úterý 6. března 2018

Vítězný únor ve Skopje

Je středa večer a slyším, jak v televizi žijí tím, že prezident Miloš Zeman přijal pozvání na sjezd komunistů právě v době výročí Vítězného února 1948. Proto ho jedu oslavit do Makedonie, jednoho z nejzastrčenějších koutů Evropy, který stále provází stín Titovy komunistické Jugoslávie. Schválně, kdo z vás někdy něco slyšel o této malé balkánské zemičce? (čtenáři Tonicových cestopisů pomlčí)


Náměstí Makedonie, Skopje

Varování: Tento stylizovaný cestopis může obsahovat notnou dávku ironie a nadsázky.

Proto, když se mi sešla příležitost v podobě víkendových letenek z Bratislavy za 25 € a nadále pokračující zkrácené pracovní doby, neváhal jsem a koupil jsem je. Divoký východ totiž umí být pěkně zajímavý a v každém případě bizarní. Od začátku to bylo vystavěno jako pěkně silné dobrodružství. Abych stihl páteční odlet z Bratislavy, musím z práce odejít ve tři a jet rovnou na vlak na Hlavní nádraží, kde mi odjíždí Regiojet na Bratislavu v 15:21. Kvůli tomu jsem ani nebral nějaké luxusnější ubytování a spokojil jsem se s levnou komůrkou v jednom hostelu. Ono se moc dobře může stát, že v metropoli nad Dunajem nestihnu letadlo. Stačí na to zpoždění vlaku i něco málo přes hodinu. A v zimě to je hned.

V pátek v práci končím už ve tři čtvrtě na tři a nasedám do metra. Na Hlaváku ještě zaskočím do Bily pro dvě bagety na cestu (tip: nejchutnější nakonec byla ta z chladícího boxu zabalená jen v potravinové fólii a stála jen něco přes 30 korun). Pak už svižným krokem mizím na třetí nástupiště k vlaku. Pod schody mě vyrazí dech přítelkyně, co tu čekala na mě. Neměl jsem nejmenší tušení, že tu bude. O to to bylo příjemnější překvapení. Blázínek. Na rozdíl ode mě neměla ponětí, že tu jsou tři tunely a já klidně mohl jít jiným. V každém případě, štěstí nám přálo.

Zasněžené pláně někde na česko-moravském pomezí

Když o deset minut později dosedám ve vlaku, zapípá SMSka od Wizzairu a štěstí dochází. U mého letu do Skopje očekávají, že bude mít zpoždění nejméně 2 hodiny a 30 minut. Na jednu stranu to znamená, že letadlo určitě stihnu, na druhou, že si na letišti počkám přes půlnoc a do Skopje dorazím nejdřív ve dvě ráno. Cesta vlakem se pomalu vleče. Za okny ubíhá mrazivá krajina. V Čechách takřka bez sněhu, až na Vysočině se objevuje pár nesouvislých centimetrů sněhové pokrývky.

Mám však nevítané zpestření - informuji ubytování o zpoždění, odpoví mi, ale já si nemůžu přečíst informace v notifikaci z aplikace Booking.com. Kliknu na ni a v aplikaci nic nového není. Řeším to i s českou infolinkou a nic až dodneška se na tom nezměnilo. Aspoň, že mi slečna na lince ty zprávy přečetla po telefonu.

U této cesty to nebyl první zádrhel s ubytováním. Týden před odjezdem si kontroluji rezervaci a všímám si kombinace check-inu do 0:00, nonstop recepce a mé asi nepotvrzené poznámky ohledně pozdějšího check-inu, kterou jsem zadával při rezervaci. Nemám stejně lepší náplň práce, tak volám telefonní podporu, jestli v systému nevidí něco, co já ne. Ne, kontaktují ubytování a dovolat se tam zvládnou až o pár dní později. S lítostí mi sdělují, že balkánské pojetí nonstop recepce je trochu svébytné a ubytovat se po půlnoci není možné. Využívám poslední den možnosti ubytování bezplatně zrušit a na poslední chvíli tak vybírám jiné.

V době, kdy projíždím Brno-Židenice na krajinu padá už úplná tma. Do Bratislavy dorážím s desetiminutovým meškáním, kvůli jednosměrnému provozu na kolejích v Praze. Bratislavské nádraží je silné retro. V automatu ochutnávám čokoládu za 30 centů. Není to žádná hitparáda, ale i díky ceně se umisťuje vysoce před její sestřenicí z Mekáče. Jen, co vyjdu, před budovu a kupuji si za 1,2 € lístek na autobus. Hned si to tam ke mně šine nějaká žebračka, jako bych už byl někde na Balkáně.

Přistání v Bratislavě

Na letiště mě za půl hodiny odveze autobus č. 61. Tam si s radostným očekáváním stoupnu do fronty u check-inové přepážky Wizzairu. Poprvé mě v mém leteckém životě čeká vyzvednutí meal voucheru. Těším se, jak si na účet Wizzairu dám teplou večeři. Od přepážky check-inu mě posílají k informacím, kde si ho mám vyzvednout. Tam mě čeká studená sprcha. Wizz se moc nepředal. Za dvouapůlhodinové zpoždění mi dává poukázku na 4 €. Za to si toho v Bratislavě moc nekoupíte. To máte tak na jednu bagetu (3,49 €) nebo jedno velké kafe s mlíkem (4 €). Kupuji si jednu bagetu a zbytek nechávám propadnout. V občerstvení totiž nemají nic do půl eura.

Poukázka Wizzairu na luxusní večeři na bratislavském letišti

Z nicnedělání a čtení skandinávské detektivky o Malém spasiteli, shodou okolností taky z Balkánu, mě vytrhne slovenské hlášení, že letadlo do Skopje bude připraveno o půl hodiny dříve. Anglicky pak ani ťuk. Fajn, místo ve dvě, tam budu jen v půl jedné. Nejraději bych tam byl až ve tři, aby už byla eurokompenzace. Snad příště. Možná kvůli zpoždění a pozdní noční době jsem byl ochuzen o legendární bratislavský boardovací autobus, do kterého všichni nastoupí, popojede 50 metrů a pak všichni vystoupí. Šli jsme klasicky po letištní ploše.

Letiště duchů. V době mezi desátou večerní a pátou ranní se čekalo na jediný let, a to ten můj, zpožděný

Letadla Wizzairu to zrovna není Royce Rolls s křídly, ani Mercedes. Rozestupy mezi sedadly jsou jen o kapku větší než u AirAsia. Letět s nimi od nás až do takové Gruzie musí být fakt gurmánský zážitek. Několik dlouhých hodin jako sardinka. Tento let naštěstí trval jen jeden a půl hodinu. Cestu zpestřovala skupina chlastajících Maďarů, než jim letuška zabavila Jima Beama a místo něj jim dala prázdný papírový kelímek jako cenu útěchy.

FlightRadar

Oproti zřejmě zaostalé Bratislavě, nevím jaký bláznivý statistik v novinách nedávno tvrdil, že Bratislavský kraj je nejvyspělejší region východní Evropy, jsme z letadla nevystupovali ani autobusem, ani po ploše, ale rukávem hezky v teple. Pasová kontrola byla taky dost bizarní podívaná. Byly tam tři druhy kontroly - pro Makedonce, pasy Evropské unie a pak ty ostatní. V příletové hale na člověka vybafla první velká jezdecká socha.

Je krátce před druhou ráno, před halou si čtu, že poslední autobus do města odjel v 0:30 a další pojede v 8:30. To je celkem dlouhý čas. Na stojanu vedle si můžu přečíst, že taxi do Skopje jezdí za fixní cenu 20 euro. Vzhledem k tomu, že je to do centra 26 kilometrů, to ještě jakž takž ujde, a zřejmě to nemám nejmenší šanci dojít. Jdu si dovnitř vybrat nějaké makedonské denáry. S Revolut kartu uspěji hned na první pokus bez nějakého dodatečného poplatku.

Postávám u taxíků a nakonec jsem sám odchytnut skupinkou tří mladých Slováků, slovo dá slovo a už se ve čtyřech dereme do taxíku. Z dálky už nás vítá nad městem tyčící se a bíle svítící Kříž tisíciletí. To určitě udělali naschvál islámvyznávající albánské menšině. Taxík staví ve tři čtvrtě na tři kousek od Náměstí Makedonie, vyměňuje si kontakty a loučíme se.

Je to k nevíře, ale Skopje je nasvícené i ve tři ráno.

Před třetí ráno projdu nádherně osvětlenou pěší zónou, která je kupodivu čistá, klidná i uklizená, a o čtvrt hodiny později se dostanu k hostelu, kde by mě měla čekat má komůrka. Vzhledem k problematickému chatu v aplikaci Bookingu, přesně netuším detaily. Dojdu na adresu, uvítá mě vývěsní štít City Hostel a otevřená branka, dveře dovnitř jsou taky otevřené. Nikde žádná recepce, jen jsou ve třech patrech troje dveře. S opatrností otevírám ty vepředu a vcházím do společenské místnosti. Na jedněch dveřích v ní je mé jméno a já o čtvrt na čtyři vcházím do svého pokoje.

Moje izbička za 13 euro na noc.

Za 13 euro na noc toho chtít moc nemůžu - je tam postel, noční stolek a dokonce okno. Na ubytko přerezervované na poslední chvíli to není zlé. Avšak ten neurčitý pach se blbě větral oknem, když venku skoro mrzlo. Jen jsem si představoval check-in méně v balkánském stylu.

Budík mě budí o deváté ráno. Nechci to tu jen prospat. Ve společenské místnosti si chvíli povídám španělsky a následně s majitelem, takovým sympaťákem, řeším placení a formální náležitosti.

Má prohlídka Skopje začíná jižně od centra. Na mapě v mobilu zkontroluji, že za mnou má být vidět Kříž tisíciletí a místo toho je vidět jen vrcholek kopce zahalený do mraků. Projdu kolem kostela Sveta Petka, kde zrovna mají bohoslužbu, a v nedalekém supermarketu zkontroluji místní ceny na spotřebním koši v podobě čokolády Milka, pečiva, mléčných výrobků a nějakých sušenek. No, žádná sláva, čekal jsem větší hity. Západní zboží dražší než u nás, jen to, co se vyrábí přímo tam, celkem ušlo. Když pomyslím na to, kolik tam vydělávají, docela je lituji.

Přes neutěšený Urban Park, který v tomto počasí a čase vypadá fakt strašidelně, pokračuji k začátku pěší zóny. Vévodí mu majestátní budova Skopje Muzej. Nachází se v ní, jak název napovídá muzeum. U vchodu mě uvítala prázdná seslička hlídače a nulové vstupné. Chvíli jsem váhal, zda je vůbec otevřeno. O pár minut později vstoupil španělský párek, který se tím nenechal vykolejit. V první místnosti jsou kosterní pozůstatky z pravěku, v druhém výstavním sále je dole vystavena keramika z různých historických období a v jeho horní části expozice věnována velkému skopjejskému zemětřesení z roku 1963. Tato budova ho jako jedna z mála přežila a od té doby jsou hodiny nad jejím vstupem zastavené. Ač jsme na Balkáně, expozice jsou moderní a výtečně udělané. To, kde jsme, si uvědomíte, až když uděláte pár kroků dozadu, kde by v každém jiném muzeu byla další expozice nebo nějaké pásky zabraňující vstupu. Tady není nic. Jen prázdné ponuré chodby s bincem po zemi.

Skopje Muzej se zaseklými hodinami zvenku
Muzej s expozicí k zemětřesení uvnitř

Od Muzej až k Náměstí Makedonie se vine Ulice Makedonie v podobě dlouhé pěší zóny. Je plná různých kavárniček a restaurací a večer to tu řádně žije. Ráno tu štěkne jen sem tam toulavý pes. Je to tak velké město, že ráno potkávám stejného toulavého psa, kterého jsem potkal i v noci po vystoupení z taxíku. Během procházky k Náměstí Makedonie si všimnete i pravoslavného Kostelu Svatého Konstantina a Eleny s nádhernými zlatými kopulemi, který je momentálně v rekonstrukci, vedle kterého se nachází Pamětní dům Matky Terezy. Tato světice je nejznámější makedonskou rodačkou nového věku.

Zleva socha Matky Terezy, Pamětní dům Matky Terezy, Kostel sv. Konstantina a Eleny plus nějaká věž.

Na Náměstí Makedonie si povšimnete toho, co je pro současnou Makedonii typické. Spousta obrovských soch na jakékoliv místě, kam se ještě nějaká dá postavit. Vévodí mu obrovská jezdecká socha Alexandra Velkého na podstavci, které zdatně sekunduje hlouček menších soch. Mimoto toto město je snad evropštější než samotný Brusel. Vlajky EU na každém rohu, platit se dá i eury včetně eurocentů. Kupředu pravá, zpátky ani krok!

U koně na Náměstí Makedonie

S tímhle přístupem možná už mohli být dávno v Evropské unii, jen by se nesměli přít s Řeckem o název. Řekové mají v Řecku provincii jménem Macedonia a dost se bojí, že by si ji mohli Makedonci nárokovat a kvůli tomu blokují jakékoliv rozhovory. Nedávno údajně došlo k průlomu. Prý s názvem Nová Makedonie. Doteď se oficiálně musí Makedonii říkat Bývalá jugoslávská republika Makedonie (anglická zkratka FYROM).

Kamenný most je prostý, funkční a bez jakýchkoliv okras. Adolf Loos by měl radost.
O pár metrů vedle jsou mnohem hezčí mosty

Z náměstí se dá dostat do staré turecké části města Kamenným mostem (Kameniot most). Z mého pohledu na tomto mostě není nic výjimečného, ale je symbolem města. Pochází totiž už z 15. století. Daleko fotogeničtější je mosty o pár set metrů vedle vedoucí k Archeologickému muzeu. Normálně bych se do něj třeba podíval, avšak venku to vypadalo na déšť, tak jsem ušetřil 300 denárů a šel jsem do Starého města (Stara Čaršija), ať si ho aspoň trochu užiju.

Přes řeku od Náměstí Makedonie je Archeologické muzeum

Na nábřeží míjím několikero stánků se suvenýry a hned se mě prodavači plynulou slovenštinou ptají, jestli jsem z Česka nebo Slovenska. To se mi normálně nestává. Ve Staré Čaršije (česky Starý Bazar) vejdu do prvního obchůdku se suvenýry a potkávám skupinku ze včerejška. Tohle město je fakt malé.

Momentka ze Staré Čaršije

Společně se vydáváme na pevnost Kale. Je z ní hezký pohled na město a za dobrého počasí i na Kříž tisíciletí. Jen na pár sekund vykoukne z pod mraků a hned se znovu schová. Opět se neplatí žádné vstupné a uvnitř to vypadá hodně improvizovaně. To se musí zažít. Ten kontrast je až zarážející. Nádherná památka, nesebrané olámané větve, kdysi pěkné kamenné cestičky, rozpadlé dřevěné schody a napůl postavená železobetónová budova (spíš z ytongu), pravděpodobně návštěvnického centra.

Z pevnosti Kale by měl být vidět i Kříž tisíciletí, avšak ouha, je schovaný pod mraky!
Jinak je z ní vidět celé Skopje. Paneláky, rodinné domky i památky. Vše vedle sebe
Kde se vzal, tu se vzal, nedokončený moderní kolos uprostřed pevnosti.

Počasí nám stále přálo, tak jsme se podívali na Meštiu Mustafa Paši, bohužel, zrovna byl čas modlitby, a pak se prošli k Starým bazarem. Obchůdků, restaurací a kaváren je tam dost. Jen je člověk musí hledat spíš u řeky. Poobědvali jsme v Restauraci Destan. Slovenská část si musela dát něco echt místního, tak si dala Tavče Bravče, což jsou vlastně vařené fazole (nebyla z toho zrovna nadšená). Já se spokojil s makedonským kebabem (3,5 €).

Mešita Muštafa Paši
Makedonský kebab, aneb udělej si sám
Trochu méně typický pohled na Starou Čaršiju. Copak mi to jen připomíná? Že by Barcelonu?

Pokud hledáte klasický bazar jako v Turecku, najdete ho na místě s označením Pit Bazar. To je obrovský trh pod širým nebem. Koupíte tam cokoliv od oblečení, přes nejnovější nesmysly z Aliexpressu až po ovoce nebo zeleninu. Mimochodem, tak hezké ovoce a zeleniny jsem už hodně dlouho neviděl. Každý kousek stejně krásný jako druhý, leskne se, nic omačkaného nebo černého. Ceny rovněž lidové. Ceny od 40 do 100 denárů za kilo.

Výstavní ovoce na Pit Bazaru

Protože den byl ještě mladý a Kříž stále zanořený v mlze, tak jsme si před vjezdem do bazaru, domluvili taxík, který nás vezme ke kaňonu Matka za cenu 20 euro. Stojí jich tam fakt vagón a pokud potřebujete taxík, patrně není lepší místo kam ve Skopje zamířit.

Do taxíku jsme se opět naskládali ve čtyřech a řidič nás vezl 15 kilometrů za Skopje. Cesta tam trvá něco přes 30 minut. U kaňonu je opravdu malé parkovišťátko, kde i v únoru zbývalo sotva pár míst k zaparkování. Řidič zaparkoval a šel nám dělat průvodce. Bylo to vtipné - my makedonsky skoro nic, on anglicky téměř nic, ale byl milý.

Kaňon Matka, s pro Čechy celkem komickým jménem, se nachází v soutěsce za přehradou, jež vytvořila i stejnojmenné umělé jezero na řece, s neméně nezvyklým jménem, Treska. Kolem něj se táhnou kilometry stezek. U vstupu se opět neplatí vstupné, je tam jedna turistická restaurace a vedle ní jeden kamenný kostelíček. Za 400 denárů na osobu si tu můžete pronajmout lodičku a udělat si hodinu a půl dlouhý výlet do jeskyně Vrelo. Má to své výhody. Určitě je to rychlejší než pěší chůze, uvidíte značnou část kaňonu a ještě navštívíte údajně nejhlubší sladkovodní jeskyni na světě. V únoru to má i své nevýhody. Na loďce je při té půlhodinové plavbě celkem zima. Avšak jako zkušený eskymák jsem plavbu zvládl. Jen ten vstup do nejhlubší sladkovodní jeskyně je dost vysoko nad břehem. Taxikář, když jsme ho vzali s sebou, zářil jako vánoční stromeček. Při tom bych čekal, že v Matce bude minimálně jednou týdně.

Jezero Matka

Kaňon Matka, s pro Čechy celkem komickým jménem, se nachází v soutěsce za přehradou, jež vytvořila i stejnojmenné umělé jezero na řece, s neméně nezvyklým jménem, Treska. Kolem něj se táhnou kilometry stezek. U vstupu se opět neplatí vstupné, je tam jedna turistická restaurace a vedle ní jeden kamenný kostelíček. Za 400 denárů na osobu si tu můžete pronajmout lodičku a udělat si hodinu a půl dlouhý výlet do jeskyně Vrelo. Má to své výhody. Určitě je to rychlejší než pěší chůze, uvidíte značnou část kaňonu a ještě navštívíte údajně nejhlubší sladkovodní jeskyni na světě. V únoru to má i své nevýhody. Na loďce je při té půlhodinové plavbě celkem zima. Avšak jako zkušený eskymák jsem plavbu zvládl. Jen ten vstup do nejhlubší sladkovodní jeskyně je dost vysoko nad břehem. Taxikář, když jsme ho vzali s sebou, zářil jako vánoční stromeček. Při tom bych čekal, že v Matce bude minimálně jednou týdně.

Je libo na měsíc na Měsíc? Tady máte ukazatele.
Matka
Jeskyně Vrelo v barvách disca
Jeskyně Vrelo
Loďař nám vyrazil dech svoji plynulou češtinou a slovenštinou. Jmenuje se Meti a prý u nás žil 35 let a teď se vrátil zpět do Makedonie. Když přijedeme znovu, tak zaručeně dostaneme slevu na kajaky.

Matka

Po při jízdě z Matky pomalu zapadalo slunce. Ve městě jsme se rozdělili. Já se vydal na pěší zónu hledat dobrou čokoládu. Zaplul jsem do jedné z nejlépe hodnocených kaváren a čokoládu měli vyprodanou. Tak jsem si dal aspoň capuccino. Počasí se už umoudřilo, tak mi cestu na hostel už ozařoval bíle svítící Kříž tisíciletí. Vědět, že lanovka jezdí až do 21h, asi bych se šel svézt. Takhle jsem došel zpět na hostel, chvíli si odpočinul a pak šel na noční sraz u koně se slovenskou skupinkou.

Mešita ve Staré Čaršiji

Zamířili jsme někam na večeři. Podle fotek na Wikipedii jsme skončili v restauraci v Kuršumli An, bývalém tureckém hostinci. Dal jsem si tam čaj s rumem na zahřátí (on to byl spíš rum s čajem) a nepohrdl jsem obloženou mísou místních specialit. Zbytek skupinky pak pokračoval degustací místních pokrmů. Já měl dost ještě z kebabu. Moc pochvalně se pak o místní kuchyni nevyjadřovali. Ono taky co chtít od uvařené zeleniny?

studená makedonská kuchyně
Vida, večer vykoukl i Kříž
Nasvícené Archeologické muzeum

V půl jedné jsme dostali tip od číšníka, kam jít dál kalit. Na diskotéku o pár set metrů vedle. Já se s díky odpojil. Hlava mi už třeštila a hlásila se o spánek. Asi už nebudu nejmladší. Druhý den jsem slyšel, že to tam bylo hodně divoké. Jen co barman uslyšel slovenštinu, začal jim nalévat jednu štamprli za druhou na účet podniku a trvalo to tak aspoň do tří.

Kříž chvílemi vypadal v noci fakt strašidelně.
Dopoledne jsme ve stejné sestavě vyrazili taxíkem za 10 € k místnímu akvaduktu. Čekal jsem od něj mnohem víc. Asi proto, že tento není můj první ani druhý. Pont tu Garde se špatně konkuruje. Tento akvadukt je z patnáctého století a skládá se z červených cihel. Nachází se na poli za městem a dá se tam dostat jen taxi nebo chůzí několik kilometrů zemí nikoho skrz něco, co připomíná slum.

Akvadukt ve Skopje není žádný zázrak

Po obědě na nás čekal řidič, s kterým jsme jeli na Matka, který nás vzal na letiště za 15 €. Takto to tu funguje. Jakmile s někým jednou jedete, dostanete slevu na další jízdu. Nejlepší bude se domluvit na další den už s řidičem z letiště. Cesta na letiště trvá půl hodiny. Vůči sobotě se dost ochladilo a venku začalo sněžit. Snad to nebude vadit při odletu.

Letiště ve Skopje je malé, proto pasová kontrola je spíš formalita i rentgen je rychlý. Jen já musel mít extra štěstí a chlápek od kontroly chtěl vidět můj batoh, že tam mám "mlinek za kafe". Fakt jsem v centru koupil malý mlýnek na koření v tureckém stylu (5 €), tak jsem ho vyndal a s nechápajícím výrazem, co by na něm jim mohlo vadit. Chlápek od kontroly ho s uznalým výrazem nechal kolovat mezi ostatními a po kolečku mi ho vrátil.

Kupodivu je ve Skopje na letišti větší provoz než v Bratislavě
Nastupujeme...

Na nedělním letu do Bratislavy jsem viděl známé tváře z pátku. Kéž bychom měli takové skvělé víkendové letenky i z Prahy. Tentokrát jsem dostal místo i u okénka. Až nad sever Srbska bylo zamračeno. Když se rozjasnilo, konečně, po několika desítkách letů jsem krajinu pode mnou spatřil bez smogu, bez zlověstné hnědé barvy na obzoru. Vydrželo to až za Budapešť. Stejně jako sníh, který zmizel pár desítek kilometrů před slovenskou hranicí.

Děcka, za chvíli přistáváme v Bratislavě.

V Bratislavě jsem tentokrát zažil jejich legendární jízdu autobusem, který mě dovezl k pasové kontrole. Vybral jsem si tu nejhorší frontu. Ty jejich rozsvícené tabule EU a ostatní nejsou fakt moc znatelné. V autobuse č. 61 do centra jsem pak potkal další spolucestující z letadla, kteří vyprávěli, jak na Matce potkali nějakého loďaře, co mluvil plynule česky. A my na to "Toho jsme potkali taky. To byl ujo Meti."

Trošku jsem se nechal unést názvoslovím a místo na Autobusové stanici jsem vystoupil na Hlavné stanici, kde jezdí vlaky. Měl jsem stejně 4 hodiny čas, tak jsem se aspoň prošel. Minule jsem neviděl Katedrálu sv. Martina. Teď jsem do ní jen nakoukl, byla tam bohuslužba. V centru jsem pokračoval svůj hon na dobrou čokoládu. Dal jsem si ji v jedné hipsterské kavárně. Celkem to ušlo, ale za 2,9 € bych čekal víc. Čokoláda v Západočeském muzeu v Plzni byla o půlku levnější a toto se jí mohlo rovnat jen stěží.

Kiska mě zase na večeři nepozval.
Katedrála sv. Martina, UFO a dálnice.
Bratislava večer

Z Bratislavy jsem naposledy jel autobusem před půl rokem, když jsem se vracel z Transylvánie. Mezitím si stihli zbourat autobusové nádraží Mlynské Nivy a přesunout si ho o pár set metrů vedle, jak jsem posléze zjistil. Ono jsem sice nejdřív byl na tom správné, ale když jsem na displeji u vchodu vepředu nenašel žádný spoj Regiojetu, všechno bylo podezřelo regionální, ani žádný žlutý autobus nebyl venku, tak jsem usoudil, že patrně jako jinde ve světě tu mají nádraží několik a z každého jezdí jiné společnosti. Avšak a 10 minut později jsem byl zpátky. Hlavně, že Regiojet stále prodává jízdenky na Mlynské Nivy a nikde v e-mailu mi nenapsal ani "ň". Nebýt tu o půl hodiny dřív, nevím, nevím. Novodobá Autobusová stanica je opravdu zajímavě řešená. Je spojená s výdejním místem Alzy a se showroomem v horním patře. To jsem ještě nežral.

Kulturní šok - hybrid Alzy a autobusového nádraží.
Vyřvává tu taky zelený skřet před Vánoci "100 tabletů týdně, 100 tabletů týdně"?

Žlutý autobus nezklamal. Jízda pohodová, opět jsem si přibral několik novin do svého novinového impéria a pustil nějaký film ze zábavního centra. Z teplých nápojů si dal čokoládu. Když vezmu v úvahu cenu (0 Kč) dosáhne na solidní 3 hvězdičky z pěti. Po těch třech čtyřech hodinách dost vyschne v krku. Vzal jsem si tedy poslední Kofolu za 15 Kč, neboť vodu už dávno neměli. Ve 23:20 mě uvítalo pražské autobusové nádraží Florenc, nějakých deset minut před příjezdem z oficiálního jízdního řádu. Doběhl jsem přímý autobus a o půlnoci už byl doma.

P. S. Příště musím být opravdu, ale opravdu stručnější...

Náklady:
Zpáteční letenka Bratislava - Skopje ... 24,98 € (mohla být ještě o 5 € levnější)
Vlak Praha - Bratislava ... 294 Kč
Meal voucher od Wizzairu ... - 4 €
Taxi z letiště do Skopje* ...  5 € (dá se jet také autobusem za cca 70 Kč, pokud se trefíte do jeho intervalu)
Taxi do kaňonu Matka* ... 5 €
Taxi k akvaduktu* ... 2,5 €
Ubytování na 2 noci ... 26 €
Vstupné do Muzej a na Pevnost Kale ... zdarma
Taxi na letiště * ...  4 € (dá se taky jet autobusem za cca 70 Kč)
Autobus Bratislava - Praha ... 225 Kč
* v čtyřčlenné skupince

2 komentáře:

  1. A kde se z toho výletu vytratila ta vaše přítelkyně z hlaváku?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to je odvrácená stránka toho, když letenky kupujete x měsíců dopředu za 25 eur...

      Vymazat

Děkuji za Váš komentář :-)