Punková cesta do Athén

Athény jsou město protkané 3000 let historie. Vévodí jim Akropole tyčící se na skále nad městem. Jejich návštěvu a také vůbec svou první návštěvu Řecka jsem si naordinoval na prodloužený listopadový víkend. Jak by řekl jeden známý, beru to tam na pankáče. V pátek ráno autobusem do Berlína, večer pak letadlem do Athén a v neděli odpoledne to samé směrem na Prahu, abych v pondělí ráno mohl zařezávat.

Akropole, Berlín

Na státní svátek 17. listopadu vstávám v 5 hodin ráno, v 6 už jsem na Florenci a odjíždím slavit nacht Berlín. Tam jsem před polednem. Ze zeleného autobusu vystupuji na Südkreutz, protože se mi nechce pokračovat dál na centrum. Stejně už je zpožděný a centrum ucpané. Na zdejším nádraží zaskočím do Edeky na nákup. Všechno, co jsem chtěl koupit, měli v akci. Tomu se říká dokonalé načasování. Jak medvídky Haribo pro psa (0,59 € za 200 g), tak čokoládu Milka (0,69 € za 90-100 g balení) nebo sendvič za 1,5 €.

Nádraží Berlin Südkreuz

U automatu na lístky bádám, jestli mi prodá i jiný než běžný na vlak. Po použití obdobného hacku jako v Mnichově (kliknutí na třípísmenné logo) se ocitám v menu lístků na MHD. Lístky si v Berlíně můžete koupit na 2 nebo 3 na zóny. Na letiště Berlín Schönëfeld, odkud poletím, potřebuju všechny tři. Celodenní stojí 7, respektive 7,70 € podle počtu zón. V rychlosti počítám, že se mi vyplatí koupit dva běžné za 2,8 a 3,4 €. Oba dva platí na 2 hodiny, první na dvě zóny, druhý na všechny tři.

Čech v Braniborech

Nastupuji na vlak a za necelých 10 minut jsem v centru. Jako první se zastavuji na Postdammer Platz a pak se přesouvám k Braniborské bráně. Krásně vysvitlo sluníčko, tak toho využívám a jdu se podívat na Bundestag. Pokud by se někdo chtěl podívat dovnitř, vstup je zdarma, jen je potřeba aspoň půl dne dopředu si vyzvednout lístky. To je v případě jednodenní návštěvy docela problém. Vstupenky jsou na časové bloky a ty nejbližší bývají rozebrané a ani tento den nebyl výjimkou.

Bundestag

Poslanecké metro U55

Od Bundestagu zpátky k Braniborům jsem se svezl poslaneckým metrem U55, nejkratší trasou berlínského metra s pouhými třemi stanicemi. Pokračoval jsem střídavě pěšmo a busmo přes Unter den Linden, Muzejní ostrov, Alexander Platz, Friedrich Straße až k Checkpointu Charlie, kde jsem se podíval na nedaleký zbytek berlínské zdi. Pak jsem se vlakem dovezl na hodinu vzdálené letiště.

Alexander Platz

Trabi World pár kroků od Checkpointu Charlie

Letiště Berlín Schönefeld na mě ten nejlepší dojem neudělalo. Sice je krásně čisté, dobře značené, ale bezpečnostní kontrola dlouho trvá, je zmatená a ty vnitřní prostory nejsou nic moc. Málo sedaček, všechno velmi stísněné. Snad už brzy dostaví Letiště Willyho Brandta a toto budou moc zavřít. Při boardingu mě zaujala vysoká úroveň automatizace. Pracovnice Ryanairu procházela frontu a tužkou si označovala letenky (u elektronického boarding passu měla smůlu), aby o chvíli později je znovu kontrolovali u přepážky. Boarding probíhal po letištní ploše. Ač jsem nic neplatil, dostal jsem sedadlo u okna.

Boarding na let do Athén

Na dnešní den byla hlášena možnost silných bouřek u Athén. Před několika dny udeřil silný přívalový déšť na západ od Athén. Byla toho plná televize. A tato tlaková níž Řecko stále okupuje. Den před odletem jsem ještě kontroloval všemožné předpovědi, jak si Athény stojí a díval jsem i na webkamery, jestli vůbec stojí Akropole.

Navzdory všem očekáváním let byl poklidný a přistání bylo jako do prachové peřiny. Deboarding probíhal autobusem a na setmělé letištní ploše jsem si stačil povšimnout, jak je durch mokrá a ještě nedávno tu muselo řádně lít. Avšak teď už nic. Z nebe ani kapka.

Na letišti v Athénách nás vítají i v češtině

Na rozdíl od toho pražského, na athénské letiště už dovedli metro. V terminálu jsem si za 22 euro koupil třídenní lístek. To se může na první pohled zdát jako dost, ale na ten druhý, když si vezmete, že jednoduchý lístek z centra na letiště stojí 10 euro, se to už zdá jako výhodná nabídka. Jinak běžný lístek na MHD je mnohem levnější. Jen cesta na letiště má řádnou přirážku.

Metro na letišti

Cesta metrem z letiště do centra trvá dobrou hodinu a potmě je dost nudná. Cestu zpestřují pouze podivná žebrající individua proplétající se mezi postávajícími cestujícími v metru jako někde v rumunském vlaku. Když na stanici Monastiraki přestupuji, všímám si jak na zdejším metru hlodá zub času a krumpáč úsporných opatření. Stěny jsou popraskané a plesnivé a prosakuje jimi voda. O stanici dál vystupuji na stanici jménem Thissio. Podle mapy jdu potemnělou pěší zónou, v zástavbě míjím citrusovníky obsypané zralými mandarinkami. To je tak nespravedlivé. Za nějakých 10 minut už provádím check-in na hostelu.

Sice je všechno už zavřené, ale vyrážím na večerní procházku k vyhlídce, odkud je vidět i Akropole. Nade mnou svítí hvězdy. V jedné pouliční ještě otevřené kavárně si dávám za 1,8 € výtečnou horkou čokoládu. Vracím se na pokoj. Tam jsem spolu s Korejci. Na rozdíl od Číňanů jsou slušně vychovaní.

Akropole v noci

Ačkoliv ráno bylo pod mrakem, tak navzdory všem předpovědím sucho, tak jsem se vydal na průzkum města. Mé první kroky samozřejmě nemohly vést jinak než k Akropoli. Po pár set metrech jsem však uhnul k Athénské národní observatoři a cestou jsem se i pokochal pravoslavným kostelem sv. Mariny z Thissia (Ιερός Ναός Αγίας Μαρίνης Θησείου). Odsud je to co by kamenem dohodil k vrcholku Phynx  a protilehlému vrcholku s pomníkem Philopappovi (Μνημείο Φιλοπάππου). Když scházíte dolů, můžete si po pravé straně všimnout i Sokratova vězení (Η Φυλακή του Σωκράτη) - je to ale jen díra ve skále. Na protějším kopci se před vámi už rozprostírá Akropolis. Výšlap k ní skrz olivový háj si můžete zkrátit prohlídkou Odeonu Heroda Attica (Ωδείο Ηρώδου του Αττικού), což je kamenný půlkruhový amfiteátr.

Phynx

Monument Philopappa

Odeon Heroda Attica

Už od výšlapu k monumentu Philopappa se na mě začalo usmívat sluníčko, které postupně prokutávalo skrz mraky, až začalo doslova pálit během mého výstupu k Akropoli. To, co jsem nechtěl zažít v létě, jsem zažil i tak v zimě. Před vchodem do Akropole za mě už lilo. Do Akropole si v zimě můžete koupit lístek s 50% slevou za 10 € nebo kombinovaný lístek za 30 €, na který se ale zimní sleva nevztahuje. Jelikož bylo hezky, tak jsem si vzal kombinovaný lístek spolu s 6 dalšími památkami.

Akropole od Monumentu Philopappa

Při stoupání schodů do Propylejí jsem se cítil jako v létě s vyplazeným jazykem. Avšak Akropolis za to stojí. Dýchá tam na mě více než 3000 let historie. Akropole byla vybudována v 13. až 5. stol. př. n. l. Tyčí se nad výrazném skalním pahorku nad Athénami, který staří Řekové považovali za posvátný. Vévodí mu ohromný chrám Parthenon téhož času doplněný o moderní jeřáb starající se o jeho rekonstrukci. Akropolis, to ale není jen jeden jediný chrám. Nedaleko vstupu se nachází chrám Athény Nikké a na protější straně třeba chrám Erechtheion. Na jižní straně svahu, na kterém stojí Akropolis, si můžeme všimnout Odeona Heroda Attika, Eumenova sloupořadí nebo Periklova Odeonu. Severní svah již není tolik zajímavý. Žádné významné stavby na něm nejsou, ale je plný jeskyň a různých výklenků.

Propyleje

Parthenon zboku

Jel jsem sem v zimě, aby mi nebylo vedro a vida, bylo mi vedro i tak!

Athény všude kolem

Z Akropole je nádherný výhled na celé Athény. Nade mnou slunce, jen nade všemi okolními kopce zlověstné těžké černé mraky a nad přístavem hotové boží dopuštění. Po hodině představení se sluníčkem skončilo a slunce začaly halit mraky. Scházím dolů zpět do města. V příkrých dlážděných uličkách míjím řady obchůdků se suvenýry, až dojdu k Římské Agoře. Dříve to bývalo velké tržiště. Dnes to jsou jen ruiny, kterým dominuje zachovaná Věž větrů postavený roku 40 př. n. l. O pár set metrů dál lze najít Hadriánovu knihovnu postavenou roku 130 našeho letopočtu. Dochovalo se z ní několik sloupů a obvodových zdí. Vchod do ní poznáte bezpečně podle bezpočtu postávajících černochů "Hello, my friend" snažící se vám uvázat náramek přátelství. A když ho nechcete, otráveně na vás "Why aren't you happy". Na tento klasický scam jsem se ale nenechal nachytat a dál jsem mířil k Antické Agoře.

Římská Agora

Zbytky Hadriánovy knihovny

Antická Agora je přístupná z náměstí Monastiraki pěší třídouzvanou Adrianou s bezpočtem restaurací se zahrádkami. Avšak nelze ji doporučit pro poobědvání cestovatelům, kteří mají hlouběji do kapsy. To je asi jako chtít se najíst v Praze na Staroměstském náměstí. V ulici stranou jsem našel autentickou prodejnu řeckého gyrosu a souvlaki s cenami od 1 eura. Antická agora je velmi rozlehlá. Na první pohled v ní zaujme z rekonstruovaná Attalova stoa, která má sloupoví i střechu a uvnitř je muzeum s předměty nalezenými ve vykopávkách a na protějším kopci nacházející se značně zachovalý Hefeistův chrám.

Antická Agora s Attalovou stoou v pozadí

Attalova stoa

Amfory vystavené v Attalově stoe

Hefaistův chrám

Zrovna, když jsem byl v Antické Agoře, tak jsem to zakřikl a definitivně se zkazilo počasí. Celý den nekáplo a začalo to až u Hefaistova chrámu, kdy se spustit řádný déšť a vydržel až ke Kerameiku, kam jsem měl namířeno dál. Avšak to byla marná cesta, neboť jak jsem zjistil, památky z kombi ticketu jsou otevřené jen do 15 hodin (s výjimkou Akropole - ta je do 17 hodin). Řecká pracovní morálka se nezapře. Na Thissiou jsem nastoupil do metra a dojel až do přístavu Pireas, protože jsem po delší době chtěl vidět moře. Měl jsem štěstí a zrovna na tu chvíli se roztrhaly mraky. V obchůdcích na nábřeží jsem koupil výborné zákusky a nádherné mandarinky. Vždycky se mě ale nevěřícně ptali "Jen jeden?"

Náměstí Monastiraki

Běžně v ulici stromy obsypané pomeranči. Je to spravedlivé?

Protože jsem sice viděl moře, ale ne pláž, tak jsem se vydal pěšky několik kilometrů do blízké čtvrti Kastella, kde podle mapy měla být pláž. Když jsem cestu plánoval, dělal jsem si bláhové naděje, že bych se v listopadu mohl i vykoupat. Avšak pohled na moře s nedalekým ostrovem Koumoundourou (Κουμουνδούρου) byl při západu slunce kouzelný. Při návratu do centra jsem se střetl s neutěšenou athénskou realitou. Jízdní řad byl jen orientační, hustotu spojů překonal hop on & hop off bus a zastávky samozřejmě špatně značené. V centru jsem podél náměstí Monastiraki procházel zdejší nespočet obchůdků se suvenýry. Večer po setmění jsem se zastavil na náměstí Syntagma. To je nádherně osvětlené a dominuje mu stříkající kašna. Na jeho horním konci stojí budova řeckého parlamentu a z jeho protějšího konce vede dlouhá pěší třída plná obchodů zpět k Monastiraki.

Ostrov Koumoundourou

Náměstí Syntagma

Kašna na náměstí Syntagma

V neděli ráno jsem si nechal věci na hostelu a hned z rána vyrazil na vykopávky, které mi byly včera upřeny, Kerameikos. Přišel jsem asi půl hodiny po otevírací době, a přesto jsem tam byl takřka sám. Dneska se mnou počasí pořád laškovalo. Podmračenou oblohu střídalo poprchávání, déšť a občasné sluneční paprsky. Kerameikos v dobách minulých sloužil především hrnčířův, avšak v jeho okolí se rozprostírá velké pohřebiště, které ho proslavilo daleko víc. K tomuto účelu byl používán až do 6. století. Přilehlé muzeum je plné, jak jinak, zajímavé keramiky.

Keramaikos je fakt velký

Kerameikos

Rekonstrukce hrobů na Kerameiku

Keramika v muzeu na Kerameiku

Z kombi ticketu mi už zbýval jen Diův chrám a Aristotelovo lyceum, které jsou na protější straně skály, na které stojí Akropole. Konzultace s Mapy Google mi sdělila nemilou zprávu. Zdejší metro má tak skvělý tvar a zdejší intervaly jsou tak krátké, že se tam vyplatí jít přes půl hodiny pěšky. Aspoň že vycházka vedle skrz líbezné klikaté uličky starého města, kde některé byly porostlé kvetoucími bugenvily.

Diův chrám je nádherně stojící solitér s vysokými sloupy. Skvěle ho doplňuje výhled na Akropoli. V okolí jsou i zachované mozaiky. Od něj jsem se vydal k Aristotelovu lyceu, opět pěšky, protože tam nic kloudného nejede. Zkrátil jsem si to kolem Zappeionu botanickou zahradou. Ta je de facto jen lepším parkem s tropickými rostlinami pod širým nebem. Ani vstup se neplatí. U Aristotelova lycea začalo mírně poprchávat. Když konečně najdu správný vchod, dočtu se u něj, že lyceum je až do odvolání uzavřeno.

Diův chrám s Akropolí v pozadí

Zappeion

Jdu tedy zpátky k jedné restauraci, kterou jsem si cestou sem vyhlédl, že v ní možná poobědvám. Poprchávání se mění v déšť. V botanické zahradě se spustila doslova průtrž mračen. Na to, co přišlo jsem ale nebyl připravený a deštník nestíhal. Vyndat pláštěnku nebyl čas. Postupně jsem cítil, jak mi moknou nohavice stále výš, až jsem je měl mokré po kolena. U mé nepromokavé bundy jsem měl mokré rukávy a v mých goretexových botách začalo pomalu, ale jistě čvachtat. Tady jen botanická zahrada, pomníky a rezidenční čtvrti s dlouhými ploty. Vyšel jsem se až u Panathinaika. Déšť neustával, tak jsem nevydržel a schoval se na autobusové zastávce a čekal, až to přejde. Konzultovat trasu s mobilem doteď nepřipadalo v úvahu a od mé zamýšlené trasy jsem se dost odchýlil, než jsem našel místo, kde jsem se mohl na chvíli schovat.

Stadion Panathinaikos

Proudy vody v ulicích

Když pominul nejhorší déšť, vydal jsem se k restauraci. Skrz široký bulvár se u pravé krajnice valila řeka hnědé vody a já se potřeboval dostat na druhou stranu. Naplánoval jsem si skok. Doskočil jsem až na její konec, do mělké průsvitné vody, kterou jsem měl až ke kotníku. Teď jsem neměl pochyb, že mi v botě už na sto procent čvachtá. Pomalu vycházelo slunko a zavedl jsem nový rituál. Každých pár set metrů jsem se zastavil, zul si boty a ždímal si ponožky, z kterých teklo moře vody. V restauraci Scholarhio jsem si dal musaku za 6,5 € a ouzo za 1,5 €. Jako jedna z mála nabízela neturistické ceny a aspoň trošku autentickou atmosféru. Musaka byla fajn a přirovnal bych ji trošku lazáním. Ouzo ale nebyl zrovna můj šálek lihu. Jednou mi bohatě stačilo alespoň na několik let dopředu.

Musaka za 6,5 €

Psi u Hadriánovy knihovny

U Monastiraki jsem se procházel kolem Hadriánové knihovny a obou Agor a střídavě si sedal, koukal na skály s Akropolí a ždímal si ponožky. Ještě jsem musel vyřešit jednu krizi. V době slejváku jsem zjistil, že jsem si tak kvalitně schoval pas, až jsem ho nechal po checkout na hostelu pod polštářem. Velmi šikovné řešení. Doporučuji. Naštěstí tam zvedli telefonu a pod polštářem ještě byl. Na druhou stranu, mít ho s sebou, třeba by z něj zbyla jen papírová haše a biometrická plastická karta. Dokoupil jsem pár suvenýrů a bylo na čase se s Athénami rozloučit. Ještě předtím jsem při západu slunce objevil kouzelné místo s vyhlídkou na Akropoli, které jsem včera odbočkou k observatoři minul, vrcholek Areopagus (v angličtině také Mars Hill).

Výhled z Areopaguna Athény

Akropole z Areopagu

V hostelu jsem si vyzvedl svá zavazadla spolu s pasem, sešel pár set metrů na Thissiou a metrem vyrazil na letiště. Venku už byla tma a cesta metrem opět nudná. Jedině zpestření bylo nutné přesednutí na další vlak metra, protože tento nejel až na letiště. Jinak každá stanice je jako druhá, a když vyjede metro na povrch, není na co koukat (minimálně v noci). Jízdu obohacují pouze žebráci a podivné zjevy procházející vozem.

Řecké zákusky. Mega sladké, chutné a docela levné.

Na letišti jsem byl předpisové dvě hodiny předem. Sedaček i zásuvek tam mají dost. Kupodivu jsem žádnou nepotřeboval, protože můj Xiaomi Redmi Note 4 ještě od rána stále drží. To dovedu ocenit. A rozhodně jsem ho nešetřil. Boarding do letadla Easyjet probíhal standardně a na čas. Letadlo přistálo v Berlíně na Schönefeldu podle plánu. K terminálu nás dovezl letištní autobus. Asi si spletl správné výstupní místo, neboť ačkoliv jsem přiletěl ze Schengenu, musel jsem projít pasovkou. Na to jsem v noci v půl jedenácté už neměl náladu. Ale nedalo se nic dělat.

Letadlo easyJet po přistání v Berlíně

Ještě mi zbývaly další dvě hodiny do odjezdu mého nočního Flixbusu zpět do Prahy. Nejdřív jsem našel místo, odkud mi bude odjíždět a pak jsem se šel pokusit nějak kvalitně strávit čas na letišti Schönefeld. Narazil jsem na místní specifika. V neděli večer jsou prakticky všechny obchody na letišti zavřeny a ani tam není na co koukat. Sedaček pomálu a jediné, co stojí za zmínku, je letištní wifi, která je rychlá a bez omezení času (na rozdíl od té v Athénách).

Letiště Berlin Schönefeld od místa odjezdu Flixbusu

Dlouho po Flixbusu nebylo ani vidu ani slechu, až jsem myslel, že se ukáže až s dlouhým zpožděním, když na poslední chvíli vyjel ze zatáčky, aby ještě stihl čas 00:35. Byl vyprodaný do posledního místa. O nějaké dvojsedačce jen pro sebe jsem si mohl nechat jen zdát. Vmáčkl jsem se aspoň dopředu k oknu. Na Prahu Florenc jsem dorazil před pátou ráno. Metro už jezdilo, tak vzhůru domů na jeden a půl hodinu spánku a pak hurá do práce! To je hard core cestování.

Chcete-li při cestování trošku ušetřit a zároveň podpořit psaní cestopisů, rezervujte si ubytování přes Booking.com skrz můj doporučovací odkaz ještě dnes a získáte slevu 10 % ;-) Zbývají 4 místa (k 18.12.2017).