Výlety po Toskánsku

První zářijový víkend se vypravujeme do Pisy. Pro mě je to skvělé příležitost, jak se podívat do Cinque Terre. Nakonec jedeme ve čtyřech a já postupně rostu, když se mě dvojička spolucestovatelů pár dní před odjezdem ptá, jestli něco potřebují pro vstup do Itálie nebo později nemá žádný ánung, jak se dostat z letiště.

Do Pisy přilétáme v osm večer s Ryanairem. Let z Prahy probíhá bez potíží. Pro něj jsem nám vybooval přední řadu, tak jsme se ani nemuseli strefovat s nástupem a jít jako jedni z posledních - místo v binu zbýt musí.

V Pise za 5 € bereme Pismover, což je letištní vláček, který vás vezme do centra. Během pandemie Italové zredukovali ostatní možnosti dopravy, tak nezbývá než jím vzít za vděk. Vzhledem k pár minutám jízdy je to ale značně přestřelené.

Od nádraží jdeme čtvrt hodiny potemnělými toskánskými ulicemi. Chvílemi připomínají nějaké blízkovýchodní město. Ubytováváme se ve Victoria Royal Hotel. Na papíře vypadá luxusně, ale realita trochu drhne. Na celý objekt je jen jeden výtah a během celého našeho čtyřdenního pobytu je mimo provoz. Pokoj má svá nejlepší léta taky za sebou. Dvě postele spojené v jednu manželskou jsou taky prima italská improvizace. To vše bratru za 1700 Kč na noc. To jen vystihuje, že hledání ubytování v Pise není žádný med a pokud chcete vlastní koupelnu a možnost pozdější check-inu, je to dražší sranda jak na Santorini nebo v Benátkách. Ještě před spaním jdeme na chvíli k šikmé věži.

Ráno se jdeme znovu podívat na šikmou věž. Hlavní důvod, proč je tu přítelkyně. Inu, co jiného dělat v Pise? Počasí nám přeje, je slunečno a bohužel už ráno pěkně teplo. Za 10 € si přikupujeme vstupenku do okolních objektů a postupně je procházíme (katedrála, klášter Camposanto a tak).

Klášter Camposanto

Odpoledne se přesouváme vlakem do Florencie. Po zkušenostech s prodejními automaty Trenitalia v Benátkách kupujeme lístky online. Chtějí sice pomalu vyplnit i číslo bot, ale je to rychlejší a příjemnější. Po hodině vystupujeme ve Florencii. Tam se touláme centrem. Náš hlavní cíl je zdejší Duomo. Ten je bohužel zrovna dneska mimořádně uzavřen, tak si ho prohlížíme aspoň zvenku.

Basilica di Santa Maria Novella, kam jsme nešli

Duomo, kam jsme se nedostali

Pak je čas na nějaký pozdní oběd. Ve srovnání s Benátkami jsme překvapeni, jak je to draho. Nakonec vybíráme bisteca fiorentina za 16,9 €. Je toho tak moc, že to pomalu nezvládáme ani sníst. A kdybyste si to chtěli dát taky, rozhodně nechoďte do restaurací, kde účtují podle váhy - nedoplatíte se.

Pomalu se blíží večer, tak se ještě jdeme projít k známému mostu Ponte Vecchio. Cestou míjíme i známé Piazza della Signoria. Nohy už máme uchozené, tak se vracíme k nádraží, kde bereme vlak zpátky do Pisy. Italská nádraží mají jistá specifika. Dost často vypadají jako kousek nepřátelské Afriky a kvůli covidovým opatřením není přímý přístup k perónům, ale musíte jít vyznačeným koridorem skrz kontrolu jízdenky a covid passu. Když to budete mít jako my, zbytečně se projdete půlkou nádraží, abyste se dostali zpátky k nástupišti č. 1, kolem kterého jste přicházeli.

Piazza della Signoria

Ponte Vecchio

Druhý den brzy ráno míříme vlakem do La Spezia. Známí, zmatkáři, zaspí, tak to máme sólo. V La Spezia bereme vlak do Vernazza, jedné z vesniček v Cinque Terre. Zajímavostí dopravy tam je, že vlaky mají omezenou kapacitu, a když pojedete v exponovaný čas, hrozí, že se na vás nedostane. Naštěstí to není případ tohoto zářijového pondělí.

Podle české wikipedie je Vernazza považovaná za nejhezčí vesničku z oněch pěti. Ranní slunce ale není rozhodně vhodné pro fotky. Nicméně dělá na mě příjemný dojem pozvolný sestup od nádraží do hlavní části vesničky u pobřeží. Je tu i minipláž, kde se dá vykoupat. Protože jsme si nevzali plavky a ručník, tak se uklidňujeme, že stejně vypadá špinavě. Mně se Vernazza celkem líbí, ale přítelkyni ne, proto po nějaké hodině a půl ji opouštíme ve prospěch vesničky jiné.

O pár minut později přijíždíme do Manaroly, s 350 obyvateli druhé nejmenší vesničky. Ta už tak přívětivý terén nemá. Do centra k moři se sestupuje prudkou cestou a na vyhlídku se opět šplhá do schodů. Přítelkyni se líbí zdejší výhled, tak si to sedneme a vychutnáváme si polední dietu.

Tou cestou po skále se jde na vyhlídku.

Na odpoledne míříme do naší poslední vesničky - Riomaggiore, jež je s 1700 obyvateli taky největší. Jestli byla Manarola náročná, není to nic ve srovnání s Riomaggiore. Příkré uličky a plno stoupání. Fotogenická je jedině zezdola od přístavu.

Kolem čtvrté to balíme a jedeme zpátky do Pisy. Tentokrát nás italské dráhy neženou s mezizastávkou v La Spezia, ale v Sarzaně. To je naprostá díra a čekání delší dobu na vlak tu musí být fakt lahůdka. Zdejší monitory s časy odjezdů se ani nezvládají poprat s italským sluníčkem. O jeden a půl hodiny dorážíme do Pisy. Tentokrát jdeme na podvečerní procházku k šikmé věži. Děláme pár fotek. Užíváme si duhu vytvářenou zavlažovači a večer se zastavujeme na pizzu a těstoviny.

Vlaky po Cinque Terre vypadají spíš jako nějaký derivát metra

Ráno se probudíme, pomalu pobalíme a na devátou jdeme na Pismover na letiště. Platíme 5 € a za pár minut vyjíždíme skoro naprosto prázdným vláčkem. Jezdí tu každých 5 minut. Na letišti nám stačí ukázat mobilní boarding pass a covidpas (oni mu říkají green pass) a jsme na security. Ačkoliv je před námi jen pár lidí, tak se vleče. I tak nám ale do odletu zbývají skoro dvě hodiny. Na bráně nikoho nějaký český formulář nebo covidpas nezajímá.

V Praze nás naopak odvážejí autobusem na schengenský terminál, kde hlavouni zřídili pasovou kontrolu. Asi neslyšeli o tom, že pro Schengen stačí i občanka. Policisté na ní jsou chytří jako rádio a na otázku, proč chtějí pas, zcela vážně tvrdí, že oni nevědí, odkud jsem na ten schengenský terminál přiletěl...