Je to už víc jak tři roky, co jsem byl naposledy v Makedonie. Od té doby jsem se sem chtěl vrátit a podívat se na Ohrid. Loni už jsem měl letenky, ale nedaly se proletět bez testu tam a zpátky, tak jsem je nechal plavat a aerolince odmítnul přesunutí letů na nové časy. Vyšlo to až letos s covidpassem.
Moje nervy jsou podrážděné ještě z dělání doprovodu po Toskánsku skupině kamarádů, co byli tak boží, že si ani nezjistili vstupní podmínky do Itálie, na poslední chvíli vyplňovali covid formulářů a beze mě by ani netrefili z letiště... Tento výlet je naopak píseň osamělého šakala. Makedonie, covid a já.
Sobota
Užívám si víkend a trošku se prospím a vstávám v krásné 4:00, abych stihnul první ranní odjezd Regiojetu směr Vídeň. V žlutém vlaku zase nefunguje více věcí, než funguje. Nějaký servis se nekoná, ale aspoň jsou čerstvé noviny. Ale náhodou do Vídně dorazí na čas!
Do odletu mi zbývá něco přes čtyři hodiny. Mám těžký batoh, tak nic nevymýšlím a rovnou jedu na letiště. Rakušáci na nádraží i nástupištích oproti létu znatelně víc nosí roušky. Po letišti semtam pochodují policajti, aby dodali opatřením na významu. Wizzair mi udělil mobilní boarding pass, tak k přepážce nemusím. Proto jdu rovnou na bezpečnostní kontrolu. Tam moc lidí není, tak jsem za chvíli skrz.
Tentokrát jdu premiérově vyzkoušet vstup do salónku se zlatou kartou od Equa. Ve Sky Lounge je v recepci nějaká východňárka. Sice mluví slovensky, ale kuloví jí rozumím. Nicméně karta mě pouští bez poplatku. Salónek je dost plný a s úderem jedenácté nastává přímo salónkogeddon. Jak se během chvíle narve místo s jídlem. Tentokrát se tam ale překonávají a jako jídlo podávají rybu.
Koukám, že Austrian vylepšil covidovou buzeraci a všechny lety mimo Schengen odbavují z jedné brány s univerzální kontrolou. K letadlu jedeme autobusem, jako bych letěl odněkud z Prahy. Wizzair mi v sedačkové loterii přidělil místo u okénka nedaleko křídla.
Před dosednutím v Ohridu děláme vyhlídkovou otočku v Ohridu. Sedím uprostřed letadla a tady se vystupuje po schůdkách a na kontrolu jde po ploše. Smiřuji se s tím, že se na pasovou kontrolou dostanu mezi posledními. Ještě uplatním svůj talent a vyberu si tu nejpomalejší a nejdůkladnější frontu. Od září je pro vstup do Severní Makedonie potřeba mít očkování / test. Na pasové kontrole ho kontrolují (ale jen pohledem). A ani se nemají k tomu dát razítko do pasu (nejspíš to nově není třeba). Naštěstí můj odvoz z apartmánu má taky zpoždění, tak na mě ani dlouho nečeká.
Z letiště v Ohridu dřív jezdívaly do města červené doubledeckery. Nyní tu není po nich ani stopy a jste vydání na pospas místním taxikářům. Cena do města by měla být jednotná ve výši 8 € / 500 denárů. Proto jsem rád za svůj odvoz od apartmánu, který byl v ceně ubytka. Jízda do města trvá asi 20 minut. Nemile mě překvapuje zdejší terén, mnohem kopcovitější, jak jsem čekal.
Grigor Prlichev Apartments mě nadchnou. Nachází se v historickém centru kousek pod vrcholem kopečku a nabízí fakt nádherný výhled na jezero. V pokoji je i lednička a klimatizace. To vše za nějakých šest stovek na noc.
Za chvilku bude pět odpoledne. Slunce tu zapadá v sedm, tak mi zbývají dvě hodiny světla. Jdu se projít k jezeru do centra. Scházím dolů k pobřeží. Pobřežní kolonáda z počátku chybí. Na některých domech je vidět, že mají své nejlepší dny dávno za sebou. Většina je přesto krásně udržovaná. U mola zjišťuji, jak je to tu s loďmi a pak se vydávám hledat autobusové nádraží. Napoprvé neuspěji a musím se nechat poradit. A poté hledám zastávku autobusu do Sv. Naumu.
Lodě na Sv. Naum vyplouvají mezi 10:00 a 11:00. Mimo sezónu rozhodně o víkendu, přes týden těžko říct. Plují se dvě trasu, jedna do Sv. Naumu, druhá do Strugy. Ta se ale za mé návštěvy nepluje. Malá loď s více zastávkami je za 20 €, velká se zastávkou jen v Bay of the Bones a Sveti Naum je za 20 €. Ke Svetimu Naumu jezdí také městský autobus ze zastávky asi kilometr od mola. Platí se řidiči při nástupu 110 denárů (170 zpáteční).
Na Balkáně všeobecně bývá problém s autobusovou dopravou. Bývá hodně improvizovaná a je problém najít správné jízdní řády. Ohrid není žádnou výjimkou. Veřejná doprava je tu totálně v rozkladu. Autobusové nádraží leží asi dva kilometry od centra.
Neděle
Na pokoj se vracím až po setmění. Na neděli je předpověď počasí nic moc. Ráno mě ale přeci jen vítá polojasná a mírně zamlžená obloha, tak se přeci jen rozhoduji pro výlet lodí. Do odplutí lodě mám ještě spoustu času, proto mířím k ikonickému kostelíku Crkva Sveti Jovan Kaneo. Počasí je teď o dost mlžnější, tak výhledy nejsou tolik spektakulární, ale aspoň nepeče. Ještě mám čas tak se jdu podívat k pravoslavnému kostelu Света Богородица - Каменско. "Hm, neděle ráno asi není nejlepší čas. Mají tu mši."
Teprve kolem deváté se k molu vrací naháněči. Kupuji za 20 € u jednoho z nich lístek. Nemám z toho nejlepší pocit. Místo lístku dostávám vizitku. Naštěstí v 11:00 se vyplouvá. Sice nás přehodí ještě na jinou starší loď, ale pluje se. Jen slibované nápoje se nekonají. Na lodi je spolu s kapitánem 12 lidí.
Nejdřív doplujeme ke Crkva Sveti Jovan Kaneo a pak se otáčíme levým bokem obeplouváme jezero. Z lodi pozorujeme vilu Josefa Tita, rozeklané skály až zastavíme u Bay of the Bones. To je jedna pseudoarcheologická plovoucí pravěká vesnice určená pro instagram. Poté blízko proplouváme kolem městečka Trpejica a stavím u kostelu Sveti Zaum. Zde se dá doplout jen lodí a platí se 150 denárů. Kostelík je zrovna v rekonstrukci, tak toho moc vidět není.
 |
| Bay of the Bones |
V půl druhé doplouváme k hlavnímu bodu programu - Sveti Naum. Strávíme tu tři hodiny. Nejdřív si dávám pečené žebírko. V Makedonii ho zvládají bez kosti a je to spíš kousek vysušeného bůčku. Pak se jdu podívat ke klášteru, který stojí na malém kopečku. Je od něj pěkný výhled na jezero. Nicméně počasí zůstává stále dost mlžné. U vstupu do hlavní části kláštera vybírají a nevybírají vstupné zároveň. Píše se tam "ticket 100 MKD", ale výběr jen mávnul rukou, ať jdu. To se mi v Makedonii nestalo poprvé ani naposledy.
Sice jsem papírově necelý kilometr od hranice s Albánii, ale mezi ní a mnou stojí oplocený kemp. Proto se jdu jen projít podél jezera. Jestli je nějaké místo turistické, tak zrovna tohle. Táhne se tu několikasetmetrový zástup stánků a všichni mají řádnou turistickou přirážku. Náhodou i vysvitlo sluníčko, tak kupuji zmrzlinu a pivo a snažím se schladit. Nakonec na pár minut i zahučím do vody. Voda je opravdu průzračně čistá a je vidět několik metrů do hloubky. Jinak je ale značně ledová. Sice stále teplejší jak Balt, ale žádné žúžo labúžo to fakt není. Nazpět do Ohridu vyplouváme v 15:30. Plavba trvá něco pod dvě hodiny.
Brzy se stmívá. Za světla ještě stíhám obdivovat antické vykopávky, které tu jsou přístupné zdarma a bez hlídače. Stejně jako nedaleké antické divadlo. Po setmění ještě vyšplhám na kopeček k Samuelově pevnosti a k nedalekému Klášteru svatého Klimenta a Pantelejmona. U něj se nachází další vykopávky se zachovanými mozaikami, což teď v noci není moc vidět.
 |
| Klášter svatého Klimenta a Pantelejmona |
Pondělí
Dneska je jasněji. Ráno se vydávám zpátky ke klášteru. Ten je nyní zahalen slunečními paprsky a je od něj výhled na celé jezero a tentokrát si můžu prohlédnout i zdejší mozaiky. Při odchodu zjistím, že se tu platívá i vstupné. Týpek za pokladnou se mě plá, odkud jsem a když slyší, že Čechija, tak mávne rukou, ať jdu.
 |
| Klášter svatého Klimenta a Pantelejmona |
 |
| Vykopávky hned u něj |
Zadní cestou se opět vydávám k Crkvě Sveti Jovan Kaneo. Tentokrát je pohled na ní jak ze žurnálu. Pokračoval bych i k Samuelově pevnosti, ale je pondělí, takže má zavřeno. Blíží se oběd, tak vyhlížím místo, kde si ho dát. Ceny tu nejsou moc lidové. Dobře, ve srovnání s Prahou nebo Pisou je tu celkem levně, ale ne tak, kolik byste čekali někde v Makedonii. Nakonec si vybírám jednu reštyku na pobřeží. Na tabuli ještě v azbuce píšou, že dávají slevu 20% z menu. Dávám ji kuřecí kari. Jenže u placení mě stáhnou jako gringa a sleva nikde. Nemám nervy se hádat, tak jim aspoň píšu hezkou recenzi.
 |
| Sveti Jovan Kaneo |
 |
| Cockta aneb vždy si u něj vzpomenu na Dr. Cocteau z Demoliton Mana |
Odpoledne se jdu znovu podívat k antickému divadlu, tentokrát za sluníčka. Jenže mě dohání spánkový deficit, tak jdu na pokoj se chvíli prospat. K večeru se jdu ještě vykoupat. Voda je trošku studená, ale jde to. Jen se tentokrát odněkud valí smrad rybiny a když náhodou ne, někdo kolem mě kouří. Inu, Balkán. K večeři si dávám v místním grilu kuřecí steak za pár šupů. Takhle nějak si představujeme Balkán a poměry na něm. A pak pozoruji svůj poslední západ slunce na Ohridu.
 |
| Црква Богородица Перивлепта |
 |
| Freska uvnitř, co se na 99% neměla fotit. Ale stalo se. |
 |
| Poslední západ slunce na Ohridu |
Úterý
S majitelem ubytování jsem se domluvil, že mě opět hodí na letiště (tentokrát mu nabízím a dávám tržní cenu 500 denárů) a že můžu zůstat v ubytování až do dvou odpoledne, než pojedeme na letiště. Ráno využívám k cestě k Samuelově pevnosti. Ačkoliv se má otevírat v devět, tak pokladní dorazí se značným zpožděním. I tak jsem prvním návštěvníkem a užívám si celou tuto 1000 let starou pevnost značnou chvíli sám. Dá se vlézt i na hradby a pokochat se výhled na město s jezerem.
Cítím se ospalý, tak se v místní kavárně dopuji cappuccinem za cenu srovnatelnou s hipsterským karlínem. Za to mám výhled na jezero a kafe chutná fakt dobře. Surfuji přitom na internetu a recenze mě přesvědčí k návštěvu Robev Family House. A nelituji. Z ulice to vypadá, že se tam nachází jen lapidárium jakýchsi omláceným antických soch, ale je to mnohem víc. Expozice má tři nebo čtyři patra. První dvě jsou plné dobového nábytku a vysvětlují místní zvyky. V dalších jsou expozice antických nálezů včetně údajně veleznámé mramorové sošky bohyně Isis nebo zlatého pokladu. V posledním patře je obrovský vyřezávaný dřevěný sál. Dřevořezba je údajně pro Ohrid typická.
 |
| Mramorová soška bohyně Isis |
Po prohlídce mi vyhládlo. A marně hledám, kde bych si tu kolem poledne dal oběd. Všude tu mají jen pizzy, ale makedonskou pizzu fakt nechci nebo nóbl restaurace, kde vypadá, že kuchař ještě nedorazil do práce. V grilu za včerejška mě taky vypečou. Sice na webu píšou, že dělají už od dopoledne, ale v poledne ještě ani nemají roztopenou. Tak beru zavděk gyrosem.
V 14:00 na mě čeká odvoz na letiště. Zbavuji se svých poslední denárů a platím za jízdu. Letiště v Ohridu je fakt mrňavé. Dokonce tak, že na dnešek jsou v plánu už jen dva lety - do Vídně a Memmingheimu. Do haly pouští až nějaké dvě hodiny před odletem. Mobilní boarding pass je potřeba směnit za papírovou letenku, ale nejsou tu fronty, tak je to během chvíle. Security otevírají jen pro nás let a až za notnou chvíli.
Za kontrolou se nachází dvě brány, jeden duty free obchod a jeden bufet. Když nastává čas odletu, otevírají bránu a nikdo už nic nekontroluje. K letadlu se jde po ploše. Letadlo je celkem plné, ale podaří se mi vyhandlovat místo k okénku.
 |
| Rozloučení s Ohridem |
Přílet do Vídně je na čas. Tentokrát se mi dá, že rakouská ležérnost je pryč a jediné, o co se teď snaží, je dostat nás ke kontrole dokladů a pryč z letiště. Průchody k F a G bránám jsou uzavřeny musí se rovnou na pasovou/covid kontrolu. Je tu i speciální část pro tranzit do CZ/SK/HU, ale Makedonci se nacpou úplně všude.
Přílet v 18:10 do Vídně je na nic. Poslední vlak na Prahu od Regiojetu odjíždí v 18:39 a ten se jaksi nedá stihnout. Spojení od ČD v 19:10, ale není žádná záruka, že ho člověk stihne. A ty jejich včasné jízdenky se dají stornovat jen den před odjezdem se srážkou 3 €. Po příletu sice vidím, že bych ten vlak sice těsně, ale stihnul, avšak jízdenka už stojí jedenáctset, tak ve Vídni tvrdnu do 23:25, než odjíždím Flixbus z Erdbergu. Ten teď působí hnusněji než normálně. Nad ním teď opravují most, a to i v noci. A ani do salónku jsem se nepodíval kvůli obavám z covidových kontrol. Přecijen teď zabloudění v chodbách letiště je téměř vyloučeno...