, ale držela se na jeho dolních příčkách, neboť jsem měl jistá očekávání a tušení. Poskočila nahoru až díky akci Ukrajinců, s kterými jsem do ní vydal za
. Přílet a odlet mám z Nového Dillí. Naordinoval jsem si pouhých 9 nocí. To si myslím, že je až až, pokud Indie člověku nesedne. Ono se ne nadarmo říká, že Indii buďto miluješ nebo nenávidíš.
Na jednom místě jsem zůstat nechtěl, a proto jsem hledal, kam se podívat dál. Po složitém kombinování zvítězil okruh Díllí - Agra - Džajpur - Váránasí - Kalkata - Dillí s třemi místními přelety a dvěma vlakovými přesuny. Za tu dobu mi stačili dvakrát zrušit let a aspoň desetkrát změnit časy letů.
Indie je super a zajímavá země s dvěma hlavními výjimkami - lidé ve službách a tamější klima. Už když jsem zvažoval, zda tam letět, podíval jsem se na dlouhodobé dubnové průměry a vyšly mi teploty kolem 35°C. Avšak letos bylo v Dillí o pět stupňů více. Kupodivu se to dalo, ale jen kvůli tomu, že vlhkost vzduchu byla extrémně nízká. Kalkata, kde bylo chladněji, ale víc vlhko, byla mnohem náročnější.
Je první dubnový víkend. Venku je teplo a svítí sluníčko. Dlouze se vyspím, naobědvám se, vezmu kufr a už si sedím v metru směrem na Ruzyni. Původně jsem měl mít půl den času v Kyjevě, ale po změně letů se to smrklo na hraniční dvě hodiny, tak se trošku modlím, aby Ukrajinci neměli na odletu z Prahy nějaké delší zpoždění. Další let z Kyjeva letí až druhý den.
Na bezpečnostní kontrole, která probíhá v Terminálu 1 přímo u brány, tady shodou okolností společné rovnou pro tři, mám štěstí na hyperaktivní pracovnici security. Ta si prohlíží mé lahvičky s tekutinami a neohroženě vyndavá můj repelent
. Po chvilkové výměně názorů ho suverénně vyhazuje a vypouští taková moudra stylu
Takový přístup při cestě do malarické oblasti, jakou je Indie, je velmi příjemný. Podle
je dokonce na mapce vybarvená červenou barvou určenou pro oblasti s nejvyšším výskytem malárie.
Letadlo odlétá načas. Na palubě mě vítají mírně odměřené ukrajinské letušky. Během dvouhodinového skoku do Kyjeva je k dispozici jen placené občerstvení, nicméně vodu nalévají zdarma. V Kyjevu mám na přestup dvě hodinky. Jít ven z letiště nemá cenu, tak zůstávám v terminálu a dávám si večeři. K ní volím stylově
za nějakých 150 hřiven. Asi mě berou na hůl. V jídelním lístku příloha zvlášť není, ale na účtu v azbuce ano...
Směrem na Nové Dillí odlétám po osmé večer. Přílet je naplánován na sedmou ráno. Délka letu se oproti čase uvedeném při zakoupení letenky prodloužil o hodinu kvůli tomu, že si Indie s Pákistánem nedávno začaly vzájemně sestřelovat stíhačky. Nyní se Pákistán musí z jihu podletět. Automat mě má rád a u check-inu mi pro tento noční let přidělil místo u okénka (u nejnižšího tarifu není možné vybírat sedadla ani při check-inu). Na bráně je u každého náramně zajímá, zda mají vytištěné indické vízum.
Tentokrát už se koná palubní občerstvení. Večeře se podává asi dvě hodiny po vzletu, avšak jedná se o chuťově mé snad nejhorší letecké menu. Na výběr bylo mezi
variantou. Vybral jsem si chicken, jenže už od pohledu se mi to zdá spíš jako bezmasé. Důvod brzy prokouknu. To chicken je totiž mleté. Plus to chutná stejně, ne-li hůř, jak to vypadá.
. Ukrajinci v letadlech nabízí displeje v sedačkách o velikosti od 9 do 16 palců se širokou nabídkou filmů. Po nástupu jsem přesto rád, že jsem si vzal s sebou do mobilu celou sérii
. Šklebí se totiž na mě obstarožní Boeing 767-300, jehož jediné obrazovky v economy i bussiness jsou u stropu a na stěnách v přední části kabiny.
Nové Dillí (anglicky New Delhi)
V půl osmé dosedáme v Novém Dillí. Pasová kontrola je relativně rychlá, protože jsme přiletěli v hluchém místě. Dokonce tak rychlá, že si ještě další čtvrthodinu počkám na svůj kufr. Skočím na metro a do ubytka hodím kufr. Najít mi ho trvá déle, než jsem čekal. Poloha ne zrovna dvakrát sedí. Je na druhé straně ulice o pár se metrů vedle, ale název a adresa na dveřích sedí.
 |
| Uvítání v Indii kousek od nádraží New Delhi. Ten zašedlý vzduch není způsoben žádným insta filtrem... |
 |
| Lepší ulice na cestě k hotelu v samotném centru |
Mé první kroky vedou k
Humayun's Tomb, památce UNESCO v mughalském stylu. Vypadá jako dočervena nabarvený Tádž Mahal. Venku je ukrutné vedro a prakticky žádný stín. Už polední teploty atakují čtyřicítku. Veškeré fontánky a vodní plochy jsou dávno vypuštěné a mimo provoz. Skrz smog není vidět modrá obloha. Ta je přinejlepším šedobílá.
 |
| Humayunova hrobka je postavená v podobném stylu jako Tádž Mahal. Jen použili víc červené a nestavěli minarety. |
Pak se přesouvám k
Lotus Temple. Než si to uvědomím, podléhám zdejšímu scamu nebo možná spíš matematické negramotnosti.
Tventyfajf (neboli také
túfifty) tu není dvacet pět rupií, ale rovnou 250. Euro na ně, aby věděli, že
túfifty je dvě padesát. Plus ještě hraje, že nemá na vrácení. Hlavně, že si stále myslí, že si ho pronajmu na celý den a cestou se ještě chci zastavit v jeho obchodě. Ani mě nehne.
 |
| Lotosový chrám se schovává za plotem z ostnatého drátu. |
Lotosový chrám je zajímavá moderně působící stavba ve tvaru lotosového květu. Jenže v neděli se všichni Indové zbláznil a řekli si, že se do něj prostě a jednoduše musí jít podívat, tak se podél jeho plotu vlní tak kilometrová fronta, která se ale vůbec nehýbe. Chrám nechávám chrámem a mířím na metro. Přesouvám se na sever k
Jantar Mantar, na pohled zajímavému parku plného moderního umění. Už když k němu přicházím, čuchám zradu. Je celý oplocený a u vchodu po cizincích chtějí rovnou 250 rupií. Zas tak krásný není, ale hlavně v celém areálu není ani jediný kousíček stínu.
 |
| Hello, my friend! Já mít suvenýr. |
Navigace mi ukazuje, že cestou by mohlo být konečně pořádné a zdravotně nezávadné jídlo - McDonald's. Vzpomínám si na
čočíka a jeho lásku k
"pořádnému jídlu" a po dlouhém dni se jdu najíst. Následně mě čeká sikhská svatyně
Sri Bangla Sahib Gurdwara. U ní platí tři důležité body - sundat si boty, zakrýt si vlasy a nefotit. Pěkné to je, ale jaksi opět muslimsky vyprázdněné s nekonečně se opakujícími mozaikami a strohými tvary.
 |
| Sikhská svatyně Sri Bangla Sahib Gurdwara |
Ještě se podívám do nedalekého kostela
Sacred Heart Cathedral a už se vezu ke kilometr vzdálenému hinduistickému chrámu
Sri Laxmi Narayan Mandir. Cizinci tu musí respektovat striktní politiku
"zuj boty a odevzdej vše do skříňky".
Chrám je to pěkný, plný soch bůžků a rozpálených dlaždic. Za tuto
starostlivost se následně hlídač v uniformě dožaduje bakšiše.
 |
| Slon před Sri Laxmi Narayan Mandir |
 |
| Sri Laxmi Narayan Mandir |
Chytnu tuktuk k metru, popojedu několik stanic a jdu pěšky k India Gate. V opuštěné hlavní ulici potkávám krásné hnědé podnikavé děti, co si myslí, že něco získají, když na mě budou házet kamínky. Začnu na ně asertivně řvát
fráze z videa z youtube kanálu Bald and bankrupt a rychle dají pokoj. U
India Gate je nepříjemné, že blb dostal funkci a oplotil ho. Druhý pan zbytečný rozhodl, že bude jen jeden vchod a zbytek východy. Proto tento aspoň půlkilometrový kruhový objezd v tropickém parnu obejdu skoro celý dokola, než najdu vchod. Uvnitř mraky lidí a jedna olysalá brána a fontána.
 |
| India Gate |
Za pár desítek minut se bude stmívat. Vracím se zpátky na hotel. Zítra mě čeká časné vstávání. V 8:10 mi jede vlak do Agry. Schválně jsem si vybral ubytko v pěší vzdálenosti od nádraží
Hazrat Nizamuddin, odkud vyjíždí. Pěšky to tam ráno trvá patnáct minut.
 |
| Afgánské Kinder Surprise s hrou "Najdi kuře" (nápověda: je pod rýží nasekané včetně kostí) |
Dlouho v okolí nádraží hledám něco slušného k večeři. Indické restaurace jsou vždy jen pouliční stánky pochybné kvality. Podle mapy by jeden dva kilometry odsud mohl být Subway. Přepadne mě déšť u prvních několika na pohled jakž takž civilizovaných restaurací. Mají dveře a uvnitř klimatizaci. A obě jsou afgánské. Jídlo chutné a na Indii nebylo ani projímavé.
 |
| Být psem jednoho zmůže. |
Agra
Vlaky se v Indii musí rezervovat dopředu. Koupit na místě jdou taky, jenže a) Indie je plná podvodníků, kteří tu mají i falešné celé rezervační kanceláře, b) je přelidněná a vlaky tak bývají často řadu dní dopředu vyprodané, c) už samotná druhá třída je peklo, pro které je označení
"Guantanamo class" ještě lichotivým eufemismem. V oknech podélné mříže a Indů plno až po neuzavíratelné dveře.
 |
| Projíždějící vlak guantanamo class |
 |
| Idylka vedle trati |
Naštěstí jsem slabošsky zvolil
"Chair Car" s klimatizací za 750 rupií. V ceně je kromě místa i snídaně na letecký způsob. Chutná líp než ta předešlá ukrajinská (to ale nebylo až tak těžké). Dokonce ani nedráždí břicho jako později jiné indické jídlo. Vlak se chvílemi pohybuje až rychlostí 140 km/h. Na indické poměry je to přímo maglev. Podél trati je možné pozorovat slumy, černé skládky a volně pobíhající posvátné krávy. Jakmile se dostaneme z megapole, tak z okénka je možné vidět pole s chatrčemi jako vystřiženými z doby kamenné. Viditelnost není dobrá, po kilometru dvou se vše dál utápí ve všeprostupujícím hustém smogu.
 |
| Můj vagón ve vlaku, s kterým jsem jel. |
 |
| Dokonce jedeme přes 140 km/h! S těmi posvátnými kravami volně pobíhajícími podél trati to je solidní ruská ruleta. |
 |
| Snídaně ve vlaku. Chutnala líp, než ukrajinská večeře v letadle. Ale laťka byla dost nízko. |
Před desátou vystupuji na nádraží
Agra City. Podle všeho aspoň o čtvrt hodiny dříve, než bylo v jízdním řádu. První zkušenost s indickými drahami je tudíž na jedničku s hvězdičkou. Před nádražím usmlouvám tuktuk k hotelu na 100 rupií. Mám ho kousek od vstupu do Tádž Mahalu. Od tuktukáře sklidí jen chválu, jak je prý čistý. Pořád mě ale přemlouvá, ať si ho najmu jako průvodce na celý den, a nedá si říct a zkouší to znovu a znovu, i když čekám na recepci.
 |
| Pokoj hotelu v Agře |
Za pár rupií popojíždím k
Červené pevnosti (
Agra Red Fort), mughalské pevnosti postavené v 16. století, jejíž načervenalé zdi jí propůjčily jméno. Pevnost je nádherně udržovaná a na indické poměry i super čistá. Je v ní cítit silný muslimský vliv a uvnitř je i mešita. To s sebou přináší i nutnost se na určitých místech zout a přetrpět přeběhnutí přes nechutně doběla rozžhavenou kamennou podlahu. Z hradeb je výhled na nedaleký Tádž Mahal. Stejný tu měl i zde uvězněný
Shah Jehan, který ho pár let předtím nechal postavit pro svou manželku. Jinak se tu už v plné síle ukazuje indický přístup k cizincům - Indové platí 50 rupií jako vstupné, jejich kamarádi ze sousedních zemí 90 rupií a všichni ostatní 650 rupií.
 |
| Vstup do Červené pevnosti |
 |
| Červená pevnost |
 |
| Výhled naskýtající se z pevnosti |
 |
| Pevnost |
 |
| Některé části jsou kupodivu bílé a do chodidel pálí jako čert. |
Následně pěšky podél hradeb dojdu k nádraží
Agra Fort, odkud mě zítra večer čeká noční vlak do Džajpuru. Uvnitř najdu sice neklimatizovaný, ale přesto příjemný chládek a hlavně asi první použitelnou indickou wifinu. Sepisuji posílám několik e-mailů a sepisuji pár příspěvků na sociální sítě a přecházím koleje na druhou stranu nádraží k mešitě
Jama Masjid. Na schodech mi přechod trošku komplikuje rodinka roztomilých, ale po čertech drzých opiček, avšak vše dobře dopadne.
 |
| Gang na nádraží |
 |
| Bazar v Agře |
 |
| Mešita Jama Masjid |
Než najdu vstup do mešity, projdu skrz na skrz velkým indickým bazarem. Mešita je opět velká a prázdná. Zde aspoň už pochopily, že v Indii je horké sluníčko a cesta ke vchodu je z většiny pokryta kobercem, aby to tak nepálilo do nohou.
 |
| Baby Taj Mahal |
K mému dalšímu cíli
Itmad-ud-Daula přezdívanému
Baby Taj Mahal se prodírám pěšky skrz zdejší stísněné uličky plné Indů, odpadků, krav a krav přežvykujících odpadky. Nebýt den, možná bych se i bál. U řeky Džamuna mě to přestane bavit, beru tuktuk a o deset minut později už stojím před touto běloskvoucí hrobkou (vstupné 250 INR). Opět mughalská architektura, opět především geometrické tvary a opět hra světla a stínů. V areálu skoro nikdo není a pro Indy jsem tam největší atrakcí já.
 |
| Výhled z Mehtab Bagh |
 |
| Ještě jednou |
Na stejném břehu řeky se nachází i další atrakce, kam se přesouvám.
Nebýt horko, možná by se tam dalo i dojít pěšky, ale silně to
nedoporučuji, cesta ke konci prochází skrz slum. Tou atrakcí jsou
zahrady
Mehtab Bagh,
odkud je výhled na naproti stojící Tádž Mahal. Upřímně, podruhé bych si
to už odpustil z několika důvodů: a) pro cizince je přehnané vstupné
300 rupií, b) všude v Indii je silný smog, který znemožňuje pozorování
probarvených západů slunce - slunce jen svítí stále slaběji, až je úplná
tma, c) není to zahrada, spíš to vypadá jako kus lesoparku, d) podél
plotu parku vede chodníček až k hinduistickému chrámu u řeky, odkud je
takřka identický výhled. Chodníček sice dál pokračuje kolem řeky, ale na
indický způsob je uzavřený - opodál je jeden strážce, který čas od času
křikne na zvědavce, který na něj vlezou, aby to nedělali.
 |
| Před setměním musíme zahnat krávy do ohrady |
V centru jeden a půl miliónové
Ágry mě posléze čeká nelehký úkol - najít nějakou vývařovnu, kde aspoň trošku dbají na hygienu a není čistě vegetariánská. Vskutku, to není snadný úkol. Centrum připomíná spíš bazar plný volně se potulujících psů, opic a krav přežvykujících to, co zrovna najdou. Do toho plná přehršel improvizovaných jídelen fungujících bez ledničky a čisté vody z toho dělá při panujících čtyřiceti stupních ve stínu přímo sen Jamieho Olivera.
 |
| "Jaký delikátní odpadek tu máme tentokrát?" |
 |
| Rodinná procházka |
Uvelebím se v jedné rooftop restauraci. Venku už padla tma, ale místo výhledu na nasvícený Tádž, mám jen zčernalý obrys. Kvůli pákistánským letadlům dneska a další dny nechávají památku potmě. Majitel se mě opět snaží uvrtat na tour, přináší haldu ohmataných památníčků a snaží se mě přemlouvat na větší nápoje a jiné druhy rýže. Trvám na svém. Po čtvrt hodině se objeví jídlo. Chutná dobře a kupodivu nebylo ani tak rychlé, jak jsem myslel. Jenže jsem tu sám, na smluvené tlučení tácu o stěnu nikdo nereaguje. Po třech neúspěšných pokusech musím sejít dolů. Pan domácí sedí na ulici na židličce. Najednou se dozvídám, že mi prý přinesl velké pití a jinou rýži, než jsem chtěl. Začíná další z mnohých každodenních haggle. Inu, Indie. Přichází o spropitné, co by jinak dostal, a celou částku, co by si přál, stejně neuvidí. Jednu výhodu to ale má. Aspoň už nemusím zdlouhavě a zdvořile odmítat jeho nabídku průvodcování.
 |
| Přeci jen jsem na fotce našel něco, co vypadá jako východ slunce :-D |
Ráno vstávám před šestou, abych stihl být na otvíračku u
Tádž Mahalu. Naštěstí to mám jen pět minut pěšky a jsem u západní brány. Cizinci mají vstupné za lidových 1300 rupií při platbě hotově nebo o 50 méně při bezhotovostní platbě. Rozhoduji se využít druhou možnost, abych o něco oddálil nezbytnou návštěvu bankomatu. To nebyla nijak extra šťastná volba. Přepážka je společná pro Indy i turisty, jak se ukazuje, a ti dva přede mnou tu kupují rovnou desítky vstupenek a mě mezitím okusují komáři. Ke vstupence dostávám půllitrovou PETku s vodou v ceně tak 10 rupií. To se s cizineckou přirážkou 1000 rupií vyplatí!
 |
| Kuk ;) |
Nepoučen ze včerejšího nezápadu slunce jsem opět vstával zbytečně brzy. Samozřejmě se nekoná žádné nasvícení Tádže načervenalými slunečními paprsky, ačkoli je jasno. Slunce opět podřimuje ve smogové dece a první paprsky se skrz ní prokutávají až kolem osmé. Areál Tádž Mahalu je nádherně udržovaný a čistý (na Indii přímo chirurgicky). První pohled na Tádž je ohromující. Ve zdejších fontánkách a příkopech tu stále je voda, na rozdíl od zbytku severní Indie. Běloskvoucí stěny mauzolea v ranním světlu vypadají fakt pěkně. Jenže celé je to jen velké a plné stále opakujících ornamentů. Nic víc nečekejte, jedná se o další kousek mughalské architektury silně ovlivněný islámem. Ten figurálním malbám dvakrát zvlášť nepřeje. Musí se nechat, že
Shah Jahan postavil své manželce pěkné mauzoleum. Když si chtěl na protějším břehu postavit to samé pro sebe jen v černé barvě, jeho syn ho nechal uvěznit v Red Fort, kde jsem byl včera. V areálu se ani nezdá nějak přehnaně lidí.
 |
| Boční část Tádž Mahalu. Po stranách jsou dva takřka identické paláce |
 |
| Z boku vypadá taky úchvatně |
 |
| Sloupy milovali nejen Římané |
 |
| Najde se tu i čerstvá vegetace |
 |
| Je tu i plno hbitých veverek |
Po prohlídce řeším, jak vyplnit čas zbývající do večera. Všechna zajímavá míst v Agře jsem už proběhl. Optimisticky jsem si vzal s sebou deku, že si někde sednu na trávu. Ale najděte v Indii vůbec nějakou trávu a trávu, na které se smí sedět plus je dostatečně čistá. Přitom by se zapotil i Tom Cruise a radši by šel vykrást ten sejf, který ještě před chvíli prohlašoval za
mission impossible. Místo toho se v centru potloukám bazary, pozoruji potulující se krávy tržištěm a psy se svrabem. V jedné místní restauraci si dám obyčejnou rýži s masem. Snad poprvé dostanu to, co jsem si objednal, a nikdo na mě nic nezkoušel. K tomu jídlo bylo čerstvé a ne rychlé jako skoro vždy. Až odpoledne po nějakých pěti hodinách ve městě najdu použitelné místo pro roztažení deky. Idylku kazí plivající Indové, toulaví psi a drzé opice. Nicméně i tak jednu epizodu Narcos zvládnu skouknout.
 |
| Mňam aneb prima vařečka: Hindi Edition |
 |
| Táto, kde se couráš? |
 |
| Králem tu jsem já! Znovu dodávám - toto je v centru. |
 |
| Náhodné místo v centru. Na indické poměry přímo září čistotou. |
Pomalu bude zapadat slunce. Optimisticky si dojdu dát čaj a palačinku do rooftop restaurace. Já se nikdy nepoučím. Jídlo i výhled dobrý, ale slunce se opět jen noří do smogu. Vyzvedávám batoh, dávám sprchu a s dvouhodinovým náskokem vyrážím tuktukem na nádraží. Tu indickou dopravu už znám a není dobré tam jet na poslední chvíli. Jsem tam hodinu a čtvrt před odjezdem. Nebo si to aspoň myslím. Na displejích tam u kódu mého vlaku svítí čas 21:40 místo 20:10. Ještě se jdu přeptat k přepážce. Prý je to on. Aspoň že tu mají neomezenou a celkem rychlou wifi.
 |
| Večeře v rooftop restaurantu |
Džajpur (anglický přepis: Jaipur, hindsky: जयपुर)
Zpoždění se podobně jako u českých drah postupně prodlužuje. Mezitím najdu i
online tracking a dozvídám se, že tu vlak určitě nebude před jedenáctou, ačkoliv na displeji stále optimisticky svítí o hodinu nižší číslo. Vlak sem dorazí s tříapůlhodinovým zpožděním a ještě mu trvá další dobrou čtvrt hodinu, než odjede ze stanice. Když vidím, co sem přijelo, jsem hooodně rád, že jsem nedal na rady milovníků autentických zážitků, abych si vzal druhou třídu. To je
guantanamo class hadr. Okna mají místo skla jen vodorovné mříže a vagóny nemají žádné uzavíratelné dveře. Jak by taky mohly, když jsou tak narvané, že z nich až ven koukají držící se Indové...
 |
| Nádraží v Džajpuru (omluvte sníženou kvalitu, na nádražích fakt moc světla není) |
Vzal jsem si místo ve vagónu A1, kde je spací oddělení s klimatizací ve zdejším nejvíce civilizovaném vagónu. I tak je plný Indů. Extra jsem si připlácel za dolní postel, přesto působí, jako by tam někdo ještě nedávno spal. Ptám se Inda naproti, jeho znalost angličtiny nesahá dál než k číslu fifteen. Přijde průvodčí, kouká na mě jako na zjevení, moc neindů tu asi nejezdí. Po pár minutách se objevuje jiný zřízenec, zvedá mě a ihned mi mění povlečení a upravuje lůžko. Já si do špinavého nelehl, místo toho jsem si sundal čisté shora, že...
Čtyři hodinky ve vlaku rychle utečou. Dokonce tam i usnu s batohem pod hlavou. Kufr kupodivu vydrží pod postelí. Měl jsem především strach, abych nezaspal a nepokračoval až do
Jodhpuru. V půlčtvrté se ocitám na nástupišti v Džajpuru. Venku je citelně chladněji. Má tam na mě čekat odvoz z hotelu kousek od nádraží. Zdarma, opravdické zdarma i v evropském významu. To potěší. Koneckonců ten hotel na indické poměry není nejlevnější. Cestou se mě ptají, jestli jsem tam někomu na sebe nedal kontakt, že večer tam jsou aktivní řidiči od čínské mafie, co nabízí špatné služby. Jen by mě zajímalo, čím je tak zajímavé okrádání turistů pro mafii.
 |
| Pokoj při příjezd ve čtyři ráno |
Pokoj je pěkný a čistý včetně funkční klimatizace a splachovacího záchodu. Jen místo okna má pouze světlík. To z fotek nebylo poznat. Snad příště. Dávám si budíček na desátou a snažím snížit svůj spánkový deficit. Přeci jen jsou čtyři ráno, půl jedné středoevropského času, a já zatím naspal s bídou tři hodiny.
O první dojmy z Džajpuru se postarají pěkně nenažraní tuktukáři. První chce za čtyři kilometry do centra 150 rupií, další nejdou pod sto, ačkoliv mi následně lidi potvrdí, že se tu jezdí běžně za 10 - 15 rupií. Později to řeším tuktukem, co tu samou trasu dává za 35 rupií. Tolerovat předražování je cesta do pekel. Pak to tam bude vypadat jako v Bangkoku, kde kilometrová jízda tuktukem už vychází na to samé, co jízda Uberem skrz půl Prahy.
 |
| Tropická květena |
Džajpuru se přezdívá růžové město (Pink City v angličtině). Zřejmě podle jeho mírně načervenalých budov. Zřejmě Angličané vypili fakt silný čaj, když to vymýšleli. Růžové totiž rozhodně nejsou. Mé první kroky vedou do
City Palace (500 INR), nádherného palácového komplexu z konce 18. století. Jsou v něm znát opět silné mughalské vlivy. Palác je ohromný a podstatná část z něj je nepřístupná nebo až za další vstupné. Naštěstí. Jinak byste to za den neprošli. Zajímavě vypadající jsou vstupní portály stylizované do ocasů pávů (
Peacock Gate).
 |
| City Palace |
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| ... |
Přes ulici se napůl chybou přesunu do
Jantar Mantar (200 INR). Stejnojmenný areál jsem v Dillí prohlásil za nehodný mé návštěvy, jelikož se jedná jen o rádoby moderní abstraktní umění na rozpálené ploše bez jakéhokoliv stínu za tradičně pro cizince přepálené vstupné. Tady se jedná o totéž, jen za vysokou zdí. A já si to spletl s historickou památkou na protější straně bloku. Kupuji tu suvenýry, dohodneme si cenu a střetávám se s fintou
"nemám drobné, to je dobré". Říkám "Ne, to není dobré, suvenýry si nech a já si nechám peníze". To byl snad větší fofr, než když v Česku původní obyvatel Indie uvidí železný šrot. Rychlostí blesku ty drobné našel.
 |
| Zahrady Jantar Mantar |
Obcházím blok, přicházím na širokou ulicí plnou tradičně zbarvených domů, jsem zatažen do obchodu jen kvůli tomu, že jsem na ně od začátku nebyl hnusný, poděkuji a prchám. Naproti nacházím
Hawa Mahal. Google mi ho do češtiny překládá jako
palác větrů z červeného kamene. Jedná se vskutku o unikátní stavbu z konce 18. století plnou výklenků a malých okének. Těch se v něm nachází 953. Palác byl postaven proto, aby že z královské rodiny mohly sledovat pouliční slavnosti. Kvůli zákonu
purdah nemohly jinak.
 |
| Hawa Mahal |
Skrz rozpálené ulice se vydávám k hinduistickému chrámu
Thikana Sri Govind Devji Mandir. Cestou na hlavním náměstí potkávám potulující krávy přežvykující odpadky, abych posléze zjistil, že chrám je až do pěti odpoledne uzavřen. Nedaleké jezírko Tal Katora Lake je spíš stoka. Je však od něj vidět na
Nahargarh Fort. Na náspu narážím, nebo spíš on na mě, na údajného hyperpřátelského policistu mimo službu. Doteď nevím, jestli šlo o milého, až mírně otravného místňáka nebo velmi rafinovaného podvodníka, jak to už v Indii bývá.
 |
| Náměstíčko v centru kousek od City Palace, Jantar Mantar i Hawa Mahal |
 |
| Městská pohoda |
 |
| Oslík nemusí mít SPZ |
 |
| Tal Katora Lake |
Stopnu si tuktuk a jedu k vodnímu paláci
Jal Mahal na konci města. Nadchne mě překvapí, že se jedná o elektromobil, ale jen do té doby, než si uvědomí, že jedu na druhý konec a stěží se hrabeme třicítko a všichni nás předjíždí čmoudícími auty. Vodní palác evidentně pamatuje lepší časy. Žádné loďky k němu nejezdí a jezírko je zpola vyschlé. Na břehu se povalují odpadky a opodál si děti v tom humusu hrají a koukají na vodní buvoly na malém ostrůvku.
 |
| Na nádheru Jal Mahalu nemá jeho okolí. To je ještě krásnější. |
 |
| Vodní bůvoli: v ceně. |
 |
| Sousoší se slony u Jal Mahal |
Koukám na vstupenku z City Palace a v ceně je nedaleká
Jaigarh Fort (cca 6 km jízdy). Zkouším se tam dostat a jsem zatažen do hry podvodníků. Jeden tam nejede a říká, že za 50 peněz snad jo, ale angličtiny moc nepobral. Odveze mě kilák na křižovatku a tam na mě, že mám přestoupit do jiného prý se silnějším motorem. Nemám sílu se hádat. Musel bych být sprostý. Klopím 50 peněz. Ptám se druhého zloděje za kolik. Tvrdí mi, jak je to strašně daleko a vysoko, že prý 10 kilometrů a nepojede tam pod 200 rupií jednu cestu. Na to mu hezky poděkuji a odcházím si udělat fotku pár metrů za silnici a odcházím zpátky k jezírku s tím, že mě nálada na kamzíkování po pevnosti v čtyřicetistupňovém vedru definitivně přešla.
 |
| Jaigarh Fort zezdola |
 |
| Bloud |
Z nabídky aktivit v Džajpuru vybírám
Monkey Temple (
Hanuman Ji Temple), ačkoliv opice od Monkey Hill na Phuketu moc nemusím, pro jednou to snad zvládnu. O slovo se hlásí moje břicho podrážděné horkem a indickou kuchyní a po zastavení u chrámu hned mizím na záchodě. Procházím všemožná zákoutí chrámu. Pěkné, ale nějak málo opic a lidí. Otevírám Google Mapy a skrz má přiškrcená data od MTX Connect se dozvídám, že mě vykuk odvezl ke Khole Ke Hanuman Ji Temple, ačkoliv jsem mu jasně řekl Monkey Temple, jeho hindský název i mu ukázal jeho pozici na mapě. Tentokrát ve mně už žluč vzkypí a hlasitě to dávám najevo masivně používajíc Indy oblíbenou frází
"my friend".
 |
| Šiva |
 |
| Hafí v nepravém Hanuman-Ji |
 |
| Khole Ke Hanuman Ji |
 |
| Khole Ke Hanuman Ji II. |
 |
| Khole Ke Hanuman Ji III. |
Mermocí mě ještě nabere a vyklopí u hlavní silnice a dál si ten kiláček a půl jdu po svých. O pár set metrů dál se u mě znovu zjeví, že si údajně už vzpomněl, kde to je. O pár minut později staví a za opravu své vlastní chyby po mně chce dalších 100 rupií, že to bylo daleko. Atomovka odjištěna.
Areya?! (co chceš) Vytahuju z peněženky několik desetirupijovek a když se mu částka nelíbí, že je příliš malá, postupně jednu za druhou odebírám. Chodící peněženka, hadr.
 |
| Brána pod kopce k Sun Temple |
Postupně stoupám do kopců, cestou narážím na pár Indů, kteří mě upozorňují, že opice nejsou milé ani roztomilé. To vím. Je pořádný hic. Jeden mi ukazuje jizvu po jejím kousnutí. Zároveň druhým dechem dodává, že je
"monkey whisper" a když půjde se mnou, nic se mi nemůže stát. Nevím proč, ale nějak mu nevěřím. Měl by to ještě vypilovat. Ta pokousaná ruka tomu na důvěryhodnosti nepřidává.
 |
| Indové tu mají krásné kozy |
 |
| Džajpur shora |
U Barah Dari narážím na první opičí tlupy. Udělám pár opatrných fotek a rychle se vzdaluji. Přeci jen tu jsem sám. Stoupám dál k
Sun Temple. Od něj je pěkný pohled na město. Nebýt tu takový smog, možná by se vyplatilo i tu hodinku počkat na západ slunce. Dávám se do řeči s místní rodinkou, co snad spravuje tento chrám. Příjemný dojem bere za své, když se po deseti minutách rozjímání zvedám a jsem požádán o
"donation for temple". Na misku dávám menší bankovku zatíženou pár mincemi. Načež jsem hned zkritizován
"why you didn't give 100 rupees?". Odcházím s otráveným
"why everybody here wants only money?" následovaným sprškou českých nadávek.
 |
| Barah Dari |
 |
| Sun Temple |
 |
| Slunce pomalu zachází nad Džajpurem |
K samotnému Hanuman-Ji nepokračuji, protože jsem otrávený, je ukrutné vedro a nějaké opice jsem už viděl. Na půli cestě dolů, pozdravím hindsky nějakou babičku, mermomocí mi čmárne hlinkou na čelo a nastaví ruku s podtextem
"naval prachy, chodící peněženko". Dlaždič nyní ve srovnání se mnou mluví slušně a mohl by dětem předčítat pohádky.
 |
| Opičky |
 |
| Opice |
 |
| Veverka |
Pod kopcem si stopnu autobus jedoucí do centra. Dalšího zloděje z tuktuku bych už nerozdýchal a také mi nějak došly drobné. Z poslední zásoby menších bankovek platím 8 rupií jízdné. Vystupuji kousek od City Palace, kde jsem začínal. Slunce se kloní k obzoru. Je pomaličku čas myslet na večeři. Ale kde tu sehnat nějaké pořádné jídlo? Na radu místňáka přejdu ulici a zamířím do nějaké rooftop restaurace s profilem na TripAdvisoru a vůbec mi nesedne, neboť a) je vegetariánská, b) byl bych tam jediný host, c) ty ceny jsou jak z Chorvatska. Poděkuji a odcházím. Ani pouliční stánky tu nejsou a když jsou, za čisté by je neoznačil ani český bezdomovec po litru borovičky.
 |
| Opička mezi odpadky |
 |
| Někde v centru |
 |
| Růžové město? Vážně? |
 |
| ... |
V mapě si najdu, že směrem k mému hotelu, by s menší zacházkou se mohl za kilometr objevit McDonald's. Má střeva jsou zachráněna. Tato
sterilní a nezdravá strava snad ani v Indii nebude mít projímavé účinky! Kousek vedle je kino, avšak film začal před půlhodinou a další už nejde. Tak si dám granátový džus a jdu na hotel. O pár kroků dál narazím na první nákupní centrum západního standardu v Indii. Ale i poloopuštěný nákupák v rumunském Brašově vypadal líp. Tento by nutně potřeboval uklidit, eskalátory nejedou a nějaké obchody jsou jen v přízemí, vše ostatní dávno uzavřeno, a i ty jsou takové indické a moc se neliší od těch pouličních.
 |
| Ajmeri Gate |
 |
| To nejlepší z indické kuchyně |
Zbývá mi poslední dopoledne v Džajpuru. Na pokoji řeším kam ráno jít. Na pevnosti se mi nechce, poněvadž je to daleko a vedro, a ve městě jsem skoro všechno viděl... Vyhrává to
Albert Hall Museum. V
Café Coffee Day, indické kopii Starbuck, si dávám frapuccino a k tomu croissant k snídani a jdu do muzea postaveného na sklonku 19. století. Svou koloniální minulost nezapře. Uvnitř jsou velké sbírky porcelánu, keramiky a zbraní. Sněhurky nadchne i to, že jeho velká část je klimatizovaná. Po příjemně stráveném dopoledni v muzeu se mi čas krátí a objednávám Uber k hotelu. Jenže jízdu přijme řidič vzdálený přes půl kilometru ode mě po rozpáleném slunci a nějak nemíní ke mně přijet. Po pěti minutách čekání mu píšu zprávu, co se děje a kde je, proč se nepřibližuje, avšak místodf odpovědi, akceptuje jízdu a jede prázdný. Musím vzít druhý. Naštěstí nastavený způsob úhrady byl v hotovosti.
 |
| Bůžci v hotelu |
 |
| Albert Hall Museum |
 |
| Albert Hall Museum |
 |
| Albert Hall Museum |
 |
| Albert Hall Museum |
 |
| Encyklopedie jógy |
 |
| Albert Hall Museum |
Let do Váránasí
Do hotelu zaběhnu pro zavazadla, udělám check-out a dávám vydělat mladému kluku, co mě sem přivezl, a bere mě za 150 INR na letiště bez bakšiše Uberu. Cesta tam trvá skoro hodinu. Na letišti projdu jedním rámem, rentgenem pošlu kufr, aby mi ho mohli odbavit. U vstupu na letiště mám zkontrolovaný pas s boarding passem poprvé, u kontroly kufru dostanu do boarding passu razítko a na kufr samolepku, následně u přepážky dostanu do BP razítko, že mi zkontrolovali fotku v pase.
 |
| Odletová tabule s výhradně domácími lety |
V batohu objevuji ještě neotevřenou litrovku vody. Vylít ji mi je líto. Ptám se pracovníků, jestli tu taky platí stomililitrový limit a prý ne. Jdu na security a bez problémů projdu. Ačkoliv indická security je taky něco. Sexisticky rozdělena na muže a ženy. Ženy mají menší počet rámů. Sekuriťák zkontroluje razítka na BP a ojede vás ručním detektorem kovů. Před nástupem do letadla následuje ještě jedna série kontrol. Na stolečku vám znovu prolustrují vaše příruční zavazadlo, ojedou ho detektorem a ještě jednou zkontrolují, zda boarding pass sedí s pasem.
 |
| Letadlo IndiGo |
Tento let byl při plánování nejhorší z celé cesty. Původně jsem měl letět se společností
SpiceJet. Nejdřív měl být odlet ráno, následně byl let zrušen a bylo možné letět večerním. Ten byl o měsíc později také zrušen. Avšak bez náhrady. Nechal jsem si od Indů vrátit peníze, což bylo samo o sobě dobrodružstvím, a vzal alternativní let společnosti
IndiGo. Ten měl taky pár změn, ale naštěstí už zůstal. Jinak toho mezi Džajpurem a Váránasí moc nelétá. Jedině přes Dillí.
 |
Letadlo uvnitř vypadá fajn
|
 |
| Dávám sbohem břehům proklatejm (video)... |
Letadlo společnosti IndiGo splňuje západní standardy. Jedná se o skoro nový Airbus A320 Neo, který ještě Indové nestačili poznamenat. Vzhledem k té jídelní bídě jsem rád, že jsem si přiobjednal kuřecí sendvič a pití. Na odpoledním letě to přijde k duhu jako pozdní oběd. Sendvič pálivý, ale chutný bez pozdějšího doběhu. K pití jsem si vybral balený džus z liči.
 |
| Moje svačina |
Po hodině a půl letu přistáváme ve Varánásí. Dokonce pár minut před plánem. IndiGo se pyšní, že přes 90 % jejich letů létá na čas. Chvilku po čtvrté už mám kufr a vydávám se vstříc autobusové stanici. O autobusu mi všichni tvrdí, že už dnes jel a další nepojede. Moc jim nevěřím. Jsou to Indové. Nakonec se nechám přesvědčit a nastupuji do sdíleného tuktuku do města k hotelu (200 INR). Jízda v tropickém čtyřicítkovém parnu trvá hodinu. Přeci jen to je do centra 30 kilometrů.
Váránasí
Zastavíme u nádraží a zkouší na mě indický trik.
"K hotelu v centru je to ještě šíleně daleko, chci další peníze." Nenechám se zviklat. Mapa ukazuje dva kilometry vzdušnou čarou a trasa přes hlavní ulice, jestli hodně, tak 5 kilometrů. Ještě štěstí že jo. Popoveze mě ještě pár set metrů. Vyklopí mě v ulici s tvrzením, že dál to už nejde. Kousek vedle si vyberu z bankomatu další cash a pomaličku se probíjím směrem k hotelu. Dám vydělat rikšákovi, který mě popoveze pár set metrů a taktně mi zamlčí, že poslední kilometr je stejně pro auta i rikši uzavřen. Nemám sílu se s ním dohadovat o jízdném.
 |
| Vítejte ve Varánasí |
 |
| Je to jeden velký chaos |
Další kilometr se nehorázně vleče a připadá mi jako věčnost. Už přestávám zachovávat dekorum a potím se jako posvátný vůl. Skrz domy zahlédnu první kousíček Gangy. Scházím schody a jsem na jejím břehu u
Manmandir Ghatu. Čekal bych tu davy lidí, ale je jich tu spíš jak přes poledne na Václaváku. Podle mapy pokračuji jižním směrem k mému hotelu honosně nazvanému
Palace on Steps. Po pár set metrech jsem tam. Teď ještě vyjít zpátky schody a párkrát zahnout v labyrintu uliček. Hned na mě mrká jedna kráva.
 |
| Nábřeží Gangy. Jednotlivé jeho části jsou označované jako gháty. |
V hotelu udělám check-in, dám rychlou sprchu a chystám se do města. Z mého okna s výhledem na Gangu pozoruji, že pomalu, ale jistě zapadá slunce. Jakmile pootevřu dveře na balkón, vyvalí se na mě moře hmyzu. V recepci se optám, kde tu sehnat pořádný repelent. V Džajpuru jsem sehnal indický ve formě krému, ale nějak se mi zdá, že vůbec nefunguje a komáři a různá hmyzí havěť na mě chodí stejně jako bez něj. Jediný efekt, co pravděpodobně má, je bolení hlavy. To jsem neměl dělat. Jde se mnou ochotný chlápek a během půlhodinky vymeteme asi dvacet tzv. lékáren.
 |
| Výhled z pokoje. Škoda, že fotka neumí zachytit ty stovky komárů kolem. |
Lékárna vypadá podobně jako jakýkoliv jiný zdejší obchůdek. Uvnitř je stejná teplota jako venku (čili čtyřicet), největší výkřik techniky je stropní ventilátor, který nemá zdaleka ani každá druhá. Uvnitř mají vždy pár čínských padělků léčiv a nějakou tu drogerii. Ale repelenty vede naprostá menšina, a když, jedná se o indický
Odomos, který už mám. Postupně měním strategii a ptám se na
"imported spray against mosquitos". To zdejší lékárníci chápou mnohem líp, než nějakou účinnou látku. Jímá mě neblahé tušení, že ačkoliv ajťák, mám mnohem víc farmaceutického vzdělání, než všichni podavači léků dohromady, co jsem během této tour navštívil.
 |
| Noční verze indického zmatku |
Venku se mezitím setmělo, poděkuji a mířím na nábřeží se podívat na
ohňový obřad. Ten se koná každý večer kolem sedmé večer. Během ceremonie skupina mladých panditů (hinduistický mnichů) stojí na malém pódiu a během obřadu synchronizovaně máchá se zapálenými olejovými lampami a svícny.
 |
| Ohňový obřad |
 |
| Podlehl jsem a dal jsem si pravé indické jídlo a litoval jsem toho už o pár hodin později. |
Po konci obřadu se procházím po břehu. Dojdu až k
Manikarnika Ghatu. Tam se spalují mrtvá těla. V noci ty zapálené ohně propůjčují místu tísnivou atmosféru. K tomuto ghátu nesmí ženy a je u něj zakázáno fotit. Ujímá se mě samozvaný zaměstnanec pohřebního ústavu. Vypráví mi o zdejší historii a aspoň v první řadě mu nejde o peníze. Ukazuje mi v přilehlém chrámu místo, kde údajně už několik set let bez přerušení hoří Šivův oheň. Dojem následně se svými kamarády kazí, když mi doporučuje jako dar chrámu nakoupit několik kilo dřeva po laciných 400 rupiích. Mých 50 rupií se mu nelíbí, tak si je nechávám. Lidí se následně ptám, jak je to tu s tím dřevem. Ano, dá se tak přispět, ale každý dává za kilo tolik, kolik si sám určí.
 |
| Na Manikarnika Ghatu se nesmí fotit, místo si můžete prohlédnout symboly štěstí. |
Ráno si dávám se vstáváním na čas. Užívám si výhled z okna na Gangu. Na balkón kvůli hmyzu, ale raději ani nezkouším vyjít. Až ranní světlo ukazuje onen rádoby luxus v pravém světle. Klimatizaci lemuje asi centimetr široká díra mezi ní a zdí. Pod dveřmi na balkón chybí práh a mezi podlahou a zemí zeje asi dvoucentimetrová mezírka. V koupelně je jen zamřížované okénko. Není divu, že jsem večer v pokoji tleskal rukama jako zběsilý. Ve Varánásí se opět nekoná, žádný krásný východ slunce. Než se slunko prokousá smogem, magická atmosféra je dávno ta tam.
 |
| Dobré ráno, Váránasí! |
 |
| Ty chceš projít? |
Jdu se projít po nábřeží. Dopolední sluníčko už solidně připaluje. Po hodině toho mám plné brejle a vracím se na snídani. Ta je v rooftop restauraci. Není každý rooftop zlato, co se třpytí. Sluníčko se už prokutalo skrz smog a, jak už to bývá, na střechu praží slunce a je tam snad větší vedro než na Sahaře v poledne. Přetrpím tam čtvrthodinové čekání na evropskou snídani a můžu si dát znovu sprchu. Snídaně chuťově nic extra.
 |
| Nábřeží zalité ranním sluncem |
 |
| Ještě žiju. |
 |
| Svatí muži |
Dělám check-out, nechávám tam kufry, a jdu do města. V tomto rozpáleném milionovém městě podél Gangy mě čeká čas až do večera. Snad všechna zajímavá místa, kam se nemusí tuktukem, jsem už viděl včera. Motám se bazarem, který díky svým úzkým uličkám je ve stínu, ale idylku kazí proplétající se motorky. Ve všech indických městech a ve Váránasí zejména je problém najít místo k posezení. Restaurace jsou bez klimatizace a obyčejně špinavé. Venkovní míst na schodech, na chodníku se dost často štíte dotknout i botou. K tomu tu až do odpoledne na celé nábřeží pere slunce.
 |
| Čekal jsem tu víc lidí. |
 |
| Hodně je tu akorát lodí. |
 |
| Chrámy moc zdobné nejsou. |
Když už si nějaké místečko najdu, seběhnou se ke mně loďaři, co mě přesvědčují k projížďce loďkou. Jako suchozemec lodě moc nemusím a k těm indickým nemám vůbec žádnou důvěry. Jestli zrovna něco nechci, je to topit se v Ganze. Z té její čisté vody bych měl smrt, i kdybych se jinak dostal na břeh. Mimoto ty loďky nemívají žádnou stříšku a jestli je něco, co zrovna teď nechci, je to grilovat se na zdejším prudkém slunci bez možnosti úniku. Jindy se ke mně sbíhají rádoby zvídaví Indové. V lepším případě jsou to holiči s letitou žiletkou. Nechat se na ulici v tomto chládku oholit nemám zájem a žloutenku exotického typu jako suvenýr už vůbec ne. V horším případě ten zdejší nejotravnější typ heloumajfrendů, co se pár minut vyptávají a při podání ruky vnucují její masáž. Nějak nemám důvěru v jejich schopnosti.
 |
| ... |
 |
| ... |
 |
| Nebojte se tu koupat. Voda je přece čistá. |
Dojdu znovu k Manikarnika Ghatu. Zpovzdálí dělám pár fotek. Blíž ani nejdu. Od ohňů sálá neskutečný žár. To bych nedal. Člověk by řekl, že na nejposvátnějším místě celého hinduismu bude spousta nádherných a krásně zdobených chrámů. Jenže tady nic takového není. Jen řeka, pár ghátů (schodišť k řece) a na jejím nábřeží pár vyšších domů. Sem tam nějaký dost chudý chrám utopený v okolní zástavbě.
 |
| Manikarnika Ghat přes den |
 |
| Baťa je všude. |
Na bazaru kupuji pár sunenýrů a brzy odpoledne mizím na letiště. Z hotelu se mi nabídnou, nebo spíš vnutí, že mi odnesou kufr až k silnici, kde jezdí auta. Následně negociují tuktuk. Původně za 600 rupií, na to opáčím, že už od 500 můžu jet autem přes Uber. Jede se za 500 a pozoruji týpka z hotelu, jak se ještě ujišťuje, že opravdu za 500.
 |
| ... |
 |
| Zakončeme to něčím pozitivním - třeba fotkou roztomilých štěňátek. |
Let do Kalkaty
Jízda v tomto pouštním klimatu na letiště vzdálené 30 kilometrů trvá hodinu. Jak jedeme, tak aspoň fouká a dá se to přežít. Kdykoliv zastavíme, potím se jako posvátná kráva. U vjezdu na letiště řidič na mě začíná zkoušet triky. Tak prý už jsme tady. Blíž to už za 500 nebude. Nechápavě a naštvaně se na něj dívám, o co mu sakra jde. Povídám mu, že jsme se jasně dohodli na 500 a jestli mě vysadí tady. Víc jak 400 nedostane. Chápe, že zde neuspěje. Pomaličku se rozjíždí. Vyprávím mu, že je zajímavé, že tyto triku zkoušejí jen Hindusti, indičtí muslimové ne. U další brány před parkovištěm opět přibrzďuje, chce něco říct a když vidí můj výraz, tak si to rozmýšlí. Nakonec si ještě neodpustí vychloubání, že to sem trvalo "jen hodinu a tři minuty" a naznačuje, že by ještě chtěl dýško. Optimismus jim zjevně nechybí.
Na letišti ve VNS jsem tři hodiny před odletem. Užívám si zdejší klimatizovanou halu. První a poslední takový veřejný prostor v celém městě. Přebaluji, relaxuji, vyndavám letenku a jdu se odbavit skrz kolečko indické byrokracie. Ve stánku si ještě dávám celkem drahý balený kuřecí sendvič. Jak je vidět, zde se už dodržuje 100 mililitrové pravidlo. Mé dvě naplněné litrovky vody musím dojít vyprázdnit za kontrolu a zase se s nimi vrátit. Pravidlo je pravidlo a cestou se mi vkrádá na mysl, jestli znají princip dvousložkového lepidla.
Prakticky na každém takovém veřejném místě v Indii (památky, letiště, nádraží) jsou speciální místa s označením "Drinking water", odkud je nebo by aspoň mělo být bezpečné pít vodu. Tady ho využívám a opětovně naplňuji lahve. V Indii není vody nikdy dost.
V Kalkatě dosedám chvíli před devátou večer přesně podle letového řádu. Ještě je světlo, ale než se dostanu do centra je tma. Jen, co se dostanu do příletové haly, dává se do mě zima. Netuším, jestli je to kvůli přechlazené místnosti nebo se dostavují účinky pobodání komáry od Gangy. Na internetu si rychle hledám informace o malárii a začínám stopovat 24, 48 a 72 hodin.
Kalkata (anglicky: Kolkata nebo Calcutta)
Na letišti kašlu na všechny taxikáře a neohroženě si to šinu k autobusu. Bus AC39 jede přímo k mému hotelu pár set metrů od stanice metra Central. Stavba
metra na letiště finišuje, ale ještě si musíme pár měsíců počkat. Autobus je nacpaný, za to plně klimatizovaný a jízda stojí 40 INR. Kolem desáté jsem na své stanici. Těch zbývajících pár set metrů překračuji na ulici pospávající lidi a toulavé psy. Někteří mají venku i celou postel. A to je to prosím výstavní třída v centru. Jen v Kalkatě jaksi nikde nejsou posvátné krávy. Počasí je tu řádně lepkavé, ale v noci to ještě ujde.
 |
| První, co uvidím po výstupu z pokoje |
V hotelu dostávám pokoj až nahoře. Asi nějaký upgrade. Avšak takový cimmermanovský. Výtahem vyjedu do čtyřky, vyjdu další dvě schodiště, projdu venkem pod prádelními šňurami a jsem tam. Heslo na wifi tvoří celou noc a druhou noc pro jistotu lehne její provider. Prý je to tu běžné.
 |
| Kalkatské metro, kde se jen tak mimochodem nesmí fotit... O:) |
První bezprostřední dojmy z Kalkaty jsou, že je tu vedro. Ač rtuť na teploměru atakuje jen nějakých 35°C ve stínu. Pocitově se to mnohem hůř snáší než čtyřicítky z Dillí nebo ve Váránasí. Pocení vůbec neochlazuje, jen zacykluje v kruhu.
 |
| Běžná kalkatská ulice |
 |
| Domky na hlavní třída, zn. poslední oprava ještě za Britů. |
 |
| Jinde to není lepší + tyto žluté taxíky jsou typické pro Kalkatu |
Má první zastávka je u
Shareed Minar. Další z mnoha přerostlých minaretů rozesetých po celé Indii. Tento má bílou barvu, pochází z roku 1828 a měří 48 metrů. Nachází se ve skromném oploceném parku, který se utápí mezi nekonečným množstvím stánků a po zemi válejících se odpadků. Na zemi si zvládnu povšimnout všudypřítomných kolejí, jen jaksi ty tramvaje tu chybí jako všude jinde po Kalkatě.
 |
| Shareed Minar. Co si tím ti muslimové jenom dokazují? |
Přes ulic se nachází mešita
Tipu Sultan Masjid. Jako nevěřící pes, ač jsem bez foťáku, jsem z ní gestem ruky vykázán. Malou náplastí budiž mi, že zahlédnu svou první a poslední
kalkatskou tramvaj. Má tři vozy ještě pamatující Brity a neskutečně pomaličku si to šine v protisměru jinak jednosměrné třídy. Ještě před chvílí na kolejích stály v opačném směru a troubily tuktuky.
 |
| Údajně velice krásná mešita. Já vám nevím. |
 |
| Kalkatská tramvaj. Ta Brity taky pamatuje. Jede tak rychle, že je lepší jít pěšky. |
Popojíždím pár stanic metrem k
St. Paul's Cathedral.
Metro tu mimochodem má neklimatizované stanic, do nichž se musí projít přes turnikety. Jízdné se dá platit buď skrz speciální kartu nebo pomocí tokenů. Ty se prodávají u okének, kde musíte sdělit stanici, kam chcete. Někdy to je dost složitý úkol. Jízdné se liší podle počtu stanic. Začíná už na 5 rupiích (čili ani ne 2 Kč). Prostranství kolem katedrály je oáza klidu v jinak rušné metropoli.
Kalkata bývala hlavní město Indie až do roku 1911. V současnosti je s 5 miliony obyvatel správní středisko indického státu
Západní Bengálsko.
 |
| St. Paul's Cathedral. Je to tu jak někde v Evropě. |
Přilehlé planetárium je ještě zavřené, proto pokračuji dál k
Victoria Memorial. Jenže blbovi dali funkci a kolem rozmístil plůtky a zatarasil jiné vchody, než považoval za vhodné, tak se dost projdu. Důvod je nabíledni. U hlavního vstupu se platí zase vstupné. Indická klasika - Indové trošku, jejich kamarádi trošku víc, ostatní pálku. Nemám chuť vysolit 500 INR a zabít půlku dne v muzeu, o kterém jsem ani neslyšel, tak beru za 20 INR vstup do zahrad a obejdu si to zvenku.
 |
| Victoria Memorial |
O slovo se hlásí hlad. Pouliční stánky v Kalkatě sice vypadají civilizovaněji než ve zbytku Indie, kde jsem zatím byl, a nemít žaludek na vodě, možná bych se nechal jimi i zlákat. Už však nehodlám nic riskovat a mířím si to půl stanice metra k Mekáči na sterilní
Maharaja Burger. Jinak si všímám, že Západní Bengálsko je jiné - fastfoody jsou tu o pár desetirupií dražší.
Po obědě sedám do metra. To je tu vždycky buďto
Guantanamo class, staré rozhrkané soupravy se zamřížovanými okny bez jakékoliv klimatizace, nebo nové klimatizované vozy
a la Dubaj. Nic mezitím. A vždy plné lidí. Dřív svět oblétávaly ikonické fotky narvaného čínského metra. To už dávno není pravda, ale narvané indické metro máte stále šanci zažít v Kalkatě.
O 10 rupií chudší se vynořuji pár set metrů od
Jorasanko Thakur Bari. Přichází na mě bolebřich a jsem rád, že tam mají záchody. Tento areál honosného bengálského domu je celý spjatý s rodinou Tagore. Mně osobně to nic neříká, ale jeden z nich byl v Indii vysoce ceněný spisovatel a všichni jsou spjatí s tzv.
bengálskou renesancí.
 |
| Jorasanko Thakur Bari |
Opodál je slavný
Mramorový palác (Marble Palace). Ten svítí svou bílou barvou. Avšak u vchodu se dozvídám, že není dovoleno ho fotit (ani zvenku) a pokud nemám permit, nesmím dovnitř, co naplat, že vstup je podle webu zdarma, ale jen pro Indiány. Naznačuje mi, že by to šlo pár stovkami rupií pro něj spravit, ale na takové praktiky nemám náladu. U stánku si dávám kokos (asi nejlevnější, co jsem kdy měl - v přepočtu stál 6 Kč) a vedle si kupuji s sebou granátové jablko. Od
Holy Rosary Cathedral se přes bazar se proderu k
Armenian Church. Od něj kolem polorozpadlé
Writer's Building, co slouží jako policejní stanice, až k
St. John's Church, nažloutlému kostelu obklopenému velkou zahradou.
 |
| Natajno vyfotografovaný Mramorový palác skrz plot a bujnou vegetaci |
 |
| Mě ty kalkatské ulice baví. Takový bizár jsem už dlouho neviděl |
 |
| Holy Rosary Cathedral |
 |
| Bazar v okolí |
 |
| Rozapadající se dříve honosná Writer's Building dnes sloužící policii. |
Než zakončím den, odjíždím na slavnou
Park Street. To je zdejší 5th Avenue plná obchodů v západním stylu. Restaurace jsou čisté a klimatizace je už spíš pravidlem. Objevuji tu také první supermarket v Indii. Všude jsou ceny a vše se prodává nejvíc za
MRP a bez smlouvání a nějakého handrkování. S radostí tu nakupuji. Tašku tu po nákupu zavazují páskou. Aby ta má radost netrvala příliš dlouho, později v hotelu letmým pohledem na účtu objevuji nějaké žvýkačky, co jsem rozhodně nekupoval. Kupodivu je posléze objevuji i v tašce. Smysl tohoto podvůdku mi nějak uniká.
 |
| Na Park Street najdete i indický Moulin Rouge. |
 |
| První indický supermarket, na který jsem narazil. Nedá se říct, že bych se tu programově vyhýbal konzumu. Jen tu prostě nejsou. |
Ráno řeším co dál v Kalkatě. Check-out je v hotelu už v 11:00, nejde prodloužit (ptal jsem se) a já tuším, že před odjezdem na letiště kolem páté rozhodně budu potřebovat sprchu. Metro tu funguje hůř, než by fungovalo někde v Brně. V nedělí první vlak vyjíždí z konečné někdy v půl desáté. Fuj fuj. Zdejší hotelovou snídani jsem měl včera a nedá se říct, že by mě nadchla. Jedna placka ve stylu omelety se zeleninou a trošku kořeněného čaje s mlékem. Dneska místo toho loupám granátové jablko. Chutná stejně jako to z českého obchodu. Když jsem v jedné pětině, vykoukne na mě z něj nějaký hnědý sliz. Obloučkem ihned putuje do koše. To bychom měli k indickému ovoci.
 |
| ... |
Než začne jezdit metro, pěšky se dávám k
Millenium Parku s
Howrah Bridge. Nejdřív špatný směrem, aspoň se projdu na čerstvém vzduchu, že? V Kalkatě dokonce mají i světle modrou oblohu a západ slunce má aspoň malý efekt. Projdu kolem Writer's Building, která slouží policii a už je za svým poločasem rozpadu, až tam skoro jsem. Přejdu jedny koleje a vítá mě brána kdysi honosného Millenium Parku. Nemůžu se zbavit pocitu, jako že jsem někde v Gruzii. Dřív tu vybírali, dnes je to město duchů. Uvnitř stavby a sochy v duchu socialistického realismu. Je ale vidět, že o zdejší tropickou vegetaci se čas od času někde stará. Výhled na řeku Huglí s Howragh Bridge je pěkný, ale těžko říct, zda v tom parnu to stálo za to.
 |
| Howrah Bridge od Millenium Parku |
 |
| Nevím proč, ale Millenium Park má pro mě takový postsovětský nádech. |
V hotelu si dám sprchu, pobalím zbytky a dělám check-out. Metrem se svezu na
Mahatma Gandhi Road a odtamtud pár set metrů k mému hotelu (cca 1000 INR), co jsem zvolil jako levnou sprchu a úschovnu. Kurnik, zase na opačnou stranu. Naštvaně za sebou táhnu svůj malý kufřík, který by chvílemi potřeboval blatníky. Neporadit mi u vstupu, kde to je, tak bych to sám nenašel. Je totiž utopen za plotem ve 4. patře v areálu několika propojených budov. Na pokoji se klimatizace jaksi nekoná, ač byla avizována, nemám to chuť řešit. Aspoň sprcha a klíč funguje. Vydávám se zpátky do rozpálených ulic Kalkaty.
Za svůj další cíl si vybírám
Maidan Park. Od stejnojmenné stanice metra je to tam kilometrová štreka po rozpáleném sluníčku. Na místě, kudy by se podle map mělo k němu jít, je vojenský checkpoint a něco o omezeném přístupu. Dohadovat se s vojáky nemám chuť, tak podle mapy mířím podél zdi k dalšímu zajímavému místu -
Fort William. To je další zklamání. Opět jen zeď, opět vojáci. Vracím se přes rozpálené ulice Kalkaty zpátky k metru. To nevyšlo.
 |
| Maidan Park je velká holá travnatá plocha |
Pro zlepšení nálady popojedu stanici metrem k Park Street. Tam si dám kvalitní unylý nadnárodní oběd v
Domino's. Odteď už vím, že americká pizza nebude nic pro mě. Svůj účel to splnilo. Žaludek zůstal jako ve vatě. V supermarketu dokoupím zásoby, čas se mi krátí a v hotelu vyzvedávám zavazadla.
 |
| Pizza v Domino's mě utvrdila v dvou věcech: a) nemám rád americké dva cenťáky tlusté pizzy, b) ve srovnání s indickou pouliční kuchyní to je hotový Michelin. |
Let do Dillí
Rozhoduji se pro cestu opět busem. Jako bych to plánoval. Jen co tam dotáhnu batoh s kufrem, ujistím se, že je to stanice správným směrem, tak během dvou minut přijíždí. Jinak má cca půlhodinové intervaly. Na letišti jsem příjemné dvě a půl hodiny předem. Čeká mě let se společností
Vistara.
 |
| Odpoledne v Kalkatě na letišti |
 |
| ... |
 |
| ... |
Letiště v Kalkatě mě svým způsobem nadchne. Příjemné, moderní a přehledné se spoustou restaurací s cenami zvenku. Večeři odfláknu v KFC a odvážně ji zajím indickou sladkostí, co vypadá jako mangové hovínko. Kalkatě mě až na vedro mile překvapila. Za celou dobu jsem nikde nenarazil na klasického indického
heloumajfrenda. Jinak Kalkata je po Váránasí druhým místem, kde jsem ani nezavadil o jakékoliv magnetky.
 |
| Veřeře šampiónů |
 |
| Mangové "hovínko" |
Let opět přesně podle letového řádu. Jen nástup i výstup je mostem a nikoliv autobusem. To potěší. Spolucestující jsou kultivovanější než předtím v IndiGo. Ona jich totiž půlka pokračuje dál do Evropy. Už žádné vyhánění Indiánů ze sedadla a rozhazování rukama, když si myslí, že se na Fko dostanu metrovým skokem přes ně nebo že se snad umím vznášet. Příjemným bonusem Vistary je in-flight wifi se zábavním portálem a kupou indických filmů (ono i hollywoodských, ale na ty se můžu podívat kdykoliv). Bohužel tu chybí USBčko a powerbanku mám až nahoře. Wifi však padá, když v uličce stojí víc lidí, a to je skoro pořád.
 |
| Dofialova zbarvený interiér letadla |
 |
| Palubní zábava po wifi |
 |
| Palubní občerstvení s vlastním logem |
Přistání je na čas, jen se vleče dlouhé popojíždění na stojánku. Skrz střeva letiště si dám několika kilometrový maraton, než se dostanu k pásům s mým zavazadlem. Kupodivu můj kufr vyjede mezi prvnímu. Je neděle po jedenácté večer, venku stále ještě lehce přes 30. Na informacích u východu se ptám, jestli ještě jede metro směrem k
Aerocity. Jsem ujištění, že ještě ano, ačkoliv google si myslel, že ne. Nemám důvod informaci nevěřit. Google se s těmi jízdními řády dost často mýlí, kór na těchto místech. U bezpečnostní kontroly jsem však ubezpečen, že pravdu měl Google a jdu hledat alternativní způsob odvozu.
 |
| Letiště v Novém Dillí |
Dillí podruhé
Nabídky taxi jsou jako z jiného světa. Jeden heloumajfrend by rád za čtyři kilometry k Aerocity (za normálních okolností stanice metra) rovnou 1200 rupií a (polo)oficiální stojánka zase 300 rupií, ale na plakátu za nimi jsou mnohem nižší ceny. Google mi tentokrát radí, že ještě za pár desítek minut jede autobus. Jenže mi všichni svorně lžou, že nic jako autobus tu neexistuje. Jedno jestli vojáci, policisté, taxikáři nebo zaměstnanci letiště. Zamotám se a to místo nenajdu včas. Nakrknutý se vydávám čtyři kiláky pěšky s tím, že to ještě nikoho nezabilo. Ujdu kilometr a dostávám se na dálnici. Google, tomu říkáš pěší trasa? I dlaždič by si teď zacpával uši. Vracím se zpátky k letišti. Koukám, že cena Uberů za oficiálními hranicemi letiště najednou prudce klesla. Nyní už se objevují od nějakých 110 rupií. Nechce se mi čekat po tmě na výpadovce Indii, tak využívám jednoho zastavujícího černého řidiče. Ukazuje se jako lepší obchodník, než ti např. v Džajpuru. Za o málo vyšší cenu se hned vezu. Jen ho musím navigovat a angličtinou moc nevládne.
 |
| Vyhlídka z pokoje poránu |
Vystoupím u leteckého městečka a těch pár metrů k hotelu už dojdu. Baterka skoro na suchu. Koukám na modrou tečku. Zdá se, že jsem už skoro tam. Studuji název hotelu, snažím se najít nějaké fotky. Hned se na mě z okolí snesou naháněči jako supi. Všichni svorně tvrdí, že to je
Aero Indus, můj hotel. Jen ten název nějak nesedí. Aero to sice je, ale Indus ne. Už jsem u menších hotelů z Bookingu zažil totálně odlišné jména, i polohu o pár set metrů vedle. Ta tady sedí, fotky víceméně taky, tak jim věřím, ale pro jistotu si nechám napsat účet. Cena zase jednou byla na Bookingu uvedena bez DPH. Na pokoji ještě podezřívavě porovnávám fotky pokojů. Až na závěs za postelí vše sedí.
 |
| Postel v pokoji A |
Ráno se probudím a uvítá mě e-mail od Bookingu, že jsem se nedostavil na
check-in. Zároveň je odpojená wifi. Vyhledám sítě a nevycházím z údivu,
v okolí je hned několik sítí Indus... Naštvaný jdu ven před hotel. Za
asi 100 metrů za prolukou objevuji pravý Aero Indus. Vracím se zpět na
pokoj se uklidnit. Jdu si popovídat na recepci. Je to kupodivu
jednodušší, než jsem čekal. Je tam stejný chlápek jako v noci a do
zapnutého diktafonu mi stále opakuje, že to přece Aero Indus je. Ven se
mnou ale pár metrů k Indusu nejde.
 |
| Postel v pokoji B |
Tam jim pouštím nahrávku. Stornují propadlou rezervaci. Platba by prý z karty stejně nešla strhnout, protože z Indie nejdou offline platby. Jinak mimochodem na Bookingu byla podle nich cena konečná včetně daně (popisek tvrdil něco jiného). Nechávám si vrátit daň a za 1 noc s tím, že pokud jim to vedle nebude stačit, přijdou kamarádi z čísla 100 (policie). Vedle se diví, jak to, že mi tak rychle a ochotně vrátili peníze. Nový check-in. Poslední den v Indii ráno prostě něco takového chcete řešit.
Nasedám do už jezdícího metra a jedu do centra. Los vyhrála mešita Sri Bangla Sahib Gurdwara. Jen co ale k ní dojdu, uvědomuji si, že jsem tu už před týdnem byl. A zas takový hit to nebyl, takže se přesouvám k
Patel Chowk. Když budete mít čas, udělejte si tam stop. Přímo ve stanice se nachází bezplatné
muzeum metra. Ale pokud se pokusíte vyndat foťák, budete hned napomenuti jako já. To se tu prostě nesmí.
 |
| Muzeum metra, kde se nesmí fotit. |
Pak mířím o stanici vedle na
Rajiw Chowk, místu, kde by mělo být spousta kina. Být v Indii a nedojít si na pravý
bollywoodský trhák by skoro byl hřích. Objevuji tam taky spoustu klimatizovaných obchodů západního střihu. Jen ty ceny jsou jako u nás a nedává mi smysl tu nakupovat a tahat se s tím odsud. Co se týče kina, tak tu teď letí hollywoodské trháky a jeden muslimský film
Romeo Akbar Walter. Všechna kina mají jen jeden až dva sály, tak dávají bohužel to samé. To není ten barevný Bollywood, co jsem chtěl.
 |
| Tohle mě zaujalo víc než muzeum - seznam nemocí, s kterými nesmíte jezdit metrem |
Během pár chvil mě tu zastaví pár lidí a všichni mě upozorňují, že mě sleduje nějaký chlápek v růžové košili, ať si dám na něj pozor, a doporučují mi zavolat policii. V chlápkovi poznávám heloumajfrenda, který mi před pěti minutami doporučoval nějaký vládní supermarket, kde jsou prý nízké ceny. Já mu poděkoval, že nemám zájem a šel jsem dál. Vypojuji se z ulice a zalézám do ledničky jménem mekáč. Odtamtud týpkovi přehraji scénku z
Četník ze St. Tropéz a ukazuji mu, že ho vidím a telefon si dávám k uchu. Můj odhad se ukazuje jako správný. Na polici sice mluví anglicky, ale chápavost a schopnost porozumění její mluvené formě mají horší než vaše osmdesátiletá babička v LDN. Po třech minutách poděkuji a zavěsím.
 |
| U vládních budov holuby nemají. Za to stylové černé ibisy. |
V plánu je rychle zmizet do metra. Plán vychází. Cestou si všímám, jak zdejší trhovci narychlo balí stánky. Že by na lince přeci jen něco pochopili a blížil se policejní zátah? Nemám páru, ale jestli jo, je jasné, že se tu všechno rozkecá jako u nás. Metrem popojedu dvě stanice na
Central Secretariat. U něj se nachází velkoryse postavená a prostorná vládní čtvrť. Je tu výheň, ale mně to kupodivu nevadí a užívám si to. Stylově vypadá zejména dvojbudova ministerstva obrany, zahraničí a vnitra. Opodál je budova Indického parlamentu, ale k ní se nesmí vůbec. Stráž mě aspoň navádí stínem k nejbližšímu vstupu do metra.
 |
| Ministerstvo obrany, zahraničí a vnitra |
 |
| Zblízka |
Teď metrem jedu mnohem dál a déle. Vystupuji o půl hodinu později na stanici
Qutab Minar. Ke stejnojmenné památce je to od ní ještě štreka. Odhadem dva tři kilometry. Přesto odmítám neřestně vysoké nabídky tuktukářů a ploužím se tam pěšky. Chci se podívat na pár chrámů kolem. Chvílemi si za to rozhodnutí sice nadávám, ale
džinnistický Jain Mandir Dadabari za to určitě stál. Rozhodně nejpříjemnější chrám, co jsem viděl, v celém Dillí. Jedná se o stovky let starý chrám a nejstarší džinnistický v celém Dillí. Je nádherně zdobený. Dojem kazí jen nutnost nechat boty ve stánku přes ulici a následné rozpálené dlaždiče, po nichž není úplně všude rozvitý koberec. Ono to pálí, hodně pálí, dokonce se dá říct že přímo kurevsky pálí.
 |
| Jain Mandir Dadabari |
 |
| Jain Mandir Dadabari |
 |
| Jain Mandir Dadabari |
 |
| Pobořená mughalská hrobka |
Pokračuji skrz muslimský bazar kolem jednoho kostela a jedné pobořené mughalské hrobky, až narazím na zdi
Qutab Minaru. Spelling to má různý. Někdy Qutub Minar, jindy Qutab nebo Qutb Minar. Jedná se o velký areál z 12. století postavený kolem 73 metrů vysokého minaretu načervenalé barvy. Ta je zde dominantní barvou celkově. Za zmínku stojí i opodál stojící železný sloup Iron Pillar of Delhi vysoký 7,2 metru, který tu už stojí stovky let bez známky koroze. Záhadologové i seriózní vědci si s ním už desítky let lámou hlavu.
 |
| Qutab Minar |
 |
| Qutab Minar |
 |
| Známý železný sloup, co ani za x století nezrezl. |
 |
| Qutab Minar |
Od Qutb Minaru se už jako zkušený harcovník vydávám na metro. Stopnu si autobus ke stanici Saket, která je snad blíž než ta nesoucí název oné slavné památky. Té se musí nechat jedno - z nástupiště je ten minaret vidět. Odsud ne. Zavrtávám se znovu do krtka a je čas vyřešit jeden palčivý problém. V Kyjevě má být v noci jen lehce nad nulou a já mám s sebou jen kraťasy. Když jsem odlétal, bylo u nás i na Ukrajině jaro v plném proudu. Teď to spíš vypadá na návrat zimy.
 |
| Ať žije štěstí. |
 |
| Opička s odpadky |
Ještě se pokusím jednou o kino, ale opět neuspěji. Zase jen to samé, ještě ani ne levně a jít za kilo na akbara v hindštině bez titulků se mi nechce. Pak už jen mířím Rajiw Chowk, zkusit koupit nějaké kalhoty. Udělám pár nesmělých pokusů do značkovějších míst, ale nakonec zkysnu v H&M. Ceny jako u nás, tak beru nějaké polyesterové šusťáky. Když nic jiného, jsou aspoň skladné.
 |
| Krása v Novém Dillí |
Den pomalinku končí, slunce se utápí ve smogu. Pěšky si to šinu na kilometr vzdálenou stanici letištního metra
Shivaji Stadium. Nějak mi dochází drobné a rupie celkově. V obchodní zóně na mě samozvaní průvodci pokřikují
"This is block D",
"This is block F" a nějak nechápu, jakou to pro mě má mít přidanou hodnotu. Cestou k metru míjím nemastný neslaný chrám Pracheen Hanuman Mandir, kde se loučím s Indií celkově a zamávám pár rádoby roztomilým opičkám.
 |
| Uuaa Ua Uuuuaa |
Až po tmě dorážím k mému hotelu. Poctivě si řídím sérii budíky na mobilu i na hodinkách. Odlet je sice až v 10:00, ale při indické byrokracii to tam chce být opravdu aspoň dvě hodiny předem a zaspat až do desíti se dá raz dva. Ráno se budím v šest, dělám check-out a na Ukrajinu se už těším jako malý Jarda. Mají tam čisto, výborné zdravotně nezávadné jídlo i u poslední bábušky, není tam vedro a věci tam fakt fungují. Ne jako tady.
Na metro mi to s batohem a kufrem trvá asi 15 minut. Proskakuji přes výpadovku v ranní špičce. Už si zkušeně zastavuji auta a na ty, co troubí, pokřikuji pochvaly česky. Dneska je mi v Indii poprvé zima. Venku je mokro a slabě mrholí. Ještě před pár minutami lilo jako z konve. Je sotva 20 stupňů. První metro mi o pár vteřin ujede. Na další si počkám 15 minut. Na letišti jsem i tak 2,5 hodin před odletem.
 |
| Metro |
Let do Kyjeva
Kufr mi tu trvá odbavit půl hodiny. Aspoň, že nemusel projít rentgenem. Ve frontě mi Ind za mnou opakovaně najíždí kufrem na nohy. Musím ho dvakrát výrazně anglicky a rusky upozornit, aby toho nechal. Pak si konečně dává aspoň trošku pozor. Osobní prostor je mu ale cizí pojem. Letiště velké jako kráva, hádek vyznačený páskou široký jako dva Amíci výhradně se stravující v králi hambáčů, ale on stejně musí být pět cenťáků ode mě, že?
 |
| Prší a je zima. Konečně! |
Bez problémů projdu security a hurá utratit poslední rupie za snídani ve zdravém fastfoodu. Je to tu o dost dražší než na kalkatském letišti. Přepočítám drobné a dohodnu se u KFCčka, když mi řeknou, že zbytek můžu doplatit kartou. Ten slastný pocit, když se zbavím posledních neužitečných rupií. Vracet se sem pár let v žádném případě neplánuji. A až tak spíš jižní Indy nebo rovnou podhůří Himálají.
 |
| Letiště v Novém Dillí |
 |
| Odletové tabule |
Boarding začíná načas. Automat mi opět daroval okénko. Na mém místě ale sedí malá holčička. Nemluví anglicky a nijak nekomunikuje ani starší hindská paní za ní, u které tuším, že by se mohlo jednat o její maminku. Chtě nechtě musím za letuškou, abych zjistil, co se děje. Zasednout někomu místo nechci. Letušce říkám, že mi je jedno, kde v letadle budu sedět, ale bylo by milé, aby mi zůstalo okénko.
 |
| Už je tu oř |
Z Flightradaru zjišťuji, že letím na chlup stejným letadlem jako při letu do Dillí. Na tomto ukrajinském Boeingu 767 bych snad vyzvedl jen rozložení sedaček 2 + 4 + 2. To v ekonomy už moc nebývá. Milovníci retra ale budou unešeni. To nepochybuji. Jinak vrcholem in-flight entertainmentu je několik displejů umístěných po kabině a sluchátkové konektory v sedačkách nabízejících audio filmu a několik chrastících hudebních kanálů. Proč audio filmu je jen a jen v ruštině/ukrajinštině a chybí anglický či libovolný jiný originál doteď moc nechápu.
 |
| Sbohem, smogu! |
U cateringu se potvrdila má zlá předtucha a bohužel má svůj původ v Dillí. Jídlo se nebojím označit za nejhorší, co jsem měl tu čest mít v oblacích, a mělo i jisté rychlé kvality. Z hlavního jídla se dalo jíst jen chicken. Takovou velkou porci jsem v letadle ještě neviděl. Dobrých dvacet deka. Avšak v celku. Přiložená zelenina zcela nepoživatelná. Přiložený salát nedůvěryhodně přebalený pouze potravinovou fólií. Nějak tuším, jak a v jakých podmínkách ho připravovali a zcela mě přešla chuť. Jak se jim podařilo připravit sladký dezert zcela bez chuti, nějak netuším. Nabídka a především roznos nápojů o dost slabší a ledabylejší než při letu tam. Přinesení jen na výslovnou žádost a po většinu letu jen výběr mezi vodou a vodou. Neperlivou.
 |
| Catering o dost líp vypadá, než chutná. Už od pohledu ale má takový indický vzhled věštící problémy. |
 |
| Závěrečné jídlo před přistáním. |
Ač jsme odstartovali podle plánu, v Kyjevu dosedáme cca o hodinu později. Ono obletět Pákistán, vyhnout se Rusku a Krymu ten let celkem natáhne. V Kyjevě panuje inverzní počasí a zima. Ale aspoň neprší. V letadle zkonfiskuji deku, protože tuším, že venku panuje zima jak v Rusku. Neohroženě zamířím k pasové kontrole mezi prvními, jako bych tušil nával. Taky že jo. Tolik lidu jsem tu ještě neviděl. Čekáním v chaotické frontě strávím čtvrthodinu. Kufr mi naštěstí jede rovnou do Prahy a nemusím se o něj starat. Za to Ukrajinci zaslouží pochvalu. Mám tu noční stopover dlouhý dobrých 20 hodin a stejně to zvládli. To nebývá zdaleka takovou samozřejmostí, jak by si člověk mohl myslet. Takový United si o tom v Chicagu může nechat jen zdát.
Kyjev
Už dopředu jsem si v
jízdním řádu našel, kdy že mi to jede vláček do centra Kyjeva. Ten z
letiště nepremává nijak často. Jen jednou za 40 až 100 minut. Podle
posledních informací aspoň ve špičce zdvojují soupravu. Už to bylo
celkem maso na indický způsob. Za poslední hřivny z minulého výletu si
kupuji na něj lístek (80 UAH) a jdu ven najít jeho stanici. Kdoví kam ji
zastrčili. Fakt je dost zima a ještě ke všemu fouká. Hned vytahuji z
báglu zkolektivizovanou modrou deku. Vlak přijede za necelou
čtvrthodinu. S přibývajícími minutami počet lidí začíná připomínat
indické nástupiště.
 |
| Vlaková stanice na letišti v Kyjevě |
 |
| "Tramvaj" přijíždí |
Až konečně přijede, začíná to připomínat sovětskou frontu na rýži zdarma - všichni se tlačí dopředu. Jenže Igor z vlaku je má na háku. Dveře neotevře dřív, než všichni vystoupí na druhou stranu nástupiště. Podaří se mi ukořistit sedačku. Mnoho dalších takové štěstí nemělo a na způsob Tetrisu vyplňují zbývající vnitřní prostor. Průvodčí má můj obdiv, neboť i v takto přecpaném vlaku zvládá zkontrolovat lístky. Sice jsou hypermoderní s QR kódem, ale u něj investice skončily. Průvodčí čtečku nemá, tak QRko natrhne, aby už nešlo použít.
 |
| V Kyjevě |
Vlaku, nebo spíš dieselové tramvaji, to do centra trvá 40 minut. Většinu ale stráví na pomezí březového lesa a ukrajinské vesnické idylky. Když v Kyjevě přejíždíme Dněpr, je vidět Kyjevská lávra i Socha Matky vlasti. Jinak od obzoru k obzoru se táhnou sídliště plné paneláků občas protkané nějakým nablýskaným pravoslavným kostelem vklíněným mezi ně.
 |
| Hned vedle peronu je železniční muzeum |
Po výstupu na
Kyjev-Pasažyrskyj to k ubytko mám naštěstí jen pár set metrů. Venku je fakt kurevská zima. Žádný bankomat na nádraží se mnou nekomunikuje, tak to musím zkusit až cestou. S výběrem bez extra fýčka uspěji až v bankomatu
Pivdennyi Bank u Ekomartu.
V hostelu
VShokoladi jsem následně za necelých 5 minut. Platit se dá jen hotově. Vůči rezervaci ještě přibyla
pobytová taxa (nově zavedená od 1.1.2019). I tak jedna noc vychází pod 15 €. Mám pro sebe jednolůžkový pokoj. Má to dvě vady na kráse - je v podzemí a nemá okna a koupelna je na chodbě, jak to v exSSSR často bývá.
Batoh nechávám na pokoji a vyrážím na večeři. Pár kroků od nádraží je táckárna
Puzata Chata. Ačkoliv ještě není osm, už mají kupodivu zavřeno. Něco rychle zblajznu vedle v KFCčku a mizím do metra. Navigace mi prozradila, že na Lybidské mají v OCčku H&M. Tam by mohly mít nějakou rozumnou mikinu. Být tu poprvé, tak bych si myslel, že s mým přáním uspěji na Chresčatyku. Jenže v tamějších luxusních buticích bych sotva pochodil. Po půl hodině už brázdím chodby obchodního centra a něco levného kupuji na přečkání ukrajinské zimy.
 |
| K večeři si dávám posvátnou krávu :) |
Ve foodcourtu o patro výš neodolám a dávám si hovězí steak ve Steak Grillu včetně přílohy za nějakých 200 UAH. O deset minut později u mě přistává prkénko s ohromnou porcí masa a pár brambory. A máte to, posvátné krávy. V supermarketu dokoupím zásoby a začínám být mrtvý. Venku taky začalo pršet. Z toho dneska už nic nebude, mířím do postele. Stejně, za dva dny tu jsem znovu. Nač tedy spěchat?
 |
| Moje snídaňové orgie |
Ráno si ordinuji procházku na čerstvém vzduchu. Po dlouhé době se obzor neutápí ve smogu. Jen to počasí je trošku uplakané. Ukrajino, neplač, však já se do tebe zas za pár dní vrátím. Před procházkou se vydatně posilním v Puzata Chata, pak popojedu metrem na
Kontraktova plošča a užívám si výhled na ruské kolo a Kostel sv. Kateřiny s Kostelem sv. Ondřeje na kopeci v pozadí. Skrz mraky se pomalounku prokutává sluníčko. Venku je pořádná zima, tak se zahřívám čajem ze stánku.
 |
| Kontraktova plošča |
Pěšky po hlavní dojdu ke stanici
Poštova plošča. Odtamtud se svezu lanovkou (9 UAH) na kopeček ke
Kostelu sv. Michala. Ten je modrý a zlaté kopule svítí i v tomto nevýrazném počasí. Z kopečku je vidět, jak se Kyjev rozprostírá podél Dněpru. Projdu se kousíček pěšky a jsem na Majdanu. Toto náměstí zdá se mi na demonstrace trošku nepraktické.
 |
| Lanovka z Poštova plošča ke Kostelu sv. Michala |
 |
| Kostel sv. Michala |
 |
| Majdan - stále nějak nechápu, jak se sem může vejít nějaký dav. |
 |
| Majdan II. |
 |
| V OC pod Majdanem |
Už je čas dojet vyzvednout kufr a vydat se na letiště. Čeká mě přesně vypočítaný odjezd
Aeroexpresu od Vokzalne, ke které to je z ubytka jen pár metrů. Kultura cestování mě začíná připomínat Indii. Dovnitř se cpe tolik lidí, že začínám mít pocit, že se tam zákonitě nemůžou vejít. Průvodce je hrdina. Ten se tím dokáže protáhnout a zkontrolovat jízdenky.
 |
| Vokzalna |
Let do Prahy
Za 40 minut na to jsem na letišti. Davem se protáhnu dopředu. Bezpečnostní kontrola je ale prudce na pohodu. Nejdramatičtější bod byl kontrola boarding passu, který byl pro let z Indie i do Prahy společný a od Indů je bohatě zaprasený razítky. Od jejich udiveného pohledu jsem poznal, že to tu často nevidí. Na letišti si užívám wifi a dopisuji, co jsem před tím nestihl.
 |
| Kyjevská odletová tabule |
 |
| Hurá, nastupujeme tunelem. |
Let do Prahy je na ukrajinské poměry standardní. Všechny služby jsou za příplatek včetně výběru místa, avšak já opět měl štěstí na sezení u okénka. Po dvou hodinách dosedáme v Praze. Vystupuje se autobusem. Automatické brány nejsou v provozu, ale naštěstí u okének na EU pasy takřka nikdo není, tak za pár minut čekám na kufr. Ten taky přijíždí mezi prvními, proto než se naděju, už stojím na zastávce MHD a čekám na stodevatenáctku na metro. Rozhlížím se kolem sebe a užívám si, že se tu navalno neválí odpadky, nepostávají toulaví psi ani zmatené krávy. Vzduch je taky citelně chladnější a příjemnější.
O 48 hodin později mě čeká
let zpátky do Kyjeva. Já vím, umím si vybrat. Z Indie jsem si ale přivezl speciální suvenýr - rýmu jako trám - tak jsem zvědavý, zda mě pozítří vůbec pustí přes hranice. Něco mi říká, že mi nos svítí jako sobovi Rudolfovi. Já nejsem ten pravý, koho se ptát na takové věci, skoro vždy se mi zdá neodřený a v pořádku.
Jak si tak doma vybaluji, nalézám ještě jeden nechtěný suvenýr. V železné hotovostní rezervě pod dolary objevuji schovaných
2000 rupií ve formě jedné bankovky. Na jednu stranu cítím radost, že jsem jich utratil méně, než jsem myslel, na druhou jsem docela otrávený, protože jsem žil v domnění, že jsem se této nanicovaté měny kompletně zbavil. Ona se totiž nedá zrovna snadno směnit na něco použitelného.
Líbí se ti tento cestopis? Sdílej ho, staň se fanouškem
facebookové stránky,
Instagramu nebo vypni adblock a klikni podle své chuti.
Orientační náklady:
Všechny letenky a vlaky ... cca 11.000 Kč
Vízum … cca 2.300 Kč (80 USD + poplatek za platbu)
Tuktuky a MHD ... do 1.000 Kč
Vstupné ... cca 2.500 Kč
Suvenýry ... kolem 500 Kč
Ubytování ... cca 600 Kč / noc
