Radioaktivní Velikonoce v Kyjevě

Život je plný zvláštních náhod. Proto mě čeká na dny po návratu přes Kyjev z Dillí další let. Pro změnu do Kyjeva. Z Indie jsem si přivezl super suvenýr - rýmu jako trám, co jsem dostal darem během poslední noci od jedné fajnové klimatizace.

Slavný kolotoč v Pripjati

Zítra mě čeká odlet. Dneska jsem v práci. Už jsem spotřeboval tři balíčky papírových kapesníčků a spotřeboval skoro celou tubu mastičky. Nos mi musí určitě svítit. Jen to na něm nikdy nevidím. Ani teď když je to více méně jisté. Celkem se strachuji, jestli mě vůbec pustí přes hranice a tentokrát i co uši v letadle. Letět ale “musím”. Už mám v Kyjevě booknutou tour do Černobylu. A tak krátký čas před ní se už nedá stornovat ani přeložit. Nebo nechat propadnout ne zrovna malou zálohu.

Letenky mají taky zajímavou historii. Koupil jsem je první den po nástupu do nové práce v akci skoro rok dopředu. Mezitím se x-krát změnily časy odletů. Během jedné změny byl zrušen i můj sobotní let. Díky tomu jsem odlet mohl přesunout na pátek a užít si tak celé Velikonoce na Ukrajině za necelých 1100 Kč.

Ještě doma, ale ne na dlouho

Je pátek ráno a jako zázrakem je mi o dost lépe, rýma se zastavila a nos zůstal. V poledne sbírám věci a důverně známým kombem metro a 119ka mířím na letiště. Jsem tam necelé dvě hodiny před odletem. V Bille nakoupím skromné zásoby do ukrajinského dvouhodinového hladoletu.

V letadle mi asi vůbec poprvé v životě zaléhají uši a bojuji s neustálou chutí smrkat. Po deseti dnech v Indii si připadám rozlámanější než gaučový povaleč po maratonu Star Wars. Asi bych potřeboval měsíc nepřetržité jógy. Avšak i navzdory tomu se mi daří na chvíli usnout. Pasovka v Kyjevě je tentokrát mordor. Aspoň dvakrát víc lidí, než před pár dny. A může být hůř. Jen co se postavím do fronty, hrnou se lidi z dalších letadel.

Boryspil

AeroExpres ujel, ještě než jsem se dostal k pasové kontrole, tak mi tu teď zbývá skoro hodina čekání na další. Mezitím obrážím všechny veřejně přístupné bankomaty na letišti a hledám, zda je nějaký bez poplatku za výběr. To, co mi zbylo od středy, fakt na ubytování za tři noci stačit nebude (berou tam jen hotovost). Není tu žádný takový. Jen mě dostane do kolen bankomat PrivatBank, který dokonce chce poplatek 200 hřiven za výhodnou DCC konverzi (DCC je výběr zaúčtovaný rovnou ve vaší měně a u nějž je všem cestovatelům známo, že směnný kurz bývá výhodný asi tak jako u směnáren na Staromáku). Když tu velkorysou nabídku odmítnu, chtěl by už pouhých 120 hřiven.

Venku se pomalinku stmívá a je krapet tepleji než ve středu. Stále to není žádná sláva. Dav lidí čekající na vlak AeroExpresu je ještě větší než posledně. Podaří se mi tipnout, kde budou dveře a ukořistit nesardinkózní místo. Průvodčí dneska používá jinou progresivní metodu - tentokrát vybere všechny lístky, na dvacet minut se s nimi zavře u strojvůdce, a posléze je všem rozdá zpátky. Předvolební atmosféra se nezapře. Někdo ve vlaku kousek ode mě pouští na hlas předvolební debatu a celý hlouček kolem na ní se zaujetím kouká.

V osm večer jsem na ubytku. Už ho znám, dva dny zpátky jsem tu byl. Dneska se nebudu pouštět do větších akcí. Mířím jen pár kroků vedle do řetězce Sushiya. Za cenu českého poledního menu si tu dávám výtečné suši a pití. Nakonec neodolám a na chvilku se svezu na Majdan, ale to je tak vše, co zvládnu. Připadám si totálně dobitý.

Ukrajinské "národní" jídlo

Ráno mám v plánu navštívit zdejší skanzen Pyrohiv. U Vokzalné shodou náhod chytnu maršrutku č. 507, co jede až tam. Nasedám do ní na skoro dvě hodiny dlouhou jízdu. Jak se ukazuje později, Google Mapy trošku kecají a dojedu tam jen pár minut od otevření, o hodinu dřív než mi ukazovaly.

Vstup do skanzenu s mapou Ukrajiny ještě hrdě obsahující Krym

První dojmy ze skanzenu se dají shrnout jako velký, obrovský, největší a u vchodu skoro bez jakýchkoliv domků. Je to mix polí, lesů, luk a menších vesniček vždy z nějaké oblasti. Ideální na strávení poklidného odpoledne. To ale není můj styl a i tak do poledne ještě daleko. Toto muzeum v přírodě bylo založeno v roce 1969 a od té doby nasbíralo přes 300 stavení jako exponáty. Mají tu i bizarní vesničku s domy ve stylu jednotlivých oblastí SSSR. Po druhé bych ji už vynechal. Je mimo hlavní zajímavé oblasti a exteriéry i interiéry domů jsou až podezřele podobné s těmi, co známe od našich starších rodičů nebo prarodičů.

V Pyrohivu jsou i větrné mlýny...

...a spousta různých domků.

O dvě hodiny později od skanzenu mířím zpátky na metro. Chci se ještě zastavit na výstavišti VDNH, které jsem předtím viděl z okénka maršrutky. Jakoby z oka vypadlo jeho moskevské předloze. Podél chodníčků jednotlivé pavilony reprezentující země bývalého sovětského svazu. Jen počasí se trošku kazí a mě přepadává hlad. Rozhoduji se být silný a vydržet to k nějaké Puzata Chatě.

VDNH

Vypadá takřka stejně jako jeho moskevská předloha VDNCh

Ze stanice metra Vystavkovyi tsentr se vydávám na Kontraktova Ploscha k Muzeu Černobylu. Jsem tam za půl hodinky. Na rohu je také obrovská Puzata Chata, kam později zaplouvám a na talíř si naložím všechno možné. Vévodí tomu jedna porce lososa. Jen škoda, že jim při té polední špičce došly džusy. Na colu či fantu po Indii už nemám chuť a asi ještě dlouho mít nebudu. Nějak jsem se jich přepil.

Oběd šampionů

O jednu dvě ulice vedle je Muzeum Černobylu. Za 24 hřiven tu citlivější jedinci můžou dostat solidní depku. Nesouhlasím s některými recenzemi, které to tu označují za malé. Rozhodně větší, než jsem čekal. Jsou tu různé věci spojené s touto jadernou havárií a pak spousta fotografií a dokumentů. Bohužel popisky jsou převážně jen v azbuce.

Sugestivní Muzeum Černobylu

...

Údajně by se tu nemělo fotografovat. Doba pokročila a fotí tu všichni a informace v recenzích tak už nejsou aktuální.

Popojíždím metrem ještě o pár stanic na Pochainu. Zde mě čeká nelehký úkol, najít tu správnou stanici trolejbusu č. 29, co mě odveze na druhou stranu Dněpr k baroknímu paneláku. Je tu v nich řádný zmatek. Podle špendlíku na mapě odhaduji směr a následně obcházím asi deset zastávek a kde nic tu nic. Nakonec se objeví v dopravní zácpě kolem mě. Kašlu na to běžím za roh, na jeho další stanici. Počkám si tam na něj dalších pět minut, co mu trvá než se prokouše skrz hustý provoz. Klidně jsem mohl jít chůzí pomalého důchodce a stihnout to s prstem v nose.

Rada: V autobuse plaťte přesně. Jinak vám přistanou za 20 UAH dva lístky po osmi a k tomu čtyři hřivny, ačkoliv si můžete umluvit pusu, že chcete “odyn” (jeden).

Vystupuji na stanici Shkola-Internat. Je to odsud jen jeden blok. Adresa je Raiduzhna 11A. Avšak jako 11A jsou v něm označeny všechny vchody tohoto do L tvarovaného paneláku. Vchod k baroknímu skvostu se nachází na vrcholu elka v prvních dveřích směrem od autobusu. Hledal jsem to tu dost dlouho. Místních se ptal na barokní panelák, vyhrabal i obrázky, přesto nevěděli, která bije a někdo se chytl až na nějaký pátý šestý pokus a stejně nevěděl, který je to vchod. Ulovit se mi ho nakonec podařilo.

Barokní panelák

Vchody tu nebývají odemčené a musíte počkat na někoho, až půjde ven nebo dovnitř. Pracovní dny přes den mohou být značně nepraktické - nikdo nemusí být doma. Vevnitř vás přivítají postsovětské ušuntělé chodby, které i zavilé odpůrce pohybu přesvědčí o tom, že je lepší jít pěšky a nejet tím starobylým rozhrkaným výtahem o pár metrů vedle.

Další patro, jiné barvy

Samotná výzdoba začíná v šestém a pokračuje do osmého patra. Je to dost výrazný kvalitativní skok. Najednou jste jako v jiném světe. Kolem vás to hýří veselými barvami, štuky a různými reprodukcemi slavných obrazů. Najdete tu i Mona Lisu. Společné prostory paneláku už 15 let přetváří pan Čajka, invalidní důchodce. Roman ho tu o pár dní později potkal při práci.

Pan Čajka tu má také zaručeně pravou Mona Lisu ;)

Počkám si na další trolejbus a nechám se odvézt ke stanici metra Darnytsia. U ní v Kyjevě mají Oceanárium. Za 180 UAH se můžete ponořit do podmořského světa. Není největší, ale i tak je mnohem větší než ta parodie na pražském výstavišti. Je tu spousta akvárek a nechybí ani prosklený tunel se žraloky.

Oceanárium

...i s menším proskleným tunelem s rybkami a žraloky

Metrem se pak přesouvám zpět do centra. To tu většinu času vede po povrchu. Nekryté přejíždí i Dněpr a zanořuje se až u Dnipro. Nabízí se tak výhled na Lávru i Matku vlasti. Vystupuji na Chresčatyku a jdu se podívat na Dům s chimérami. Minule mi unikl a viděl jsem ho jen zespoda. Trošku mě zarazí, že vstup do ulice k němu hlídají policisté. Myslím si, že dole na Majdanu bude nějaká předvolební manifestace, ale obejít se to nedá, tak se jdu jich optat. Stačí jim, že mám pas a můžu jít dál.

...

Ulice je nezvykle prázdná a o nějakých 200 metrů později závora a checkpoint. Z nápisů pochopím, že u tohoto domu má sídlo ukrajinský prezident. A zítra jsou volby. Na checkpointu ukážu pas a projdu rámem. Nyní se můžu kochat. Areál opouštím druhým vchodem blíž Majdanu. Ještě zbývá pár desítek minut světla tak mířím k Oblouku družby národů. Minule jsem tu byl za tmy. Zjišťuji, že rekonstrukční práce jsou v plném produ.

Po levé straně prezidenstký palác, po pravé straně Dům s chimérami

Od Majdanu se mrknu k Arše družby národů. Něco tam staví. Zpět na Majdanu pak zajdu na večeři do Puzaty Chata a už je tma. Půlku této rušné komunikace po setmění uzavírají pro auta a rázem z ní je přerostlá pěší zóna plná korzujících lidí tam a zpátky. Nasednu na metro na Teatrálné a běžím spát. Zítra mě čeká časný budíček a nechci přijít pozdě.

Pozdně odpolední majdan

Oblouk družby národů

Je libo Putina?

Zítra je den D, den mé tour do Černobylu. Autobus odjíždí v 8:15 od Hotelu Kozatskiy na Majdanu. Zaspat takový čas, to jde raz dva. Obzvlášť v místnosti bez oken. Nastavuji sérii asi deseti budíků a vibrace na hodinkách. Mimoto zítra jsou na Ukrajině prezidentské volby. Dají se čekat manifestace a demonstrace, tak je dobré se uklidit pryč z centra. Jen ten odjezd z Majdanu to kazí.

Budím se v půl sedmé. Je čas popojet dvě stanice metrem. Ono tady má všechno velké rozměry a i dvě stanice znamená něco kolem půl hodiny. Než se člověk dostane k metru, od vestibulu na nástupiště a zpět, všechno chvíli trvá a ono se to nasčítá.

Katedrála sv. Sofie po ránu cestou na Majdan

Ranní Majdan při čekání

U Hotelu Kozatskiy jsem s pohodolnou časovou rezervou. Žádná demonstrace se tu naštěstí nekoná. SoloEast, s kterou jedu, tu už má přistavené autobusy. Můj je číslo 3 a není autobus, nýbrž mikrobus. Průvodkyně mluví anglicky s výrazným východním přízvukem. Avšak stále srozumitelně. Odjíždíme v půl deváté s asi čtvrthodinovým mankem.

K Zakázané zóně to je z Kyjeva cca 150 kilometrů. Po hodině jízdy si dáváme pauzu u benzínky a pak pokračujeme k prvnímu checkpointu. Strávíme tam nějakých dvacet minut. Spolu s námi je tam nějakých dalších pět autobusů. Nafasujeme kumulativní dozimetry a vyjíždíme směr Černobyl. Za dozimetr, který měří aktuální radiaci jsem nepřiplácel, nerad s sebou tahám víc krámů, než je nezbytně nutné.

Černobyl: A jsem tu!

U checkpointu při vjezdu do zakázané zóny jsou jediné dva stánky se suvenýry. Staví se tu i při cestě zpět.

Předpověď počasí na dnešek slibuje přeháňky a v odpoledních hodinách rovnou déšť. Proto všude tahám pláštěnku a už se těším na to radioaktivní bahno, od kterého budu od hlavy až k patě. Zatím je ale polojasno.

Plynové masky. Rozhodně nejsou naaranžované.

Černobyl, to je totální zmar.

Všude je plno turistických autobusů, průvodkyně obrací plán a nejdřív jedeme k radaru Duga. Přezdívá se mu ruský datel. Měl odhalovat rakety. Ale to nezvládl, za to sežral podstatnou část výkonu jaderné elektrárny. Plus jako bonus rušil krátké vlny monotónním zvukem, co zněl jako klování datla. Proto ho ještě před jadernou havárií vypli. Dodneška tu stojí mohutná konstrukce přijímací antény.

Radar Duga

Řídící centrum Duhy.

...

...

Je libo kousek výpočetní techniky, co v noci svítí i bez moderých ledek?

Následně jedeme k samotné jaderné elektrárně, která měla ještě v roce 2000 v provozu svůj třetí blok, čili ještě 14 let po havárii. V současnosti je nad čtvrtým reaktorem už nový sarkofág. Není tak fotogenický jako ten starý, za to je mnohem bezpečnější.

JE Černobyl

Sarkofág nad čtvrtým reaktorem

V celé zakázané zóně byste měli nosit dlouhé rukávy a nohavice. Nikde nešlapat na trávu a nic venku nejíst a nepít. Dodržuje se to velmi svérázně, protože většinu času není v dohledu žádný strážce. Důvody pro tyto zákazy jsou ale logické, neboť čím víc máte zakryté kůže, tím méně radioaktivních částic vám na ní ulpí. Ačkoliv většina území Zakázané zóny byla uklizena fakt pečlivě a nyní hlásí nižší radioaktivitu než třeba takové centrum Kyjeva, najdou se tam stále různé “hotspoty”, místa se zvýšenou radioaktivitou. Typicky se nacházejí na zemi mimo asfaltové a betónové cesty. Pod zemí tam zůstalo něco silně radioaktivního. Průvodci o mnoha z nich vědí, přiloží k nim dozimetr a pochlubí se naměřenou hodnotou. Pokud na nějaké takové nevědomě místo šlápnete, můžete při opouštění zóny třeba přijít o boty - budou pípat. Zákaz jídla a pití venku není taky pro nic za nic. Radioaktivní částice, které se dostanou dovnitř těla, organismus daleko hůře snáší.

Památník před školkou v Kopači (ang. přepis Kopachi)

Teď náš už čeká Kopachi. Z celé vesničky zůstala jen stát jediná budova, školka. Nejspíš znáte ty fotky naaranžovaných panenek a dětských postýlek. Ty jsou právě odsud. Od roku 2012 se oficiálně nesmí navštěvovat žádné budovy v Zakázané zóně, přesto se do nich stále chodí. Ale když si objednáte tour, nikdo vám nezaručí, že se někam dovnitř podíváte. Záleží to agentuře a taky průvodci. Pokud vás chytí, znamená to pro průvodce velké problémy. Ono po těch třiceti letech bez údržby ty baráky fakt nejsou v dobré kondici. Pokud nad návštěvou přemýšlíte, jeďte dřív, než se to rozpadne úplně.

Školka v Kopači

...

S panenkou? Tu znáte. Co třeba s rybičkou?

Charašó, zděs s děvuškou...

Projíždíme skrz Červený les a dozimetr se může přímo zbláznit. Teď už vypadá jako normální borovicový les, ale po havárii prý kmeny ještě dlouho červeně žhnuly. Navzdory úklidu tu zůstala zvýšená radioaktivita přes 20 mSv naměřená z rychle jedoucího auta. Město Černobyl, v kterém máme oběd, je už z půlky znovu obydlené. Ty paneláky, co tu jsou obydlené, vypadají pomalu líp, než jejich bráškové v Kyjevě.

K obědu je na výběr z kuřecího, vepřového nebo vegetariánského menu. Je v ceně tour. Vybírám si vepřové a dostávám obrovský flák masa s brambory. Přiložený salátek a moučník si však mé srdce nezískává.

Cestou na oběd

Jídlo o dost lepší, než jsem čekal.

Po jídle jedeme do Pripyati, opuštěného města těsně vedle Černobylu. Původně v něm žilo na 50.000 lidí. Navzdory havárii bylo evakuováno až o dva dny později. Mezitím tam normálně žili lidé a venku si užívali teplé sluneční dny.

Sovětský koloniál?

Tohle je i u nás v každé druhé vesnici...

Než se tam dostaneme stavíme ještě v Černobylu v rádoby sovětském koloniálu se současnými výrobky a západními cenami a kus od něj děláme pauzičku u památníku hasičům. Před samotnou Pripyatí se dělá fotopauza i u stejnojmenného betonového nápisu.

Památník hrdinným gerojům

Pripyat 1970

Nejdřív se podíváme k prvnímu ukrajinskému supermarketu. Ten nebyl v Kyjevě, nýbrž zde. Jenže ho nestačili ani otevřít. Elektrárna vybuchla 26. dubna a otevíračka byla plánována na 1. květen. Cestou k lunaprku míjíme divadlo s plno propagandistickými plakáty. Lunapark se známými postapokalypticky působícími autíčky a ruským kolem se také měl otevírat až během oslav prvního máje, avšak vedení města se ho rozhodlo otevřít dřív, aby odvedlo pozornost. V okolí ruského kola jsou doteď hotspoty se smrtelnou dávkou radiace.

Je libo nákup?

Pomalu to tu zarůstá.

Trocha kultury říznutá propagandou

Ukrajinské ruské kolo

a bouchací autíčka

Kolem zarostlého stadionu se dostáváme k bazénu. Tam jsem měl poprvé trošku strach, dřevěná podlaha tělocvičny, kudy se k němu jde, nepůsobila zrovna nejpevněji. Naproti nás ještě vzali do jednoho z paneláků. V bytech ještě byly vidět zbytky původního vybavení. Vydal jsem se až do třetího patra, kde jsem se konečně na každém kroku nestřetával s lidmi ze skupiny. Zezdola slyším hlasy, tak opatrně sestupuji a zjišťuji, že čas vypršel a všichni se už vrací k mikrobusu.

Plavecký bazén...

...se skoknaským můstkem.

Tady jsem se fakt bál, že ta podloha nevydrží - jde se tudy na bazén.

Některé paneláky jsou překvapivě zachovalé. Dokonce včetně skel.

...

...

...

...

Ještě jeden památník v parku v městečku Černobyl

Projedeme přes dva checkpointy a na každém z nich absolvuji kontrolu radioaktivity na starých mohutných sovětských mašinách. Jestli něco a jak měří, netuším. Každopádně mě propustily bez pípání. Tentokrát se jede do Kyjeva vkuse. Před osmou večer jsem zpátky na Majdanu. Protesty ani oslavy se naštěstí nekonají. Jen Chresčatyk je opět zavřený pro automobilovou dopravu. Vystupujeme tak před Hotelem Ukrajina.

Opět zbytečně trpím syndromem z čtení příliš mnoha zbytečných informací. Zastrčeno v dolní části propozic k výletu jsem našel:

"Tips are not included within the price of your tour but are customary to show gratitude to your tour guide and a driver for satisfactory service. Recommended minimum amount per person: Guide US$6.00, Driver US$5.00. Driver/Guide (1-person crew) - $8.00."

Nejsem zvyklý, že by se průvodcům na tour takovéhoto něco dávalo a osobně se mi takovéto povinné spropitné příčí. K tomu se mi tyto částky na Ukrajinu zdají neřestně vysoké a pořadatel tour mi tím dává najevo, že ačkoliv během posledního půlroku zdražil o dvacet doláčů, personál platí málo a/nebo chce rýžovat za každou cenu. V prosinci u nich tour stála 79 $, po novém roce 89 $ a nyní už 99 $. Tak se řídím podle ostatních.

Chresčatyk

V noci o víkendu je uzavřený pro auta.

Čokoládovna Roshen si hraje na Karlíka a továrnu na čokoládu.

Dolámaný jsem se chvíli prošel po Chresčatyku a šel spát. Zítra mě čeká odlet. Už to mám natrénované z minule. Píše mi Roman z CestujLevne, jestli nedáme sraz. Je to těsné. Ráno přilétá do Kyjeva a já před polednem z něj mizím. Domlouváme se na pozdní snídani v Puzata Chata.

Čas před ní vyplním prohlídkou železničního muzea u nástupiště č. 14. Z něj jezdí AirportExpress na letiště. Zaplatím 50 hřiven vstupného a můžu se kochat parními lokomotivami a papalášskými vozy. Jsem tu sám. Jen jeden hlídač a já. Smí takřka úplně všude.

Železniční muzeum shora.

...

...

V celém areálu jen hlídač a já.

...

Cestou k táckárně potkávám autobusy společnosti ChernobylWel.com. To vědět, tak bych snad jel s nimi. Spánek se cení. Na snídani si vyměňuje zážitky a po necelé hodince se loučíme. Čas se nachýlil a já beru batoh a rázuji si to na nástupiště č. 14. Čeká tu už dav lidí chtivých se dostat na letiště. Připadá mi, že se do té o trochu větší tramvaje snad ani všichni nemůžou vejít. Šestým smyslem odhadnu polohu dveří, zaujmu místo a pozoruji tetrisování a indickou tlačenici v Kyjevě. Sedím na druhé straně, a tak nevidím, jestli někdo nezůstal na nástupišti. Další vlak ale jede až za hodinu. Přistupovat na Darnytsie musí být pro labužníky. Průvodčí se skrz tento chumel ale stále protáhne. Ukrajinský to hrdina.

Cestovatelské setkání

Moderní umění na Pasažerské stanici

Na letišti projdu security hladce, jen mě tentokrát čeká celkem dlouhá pasová kontrola. Rýma je ta tam. Naštěstí. Jestli jsem za poslední dva dny použil pět kapesníčků, tak moc. Zbytek času prokrastinuji na internetu kousek od brány. Tentokrát chobotíme rukávem. To potěší.

Tentokrát se nastupuje chobotem.

Uvnitř nadávám na sedačky. Nedá se na nich opřít a spát. Chybí opěrka hlavy. Do Prahy dolétám na skrčence se zakloněnou hlavou. Stíhám ještě půlku pondělního velikonočního odpoledne. Je to tu ale stejně velikonoční jako v Kyjevě (čili nijak).




Náklady:
Letenka … cca 1100 Kč
Ubytování … cca 45 EUR
Černobyl … 89 USD