S přípravami začínám jen pár týdnů před odletem, protože mi má drahá polovička dlouho nechtěla říct, zda se mi bez ní chce na Kavkaz. Nicméně letenku Vídeň-Jerevan mám už přes rok a do Arménie jsem se už dvakrát chystal. Loni na Velikonoce a letos v zimě. Obojí zrušeno kvůli covidu.
 |
| Sevanvank, Arménie |
Na konci září si prohlížím svůj seznam letů a vidím tam svůj změněný let Praha-Kutaisi, koukám na datum a dostávám nápad. Spojím Jerevan s Kutaisi. Ještě letmé zkontrolování vstupních podmínek a jde se na to. Experti ve Wizzairu mi posunuli let a automat zvládl přehodit Praha-Kutaisi-Praha na Kutaisi-Praha.Kutaisi a já si chci ponechat jen půlku letenky. Tak to nejde tak hladce a musím asi čtyřikrát urgovat, než se to podaří. Poprvé se taky setkávám s hláškou "Your booking is overpaid". A nejlepší je, že kvůli tomu nejde udělat check-in. Rozuměl bych tomu při underpaid.
Týden před odletem se vynořuje jiná jobovka. Mezi Jerevanem a Tbilisi chci přejet vlakem. Vyplním si gruzínský vstupní formulář, kterému kdoví proč chybí datum vstupu a v e-mailu s potvrzením se začtu do textu a dozvídám se, že pro vstup po zemi nebo po moři je vyžadovaný PCR test po všech včetně očkovaných. Nadávám jako křeček. Buďto mi to při prvotní kontrole uniklo nebo to změnili. Znamená to buďto si dělat test v Jerevanu, nebo využít let Jerevan-Vídeň a vykašlat se na Gruzii. Náhoda mi nakonec celkem přeje a najdu docela rozumně naceněný let Jerevan-Tbilisi od společnosti Armenian Aircompany. Pro letecký vstup do země totiž žádný test netřeba...
Den 1 (neděle)
Nastává neděle a budík mi zvoní v příjemných 3:30 ráno. Posouvám se na Hlavák, abych stihl odjezd Regiojetu do Vídně ve tři čtvrtě na pět ráno. Vlak se tentokrát nezastaví nikde v polích a dokonce funguje i topení a po čtyři a půl hodinách vystupuji ve Vídni. Mám tu nějaké čtyři hodiny před odletem čas.
Kupuji celodenní jízdenku s rozšířením na letiště a jedu do centra. Vybavuji si, jak jsem tu loni šel s vypadlou plombou a u Café Sacher nebyla ani noha. Minulost se bohužel neopakuje a venku na nachlazení čeká aspoň tucet lidí. Frontový bojovník nejsem, tak se sbírám k mému plánu B - Haus des Meeres, velkému vídeňskému akvárium. Aspoň tak ho nazývají.
 |
| Sv. Štěpán |
Haus des Meeres se nachází v centru poblíž stanice metra Neubaugasse. Nachází se ve věžáku. S tím se pojí jedno úskalí - pořád musíte chodit po schodech a na celou budovu je jen jeden nebo dva výtahy. Sem by se fakt hodil pater noster... Uvnitř je přes deset poschodí. Ze střechy je ale pěkný výhled. V marketingových materiálech se pyšní velkými akvárii, ale jaká je realita? Ty akvária fakt zas tak velká nejsou. K tomu tam mají dost terárií (třeba jedno s fakt velkými hady) nebo jednu pralesní expozici s opičkami, kde se taky chodí po schodech. Jen je otázka, jestli to stojí za těch 20,9 € vstupného, když k tomu ještě v šatně s lockery musíte obětovat 50 centů nebo jedno euro a automat Vám tu minci na rozdíl od mnoha jiných na podobných místech prostě nevrátí. Zapomnětlivci si dost připlatí.
 |
| Haus des Meeres |
 |
| Výhled se střechy |
Po prohlídce akvárka je už na čase jet na letiště. Protože mi Wizzair vystavil mobilní boarding pass, nemusím k přepážce a jdu přes security rovnou do salónku. Tam na mě tentokrát čeká segedínský guláš. A ve srovnání se školní jídelnou, kde jsem ho měl naposledy, je fakt vynikající. U brány to s kontrolou covidových papírů taky nepřehánějí. Kouknou na letenku, na pas a letmo na očkování.
S mírným zpožděním někdy kolem půl čtvrté odlétáme směr Jerevan. Letadlo je celkem plné, ale pár volných míst se najde. Wizzair mě měl rád, tak mi nadělil místo do uličky. Po tři a půl hodině letu přistáváme v Jerevanu. Venku je už tma. Nejdřív mě čeká pasovka, kde se zdržím s pohraničníkem, který cítí nutnou potřebu si prohlížet každou stránku mého pasu. Pak prochází skrz duty free k zavazadlovým pásům. Za celní kontrolou stojí další policajti a znovu kontrolují očkování. Pak je člověk vypuštěn do příletové haly. Všude pokřikují taxikáři, ale mám štěstí - před halou stojí maršrutka, která mě za 300 AMD odveze v mžiku do centra.
V potemnělém městě z ní vystupuji kousek od opery. Je chladněji, než jsem čekal, přesto tu všude nabízejí zmrzlinu. Za 10 minut dojdu pěšky do hotelu Mashtots. Tam jaksi neprochází má platba kartou a recepční jen pak nezúčastněně konstatuje, že dneska to stejně nikomu nešlo. O něco později si udělám výprava do bankomatu a supermarketu a jdu spát. Jen tak mimochodem, supermarkety tu jsou otevřeny nonstop. Jak ohodnotit hotel? Postel i koupelna tam je, klimatizace funguje, ale je to tak trošku nablýskaná bída, protože v koupelně cítím smrad z odpadu a pokoj je v nižším přízemí s okny v úrovni chodníku. Určitě jsem na tom ale líp, jak pokoje přes chodbu naproti, které žádné okno ani nemají. Za nějakých sedm stovek na noc jsem čekal víc.
 |
| Kompoty jedou |
Den 2 (pondělí)
V Jerevanu je o dvě hodiny víc jak u nás, a tak když se probudím v šest a ne a ne usnout, je fakt kurevsky brzo. Teprve za chvíli vychází slunce. Avšak dneska se to hodí. Obloha je jasná a já chci hned z rána ke Khor Virap. Ulice jsou v sedm ráno totálně liduprázdné. Je poznat, že obchody se tu otevírají teprve mezi desátou a jedenáctou. Snídaně na hotelu je oficiálně taky až mezi 9:00 a 11:00.
 |
| Nikde ani noha |
 |
| Náměstí Republiky |
Tip: Pro vyhledávání dopravního spojení po Armínii používejte https://t-armenia.com/en.
Podle návodu dojedu na Hlavní nádraží (z kterého skoro nejezdí žádné vlaky) a hledám tam danou maršrutku. Před hlavním vchodem není, ale zezadu už jsou. Na všech se ale píše jen něco v arménském písmu. Každá z nich má nějaké číslo linky. Ale ta čísla linek google vůbec nezná. Nakonec jsem ukecán taxikářem, ať tu třičtvrtě hodiny nečekám na bus, co staví v polích, ale za 7000 AMD s ním jedu tam a zpátky.
 |
| Hlavní nádraží v Jerevanu |
Na Kavkazu jsou dva typy taxikářů - co jezdí rychle anebo ukrutně pomalu. Ten můj je postarší pán a holduje pomalé jízdě. Myslí si, že ačkoliv dělá na silnici různé prasárny, jsou bezpečné, protože nejede rychle. Každopádně oba dva typy taxikářů nejsou připoutání a nebojí se koukat do mobilu za jízdy nebo telefonovat. Kvůli tomu má jízda trvá spíš tři čtvrtě hodiny.
 |
| Malý a velký Ararat cestou po dálnici |
Kolem půl desáté přijíždíme ke Khor Virapu s Araratem skvícím se v pozadí. Vedle něj je vidět i Malý Ararat, jak ho místní nazývají. Cesta od parkoviště ke klášteru vede nahoru po pár desítkách schodech. Khor Virap je starý klášter pocházející až ze 7. století, v současnosti se nacházející jen 8 kilometrů od turecké hranice. Pokud čekáte rozsáhlý areál a úžasné pravoslavné mozaiky, budete zklamaní, projdete ho za 5 minut a uvnitř najdete jen holé očouzené zdi. Za dalších 10 minut vystoupáte na přilehlý kopec a vrátíte se zpátky. Na to, že je ráno, tak sluníčko už solidně peče.
U hlavního nádraží se ocitám zpět někdy kolem půl jedenácté. Vracím se k hotelu na přeskupení sil. Stíhám to tam ještě před jedenáctou, tak poobědvám snídani. Posléze vyrážím za město směr Garni a Geghard. Maršrutky tam jezdí z Gai Bus Station, kam dorážím trolejbusem za pár šupů (50 AMD). Tam naskočím do první maršrutky a o 10 minut později se už vezu do Garni (300 AMD). Bohužel si v arménském textu všimnu, že jede taky do Goghtu.
 |
| V Goghtu dávají lišky dobrou noc. |
V Garni se znovu ocitám po jeden a půl hodině. Je tak hezky, až je mi z toho vedro. Během pěti minut jsem od maršrutky až u vchodu. Jako v jedné z mála arménských památek, které jsem navštívil, se tu platí vstupné. Pro cizince je 1000 AMD. Garni Temple je jediný zachovalý římský chrám na území celého bývalého SSSR a pochází z 1. století. A fakt stojí celý včetně střechy.
Během čekání na maršrutku zpět do Jerevanu se zvládnu schladit, koupit v sámošce vodu a autobus stále nikde. Nakonec dělám dobrý skutek a beru taxi za 2000 AMD u starého dědouška v oprýskané ladě, abych toho v zápětí hořce litoval. Její přední nárazník nějak moc dobře nedržel, to jsem viděl ještě před nástupem. Pravé přední dveře nejdou zavřít a pásy samozřejmě neexistují. K tomu na tachometru je trvale zaseknutá dvacítka. Něco mi říká, že to auta při té rychlosti nedávno havarovalo.
Naštěstí jízdu přežívám ve zdraví. V Jerevanu ještě zbývají dvě hodiny do západu slunce, tak se trolejbusem odvážím do místní zoo. Za 800 AMD kupuji lístek a jdu dovnitř. Je to snad nejnižší vstupné do zoo, co jsem zažil (bacha, o víkendu se platí 1200 AMD). Zoo je krásně udržovaná, většina výběhů působí moderně, jen škoda, že už nezbyly peníze na více zvířat - je tu jeden velbloud, jeden slon. Za to spousta koz a medvědů.
Těsně po západu slunce se dostávám na Náměstí Republiky a posléze přejíždím ke katedrále Saint Gregory The Illuminator Cathedral. To už je kolem úplná tma. Citelně se ochladilo, tak mě přilehlý lunapark nechává klidným. Navíc po nedávné polské EnergyLandii, je to jen slabý odvar.
 |
| Bajkal na dobrou noc :) |
Den 3 (úterý)
Stává se m. stoletíalý zázrak a ve tři čtvrtě na osm chytám v hotelu snídani, ačkoliv oficiálně má být až od 9:00. Další mé kroky směřují na Severní autobusové nádraží. Abych se tam dostal, beru autobus z centra a skoro hodinu s ním jedu až na předměstí. Jízda arménským autobusem je zážitek. Je narvaný k prasknutí, nikdo nemá roušku a citelná část osazenstva pokašlává suchým kašlem. Stanice se nehlásí a vlastně se ani nestaví v přesně určených stanicích. Kvůli tomu přejedu o čtvrt kilometru autobusák, protože nikdo na něm nevystupoval. Tak se vracím po krajnici na několikaproudové výpadovce.
 |
| Severní autobusové nádraží |
Na autobusáku to moc nežije. Ale pokrok pronikl už i sem. Jízdenky se nekupují v maršrutce, ale na kase na nádraží. Maršrutkář mi poradí, že pro jízdu do Sevanu si mám koupit jízdenku do Martumi. Stojí to 1200 AMD a další skoro hodinu si počkám na odjezd. Nejede se podle času na jízdence, ale až když je plno. A plno znamená plno. Postaví se židličky do uličky a i na nich sedí cestující.
 |
| Jezero Sevan |
Cesta k jezeru Sevan trvá něco přes půl hodiny. Ale buďto maršrutkář byl idiot nebo já, protože před městem Sevan zahýbá doprava na silnici kolem jezera a nestaví. Od nástupu vím, že mezi pasažéry je Kanaďan, co jede do Noratusu na hřbitov. Já moc družnou náladu neměl a mlčel jsem a kupodivu moje chabá ruština stačila na to, abych nevzbudil podezření, že jsem cizinec.
Díky tomu vím, kudy ta dodávka pojede dál. Do Sevanu se mi vracet nechce, tak si požádám o zastávku u klášteru Hayravank. U Noratusu se bojím, že by to byla příliš velká díra a příliš daleko, že bych nesehnal žádnou dopravu a když nějakou, tak za naprosto nesmyslnou částku. A ukázalo se, že Hayravank je naprosto stejná díra. Je tu jen pár chalup a jeden klášter pět minut pěšky od hlavní silnice. Klášter Hayravank pochází z 9. století a leží přímo břehu jezera. Lepší doba pro návštěvu je odpoledne, kdy není proti světlu. Já tu jsem ale ještě před polednem a jako jediný návštěvník. Klášter velikosti malého kostelíka mám prohlídnutý za 5 minut.
 |
| Klášter Hayravank |
Když jsem šel ke klášteru, tak se zdálo, že na mě maršrutka z nepochopitelných důvodů čeká, ale když se dostávám zpátky k hlavní silnici, tak se žádné překvapení nekoná a nestojí tam. Koukám se kolem a propadám mírnému zoufalství. Nikde nic a vzpomínám si na mé včerejší úspěchy se stopováním. Avšak Hospodin má rád trouby, tak zastavuje hned první auto. Z řidiče se vyklube černý taxikář a za 2000 AMD mě hodí k Sevanavanku (klášteru za městem Sevan). Je to taky Lada, ale proti včerejšku přímo model de lux. Dveře fungují, tachometr taky, jen pásy stále chybí.
 |
| Klášter Sevenavank |
O půl hodinu vystupuji u kláštera kousek od Sevanu. Tady už je turistická infrastruktura se vší parádou a hned po vystoupení se na vás vrhnou stánkaři. Klášter pocházející z 9. století se v současnosti nachází na poloostrově. Ale nebylo to tak vždy. Před Stalinovými experimenty, kdy hladina jezera Sevan poklesla o 20 metrů, se nacházel na ostrově. K Sevanavanku vede 230 schodů. Výhledy ale stojí za to. Nicméně na samý konec poloostrova vás vojáci nepustí. Pod klášterem se nachází brutalistní perla Dům spisovatelů postavený v 30. letech. Šplhat další schody dovnitř zájem nemám, tak se kochám jen zvenku. Nicméně je stále funkční a dá se v něm vychutnat třeba káva. V jedné turistické restauraci neodolám a za nějakých 2700 AMD si dávám denní menu s místní rybou. Chutnalo dobře.
 |
| Dům spisovatelů |
 |
| Jedna ze zdejších pláží |
Doba pokročila a je čas se vrátit zpátky do civilizace. Kolem jezera není žádná autobusová zastávka a dopravní web https://t-armenia.com/en se tváří, že ze Sevanu nic nejezdí. Dohodnu se s týpkem, co tvrdí, že jezdí za stejné ceny co Yandex. Na displeji mu ukazuji, kam že to v Jerevanu chci a podáme si ruku, že 7000 AMD. Zase Opel, zase bez pásů a řidič kouří. Tentokrát umí i pár slov. Nebyl by to taxikář, aby se původní domluvu nesnažil změnit. Troška asertivity ale pomáhá.
Před třetí odpoledne se ocitám před Tsitsernakaberd, u arménského pomníku genocidy. Zvláštní to pocit být na takovém místě. Turci během let 1915-1918 vyhladili na 1,5 miliónů Arménů. Od památníku je i pěkný výhled na město.
Po prohlídce to beru kolem brutalistního After Karen Demirtchian Sport/Concert Complex na autobus. Tím se svezu k Parku vítězství. Ten se spolu s přilehlým jezírkem Areni nachází v horní části Jerevanu a je z něj pěkný výhled na město. Taky se tu nachází socha Matky Arménie. Původně tu místo ní stála socha Stalina. Jako v každé postsovětské zemi se kolem sochy matky vlasti rozprostírá slušný zbrojní areál.
 |
| Kostelík kousek od Parku pobedy |
Hned přes silnici se od parku nachází Památník 50. výročí Arménské SSR. Ta leží na vrcholu nedokončené Kaskády. Kaskáda je gigantické vápencové schodiště, které začali stavět v roce 1971 a stále není dokončené. Je 118 metrů vysoké a v dokončené části se můžete nahoru svézt i eskalátory. Tady se mi po třech dnech schová Ararat do mraků a po zbytek pobytu se už neukáže.
 |
| Kaskáda stále není dokončená |
Trolejbusem se přesouvám k Modré mešitě. Na zdi mají napsané jakési návštěvní hodiny, které nesplňuji, ale místní se tím nenechávají rozhodit, tak já taky ne a díky tomu se dostávám aspoň do areálu. Naproti se nachází budova městské tržnice, kterou ale během covidu předělali jen na velký supermarket. Inu, život je změna.
 |
| Městská tržnice, dnes supermarket |
Dneska si zasloužím pořádnou večeři a mám chuť na šašlik. Na prvním místě, ačkoliv jsem uplatnit pozorovací talent, že tam mají fakt maso na rožni, mi z něj zase vytvoří šavarmu. Proto si dávám ještě druhou večeři, kde jsem už úspěšnější. V přepočtu za necelých 60 Kč si tu dávám šašlik a za dalších 45 Kč výborný jahodový fresh. Sice to má být fastfood, ale na jídlo si tu počkám dobrou půlhodinu. A místní si tu v klidu i zapálí.
Den 4 (středa)
Můj poslední den v Arménii nezačíná tak brzy jako ty předchozí. Tentokrát už nechci jet nikam daleko za městem. Jen se po snídani jdu projít. Mým cílem je Kond, tedy stará původní čtvrť. Mám z ní dost rozporuplné pocity. Zdejší baráky jsou polorozpadlé bouračky a krásu v nich marně hledám. Naopak se cítím jako někde ve slamu a střechy z vlnitého plechu od mého pocitu nijak nepomáhají. Proto se velmi brzy stahuji pryč.
 |
| Ararat banka |
 |
| Likérka Ararat |
 |
| Údajně historický Kond |
Přes Náměstí Republiky to beru na metro a ještě se chvíli povozit. Nicméně zdejší stanice moc krásy nepobraly. V hotelu dělám před oběd checkout a jdu na šašlik. Tentokrát kuřecí. Avšak za delší čekání dostávám méně chutnou kombinaci jak včerejší vepřové.
 |
| Vepřový šašlik byl lepší |
Do odletu do Tbilisi v 17:15 ještě zbývá kupa času. Proto beru taxíka a za 5000 AMD dělám menší okruh. Nejdřív se jedu podívat do Vagharšapatu na Etchmiadzin, sídlo arménské církve. Zdejšímu areálu s katedrálou se občas přezdívá "Malý Vatikán". Katedrála pochází ze 4. století, avšak v současnosti prochází renovací a její vnitřní prostory nejsou přístupné veřejnosti.
Pak se přesouvám k ruinám katedrály Zvartnots. Platím 1300 AMD vstupné a půl kilometru jdu pěšky vyprahlou cestou, kde postávají toulaví psi. Poté se zjeví ruiny této původně 45 metrů vysoké katedrály pocházející ze 7. století. Na to, že se v ruinách nachází už tisíc let, je překvapivě zachovalá. Ararat v pozadí kvůli oblačnosti bohužel chybí.
Na letiště se dostávám dvě a půl hodiny před odletem. Taxikáři nechávám i zbylé drobné, protože mně k ničemu už nejsou. Pro letenku Armenianu musím k přepážce na check-in (online check-in nět). Ten se otevírá až necelé dvě hodiny před odletem. Naštěstí moc lidí spolu se mnou neletí. Kromě mě už jen dalších 7 statečných. Tak fronta není nijak extra dlouhá. Zběžně se kontroluje gruzínský formulář, pas, rezervace a očkování. Tentokrát stačí jen PDFko od druhé dávky.
Security je rychlá. Kolem brány postupně přibývají další a další lidé, ale jak se postupně ukazuje, neletí do Tbilisi, ale do Ruska pozdějším letem. Naše letadlo ale má zpoždění. V čase, kdy měl končit nástup teprve přilétá. V době odletu se začíná nástup. Při něm je zvláštní pocit stát v osmi v nástupním mostě a čekat na uvolnění pásky.
 |
| Arménština se zdá jako značně neúsporný jazyk |
Bohužel pro nás, letadlo ale je skoro plné a ukazuje se, že se jedná o let Armenianu z Vnukova s mezipřistáním v Jerevanu. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Zejména když do nich promlouvá ban přímých letů mezi Gruzií a Ruskem. Tomu odpovídá i pokašlávající letadlo plné nevychovaných pasažérů.
Let trvá půlhodinky. Žádný servis se nekoná, tak ani nezhodnotím roztíratelnost arménského másla. Po přistání nadchází pasová kontrola. Kontroluje se pas, zběžně očkování a gruzínský formulář. Poté jsem během chvíle v příletové hale. Tam jsou jen dva bankomaty - modrý a oranžový. Oranžový se se mnou nechce bavit vůbec a modrý mi vydá jen 95 GEL. Zdá se mi to nějaké divné, ale jdu do směnárny směnit ještě dolary, ať mám na hotel. Zároveň je požádám o minci půl lari, ať mám drobné na autobus. Jak později zjistím, peníze mi nešly vytáhnout kvůli týdennímu limitu výběru na kartě a oranžový bankomat od Bank of Georgia bez upozornění účtuje poplatek 3 lari za výběr.
Taxikáři jsou v Tbilisi na letišti fakt neodbití. Přisajou se a drží jako klíště. Nepomáhá říct "No, thank you", křičet "nět" ani přejít do ofenzívy "něchaču ničevo". A mají takovou drzost tvrdit na autobusové zastávce, že autobusy nejezdí, ačkoliv na ceduli svítí, že do příjezdu zbývá 9 minut.
Výběr ubytování se mi tentokrát moc nepodařil. Vybral jsem Petre Palace. Papírově je pár set metrů od centra a podle fotek má být z pokoje i krásný výhled. Jenže to má pár zásadních ale. Z ubytování budou nadšeni především horolezci. Nachází se kousek od prezidentského paláce a od řeky se musí zdolat více jak padesát výškových metrů a uvnitř hotelu chybí výtah. Výhled býval úžasný, dokud se před budovou neobjevilo železobetónové torzo další budovy. Teď je jakž takž nerušený výhled jen se střechy.
Navečer tak dojdu jen k blízké Katedrále Nejsvětější Trojici, která je relativně ve stejné výšce, s obavami vlezu do areálu. Přeci jen už je trošku pozdě a nerad, kdyby mě tu zamkli. A v blízkém Sparu vyřeším večeři. Restaurace tu prostě v okolí nejsou.
Jinak Gruzie je vůči Arménii úplně jiný svět. Lidé tu roušky vzorově nosí uvnitř. Ve všech vnitřních prostorách, autobusech i metru a ve většině případů ji nemají ani pod nosem. K tomu aspoň 10% je nosí dobrovolně i venku, a to včetně situací, kdy nikdo kolem nich není.
Den 5 (čtvrtek)
Čtvrtek věnuji průzkumu Tbilisi a je to fakt náročný den. Podobně jako v Arménii se to tu probouzí teprve kolem deváté. V hotelu si objednávám snídaně na co nejdřívější čas (což je půl deváté). Po snídani se vydávám do města. Nejdřív se vydávám zpátky ke Katedrále Nejsvětější Trojice. Říká se jí také Sameba. S 86 metry se jedná o třetí nejvyšší ortodoxní katedrálu na světě. Avšak nejedná se o nijak historickou budovu. Její stavba trvala od roku 1995 do roku 2004.
Po prohlídce Sameby jdu do Rike Parku. Je kousek od ubytování. Vzdušnou čarou přímo za rohem. Kvůli reliéfu to tak blízko zas není. Teď už v něm bude otevřená lanovka k pevnosti Narikala. V provozu je každý den od 10:00 do 22:00. U parku se taky nachází krytý pěší Most míru, který v noci předvádí svou světelnou show.
Lanovkou se dostávám na protější břeh k pevnosti Narikala. Po hřebenu na druhou stranu je socha Matky Gruzie. Bohužel je tak blízko svahu, že na ní není pořádně vidět. Taky se tu za hřebenem v údolí rozprostírá zdejší botanická zahrada. Není ani tak proslulá svými sbírkami květin jako svým vodopádem.
Po proudu říčky se kousek za branami zahrady nachází další slavný vodopád - sirný vodopád Leghvtakhevi, která dal vzniknout zdejším proslulým sirným lázním. Pach síry se z něj extra silně neline, ale není to zrovna na romantickou večeři s filmem. Ještě před příchodem k vodopádu, navštěvuji zdejší mešitu Jamma Mosque, údajně jedinou, co v Tbilisi zbyla, a osvěžuji se džusem z granátového jablka za 10 lari. Víc jako mešita tu vypadá průčelí jedněch lázní pod ní, tak se tím nenechte zmást.
Přecházím most a dostávám se k Metekhi Church s velkou jezdeckou sochou krále Vakhtanga Gorgasaliho. Poledne pomalu klepe na dveře, přesto scházím pár metrů k parku Rike a znovu nasedám na lanovku k pevnosti Narikala. Už jsem s ní jednou jel, ale k pevnost jsem si neprošel. Tentokrát to beru jinou cestou a scházím ke vchodu do pevnosti. K mému překvapení se neplatí žádné vstupné. Uvnitř pevnosti se nachází velký kostel sv. Mikuláše a po hradbách si můžete lézt, kde jen chcete. Jakékoliv zábradlí chybí.
Hlad mě už ale dostává. Nechávám se nachytat a jdu na bazar, že by tam mohli mít jídlo. Ale je to jen vinný bazar. Během mého hledání zvenku obdivuji zdejší synagogu a posléze i zevnitř Katedrálu Sioni. Všude se tu do kostelů prý nemají nosit kraťasy. Mě s mým uvařeným výrazem naštěstí ignorují. I podzim s 25 stupni to s těmi kopečky dává pořádně zabrat.
Kousek od katedrály jsou turistické restaurace, ale 12 lari za chačapuri a 40 za steak se mi zdá na Gruzii celkem dost. Kousek před Freedom Square nacházím konečně první pekárnu a kupuji si své chačapuri adžaruli za 8 lari. Ty ceny za těch pár let od poslední návštěvy dost stouply. Na náměstí v Dunkinu si dám dezert a můžu říct, že mě ty emerické koblihy nejedou ani za zlomek české ceny.
Právě zde začíná slavná třída Rustaveli. Je to takový gruzínský Václavák, avšak dlouhý 1,5 kilometru. V obchoďáku kousek od náměstí konečně kupuji ponožky. Jaksi jsem neodhadl, že místo sandálí, kteeré tu takřka nenosím, jsem si radši měl vzít pořádnou zásobu ponožek.
Pak se přesouvám k pozemní lanovce na Mtatsmindu. Mtatsminda je tbiliská celoroční matějská. Takový nápad tu mělo víc lidí, tak přes půl hodiny trčím ve frontě. Když se konečně dostanu na řadu, tak mi za další 2 lari narvou další povinnou kartičku, jako předtím pro MHD. A za 8 lari kupuji jízdenku nahoru. Na lanovku si taky počkám. Jezdí co čtvrt hodiny. Regulovčík před jejím odjezdem dospěje k názoru, že už je plná, tak si počkám na další.
Od lanovky se naskýtá výhled na Tbilisi, jinak je vrcholek se zábavným parkem slušně zarostlý lesem. Atrakce nejsou nic moc. A za každou se musí platit jedině tím kouskem plastu, na který si musíte nahrát peníze. Pozor, přebytky se nevrací. Jediné, co mě láká k vyzkoušení, je zdejší ruské kolo. Za asi 5 lari se vezu jednou kolem dokola a dívám se shora na Tbilisi.
Po Mtatsmindě se sunu pěšky dolů. Ano, mohl jsem jet, ale to bych neviděl Mtatsminda Pantheon. To je gruzínská obdoba Slavína. Cestou zpozoruji, že zdejší lanovka původně nesloužila zábavnímu parku a vprostřed mívala stanici pro přístup k Pantheonu, ale byznys je byznys...
Hodina pokročila a začíná se pomalu stmívat. Je na čase vyzkoušet gruzínské metro. Tady se žetony nekonají, ale pípá se kartou. Jedu na hlavní nádraží koupit lístek na zítřek. Myslím, že jsem viděl už kritické množství kavkazských kostelů, kam se blbě dostává a na místě jste jen pět minut a jdete dál, tak beru změnu a za 11 lari kupuji ranní lístek do Gori. Ještě se snažím zjistit, jestli se dá z Gori dostat do Borjomi, ale to zůstává nezodpovězeno.
Tip: Pro vyhledávání spojení na gruzínských železnicích můžete použít tkt.ge nebo na stránkách gruzínských drah. Avšak kupovat je lze jen po přihlášení
 |
| Je libo kromě covidu i TBC? V Gruzii není problém! |
Pak se trochu povozím zdejšími dvěma linkami metra, vystoupím v centru, dojdu do Rike Parku, přejdu Bridge of Peace a na nedaleké turistické ulici si dávám knedlíčky chinkali. Svého rozhodnutí v zápětí lituji, protože mi napaří automaticky 15% spropitného a ani to neumí pořádně vysvětlit. Podobná situace se pak v Gruzii znovu a znovu opakuje. Jídlo tak 2x dražší jak v Arménii a ještě tohle. Ještě stíhám večerní vyjížďku lanovkou k pevnosti Narikala, pozorování siluety nočního města a pak odpadám na hotelu do postele po více než 40 tisících krocích. Dnešek byl fakt náročný.
 |
| Náročný den |
Den 6 (pátek)
Dnes na Gruzínce vstávám fakt brzy. Když v hotelu slyšeli v kolik chci check-out, tak se zhrozili a snídaně fakt nehrozila. Vlak mi jede krátce po osmé z hlavního nádraží a hodinku mi potrvá, než se tam dostanu a najdu správný vchod. Změnili ho totiž v obrovský obchoďák, kde se s vlaky moc nepočítá. Taky těch odjezdů vlaků má jen pár denně.
Na nádraží mě zachraňuje improvizovaný stánek s občerstvením a za pár lari kupuji obloženou bagetu. Vlak na nástupišti stojí už dlouhé minuty před odjezdem. U každého vagónu před nástupem kontrolují teplotu a jméno na jízdence vůči pasu. To je důkladnější kontrola jak potom na letišti v Kutaisi.
Na vlaku je znát čínský rukopis. Layout sedaček totiž je 3+2, značně sardinkózní konfigurace. Naštěstí je plný jen tak způlky. Avšak je to o mnoho víc, jak jsem čekal. Odjíždíme na minutu přesně v 8:10 a po hodině jízdy na minutu přesně dojíždíme taky do Gori. To jsem fakt nečekal. České dráhy se mají fakt co učit.
Gori je padesátitisícové město 85 kilometrů od Tbilisi. Je známé jako rodiště nechvalně proslulého Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, později známého pod jménem Stalin. Mám štěstí a ubytovávám se už dopoledne po příjezdu. Pak jdu sehnat taxíka do Uplisciche. Získávám ho za 30 lari na zpáteční cestu včetně čekání.
Dostat se tam trvá něco pod půl hodiny. Uplisciche leží 15 kilometrů za městem. Jedná se o skalní město pocházející z 6. století př. n. l. Bývalo důležitou zastávkou na hedvábné stezce. Vydrželo až do 13. století, kdy ho vyvrátili Mongolové. V současnosti (vstupné 15 lari) se jedná o soustavu kamenných jeskyň, holých kamenů a na vrcholu jednoho kostelíku z 10. století. I podzimní sluníčku tu dává zabrat. V létě si tu dávat tour musí být chuťovka. Tmavé rozpálené kameny a žádný kousíček stínu. Vzdáleně mi to připomíná Drábské světničky. Jsem vděčný za ten mírný opar, že tu není takové vedro.
Po hodině se vracím k taxi. V Gori mě vyhodí u restaurace kousek od Muzea J. V. Stalina. Tam si dávám gruzínský šašlik. Chutná dobře. Nejvíc dalo zabrat ho najít v anglickém jídelním lístku, protože ho přeložili jako barbacue. Zase je tu automaticky připočítané spropitné.
Ano, Stalin má v Gori své muzeum. Bylo založeno v roce 1957 a vydrželo až do dnešních dnů. Stále má 46% místních pozitivní vztah k tomuto nejslavnějšímu Gruzínci. V muzeu se za 10 lari dostanete do dvoupatrové expozice. V přízemí se v přístěnku pod schody dozvíte, jak špatnou osobou byl Stalin. Popisky jsou anglické a gruzínské. V prvním patře už naopak jede Stalinův kult osobnosti naplno. Prakticky jen nekritické popisky v gruzínštině a ruštině. Angličtina skoro všude chybí.
 |
| Stalinův dům schovaný pod stříškou |
 |
| Stalinův železniční vagón |
Také za příplatek můžete zavítat do Stalinova rodného domu a privátního železničního vagónu. Nikde to aktivně nenabízí a moc lidí tam nechodí. Pro prohlídku zvenku jsou normálně přístupné. Stalinův rodný dům je pod přístřeškem před muzeem a Stalinův vagón najdete z boku muzea.
Po muzeu se jdu projít na pevnost v Gori. Cesta k ní je v řádném remontě, stejně jako pevnost sama. Nicméně je s ní hezký výhled na Gori. Cestou k ní projdete i kolem místní katedrály a avantgardního sousoší rytířů.
Poté se jdu projít na nádraží a za 14 lari kupuji jízdenku na zítřek. Je docela smutné, že veškeré dnešní odjezdy se vejdou na dvě elektronické tabule. Večeři si na doporučení dávám v restauraci Berikoni. Z menu vybírám ostri, místní variaci na guláš, a k tomu pivo. Chutná to dobře.
Den 7 (sobota)
Ráno se vyvalím z postele a jdu na nádraží. Tam mi v 9:16 pojede vlak do Rioni. Po dlouhé době se opravdu zatáhlo a vypadá to i na brzký déšť. V zamčené nádražní hale mají velkou sochu jak jinak než Stalina. Vlak se zjevuje na minutu přesně. Tentokrát je fakt narvaný snad do posledního místa. Mám štěstí na spolucestující, tak se na čínskou trojku musím vejít k velkému černému pytli s oblečením.
Do Rioni dojíždíme také na minutu přesně v 11:56. Rioni je železniční zastávka asi 10 kilometrů jižně od Kutaisi. Počasí se tu zase vrátilo do mé současné kavkazské normy - modrá obloha bez jediného mráčku a asi 25 stupňů.
Na hlavní silnici chytám maršrutku jedoucí do Kutaisi, avšak bohužel na do historického centra, kam potřebuji. Tak ji opouštím a za 3 lari přivolávám Bolta, který mě hodí k ubytování v Georgian Palaci. Tam rovněž nemají problém s mírně časnějším check-inem a vytisknou mi i letenku pro můj zítřejší let s Wizzairem.
Po odložení batohu si to namířím ke zdejší lanovce. Ta mi minule unikla. Platím ani ne lari a za pár minut se už vezu lanovkou čiaturského typu. Vyveze mě přes řeku na kopec k parku oddechu a odpočínku, kterému dominuje velké ruské kolo. Neodolám, platím 3 lari a za chvíli už obdivuji Kutaisi z výšky. V místní restauraci dávám další místní variantu na guláš - čakapuli. Tentokrát z telecího a ne tak ostrou.
Po jídle si dávám výpravu za bankomat a obdivuji přitom místní fontánu Colchis. Zkouším aktivovat zdejší taxi aplikaci Maxim, ale nemám štěstí. Po asi třech neúspěšných pokusech obdržet SMSku s autorizačním kódem na české číslo, mě rovnou zablokují. Její stahování přes McDonaldí wifinu přišlo vniveč a musím vzít zase Bolta. Avšak momentálně není žádné auto k dispozici a vydrží to tak ještě řadu minut. Pak chytnu řidiče, u kterého trvá dalších čtvrt hodiny, než se dostane ke mně.
Za 14 lari jedeme do Ccahaltuba, lázeňského města pár kilometrů za Kutaisi. To není ani tak proslavené svým současným krásně zrekonstruovaným lázeňským areálem, nýbrž jedinou zchátralou, za to ikonickou lázeňskou budovou s číslem 5.
Procházím si celý areál a žádnou jinou zchátralou budovu už neobjevuji. Nepočítám-li veřejné toalety, které jsou taková lahůdka, že se tam doslova ničeho nechcete ani dotknout. Kam se na to hrabe lord hoven... Dokonce tu nacházím i nádherné a funkční fontány. V půlce se mě chytí jeden toulavý pes a ne a ne se mě pustit. Přitom žádné jídlo nemám. Vydrží u mě přes půl hodin a zbavuji se ho, až přijede maršrutka. Platím 2 lari a vezu se k nádraží Kutaisi II. To není v centru, tak přesedám na místní autobus (0,4 lari).
Zase za chvíli bude zapadat slunce. Na to se chci podívat od zdejší katedrály. Když vidím to převýšení, co mi ukazují mapy, za 2 lari objednávám dalšího Bolta. Sluníčko se pomalu schovává za mraky, ale cesta nebyla zbytečná, protože obloha se i tak trochu probarvuje. Po západu slunce slezu dolů do města a dávám si knedlíčky chinkali přesně v místě, kde jsem je měl před 3 lety poprvé. A stále jsou levné a chutné, ačkoliv na místě taky dělají kebab.
Den 8 (neděle)
Před ránem mě ještě čeká vyřešit záhadu hlavolamu. U Wizzairu jsem si za 2 € objednal transfer z Kutaisi na letiště. Ale je s ním víc problémů než užitku. Údajně je navázaný na můj odlet, ale realita značně pokulhává. Předně nic nekončí rezervací spolu s letenkou. Pár dnů před transferem vám automat pošle e-mail, že si máte spravit check-in. Dostanete potvrzení o elektronické jízdence, kterou si ale musíte vytisknout! To potěší, když jste na cestách. A k tomu ještě větší bombu, že musíte zavolat na dané číslo, aby vám sdělili čas vyzvednutí a potvrdili vaší jízdenku. Samozřejmě je to vše utopeno v malém písmu a poznámkách pod čarou.
Volám na dané číslo, tam to zvednou, ale netuší, která bije. Číslo patří GeorgianBusu a nedá se na něj zavolat přes Whatsapp ani Viber. Turisty v roamingu takové obstrukce potěší ještě víc. Ve výsledku jedu taxíkem od hotelu za 30 lari. Nechci riskovat, že ten svůj ranní odlet v 7:00 zmeškám. Bolt už jednou zklamal a GeorgianBus je značně nedůvěryhodný. Podle informací má ta maršrutka dorazit cca 2 hodiny před odletem +/- 15 minut. Tak dlouho se mi čekat nechce, jestli se objeví. Koupil bych i tu jejich maršrutku s odejzdem od Red Bridge, ale jaksi GeorgianBus má pro odjezdy z Kutaisi komplet prázdný jízdní řád.
Vstávám tak ve 4:00 ráno a v 4:30 si dojdu na taxík. Za půl hodiny jsme na letišti. To zývá prázdnotou a žádné maršrutky okolo nepozoruji. Náš let do Prahy je taky na dvě hodiny jediný, který z letiště odlétá. Mnoho další letů tu taky dnes nemají. Provoz jen o něco větší jak v Bratislavě. S mou papírovou rezervací stejně musím na check-in. Tam zkontrolují pas, ledabyle očkování a vydají mi papírovou letenku. Ať žije covid byrokracie!
Security se otevírá cca 1,5 hodiny před letem a probíhá extra rychle. Ani není třeba vyndavat tekutiny. Za ní je stejně rychlá pasovka, kde jsem sám. Teď působí až směšně předimenzovaná. Oproti dřívějšku tu zmizelo duty free a magnetky se tu už sehnat nedají. Prostor kolem bran je dost prázdný a je tu jen pár stánků. Sedaček je tu nicméně dost a najde se tu i místo, kde se dá přespat a někteří toho i dneska využili.
Jedná se o první ranní let, tak tu letadlo nocuje. Boarding začíná včas a letadlo odlétá taky na čas. Je relativně plné, ale není to do posledního místečka. Během toho 3 3/4 hodiny dlouhého letu většinu prospím, tak si ani plně neužiji místo u okénka. V Praze se vystupuje autobusem. Někteří lidé si stále nemůžou zvyknout na systém LIFO a musí se tlačit ven. Já si v klidu počkám, v autobusu jsem skoro poslední, ale pak na pasovce první. Znuděný pasovák naskenuje můj pas a hned mě pouští. Hlubokový nezájem o covidpas nebo příjezdový formulář. Nějak nevěřím, že by si stát propojil databáze.
Kolik to stálo?
Žlutý vlak do Vídně ... 354 Kč
Haus des Meeres ... 21,9 €
Letenka Vídeň-Jerevan-Vídeň ... 22 kreditů
Letenka Jerevan-Tbilisi ... cca 1900 Kč
Letenka Kutaisi-Praha ... cca 20 kreditů
Doprava z letiště do Jerevanu ... 300 AMD
3 noci v Jerevanu ... 53.000 AMD
MHD po Jerevanu ... 50-100 AMD
Taxi na Khor Virap a zpět ... 7000 AMD
Maršrutka do Garni ... 300 AMD
Taxi z Garni do Jerevanu ... 2000 AMD
Maršrutka do Sevanu ... 1200 AMD
Taxi z Hayravanku na Sevanank 2000 AMD
Taxi zpátky do Jerevanu 7000 AMD
Taxi na letiště s několika zastávkami 5000 AMD
MHD po Tbilisi .. 0,5 lari včetně autobusu z letiště (+ povinná karta za 2 lari)
2 noci v Tbilisi ... 98 lari
Lanovky ... 2-8 lari
Vlak Tbilisi-Gori ... 11 lari
Vlak Gori-Rioni ... 14 lari
Ubytování v Gori ... 35 lari
Taxi do Uplisciche a zpět ... 30 lari
Vstupné do Uplischiche ... 15 lari
Vstupné do Muzeua Stalina .. 10 lari
Taxi do centra Kutaisi ... 3 lari
Ubytování v Kutaisi ... 55 lari
Ruské kolo v Kutaisi ... 3 lari
Taxi do Cchaltuba ... 14 lari
Maršrutka a bus zpět do centra ... 2,4 lari
Bolt k Bagrati katedrále ... 2 lari
Taxi na letiště ... 30 lari