pátek 22. prosince 2017

Jak bylo na Machu Picchu (září 2017)

Na Machu Picchu se tradičně vyráží colectivy do Ollantataymbo, odkud startuje vlak do Machu Picchu Pueblo (dříve Aguas Calientes). Ani já jsem nebyl výjimkou a tuto trasu absolvoval, ačkoliv rok od roku cena za tuto trasu stoupá to stále víc a víc neskutečných astronomických výšin.


Lama na Machu Picchu

Z Cuzca jsem se Ollantataymba vypravil colectivem za velmi příjemných 10 solů. Byl jsem asi jediný pasažér využívající bezpečnostní pásy. Jízda to byla celkem pomalá navzdory docela dobrému stavu silnic, neboť v okolí Cuzca nejsou žádné dálnice ani obchvaty obcí a cesty se neskutečně klikatí. Vždyť téměř celou dobu se pohybujeme víc než 3 kilometry nad mořem. Výhledy z vozu jsou fakt pěkné. Tu je možné zahlédnout zasněžený vrcholek And, tu pěkné, asi ledovcové, azurově modré jezero.

V Urubambě, jíž protéká stejnojmenná říčka, byla jeho první pár lidí vystoupilo a zase ten stejný počet nastoupil. Vůbec může být problém nastoupit na jiném místě než v Cuzco a Ollantě (zkráceně Ollantataymbo), jelikož colectiva obvykle nevyjíždějí, dokud nejsou plně zaplněná. Okolní kopce stále holejší s čas od času nějakými španělskými nápisy. Tomu říkám nový level marketingu!

Do Ollantataymba zbývala už jen slabá půlhodinka jízdy. Samotný vjezd to městečka je adrenalinový zážitek. Cesta široká sotva pro širší autobus a jezdí se po nich v obou směrech. Místní chaos se chvílemi snaží usměrnit několik policistů. Kolem cesty se potloukají lamy a chodí indiáni v barevných pončech s balíky věcí na zádech.


Ollantataymbo

Nejdřív se staví na náměstí uprostřed puebla, avšak to není konečná. Minibus pokračuje k stanici vlaku ještě dobrý kilometr a proplétá se skrz uzoučké uličky Ollantataymby. Projede skrz most přes Urubambu, mini odbočku na stejnojmennou inckou pobočku a pokračuje ulicí dolů, až zastaví billeterií, kde si můžete koupit lístek od PeruRail. O kus níž je stánek InkaRailu a ulicí dolů se táhnou desítky stánku s občerstvení v místě, kam už nesmí vjíždět auta. A na jejím konci je vstup na vlakovou stanici Ollantataymbo.

Vykopávky v Ollantataymbo
Incké terasy v Ollantataymbo
Nedokončený Chrám Slunce v Ollantataymbo

Ve stanici jsem u PeruRailu nechal svá zavazadla šel se podívat na ollantataymboské terasy, které tu po sobě zanechali Inkové. Za dva soly jsem si stopl tuktuka a nechal se vyvézt kilometr nahoru ke vchodu. Na zdejších 17 terasách, které vypadají fakt monumentálně, se kdysi pěstovaly okrasné květiny. Za návštěvu stojí i zdejší nedokončený Chrám Slunce složený z velkých kamenných monolitů. Někdo psal na internetu něco o tom, jak je to krásný odpočinkový program, pokud máte při čekání na vlak hodinu až dvě času. Není! Je to secsakra fuška se vysoukat navrch kamenných teras a rozhodně bych to nedoporučil, pokud máte jen hodinu čas. Sejít od teras dolů k vlaku, už je procházka růžovou zahradou, ale je to docela daleko.

Vlak PeruRail
Vnitřek vlaku s prosklenou střechou
Občerstvení v ceně jízdenky nejméně za 45 dolarů

Samotný interiér vlaku na první pohled působí luxusně, na druhý je to už jen pozlátko pro turisty. Například můj okenní rám byl rezavý jako čuba. Na palubě se podává občerstvení - volitelně čaj z koky, normální čaj nebo voda a malý snack (jednou to byla sušenka, podruhé croissant a malé chipsy). Poté prochází vozík s občerstvením ještě jednou, tentokrát s nabídkou placeného. To cenově nijak nevybočuje z obvyklých peruánských cen pro turisty (např. čokoláda za 30 solů). Personál jinak velmi úslužný a s výtečnou angličtinou.

Divoká říčka Urubamba
Pár set metrů před Machu Picchu Pueblo je už Urubamba klidná (taky díky hydroelektrárně)

Když přijedete vlakem na konečnou, první co vás čeká, je stoupání do kopce a následně nucený průchod skrz obrovský trh s různými možnými i nemožnými předraženými suvenýry. Příliš nepočítejte, že vám s orientací pomůžou Google Mapy, v kterých je jen půlka uliček a průchodů. V celém Machu Picchu Pueblu nejezdí žádná auta nebo motorky s výjimkou autobusů k Machu Picchu a několika dodávek zajišťujících zásobování. Mimoto počítejte se šplháním do kopců, protože pueblo je vklíněno do soutěsky mezi horami, skrz kterou protéká říčka Urubamba. Nebýt blízko světoznámé památky, těžko by sem někdo jezdil. Mně osobně spíš připomíná díru, kde půlka domů je sbitá dohromady z toho, co zbylo a má střechu z vlnitého plechu. Peníze od turistů se nijak nepromítají do kvality infrastruktury, ani do upravenosti místa. Jedině tu najdete kýčovitou kašnu nebo sochu večer nasvícenou čínskými LED diodami a kolem ní rozmlácenou cestu s domy kolem ní jako někde ze slumu.

Nádraží v Machu Picchu Pueblu
Aguas Calientes (aka Machu Picchu Pueblo) chvílemi působí jako typický slum
Promenáda vedle řeky v Machu Picchu Pueblu

Byl jsem ubytovaný v penzionu Varayoc Bed & Breakfast. Nemůžu ho však příliš vřele doporučit. Za 25 USD na noc přináší nejhorší poměr cena / výkon ze všech ubytování, které jsem v celém Peru měl tu čest vyzkoušet. Čistý byl, to se musí nechat, ani nebyla volně průchozí recepce. Ale to ostatní... Personál ani přes anglický název ubytování nemluvil (což mi nějak moc nevadilo). Průčelí domu je velmi úzké, proto jsou všechny pokoje v patrech, kam vedou úzké schody. Snídaně se podává až v horním patře (myslím čtvrtém). Pokoj je velmi maličký a okna jsou jen jednovrstvé. Jestli je pokoj malý, tak koupelna spojená se záchodem je menší než, kdejaký kumbál v paneláku. Kolenem jsem pravidelně zakopával u záchodovou mísu. Jinak místo okna je v koupelně jen mřížka, takže nezvaní hmyzí návštěvníci mají otevřenou pozvánku k hostině. Na druhou stranu, místo je to z hlediska lokality přímo úžasné - asi 300 metrů od autobusové zastávky nahoru k Machu Picchu.

Plaza Manco Capac, Aguas Calientes
Mosty přes Urubambu

V pueblu najdete hlavní turistickou ulici, která vede do prudkého kopce a kolem ní jsou rozeseté jednotlivé restauranty. Ceny jídelních menu tam začínají na 15 solech (menu economico). Za tuto cenu nedostanete takřka žádný tradiční pokrm, jen globální verze typu kus masa a hranolky. Pokud chcete něco místního, zpravidla musíte připlatit za jeho vyšší verzi, která se pohybuje mezi 25 až 30 soly za menu. Jednou jsem podlehl pokušení a došel jsem si na jídlo a jako v jediném místě v celém Peru mi naháneč ještě drze naúčtoval 20% servicio, ačkoliv jsem se ho hned na úvodu ptal, jestli je cena opravdu finální.

Tip: Nejlevnější restaurace jsem viděl v uličce pod fotbalovým stadionem, které nabízí menu už od 8 solů. Avšak okolí nevypadá moc kultivovaně a doporučil bych tam jít ještě před setměním.

Na vrcholu kopce na konci hlavní ulice se nachází vstup do místních horkých pramenů Aguas Calientes, podle kterých získalo toto městečko své původní jméno. Vyplatí se to zajít je navštívit. Vstup pro cizince stojí 20 solů a je to asi jediná možnost, co tu přes celý den dělat. Všude jinde jsou akorát restaurace. Ačkoliv na to zrovna nejsem, večer jsem tu zkoušel najít nějaký bar nebo diskotéku, ale mé hledání bylo totálně neúspěšné a mise selhala. Nic. Jen restaurace.

Baños Termales, Aguas Calientes
Nechcete-li chodit do restaurací, můžete si nakoupit ve všudy přítomných minimarketech. Nejlepší minimarkety poznáte podle toho, že prodávají i pečivo a ovoce a chodí do nich i místní. Dobré místo, kde je hledat je ulička Calle Collasuyo vedoucí z náměstí Plaza Manco Capac. Na něm se mimochodem nachází další kašna nasvícená neony. Případně sejít pár metrů k Mercado Aguas Calientes (naplést s tím na druhé straně řeky, kde se prodávají jen suvenýry) a nakoupit si od místních ovoce. Jen je potřeba trochu smlouvat, jinak se vás poprvé budou snažit napálit (např. cena malých mandarinek se pohybuje mezi 2 až 3 soly za kilo a ne 1 sol za kus, jak na vás ze začátku zkouší).

Pro mě největší překvapení bylo pokračování železniční trati po Avenidě Imporio de los Incas dál za pueblo. Vlak po té, co doveze turisty do puebla, jede tudy na údržbu. Vidět vlaky jak projíždějí skrz ulici, kde jsou po obou dvou stranách obchůdky a restaurace, je fakt nezapomenutelný zážitek.

Vlaky projíždějící skrz Machu Picchu Pueblo. Na fotce zrovna Inca Rail.

Druhý den mě ráno čekalo brzké vstávání. Lístek na autobus jsem si už koupil včera. Snídani jsem si jako mnoho jiných domluvil na čtvrtou ráno. Pro to, abych se na ní dostal, jsem musel vystoupat další tři patra. Tam na mě čekalo ananasové smoothie, kokový čaj, něco jako káva a pár housek s máslem a marmeládou. Poté jsem si šel stoupnout do fronty. Marně jsem si dělal naděje, že bude ještě krátká. Musel jsem ještě pár metrů vyjít nad východ z penzionu. Měl jsem ale štěstí v neštěstí. Venku hmlisto, jak by řekli Slováci, poprchávalo, a na mě vyšlo ještě místo pod stříškou. Přijít jen o pár minut později, už bych přes hodinu stál na dešti.

Snídaně šampiónů

Ranní fronta na bus. Není ani půl páté ráno.

Něco dít se začalo až chvíli po páté ráno, kdy do puebla začali sjíždět autobusy. Bylo jich určitě přes 10. Všechny jezdí na elektřinu. Fronta se začala pomalu sunout dolů. Pak se objevily i zřízenci, kteří kontrolovali vstupenky na Machu Picchu a lidi s ranním vstupem na Machu Picchu montaňa pouštěli dopředu. Když jsem se dostal do půlky fronty, tak jsem si u budky prodávající lístky na autobus povšiml jedné zvláštnosti - včera odpoledne jsem lístek na autobus koupil za 12 dolarů, dnes bych ho koupil už 15 dolarů. O tom jsem se na žádném fóru nic nedočetl.

Chvíli před třičtvrtě na šest na mě došla řada. Nastupuji do autobusu a opět pociťuji výhodu svých bot Addidas Terrex. Připadám si jako bruslař. Po podlaze autobusu mé boty kloužou. Uvnitř autobus čistý a nový. Jízda nahoru trvá asi 15 minut. Venku pomalu svítá. Autobus projíždí skrz dlouhé serpentýny až před vstup. Výhledy z okénka nic moc a když se něco objeví, většinou se to zase rychle schová mezi stromy.

Nahoře už před vchodem čeká dav nedočkavých návštěvníků. Zbývá ještě pár minut do šesté hodiny, kdy se otevírá areál. Ten dav má ale jednu výhodu - nedává šanci, aby mohl být striktně využíván průvodce. Jednak je tu přílišný chaos, jednak jich ani zdaleka není tolik, kolik by byla potřeba. U vchodu si naskenují čárový kód vstupenky, prohlídnou pas a pustí dovnitř. S sebou si vezměte jídla a pití jen, co hrdlo ráčí. Nikdo batohy nekontroloval. Uvnitř není žádná možnost zakoupit občerstvení ani se dojít na záchod nebo natočit trošku pitné vody.

První pohled, který se vám naskytne

Od vchodu za pár minut dorazíte ke světoznámé vyhlídce, odkud si všichni fotí své selfies. Když se vydáte doleva nahoru, dostanete se ke vchodu na Machu Picchu montaňa, Bráně slunce a Inca Bridge. Když se vydáte doprava dolů, tak se dostanete ke všem známým místům a hoře Huayna Picchu, avšak už se budete složitě dostávat zpět nahoru.

Tak jsem tu!

Od července totiž Peruánci zavedli spolu s průvodci i tři okruhy. To se v reálu projevuje tím, že musíte při své návštěvě trošku přemýšlet. Zavedli totiž systém cestiček včetně jednosměrek a mezi dříve průchodná místa natáhli provázky. A kdyby jim to nějaký neukázněný turista chtěl sabotovat, tak pro jistotu rozmístili i řada příslušníků s vysílačkou, jejichž hlavní účelem je říkat všem okolo "tudy jít nemůžete, je to jednosměrná cesta".


Na druhé straně od Machu Picchu


Instinktivně jsem zamířil nejdřív nahoru, kde jsem zastavil u jediné zrekonstruované chatrče Casa del Guardián de la Roca Funeraría a pak se vydal k Inca Bridge. Tam se pouští až po sedmé, tak jsem si pár minut počkal. Pak jsem se podepsal do seznamu a šel k mostu. Můžu říct, že ze samotného mostu jsem byl dost rozčarovaný. Jednak před ním je zamknutá branka, jednak je to jen prkno položené přes kus chybějící skalní římsy. Na druhou stranu ty výhledy okolo byly pěkné a z opačné strany kopce, než jsou pohledy z hlavních turistických tras.

Inca Bridge není ani most

Nedaleko je i vchod na Machu Picchu montaňa, bezprostředně u kterého není nic zajímavého. Avšak chvilku po sedmé vstaly místní lamy a vyběhly na kopce okolo. S jednou z nich jsem měl i blízké setkání. Jedna z mála cedulek, které tu jsou, měl směřovala k Bráně Slunce. Je to pořádná a pěkně daleká štreka.


Říkal tu někdo lama?
 
Dolní část Machu Picchu je plna těch nejznámeějších památek jako Svatého náměstí (Plaza Sagrada), Chrámu tří oken (Templo de las Tres Ventanas), Svatého kamene (Roca Sagrada), Skupiny tří dveří (Grupo de las Tres Puertas) nebo Chrámu kondora (Templo del Condor). Vstup na Huayna Picchu se nachází u Roca Sagrada. Měl jsem ještě čas. Tehdy jsem poprvé narazil na problém v podobě zdejšího nesmyslného systému jednosměrek. Musel jsem obejít celý okruh, abych se vrátil o pár se metrů zpět a přitom málem vyšel z areálu.



Tady totiž všechny cesty nevedou do Říma, ale k východu. Naštěstí u východu je dřevěná branka s vrátným, který ochotně pouští zpátky. Ještě se ptá "montaňa?" Na "Sí" hned otevírá branku. (Vysvětlení: Je možné si koupit i vstupenky kombinovanou se vstupem na jednu ze dvou hor. Buď Machu Picchu montaňa nebo Huayna Picchu montaňa. Vstupy jsou dopoledne a musí se na ně vcházet z areálu.).

V dolní části už začíná přituhovat a lidí víc a víc
Lamy všude, kam se podíváš
Templo del condor
Areál je fakt velký

V 11 hodin se přiblížila má velké chvíle a můj výstup na Huayna Picchu montaňa (někdy se můžete setkat i s modernějším přepisem Wayna Picchu). Hlídačovi se u vchodu postupně podepisuje celá skupinka a pak se vydá na cestu. Znám se, tak nastavuji pozvolné vycházkové tempo, abych se nezačal přehřívat. To, že mě lidé předchází, mě nijak netrápí. Však je taky čas od času předejdu zpátky. Kamenné schody vedoucí k vrcholu jsou značně nepravidelné. Někdy vysoké 20 cm jindy 80 cm. Jestli nejsou původní, po Incích, zajímalo by mě, kdo je tak kvalitně postavil.

Vstup na Huayna Picchu

Krásné to schody. Občas se našlo i rezavé zábradlí

Samotné Machu Picchu se nachází ve výšce 2430 metrů, Huayna Picchu montaňa je vysoká 2720 metrů. Největší zrada při výstupu na tuto horu je, že nejdřív vystoupáte na menší horu a poté klesáte do sedla, odkud stoupáte na samotnou Huayna Picchu. Cesta je to strmá. Oficiálně by její výstup měl zabrat hodinu. Některým to zabere 40 minut, jiným skoro dvě hodiny. Na vrcholu se nachází Chrám Měsíce (Templo de la Luna) a procházíte i úzkou a kluzkou jeskyní.

A dokázal jsem to! Na vrcholu 2667,58 metrů nad mořem.

Seshora je pěkný pohled na Machu Picchu i okolní hory, avšak abyste ho viděli, potřebujete mít aspoň trošku slušné počasí. Nahoře mi byla docela zima, tak jsem si chtěl obléct svou mikinu. Mrknu do ruksaku a kde nic, tu nic. Super, ztratil jsem ji.

Údolí Urubamby
Machu Picchu shora. Zrovna nevyšlo počasí. Samé mraky.

Jestli je cesta nahoru náročná na dech, pot a svaly, cesta dolů je náročná na kolena a psychiku. Pod vámi aspoň 300 metrů hluboká propast a nikde žádné zábradlí ani nic, co by vás mohlo zabrzdit. Ve srovnání s ránem, už bylo na památce dvojnásobné množství lidí. Počasí se nelepšilo. Stále pod mrakem, ochlazovalo se a chvílemi se zdálo, že bude pršet. Mikinu jsem nenašel, tak kolem třetí odpoledne byl nejvyšší čas se rozloučit s Machu Picchu i jejími lamami a vydat se zpátky do civilizace.



Na informacích mi řekli, že se nic nenašlo, ale že jestli chci, můžu tu počkat. Podíval jsem k jediné restauraci široko daleko. Sice nevím, kdo si jak pomůže mou tyrkysovou mikinou z NewYorkeru z výprodeje, která jestli hodně stála dvě stovky, ale tady v restauraci bych ji projedl raz dva a ještě bych měl hlad.

Veverky?

Volba, jestli jet dolů autobusem nebo jít pěšky, byla snadná. Na autobus, který už byl opět za 15 dolarů, se vinul dlouhý had čekajících turistů, odhadem tak na hodinu. Proto jsem se bez výčitek svědomí vydal dolů po schodech. Schody opět stejně kvalitní jako ty na Huayna Picchu. Klesal jsem pomalu, ale jistě. Kolem mě pěkná peruánská džungle. Bohužel ale ne žádní papoušci. Klesání dolů zabralo slabou půlhodinku.

Schody dolů?

Dole u mostu jsem se celý zvědavý ještě vydal k místní botanické zahradě a Muzeu Manuela Cháveze Ballona. Když jsem u vchodu zjistil, že do tohoto většího zahradního domku na nářadí, mám zaplatit vstupné 20 solů, otočil jsem se a šel jsem pryč zpátky do puebla. Avšak útěchou mi mělo být, že to vstupné je i do botanické zahrady, která se nachází před tímto domkem. Je to kus džungle, která ničím nevybočuje z místního standardu, jen skrz ní postavili pár chodníčků a rozmístily pár cedulek a jen tak mimochodem je volně přístupná.

Od mostu přes Urubambu zbývá ujít ještě asi kilometr do puebla. Až tady si povšimnete, jak je místní infrastruktura žalostná. Na to, že se tento úsek jezdí autobusem za 15 dolarů, je až s podivem, že cesta je stále nezpevněná a prašná. Na pokoji jsem pojedl něco málo ze svých zásob a šel jsem se odměnit do horkých pramenů. Škoda, že ručník v pokoji za ten den téměř vůbec neuschnul. Něco jako pokojová služba tu nehrozí.

Ironie osudu. Druhý den ráno, když jdu na vlak, je už nádherně slunečno. Menší chyba při výpočtu. Jinak ta fronta na autobus je fakt libová.

Ráno jsem vstal v sedm, abych stihl svůj vlak. Je to trošku ironie. Z okna vidím, že dneska je nádherně jasno a slunečno. Menší chyba při výpočtu termínu. Kolem penzionu se dál nahoru vine fronta čekajících na autobus. Pomalinku se proplétám tímto městečkem k vlakové stanici, která je ukryta uvnitř trhu se suvenýry a jsem možná i trochu rád, že už odjíždím. Co bych to dělal další den, opravdu nevím. Během vyčkávání na vlak, venku zahlédnu svého prvního a posledního zeleného papouška.

Park u železniční stanice.

Po osmé ráno nastupuji do vlaku Peru Rail a potěšen zjišťuji, že opět sedím na té správné straně. Jak je teď slunečno, všechno hned z okénka vypadá lépe. Je opravdu velký rozdíl mezi krajinou pár kilometrů od Machu Picchu, která je plná šťavnaté zeleně a různých květů a vyprahlé krajiny kolem Ollantataymba. Nyní jsou i lépe vidět zasněžené vrcholky And, mezi nimiž protéká říčka Urubamba. Za hydroelektrárnou je taková ukázněná, ale před ní dost nespoutaná. Bohužel, je vidět, jak si Peruánci neumí vážit své země a její krajiny, protože i během těchto pár kilometrů podél tratě a přímo ve vyhlídce na Urubambu nasázely sloupy elektrického vedení.

 
Občerstvení na druhý pokus

Urubamba a ruiny nad ní

Po příjezdu jsem se původně chtěl vydat navštívit Moray a Salineras, avšak jak se ukázalo, neexistuje způsob, jak se z Ollantataymba dopravit pár kilometrů tam kromě velmi ochotných taxikářů, kteří to nabízejí za 100 až 200 solů podle toho, jestli se chcete vrátit zpět k vlaku nebo jet až do Cuzca. Colectiva premávají jen do Urubamby a Cuzca. Tak jsem za 10 solů nasedl a jel zpět do Cuzca. Tentokrát jsem si na odjezd skoro prázdného minivanu počkal něco málo pod hodinu.

Další části:
Chcete při cestování trošku ušetřit a zároveň podpořit psaní cestopisů? Rezervujte si ubytování přes Booking.com skrz můj doporučovací odkaz ještě dnes a získáte slevu 10 % ;-) Zbývají 4 místa (k 27.12.2017).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)