V půlce září beru mámu na výlet s Wizzairem za pandemické kredity. V plánu je udělat si výlet na ostrov Capri. Počasí původně slibuje bouřkové přeháňky, ale těsně před letem se otáčí a celou dobu má být jasno až polojasno.
 |
| Vyhlídka z Monte Solaro |
Přípravy před cestou díky očkování nejsou moc intenzivní. Skládají se ze směny korun na eura, check-inu letenek (nově už jen 24 hodin předem) a vyplnění italského covid formuláře. Vůči minulku mi nejde vyplnit víc formulářů z jednoho prohlížeče. Že by nová fičura? Hotel byl rezervovaný už ze dřívějška.
Sobota
Odlet nás čeká v sobotu ve 12:30. Na letišti jsme dvě hodiny předem. Působí prázdným dojmem. Abychom při letu netrpěli hladem, jdeme navštívit Runway Restaurant, kde si dáváme vepřový steak už chvíli před jedenáctou. Vůči poslední návštěvě se cena nezměnila, ale provedení steaku ano.
Na security schytáváme dav koupáků mířících se Smartwings na Kanáry. To byla má nejdelší covidová fronta na bezpečnostní kontrolu. Trvala asi 10 minut. Terminál č.2 jinak skoro úplně prázdný. My odlétáme z céčka a samozřejmě od brány C18, která je v jeho dolní části a do letadla se boarduje autobusy. U brány se kontroluje jen letenka a doklad. O covidí formulář nebo test/očkování nikdo nejeví zájem.
Letadlo má na odletu zpoždění půl hodiny. Wizzí loterie nám přidělila sedadla A a C v jedné řadě. V letadle se change daří. Let je skoro plný. Po jeden a tři čtvrtě hodině přistáváme v Neapoli. Tam nás na bratislavský způsob popovezou 50 metrů autobus a vypustí nás kolem jedné termokamery do Itálie. Formuláře opět nikdo nechce.
Neapolské letiště žije a jsou tam davy. Vymotáváme se z davu a míříme k zastávce Alibusu. Cestou na nás pokřikují šedí taxikáři místních maršrutek, jestli nechceme do města nebo přístavu za 6 €. Nabídka to není tak špatná, když Alibus stojí 5 €, ale věřte v městě jako Neapol šmelinářům. To je skoro na úrovni Ria a jeho neoznačených taxíků. O pár minut později přijíždí Alibus. My jsme uvnitř mezi prvními. Netrvá dlouho a vytváří se dlouhá fronta dalších zájemců. Ne úplně všichni se dovnitř dostanou, ačkoliv řidič bere i na stání.
O patnáct minut a čtyři kilometry později, ocitáváme se v malé Africe, čili na Piazza di Garibaldi u hlavního vlakového nádraží. Zde máme taky ubytování v Hotelu La Stazione. Shodou okolností je ve stejné budově jako před rokem. Jen jiné podlaží - tentokrát v prvním patře. Celkově vzato hard product není špatný - pokoj s balkónkem a výhledem na Vesuv, klimatizace, televize a vlastní koupelna. Ale ten soft produkt už je horší. Sice úžasný recepční, ale recepce funguje jen zhruba od 9 do 19:00, nikdo na pokoji nevynese koš nebo nevymění ručníky. U tří nocí to už zamrzí.
Do západu slunce nám zbývají tři hodiny. Nejdřív jedeme do přístavu vystavit si naše online zakoupené lístky na Capri u Carremar. Online koupě byla fakt chyba už jen proto, že stejně musíme na pokladnu. Navíc v den odplutí jsou bez 1,5 € rezervačního poplatku. Jeli jsme tam metrem linky č. 1 - otřesný zážitek. V sobotu odpoledne interval aspoň 15 minut a beznadějně plné nástupiště už na konečné na Garibaldi. K tomu souprava kratší než je stanice a ve vozech žádná signalizace následující zastávky. Aspoň jsme se podívali na stanici Toledo, která bývá označována za jednu z nejkrásnějších na světě.
Po návštěvě přístavu pokračujeme v klasickém turistickém programu - podél Castel Nuovu k náměstí Piazza del Plebiscito, jež připomíná zmenšený Vatikán, až k Castel dell'Ovo. Poté se vracíme přes zastřešenou pasáž Galleria Umberto I skrz úzké uličky historické Neapole. Pomalu se smráká. Za pět dvanáct dorážíme k neapolské katedrále (Cattedrale di Santa Maria Assunta) a stíháme ji ještě otevřenou. Podle spousty židliček před katedrálou a opásaných lavic uvnitř se zdá, že mše se to konají pod širým nebem. Kolem brány Porta Capuana se vracíme k hotelu a cestou kupujeme u Turků za 4 € půlku kuřete s hranolky (ta cena je ještě výdělečná???).
 |
| Castel Nuovo |
 |
| Castel dell'Ovo |
 |
| Katedrála |
 |
| Asi už brzy budou Vánoce... |
Neděle
V neděli nás čeká časný budíček. V 7:55 nám odplouvá trajekt na Capri, tak se nějak musíme dostat k přístavu. Metro zavrhujeme jako nespolehlivý a zdlouhavý způsob dopravy, a proto jdeme pěšky. K snídani si kupujeme čerstvé croissanty. Naštěstí v tuto dobu je zdejší malá Afrika totálně mrtvá a nikde ani noha. Do přístavu se dostáváme se slušnou rezervou.
 |
| Výhled z pokoje na Vesuv |
Čeká na nás obrovská loď zvládající přepravit i auta. Zpočátku na ni skoro nikdo není. Až čtvrt hodiny před plavbou začíná doslova invaze a na lodi je hlava na hlavě. S údarem osmé vyplouváme. Čeká nás jeden a půl hodiny plavby. Během toho máme krásný výhled na Neapol a později na Capri. Na lodi je i bar. Ceny jsou tradičně vyšší než ve městě.
 |
| Hlavně že vadí auta se spalovacím motorem... |
Na Capri připlouváme chvíli po půl desáté. Čeká na nás krásný slunný den. Po 18 € si kupujeme okružní plavbu se zastávkou v Grotta Azzurra. Při koupi lístku se ještě extra ptáme, jestli je otevřená. Sice že dneska jsou horší podmínky, ale prý že ano. Připlouváme ke Grottě a z lodních ampliónů se ozývá, že litují, že Grotta Azzurra je teď uzavřená z důvodu vysoké hladiny vody. No, nic. Nepřestoupíme do další lodičky a nezaplatíme vstupné dalších 14 €.
Aspoň si prohlídneme ostrov Capri za všech stran spolu s jeho majákem, Bílou a Zelenou jeskyní, Marina Piccola, Slonem i skalami Faraglioni. Projížďka trvá jeden a půl hodiny. Po připlutí jdeme přístavem k funikuláru. Za 2 € kupujeme lístek na tuto pozemní lanovku. Funguje tu od roku 1907 a během 4 minut překoná výškový rozdíl 139 metrů. Naštěstí fronta není moc dlouhá a během 10 minut jsme v kabince. Jezdí tu nonstop sem a zpátky až do 22:00.
 |
| Grotta verde |
 |
| Faraglioni |
Z horní části městečka Capri po obhlídce kostela, v kterém se koná zrovna mše, pokračujeme k autobusové stanici. Tam v jedné frontě kupujeme zpáteční lístky do Anacapari po 4 € a v druhé o dost delší čekáme na nástup do autobusu. Jestli tohle je covidový provoz s násobně menšími počty turistů, ani nechci domýšlet, jak to vypadalo předchozí roky... Ve frontě tvrdneme určitě přes čtvrt hodiny. A to se tu nehraje na bezpečné rozestupy a řidič rve lidi do autobusu jen, co se vejde. Odjíždíme až třetím.
Řidič stoupá prudkými a úzkými serpentinami asi 100 dalších výškových metrů do městečka Anacapri. Jízda trvá asi 10 minut. Během ní se protijedoucí auta míjejí na centimetry. Z jedné strany skála, z druhé strany sráz. V Anacapri jdeme na Villu San Michelle (10 €). Jedná se o vilu švédského Axela Munthe postavenou na konci 19. století na pozůstatcích původní kaple. Byl to velký sběratel starověkého umění, milovník zvířat a proslavil se Knihou o životě a smrti (v originále nemá tak kreativní název - Boken om San Michele tj. Kniha o San Michele).
Po prohlídce vily jdeme na nedalekou lanovku na Monte Solaro (12 € zpáteční jízdenka). S 589 metry se jedná o nejvyšší kopec celého ostrova. Z vrcholu je pěkný výhled do všech stran. Cesta lanovkou jedním směrem trvá 12 minut a během té doby se solidně opečete na sluníčku. Nahoře nikdo nekontroloval lístek, tak by se asi dalo ušetřit 3 € příplatku za zpáteční jízdenka. Jít bych to ale fakt nechtěl.
 |
| Tady dole je Modrá jeskyně |
Improvizovaně řešíme oběd, procházíme se po Anacapri stezkou po jeho historických pamětihodnostech a pak se postavíme do další fronty na autobus zpátky. Tady by se dalo cheatovat a jít se postavit o jednu zastávku výš. Jen vědět, kde že to přesně je. Autobus tu totiž nezačíná, ale Mapy Google, Mapy.cz ani Moovit nejsou moc sdílné a místní značení je ještě na horším levelu než ony. Takže si počkáme dvacet minut a vezeme se narvaným autobusem na stojáka směrem dolů. Tuto trasu se nedá doporučit jít po svých. Ano, je to s kopce, ale na silnici se sotva vyhýbají auta a chodce tak budou lízat velmi těsně.
V horní části městečka se pokocháme výhledem, občerstvíme se a sejdeme pěšky do dolní části k přístavu. Času máme dost a nikam nespěcháme. Tak trochu doufáme, že bychom tam mohli najít nějaké podniky pro místní, ale podél celé cesty dolů je totálně mrtvo. Dole v přístavu si dáváme večeři. Restaurace zde mají istá kulturná specifíka. Například se platí coperto (stolovné za hlavu a ceny přestřelenější jak v Benátkách. Nacházíme jednu bez copperta a dáme si pizzu (7,5 €) a toast (5 €). Pět eur za kolu se nám zdá trochu moc i vodu za 3,5 € vynecháváme. Aperol za 11 € je třesničkou na dortě. V okolních restauracích jsou ale takové ceny zcela běžné.
Pozorujeme, jak kolem nás zapadá slunce a postupně se stmívá. V 20:55 nám jede loď zpátky. Najít na italském ostrově místo, odkud pluje vaše loď, není jen tak. Označení je prakticky nulové a musíte se ptát. Co naplat, že tam mají i čísla mol, když na webu ani na lístku to číslo není uvedené a na místě chybí jakákoliv informační cedule? Regulovčíci si tu léčí své komplexy a razí teorii žádné sezení na prázdném molu a všichni do fronty, kterou stejně nikdo nerespektuje.
Na loď čekají ve srovnání s ránem vysloveně davy. Tentokrát nás nepouští ven, ale jen do vnitřních prostor. Kajuta se zaplní aspoň z 3/4. Plavba je vůči ráno o půl hodiny kratší a trvá jen hodinu. Pěší cestu noční Neapolí neriskujeme a jdeme porůst pavučinami při čekání na další metro. Zase to trvá přes 10 minut...
Pondělí
Další ráno a další časný budíček jen o půl hodiny později než včera. Ke snídani opět zadělíme croissant, ale do přístavu protentokrát jedeme metrem. Máme štěstí a čekáme jen pár minut. V přístavu jsme chvíli po osmé a u společnosti MedMar kupujeme zpáteční lístky po 24,8 € na ostrov Ischia. Plavba každým směrem trvá 90 minut. Během té se nabízí doslova panoramatický výhled na celou západní část Neapolského zálivu a následně na ostrov Procida.
Na Ischii nemáme žádný komplikovaný plán. Dojít na zdejší hrad Castello Aragonese d'Ischia a navštívit zdejší pláže. Naše první dojmy z Ischie jsou, že je to ostrov důchodců. Je jich tu tolik, až to není hezké, a to platí včetně pláží. Zvláštní to místo.
Dojít k hradu nám trvá necelou hodinku. Čekali jsme něco o hodně menšího a taky nižšího. Fotky umí klamat. Tohle vypadá jako klon Mont Saint Michelle. Za 12 € kupujeme vstupenku a jdeme dovnitř. U pokladny zjistíme, že covid straší jen ve výtahu, a proto ho zavřeli a radši nechají lidi ve vedru supět po krytém schodišti. A na roušky se tu moc nehraje. Z původního hradu z roku 474 př. n. l. a jeho středověkých přestaveb tu zůstaly prakticky jen obvodové zdi. Ale z jeho hradeb se naskýtají nádherné výhledy na okolí. Stačí troška sluníčka a celý hrad spolu s mostíkem k němu se změní na fotogenický klenot.
Oběd operativně řešíme v místním pizza bistru, asi jediném místě po cestě, kde nahrají hru na coperto, 3,5 € za vodu a dvojmístných cen za hlavní jídlo. K tomu ještě většina podniků má zavřeno, protože je všední den a bylo teprve dvě odpoledne. Pak na chvíli zajdeme na nedalekou pláž. Není tu kousíček stínu a písek je došeda. Voda není teplá ani studená.
V pět odpoledne nás čeká loď zpátky do Neapole. Tentokrát jsme už poučenější a jdeme na krytou horní venkovní palubu, abychom si užili výhledy na okolí. Bohužel nám to dost kazí jeden uřvaný a nevychovaný infant, jehož buranští rodiče se uhnízdili těsně za námi. Tatínek k tomu na asiata si pouští videa bez sluchátek.
Po příjezdu do Neapol si jedeme užít metro. Linkou č. 1 jedeme na stanici Vanvitelli. Připomíná to spíš rally. Řidič prudce zrychluje a brzdí, brzdy se mu blokují a skřípou. Signalizace stanic samozřejmě neexistuje. S velkou úlevou vystupujeme a sítí podchodů se dostáváme k Funicularu Chiaia. Platí v něm běžné jízdné na MHD. Je dlouhý půl kilometru a má celkem čtyři stanice. Vzhledem svých kabinek připomíná lanovku na Petřín, ale nalézá se kompletně v podzemí. Vzhled stanic je dost podprůměrný a spíš se jedná jen o plesnivé díry v zemi plných pavučin, které kdysi mívaly bílý nátěr.
 |
| Funicular Chiaia |
U dolní stanice Parco Margherita hledáme deklarovaný přestup na metro linky č. 2 a stanici Amedeo. Informační cedulky samozřejmě chybí, tak to zachraňuje GPSka. Linka č. 2 je operována Trenitalia a připomíná spíš S-Bahn. Když člověk zapomene vystoupit, může dojet třeba až do Sallerna. To spolu nese i jinou libůstku - neplatí tu běžné jízdné na MHD, ale speciální tarif drah, který se kupuje v mnou milovaných automatech od Trenitalia se želví rychlostí. K večeři kupujeme u Turků další kuře. Stejný podnik o den později, o euro vyšší cena.
Úterý
V 10:30 nás čeká odlet z Neapole do Prahy. Kvůli tomu se zase moc neprospíme. V 7:30 už vyhlížíme Alibus na letiště. Slétnou se na nás opět šedí taxikáři. Vůči letišti šli s cenou o euro dolů a nabízí odvoz za 5 €, stejně jako Alibus. Nechceme mít problémy, tak čekáme dále na autobus. V 7:45 se objevuje přesně podle jízdního řádu. Na chvíli se zasekne v dopravní zácpě, ale i tak po čtvrt hodině jsme na letišti. Tam pro vchod na security vyžadují green pass (jejich termín pro covid pass). Security je rychlá.
Boardovat se začíná ještě, když na ploše nestojí letadlo. Pasažéry naženou do malého proskleného výklenku za bránou takřka bez sedátek. To nás nechává chladné a k odbavení jdeme mezi posledními. Letadlo se nakonec zjevuje a nástup do něj začíná téměř s časem původního deklarovaného odletu. Ale je rychlý a jen s 15 minutovým zpožděním odlétáme. Letadlo je prázdnější jak cestou sem (odhadem tak 70%), přesto je problém najít svou vlastní trojku. Pilot do Prahy zpoždění stáhne. Po přistání na nás stříkají vodu. Nejspíš vodní slavobrána, ale nerozumím tomu, proč je na druhém a ne prvním letu. Po příletu na letiště Praha nás čeká jízda autobusem na pasovou kontrolu. Ano, letěli jsme ze Schengenu na schengenský termínál, ale hlavy pomazané si to takto vymyslely.
Na kolik to přišlo?
Trajekt na Capri ... 37,3 €
Lanovka v Capri ... 2 €
Autobus do Anacapri ... 2x2 €
Vstupné do Vily San Michelle ... 10 €
Lanovka na Monte Solaro ... 12 €
Trajekt na Ischii ... 24,8 €
Vstupné na hrad na Ischii ... 12 €
MHD po Neapoli ... 6 €