Víkend v Kuvajtu

V posledních měsících je Pegasus velmi aktivní v promování svých letů přes Istanbul Sabiha Gokcen. Byť zmenšili palubní zavazadlo až do extrému, letiště SAW smrdící jako popelník fakt nemusím, stejně jako ty obvyklé noční přestupy a přílety, tak i já jsem jedné nabídce podlehl a za 2790 Kč koupil let z Prahy do Kuvajtu.

Čeká mě odlet v pátek v 14:15. Vypravuji se na Terminál 1 pražského letiště. Projdu pasovou kontrolou a jdu k dočasnému salónku Mastercard v prostoru bývalé relaxační zóny. Dávám si tam druhý oběd, abych na hladoletu s Pegasem neměl hlad. Let kupodivu odlétá prakticky na čas je plný snad na 100%. Většinou Turky, je znát, že Fenerbahce hrálo zápas se Slavií.

Do Dubaje na Expo

Když před rokem a půl byla pandemie v plné síle a lety se rušily jako na běžícím páse toužil jsem u Wizzairu provětrat pandemické kredity na linkách do Dubaje, Nur-Sultánu a Kazaně. Rok s rokem se sešel a mé přání zůstává vyslyšeno jen z 1/3. Za 125 kreditů letím z Budapešti do Dubaje a zpět. Když jsem viděl enormně vysokou cenu sobotního letu do Dubaje, tak jsem ještě 22 kreditů uvolnil na místa u okénka.

Pavilon SAE na Expu 2020

Do Budapešti si mi z Prahy nechce jet se žlutým cirkusem na kolejích, který dost často stojí v polích a netopí, tak radši pokukuji po letenkách s irskou mastnou tyčí. Rozdíl je to značný - místo 7 hodin sardinek, jen jedna. Postupně přes Opodo přikupuji po 21 € a 22 € letenky mezi Prahou a Budapešti. Vycházejí levněji jak na oficiální stránce a ty dva týdny před odletem už problémy s rušením neočekávám. Nicméně pro jistotu si ještě nechávám noční jízdu z Prahy do Budapešti s Radimem. Jenže pak ji zapomenu zrušit a dívám se nešťastně na displej nějakých 9 minut před odjezdem. Přesně o 6 minut později, než by bylo záhodno.

Šalom, je libo Jeruzalém či prohlídku mobilu?

V lednu jsem se nechal zlákat jednoeurovou letenkou z Vídně do Ejlatu, zpáteční cestu vzal za pár euro rovnou do Prahy, rezervoval jednoduché ubytování se snídaní a začal se psychicky připravovat na cestu do Izraele. Měl jsem takové tušení, že hraniční kontrola nemusí být jen tak, jenže nový pas si už vyřídit nestihnu. 

Skalní dóm na Skalní hoře

V sobotu vstávám v půl čtvrté, abych stihl vlak odjíždějící v 4:48 z pražského hlavního nádraží. Vlak je celou dobu poloprázdný. Jediné, co mi během jízdy oslazuje život jako člověku bez místenky, jsou displejíčky nad sedadly, kam se občas nově propíše "LastTimeRes" bez dalších údajů. I přes nedávnou sněhovou kalamitu, vlak doráží do rakouského hlavního města po čtyřech hodinách jízdy. U automatu na nádraží si kupuji za 4,2 € jízdenku na Railjet mířící přímo na Flughafen Wien. Odjíždí za necelých 20 minut.

Salám alejkum, Petro Jordánová

Jordánsko je země na Blízkém východě hraničící s Izraelem, Palestinou, Sýrií a Saúdskou Arábií. Patří mezi klidnější a svobodnější země regionu. Na každém kroku je ale vidět, že pamatuje mnohem lepší časy než ty současné. Jen ceny za služby jsou tam jak od České pošty...

Petra Jordánová je ale kočka. Na fotce s Monastirem v pozadí.

Když Ryanair oznámil přímou linku z Prahy do Ammánu, hned jsem věděl, že jí chci využít dřív, než ji zase zruší. Podívat se do Petry je můj sen. Proto jakmile poklesla cena na snesitelnou úroveň, letenky hned putovaly k taťkovi. Potom sice klesly až na tisícovku, ale to už jsem je dávno měl.

První menší zklamání bylo, že v Jordánsku moc nefrčí autobusy. Dostat se během čtyř dnů z Ammánu do Petry a zpět by v rozumných časech a penězích nezvládl snad ani Tom Cruise z Mission Impossible. Velmi nerad jsem proto otevřel pár stránek autopůjčoven a šel hledat auto. Nakonec jsem ho vzal u Dollaru přes Auto Europe za 26 euro na den. Tento broker vycházel jako nejlevnější (vůči ostatním mj. nabízel slevu asi 15 euro) plus daná půjčovna měla slušné hodnocení a přepážku přímo na letišti.

Jordánsko, to je hlavně byrokracie, sakra drahá byrokracie. Pro vstup do Jordánska platí pro Čechy vízová povinnost. Vízum vám ochotně prodají na hranicích, ale za 40 JOD. Jeden jordánský dinár je přitom krásných 32 Kč. To se vám ten výlet hned pěkně prodraží. Dále, pokud chcete vidět Petru, musíte počítat s mastným vstupným. Jordáncům se jaksi nelíbí, že na Petru Jordánovou (jak říká můj kolega) jezdí spousta návštěvníků z blízkého Izraele na pouhý jeden den. Proto jednodenní vstupné je za 90 jordánskýxh. Při přenocování v Jordánsku už "jen" 50 JOD, resp. 55 JOD za dvoudenní a 60 JOD za třídenní vstupenku.

Historka z Istanbulu aneb jak mě (ne)okradli

(Aktualizováno) 1. listopadu 2016: Cesta do Istanbulu nezačala už zrovna dvakrát šťastně. Na letišti šacovali ruksak a nenalezli tam sice 10 kilo koksu, ale moje nůžky na papír, co jsem koupil asi za 30 bahtů. Kulaté špičky, sotva stříhají nehty, ale mermomocí je museli vyhodit. Naprosto neekologické a zajímalo by mě, který šílený terorista útočí takovými nůžkami. Navíc jsem si našel nařízení amerického úřadu pro letový provoz a ten male nůžky povoluje...

Do Istanbulu jsem dorazil za tmy. Cestu do centra jsem už znal z posledního stopoveru. Do zasoby jsem si nakoupil žetony do turniketů a vyrazil ke svému hotelu kousek od Hagia Sofia.

Fontána před Modrou mešitou

Hotel jsem zjistil, že je v slepé uličce a v recepci nikdo není. Tak jsem počkal asi pět minut, než se někdo objeví. Pokoj sice malý a v druhém patře bez výtahu, ale nádherný.

Potom jsem vyrazil na prohlídku nočního města. Barevně nasvícená kašna na náměstí mezi Hagia Sofia a Modrou mešitou mi vyrazila dech. Nakonec jsem ochutnal turecké sladkosti a vydal jsem se k hotelu.

Turecké sladkosti

Den v přepychovém Dubaji

Cesta z Japonska s aerolinkami Emirates byla klidná a příjemná. Opět mě čekala dvě teplá jídla, neustále chodící letušky s nápoji a spousta filmů a seriálů na pár kliků dostupných na obrazovce přede mnou. Těch 11 hodin letu do Dubaje opravdu příjemně uteklo.

Do Dubaje jsem přiletěl ve 3 hodiny ráno, kufr se naštěstí nechal odbavit na druhý den ráno, a jak mi obsluha řekla, není tam vůbec co dělat (ani tam není pozorovatelna letadel), tak jsem až do 6 čekal, až začne jezdit metro.

Jediný problém, co jsem za celou cestu měl s kartami, byl v dubajském metru. Šel jsem si koupit lístek, z bankomatu jsem měl jen stodirhamovku, tak jsem lístek chtěl zaplatit kartou, nezvalo to Visu od ČS, ani Maestro od Equa. Lístek jsem si tedy musel koupit za hotové. Naštěstí tam byla obsluha, ačkoliv naprosto nechápající, jak to že někdo může chtít koupit lístek za hotové.

Výhled z metra na Dubaj s Burj Khalifou po pravé straně