Do Brazílie za Ježíšem, vodopády a papoušky

Brazílie je nádherná země s pošramocenou pověstí. Už před dvěma lety jsem si pohrával s myšlenkou tam jet, ale kvůli bezpečnosti jsem dal přednost Peru, abych posléze zjistil, že Lima má stejnou, ne-li horší reputaci. Letošní plán byl jasný - vidět Rio a vodopády...

Vodopády Iguaçu z argentinské strany

Letenku jsem si poskládal u StudentAgency z pěti letů. Do Ria s AirFrance s přestupem v Paříži na Charlesi de Gaulovi a odlet s LATAMem z Foz do Iguaçu se skoro celodenním přestupem ve São Paulu. Odtamtud s KLM přes Amsterdam zpět do Prahy. Pět letů bych měl, ale ještě mi chybí ten šestý - jak se dostat z Ria do Foz do Iguaçu.

Přípravy
Celkem smutně koukám, že lety z Ria do Foz do Iguaçu jsou celkem pálka, protože jim tam nepremává žádný brazilský Ryanair. Vzpomínám si na FFP od Emirates, kde mám pár mílí a vím, že jejich partnerem je i brazilský GOL. Jenže mílí mám dost tak akorát na let ze São Paula a nikoliv z Ria. Převod ani dokoupení mílí nedává ekonomický smysl. Nicméně při hledání letenek ze Sampy (São Paula), narážím na zajímavou letenku Rio-Iguaçu-Sampa. Stojí necelou půlku toho, co přímá letenka do Iguaçu.

Má zkratka. V plánu je nechat propadnout šedý úsek.

Když se podíváte na mapu, zjistíte, že je to jako letět do Ostravy přes Košice. Tento letecký kiks je k nalezení jen u jednoho ne zrovna poctivého prodejce jménem MyTrip (aerolinka tento routing ani neumí najít - ještě aby jo). Delší chvíli váhám, jestli je to dobrý nápad. Trošku si pohraji s vyhledávači a přesměrováními, až cenu srazím na příjemných 630 Kč a dám šmelinářům řádně prodělat. V systému GOLu se to chová jako dvě samostatné letenky. Den poté kvůli známému hledám znovu ten samý routing, jenže se vytratil ze skoro všech vyhledávačů a u šmelinářů jde dohledat, avšak stojí už 2500 Kč. Teď se jen modlit, abych od nich nic nepotřeboval.

Vyrážím v květnu. Už dřív jsem si dělal menší průzkum, v kterém měsíci je pro mě počasí v Brazílii nejstravitelnější. Mám specifické nároky - v tropech čím chladněji a sušší vzduch, tím lépe. Nejlíp tedy vychází blok od dubna do října, kdy u nich vrcholí zima.

Finální routing

Vyřešit ubytování v Riu se ukázalo jako pořádný oříšek. Původně jsem chtěl hotel s klimatizací přes Booking.com ideálně někde na Copacabaně. Jakmile vyjely výsledky, stále smutněji jsem koukal. Požadavek na klimošku odstranil levné volby, požadavek na možnost bezplatného zrušení vyšponoval ceny. Už jsem chtěl vzít nějakého Ibise Budget, který byl x bloků od moře, když jsem se dočetl, že se jedná jen o obestavěnou postel s hodně vyjetým nábytkem a že za úschovu zavazadel ještě chtějí peníze. Plus za to chtějí 800 Kč / noc a výše. Postupně jsem zvyšoval hranici, až jsem se dostal k 3000 Kč za noc a přesto jsem nenašel slovy nic použitelného. Dokonce ani v této cenové hladině nebylo nic s výhledem na pláž! Tudy cesta nevede.

Poprvé v životě jsem se rozhodl využít AirBnb, na který momentálně dští síru téměř všechny evropské radnice, jak vyhání život z center měst. A bylo to blízké setkání třetího druhu. Opět má obrovské rozpětí cen. Jakmile se podle fotek a popisu zdá něco použitelného, chybí klimatizace nebo je to až na kopečkách na úpatí favely. Když si něco po hodině vyberu, dostávám odpověď, že by mě sice velmi rádi ubytovali, ale nejde to, protože jsem muž.

Znechuceně hledám znovu a slevuji z nároků - vypouštím klimatizaci. Zaujme mě jedno ubytování s check-inem od 8:00. To se bude hodit, protože s AirFrance mám doletět do Ria před šestou ráno. Tedy, pokud zase nebudou stávkovat a já nedorazím o několik (desítek) hodin později. Můj dumpovaný let na Iguaçu odlétá v 7:15 ráno, tak ještě beru nějaké ubytování u letiště na Ilha Governador, protože se tam nechci táhnout přes celé Rio. To je dlouhé jak týden. Slyšeli jste při Olympiádě v Soči, že to město je dlouhé 50 kiláků? Tady je to podobné.

Odlet
Nastává den odletu. Beru si homeoffice a ve volných chvílích balím. Jsem zvědavý, co si zapomenu tentokrát. Pas ani peníze to naštěstí nejsou. V 20:35 odlétám na Paříž. Letiště Charlese de Gaula není mezi cestovateli zrovna oblíbené kvůli chaotickému uspořádání a zdlouhavým přestupům. Já na něj nemůžu říct ani křivé slovo a vše jsem stihl, ačkoliv jsem na přesun mezi Terminálem 2E a 2F měl jen 1 hodinu 15 minut. Na pasové kontrole nikdo nebyl a během 10 minut jsem se provrtal skrz letiště až k mé bráně. Svým způsobem smutně koukám, že se mi to s Air France podařilo tak rychle stihnout a) protože na letišti není ani tu hodinu co dělat, b) nehrozí žádná eurokompenzace za pozdní přílet. Podle reputace letiště CDG to přitom byla téměř jistota.

Letadlo od Joonu je připraveno

Svačinka během letu

Už na krátkém letu z Prahy v letadle brandovaném jako Joon stihli Francouzi rozdat lehké občerstvení. Chuťově příjemně překvapilo. Na skoro jedenáctihodinovém letu se Frantíci překonali. Jídlo výtečné i u takových kombinacích (zelenina na x a jeden způsob), u kterých jsem nikdy nepředpokládal, že bych je mohl s chutí sníst. Přesto to celé dojím i bych si přidal. IFE moc nedávám. Chci spát a podle toho se zařizuji. V mezidobí si pouštím ze svých zdrojů stylová multimédia (seriál Narcos). Krom toho u IFE výhružně ční hrbolek pro zandání karty a nějak se celkově se mnou nechce bavit. Ale aspoň mapu letu umí.

Charles de Gaule

Večeře v podání Air France

Snídaně od Air France

Na letiště Galeao v Rio de Janeiro přilétám kolem půl šesté ráno. Teď nabírá na důležitosti otázka, co teď tak brzy ráno. Sice mám jen jeden batoh, ale je to Rio, venku mokro a možná stále lije a check-in do ubytování začíná až v devět ráno. A to ještě jen takový pro uschování zavazadla.

Chvilku tam zevluji a mezitím se snažím najít nějaký bankomat pro výběr hotovosti. Zrovna velký výběr tu nemají a ty dva kousky, co tu mají, nesplňují mé představy. Možnost výběru 200 reálů (cca 1200 Kč) ani nemají v nabídce a vlastní částka zadat nejde. Jen vnucují daleko více. Šikovné pro město s pověstí Ria. Děkuji si za těch 100 reálů ze směnárny v Praze. Chtěl bych si koupit místní SIM kartu, ale to tu nejde. Na informacích se mi dostává odpovědi, že to lze jen v obchodních centrech a v sobotu až od 10:00.

Když dospěji k závěru, že venku už je dost světla a nelije, vydávám se na autobus. Porod je už jen najít správnou zastávku. Mimoto zrušili doporučovanou linku 2018, co jezdívala na Copacabanu, a nyní tam jedou jen č. 2016 a č. 2017. Autobus za čtvrt hodiny přijede, jenže řidič mi tvrdí, že na stovku při jízdném skoro 20 reálů nemá na vrácení. Běhám po letišti jako idiot a snažím se rozměnit. Všude se doslýchám, že nemají (nebo spíš nechtějí mít) drobné. Úspěch slavím až po pěti minutách. Autobus tam ještě stojí a řidič už má drobné.

Cestou z Ilha do Governador

Den 1
Je víkend brzy ráno, přesto cesta na Copacabanu trvá přes hodinu. Autobus je klimatizovaný a venku to vypadá jako před bouřkou. Autobus staví jen na vyžádání. To probíhá tak, že musíte dojít k řidiči a portugalsky ho požádat, aby vám zastavil. Navigace byla trošku mimo, tak vystupuji o kiláček vedle. Podívám se na pláž k moři, které mě vítá zpěněnými dvoumetrovými vlnami. V tomto se koupat vážně nejde.

Vítejte v Riu

Moře metá dvoumetrové vlny

Popojedu jednu stanici metrem. Před vstupem tu jsou turnikety a nejdřív je potřeba koupit lístek. Jedna jízda stojí 4,6 reálu. To není zrovna levné na latinskou Ameriku (cca 27 Kč). Nic jako celodenní lístky tu neznají. Maximálně tak kartičku, kam si můžete nahrát pár desítek reálů a při průchodu přes turnikety se vám pokaždé strhávají nové a nové peníze.

Ze stanice Siqueira Campos jdu pět minut k mému ubytování přes AirBnb. Nechávám se nasměrovat místními, který z oplocených věžáků to vlastně je. Tam vrátnému řeknu, kam jdu. Volá do bytu, nikdo se neozývá. Trápím roamingovou SIMku od Surfroam, vyhledám kontakt na majitele a píšu na WhatsApp. Nic. Po dalších deseti minutách volám, na třetí pokus asi po pěti minutách konečně přijmuto. Ovšem pouze portugalsky. Něco zvládnu říct a vyrozumím, že snad jsou už na cestě. Hlavně, že tam měli, že zvládají angličtinu. Po dalších deseti minutách se objevuje záchrana od čekání. Check-in domluvený na 9:00, původně udávaný, že je možný už od 8:00 a nakonec uskutečněný v 9:30. Na Brazílii i jižanské země to ještě jde. AirBnb příště už jen s klíčem v nějaké schránce s číselným kódem. A kdoví jestli bude vůbec nějaké příště.

Byt se ještě uklízí, když tam přijdu, na druhou stranu už teď dostávám svou místnost. Je malá jako na obrázku s ještě menší koupelnou. Inu, dostal jsem to, co jsem si zaplatil. Ta komunikace s majiteli ale dlouhodobě drhla. Něco jim člověk napsal a přečteno to bylo nejdřív po několika hodinách. To spolu se zastaralými instrukcemi v manuálu jak používat byt, nedělá příliš kladný výsledný dojem. Několik příkladů - v instrukcích se popisuje, jak dojet k bytu a je tam zmíněný autobus č. 2018, který už nejezdí nebo pro check-out se popisuje nechat klíče na stole a zavřít dveře, které jsou samozamykací. Jenže v době mé návštěvy se zamykají i zevnitř, protože zvenku jde otočit koulí a otevřít jí dveře.

Venku je deštivo, avšak beru pláštěnku a deštník a vyrážím do centra. První na programu je schodiště Escadaria Selarón. Když vystupuji na stanici metro Gloria, už neprší. Ke schodům je to pět minut pěšky. Žádní bandité se zatím neobjevují. Schodiště Selarón je obložené desítkami tisíc kousků barevných dlaždic. Je to fotogenické i v tomto počasí. Kolem něj je spousta prodejců suvenýrů. Je to nejlepší místo pro jejich nákup, na které jsem v Riu narazil.

Centrum nedaleko stanice Gloria

Escadaria Selarón

Escadaria Selarón

Od schodiště to není daleko k Metropolitní katedrále (Catedral Metropolitana de São Sebastião do Rio de Janeiro). Ta vypadá trošku jako mayská pyramida věštící brzký konec světa. Uvnitř nicméně působí kouzelná hra světel. Jen škoda, že je oplocená a vchází se k ní ze severu a musíte ji tak celou obejít. Cestou minete Carioca Aqueduct, přes který jezdí žluté tramvaje historické mířící na Santa Teresu.

Metropolitní katedrála vypadá spíš jako mayská pyramida.

Uvnitř vyniká hra světel a stínů vytvářející velký kříž

U stanice Carioca, kde se nachází katedrála, je spousta moderních mrakodrapů. Zanořuji se opět do metra a popojíždím pár stanic na Praça Onze pár bloků od míst, kde se koná karneval. Venku lije. V místním baru se zastavím pro sendivč a jdu dál. Sambodrom (Sambódromo) je teď úplně opuštěný a vrata k němu zamčená.

Sambodron pokrytý vodou

Než se dostanu ke stanici Central, poprvé ochutnávám açaí, oblíbenou purpurově zbarvenou zmrzlinu ze zdejšího typického ovoce s trpkou chutí. Zde projdu zdejší budovou historického nádraží a sedám na tramvaj v naději, že za pár stanic se dostanu k oceanáriu. To bych se dostal, kdybych neposlouchal rady zdejší asistence. Ta to sice myslela dobře, s přestupem se tam dostanu naprosto pohodlně, ale bude to trvat tak třikrát déle a budu si muset koupit nový lístek. Opět se platí za jízdu a tramvaje dělají na větší části tratí jen jednosměrná kolečka. Kvůli svezení jsem si koupil za 3 reály zdejší RioCard a za samotnou jízdu dal dalších 3,8 reálu. Tramvaje samotné jsou moderní, pohodlné a klimatizované.

Niterói přes záliv utopené v mlze

Vystupuji na stanici Rio Branco, kde mám přestoupit. Zaujme mě kostel vpředu a dostávám se tak na Praça XV. k přístavu s výhled na protější břehy Niterói. V okolí jsou také výstavní převážně justiční budovy. Následně jsem se za dalších 3,8 reálu převezl k Oceanáriu AquaRio. Tam mě uvítala obří kostra nějaké velryby a nemilá zpráva o výši vstupného pro návštěvníky mimo MERCOSUR, které je ve výši 110 reálů. Vzhledem k tomu, že na mě nepůsobí nijak impozantním dojmem, nechávám akvárium akváriem a pěšky procházím podél tramvajové trati kolem doků a vracím se k Museu do Amanhã, což je moderně pojatá budova, jejíž jednotlivé expozice jsou věnované vědě.

Gigantická kostra kytovce ve vestibulu oceanária

Museu do Amanhã

MHD v Riu: Za celou dobu jsem v Brazílii (a Rio není výjimkou) jsem nepotkal nic jako přestupní lístek nebo nedejbože celodenní jízdenka. Vždycky se platí výhradně u řidiče. Jízdné se pohybuje kolem čtyř reálů (cca 23 Kč) a nedá se říct, že je v kontextu Brazílie zrovna nízké. Přestupujete na jiný autobus, tramvaj, metro? Platíte znovu. Krom toho systém autobusů v Riu se podobá organizovanému chaosu. Najít kdy, kam a odkud jede ta která linka představuje detektivní práci. Přesto pak nemusí jet. S oblibou jich jezdí několik za sebou a pak dlouho nic. Rio je také první město, kde jsem viděl dopravní zácpu složenou čistě z autobusů.

Zlatem pokrytý klášter São Bento

Odtud jsem se zamířil na rady Google Trips ke klášteru São Bento. Najít ho dalo fušku, ale byla to výtečná volba. Najít tak bohatě zlatem zdobený kostel se jen tak nepodaří. Opět začíná pršet a deštník se mi víc a víc rozpadá. Musím vypadat jako opravdu zámožný Evropan. Naštěstí k metro stanici Uruguaiana je to už jen kousek. Popojíždím pár stanic na São Francisco Xavier. Celou dobu jsem totiž nemohl přijít na to, jak se z oranžové linky metra dostat na zelenou. Nepomohlo ani se zeptat. Prostě to tam nejezdí. Zbytek ke stadionu Maracanã (Estádio do Maracanã) tudíž dojdu pěšky. Aspoň poznám další kousek Ria.

Po levé straně stadion Maracanã

Hned vedle něj se do výšky tyčí favely

Kolem stadionu probíhají policejní manévry. Večer se tu nejspíš bude hrát další zápas. Nejlepší výhled na stadion je z nadchodu spojující stejnojmennou stanici spolu se stadionem. Za ní se rýsují po kopci šplhající barvami hrající domečky favel. Dojdu na poloprázdnou stanici metra a k mému překvapení metro jezdí. Avšak zelené v rozporu s mapkami končí na stanici Estácio, kde musí přestoupit. Hlášení ve voze o tom není zrovna srozumitelné a mám dojem, že jen v portugalštině.

Copacabana v noci

Den 2
Už je pozdě, slunce se kloní k obzoru, nejvyšší čas opustit centrum. Za chvíli bude půl páté. Slunce tu v zimě zapadá fakt brzy. V půl sedmé už padá tma a ulice se spolu s ní rychle vylidňují. Sice všichni mi tvrdí, jak je tu bezpečno, ale nějak se mi to nezdá. Všude mříže a už brzy zvečera nikde nikdo. Nakoupím a vyklízím ulice také. Je čas dospat jetlag.

Copacabana po ránu

Ráno se i díky časovému posunu budím časně (v Brazílii je o pět hodin méně než u nás) a v sedm ráno jdu prozkoumat pláž na Copacabaně. Je písčitá, hodně široká a zdá se mi i trošku špinavá. Oproti včerejšku už svítí sluníčko, ale vlny jsou snad ještě vyšší.Ten správný čas vyrazit k Ježíši (Cristo Redentor). Včera jsem si zjišťoval, jak je to s MHDčkem a rozhodl jsem se radši zkusit Uber. Ještě rychlý skok pro peníze do bankomatu, z kterého jsem úspěšně už vybíral a policejních oficírů se optat, zda je Uber vážně dobrý nápad.

Objednávám Uber. Z Copy to až k návštěvnickému centru stojí 24 reálů, čili méně než MHDčkem. Ke Cristo Redentor totiž nejezdí metro ani běžný autobus. Musíte z metra přesednout na autobus a z něj na lanovku (Trem do Corcovado). Ta nepatří mezi nejlevnější. Zpáteční lístek vyjde mezi 65 až 79 reálů v závislosti na sezóně (do vysoké sezóny se počítají i všechny neděle). Alternativou je vzít od jejího úpatí turistický autobus, co vás nahoru vyveze za cenu kolem 30 reálů.

Vyhlídka od návštěvnického centra

V půl desáté jsem nahoře. Dobře jsem udělal. Dneska Trem do Corcovado stejně nejezdí. Je tu boží dopuštění. Fronta se vine skrz celé návštěvnické centrum. To jsem trošku podcenil. A nefungují jim platební terminály. Naštěstí mám cash. Těžko říct, jestli ta fronta je tam kvůli jen tomu nebo je normální. Wifi jim padá a mobilní pokrytí signálem, který by se dal použít pro on-line nákup vstupenek, je nevalné. Nezbývá mi nic jiného, než si vystát tuto hodinovou frontu. Za vstupné platím 44 reálů.

Tip: Kupte lístky dopředu online a nebudete stát ve frontě. Kupujte však aspoň půl dne dopředu.

Vstupenky jsou na desetiminutové sloty. Čas ale typicky brazilsky nikdo moc neřeší. Pípnou vstupenku a pustí vás dál. Stoupnete si do hádku lidí čekajících na minibus, kde si počkáte dalších několik minut. Ten vás odveze řádově dva kilometry serpentinami nahoru do kopce pod vrchol, na kterém stojí žehnající Ježíš. Tam si pípnete lístek znovu, projdete přes turniket a už můžete stoupat schody k Ježíšovi. Eskalátory a výtahy jsou teď taky zavřeny.

Cristo Redentor

Obloha je stále jasně modrá, venku něco pod třicet. Je jedenáct hodin a já jsem konečně u Krista. Vylezu několik desítek výškových metrů a stojím za jeho zády. Proderu se davem lidí fotících instagramová selfíčka. Je to celkem rizikový byznys se tu proplétat, neboť každý druhý jouda tu rozpažuje ruce a hraje si na žehnajícího Ježíška, přičemž kvalita takových fotek je nevalná - to, že mají kolem sebe milión jiných lidí je nijak nevzrušuje (např. zde). To snad nemůže získat ani lajky slepých na Instragramu...

Copacabana s Corcovado

Užívám si výhled na Copacabanu a Ipanemu a relaxuji ve stínu mimo lidi. Kolem mě létají vrtulníky. Po čtvrthodině je na čase jet dolů, jinak se tu vytvoří další fronta. Tentokrát by to bylo na autobus dolů. Davy se však naštěstí nadále věnují selfíčkům. Autobus se zastaví poslední zatáčku před tunelem k návštěvnickému centru. Přes silnici tu spadl strom. Nikdo nemůže nahoru ani dolů. Vypadá to jako scéna z Pata a Mata. Nikdo neví co s tím, jen mezitím dojíždí další a další minibusy. Kašlu na to a sejdu těch pár metrů pěšky.

Nějak takto vypadá vyhlídka, když poodstoupíte pár metrů

Je libo originální fotku s rozpaženýma rukama nebo jen facku?

Hapal strom...

...a způsobil nelidskou frontu na minibus mířící na vrchol

U východu z areálu se dozvídám další nemilou zprávu. Trem do Corcovado nepremává. Jsou tu jen ochotní zloději svézt vás za 35 reálů dolů k metru minibusem! Mobilní signál je tu nevalný, tak objednávka Uberu nehrozí. Kašlu na ně, ty dva tři kilometry dolů dám pěšky. Konec konců když si zpětně přehraji jízdu sem, bylo to jen pořád do kopce. Teď to bude naopak.

Cestou dolů

Chvílemi si za to nadávám, protože se to fakt táhne a je to kličkování mezi zaparkovanými a jezdícími auty. Chodník tu po většinu času neexistuje a když už ano, je porostlý zeleným kluzkým slizem jménem mech a stejně tak radši jdu po silnici. U vjezdu do národního parku (Cristo Redentor totiž leží v NP) už naskočí plný signál a zkouším znovu Uber. Napíše mi, že ho na tomto místě nelze objednat. Super! Naštěstí pár desítek metrů odsud stojí městský autobus a Google Maps mi ukazují, že by za pár minut měl odjíždět a svézt mě k metru. Platím 4,05 BRL a užívám si svůj soukromý autobus. Po pravé straně z okének jsou skrz stromy vidět favely. Další lidé přistupují až o řadu minut později.

Obídek na brazilský způsob

U metra si k obědu dávám steak. Metrem se svezu na Cariocas. Celé centrum je vylidněné a zbyli tu jen fakt divní lidé. Všechny obchody jsou zavřené. Prchám k Metropolitní katedrále. Ještě než k ní dojdu narážím pro mě na mnohem zajímavější Catedral Presbiteriana do Rio. Pochází z 19. století a její středověce působící fasáda zajímavě svítí mezi okolními mrakodrapy. Bohužel je kolem ní plot a všechny vchody zamčeny. Jak jinak?

Catedral Presbiteriana do Rio

Metropolitní katedrála dnes vypadá příznivěji

Pěšky kousek popocházím a hledám odkud by tak mohla odjíždět ona historická tramvaj na Santa Teresu. Včera jsem ji viděl přejíždět viadukt, ale nikde jsem nenarazil na zastávku. Část map jí ignoruje úplně, část sice ne, ale není úplně jasné, odkud se k ní jde. A ulice tu mají akademické rozměry a zejí výhrůžnou prázdnotou. Naštěstí můj tip je správný. Jde se k ní přes R. Lélio Gama.

Viadukt, po kterém jezdí tramvaj

Tramvaj na Santa Teresu

Jízda přes viadukt

Tato tramvajová linka, jak název napovídá, vede na Santa Teresu. Jezdí ji žluté historické tramvaje s dřevěným interiérem a bez jakýchkoliv oken a dveří. Vzdáleně připomínají ty ze San Fracisca, zatímco trať připomíná Lisabon. Také se táhne do kopce úzkými a křivolakými uličkami. Nyní je tu především pro turisty. Jízdné nahoru a dolů (jiné se koupit nedá) stojí 20 reálů. Místní s ní jezdí zdarma, ale musí ukázat speciální kartičku. Nahoře na její konečné po asi dvaceti minutách jízdy se až nebezpečně přiblížíte k favelám. Stačí vystoupit, popojít pár desítek metrů a jste tam. Nebo se jako já můžete pokrytecky hned vrátit zpět tramvají. V okolí totiž nic zajímavé kromě zvýšené pravděpodobnosti výskytu pouličních gangů není.

Připomíná mi to Lisabon

Favely, kam se podíváš

Využívám slunečného počasí a blízké polohy a jdu se znovu podívat na Escadaria Selarón a nakupuji pár suvenýru. Následně pěšky pokračuji podél hlavní třídy. Míjím metro stanici Glória a pomalým krokem občerstvený açaí dojdu k další stanici Catete. Naproti ní stojí stejnojmenný palác (Palácio do Catete). Vstup do něj je bezplatný. Je to bývalá měšťanská vila z půlky 19. století. Po 60 let sloužila jako sídlo brazilských prezidentů. Milovníkům brazilské historie leccos napoví, že prezident Getúlio Vargas tu spáchal sebevraždu. Interiéry jsou velice zdobné a určitě stojí za návštěvu, pokud máte cestu kolem.

...

Klišé na Escadaría Selerón

Palácio do Catate

Místo labutí tu prezidenti měli tyto ptakouny

Pomalu se začíná stmívat, a to je ten správný čas vyklidit centrum. Nasedám na metro a vystupuji na stylově pojmenované stanici metra Jardim de Alah (Aláhova zahrada) na rozmezí Ipanemy a Leblonu. Aspoň podle mapy je tam obrovský obchodní dům s pobočkami všech brazilských operátorů. Podle informací na webu mají mít všichni otevřeno. Na wikii si dlouze vybírám, který operátor by měl mít nejlepší shodu s evropskými 3G a 4G pásmy. Jako lepšího vybírám Oi a jdu k němu.

Západ slunce nad Leblónem

Laguna / Lagoa Rodrigo de Freitas

Tam mě odbudou s tím, že ke zřízení SIM karty potřebuji CPF. CPF je něco jako brazilská verze amerického čísla sociálního pojištění. Nenechám se odradit a asertivně odporuji, že to už od roku 2012 není třeba. Nedají si říct a posílají mě ke konkurenci. Postupně projdu značkové pobočky Vivo, TIM i Claro, kde se všude setkávám s absolutní nechutí cokoliv dělat. Potřebuji CPF a na otázky, proč ho potřebuji, když už to není třeba dostávám odpovědi, jako že to nejde v systému, a dva operátoři ho údajně zrovna v tuto dobu aktualizují, a pro změnu proto to nejde. Naštvaný odcházím hledat policejní stanici, kde by mi mohli CPF vydat. Ptám se ostrahy. Ti prý tu už mají dávno zavřeno. Policie nikdy není tam, kde jí potřebujete.

Velký obchoďák, kde neprodávají SIMky bez CPF

Vracím se zpátky na Copacabanu. Pro jeden večer by toho bylo dost. Jenže na stanici Jardim de Alah zuří válka mezi poskytovateli kartiček a lístek u okénka neprodají. Pyšní se titulem plně automatická stanice. A já mám RioCard a nikoliv MetroCard, na kterou bych tu mohl dobít v hotovosti. Automat tu sice pro to sice je. Ale nefunguje pro dobití v hotovosti. A podle posledního výsledku mého snažení očividně nepodporuje zahraniční platební karty.

Naštvaně se vracím pešky s cílem dojít na další stanici metra. Nakonec si po kiláčku stopnu okolo projíždějící autobus s písmeny Copacabana na displeji. Nabídne mi krásný panoramatický pohled na noční plán. Teď už zkušeně vím, že musím sledovat špendlík na mapě, abych nedojel až na druhý konec "Copy".

Večer na pokoji objevím další potěšující novinku - je otevřený on-line check-in GOLu, s kterým z Ria letím na Iguaçu, avšak nejde mi provést a vždy končí chybou. Formulář se mi nepodaří přesvědčit ani po půl hodině snažení. Tak aspoň online kupuji lístek na lanovku na Cukrovou homoli. Podruhé se mi stát v nekonečné frontě nechce. Mimoto na něj při online nákupu dostanete 10% slevu a zaplatíte tak "jen" necelých 100 reálů (cca 600 Kč). Ty ceny v Riu jsou fakt trošku z jiného světa. O moc dražší už ani nejsou lanovky v Alpách…

Den 3
Ráno si najdu MHDčko ke stanici lanovky. Čekám tam přes čtvrthodiny a autobus č. 581 prostě nejede. Kašlu na čekání, beru Uber. O 10 minut a 5 reálů později jsem před lanovkou. K mému zklamání se před jejími branami neklikatí žádný dlouhý had nedočkavců a tím pádem nemám pocit zadostiučinění, jak jsem čekal. Před nástupem do samotné kabinky si nicméně pár minut počkám.

VW Brouk

Z lanovky je pěkný výhled na Copacabanu. Po pár minutách přistáváme v mezizastávce, z které je Rio jako na dlani. To ale není ještě Cukrová homole (Sugar Loaf / Pão de Açúcar), ale pouze Morro da Urca. Na tu se musí ještě další lanovkou. Podle propozic jezdí jednou za půl hodiny, nebo když se naplní kabinka. Pozoruji, že jsem udělal dobře a byl včera na Ježíši. Dnes se pomalinku halí do mraků. Na Morro da Urca nejdete i heliport, odkud můžete podniknout vyhlídkový let. Je-li těch 350 reálů fakt cena za celou helikoptéru, ve více lidech se už vyplatí o ní zauvažovat. Podle webu se platí za osobu.

Bondinho do Pão de Açúcar

Praia Vermelha

Na Morro da Urca by se údajně měly prohánět opičky, před kterými je tu varování. Jenže, ač se projdu i vycházkovým chodníčkem džunglí na žádné za celou dobu nenarážím. Je čas dát se další lanovkou nahoru. Mám štěstí, jede za pár minut. Nabízí výhled na celé Rio. Ježíš je už prakticky pod dekou z mraků. Avšak zde je stále hezky. Projdu si Sugar Loaf. Výhledy hezké. Tropická vegetace jako v botanické. Jen z té fauny vidím jen ještěrky a pár černých ptáků.

Na vrcholku nejvyššího kopce stojí Cristo Redentor pomalu halící se do mraků

Niterói

Pão de Açúcar

...

Svezu se dolů a na mapě vybírám stanici Botafogo. U ní se nachází jedno větší obchodní centrum (Botafogo Praia Shopping), kde bych třeba mohl mít štěstí a sehnat SIM kartu i bez CPF. A taky, že jo, zajdu do obchodu Oi a o půl hodiny později a o 35 reálů lehčí (25 za tarif + 10 za SIM) odcházím s místní SIM kartou s 5GB dat. V centru funguje LTE, na perifériích Ria 3G. Nicméně jsem se v případě Foz do Iguaçu, kam jsem jel pak, moc nestrefil. Pokud jsem nebyl v úplném centru, dost často jsem byl bez signálu nebo jen s EDGE, zatímco česká SIM v roamingu provokativně psala, že má k dispozici 3G. Pokrytí Oi kompatibilní s evropskými frekvencemi, co zvládá můj mobil, nebude valné. V Brazílii už např. používají 700 MHz pásmo, o kterém se u nás jen diskutuje.

Pláž u Botafogo

Ta brazilská kuchyně není zrovna nápaditá...

Naproti s výhledem na moře si dávám oběd a pak se jmu vyzkoušet, jak funguje to jejich metro na povrchu (Metrô Na Superfície). Najít zastávku dá celkem zabrat a pak jsem celkem zklamaný. Jedná se de facto o normální delší autobus, co nemá ani vlastní pruh, jen pro Brazilce má nezvykle přesně definované zastávky, na kterých výhradně staví.  Jakmile opustím Copacabanu, jsou nade mnou už jen šedé mraky. Vystupuji na stanici Jardim Botânico. Kdyby nebyly, teoreticky bych odsud mohl vidět i Cristo Redentor.

Tady by někde nahoře měl koukat Ježíš, pokud by zrovna nebylo zataženo.

Celkem se divím, že jim venku neshnijí...

Botanická zahrada na mě nezanechává kladný první dojem. Nefunguje jim elektřina, tak mi ručně vypisují lístek, cestičky jsou rozblácené a vypadá jen jako lepší lesopark. Je ale velká. Hodně velká. Zajímavé je až Bromeliário do Jardim Botânico vzadu spolu s Orquidário do Jardim Botânico, kde je moře bromélií a orchidejí, a u východu expozice s kaktusy a sukulenty, z nichž většinu mají pod širým nebem. Čekal bych, že jim shnijí, ale očividně nikoliv.

...

...

...

Od botanické se odvezu za 6 BRL Uberem na Mirante do Leblon, odkud je krásný pohled na celou pláž od Leblonu po Ipanemu. Jen to počasí. Kopce za mnou vypadají výhrůžně jako v Pánovi prstenů: Dvě věže. Do západu slunce zbývají necelé dvě hodinky. Ideální čas na procházku podél pláže.

Leblon z Mirante do Leblon

Z celé procházky mě nejvíc zaujme Pedra do Arpoador. Je to malý a velmi fotogenický útes mezi Ipanemou a Copacabanou, z kterého pozuruji západ slunce, které se přeci jen na chvíli prokutá skrz mraky. Nedaleko Copacabana Posto 6 se koná větší trh se suvenýry, kde pár věcí dokoupím. Další den ho tam už znovu nenajdu.

Pedra do Arpoador

Zblízka

Je porostlý kaktusy

A nabízí výhledy na Copacabanu

...a Leblon s Ipanemou

Večer volám na GOL a ptám se jich, co budeme dělat s letenkou, když se mi nedaří online checkin. Let mám totiž pozítří v 7:15 ráno. Vyzkouším anglickou, portugalskou i španělskou podporu a nic nevymyslí, jen mi sdělí, že si checkin můžu udělat zdarma i na letišti, avšak že ho zavírají už hodinu a půl před odletem. Super, někdy v tu dobu jsem teprve měl v plánu dorazit celý rozespalý na letiště.

Den 4
Poslední den v Riu se rozhoduji strávit odpočinkově jen u pláže. Vlny jsou velké stále jako jednopatrové domy, tak koupání a plavání vypouštím a stává se ze mě plážový povaleč bez plavek. Světlo je tu fakt zvláštní. Ten jemný opar ležérně se povalující mezi kopci dělá divy.

Copacabana po ránu

...

Ježíš je všude

Jakmile si tu člověk na chvilku sedne, hned se k němu stahují plážoví prodavači všeho možného jako mouchy na flusanec. Relaxovat se tu nedá. Dávám si kokos, caipirinhu a jen tak se procházím podél pláže. Mezi Posto 5 a 6 je pěkně špinavá. Nedaleká pevnost Forte de Copacabana má otevřeno a dneska z nějakého důvodu nabízí i vstup zdarma. Projdu expozici zaměřenou na brazilskou historii a rozhlédnu se z jejích zdí po okolí plus ještě jednou navštívím Pedra do Arpoador. Ačkoliv to je vzdušnou čarou pár desítek metrů, musím to obejít.

Forte de Copacabana

...

...

...

I na Copacabaně mají polední meníčka. Za nějakých dvacet pět brazilských se fajn najím včetně malé caipirinhy. Jen bych si už příště nedal kuřecí, ale spíš rybu. Přinesli mi totiž variaci na řízek místo variace na přírodní steak. Čas se pomalinku chýlí ke konci. Domácímu jsem ráno psal, že mu nechám klíče na stole, jak píše v pokynech. Bohužel, druhá část pokynů je jaksi zastaralá. Píše se tu, že mám zavřít dveře a ty se samy zamknou. To se ale neděje a dají se stále otevřít.

...

...

Pro zlepšení nálady se znovu dívám na online check-in GOLu. Tentokrát si všimnu malého drobného textu, že online check-in je otevřený jen pro Brazilce. Vstávání ve čtyři ráno je už jisté. Naštvaně nechávám klíče na stole, fotím a zavírám dveře, co jdou otevřít. Dole mají mříže, ostrahu, recepci a kamery, tak snad to bude v pohodě.

Podle druhých instrukcí daleko více komunikativního ubytování mířím Ilha do Governador. Dobrých půlhodiny jedu přecpaným metrem na Uruguaianu. Z metra se musím procpat na indický způsob. Cariocas totiž nepouští, cpou se zároveň dovnitř a ven, jakmile se otevřou dveře. Stanice má spoustu východů, tak se pro jistotu hned zeptám ostrahy, na kterou stranu je můj autobus. Ta mě dovede přímo k zastávce. 326ka ani 329 nějak nejede. Koukám do Mapy a vidím, že tam taky jede 328ka. Neváhám a nastupuji. Autobus sice nemá klimu, ale má otevřená okénka a je už večer, tak to nějak přežiju. Trasa je stejná jako těch dvou předchozích.

Ačkoliv jsem tomu původně nechtěl věřit, autobusu fakt těch pár kilometrů trvá jeden a půl hodiny. Cestou vidím pár dopravních zácp složených čistě z autobusů. Nikde nepozoruji nějakou vysloveně nebezpečnou čtvrť, ale být tam v noci po setmění, nevím nevím.

Už za tmy vystupuji u hypermarketu Extra - Galeão. Odsud je to další kilometřík pěšky. Tam mám setkání s hostitelem. Vím, toto ubytování od Booking.com a funguje skoro stejně jako to minulé od AirBnb. Tento hostitel je, ale mnohem lepší a starostlivější než ten předchozí. Můžu ho vřele doporučit. Nicméně chci zítra fakt brzy vstávat a ideálně se ještě dneska podívat na letiště a vyřešit letenku, tak mě patnáctiminutový skoromonolog, kde co je, zrovna radost neudělá.

Po ubytování se vydávám k obchoďáku na nákup a před ním na zastávce čekám na autobus směr letiště. Podle jízdního řádu z Google Map už měl dávno jet, ale nic se neděje. Kašlu na to. Budu to muset vyřešit ráno. Na ráno si řídím hodinovou sérii budíků začínající v 3:30 a s obavami jdu spát, jestli vůbec vstanu.

Den 5 - Přesun do Foz do Iguaçu
V 4:17 beru Uber na letiště za 12,5 BRL. Je jako ze všech klišé o Riu. Řidič jede rychle, na semaforech jen přibrzdí červená nečervená. O deset minut později jsem už na letišti. Nejdřív se zastavím u self-checkin kiosku. Ten mi vyhodí krásnou hlášku o systémové chybě na řádku 1387, tak jdu k přepážce. Ty tu jsou sdruženy podle aerolinek a nikoliv podle letů. Naštěstí takto madrugada (brzy ráno) tu nikdo není a za pár minut jsem na řadě. Po pěti minutách s úlevou držím letenku na tento zdumpovaný let. Mezi Riem a Iguaçu létá hodně letadel denně, ale ty nejlevnější letenky s odletem dnes nebo zítra začínají kolem devíti tisíc "ká čé".

Brazilští soudruzi někde udělali chybu...

Díky této byrokratické maličkosti jsem tu fakt úporně brzy. Procházím si celé letiště a není to fakt nic zajímavého kromě pár soch. Čtu si a čekám. V letadle se zdá, že bude větší skupina Číňanů. Hluční jako východní Němci a svérázní jako vidláci, co nedávno zbohatli. Možná i plivají na zem. Nevím, radši jsem se vzdálil do uctivé vzdálenosti.

...

Na letišti ještě není ani noha.

GOL

Vedle mě v letadle naštěstí žádný z nich nesedí. Sice mi nešel udělat check-in, ale mohl jsem si aspoň zvolit své sedadlo. Vzal jsem místo u okna. I na takto krátkém letu nabízí GOL servis. Je na výběr mezi limonádou, džusem a vodou. K jídlu si je možné zvolit mezi sušenkou, čokoládových bonbónem a něčím slaným. Personál mluví portugalsky a trošku anglicky. Ale jaksi se automaticky předpokládá, že tu každý rozumí portugalsky.

Ilha Grande

Přelet nad Sao Paulem

Občerstvení za letu

Schválně jsem si zvolil místo na pravé straně, odkud by teoreticky měly být vidět vodopády. Rio se teď topí v mracích. Stačí pár kilometrů na západ a proměňuje se to na nádherný vyhlídkový let podél pobřeží. Ilha Grande i São Paulo jako na dlani. Jenže stačí pár desítek minut a krajina před Foz do Iguaçu se noří do mraků, které jen a jen houstnou. Nad Foz chvíli kroužíme a jsme ztraceni v mlze mraků. Přistáváme a mraky končí ani ne sto metrů nad zemí.

Venku lije.

Venku ještě nedávno lilo. Všude jsou ohromné louže. Teď už jen prší. Vystupujeme z letadla krytými schůdky. U nich rozdávají deštníky a vybírají je zase u terminálu. Ten má velikost větší a mírně chaotické boudy. Z letiště není potřeba brát taxi ani shuttle, jezdí odsud normální městský autobus č. 120. Jen pozor, ze stejné zastávky jede jak do centra, tak na vodopády. Platím 3,75 BRL a vezu se do centra. V hotelu si nechávám batoh a jdu se podívat do města.

Vlevo Paróquia São João Batista

Mezi jeho největší zajímavosti patří kostel Paróquia São João Batista a náměstí Praça da Paz. Ze všeho nejdřív ale hledám místo, kde si vybrat další reály - vypařují se až podezřele rychle. Uspěju jen v bance Bradesco, kde jsem už vybíral v Riu. Ostatní banky (Santander, Itaú, Caixa), zdá se, ignorují zahraniční karty. Neuspěju s Revolutkou ani s kartou od Equa Bank. Bankomat je vždycky vrátí jako chybnou kartu.

Praça da Paz

Při obědu objevuji kouzlo brazilských obědových bufetů. Fungují ve dvou módech “all-you-can-eat” za 12-20 BRL nebo na váhu při 2-4 BRL / 100 gramů. Všeobecně jsem byl šťastnější u těch levnějších nezávisle na hodnocení. Můžu doporučit:

• Boa Mesa - jednoduchý a levný polední bufet, ale s větší nabídkou masa než u jiných dražších;
• Seletto Restaurante - all you can eat za 18 BRL včetně nápojů (bohužel nejspíš z prášku), platí se při odchodu;
• Buffet Marias - obědový bufet, kde před vámi udělají i churrasco;
• Churrascaria e Pizzaria Tropicana - není čistě obědový, ale dá se tam jít i na večeři - při ceně 25-30 BRL za all you can eat z bufetu. Cena se odvíjí od jeho druhu - jestli jen maso a přílohy nebo i dezerty či včetně churrasca. S tím ale chodí jen jeden týpek od stolu ke stolu a toho masa je tam fakt po málu.

...

Po jídle mířím k autobusovému terminálu, u kterého leží Zoológico Bosque Guarani. Zvláštností je, že vstup do něj je zcela zdarma. Upřímně, za o moc víc nestojí. Uvnitř najdete pomalu zarůstající areál bývalé zoologické zahrady s pár klecemi s nešťastnými zvířaty, převážně ptáky. Ale mají tu i jednoho jaguára v kleci.

Kousek od autobusového terminálu

Zoológico Bosque Guarani zrovna jako zvířecí ráj nevypadá.

...

...

Autobusový terminál tu funguje jako přestupní bod. Je to jediné místo, na kterém můžete zdarma přestupovat, proto také musíte vcházet jen v k tomu určeném vchodu a kvůli tomu celé autobusové nádraží obcházím kolem dokola, než ho najdu. Nasednu tam na autobus jedoucí k Mostu přátelství (Puente de Amistad).

Most přátelství

Koridor pro pěší při přechodu do Paraguaye

Tento most je zvláštní tím, že se klene nad řekou Paraná a spojuje tak brazilské Foz do Iguaçu s paraguayským Ciudad del Este. Paraguay je mírně zaostalá. Dokonce tak, že mají o hodinu méně než v Brazílii. Brazilci Paraguay milují a jezdí tam na levné nákupy. Celé centrum jsou takřka jen a jen obchodní domy rozličné kvality. Reklamy ve Foz tomu odpovídají. Propagují tam např. obchoďák Mona Lisa, jemuž opravdu dominuje známý obraz v nadživotní velikosti. Jinak přímo ve městě moc zajímavostí není.

Uvítání v Ciudad del Este

Mají tu i Mona Lisu

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že ceny tam jsou víc než příjemné. A to jsem nekupoval žádnou elektroniku, nýbrž jen a jen potraviny. O 100% pomerančovém džusu za 1,5 reálu si můžou v Brazílii nechat jen zdát. Na většině míst se tu dá platit kartou, takže nemusíte hledat bankomat nebo směnárnu. Za celý půlden, co jsem tu byl, jsem vážně nikde nenarazil na klasické suvenýry - žádné magnetky, žádná trička, žádné pohledy. Na několika místech jen jejich hrníčky a termosky pro pití maté.

Socha zpěváka, Ciudad del Este

Rád bych popojel pár kilometrů k vodopádům Cataratas del Monday. Hledám, odkud by tam jel autobus. Nezdá se, že by tu něco premávalo. Ptám se i policajtů a nic. Sice mě nasměrují k autobusovému nádraží, ale hned dodávají, že tam nic nejede. S taxikáři chvíli smlouvám, ale už to chci vzdát, protože za těch 10 kilometrů k nim a zpět nechtějí jít pod 40 USD. Chci se tam vrátit o pár dní později, až si něco nastuduji o místních podmínkách, neboť brazilská SIMka mi v Paraguayi nefunguje a SIM od Surfroam jsem si chytře nechal v batohu na hotelu.

Nápadně mi připomíná českou trikoloru

Poslední pokus, co dělám, když se vracím z autobusáku, kde nebylo napsáno ani fň, mi nakonec vychází. Jedu k vodopádům a zpátky za 60 BRL (cca 16 USD). Paraguayci jsou fakt velcí vlastenci. Na mnoha místech ve městě je vidět červeno-bílo-modrou trikoloru podle barev jejich vlajky. Když taxikář zahlédne vodopády z okna auta, hned jej zaujmou a nakonec se na ně jde podívat taky. Říká mi, že tam žije 40 let a vůbec o nich nevěděl. Má nefalšovanou radost.

Cataratas del Monday

Cataratas del Monday jsou 120 metrů široké a 50 metrů vysoké vodopády. Můžete se také setkat s označením Saltos del Monday. Na rozdíl od jejich slavnější kolegů v Iguaçu je dost solidní šance, že tu nepotkáte žádného turistu. Vstupné můžete platit v dolarech nebo v quetzalech. Vyjde cca na 5 USD.

I sluníčko vyšlo nad Pondělními vodopády

Cataratas del Monday

Přejdu zpátky most přes Paraná a jdu se podívat k další brazilské bizarnosti - mešitě Mesquita Omar Ibn al-Khattab. Ta se tu bíle skví už od roku 1983. Už je pozdě, tak nedaleký buddhistický chrám nestíhám. Ten zavírá už v pět odpoledne.

Jihoamerická mešita Omar Ibn al-Khattab

Oproti Riu se tu stmívá o hodinu později. Za to v kontrastu s Copacabanou se tu ulice hodinu po západu slunce takřka úplně vylidní. Všechny obchody i restaurace zavřou a najít nějakou otevřenou restauraci je heroický výkon. Sice mi tu všichni svorně tvrdí, jak je tu bezpečno, ale toto vypovídá o něčem jiném.

Den 6
Ráno vstávám brzy, abych prozkoumal a využil hotelové snídaně. Vypadá celkem použitelně - ovoce, džusy, pečivo, šunka, zákusky, sýr, vajíčka… Po snídani pak na pokoji kupuji lístek na brazilskou stranu vodopádů Iguaçu spolu s přehradou Itaipú, abych nemusel čekat ve frontě. Tím mimochodem ušetřím i pár reálů (doslova). Venku chytám autobus č. 120 a tři čtvrtě hodiny se vezu na konečnou. U návštěvnického centra vidím nekončící frontu. Optám se obsluhy, kde že si to jako mám vyzvednout a posílají mě do prioritní fronty. Během pár minut mám svůj lístek 3v1 - vodopády, přehrada a tři hranice.

Snídaně

Následně se vezu speciálním autobusem, který tu jezdí z jednoho konce parku na druhý. Vystupuji na předposlední zastávce a dávám se na 1,5 kilometru dlouhý trek. Venku opět poprchává. Už od prvních okamžiků mi tu dělají společnost nosálové. Jsou tu úplně všude a lezou i po zábradlí. Připomínají mi drzé makaky z jihovýchodní Asie. Taky na první pohled roztomilá zvířátka, co ale umí pořádně kousnout.

Foz do Iguaçu

Roztomilí nosálové jsou všude. Pozor! Koušou.

...

Chodníčky jsou plné turistů. To největší zlo, co může nastat, je, že na nich chytnete turistickou skupinku obsahující seniory s berlemi jdoucí za deštníkem. Ti lidé nemají soudnost. Jdou po kluzké trase plné převýšení a čas od času i schodů. Kolem mě prales a sem tam nosál. O druhou příručku zla soupeří instagrammeři se selfíčkáři, co se ladí fotky na vyhlídkách i pět minut. Ještě jednu se sestrou, teď s bráchou, ukaž, vypadám hrozně, z jiného úhlu, teď bez bundy a teď ještě s kloboukem... Normálně nikomu do záběru nelezu, ale čeho je moc, toho je příliš.

Chodníček v dolní části vedoucí k ďáblovu chřtánu

Garganta do Diabo

Postupně sestupuji níže a níže, až se ocitnu na železném chodníčku v dolní části vodopádů. Tady už nemůžu rozeznat, zda prší nebo je to vodní tříšť. Pláštěnka tu je nutnost. Po pár set metrech dojdu až k Ďáblovu chřtánu (Garganta do Diabo). Tím je nazývaná ta asi osmdesát metrů vysoká podkova ve tvaru “U”.

Pohled z Ďáblova chřtánu

V návštěvnickém centrum na konci chodníčku se dá vyjet výtahem těch 80 metrů nahoru a podívat se na vodopády shora (nebo si to vyjít pěšky). Autobusová stanice je taky nahoře. Venku stále prší. Na autobus k návštěvnickému centru se tentokrát načekám docela dlouho. Za to na 120ku zpět do centra přijede prakticky hned.

Vlevo věžička návštěvnického centru s výtahem

Shora od výtahu

Další nosál

V centru si dám oběd v bufé a zamířím si to na sever k přehradě Itaipu (Itaipu Binacional). Z terminálu to k ní jede určitě přes půl hodiny. Je to dál, než se na první pohled zdá. Všichni, co vystoupí z autobusu, jdou vchodem pro zaměstnance, jen já tu hledám vstup do návštěvnického centra. Než vyjede autobus směrem k přehradě, sejde se nás jen, co by na prstech ruky spočítal. Autobusem se musí proto, že další tři kilometry k přehradě jsou bezpečnostní zóna s omezeným přístupem. Autobus jezdí kyvadlově a na první zastávce s vyhlídkou na přehradu, kterou zrovna teď neproudí žádná voda, je přestupní. Samotný okruh se jede jiným. Stále střídavě prší a přestává. Cestou k přehradě se můžete kochat pohledem na kapybary, zdejší přerostlá morčata.

Brazilská kuchyně

Itaipu Binacional

Někde pasou ovce, někde kapybary

Bez vody

Pokud chcete vidět dobře přehradu a ne jen nekonečnou hladinu, sedněte si v autobusu na pravou stranu. První zastávka je u nápisu Itaipú, další je až po přejetí hráze u restaurace a mola, poté se jede zpátky k první vyhlídce.

...

Na hrázi

...

Součástí prohlídky přehrady je i ekomuzeum (Ecomuseum of Itaipu). Tam jezdí jiný kyvadlový autobus. Není uvnitř areálu, tak se tam dá dojet i městským autobusem, pokud zrovna jede. V muzeu jsou, dalo by se říct, vesnické nástroje a expozice k výstavbě přehrady. Zajímavé to je, ale za samostatnou cestu to rozhodně nestojí.

Ekomuzeum

... s replikou turbíny

Hecnu se od ekomuzea se rozhodnu, že se dojedu podívat i k Marco das tres fronteiras (označení setkání tří hranic). Hodinu mi to trvá k terminálu, protože to autobus vzal zkratkou a další hodinu k pomníku. Ono je to taky 18 kilometrů daleko. Přijíždím tam za stmívání. Svou obdobu tohoto pomníku mají v každé z těchto tří zemí (Brazílii, Argentině i Paraguayi). Nicméně jen v Brazílii to má podobu show a musí se platit vstupné. U mě je to poslední částí mého triple-passu z rána. Pomník je obestavěný, je tu prodejna s oficiálními suvenýry se švýcarskými cenami, pár stánků s občerstvením, nasvícená fontána a pár obrazů a soch.

Marco das tres fronteiras na brazilské straně

Svítící a hrající fontána se stélou v brazilských barvách

Jak ukazuje značka - stojím v Brazílii, naproti mě je Argentina a vpravo přes řeku Paraguay.

Street art

Den 7 - Argentina
Další ráno vstávám ještě dřív než včera. Dneska mířím do Argentiny. Na pokoji kupuji vstupenku. To jsem si dal. První platba neprojde, protože nejdřív jsem neměl na kartě dost peněz, pak ji dobiju, ale neprojde také, jelikož zjišťuji, že nějakou chytrou duši v Argentině napadlo platbu rozdělit na dvě a ta první se zablokovala, na druhou už nebylo. Ještě jednou dobíjím a konečně mám svou vstupenku a k tomu několik blokovaných stokorun v luftě.

Tradiční nádoby pro pití maté

Počasí je o chlup lepší než včera. Stále zamračeno, nicméně už aspoň občas zahlédnu kousek modré oblohy. U Terminálu najdu místo, odkud jezdí autobusy do Argentiny. Za zpáteční lístek platím 16 BRL. K hranicím to jede hodinu. Pro ty, co nejsou z MERCOSURu, Brazilci připravili příjemné překvapení. Autobus sice na výslovné vyžádání zastaví i na brazilské straně hranice, ale už nepočká navzdory tomu, že za minutu už máte razítko. Místo toho vám dá papírek, s kterým si musíte počkat na další autobus od stejného dopravce. Slovy řidiče pojede za 15 až 20 minut.

Po deseti minutách mi dochází trpělivost. Na zastávce jsem našel něco jako jízdní řád. Jestli jsem se zorientoval v jeho chaosu správně, další jede nejdřív za půl hodinu. Začínám stopovat. Po pár minut zastaví děda a sveze mě tři kilometry k hraničnímu přechodu do Argentiny. Ano, zde jsou hraniční přechody od sebe takto daleko. Povídám si s ním. První člověk, co mi tu v Brazílii říká, že něco není bezpečné. Já vím, ale je to skoro nastejno jako oxidovat na bohem zapomenuté zastávce a čekat na svatého Dyndy, až pojede další autobus.

Na argentinské straně je město Puerto Iguazú nalepené přímo na hraniční přechod. Díky tomu je autobusové nádraží vzdálené jen dvacet minut pěší chůze. Podle informací z internetu se dá lístek na autobus k vodopádům zaplatit i brazilskými reály. Má stát 45 BRL. Mě to u Rio Uruguay stojí 40 BRL. Bohužel, přepočet je dělaný takovým kurzem, že by se za něj nestyděli ani na Staromáku. Normální kurz je cca 13 ARS za 1 BRL, zdejší kurz je 8 ARS za 1 BRL, jak posléze zjišťuji, když mi vrací na 50 reálů daleko méně, než by měli. Má radost, že je to levnější, než psali na netu, je hned ta tam. Karty tam bohužel neberou, jen cash. Takže jestli můžete, vyberte si někde pár argentinských pesos, ať máte 320 ARS v hotovosti na jízdenku. Dost ušetříte.

K vodopádům to trvá cca půl hodiny. Autobusy jsou postarší a staví na každé mezi. Na rozdíl od brazilské strany, zde je zastávka mnohem blíž k vodopádům. Od návštěvnického centra vedou tři hlavní stezky - horní okruh (Circuito Superior), dolní okruh (Circuito Inferior) a vláček k Ďáblovu chřtánu (Tren de la Selva).

Mapka tras (zdroj: https://www.opcioniguazu.com.ar/mapas/)

Kvůli komplikované dopravě sem jsem sem dorazil až těsně před jedenáctou. Nejdřív tak beru vláček, o kterém jaksi tuším, že by pak na něj nemusel vybýt čas. Po úzkorozchodné trati zde jezdí dosti pamatující vláček s dřevěnými sedačkami. Jezdí skrz prales (proto taky se španělsky nazývá “de la selva” - “lesní”), hodně pomalu a většinou jen po jedné koleji. Přes jednu zastávku na Estación Garganta mu to trvá dobrou půl hodinu.

Tren de la selva

...

Ze stanice Garganta se jde na Garganta del Diablo po úzkém kovovém chodníčku nad vodní hladinou. Postup ztěžují skupinky turistů pomalu jdoucí za průvodci s deštníkem. Taky jsou trochu kluzké (ty chodníčky, ne průvodci). Pomalou chůzí to trvá čtvrthodiny na jednu stranu. Na pár ostrůvcích cestou můžete potkat nosály, a když budete mít štěstí, i nějakého toho exotického ptáčka.

Ptáčci

Sednout si na lavičku a jíst nepatří mezi nejchytřejší nápady...

Jídelní policie

Že jste už přímo u Ďáblova chřtánu, poznáte podle zahušťující se mlhy smíšené s deštěm. Až jste mokří i pod pláštěnkou a skoro nic nevidíte, jste tam. Jsem moc rád, že jsem měl s sebou starý mobil. Vyndáte ho, že uděláte fotku, ale ještě než vůbec spustíte kameru, máte ho už z obou stran jako osprchovaný pod tekoucí vodou. Zatím ještě funguje, ale dost bych se divil, kdyby pár dalších týdnů kompletně nezoxidoval.

Ještě pár kroků ke Garganta del Diablo. 

Je tu mokro a mlha z vodní tříště. To bude ono.

Sprcha pro fototechniku zdarma.

Snažil jsem, ale tento okruh dát pod dvě hodiny není možné. Ostatní turisté vás brzdí a vlaky jedou jen jednou za půl hodiny. Čas se mi totiž krátí. Je jedna odpoledne a slunce zapadá už v šest, stejně jako se zavírá areál. A to mi ještě zbývají další dva okruhy, co mají trvat minimálně po dvou dalších hodinách. Z vláčku vystupuji na stanici Cataratas a startuji na horní okruh (Circuito Superior). Na něm se jde po visutých chodníčcích, sem tam nad vodní hladinou, sem tam pralesem. Z něj jsou podle mě ty nejlepší výhledy. Na chvíli se ukáže i slunko a vykouzlí duhu nad vodopády.

Circuito Superior

Circuito Superior

Circuito Superior

Chodí se tu po takovýchto chodníčcích.

Myslel jsem si, jak mi to bude dlouho trvat, přitom po hodině se už vydám na dolní okruh (Circuito Inferior). U něj pro mě bylo nejtěžší natrefit se na jeho začátek. K němu jdu dobrých dvacet minut. Okruh samotný trvá taky něco kolem hodiny a nabízí pěkné výhledy. Jen se opět pomalinku zatahuje. Ve srovnání s horním stoupám a klesám víc výškových metrů. Z okruhu je vidět i na Isla San Martin a kolem něj síť vodopádů. Za dobrého počasí se dá na ostrov přeplout lodí a dát si po něm další trek. Dneska to nehrozí. Jistí to silný proud zčeřené vody a znovu se objevující proudy vody z nebe.

Circuito Inferior

Circuito Inferior

V záplavě selfíčkářů

Circuito Inferior

Po malém okruhu se zastavuji nakoupit suvenýry. Ač to na první pohled nevypadalo, na některých místech tu jsou výrazně levnější než na brazilské straně. Dá se tu i platit kartou. Tentokrát se k východu nevezu vláčkem, ale místo toho jdu pěšky. Pěšinka vede pralesem s močály. Nejsou tu vůbec žádní lidé. Konečně.

Mají tu i plaché opičky

...

Močál

Autobus zpět do Puerto Iguazú chytnu skoro hned (jinak jezdí cca každých 20 minut a kolem sedmé odjíždí poslední). Ve městě jsem po čtvrté odpoledne. Rozhoduji se na chvilku podívat se do centra. Tam objevuji ve srovnání s Brazílii neuvěřitelné množství krámků se suvenýry se vším možným y k tomu za výtečné ceny. Krom toho je možné i v tom nejzapadlejším obchůdku zaplatit kartou. Jen všude chtějí číslo pasu. Asi nějaká argentinská “feature”.

Nějak takto vypadá Puerto Iguazú

Po hodině nakupování se koukám, jak daleko se nachází argentinská verze označení tří hranic (Hito Tres Fronteras). Není to daleko, tak jdu po svých. Oproti Brazílii se tu neplatí vstup a žije to tu. Jen to nedoprovází tak velká show. Stánkařů tu ale jsou mraky a všichni s cenami, co by si člověk konečně tipl na Jižní Ameriku.

Hito Tres Fronteras. Vlevo Paraguay, vpravo vpředu Brazílie

Argentinská stéla

Ty přechody mezi španělštinou a portugalštinou mě ničí. Už z toho mám jedno velké portuňol a ve výsledku nemluvím ani jedním jazykem. Vznikají z toho takové perličky jako “no tenho”, “eu quiero” či “vou a volver”... Ještě měsíc po návratu mám z toho zmatek.

Další Brouk. Je jich tu méně než v Mexiku.

Zpět na autobusák si taky dojdu pěšky. Tolik, kolik mi zbývá drobných, na autobus MHD nestačí a koneckonců mě ani žádný nepředjel. Na nádraží mám štěstí a autobus mé společnosti přijede za pár minut a hned odjíždí. S řidičem máme opět výměnu názorů o nutnosti zastavit na argentinské i brazilské straně.

Nejdřív staví na argentinské straně, tam i čeká. Ale na brazilské se opakuje stejný výjev. Neochotně zastaví, ale už dál nečeká. Jestli mi to trvalo dvě minuty, tak dlouho. Snažím se zjistit, kdy pojede další. Těžko říct. Co vím ale určitě, že támhle pět set metrů v polích, je zastávka městského autobusu, co určitě pojede. Je rozhodnuto. Jen mi nedělalo dobře jít za soumraku podél silnice bez chodníku a krajnice, ale podařilo se. V osm večer jsem zpátky na hotelu.

Na pokoji dělám srovnávací test mandarinek. Ty brazilské nestojí snad ani za zmínku. Na to, že se jedná o tropickou zemi, její ovoce stojí za starou belu. Nevzhledné flekaté zeleno-oranžové koule jsou typickým zástupcem brazilských mandarinek. Ty v Paraguayi vypadají už o něco chutněji. Za to ty v Argentině jsou jako z výstavky. Mám tu po jednom zástupci z Paraguaye a Argentiny. V chuti těsně vyhrává ta paraguayská, ačkoliv nebyla tak hezká.

Den 8
Dnes je můj poslední den ve Foz do Iguaçu. Navečer letím do São Paula. Vstávám opět brzy. Chci se podívat do ptačího parku (Parque das Aves). Nechci stát ve frontě, tak na pokoji kupuji vstupenky online. Ehm, alespoň jsem si to myslel. Na obrazovce se mi zobrazí, že jakmile bude moje platba ověřena, přijde mi e-mail s potvrzením a vstupenkou. V latinské Americe to není jen plácnutí do větru. Tady to berou vážně. Avšak moje platba z nějakého důvodu neprojde, ani se částka nezoblokuje. Pět, deset, patnáct minut nic. Už nemá cenu čekat, jedu.

Ano, ukrutně jsem ušetřil času. Stojím u poklady a zdržuji všechny ostatní. Pak tam čekám další čtvrthodinu, až najdou někoho, kdo se podívá, co s tím je. Ukazují mi v systému, že platba byla zamítnuta. I tak mi ale doporučují hlídat výpis účtu. Musím zaplatit hotově. Se zpožděním půl hodiny jsem uvnitř.

Ibisové

Plameňáci

Vevnitř to vypadá jako velmi hustá botanická zahrada sem tam s nějakým výběhem. Nejdřív procházím kolem červených ibisů a plameňáků. Za vrchol bych označil dvě expozice - voliéru s tukany a jinou voliéru s ary. V první voliéře poletující i jiní ptáci a nacházejí se tam minimálně dva druhy tukanů - ti jsou celkem zvědaví uličníci. V druhé najdete výslovně ary všech druhů a je fakt obrovská. To je také její hlavní mínus. Je až tak velká, že se z arů stávají malé tečky. Jinak tu najdete červené, žluté, zelené i modré ary. Krom toho v parku např. můžete najít skleník zaměřený na motýly a kolibříky. Strávím tu příjemnou hodinku.

Jako botanická

...

Tukan

Další tukan. Dost neposedný

Arové

...

Parque das Aves

Hned naproti parku je heliport Helisul. Nemusím být ani moc nadaný meteorolog, abych pochopil, že se dneska nelétá. Obloha opět zatažená, ale hlavně za celou dobu jsem nezaslechl jakýkoliv zvuk vrtulníku.

U heliportu

Nasedám na stodvacítku, v terminálu přesedám a mířím k Templo Budista. V tomto případě mě poprvé vypekla aplikace Moovit, která ve Foz do Iguaçu jinak skvěle funguje. Zde nenašla správnou trasu - autobus jede až k chrámu, ne že končí x bloků od něj.

Tip: Ve Foz do Iguaçu je neocenitelným pomocníkem aplikace Moovit, která vám najde, která autobusová linka kam a kdy jede.

Templo Budista

Čínské vlivy jsou zřejmé na první pohled

Templo Budista, jak název napovídá, je buddhistický chrám umístěný mírně stranou centra na samotě u lesa. Uvnitř něj na vás dýchne atmosféra Asie. Přitom jste v srdci Jižní Ameriky. Mně osobně daleko víc připomíná čínské chrámy. Jsou tu i podobné výjevy - čínští lvi - i architektura odpovídá. Za to obrovskému betónovému plácku vévodí velký sedící Buddha s bezpočtem menších stojících po jeho stranách. Řekl bych, že se jedná o nejbizarnější místo, co jsem viděl v celé Brazílii. Pokud máte čas, rozhodně ho doporučuji. Ani vstupné se neplatí.

...

Desítky Buddhů

...

Do centra se zpátky vezu autobusem. Ještě nejsou tři a stíhám tak oběd v poledním bufetu. Podle recenzí vybírám Seletto Restaurante s all you can eat za 18 BRL. Chutná to dobře, ale přeci jen ty předchozí nabízeli lepší poměr cena/výkon. Nabídka mas relativně malá a ty džusy podle všeho instantní z pytlíku.

...

Před cestou na letiště si ještě dávám dezert v Marias & Maria Confeitaria. Mají je tam výborné a velký výběr. Taky nabízí bufet s velkým výběrem, ale vyjde to relativně draze (4 BRL/100 gramů), a tak hezky to zas nevypadalo.

Zákusek

Protože nechci nic riskovat a taky celé Foz mám už prochozené, vydávám se na letiště brzo. Jsem na něm skoro tři hodiny před odletem. Letiště je to malé a i bezpečnostní kontrola je rychlá, tak mám spoustu času dopisovat příspěvky na sociální sítě a plánovat, na co se podívám v São Paulu. Jinak moc zábavy tu není. Wifina ale naštěstí funguje.

Pouliční umění kousek od autobusového terminálu

Letiště

Všechny přepážky na letišti

Odlétám až po západu slunce. Venku už neprší. Nastupuji schůdky přes letištní plochu. Airbus A320 společnosti LATAM má livery pouhého TAM, spadá tudíž pod její brazilskou větev. Let trvá necelé dvě hodiny. Během té doby se stihne i servis, avšak bohužel se jedná o pouhé roznesení vody do kelímku. Vše ostatní za peníze. GOL tedy byl aspoň o celou koňskou délku lepší.

LATAM

Nebo spíš TAM?

Uvnitř je celkem tma.

Při čekání na vzlet zapadá slunce

V São Paulu přistáváme krátce po deváté hodině večer, jak bylo v plánu. Nekonečné pojíždění po letištní ploše spolkne další drahocenné minuty. Vystupuje se chobotem a pak následuje dlouhý orientační běh střevy letiště. V příletové hale jsem tak krátce před desátou. S nelibostí pozoruji svou GPS polohu v mapě a seznávám, že jsem o hodně dál svému hotelu “na letišti”, než jsem si plánoval. Nejdřív to chci dojít, ale když po pár desítkách kroků před sebou v dálce zpozoruji dálnici evropského typu, rychle si to rozmýšlím.

Hledám shuttle bus, co jezdí mezi terminály. Přistál jsem na dvojce, metro jezdí od jedničky a u něj dneska složím hlavu. Najít ho chvilku trvá. Nejviditelněji jsou tu komunikovány komerční služby. Tento letištní shuttle bus ale je zdarma.

Jak jsem zjistil později, jsou tu dva druhy shuttle busů. Jeden jezdí dokola jen mezi terminály, druhý jezdí i ke stanici metra. Já samozřejmě nastoupím do toho prvního. Sveze mě kolem trojky a pokračuje k jedničce. Tam zjistím, že k metru je to dobrého půl kilometru pěšky. To není daleko. Ale jsem v Brazílii a ještě ke všemu v São Paulu. Tady nikdo nechodí pěšky, natož po tmě. Vždyť tu nemají ani chodníky. Počkám si čtvrt hodiny na další bus, co zajíždí i k metru. Pak využiji nadchod vedoucí od metra a překonám tak říčku i dálnici, co mě dělí od hotelu.

Je to metro?

Dost dobrá otázka je, jestli je to vlastně metro, nadzemka nebo vlak. Stanice u letiště stojí na pylonech a až k přestupnímu bodu na další linku nezajíždí pod zem. Na mnoha místech ve světě tak vypadá i metro. Můžete ji najít i v plánku metra, kde jsou linky smíšené spolu s vlaky typu S-Bahn.

Procházím podél autobusového nádraží a za pár set metrů jsem u recepce. Místy to vypadalo dost strašidelně. V hotelu provedu check-in a kupodivu není problém ani pozdní check-out v 15:00 a dokonce bude i hotelový shuttle až na letiště. Vše bez příplatku. Pokoj má výhled na nadzemku a letadla. Po půlhodince zjistím, že ta klimatzace uvnitř nějak stávkuje. Je jakž takž chladno a za chvíli bude půlnoc, takže to už neřeším.

Den 9 - São Paulo
Následujícího rána mířím do centra São Paula. Co vím, São Paulo má dost pošramocenou pověst, snad ještě víc než Rio, ačkoliv aktuální statistiky tvrdí, že je bezpečnější, než jeho odvěký rival. Každopádně mám z něj respekt. Proto plánuji příjezd do centra až na devátou dopoledne.

Nebo to je nadzemka?

Ve srovnání s minulostí, je doprava do centra mnohem příjemnější od doby, kdy je otevřena letištní nadzemka. Lístek stojí 4,30 BRL a za něj se dostanete až do centra. Přestupy na jiné linky metra jsou bezplatné na označených stanicích. Zejí na nich odstavené turnikety, co už nepolykají vaše další peníze. Podle lokality jste za hodinu, nejpozději za hodinu a půl v centru. Jen ty soupravy příliš nejezdí podle časů nahraných v Google Maps a místní se opět cpou v obou směrech naráz. Linka č. 13 vedoucí z letiště jezdí každých cca 20 minut.

Nejdřív se jedu podívat na Memorial da América Latina u stanice Palmeiras–Barra Funda. Opět obrovská stanice na pylonech a při výstupu dá zabrat se zorientovat jako u SkyTrainu v Bangkoku. Ve výsledku ještě není devět a celý památník je oplocený a ještě zamčený. Trošku škoda, ale dovnitř jsem stejně jít nechtěl. Obcházím ho podél plotu a kochám se.

Memorial da América Latina

Nedaleko je supermarket a bankomat Bradesco. Ideální místo na doplnění proviantu a poslední obnovu zásob docházející brazilské měny. Docela se bojím, že mám málo času. Popojíždím na stanici Luz. Ta se nachází v nádraží z konce 19. století. Pěkné, ale znám daleko hezčí a nechápu ty nadšené recenze na Google Maps. Metrem popojedu jednu stanici na São Bento, odkud začínám svou poznávací trasu. Neděle dopoledne, není moc ideální čas na poznávání centra tohoto města - a) valná většina obchodů je zavřená, b) v kostelech probíhají bohoslužby.

Nádraží Luz je evidentně proti světlu

Stanice metra leží pod stejnojmenným klášterem (Mosteiro de São Bento), od kterého si vypůjčila své jméno. Jen pár kroků od něj se charakter města dramaticky mění a začínají tu růst mrakodrapy jako houby po dešti. Takový malý brazilský Manhattan.

Mosteiro de São Bento

Výzdoba v kostelu

Hned naproti klášteru

Naproti mě je obrovský věžák Banco de São Paulo a po mé levice známá Edifício Altino Arantes vysoká 161 metrů s vyhlídkou v 33. patře. Jenže, do ní se dá dostat jen s koupením kompletního okruhu včetně nějakých výstav a je tu fronta. Na to nemám dost papírových reálů, chuť a ani čas.

Utopen mezi mrakodrapy.

Edifício Altino Arantes 

Známý lustr uvnitř

Skrz mrakodrapy projdu až na náměstí Praça Padre Manuel da Nobrega. Tam na mě čeká Pátio do Colégio, klášter s bílými zdmi a modrými rámy oken a dveří. V přilehlém kostele Capela Beato José de Anchieta se koná další bohoslužba. Zastavím se opodál v muzeu Solar da Marquesa de Santos. Vstup je zdarma a uvnitř těžko definovatelná změť historických předmětů a fotek.

Pátio do Colégio

Secretaria da Justicia na Praça Padre Manuel da Nobrega

Solar da Marquesa de Santos

Celá tato historická část města je zvláštně prázdná a sem tam na člověka místo zombíků vykouknou zvláštně vypadají houmlesáci, co nejspíš hledají další dávku. Směrem ke katedrále se to jen zhoršuje. Tím směrem je i kostel Igreja Nossa Senhora do Carmo. V něm se také koná bohoslužba. Z něj je to už, co by kamenem dohodil, ke katedrále Sé (stejně se jmenuje i ta v Lisabonu). Tam uvnitř bohoslužbu nemají. Za to parčík okolo je hlavák na steroidech. Je tu několik stovek, možná tisícovek různě posedávajících, polehávajících divných a zlověstně vypadajících individuí, která kdyby byla jen opivena či ovíněna, můžete si blahopřát. Někteří z nich se i koupou v přilehlých kašnách. Samotná katedrála je uvnitř celkem dost strohá a výzdobou je rozhodně pod průměrem latinské Ameriky.

Igreja Nossa Senhora do Carmo

Katedrála Sé takto zdálky vypadá elegantně...

...ale už o pár kroků blíž vypadá jako ráj houmlesáků

Odtud se procházím dál směrem k Convento e Santuário São Francisco, další církevní stavbě s další bohoslužbou. V São Paulu to jde ode zdi ke zdi. Krásně načančaná místa střídají místa se zchátralými mrakodrapy a závany zápachu moči. Z mého subjektivního pohledu to tu je víc znát než v Indii.

Convento e Santuário São Francisco

Výstavní budovy v centru I.

Výstavní budovy v centru II.

Výstavní budovy v centru III.

Přes nadchod Psa. do Piques jdu dál k Edifício Copan, skvostu moderní architektury s vlnitou fasádou. Ještě než se tam dostanu zaujmě mě místní trh. Podél celkem pěkného kostelu Paróquia Nossa Senhora da Consolação to lomím ulicí Rego Freitas k metru. Před stanicí metra je další trh, na kterém neodolám a koupím pár mandarinek.

Z nadchodu Psa. do Piques

Místní trh

Tropické ovoce na trhu

Edifício Copan

Paróquia Nossa Senhora da Consolação

Je krátce po poledni a přemýšlím, kam dál. Z centra jsem celkem otrávený. Pěkné je, ale ti lidi tam… Na moderně vypadající Avenidu Paulista se mi nechce. Je to s přestupem a čekají tam na mě jen další nudné mrakodrapy. Na Beco do Batman (ikonickou uličky s grafitti) bych možná jel, kdyby byla blíž metru. Navigace mi ukazuje přes tři čtvrtě hodiny dlouhou cestu jedním směrem. Zalamuji to a jedu si dáchnout do hotelu. Mám tam jednu a půl hodiny k dobru.

Slumy kousek od centra při pohledu z metra

Vůz metra

I motýlům chutná acaí

Let do Amsterdamu
Ve tři mě čeká hotelový shuttle. Je to mikrobus. Vezu se v něm sám a vyklopí mě před Terminálem 2. Já ale potřebuji na trojku. Zpětně si říkám, že jsem klidně mohl jít pěšky nadchodem kolem metra a pak sednout na normální letištní shutte. Asi by to bylo rychlejší a méně vázané konkrétním časem. Hlavně ten hotelový shuttle se mnou nejdřív jel asi tak o tři kiláky zpátky, aby natrefil na tu správnou dálnici za říčkou.

Letiště Guarulhos v São Paulu

Rudá záře nad São Paulem

Tato logistika spolkla skoro hodinu. I tak mi na letišti zbývají skoro další tři hodiny. Bezpečnostní kontrola prakticky nic neubrala. São Paulo Guarulhos je velké a elegantní, ale neskutečně nudné letiště. Není tu co dělat a čas se vleče. Velmi brzy zahučely mandarinky. Byly fakt dobré.

Konfigurace 3 + 4 + 3. Za to se vzorným IFE.

Nazpátek do Prahy letím se společností KLM. Docela se těším, protože z cesty do Peru si pamatuji na jejich výtečný servis. Teď mě s nimi čeká dlouhý noční let trvající 11 hodin. Protože bude tma a nad mořem stejně nic nebude vidět, beru premiérově místo do uličky.

Večeře

O stupeň horší snídaně

Tentokrát mi jejich jídlo vůbec nechutná. Je to taková plastická hmota bez chuti a zápachu. Avšak mám hlad, tak to s ním. Hlad mě budí ze spaní, tak pořád vstávám a chodím do galley. Mají tam malé houstičky se šunkou, čokoládičky, vafle i sušenky. To se hodí. K pití je tam k dispozici kromě vody i džus. Naopak IFE nemám co vytknout. Vyniká velkým displejem s hbitými reakcemi a má i dostatečnou zásobu filmů. Někoho tu taky napadlo, že by občas někdo mohl chtít anglický film s anglickými titulky. Za to zaslouží velkou pochvalu.

Den 10 - Letiště Amsterdam
Do Amsterdamu přilétám v poledne. Čekají mě tu čtyři a půl hodiny čekání. Do centra Amsterdamu se mi nechce. Připadá mi to jako spláchnutí eur do kanálu. Sice je krásný slunečný den a vlak se dostane do centra ani ne za půl hodiny, ale jednak jsme měli půl hodiny zpoždění, jednak jsem tam už byl a jednak zpáteční lístek vyjde cca na 10 euro. To je dost na hodinové projití se po ulicích kolem nádraží.

Z centra prý podobný odstranili. Chodili jim tam lidi.

Je libo se podívat do kabiny?

Tak se tak poflakuji po letišti. Veřejná část má podobu obchodního domu, ale s letištními cenami. Albert je pro mě nepoužitelný bez výčitek svědomí. Vyzdvihl bych tu tři věci - a) půl trupu letadla KLM, v kterém si můžete sednout do pilotní kabiny (bezplatně), b) nápis “I amsterdam” před budovou (z centra Amsterdamu ho už odstranili), c) v suvenýrech magnetky s větrným mlýnem, kterému se točí vrtulka. Doporučuji ho koupit před security, pak jsou dražší.

Dřeváčky? Asi jsem v Holandsku...

Let do Prahy
Na letu do Prahy se už projevuje má únava a moc si z něj nepamatuji. Zaspal jsem i servis. K němu byl wrap a pití, k výběru mezi vodou, kolou a džusem, jak kolem mě zjišťuji, když se probudím. V Praze vystupuji v 17:45 a už znovu plný sil. Doma vystupuji jeden a půl hodiny po touchdownu. To je celkem slušný výsledek.

Tak zrovna tímto jsem neletěl... Škoda :(

Závěrem se vrátím k bezpečnosti v Brazílii. Ta se mi subjektivně zdála víc než dobrá. Za těch deset dní jsem se v Brazílii nikdy necítil nebezpečně. Když jsem se ptal místních (recepční, policie, strážci), vždycky jsem dostal odpověď, že to či ono je bezpečné. Avšak nedá se říci, že bych se vždy cítil zcela příjemně. V Brazílii v zimě zapadá slunce brzy a v šest už je v Riu tma. Ulice se spolu s tím velmi rychle vylidňují a většina obchodů zavírá. V Riu na Copacabaně skoro každý dům má recepci a kolem vchodu ještě k tomu masivní mříže. Když se na důvod proč člověk optá místních, odpovídají mu, že je to přece prevencão...

Líbí se ti tento cestopis? Sdílej ho, staň se fanouškem facebookové stránky, sleduj Instagram nebo vypni adblock a klikni podle své chuti.

Náklady pro představu:
Letenka PRG-CDG-GIG / IGU-GRU-AMS-PRG ... cca 14.800 Kč
Letenka GIG-IGU-(GRU) ... cca 630 Kč
AirBnb v Riu ... cca 1600 Kč
Neviditelná ledvinka z Tchibo … cca 300 Kč
Denně za MHD v Riu ... cca 200 Kč
Ubery po Riu ... cca 290 Kč
Lanovka na Cukrovou homoli ... cca 600 Kč
Vstupné k Cristo Redentor ... cca 250 Kč
Tramvaj na Santa Teresu a zpět ... cca 120 Kč
Ubytování u letiště v Riu ... cca 450 Kč
Hotel ve Foz do Iguaçu ... cca 1500 Kč
Denně za MHD po Foz do Iguaçu ... cca 100 Kč
Taxi k paraguayským vodopádům Cataratas del Monday + vstupné ... cca 500 Kč
Trojvstup na brazilskou stranu vodopádů, přehradu Itaipú a Marca das tres fronteiras ... cca 800 Kč
Vstupné na argentinskou stranu vodopádů ... cca 300 Kč
Přejezd z Brazílie do Argentiny a zpět ... cca 100 Kč
Zpáteční lístek z Puerto Iguazú k vodopádům ... cca 250 Kč
Vstupné do Parque das Aves … cca 270 Kč
Hotel u letiště v São Paulu ... cca 800 Kč (* cena po odečtení cashbacku 25 GBP)