Za relaxem na Ohrid

Je to už víc jak tři roky, co jsem byl naposledy v Makedonie. Od té doby jsem se sem chtěl vrátit a podívat se na Ohrid. Loni už jsem měl letenky, ale nedaly se proletět bez testu tam a zpátky, tak jsem je nechal plavat a aerolince odmítnul přesunutí letů na nové časy. Vyšlo to až letos s covidpassem.

 

Moje nervy jsou podrážděné ještě z dělání doprovodu po Toskánsku skupině kamarádů, co byli tak boží, že si ani nezjistili vstupní podmínky do Itálie, na poslední chvíli vyplňovali covid formulářů a beze mě by ani netrefili z letiště... Tento výlet je naopak píseň osamělého šakala. Makedonie, covid a já.

Co vidět ve Skopje

Skopje je hlavní město Makedonie, malého balkánského státu, který byl až do devadesátých let součástí Jugoslávie. Má 537.000 obyvatel a většinu populace tvoří Makedonci a Albánci. Dominantním náboženstvím je pravoslaví, ale islám se dvacetiprocentní albánskou menšinou se rozhodně nenechá zahanbit.

Náměstí Makedonie se sochou Alexandra Velikého

Náměstí Makedonie tvoří srdce celého města. Dominuje mu obrovská jezdecká socha Alexandra Velikého na podstavci doplněná řadou menších soch po obvodu tohoto kruhového náměstí.

Vítězný únor ve Skopje

Je středa večer a slyším, jak v televizi žijí tím, že prezident Miloš Zeman přijal pozvání na sjezd komunistů právě v době výročí Vítězného února 1948. Proto ho jedu oslavit do Makedonie, jednoho z nejzastrčenějších koutů Evropy, který stále provází stín Titovy komunistické Jugoslávie. Schválně, kdo z vás někdy něco slyšel o této malé balkánské zemičce? (čtenáři Tonicových cestopisů pomlčí)

Náměstí Makedonie, Skopje

Varování: Tento stylizovaný cestopis může obsahovat notnou dávku ironie a nadsázky.

Proto, když se mi sešla příležitost v podobě víkendových letenek z Bratislavy za 25 € a nadále pokračující zkrácené pracovní doby, neváhal jsem a koupil jsem je. Divoký východ totiž umí být pěkně zajímavý a v každém případě bizarní. Od začátku to bylo vystavěno jako pěkně silné dobrodružství. Abych stihl páteční odlet z Bratislavy, musím z práce odejít ve tři a jet rovnou na vlak na Hlavní nádraží, kde mi odjíždí Regiojet na Bratislavu v 15:21. Kvůli tomu jsem ani nebral nějaké luxusnější ubytování a spokojil jsem se s levnou komůrkou v jednom hostelu. Ono se moc dobře může stát, že v metropoli nad Dunajem nestihnu letadlo. Stačí na to zpoždění vlaku i něco málo přes hodinu. A v zimě to je hned.

V pátek v práci končím už ve tři čtvrtě na tři a nasedám do metra. Na Hlaváku ještě zaskočím do Bily pro dvě bagety na cestu (tip: nejchutnější nakonec byla ta z chladícího boxu zabalená jen v potravinové fólii a stála jen něco přes 30 korun). Pak už svižným krokem mizím na třetí nástupiště k vlaku. Pod schody mě vyrazí dech přítelkyně, co tu čekala na mě. Neměl jsem nejmenší tušení, že tu bude. O to to bylo příjemnější překvapení. Blázínek. Na rozdíl ode mě neměla ponětí, že tu jsou tři tunely a já klidně mohl jít jiným. V každém případě, štěstí nám přálo.