na cestě sem. Jen už je tma. Před opuštěním města Niagara Falls beru útokem první rozumný fastfood cestou, shodou okolností McDonald's. Po jeden a půl hodině jízdy, hledám správný vjezd na letiště a doplňuji benzín. Musím nadvakrát. Po prvních 10 CAD ručička zůstane na 7/8, musím přidat dalších 8 CAD, aby byla plná. Hlavně, že to už šplouchlo do pistole.
Jedu podle ukazatelů do Terminálu 3 na drop-off car rentals. V podzemní garáži mi to nepřipadá zrovna povědomé. Ještě si říkám "Asi tu mají víc kontaktních míst." Na přepážce vládne jamajská pohoda. Nikdo ze zaměstnanců není "caucasian" a vypadá to tu jako po demonstraci proti MMF. Povídají mi "Klídek. Na letišti máme ještě jednu pobočku, ale to je v pohodě. Žádný příplatek tu není." Vyjede mi z tiskárny papír a usměje se. Auto nikdo ani neobejde. Ještě se ho ptám "To je vše?" "Jo." Odcházím s nezvykle tíživým pocitem, co z toho bude, ačkoliv bych měl mít spíš radost...
Letištním vláčkem se z trojky převezu na jedničku, na mezinárodní terminál. Trvá to jen pár minut. Projdu odletovou halou a s boarding passem jdu na bezpečnostní kontrolu. Nic nepípá a jdu si najít své místo. Je kolem půl dvanácté v noci a letí mi to v osm ráno. Kombinace na houby. Do města bych to ještě stihl, ale spal bych necelých pět hodin a v pět ráno valil zpátky na letiště.
 |
| ipadový bar |
Tentokrát mě celkem vypekl web sleepinginairports.net. Píše o Torontu, že za odbavením je řada vhodných míst na spaní a sedačky jsou bez opěrek. Prošel jsem celou část terminálu, odkud se létá na Mexico City. Všude jsou jen sedačky s opěrkami. Potom je tu nový módní trend - bary s iPady. To je spousta kožených křesílek S OPĚRKAMI, kde na stolečku před nimi je iPad. Na tom iPadu si můžete objednat pití a jídlo za letištní ceny a během toho si hrát ducha otupující hry typu Candy Crush Saga. Říká se, kdo hledá, ten najde, a proto jsem v jedné z těch mnoha kaváren našel asi jedinou koženou lavici, na kterou se dalo natáhnout.
Náklady:
- pronájem auta ... 995,81 Kč
- benzín ... 18 CAD
- parkovné ... 10 CAD
- pojištění auta ... 5,99 GBP
- vidět Niagáru ... k nezaplacení
Dějství 3: Mexico City
Do Mexico City se odlétá na čas. Pracovník odbavení kupodivu umí pár českých slov. Letadlo od Air Canada Rouge příjemně překvapuje. Nepůsobí jako úplná sardinkárna, na sedadle přede mnou sice není displej, ale aspoň základní nápoje jsou v ceně. Vybírám si Canada Dry a užívám si let. Odbavit se na tento let bylo vtipné. Trvalo mi tak půl hodiny, než jsem našel správný rezervační kód a aplikaci, v které to provést, protože mám celkem čtyři - jeden pro Galileo, další dva pro United a Air Canada a ještě jeden svítí v systému u Austrian Airlines.
 |
| Ráno v Kanadě |
Během letu ještě rozdají mexické imigrační karty, které je potřeba vyplnit. Mají i útržek, který je potřeba celou dobu nosit u sebe a za jehož ztracení hrozí pokuta. Nad Ciudad de México vládne slunečné počasí. Letadlo na přistávací dráze trošku nadskakuje díky horšímu asfaltu. Imigrační je celkem rychlé, protože jsem se dostal z letadla mezi prvními a před pár dalšími letadly plnými Asiatů. Opět se mě ptají na itinerář, ale pak mi uvolněně vlepí do pasu razítko.
Na letišti jsem se dvacet minut snažil najít bankomat s výběrem bez poplatku a něco malého k jídlu. Jídlo bylo no problema, ale ten bankomat bezúspěšně. V celém Mexiku nevím o bance, která by si nepřipočítala vlastní poplatek za výběr. Naštěstí na rozdíl od takového Thajska jsou ty poplatky ještě celkem rozumné. Obvykle se pohybují mezi 20 až 40 pesos (cca 25 až 50 Kč). Nejvíc zklamala ScotiaBank, mně důvěrně známá z Peru svými bezpoplatkovými bankomaty. Zde chtěla rovnou 100 pesos.
V Mexico City jede metro až na letiště. Vchod nicméně není v terminálu a musí se projít dobrého půl kilometru takovou krytou uličkou hanby. V noci bych tam jít nechtěl. Letiště takříkajíc vrostlo do město. Linka metra tu nemá konečnou ani nevede přímo do centra a chtě nechtě se musí přestupovat. V centru jsem za hodinu a cestou na hotel si vychutnávám krásy města. Večer totiž podle předpovědi má pršet.
Tip: V Mexiku se jako symbol pesa používá '$'. To může přinést i různé rozpačité situace, jestli je ta cena opravdu v pesech nebo v dolarech.
 |
| Náměstí ústavy / Plaza de la constitución / Zócalo s katedrálou v pozadí |
Na Náměstí ústavy neboli zkráceně na Zócalu (wikipedia tvrdí, že jedná původně o jméno hlavního obřadního centra v aztéckém Teotihuacánu) je dav lidí. Všichni sem přišli, aby oslavili El día de los muertos (Den mrtvých). Jestli, že v Peru je v každém větším městě hlavní náměstí pojmenované Plaza de Armas, v Mexiku to je Zócalo.
 |
| Figuríny na Zócalu ke dni mrtvých |
Na Zócalu stojí katedrála, plocha před ní je obehnaná plotem a je plná lidí. Vchody do ní stráží policajti. Ptám se jich, jestli tam smím vstoupit s mým obrovským batohem, a prý že ano. Každopádně se tu necítím zrovna OK. Jestli někde v celým Mexiku jsou kapsáři a zloději, tak zrovna tady mají žně. Jinak tu je tematická výzdoba - spousta dioramat kostlivců a strašidelných figurek. Celkem by mě zajímalo, jak to tu vypadalo před filmem Coco.
 |
| Krásný Palacio de Bellas Artes |
Do ubytka procházím přes park kolem Palacio de Bellas Artes (Palác krásných umění) a Torre Latinoamericana, jeden z nejnápadnějších mrakodrapů v centru. Mini vstup do čínské čtvrti a u velkého kruhového objezdu s dalšími mnohem modernějšími mrakodrapy jsem skoro u Hotel Oxford. Tam už tradičně laboruji kolem teplé vody. Odpustím menší Želivku, než přijdu na to, kterým směrem je teplá voda než se dostatečně prohřejí trubky. Pokoj má jedno specifikum - nejsou v něm elektrické zásuvky. Jedna je v koupelně na stěně a druhá je nad skříní za televizí. Mimoto můj adaptér od alíka tu jaksi nedrží v zásuvce. Sice tu mají americkou plochou vidlici, ale vše vyžaduje plastový středový kolík, který adaptér nevlastní a bez nějž samovolně vypadává ze zdi.
 |
| Čínská čtvrť v Mexico City |
Po sprše mizím zpět do města. Rozhoduji se vyjet na Torre Latinoamericana, abych měl ten správný nadhled. Tato víc než 60 let stará věž se svými 182 metry byla do roku 1982 nejvyšší ve městě. Při dobré viditelnosti bych kolem měl vidět hory. Jenže kolem jsou jen oblačné beránky. Pro zasažení do širšího kontextu se hodí zmínit, že Mexico City leží v průměrné nadmořské výšce 2.250 metrů. Nekecám. Sněžka má jen 1.602 metrů a teď si představte na ní mrakodrap a kolem 20.000.000 lidí, co žije ve zdejší aglomeraci. V 90. letech bývalo synonymem nejznečištěnějšího města na světě. Smog se od té doby takřka vytratil a CDMX (používaná zkratka pro Mexico City) jeho nechvalně proslulou reputaci dávno ukradly čínská a indická velkoměsta.
Tip: Na věž se vyplatí jít ráno. Vstupné stojí 110 pesos a umožňuje opakované vstupy po celý den od 9 do 22 hodin.
 |
| Výhled z Torre Latinoamericana |
Večer se ještě jednou projdu na Zócalo a nasaju strašidelnou atmosféru. Tak narvanou pěší zónu jako tu, která vede od Paláce krásných umění na Zócalo, jsem ještě neviděl ani v Asii. Nedá se po ní ani jít. Uhýbám o jednu ulici vedle a tam takřka nikdo není. Nacházím tam útulnou restauraci Tacos De Gyusado s výborným a přesto levným tacos. Ještě jednou se zastavuji na věži, abych se svrchu podíval na noční město. Jak už to u předpovědí od Googlu bývá, večer je jen pod mrakem a neprší.
 |
| Zócalo v noci |
 |
| Teprve v noci strašidelné figurky vynikají |
 |
| Noční Mexico City z mrakodrapu |
Ráno vstávám za svítání, aby stihl svůj autobus do Teotihuacánu z druhé strany města. Autobusové nádraží Central del Norte je obrovské. Přepážka společnosti Teo Ecónomico je schována až na konci terminálu úplně vlevo. Sám bych ji nenašel a dopředu zaplacenou rezervaci přes reservamos.mx naštěstí nebylo potřeba vyměnit za papírové lístky na pokladně.
Tip: Jízdenky do Teotihuacánu se dají dopředu koupit přes Reservamos.mx. Hodí se to, pokud máte těsnější itinerář.
Cesta k pyramidám v klimatizovaném autobusu zabere hodinu. Nevím proč, ale Mexičané si oblíbil styl cestování jako v ledničce a hrobce. Klimatizace puštěná na plno a k tomu ještě zatažené záclonky, že není vidět ven. Na ledničku jsem si zvykl snadno a přijde mi dokonce i příjemná. Hrobku ale bojkotuji a vždycky roztahuji svůj závěs. Neletěl jsem nějakých patnáct hodin letadlem, abych seděl v hrobce a brejlil do mobilu.
Tip: Z autobusu vystupte až na zastávce "v polích", která následuje po bezpočtu zastávek ve stejnojmenném městečku. Jinak se dost projdete.
 |
| Vjezd do Teotihuacánu |
Autobus staví pár metrů od vchodu. Ačkoliv podle webu areál oficiálně otevírá v 9:00, hlídačům nedělalo problém prodat lístky o víc jak 20 minut dřív. Celé dopoledne jsem byl v areálu skoro sám. Pokud si Teotihuacán chcete prohlédnout opravdu důkladně, počítejte se spoustou chození. Areál má několik kilometrů na délku a několik set metrů na šířku. Vévodí mu Pyramida Slunce a její menší sestřička Pyramida Měsíce opodál. U ní nezapomeňte zabočit k Palacio de Quetzalpapálotl. Najdete tam pár zachovaný nástěnných maleb i zbytky paláců. S přibývajícím časem, postupně přibývali i turisté, jak je svážely turistické autobusy z CDMX. Kolem poledne už byla vidět nepřerušovaná řádka mravenečků šplhající na Pyramidu slunce. Síly jim evidentně při tom nedošly, protože ještě na vrcholy zvládli řvát rádoby vtipné hlášky. V nějakém americkém virálu asi tvrdili, že je to vtipné.
 |
| Pyramida Slunce |
 |
| Za mnou je menší Pyramida Měsíce |
 |
| Pyramida Měsíce |
 |
| Pyramida Slunce při pohledu z Pyramidy Měsíce |
 |
| Ještě jednou Pyramida Slunce bez slunce, ale za to s kaktusem. |
Brzy odpoledne jsem už zpátky v centru. Jedu se podívat k Basilice de Guadalupe. Baziliky jsou dvě - jedna nová a jedna stará. Mě daleko víc zaujala ta starší, která je mírně nakloněná jako věž v Pise. To byl taky důvod, proč vedle ní postavili novou. V zadní části je zahrada Jardín del Sagrado Recinto del Tepeyac, kde uvidíte takové haluze jako umělý vodopád, sochu Panny Marie, ke které se táhne zástup mouřenínů a nespočet různých Ježíšů. Pro fyzicky zdatné se park táhne pomocí schodů do celkem výrazné výšky a slibuje krásný výhled na město.
 |
| Basilica de Guadalupe |
 |
| Výjev v Jardín del Sagrado Recinto del Tepeyac |
O pár stanic metrem dál se nachází Plaza de las Tres Culturas, náměstí tří kultur. Na tomto náměstí se v prostranství mezi mrakodrapy a paneláky nachází středověký kostel Templo de Santiago a zbytky aztéckého města Tlatelolco s více než 700 let starou pyramidou.
 |
| Plaza de las Tres Culturas |
Na pokoji jsem pak přemýšlel, kam se večer jít podívat. Rozčísly to zvuky hromů a na ně rychle navazující zvuky dešťových kapek. V lijáku jsem se vypravil pouze k náměstí Zócalo. Nakonec jsem ani na něj nedošel a zakotvil v restauraci La Pagoda, kde se ještě včera za sucha táhla beznadějná fronta místních. Jídlo měli fakt fajn.
 |
| Mexická kuchyně. Myslím, že bisteca azteca |
Náklady:
- 10 lístků na metro ... 50 pesos
- vstupné do Torre Latinoamericana ... 110 pesos
- jízdenka do Teotihuacánu a zpět ... 116 pesos
- vstupné do Teotihuacánu ... 70 pesos
- sombrero ... 30 pesos
- ubytování ... cca 230 pesos / noc
 |
| Moje autobusová trasa po Mexiku |
Dějství 4: Puebla
Další den vstávám ještě dřív než ten předchozí. Čeká mě ranní odjezd v 8:45 z předměstí CDMX do Puebly. Nechávám si minimálně hodinovou rezervu a ještě si dělám iluze, jak skočím do vedlejšího hypermarketu na nákup. Místo toho mě čeká má první zácpa v metru, na lince č. 1 směrem na Pantitlan. Než jsem dojel na konečnou, se stálo snad na každé zastávce minimálně tři minuty. Když jsem byl konečně na Pantitlanu, zařadil jsem se do beznadějné fronty a čekal. Naštěstí směr linka A na periferii se po chvíli oddělil, jinak bych tam stál dodnes. Metra, která jsou označena čísly, jezdí po gumových kolem. Celkem nezvyk. Za to ty dvě linky označená písmeny, jezdí klasicky po kolejích.
 |
| Metro na gumových kolech je nezvyk. |
Na zastávce Acatitla vystoupím a hledám podle mapy terminál. Z nadchodu se ho nemůžu nějak dopátrat a do odjezdu zbývá slabých 20 minut, proto se pro jistotu zeptám. Přicházím tam s odřenou zadnicí těsně na čas. Ještě z bankomatu zvládnu vytáhnout dalších pár tisíc pesos a už tam je autobus. Jeho přihrádky na zavazadla příjemně překvapují. Bez potíží se do nich vměstná můj přebujelý batoh i se najde místo pro mé nepraktické sombréro za 30 pesos z Teotihuacánu. Kamarádka tvrdí, že v něm vypadám mexičtěji než průměrný Mexičan. Jízda trvá slabé 2 hodiny a autobus mě vyhazuje v Pueble. Pozor, neplést s pueblem (označením pro typické mexické městečko).
Ačkoliv Puebla je miliónové město, funguje tu pouze nepřehledný systém maršrutek. Hodím věci na hotel a jako první cíl své cesty volím Cholulu, sousední město prorostlé s Pueblou v jedno. Cholula je proslulá svou velkou podsaditou 50 metrů vysokou pyramidou. Z dálky se zdá jako kopec. Stojí na ní žlutý kostel Iglesia Sobre Pyramid. Nahoru jsem už nešel. Tepla jsem měl až až.
 |
| Pyramida v Cholule. Pozor, celý kopec je pyramidou. |
 |
| Jedna stěna pyramidy |
Centrum Choluly je nádherně barevné. Takhle nějak vypadá Mexiko, které známe z turistických průvodců. Jen ty všudypřítomné kostely jsou v pokročilém stádiu rozpadu. Na náměstí jsem si dal autentický mexický oběd a pak vzal kolektivo do centra Puebly. Dojet tam trvalo hodinu a stálo 6 pesos.
 |
| Barevná Cholula |
 |
| Kostel v Cholule a jeden z mnoha VW Brouků |
 |
| Oběd |
Puebla je taky plná nádherně barevných domků. Centru vévodí náměstí Zócalo s povinnou megalomanskou katedrálou. Ve městě vrcholí oslavy Dne mrtvých. Zócalo je plné strašidelných figurek. V areálu místní knihovny probíhá výstava lidových tradic souvisejících s tímto svátkem. Je plný oltářů s oranžovými kvítky. Večer jsem strávil v kině za pár pesos nad hollywoodským filmem o halloweenu ve španělštině. Rozuměl jsem tak každou druhou větu. A do hotelu jsem dojel dalším kolektivem.
 |
| Puebla |
 |
| Katedrála na Zócalu |
 |
| Neskutečná výzdoba uvnitř |
 |
| Oltář ke dni mrtvých |
 |
| Další oltář ke dni mrtvých |
 |
| Zócalo za soumraku |
 |
| Strašidelné postavičky |
Náklady:
- jízdenka do Puebla ... 179 pesos
- kolektivo do Choluly ... 6 pesos
- vstupné na Cholulu ... 70 pesos
- kolektivo do Puebly ... 6 pesos
- mexické kino ... cca 60 pesos
- kolektivo k autobusáku ... 5 pesos
- ubytování ... cca 450 pesos / noc
Dějství 5: Oaxaca
Nový den a další časné ranní vstávání. V 7:25 mi odjíždí autobus na Oaxaku (čti "wachaka"). Jízda s ním trvá 5 hodin. Krajina se mění ze šťavnaté zelené na polopoušť plnou kaktusů. Stále zůstáváme v celkem vysoké nadmořské výšce. Oaxaca leží v nadmořské výšce 1.555 metrů. Autobus jede po serpentinách a otevírají se tak nádherné vyhlídky.
 |
| Popocatépetl konečně vystoupil zpod mraků. |
 |
| Pole s typickými oranžovými kvítky |
 |
| ... |
 |
| Směrem k Oaxace jsou kopce porostlé víc a víc kaktusy |
Na autobusovém nádraží zavítám do infostánku a ptám se na oslavy Dne mrtvých. Dostanu tam brožurku s programem. Jemně se zmíním o svém plánu přejet z Palenque do Guatemaly, a poté pokračovat přes Belize do Chetúmalu. Koukají se na mě jak na blázna. Že je to teď hrozně nebezpečné a mimoto prý je celá hranice s Guatemalou uzavřená. Později se spojím s českou ambasádou, která mi potvrdí, že hraniční přechod Frontera Corozal je uzavřený na dobu neurčitou. Ani se neví odkdy.
 |
| Barevné domky ve Oaxace |
 |
| Oaxaca |
 |
| Slavnostně vyzdobená ulička ve Oaxace |
Ubytovávám se a mířím do centra. Oaxaca je snad ještě mexičtější a s výstavnějšími barevnými domky než Puebla. Centru opět vévodí obrovské náměstí Zócalo s ještě větší katedrálou uprostřed. Příjemné je, že se tu nikde do kostelů neplatí vstupné. K večeři si na tip od místních dávám tlayudas (tradiční placky s přílohami) v El Negro. Chutná to výtečně, je toho neurékum a stojí to pár šupů v luxusní restauraci plné místních. Večer pokračuji místním tanečním a hudebním vystoupením a pozorováním západu slunce.
 |
| Sváteční výzdoba |
 |
| Průvod |
 |
| Místní delikatesy |
 |
| Bůžek v archeologickém muzeuu |
 |
| Západ slunce nad Oaxakou |
 |
| Tlayudas v El Negro |
Posléze se pěšky přesouvám na zdejší hřbitov Panteón Barrio Xochimilco. Bývaly na zdejším daleko Panteón General, ale byl poničen při nedávném zemětřesení a od té doby je pro veřejnost uzavřen. Tento hřbitov je menší, leží v kopci nad centrem. Přilehlé uličky jsou uzavřené pro dopravu a mohou po nich jen pěší. Kolem domů jsou umístěné svíčky a rozmístěna řada stylizovaných figurín. Vstup na hřbitov je ozdoben a uvnitř probíhá oficiální program. V osm večer začíná divadelní představení a po něm následuje hudební program. V rámci produkce rozlévají horkou čokoládu a mexický sladký chléb. To je tradiční mexická kratochvíle pro tento den.
 |
| Kousek od hřbitova |
 |
| Představení na hřbitově |
 |
| Výzdoba na Panteón Barrio Xochimilco |
Tip: Autobus na Monte Albán si rezervujte v informacích na nádraží nebo v Hotelu Rivera.
Ráno se přesouvám prvním autobusem na Monte Albán. Ve volném překladu to znamená "jaguáří vrcholek". Leží na náhorní plošině 400 metrů nad městem. Bývalo to největší Zapotécké město. Jeho kořeny sahají až do 5. stol. př. n. l. Autobus tam jede úzkými serpentinami bez svodidel. Jen těžko se tu v protisměru vyhnou. Opět se tu smí chodit po všech pyramidám. Na to, že jsem skoro ve 2000 metrech, je dopoledne na tom sluníčku už nějaké vedro. Jsem rád, že jsem vyrazil tak brzy. Už před polednem je tu jako v peci a plní se to novými a novými syrovými Američany. Kulturní program začínal opět až večer. Odpoledne jsem proto znovu zavítal na hřbitov a podíval se, jak vypadá za světla. Večer na mě už čekal přesun do Palenque a boj s mobilem, který odpojuje sluchátka a nechce se nabíjet.
 |
| Monte Albán |
 |
| Monte Albán znamená "jaguáří vršek" |
 |
| Jedna z vedlejších pyramid na Monte Albánu |
 |
| Údolí za Monte Albánem |
 |
| Pekárna s tradičním svátečním pečivem |
 |
| Je tu spousta brouků |
 |
| Další oltář na Zócalu |
 |
| Nazdobený hřbitov |
Náklady:
- jízdenka do Oaxaky ... 346 pesos
- autobus na Monte Albán a zpět ... cca 50 pesos
- vstupné na Monte Albán ... 70 pesos
- ubytování ... cca 700 pesos / noc
Dějství 6: Palenque
V 17:00 odjíždím autobusem ADO gl. Je to jedno z jejich nejluxusnějších provedení. U vstupů na vás čeká výběr nápoje v PETce a autobuse velké a pohodlné sedačky. Opět visí jen pár obrazovek ze stropu, ale jsou aspoň potichu. Sluchátky, které se zapojují do opěrky se volí audio kanál. Na to, že se soustředí hlavně na cizince, ocenil bych, kdyby jeden byl audio filmu v angličtině. Jinak další kanály jsou mix hudby různých žánrů. Do Palenque se jede přes noc a jízda trvá přes 16 hodin. Až se divím, že to uteklo celkem v pohodě. Bágl házím na hotel. Kupodivu je mi umožněn check-in už v devět ráno, tak toho využívám a dávám si sprchu.
 |
| Každé správné město v Mexiku má aspoň jeden takový barevný nápis |
Podle předpovědi je v Paleque těsně před deštěm. Počasí na místě tomu odpovídá. Vedro, dusno, zamračeno a sem tam kapka. Kupodivu sucho vydrží po celou mou prohlídku. Ruiny leží pár kilometrů od městečka, ale jít tam pěšky nedoporučuji. Je to vážně daleko. Lepší je si vzít kolektivo za 20 pesos. Počítejte s tím, že zaplatíte vstupné do národního parku a poté na samotné ruiny. Bývalé město Palenque se rozkládá v deštném pralese. Na většinu pyramid je stále povoleno lézt. V tomto klimatu to vydá aspoň za den v posilovně. Pohled svrchu ale stojí za to. Zejména na vrcholcích pyramid sem tam zahlédnete nějaký zachovalý mayský nápis.
 |
| Palenque... |
 |
| ...leží v pralese... |
 |
| ...a je tam... |
 |
| ...fakt vedro. |
 |
| Místní v tom tančí. |
Jen, co se vrátím na pokoj, strhne se tropický liják. Po dešti se nakládám do bazénu, abych se názorově střetl s jednou mexickou rodinkou, že třináctiletý puberťácký spratek fakt není niňo (malé dítě) a nemá co hmatat na můj ručník, v kterém mám zabalené klíče. Pak se jdu raději podívat do centra. Neodolám a zastavuji se na zdejším hřbitově. Všechny hroby jsou nazdobené oranžovými květy a většina z nich je obsypané lidmi, kteří zde hodují. Centrum je plné různých obchůdků se suvenýry s přívětivými cenami a i tak je možné trošku smlouvat. Tričko za 80 pesos je fakt dobrá koupě. Snažím se sehnat dezinfekci, ale bez úspěchu. Objevuji, že zdejší "farmacías", co jsou na každém druhém rohu, jsou spíš drogérie, ačkoliv mi slovník tvrdí opak. Když už mají něco, co by možná mohlo desinfekci připomínat, je to šíleně drahé a chatrné umělohmotné lahvičce, tak puchýře mají smůlu. Na večer přichází další déšť.
 |
| Zdejší hřbitov, kde se hoduje a diskutuje. |
 |
| Ještě jednou hřbitov |
 |
| Brouků je tu tolik, že je můžete střídat jako trička. Každý den v jiné barvě ;) |
 |
| Kostelík na hlavním náměstí |
Náklady:
- jízdenka do Palenque ... 573 pesos
- kolektivo k ruinám a zpět ... 40 pesos
- vstupné do národního parku u ruin ... cca 50 pesos (bez něj se nedá dostat k ruinám)
- vstupné na Palenque ... 70 pesos
- ubytování ... cca 400 pesos / noc
Dějství 7: Merida
Původně jsem z Palenque nechtěl jet na sever do Meridy, ale místo toho na východ do Guatemaly podívat se na Tikal. Uprchlíci to chtěli jinak. Sice o den později mi z české ambasády přišel e-mail, že zrovna ten den je hraniční přechod Frontera Corozal otevřen. Otázka ale je, jak by tomu bylo v momentě, kdy bych k němu o pár dní později dorazil. Proto mířím na západ Yucatánu. Tam jsem taky ještě nebyl. Všechny hotely se daly zrušit, žádné jízdenky koupeny nebyly, tak o nic nejde.
 |
| Mexický záliv |
 |
| Blíží se bouřka |
Oproti mým ničím nepodloženým předpokladům cesta do Meridy netrvá necelých pět hodin, ale rovnou devět. Přijíždím tam tak pozdě odpoledne, těsně před setměním. Na ubytování to je necelé dva kilometry. V tomto skoro osmisettisícovém městě opět nefunguje běžná hromadná doprava, ale jen shluk maršrutek a kolektiv. Zastávky tu nejsou ani pořádně vyznačeny. Proto se na ubytování vydávám necelé dva kilometry pěšky. Postupně toho lituji, mrholení přechází rychle v déšť a ten v tropický liják, před kterým moc nechrání ani kombo pláštěnky a deštníku. Bohužel zde nefunguje Uber ani Taxify a všeobecně své orgány mám celkem rád.
 |
| Katedrála na Zócalu v Meridě |
 |
| Ještě než ustane déšť, běží se nějaký běh |
Později déšť ustává, tak se jdu najíst. Ceny tu už začínají být takové americké. Dávat 150 pesos za jídlo na přesmaženém vyjetém mogulu se mi moc nechce, tak se chvíli toulám centrem. Nakonec zahučím do El Nuevo Tucho, evidentně mezi Mexičany oblíbeného kabaretního podniku a ani nezruinuje peněženku. Bohužel, show, které se všichni smějí, rozumím tak každou druhou třetí větu a vtipy mi utíkají, stejně jako běžci, které jsem předtím potkával promočené venku. Mají můj obdiv. Večer se na náměstí přímo pod okny mého pokoje koná hudební a taneční produkce k Noche mexicana plná tradičních písní a krojů.
 |
| El Nuevo Tucho |
 |
| Yucatánská specialita - maso v listě se spoustou tortil |
 |
| Tanečnice na Noche mexicana |
 |
| Tanečnice na Noche mexicana II. |
Následující den mám v plánu si prohlédnout Meridu. Celkem rychle z toho plánu sešlo. Jdu se podívat k Muzeu antropologie a vypadá, že má dneska zavřeno. K tomu všemu se tu opět srocují běžci. Projdu centrem přes Plaza Grande (jinak opět Zócalo), prohlédnu si katedrálu, dojdu k tržišti a jsem na suchu, a to ještě zdaleka nebylo ani deset hodin. Mimochodem to tržiště je síla. Zápach je z něj cítit už zdálky a vosy otravují už u vchodu.
 |
| Merida |
 |
| Klasické uličky... |
 |
| ...plné barev |
 |
| Podloubí blízko trhu |
Proto se rozhoduji vydat 70 kilometrů na jih k mayskému městu Uxmal (čti "ušmal"). Místními se nechávám odnavigovat k autobusovém nádraží autobusů druhé třídy, jak to tu nazývají. Tam kupuji zpáteční otevřený lístek na autobus společnosti Sur v 10:40. 144 pesos je všechno jen ne levné. Předně "autobusy druhé třídy" je pěkný eufemismus. To, co odsud odjíždí, v lecčems snese srovnání s indickou železnicí - přeplněné, staré, špinavé a někdy i bez zasklených oken. Autobus jedoucí do Uxmalu ale patří mezi ty lepší. Oproti tour za 150 pesos jsem nic neušetřil, ale nestrávil jsem celý den na cestě a na různých rádoby zajímavých místech s tourshoppingem u kamarádů.
 |
| Kostel Ermita de Santa Isabel |
Na Yucatánu připravte svou kapsu na nutnost koupit si dvě vstupenky - jednu státní (70 pesos) a jednu provinční, dražší, pro yucatánskou vládu (153 pesos). Uxmal patří mezi jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť mayské kultury. Pochází z 9. století. Mezi jeho největší zajímavosti patří Pirámide del advino. Zejména její zadní strana je plná reliéfů. Občas tu na vás mezi kameny vykoukne jeden nebo dva leguáni, tak se zbytečně nelekněte. Jsou hodní a (většinou) nekoušou.
 |
| Zakulacená Pirámide del advino |
 |
| Uxmal |
 |
| Hřiště na pelotu |
 |
| Jaguáří trůn |
 |
| Uxmal |
 |
| Leží taky v pralese. |
 |
| Uxmal II. |
 |
| Zde se ještě smí lézt po schodech... |
 |
| Na tuto pyramidu už ne (Pirámide del advino). Její zadní strana je zajímavější než přední a přitom přístup k ní se snadno mine. |
 |
| Kuk ;) |
Zpáteční jízda naplno odkryla kouzla autobusů druhé třídy. Řidič rve lidi, dokud se tam vejdou a ze zastávky se neodjíždí, dokud nejsou všichni uvnitř. To, že uvnitř už není místo, není důležitě, jen se španělsky křikne dozadu "postupte dále do vozu". Po rozjezdu začíná hodinu a půl dlouhá rally ve stoje.
 |
| Večer v Meridě |
Tinder mě začíná bombardovat zprávami. Domlouvám si schůzku s Barbarou. Postupem času se to začíná komplikovat. Má rozbité auto, tak ji odveze brácha. Ten chce jít taky. Nestíhá, setkání se posouvá o hodinu. Doráží o dalších půl hodin později. Z mírně oplácané tváře je drobná stokilová holčina. Hodinu si povídáme, dáváme jednu piňakoládu, a pak se vytrácím. Příliš jsem četl a dozvěděl se, že můj hostel v 23:30 zamyká a pak se musí zvonit.
Náklady:
- jízdenka do Meridy ... cca 400 pesos
- autobus do Uxmalu a zpět ... 144 pesos
- vstupné do Uxmalu ... 254 pesos
- ubytování ... cca 530 pesos / noc
Dějství 8: Chichen Itzá
Ráno dojdu na autobusové nádraží autobusů první třídy a v 7:30 mě čeká autobus do Chichen Itzá nebo si to aspoň myslím. Jel v sedm. Hlavně, že jsem včera časy kontroloval. Kupuji nový lístek a hodinku čekám. Na čičenku dojíždím v půl jedenácté. Kupuji si opět dvě vstupenky a batoh za 40 pesos dávám do zdejší úschovny. Na rozdíl od Uxmalu tu už nic neponechávám náhodě a pečlivě se zásobuji vodou.
 |
| Světoznámý pohled na Chichen Itzá |
 |
| ... |
Mé první dojmy z Chichen Itzá jsou perfektní. Nikde nikdo a nádherné pyramidy. Vždyť i prodejců suvenýrů tu je víc než turistů. Procházím areálem křížem krážem. Každopádně, zde jsou vyznačené cestičky a na žádnou, opravdu, ale opravdu žádnou pyramidu se tu už nesmí lézt, tak zachovávám dekorum a nevypadám, že jsem právě doběhl maraton.
 |
| Chichen Itzá |
 |
| Chichen Itzá |
 |
| Zde se už nesmí nikam lézt. |
 |
| Observatoř |
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| Cenota při ruinách |
 |
| Mayské glyfy |
Jak plyne čas, přibývá víc a víc návštěvníků. Po poledni to už je jako spartakiáda, proto beru kolektivo a mířím zbývajících pár kilometrů do Valladolid. Jestli se vám zdá jmého tohoto města nějaké povědomé, máte pravdu, jeho jmenovec podobně jako u Meridy se nachází ve Španělsku. Ten mexický ale má jen necelých 50.000 obyvatel.
 |
| Valladolid |
 |
| Valladolid II. |
 |
| Valladolid III. |
Dostávám se tam kolem třetí odpoledne. Nejdřív se mířím ubytovat. Jak jsem zběsile bookoval po wifi v Oaxace na nádraží, asi jsem udělal trošku chybu a ukvapil se v rezervaci pokoje bez klimatizace. Uvnitř dusno a ventilátor moc nepomáhá. Na stěně se nachází chcíplá klimatizace a ani jedna appka pro univerzální dálkové ovládání nepomáhá s jejím oživením, ačkoliv značku zná. Nedaleko jsem potkal první prádelnu, co jsem v Mexiku viděl, tak se jdu optat na vyprání prádla. Do zítřka to stihnu a mého půl kila oblečení vyperou. Musím si zaplatit ale rovnou 3 kila za závratných 12 pesos kilo.
Prohlédnu si malé kompaktní centrum plné barevných domků a jdu se naložit do městské cenoty Zaci. Upřímně, vzhledem k doporučení, co jsem slyšel ze všech stran, čekal jsem daleko víc, tak mě ponechávají celkem chladného, stejně jako voda v nich. Ta je přímo ledová a není zrovna nejprůzračnější. Musí se dolů po kamenných a kluzkých schodech a jako většina cenot se prudce svažuje dolů a rychle převládá hloubka. To není nic pro čachťáky, jako jsem já. Sice si tam najdu příjemné místečko, ale pohodu mi narušují piskory, co mě každou chvíli pod vodou okusují. Večer mi má střeva tlumočí "Dost bylo burita smaženého na stokrát přesmaženém vyjetém oleji, odteď už nastává jen sendvičová dieta s kolou." A to ještě jedině balených.
 |
| Cenote Zaci leží uprostřed města |
 |
| Iglesia de la Candelaria |
Ráno se jdu podívat ke zdejší největší zajímavosti - klášter Convento de San Bernardino de Siena. Nechybí před ním obligátní nápis Valladolid. Podívat se tam je zajímavé a nějaké peníze na opravu se jim budou určitě hodit. Nicméně už jsem viděl řadu zajímavějších klášterů a asi nejzajímavější je tu postavená kruhová rotundovitá studna nad klášterní cenotou.
 |
| Convento de San Bernardino de Siena |
 |
| Convento de San Bernardino de Siena II. |
 |
| Convento de San Bernardino de Siena III. |
 |
| Convento de San Bernardino de Siena IV. |
 |
| Oběd |
Náklady:
- jízdenka do Chichen Itzá ... cca 150 pesos
- vstupné do Chichen Itzá ... 254 pesos
- úschovna zavazadel ... 40 pesos
- kolektivo do Valladolid ... 40 pesos
- cenota ve Valladolid ... 30 + 20 pesos za skříňku
- vstupné do kláštera ... 30 pesos
- ubytování ... cca 400 pesos / noc
Dějství 9: Tulum
Po poledni odjíždím do Tulumu. Cesta trvá necelé tři hodiny. Do Tulumu se dostávám pozdě odpoledne. V hostelu mě mírně rozesmutní, protože v rezervaci měli napsáno, že vyžadují platbu v dolarech a místo toho po mně chtějí pesa. To znamená, že budu muset znovu jít do bankomatu. Na pokoji se chvíli, možná delší chvíli, mazlím s keramickou mísou a pak se vydávám kolektivem na obhlídku pláže a ruin.
 |
| Tulum |
Za hodinku se stmívá a slunce je už nízko. Zdejší ruiny mayského města mají otevřeno od 8 do 17 hodin a za příplatek tam můžete jít od 6 ráno a pak do 8 do večera. Nechávám si je na zítřek a vydávám se kiláček k pláži. Bylo mi divné, co tu cítím za zvláštní pach. Na pláži je mi to hned jasné - tlející chaluhy. Pláž je pokrytá aspoň 10 centimetrů širokou vrstvou chaluh, které jaksi nikdo neodklízí nebo jen ne dostatečně rychle. Nebýt chaluch, bylo by to ideální místo, kde si na palmy zavěsit houpací síť a relaxovat. Zkouším podél pláže dojít k ruinám, ale na skále pod nimi je nenápadný zákaz vstupu.
 |
| Už jen houpací síť chybí... |
 |
| Pláž je plná chaluh |
 |
| Tulum v noci |
Měl jsem velké oči a chtěl jsem stihnout východ slunce nad mořem. Ráno mě budí budík, kouknu na zamračenou oblohu, otočím se a spím dál. V osm chytám kolektivo a vystupuji u odbočky na ruiny. Tam je jen pěší cesta skrz maličký úsek pralesa. Kupuji vstupenku a rozpačitě sleduji ocelově zbarvenou oblohu. Procházím se po tomto bývalém mayském městě rozkládajícím se na útesu nad mořem. Naskýtají se z ní nádherné pohledy i přes ne zrovna ideální počasí. Na vyhlídce nad mořem mě přepadne slabý déšť. Preventivně nasadím pláštěnku a jakmile to udělám strhne se taková průtrž, že i já s pláštěnkou se na čtvrt hodiny běžím schovat pod palmu. Déšť vyčistí vzduch a zbude jen sluníčko a modrá obloha.
 |
| ... |
 |
| Ta čmouha je nosál. V areálu jich bylo ráno plno. |
 |
| Tulum, těsně před deštěm. |
 |
| Na této pláži se údajně líhnou želvy. Ale jindy. |
 |
| Tulum po dešti |
 |
| Zmoklý kohout |
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| ... |
Před polednem se jdu projít na nedalekou pláž. Stále je pokrytá chaluhami, jen vlny jsou mnohem větší než včera. Nejsem masochista, tak zůstávám jen sedět na pláži. Dělám si plány jak odpoledne zaskočím do nějaké cenoty. Místo toho mě znovu pozlobí střeva. Vracím se na hotel a googlím informace. S pomocí Google Trips vybírám Cenote Labnaha. Je hned u silnice po trase kolektiva Tulum-Playa de Carmen. Přijíždím tam a bavím se s postarším chlápkem, že další skupina je až za hodinu a že se tam jen šnorchluje. Tohle mě ani nenapadlo kontrolovat.
 |
| Pláž v Tulumu je stále plná chaluh |
 |
| Nedávno byl Den mrtvých... |
Chytám další kolektivo zpátky a vystupuju u supermarketu Aki, že tedy pojedu na Gran Cenote. Je vzdálená necelé 4 kilometry. Taxikáři za ten kousek chtějí unizóno 100 pesos. Znovu se koukám na informace o ní a zjišťuji, že má otevřeno jen do 16 hodin. Vzhledem k tomu, že za chvíli budou tři, se mi to nezdá jako zrovna dobrá nabídka. Ceny na webu práci dokončí. Jsou jako z jiného světa - 25 $. Jenže tentokrát tam symbol '$' opravdu znamená americký dolar, takže jsou vážně dost "locos". A stejně zase jen potápění a šnorchlování. Majiteli bych jen na dálku vzkázal, že lakomství / chamtivost je jeden ze 7 smrtelných hříchů už od středověku.
 |
| Oběd |
Přímo od ruin jsem viděl odjíždět autobus ADO. Proto jsem se rozhodl dojít těch pár set metrů na nádraží a zkontrolovat, jestli můj zítřejší autobus v 7:20 jede právě odtamtud. V Mexiku je totiž celkem obvyklá, že bývá víc autobusových nádraží i v malých městech u jedné společnosti. Baba u okénka na mě jako na blba, že zítra v 7:20 nic odsud do Cancúnu nejede. Naštvu se, vrátím se s lístkem a ukazuji jí ho a ptám se, jak je možné, že mám na ten čas lístek. Po 10 minutách z ní vyleze, že snad jede, ale vyjíždí z Villahermosa a téměř jistě bude mít zpoždění a při nehodě na dálnici tu ani nemusí stavět (jestli jsem ji správně rozuměl). To to nemohla říct hned? Jestli to byl pokus o prodej jiného lístku, byl dost chabý.
Náklady:
- jízdenka do Valladolid ... 140 pesos
- vstupné do ruin ... 70 pesos
- 1 jízda kolektivem z města k ruinám ... 20 pesos
- ubytování ... cca 27 dolarů / noc
Dějství 10: Cancun
Ráno vstávám se smíšenými pocity. Mám lístek lístek na mysteriózní autobus, u kterého není ani jasné, kdy a zda vůbec přijede. V sedm si sednu do čekárny a hraju si na čekanku. V hale není klimatizace, ale jen několik ventilátorů. 7:20 se tam opravdu objevuje nějaký autobus. Ale ten jede jen na cancúnské letiště. Ve tři čtvrtě odjíždí autobus společnosti Mayab žádoucím směrem, ale já čekám na autobus společnosti AU. Až ve čtvrt na devět se objeví ten správný. Aspoň si to myslím. Vypluje na povrch, že to sice je autobus AU ale s plánovaným odjezdem v 5:45. Naštěstí má volná místa, tak se s ním můžu svézt. Na to, že patří pod hlavičku společnosti ADO a je určený na dlouhé trasy (tato linka má čas jízdy přes 15 hodin), tak mi docela výrazně schází záchod na palubě.
Tip: V případě nákupu dálkových autobusů od společnosti ADO se vyhněte její značce AU. V autobusech této značky chybí WC.
Autobus jede podél pobřeží přes Playa del Carmen. Během celé jízdy není vidět ani kousíček moře. Podél improvizované dálnice s povrchovými "U turny" (otočení uprostřed dálnice) je jen nespočet luxusních rezortů ve stylu, krásný vjezd, ještě krásnější vnitřek, sem tam ozbrojená stráž, ale že máme vedle zdí s ostnatým drátem skládku, tak to nám nevadí. V Cancúnu se ocitám před polednem. Na to, že se jedná o sedmisettisícové město. MHD je tu opět jen v plenkách. Sice má jakési takési stanice, ale nejsou zaneseny v mapách a autobusy staví kdekoliv po cestě. Zjistit jaká linka odkud, kam a kudy je úkol hodný Toma Cruise z Mission Impossible. Takže do mého čtyřhvězdičkové hotelu se radši ty necelé dva kilometry projdu.
Právě v mém prvním čtyřhvězdičkovém hotelu na cestě poprvé není možný dřívější check-in. Nechávám tam aspoň batoh a odcházím směr Isla Mujeres. Ano, odcházím. K přístavu Puerto Juarez je to jen čtvrt hodinky chůze. Odjíždí odtamtud trajekty společnosti Ultramar Ferry. Zpáteční jízdenka stojí 300 pesos. Po většinu dne loď vyplouvá každých 30 minut. Pokud nespěcháte, můžete vyplout až ze vzdálenějšího Punta Sam, odkud se můžete svézt na trajektu pro osobní auta jako chodec jen za 35 pesos / jedna cesta.
 |
| Karibik |
Zdejší zátoka je klidná a loď se vůbec nekymácí. Plavbu zpestřuje zpěv tradičních písní místní zneuznané umělkyně. Pravděpodobně ji za to neplatí, protože pak obchází s kloboučkem a prodává svá CD. Na mě je to ozvučeno dost plechově.
 |
| Pohled z trajektu na Isla Mujeres |
Ostrov vypadá jako z katalogu cestovních kanceláří - nádherná písčitá pláž obtěžkaná nespočtem předražených restaurací, za nimiž se nachází další horda podobně nesmyslně drahých hotelů. Každé druhé sociální zařízení je určené jen pro hosty toho či onoho podniku. Na moři se prohání řada lodí, jachet a motorových člunů. Kvůli tomu je koupání a plavání na většině úseků omezeno jen úzký cca 15 metrů dlouhý pruh označený bójkami. Čím půjdete víc na sever, tím je pláž hezčí a klidnější. Jakmile se dostanete na východní stranu ostrova, počítejte s neklidnou vodou vhodnou leda tak na surfování. Občas tu taky narazíte na leguána.
 |
| Pláž na Isla Mujeres je fakt fotogenická, jen ty hamaky a houpací sítě chybí chybí k dokonalosti. |
 |
| Isla Mujeres |
 |
| Východní strana ostrova je o hodně divočejší |
 |
| Ultramar Ferry |
K večeru jsem se vrátil zpátky do hotelu. Tři hodiny kolem pláže mi bohatě stačily. Tam už měli připravený můj pokoj. Dvojlůžko a jsou tam dvě letiště. Docela by mě zajímalo, co tam s nimi Američané dělají. Břicho mě celkem zlobilo, tak na večeři jsem neměl ani pomyšlení. Chtě nechtě jsem ale musel vyrazit koupit nové oblečení. Inu, pro cestu sem zvolil polorozthané dlouhé kalhoty, rozpadající se mikinu a jedny nepohodlné boty, kterých jsem se všech zbavil krátce po příletu. V Chicagu, kam letím dál. sice je taky 30 stupňů, ale Fahrenheita (čili mrzne). Mé sandále s už prasklou podrážkou to zcela jistě nezachrání.
Na spojnici hotelu a ADO stanice je spousta obchodů a jeden, jak bychom my nazvali, vietnamský trh. Sehnat tu boty není problém, ale téměř jistě se vždy jedná o pouhé padělky známých značek a jejich noname klony z Číny. V peněžence mám posledních 400 pesos a potřebuji za to koupit kalhoty, mikinu a boty. Nemůžu tak moc rozhazovat. K bankomatu znovu nechci. Boty volím ty nejlevnější, na které narazím (Waldo's). Není to padělek, tak by snad mohly i chvíli vydržet. Kalhoty taky není problém sehnat. Pomalu se stmívá, tak beru ty první za 100 pesos, které mi padnou do oka, jen co zjistím, jaká velikost mi padne. Nejhorší to je s mikinou -něco takového tu neznají. Sem tam tu najdu lehkou zimní bundičku, ale jednu takovou pro srolování do kuličky už s sebou mám. Ta mě nezachrání. Jen v jediném obchodě mají svetry a mikiny. Celkem za rozumné ceny, ale všechno je z polyesteru nebo polyakrylu, a je vidět, jak je to šité horkou jehlou.
V hotelu mi řekli, že venku je bezpečno do devíti, maximálně desíti hodin večer. Něco na tom bude. Ještě nikde v Mexiku jsem v mexickém supermarketu neviděl ozbrojenou stráž s kalašnikovem přes rameno nebo zamřížovaný pult u lékárny.
Ráno balím. Zjišťuji, že se mi to do toho batohu určitě nevejde a vydávám se tak pro nějaký kufr. Sehnat tu kufr není žádná sranda. Už jsem po něm pokukoval dřív, ale všude jsou samé batohy, případně tašky. Když už se nějaký kufr objeví je textilní s cenovkou jako za skořepinový a přitom je to čína z aliexpressu. Nakonec se zachovám jako klasický turista a kupuji za pár pesos sportovní tašku přes rameno s nápisem Cancún. Toho kartonu jako výstelky spodní části jsem si nevšiml a zvěstuje, že to asi nebyl zrovna extra výhodný nákup. Načež zahučím do zdejšího supermarketu a snažím se koupit potravinovou fólii na obalení tašky. Stojí mě to 30 pesos a pět minut nervů, než to najdu ve spolupráci se zdejší nechápající prodavačkou, co o takové věci slyšela asi poprvé v životě. Za ty peníze jsem nečekal, že dojde, jen co s ní dobalím tašku.
Před obědem je čas se vydat na autobusové nádraží. Tentokrát se vyptám, která autobusová linka tam jede. Stopnu si ji, nastoupím se a peču se jako v troubě. Měl jsem štěstí na řidiče, který pořád na něco čeká. Na rozdíl od ostatních řidičů jedniček, kteří kolem nás vždy jen profrčí. Pomalu bych tam byl rychleji i pěšky. Na nádraží si sednu do klimatizované kóje pro cestující jedoucí s ADOem na letiště. Půl hodiny na to již sedím v autobuse a uháním k letišti. To je od města pěkně daleko (20 km). Tady se sluší poznamenat, že Rome2rio pěkně kecá ohledně ceny taxi, kterou uvádí jako necelých 100 pesos. Zdejší obětaví řidiči vás rádi svezou, ale za pesos sedm set. Asi inflace.
Tip: Dopředu si zjistěte, z kterého terminálu odlétáte, a zásobte se pitnou vodou.
 |
| Letiště v Cancúnu |
Letiště v Cacúnu je obrovské jako kráva. Má čtyři terminály a u tří z nich zastavuje autobus. Počkejte si na ten svůj, jinak se uchodíte. Nasypali do toho neskutečnou fůru peněz. O to smutnější je, že na celém letišti není jediné místo, kde by tekla pitná voda a jste odkázáni jen na neskutečně předražené PETky s vodou. To, co ve městě stojí 8 pesos, tady vyjde přes 70. S jídlem je to podobné. Ceny tu atakují Dubrovník.
 |
| Prostory letiště v Cancúnu |
 |
| Letadla... |
Náklady:
- jízdenka do Cancúnu ... 154 pesos
- zpáteční trajekt na Isla Mujeres ... 300 pesos
- kolektivo po městě ... 6-12 pesos
- taška + oblečení a boty do Chicaga ... cca 600 pesos
- autobus na letiště ... 82 pesos
- ubytování ... cca 680 pesos / noc
Dějství 11: United
Letadlo United z Cancúnu odlétá s mírným zpožděním. Interiér letadla není z nejmodernějších, ale dá se. V zadní části sedačky je vestavěn monitor. Evidentně nějaký archaický model. Neumožňuje si spustit film od začátku, ale rotuje tam nějakých 10 kanálů, z nichž jeden je mapa letu. Navíc se po vzletu přepne do teleshoppingového módu, který nejde vypnout. Jediný způsob jak to udělat je protáhnout škvírou svou kartu a zaplatit za ty úžasné lineární kanály s filmy. V rámci letu dostanete zdarma jeden malý pytlíček slaných preclíků a průběžně prochází stevard a nabízí nealkoholické nápoje.
 |
| Někde nad Amerikou |
Dějství 12: Chicago
Do Chicaga přilétáme za tmy. Je potřeba vyplnit imigrační formulář. Až když jsem online, zjišťuji, že Chicago není také státem. Chvilku mi tu zlobí SIMka od Surfroam. Spravím ji, až v noci na hostelu. Pasová kontrola je až podezřele rychlá a za necelých 20 minut jsem na půdě Spojených států.
Jestli je letiště v Cancúnu velké jako kráva, tak tohle aspoň jako tejden. Mezi terminály tu jezdí vlastní metro a vedou dálnice. Jinak má taky čtyři terminály. Protože tu probíhají stavební práce, letištní metrovláček nejezdí a musí se kyvadlovými autobusy. Přesun z mezinárodního Terminálu 5 k národnímu Terminálu 2, odkud jezdí normální metro, trvá půl hodiny. Metrem to trvá další hodinu do centra. Na americké poměry tu je 24 hodinová jízdenka téměř zadarmo - stojí jen 10 dolarů a platí na všechny druhy dopravy (naproti tomu dvouhodinová stojí 5$).
 |
| Metro v Chicagu |
 |
| Noční Chicago |
Jdu se zacheckovat do hostelu Hi Chicago. Platím nějakých 45 dolarů za noc. Z toho jsou 3$ jednorázové členství v nějaké hostelové asociaci. To na Bookingu jaksi není uvedeno v kalkulaci ceny před rezervací. Informace o tom přijde až v potvrzení rezervace ztracená kdesi v hloubi drobného textu. Jedna slečna přede mnou se kvůli tomu dost rozčiluje. Na pokoji nechám v lockeru batoh a zjišťuji, že jsem někde ztratil zámeček. Vlastní zámky na půjčení nemají, ale je tu automat, kde prodávají velké zámky těžké jako kráva za 7 $. Kašlu na to, zamykám igelitovou taškou. Stejně tam mám jen špinavé prádlo.
Je čas na noční procházku. Venku je dost fryšno a svatý Martin mě pozdravuje za velkou louží i pár sněhovými vločkami. Kousek od hostelu nacházím první podnik s jídlem jménem Taco Bell. Vzpomínám si, jak o tom pořád mluví v The Big Bang Theory, tak to jdu vyzkoušet. Co čert nechce, je to opět mexická kuchyně. Chutná ale jinak než ta v Mexiku. Za necelých 7 dolarů včetně daní se opravdu přežeru. Následně dojdu až k Willis Tower, abych zjistil, že ji před 5 minutami zavřeli.
 |
| Willis Tower |
Zrána se vypravuji k planetáriu na břehu Michiganského jezera, odkud si myslím, že bude pěkný výhled na downtown s mrakodrapy. Taky že je. Jen ty agresivní kačky by tam nemusely být. Na mapě si všímám kousek vzdálené stanice metra s podezřelým názvem "Cermak-Chinatown". Tam se musím podívat. Pár čínských staveb se tam najde, ale nic viditelného po Čermákovi. Ten byl starostou Chicaga ve 30. letech.
 |
| Chicago poránu |
 |
| Ranní panorama |
 |
| ... |
 |
| Čínská čtvrť |
 |
| Podivně povědomý název |
Potom se jdu loopnout do centra ("loop" je v Chicagu jak označení čtvrti v downtownu, tak okružní nadzemky). Z nadzemky je pěkný výhled na mrakodrapy. Svézt se aspoň pár stanic doporučuji, ačkoliv vzhledem k organizaci dopravy a čekání na předchozí vlaky je dost často jen o málo rychlejší než pěší chůze. Vystoupím na Adams/Wabash a jdu se podívat do Millenium Parku. Je tam výstava moderního umění. V jednom takovém obrovském účku se zrcadlí okolní mrakodrapy. Na severu S Michigan Ave se skví ikonické budovy The Wrigley Building a Tribune Tower nově doplněné o Trumpův mrakodrap.
 |
| Downtown |
 |
| Moderní umění |
 |
| Někdo tu asi má koplexy a staví si vysoký věžák se svým jménem... |
 |
| The Wrigley Building (uprostřed) a Tribune Tower (vpravo) |
 |
| Chicago River |
 |
| Chicago |
Optimisticky jsem si ještě před polednem dojel k Willis Tower. Jenže zde mě opět vypekla moje střívka. Místo fronty jsem trávil čas na dvojité nulce. Potom mě už přemohl hlad. V okolí nebyl žádný nápaditý fastfood, tak jsem se ho rozhodl zkrotit zabitým naprosto neživým a bakterií prostým jídlem v řetězci McDonald's. Zdejší hamburgery údajně ani po měsíci nezplesniví a jen se scvrknou. To je to, co teď potřebuji.
 |
| Loop s nadzemkou |
 |
| Willis Tower |
 |
| Samé mrakodrapy a loop mezi nimi |
Pak si už jen dojdu vyzvednout batoh a peláším na letiště. Musím znovu odbavit své zavazadlo, nebylo možné získat boarding pass ani přes jednu ze 3 aerolinek a taky na metru v okolí letiště probíhají stavební úpravy. Radši si ty 3 hodiny dopředu na letišti dám. V podzemním průchodu mezi metrem a letištním terminálem narazím na slovy opravdu první suvenýry v Chicagu. Mají i rozumné ceny, tak beru dvě magnetky asi po 4$. Jinak to tam vede nějaká Číňanka. Letištní vláček je dneska v provozu, tak jsem za necelých pět minut na správném terminálu. U přepážky mi na pas vydají boarding pass a bez řečí odbaví zavazadlo. Ještě pod igelit narychlo přidávám nůžky, o kterých si vzpomenu, že mi je ledabylí Mexičané nechali v příručním zavazadle. Tady nechci nic riskovat. Vzpomínám si, jakou scénu mi udělali v Atlantě, když jim tělový scanner našel v mé zadní kapse u kalhot jednu drobnou peruánskou minci, o které jsem neměl nejmenší tušení a s kterou jsem musel přiletět už z Limy...
 |
| Vyhlídka z metra |
 |
| Chicagské letiště |
Náklady:
- noc v hostelu ... cca 45 dolarů
- celodenní jízdenka na MHD ... 10 dolarů
Dějství 13: Austrian Airlines
Zbývá mi tu 3 1/4 hodiny. V odletové hale není nic zajímavého, tak jdu rovnou na security. Poté trápím letištní wifi a dávám příspěvky na facebook a instagram. Můj pohled se náhodou zatoulá k podrážce a vidím, že mé nové botky mají obě dvě prasklou podrážku. Sice jsem neměl velká očekávání, ale tohle překonává mé nejdivočejší představy - rozpadly se ani ne po 25.000 krocích. Přitom denní doporučení je ujít 8-10.000 kroků. Čekal jsem, že vydrží vcelku aspoň až do Prahy.
 |
| Krásný žralok |
 |
| Před odletem |
S Austrian Airlines odlétám na čas. IFE už umí volit filmy, ale má pomenší displej. Mé nadšení z nich získané na mé předchozí cestě do Toronta rychle vyprchává. Boeing 777-200 v jejich službách má už rozložení sedaček jen 3 + 4 +3. Místa na šířku tu je asi jako ve svěrací kazajce. Jejich catering je za mou krátkou kariéru fullcostového cestovatele asi největší zklamání - kuřecí steak s bramborou kaší a mrkví. Kousnu do něj a zjistím, že je mletý. Mít s sebou bagetu, vyhodím ho a sním místo toho ji. Hnědě zbarvený dezert není o moc lepší. Nedokážu u něj ani rozeznat, jestli je karamelový, čokoládový nebo kávový. Místo druhého jídla podávají jen obrovský pocukrovaný muffin. Aspoň že nabídka nápojů byla slušná.
 |
| Oběd v podání Austrian |
 |
| Svačina v podání Austrian |
Dějství 14: Vídeň - Praha
Přistání ve Vídni je skoro o hodinu dřív. Na podkladě doporučení jiných cestovatelů, balím deku pro psa (Jak to chodí s dekami? Tu je nějaké čtení.). Snad bude mít radost. Probíhám automatickou pasovou kontrolou a řeším, co teď v půl osmé dělat ve Vídni, když mi autobus jede až v 15:45. S batohem na zádech a taškou v ruce se mi po Vídni běhat nechce. V aplikaci Regiojetu nacházím poslední místo v o 4 hodiny dřívějším spoji. Sedadlo č. 63. To jsem si dal. Čtyři a půl hodiny sardinkování na prostředním sedadle na zadní pětce. Samozřejmě nemělo ani svou vlastní obrazovku, zásuvku ani USB konektor. Aspoň, že jsem tam mezi prvními a zabral batohem, bundou, mikinou, sombrerem a taškou celý horní bin. Avšak díky této jízdě jsem doma stihl vybalit a připravit se na další den do práce. Jinak na cestě vlakem z letiště na hlavní nádraží pro odjezd do Prahy jsem potkal za 10 cest svého prvního revizora. Už jsem si myslel, že těch 4,2 € vyhazuju jen zbůhdarma oknem a konečně přišlo zadostiučinění :)
Náklady:
- vlak z letiště do centra ... 4,2 €
- autobus Vídeň-Praha ... 299 Kč