středa 27. prosince 2017

Salineras aneb slané sbohem krajině Inků

Návrat z Ollantataymba zpět do Cuzca trval něco pod dvě hodiny. Ještě než jsme vyrazili. Jsem byl přesazen z jednoho minibusu do druhého ke skupině Izraelek. Hebrejština je od poslechu dost zvláštní jazyk. Do Cuzca jsem dorazil kolem druhé odpoledne. Čas najít své dnešní ubytování.


Lama u Cristo Blanco

Od jsem minibusu jsem si vzal taxík za 5 solů k hotelu. Nebo aspoň k místu, kde jsem si myslel, že leží. Pak se ukázalo, že Google Maps mají chybu a v tomto místě to číslo popisné tam prostě není. Podle rady taxikáře jsem šel ulicí Tullumayo dolů, ale tam nic nebylo. S majitelem jsme se naháněli, až jsem zjistil, že to bylo asi o 100 metrů nahoru od původního místa. A jak se posléze ukázalo, vlastně se nejednalo ani o hotel jako o ubytování v soukromí. To sice nebylo na překážku, avšak opět mě nepřestává udivovat, co všechno si pustí portál Booking.com jako nabídku ubytování. Uvítal mě tam přátelský Pedro a když jsem dostal klíče, rozhodl jsem se vzít si Uber kus nad Cuzco k Puka Pukaře, kterou mám na boletu turístico a líbí se mi podle obrázků.

Že se nebude jednat o běžnou jízdu, jsem tušil už podle toho, jak se blížil řidič, nejdřív projel kolem mě bez jakéhokoliv zájmu a poté se vracel dva tři bloky zpět. Byla to moje jediná negativní zkušenost s Uberem v Peru. Po pár minutách mi strýc Victor od volantu povídá "Ty chceš jet na Puka Pukaru? To nejde, tam mi nefunguje GPSka". Ne že bych té španělštině nerozumím, ale nechápu jak to, že mu tam nefunguje GPS. Je to sice na kopci, ale vysoké hory už okolo nejsou. Vždyť jsem byl kus odtamtud na Sacsayhuamánu a vše fungovalo. Chápu, že se mě snaží ojebat. Říkám mu, jestli se mu to nelíbí, ať mi tu jízdu zruší. To mu nejde. Už z minula vím, že žádná telefonická podpora od Uberu se nekoná, tak se ho ptám, co s tím chce dělat? Asi mu nevonělo, že mi Uber vypočítal cenu 12 solů. Říká mi, ať změním místo a že mě tam za 15 solů vezme. Otázka pro čtenáře: Víte, jak takovouto situaci vyřešit správně? Já ne.

Puka Pukara

Dovezl mě k Puka Pukaře. Výhledy při jízdě byly pěkně. Nikde žádné úzké sedla a údolí, kde by mohla blbnout GPSka a mně taky funguje. U vstupu do Puka Pukary je jeden strážce, který mi ji odškrtnete na boletu túristico. Podle fotek jsem si ji představoval větší. Je to menší stupňovitá stavba z nažloutlých kamenů. Inkům původně sloužila jako vojenská pevnost chránící jejich hlavní město.

Tambomachay

Od ní jsem po silnici sešel pár set metrů k inckým lázním Tambomachay. Od vchodu je to k nim ještě docela dálka. Pár metrů od vstupu se dá vyfotit se s lamami, avšak pozdě odpoledne na to není dobré světlo. Už jsou schované ve stínu. Před dalšími kamennými terasami, občas s nějakým vodotryskem nebo kašnou stojí indiáni prodávající deky z lamí vlny a nabízející čaj z koky nebo muňa. Za sol si dám jeden kalíšek muňa a vycházím z areálu směrem k Q'enqo a také zpět ke Cuzcu.

Lamy u Tambomachay

K němu je to skoro hodina chůze a za pár minut budou čtyři. Do areálu pouští jen do pěti. Žádný Uber není v dosahu, žádné volné taxíky tu nestojí, tak se pár místních se zeptám, jak se tam dostat. Poradí mi, abych si stopl místní městský minibus. Jízdné uvnitř stojí jen 1 sol a omyl je vyloučený, ze silnice až ke Q'enqo není žádná odbočka. Díky tomu tam jsem za pár minut. Q'enqo samotné vypadá jako jedna větší skála na úpatí kopce. Uvnitř je jeskyně a kolem pár otesaných kamenů. Pozdě odpoledne už není dobře nasvícené a já jsem měl zrovna štěstí i na několik turistických autobusů, které z tohoto místa udělaly mumraj v asijském stylu.

Skály v Q'enqo

Od něj jsem vyrazil zpátky do Cuzca. Původně jsem si chtěl stopnout další minibus, ale nakonec jsem se nechal zlákat dalšími místními inckými památkami, kterých jsou v okolí plné kopce a došel tak až k soše Cristo Blanco. Tato socha shlíží s kopce na město Cuzco podobně jako její slavnější bratříček na Rio de Janeiro. Je v půli cesty mezi Sacsayhuamánem a Q'enqem. V okolí sochy bylo několik indiánů prodávající suvenýry a u sochy indiánka s lamou a mládětem.

Cristo Blanco tyčící se nad Cuzcem

Dolů do Cuzca jsem opět sešel pěšky. Dolů je to fakt chvilka, ačkoliv ty nepravidelné schody to trošku komplikují. Ještě než jsem došel na Plaze de Armas, míjel jsem řadu turistických kanceláří nabízející různé výlety a túry. V jedné jsem zkusil své štěstí, jestli nenabízejí a pokud ano, tak za kolik, výlet do Moray a Salineras. Vyhrál jsem bingo, protože cesta tam a zpátky včetně průvodce vycházela jen na 25 solů. Přitom jen samotné colectivo do Ollantataymba a zpátky by vyšlo na 20 solů. Zítra mám v 8:30 před katedrálou na Plaza de Armas. Z místa jsem trochu rozpačitý, protože tam téměř určitě nemůže zajet minibus, ale to momentálně ponechávám osudu.

Teď mi zbývá už jen koupit si náhradu za svou ztracenou mikinu. Vyhledávám obchody se suvenýry a hledám pletený svetr z lamí vlny. Už mám čepici a rukavice, tak chci podobné barvy. Bohužel, v mém okrové takřka nic není. Během bloumání si koupím pončo (45 solů) a pak narazím i na svetr (35 solů). Kousek od Plaza de Armas zajdu do své oblíbené restaurace Kusi na meníčko za 10 solů plné tradičních jídel.

Nazítří vstávám brzy a jdu čekat na Plaza de Armas. Připomíná to čekání na Godota. Tušil jsem, že zrovna před katedrálou nebude stát minibus. Mé večerní mrazení v kříži bylo správné. Je 8:30 a samozřejmě nikde nikdo. Nemít peruánskou SIM kartu a nerozumět španělsky po telefonu tak fakt nevím. S agenturou a průvodcem jsem se 10 minut naháněl. Nakonec pro mě dojde nějaký jiný týpek a odvádí mě asi 500 metrů na jiné náměstí, tam čekáme na další a pak jdeme asi kilometr až k mně dobře známým stanicím kolektiva, kde opodál stojí zaparkované autobusy. Je jedno, s kým jste si koupili lístek, stejně v jednom z nich skončíte.

Kašna nedaleko Plaza de Armas

Můj odjíždí asi až za půl hodiny, protože se čeká, až se zaplní. Uvnitř něj nás uvítá afektovaný anglicky mluvící průvodce. Zřejmě se zhlédl v americké mentalitě. Reprezentuje vše, co na masovém turismu nemám rád. Násilně všechny zapojuje do dění. "Is everybody happy?" "Applause! I don't hear you." "Why aren't you happy? We can return back." Nejdřív se odbyla jedna povinná zastávka u místního společenství (něco jako JZD) v Chinchero, kde ledabyle předvedli, jak se zpracovává a spřádá lamí vlna a posléze jste si mohli ty skvosty z ní vyrobené koupit. Zajímavé, že všechny ty výrobky jsem viděl už na trzích v Cuzcu i Limě za několikanásobně nižší ceny, a to zcela s identickými vzory a motivy.

JZD v Chinchero nedaleko Cuzca

Venku se udělalo hezky. Mraky jsou ta tam a cestou jsou vidět zasněžené vrcholky And. Po nějaké té hodině dorážíme do Moray. Moray kdysi Inkům sloužilo jako zemědělská laboratoř pro kultivování plodin. Jsou to celooválné terasy v několika stupních se snižujících k zemi. V létě může být rozdíl v teplotě mezi nejnižší a nejvyšší terasou i 10°C. Do současných času se zachovaly dvě soustavy těchto kruhových prstenců.

Zasněžené vrcholky v okolí Moray

Moray
Menší dochovaná kruhová políčka v Moray
Další hodinu jízdy zabere dostat se do Salineras. Ještě předtím jsme se museli zastavit na další povinné zastávce u místní komunity v Maras, tentokrát kvůli výrobě soli. Mohli jsme si koupit rozličně velké pytlíčky soli, stejně jako později na salinách.

Náměstí v Maras

Salineras zdálky

 Na saliny jsme dorazily až odpoledne. Přijíždí se tam po nezpevněné cestě široké v ideálním případě pro jeden a půl autobusu, většinou spíš tak pro 0,9 autobusu. Klesá se do údolí zaříznutého kolem malé solnonosné říčky. Pro pocit vyšší bezpečí je dodané i zábradlí z ohlazených kmenů. Nakonec průvodce nám všem na parkovišti rozdal vstupenku a odvedl k salinám. Řekl, že na prohlídku máme půl hodiny, a pak se setkáme u autobusu. To byla celkem škoda. Pokud bych si to chtěl celé projít, zabere to déle.

Salineras zblízka

 V Peru se na nějaké bezpečnostní nebo hygienické předpisy moc nehraje. Můžete jít po hlavní cestě se zábradlím nebo se kamzíkovat po jednotlivých políčkách, jak je libo, stejně jako ochutnat místní pramen slané vody. Takto se procházím po lezu po políčkách, když uslyším trhání v jednom momentě, když se skláním. Kalhoty se mi roztrhly. Sice jsem to už trošku čekal, protože nebyly zrovna v cajku, avšak tajně jsem doufal, že to ještě pár dní vydrží, jen že je nebudu brát zpátky do Evropy.

Zpět v Cuzcu

Zpět jsme měli být před třetí hodinou, aby některé skupinky stihli ještě odpolední organizovanou prohlídku Cuzca. Jenže, hádám, návštěvy místních komunit stihli udělat hodinovou sekeru. Mně to příliš nevadilo. Bohužel, místo odškrtávání památek z boleta turístico, jsem se vydal do města na nákup kalhot. Druhé, roztrhané džíny jsem totiž den předtím nechal v Aguas Calientes.

Plaza de Armas v Cuzcu. Vlevo katedrála a vpravo Iglesia Católica

Udělal jsem si menší zacházku přes proslulé Inka Muzeum (vstupné 10 solů), kde se nachází nespočet předmětů spjatých s Inky a historií celého tohoto regionu. Expozice jsou udělané velice moderně. Muzeum určitě stojí za návštěvu. Jen se uvnitř muzea opět nesmí fotit. Při bloumání centrem jsem také narazil na klášterní komplex Convento y Museo de Santa Catalina (vstupné 8 solů). Uvnitř moc pěkné, ale opět bez obrázků. To mají v Cuzcu nějakou kartelovou dohodu?

Patio v Inka Museu

Sehnat kalhoty v centru to není žádný med. V suvenýrech se dá koupit všechno možné na sebe od triček, svetrů přes ponča až po šály. Ale žádné kalhoty. Jediný obchod s oblečením, na který jsem narazil, byl TopiTop. Avšak v něm jsou ceny od 100 solů a výše (cca 650 Kč) a doma mám plnou skříň. Tak jsem šel dál, až jsem došel k Mercado Central de San Pedro de Cuzco. To je obrovská krytá tržnice, kde najdete všechno od suvenýrů, přes ryby, ovoce, čerstvé smoothie, maso až drogerii, ale opět žádné kalhoty. Avšak kousek od toho začínají obchody s dovezeným čínským šmejdem. Tam už kalhoty měly, ale cenovky nebyly moc povzbudivé. Opět kolem 100 solů, ale jak se říká líná huba, holé neštěstí, tady to platí dvojnásob. Takové cenovky sice mají, ale prodávají se sotva za půlku. Jen jsou zde bytostně potřeba nůžky. Nemají ani prostřiženou dírku na knoflík a spousta nití je potřeba zastřihnout.

Peruánské Příkopy
V mobilu na mě už několik dní pokukují postupně se kupící e-maily z Bookingu o tom, že po absolvování pobytu na mě čeká odměna 40 $. To jsem zvědavý. Tam fakt pravá neví, co dělá levá. Sice jsem měl štěstí na dost chyb jejich systému, ale jsem si jistý, že na letošek do Peru jsem nevyužil ani jeden cashback a i kdyby, tak by jen těžko přelezl přes 30 $ hranici.

Monument Inca Pachacutec ve středu kruhového objezdu

Slunce už opět zalezlo za obzor, tak zbýval čas jen na rychlou večeři, odběr zavazadel z ubytování a cestu na autobusové nádraží. Osobně nerad jezdím taxíkem, když nemusím, a daleko radši si ten jeden dva kilometry dojdu pěšky. Po letmé konzultaci s mapou jsem se vydal na cestu. Stačilo jít pořád rovně a pak trochu zahnout. Musel být na mě fakt komický pohled. Na zádech velký baťoh, za mnou vlaje příruční bílý kufřík na kolečkách obalený zbytky průsvitné fólie. Venku už tma jako v pytli, ale ještě nebylo ani deset večer a Cuzco je na Jižní Ameriku bezpečné město. Pěšky jsem bez problému došel až nasvícenému monumentu Inca Pachacutec a až tam jsem se trošku zamotal. Nechtělo se mi věřit, že autobusový terminál společnosti Cruz del Sur je zastrčen až v takové díře, kam mě vede navigace. Mobil jsem schoval, přehodil kapuci přes hlavu, nasadil jsem gangsterský výraz a přidal do kroku. Po několika set metrech mě přivítá nádherně nasvícený termnál, který do těchto končin jasně nepatří.

Další části:
Chcete při cestování trošku ušetřit a zároveň podpořit psaní cestopisů? Rezervujte si ubytování přes Booking.com skrz můj doporučovací odkaz ještě dnes a získáte slevu 10 % ;-) Zbývají 4 místa (k 27.12.2017).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)