Do Dubaje na Expo

Když před rokem a půl byla pandemie v plné síle a lety se rušily jako na běžícím páse toužil jsem u Wizzairu provětrat pandemické kredity na linkách do Dubaje, Nur-Sultánu a Kazaně. Rok s rokem se sešel a mé přání zůstává vyslyšeno jen z 1/3. Za 125 kreditů letím z Budapešti do Dubaje a zpět. Když jsem viděl enormně vysokou cenu sobotního letu do Dubaje, tak jsem ještě 22 kreditů uvolnil na místa u okénka.

Pavilon SAE na Expu 2020

Do Budapešti si mi z Prahy nechce jet se žlutým cirkusem na kolejích, který dost často stojí v polích a netopí, tak radši pokukuji po letenkách s irskou mastnou tyčí. Rozdíl je to značný - místo 7 hodin sardinek, jen jedna. Postupně přes Opodo přikupuji po 21 € a 22 € letenky mezi Prahou a Budapešti. Vycházejí levněji jak na oficiální stránce a ty dva týdny před odletem už problémy s rušením neočekávám. Nicméně pro jistotu si ještě nechávám noční jízdu z Prahy do Budapešti s Radimem. Jenže pak ji zapomenu zrušit a dívám se nešťastně na displej nějakých 9 minut před odjezdem. Přesně o 6 minut později, než by bylo záhodno.

Letenka na sobotní odlet se šplhá až na nesmyslných 11.000 Kč!

Samotné letenky do Dubaje původně nebyly letenkami do Dubaje, nýbrž do Abú Dhábí. Navštívit nové letiště i město se počítá, ale tamější covid restrikce stále zůstávaly nepříjemné. Proto jsem byl rád, když Wizzair lety z Budapešti přesměroval zpět do Dubaje. Kvůli tomu a časovým změnám jsem si s letenkou mohl hýbat až o 30 dnů. Radši jsem ale dal přednost říjnovým termínům s více rotacemi a hlavně jsou dřív a je u nich menší pravděpodobnost uzávěry kvůli covidu.

Sice Dubaj má příjemnější restrikce než Abú Dhabí, ale i tak vyžaduje PCR i po plně očkovaných proti covidu. Naštěstí jinak není potřeba žádný formulář nebo šmírovací aplikace. Proto před odletem rezervuji hned dva termíny, protože si nejsem jistý, jestli zůstane 72 hodin nebo bude jen uznávaných maximálně 48 hodin před odletem. Pokud by to byla ta druhá možnost, musel bych poslední pracovní den ráno na test a pak brzy odpoledne na letiště. Naštěstí vydrží 72 hodin a já si ho dávám večer předtím. K tomu doplním ještě svou zásobu dolarů pro případ, kdyby zlobily bankomaty, a v Jindřišské seženu 120 emirátských dirhamů.

Na test jdu ve čtvrtek večer po práci do Hamru k LabService a jsem ohromen. Výsledky jsou ještě týž večer za nějaké tři hodiny. To je úplný rekord. Navíc jsem využil test hrazený ze zdravotního pojištění včetně bezplatného certifikátu pro cestování. Za mě úplná spokojenost.

Vzhledem k nutnosti testu v Dubaji po příletu a podle Timaticu nutnosti prokázat zdravotní pojištění ještě uzavírám cestovní pojištění u Axy. Beru ten nejvyšší balíček. Emiráty jsou sice nově zelené, ale Maďarsko, přes které letím je červené. Původně jsem si myslel, že vystačím s cestovním pojištěním ke zlaté kartě Equa, ale nejsou schopni vydat bezplatné potvrzení o pojištění. Chtějí za něj obdobnou částku jako Axa za pojištění. Nechci riskovat léčebných výloh, kdyby test v Dubaji náhodou vyšel pozitivně. Ono u covidu nikdy nevíte.

Den 1 (pátek)
V pátek odpoledne po brzkém konci v práci beru své saky paky a mířím na Ruzyň. V 17:10 mě čeká let do Budapešti. Mám štěstí, neboť tentokrát nemusím na check-in a u brány je zajímá jen letenka a občanka. Let do Budapešti trvá hodinu. Po přistání nikoho nezajímá vůbec nic. Volný průchod letištěm, kde nikdo nemá roušky.

V příletové hale kupuji 24 hodinovou jízdenku na MHD a vydávám se vstříc maďarské metropoli. Od mé poslední návštěvy se nic nezměnilo. Modrá linka metra je stále rozkopaná. Takže cestou z letiště musím 3x přestupovat. Autobus 200E, modré metro, náhradní doprava za metro, červené metro k hotelu. Trvá mi to přes hodinu, a to nikde extra dlouho nečekám.

Espirit hotel mě ještě v letadle potěšil zprávou, že jeho nonstop recepce, což byl jeden z důvodů, proč jsem si ho vybral, kvůli covidu není nonstop, a že kdyby tam náhodou nebyli, mám se zacheckovat sám a vzít si klíče ze schránky. Naštěstí je tam ještě stíhám a vytisknou mi i výsledky mého PCR testu, které jsem v Praze už nestíhal vytisknout. Nicméně podle Timaticu, má být PCR test vytištěn. To je pokrok, co?

Nakoupím na ráno, protože v Maďarsku mají zítra státní svátek, a jdu využít svou jízdenku na MHD. Nejdřív se svezu k parlamentu Országház, začíná pršet, tak naskočím do tramvaje a popovezu se k řetězovému mostu Széchenyi Lánchíd. Ale jsem dost zklamaný. Je v rekonstrukci a dokonce ani není nasvícený. Dojdu aspoň pěšky k Bazilice sv. Štěpána. U ní si dám svůj opravdu první langoš. Ujde to a ani ho celý nesním a den zakončím vyjížďkou na ruském kole (3000 HUF). Vůči ostatním ruským kolům se točí fakt rychle. Ještě se projedu historickým žlutým metrem linky č. 1 k Millenium Monumentu na Náměstí hrdinů. Pak už je fakt čas spát.

Den 2 (sobota)
Vstávám celkem brzo, protože v 10:00 už chci být na letišti. Dělám check-out a jdu na metro. Obchody jsou, jak jsem si myslel, fakt všechny zavřené. Čekají mě tři přestupy. K tomu na Astorii kvůli státnímu svátku se na náhradní dopravu za metro nastupuje jinde než normálně. Pořádek musí být.

Na letiště dorazím dva a půl hodiny před odletem. Check-in se otevírá ale až dvě hodiny před odletem. Ale ještě před ním se tvoří improvizované fronty do Dubaje. Bohužel jsou rozlišené na priority a non-priority a bez znalosti místních naturálií nevíte, kde bude ta či ona. Jedno je ale jistota - obě dvě fronty jsou ve výsledku stejně dlouhé. Přede mnou je jen asi deset rodinek, a přesto si počkám dobrých půl hodiny. Jedno je jisté, v tomhle letu bude přes dvacet infantů. Na check-inu po mě chtějí vidět rezervaci, pas, test a očkování.

Bezpečnostní kontrola je naopak vůči minulosti bryskní a záložitost několika minut. Ani není potřeba vyndavat tekutiny. V odletové hale jdu vyzkoušet svou zlatou kartu od Equa, ale do salónku mě s ní nepouští. V současnosti na zlaté karty a kreditku MasterCard World pouští jen držitele maďarských karet.

Boarding začíná se zpožděním, přesto odlétáme skoro na čas. Letadlo je obsazené skoro do posledního místa a jsem tak rád, že jsem kredity investoval do místa u okna. Jen lituji, že jsem si nevzal Rammsteiny, protože několik uřvaných infantů je v mé bezprostřední blízkosti. Nakonec to dává i seriál. Když si po několika hodinách sundám sluchátka s potlačením hluku, konstatuji, že v letadle je strašný hluk a radši je hned zase nandavám.

V Dubaji se chaoticky vystupuje autobusy. Ty mě povozí po celém letišti, až mě vyhodí u pasové kontroly. Ta je překvapivě rychlá a efektivně i přes značně dlouhou frontu. Trvá to jen pár minut. Kontroluje se pas a očkování a test.

Za pasovou kontrolou se mě dvakrát zeptají "Where do you come from?" Jak na to mám odpovědět, kurňa? Jednou řeknu Budapešť, jednou Praha. Při druhé příležitosti chtějí vidět můj pas, očkování a test. Zeptají se, jaké je počasí v Praze a pouští mě dál. Za chvilku jsem v příletové hale a k mému překvapení po mně nikdo nechtěl údajně povinný popříletový test a dokonce jsem nepostřehl ani místo k jeho provedení. Možná pomohlo, že v podobnou dobu přiletělo letadlo Smartwings z Prahy, ale to místo na testování bych zahlédnout měl i tak.

K mé velké radosti zjišťuji, že jsem na Terminálu č. 2. To je jediný terminál dubajského letiště, kam nevede metro. Dokonce mezi ním a ostatními terminály ani nejezdí žádné oficiální shuttle busy. MTX simka naštěstí funguje, tak mi navigace prozradí, kde je autobusová zastávka. Jenže v její okolí nikde nevidím žádný automat na lístky. Nic takového ani není v oné skromné příletové hale. Dokonce tu není ani nikdo, koho se na to zeptat.

Vracím se na zastávku a počkám na první autobus. Řidiče se ptám, jestli jede k metru. Nejdřív nechápe mou otázku, ale pak že prý jo. Zavírá dveře a rozjíždí se. Ptám se, kolik stojí jízdenka. 5 dirhamů. Podávám mu búra, ale to nechce. Prý že kartou, přikládám kartu ke čtečce a nic se neděje. Prý, že jedině tou jejich nol kartou. Odpovídám, že nemám, že na letišti jsem nenašel místo, kde si ji koupit. Řidič mává rukou, že když už jede, tak ať si tu už zůstanu.

O čtvrt hodiny později vystupuji u stanice zeleného metra Abu Hail. První dojmy z dubajského klimatu? Na to, že už je hluboká noc, je tu strašné vedro (tj. 30 stupňů) a na poušť nezvykle vlhko (50%) a mé první dojmy jsou, že nejsem v Dubaji, ale spíš v Bangkoku. Dubaj si z minulosti pamatuji jako příjemnou destinaci se suchým pouštním vzduchem, kde mi při 35°C ani nebylo vedro. K počasí se pojí ještě jedno covidové specifikum - pod hrozkou značných pokut tu zavedli šejkové povinné nošení roušek i venku a ještě ho nezrušili.

Za 6,5 AED a další 2 AED za kartu kupuji jízdenku na přestupní stanici Burjuman, kde mám hotel. Bohužel, automat ji prodá pochroumanou a turniket mě pouští až po manuálním zásahu. Zeleným metrem je to celkem štreka a trvá to tam tak dvacet minut. Nebýt uvařený a přestoupit na červenou, jsem tam za chvilku. Takhle to objíždím ještě přes dalších pět stanic.

V Better Living Hotel Apartments udělám check-in a zaplatím. Pokoj v nějakém sedmém patře. Celkem luxusně vybavený, i když je trochu znát, že už tento hotel pamatuje lepší časy. Je tu i kuchyňka s mikrovlnkou, ledničkou a rychlovarnou konvicí. Nepotěší naprostý nedostatek zásuvek. Jediná volná je schovaná ze matrací v čele postele a nevejde se tam ani má redukce. Musím tak odpojit konvici a nabíjet v kuchyňce. K tomu by neuškodilo zvenku umýt okna, který byly solidně špinavé od pouštního písku a smogu. Ale co bych chtěl v Dubaji v době Expa za 200 AED na noc?

Před spaním jdu prozkoumat obchody v okolí stanice metra. U severního vestibulu najdu obchod s velmi levnými suvenýry (nejen), kde vše prodávají od 1 do 20 AED. Oproti suvenýrům v Dubai Mallu je to tam doslova za babku. Přes křižovatku se nachází velké obchodní centrum Burjuman s Carrefourem a velkým food courtem. V asijské restauraci si dávám za 20 dirhamů variaci na pečené kuře s rýží.

Chládek v Dubaji

Den 3 (neděle)
Neděle je zasvěcená Expu. Vstávám v osm a kolem desáté nasedám na metro s celodenní jízdenkou za 20 AED a dalších 2 AED za kartu. Sice karty podporují až 5 dobití, ale červená nol karta pro jednorázové jízdenky se bohužel nedá použít na celodenní jízdenky. Na internetu se přitom tváří, že jedna nol card red je na všechno. A bohužel jako nezasvěcený si s sebou nekoupím oběd, protože ceny na Expu přece nemůžou být tak strašné...

Celkem smog

Cesta tam tam červeným metrem trvá skoro hodinu. Jezdí se tam odbočkou z červené linky metra ze stanice Jabal Ali tzv. Expo line. Kvůli Expu upravili provoz metra a z Centerpointu se až na Expo 2020 jede bez přestupu. Naopak na UAE Exchange se musí přestupovat. Protože jedu ráno v arabský pracovní den, metro je dost narvané. Lidi začínají ubývat až od stanice Burj Khalifa.

Stanice Expo 2020 je opravdu obrovská a je vidět, že na něj čekali mnohem víc lidí. Nyní se těch pár lidí, co dojede až na Expo v té stanici ztrácí. Menší zajímavostí je, že pár stanic před Expem se metro noří opět pod zem. To jsem nečekal. 

Mé celkové dojmy z Expa jsou rozporuplné. Od Dubaje jsem čekal víc. V první řadě se z metra ani k bráně Expa nedostanete klimatizovaným nebo aspoň stíněným koridorem. Nemluvě o cestě k pavilonům. Po bezpečnostní kontrole se ocitnete na hlavním náměstí bez jakéhokoliv zastínění. Jako člověk, co nemá rád vedro, naprosto nechápu. K tomu ta kontrola probíhá venku jen se zastíněním.

Kdo by hledal po areálu nějaké ventilátory, vodní rozprašovače či cokoliv na snížení teploty, bude zklamán. Nic takového tam neexistuje. Maximálně jednotky výjimek v gesci jednotlivých pavilonů (Němci ventilátory, Italové rozprašovače a Švýcaři deštníky). Pítek s pitnou vodou je tam tak málo, že je to jako hledat jehlu v kupce sena a když jsou, nejsou vůbec značené. Několikanásobně je tu víc automatů na balenou vodu v půllitrovkách po 3 dirhamech. Potěší naopak sprchy u části zdejších toalet. Prakticky nikdo je nevyužívá, tak jsou čisté a suché, a kupodivu jsou i bezplatné. K tomu se k večeru v areálu tvoří fronty a před vstupem do pavilónů je dost často potřeba čekat dlouhé minuty na vedru a prudkém slunci. Organizátoři s tím bojují rozhlasem a připomínají, že je potřeba pít dostatek tekutin.

Tématem Expa je Connecting Minds, Creating the Future. Podtématy jsou udržitelnost, mobilita a příležitost. Tomu odpovídají i jednotlivé distrikty Expa - Mobility, Sustainability a Opportunity. Mezi nimi jezdí autobus. Jenže najít ho, je fakt umění, jízdní řád neexistuje a hlavně - v Dubaji bych čekal monorail a ne nějaký bus. 

Je začínám v Mobility distriktu. Nějaké rozdíly mezi pavilóny v jednotlivých distriktech jsem fakt nezaznamenal. Avšak jednotlivé země to pojaly různě, tak jsou značné rozdíly mezi jednotlivými pavilony. Některé země to pojaly jako prezentaci turistického ruchu, jiné jako byznys expozici, jiné převádí hi-tech řešení a jiné jako velké nablýskané udržitelné cosi v prázdném pavilonu. Myslím, že aspoň na 5 let můžu vynechat Signal festival, protože interaktivních a světelných expozic mám plné zuby. 

Během prvního dne procházím asi 40% areálu. Postupně navštěvuji slovenský, polský, maďarský i český pavilon. Z Vyšegrádu ho mají nejlepší Maďaři. Jejich pavilon se věnuje cestě vody. Je obrovský a musel stát desítky, ne-li stovky miliónů. Polský má zajímavý design, který mi vzdáleně připomíná origami jeřáby z Hirošimy. Slovenský pavilón je menší v budově standardního vzhledu, ale má celkem fajn expozici a milé hostesky, když zjistí, že mluvím česky. V českém pavilonu jsem až odpoledne, hostesky mi nevěnují pozornost, zvenku vizuálně nezajímavý a uvnitř nablýskané nic. Jeden velký nic neříkající lustr od lasvitu a v horním patře pár 3D tiskáren od Průši a pár robotů od Zásilkovny.

Slovenský pavilon

Polsko

Maďarsko

Naopak Peru k tomu přistoupilo jako k jedné velké turistické prezentaci a můžu říct, že se jim to podařilo. A např. Rusové vedle ve velké kouli mají obrovský mozek a multimediální show. Zaujme to, ale nedává to žádný smysl. Obrovskou bolestí toto Expa je navigace. K dispozici jsou mapky. První den jsem je našel bez problémů, další den se musely vyloženě hledat. Popis jednotlivých pavilónů v nich je dost zmatečný a udělaný jen číslem. Dole je pak ne zcela přehledná legenda. Radši bych přímo na mapě viděl vlajky. V areálu se čas od času vyskytnete oficiální cedule s výřezem z mapy. Nebývá tam vyznačeno, kde člověk je, a pavilóny tam jsou označené jen čísly. Ačkoliv je dost velká, aby se tam vešly vlajky nebo i celé názvy. V legendě pod ní jsou pak uvedené jen čísla míst, která nejsou spojená se zeměmi! Čísla si musíte dohledat v papírové mapě... Oficiální aplikace Expo 2020 je pak naprostá katastrofa, kde se nic nedá najít.

Sýrie

Dánsko

Wifi v areálu funguje celkem slušně. Jen v některým pavilonech není k dispozici a mají svůj vlastní hotspot. Plusem je, že se nikde nemusíte registrovat ani zadávat číslo a funguje to kliknutí nebo přeskočení reklamy.

Ázerbajdžán

Kambodža

Odpoledne se už začínají tvořit fronty, vedro neustává a hlad narůstá, tak se rozhoduji pro odchod. Na Expu není problém sehnat cokoliv k jídlu, ale problémem jsou ceny. Zmrzlina 35 AED, párek v rohlíku 30 AED a hlavní jídlo za 70-120 AED. Dostal mě paprikáš v maďarském pavilonu za 120 AED. V českém radši ani neměli vystavený jídelní lístek. Ceny jsem tu čekal přepálené, hodně přepálené, ale ne že to bude až tolik. Nezachraňují to ani minimarkety 2x dražší než ve městě. Aspoň ale fungují v režimu konbini a za 22 AED si tam kupuji butter chicken a v mikrovlnce to i ohřívám. 

Venku se už pomalu setmělo, užívám si světelnou show u vchodu a pak nastupuji do metra jedu se schladit do Mall of the Emirates. Tento obchoďák je proslavený svým krytým lyžařským areálem a na rozdíl od Dubai Mallu jste v něm z metra hned. Na Dubai Ski kouknu jen přes sklo. Nepotřebovat sprchu, tak se snad za 175 AED tam vydám schladit. Jen jestli je v ceně i půjčení oblečení. Zimní věci s sebou fakt nemám. Myslet si, ale že tu najdete normální foodcourt, je trochu naivní. V nich jsou podle cen exkluzivní restaurace s cena od 70 AED výš.

Posléze popojíždím na stanici Al Jafiliya, u které leží Dubai Frame. To je rozhledna ve tvaru rámu vysoká 150 metrů dokončená v roce 2018. Z venku je na ní hezký pohled, ale podle fotek zevnitř je vyhlídka nic moc. Mnohem lepší by bylo být někde za ní a skrz ní se koukat na Burdž Chalífu. Bohužel, můj příjezd po půl desáté zapříčinil, že se o tom nepřesvědčím na vlastní oči, protože má otevřeno jen do 21:00. To jsem fakt nečekal. Jinak za 50 AED bych návštěvu i zvážil. Objedu aspoň kolem dokola areály a odolávám útokům toulavých koček, kterých je tu snad víc jak toulavých psů na Balkáně. Po 5 minutách už to jejich vbíhání pod nohy je fakt protivné.

Den 4 (pondělí)
V pondělí se rozhoduji pro změnu a nejdřív jedu obdivovat Dubaj. Nejdřív dorážím k Emirates Towers obdivovat budoucí Muzeum budoucnosti. Pak se odvážím na stanici metra DAMAC Properties, kde je přestup na dubajskou tramvaj. Ta má svá specifika. Její nástupiště jsou klimatizovaná a před cestou a po cestě se musí na nástupišti pípnout nol karta.

Během čtvrthodiny se popovezu k Palm Jumeirah. Upřímně řečeno dojem z něj mám rozpačitý. Od tramvaje musím dalších 10 minut jít pěšky krytým koridorem, který je ale z půlky neklimatizovaný a z části vede nepěkným krytým parkovištěm, od tramvaje vedou schody a nikoliv eskalátor. Jízdné tam a zpátky vyjde na 30 AED. Turnikety jsou rozbité a ručně je pípá Ind.

Na poslední zastávce Atlantis Aquaventure vystupuji u onoho ikonického hotelu. Kolem něj zvenku nic není. Dá se ale vstoupit do nákupní pasáže v něm. Klimatizované, ale všeobecně se mi zdá, že v Dubaji nechladí tolik jako dřív a je mi tam mírné teplo. Když s ní půjdete až dozadu, dojdete k velkému akváriu a výstupu na pláž. Těžko říct, zda jsem užil bílé (peněžní) privilegium a nikdo se mě na nic neptal nebo jsou i tato místa veřejně přístupná a ne jen pro hotelové hosty. Každopádně vykoupání na pláži bylo fajn. Jen ta voda až moc teplá a skoro neochladila.

Dojedu monorailem zpátky k tramvaji. Nedaleko od ní nacházím pobočku vyhlášené sítě Operation Felafel, kde si dávám výtečnou šavarmu. Ještě nakoupím zásoby o pár stanic dál v Carrefouru a jsem připraven vyrazit na odpolední Expo. To si řekněme, že nebyl nejšťastnější nápad, protože před všemi trochu většími pavilony se začínají vyskytovat enormně dlouhé fronty a vedra moc neubývá ani po západu slunce. Proto toho moc neprojdu. Nicméně můžu říct, že na mě velký dojem zanechává barvami hýřící pákistánský pavilon.

Afghánistán

Saúdská Arábie

Mali

Maroko

Čína

Večer ty fronty po čínském pavilonu fakt vzdávám a rozhoduji se, že se vrátím ještě zítra. Metrem popojíždím k Burdž Chalífe. Koridor k ní a do Dubai Mallu není až tak dlouhý, jak si pamatuji, ale i tak mi to trvá přes 10 minut k obchoďáku a dalších 10 minut v něm najít cestu k fontáně. Kupodivu je tam lépe značené akvárium jak naprosto nezajímavá fontána pod nejvyšší budovou světa.

U fontány si hrají na covid. To znamená že blbům dali funkce a už tu není možné se volně procházet. Ženou vás koridorem a pískají, když se zastavíte u zábradlí. Pak vás naženou do ohrádky na žlutě označené křížky za mobilním plotem. Představení také zkrátily jen na nějaké tři minuty a jednu písničku. Naprosto stejná nezáživná show se opakuje co půl hodiny. Vědět to, tak sem ani nejdu. Před 5 lety to bylo nebe a dudy. Žal zapíjím naproti v KFC, kde se naštvu, že obsluze trvá přes 20 minut vydat jednoduchou objednávku a málem kvůli ní zmeškám repete té show.

Nikdy nechtějte šetřit planetu. Protože jsem nechtěl špinit plastovou dózu, v které by to zvážili a já o 5 minut později vyhodil, tak to dali na talířek, nezvážili a odnesli do restaurace, kde za to naúčtovali cenu asi 30 deka.

Den 5 (úterý)
Po velkém dilematu ráno jedu znovu na Expo. Velká mešita neuteče. Tentokrát nejdřív jdu do velkých pavilonů. Začínám pavilonem SAE, kam se mi díky rannímu času daří dostat během 5 minut. Jinak je to zoufalost na několik hodin. Uvnitř mají pouštní duny z pravého písku. Posléze navštěvuji Španělsko,  Itálii, Indii, USA, Kazachstán a mnoho dalších pavilonů. V USA mě zaujme měsíční kámen, na který se dá i v době covidu šáhnout.

Indie

USA

Kazachstán

Naopak stále mi uniká japonský pavilon, který i dopoledne má čekací dobu přes 60 minut a fronta je na sluníčku. Uzbekistánský pavilón je stále zavřený a egyptský pavilón, kde byla včera ohromná fronta je dnes uzavřený "until further notice". Přitom to byl jeden z pavilónů, kvůli kterým jsem se sem dnes vracel. Ve švýcarským pavilonu mě zaujme simulace hor spolu s mlhou. Naproti tomu mě na plné čáře zklame norská udržitelná nuda s čekáním na další představení.

Těsně před odchodem mám štěstí a, když jdu kolem turkmenského pavilonu, si všímám, že je konečně otevřený. Expozice musela být taky ukrutně drahá a jde o další imigovku, proč jet do Turkmenistánu a jak jsou vyspělá země. V horním patře jsou suvenýry a jedna z levnějších restaurací na Expu. Ceny se pohybují kolem 40-60 AED. Mít hlad, tak si tu i něco dám. Další můj tip je na ukrajinský pavilon a chicken kiev za 49 AED. Jinak ostatní pokrmy mají Ukrajinci výrazně dražší.

Po páté to balím a odjíždím metrem na Burjumana. Ve food courtu si dávám za 30 AED ramen. V hotelu vyzvedávám batoh a zeleným metrem se odvážím ke stanici autobusu č. 43, co mě odveze necelé dva kilometry k letišti. Nebýt tu takové vedro, tak bych to i došel pěšky. Chodník a přechody tu kupodivu jsou. Ale protože je tu vedro, počkám si 20 minut na další autobus.

Celkově, když shrnu Dubaj, nepotřeboval bych tu vůbec hotovost. Ačkoliv jeden menší supermarket měl platby kartou až od výše útraty nad 10 AED. Jen mě zklamala banka Creditas, která mi tu zablokovala platby kartou. Bankéř po telefonu neumí přijmout oznámení o cestě do zahraničí, ale pouze skrz autorizovanou zprávu přes internetové (nikoliv mobilní) bankovnictví . Autorizovanou zprávu jsem z Prahy posílal, jen jaksi neproběhla autorizace a zpráva se neodeslala. Značný rozdíl oproti jiným bankám, co používám, kde stačí jen zavolat. K čemu pak jsou výběry zdarma a dobré kurzy, když karta nefunguje a nejde odblokovat?

Na terminál č. 2 dubajského letiště nemám zrovna nejlepší vzpomínky. Wizzair mi vystavil mobilní boarding pass. Jenže od security mě vrátili na check-in, že potřebuji papírovou letenku. Check-in přepážka se tu otevírá 3 hodiny před odletem. Vědět to dopředu, šel bych rovnou k ní a nesvačil tu na sedačkách ani nedělal repack batohu. Fronta se tu neskutečně vleče. Mají tu jen jednu pro priority i nepriority a k dispozici čtyři přepážky. V jednu chvíli tři problémové skupinky obsadí všechny přepážky a čtvrt hodiny se nic nepohne. Kápo z jedné přepážky pak tu svou zavře a lítá mezi problémovými případy. Ve výsledku minimálně jedna z těchto skupinek neletí. Po hodině ve frontě se konečně probojovávám k přepážce. Stačí jim můj neboarding pass, pas a očkování. Nechápu, co je na tom se dostat do Maďarska složitého. Vždyť Maďaři nemají ani vlastní formulář.

Skrz bezpečnostní kontrolu se dostávám za pár minut. Dvojka je podle tabule odletů terminál sloužící hlavně pro lety do Indie a Wizzair do Budapešti. Některé destinace ani neumí zařadit. Na složení spolupasažérů je to dost znát a na toaletách ještě o to víc. Naštěstí z Dubaje odlétáme jen s mírným zpožděním. Nástup autobusy je jeden velký chaos korunovaný vypouštěním lidí jen z předních dveří. V letadle ještě zbývají volná místa a je plné tak ze 3/4. Třeba moje trojka zůstala úplně prázdná. Okénka si moc neužívám a většinu letu naštěstí prospím. Nicméně při vzletu vidím krásně centrum Dubaje a užiju si pohled na Burdž Chalífu.

Den 6 (středa)
Po necelých šesti hodinách přistáváme v Budapešti. Z letadla se vystupuje autobusy. Na pasové kontrole to rychle odsýpá. Jdu do lajny pro EU. Pasovák jen vezme na půl vteřiny do rukou pas a pouští mě dál. Bytí v Budapešti si užívám. Po půl týdnu roušky všude na pouštním slunci si užívám, že si ji můžu sundat i na letišti. Negativní PCR už naštěstí k ničemu nepotřebuji a je na čase se trošku promořit a udržet vyšší hladinu protilátek v krvi.

V půl čtvrté se ocitám v příletové hale a řeším co dál. Naštěstí tu mám powerbank a nedokoukaný seriál a s tím přežívám do rána. V šest ráno si jdu zdejšího Sparu pro snídani. Tento malý supermarket tu má lepší nabídku jak Lidl v centru a ceny bez přirážky. Jen je dobré vědět, že je v přízemí terminálu 2B.

Váhám, zda se vyplatí na hodinu dvě jet do centra a kupovat kvůli tomu celodenní lístek. Moc se mi do toho nechce. Nakonec vsázím na jinou kartu - návštěvu budapešťského leteckého muzea s jménem Aeropark. Nachází se kilometr pěšky od letiště a dá se tam pohodlně dojít a není třeba kvůli tomu ani přebíhat žádnou dálnici. Přes letní období, které končí půlkou listopadu, má otevřeno každý den od 9:00 do 18 až 20:00. V zimě pak jen o víkendech v časech 9:00-16:00. Za návštěvu rozhodně stojí, pokud máte v Budapešti delší přestup a nechcete ho strávit pouze na letišti. Můžete zde obdivovat staré stroje  Malévu a mnohé z nich ještě sovětské výroby.

Po necelé hodince se vracím zpátky na letiště. Tentokrát mám mobilní boarding pass a neotočí mě zpátky k check-inu. V poledne mě čeká let Ryanairu do Prahy. Ta hodinka letu uteče rychle. Letadlo je tentokrát poloprázdné. V Praze se vystupuje opět autobusy. Zní v nich jako odrhovačka hláška "Připravte se na pasovou kontrolu." To potěší při letu ze Schengenu. Jenže na letišti už nikdo nic neřeší. Stolečky se smrskly na jeden a přesunuly se až za odběr zavazadel. Tam stojí jeden zmatený pracovník, kolem kterého lidi volně prochází a občas mu mávnou i certifikátem.

Na kolik to přišlo?
Pojištění u Axy v nejvyšším balíčku ... 408 Kč
Letenky Budapešť-Dubaj-Budapešť ... 125 kreditů + 22 kreditů za místa
Letenky Praha-Budapešť-Praha ... 43 €
Ubytování v Budapešti ... 35 €
24 hodinová jízdenka v Budapešti ... 1650 HUF
Ruské kolo v Budapešti ... 3000 HUF
3 noci v Dubaji ... 613 AED
Expo October Pass ... 95 AED
Expo pas na razítka jednotlivých pavilónů ... 20 AED
MHD po Dubaji ... 68,5 AED
Monorail na Palm Jumeirah ... 30 AED
Vstup do leteckého muzea v Budapešti ... 2100 HUF