Pomalinku se už stává tradicí, že na červencové státní svátky se vydávám někam na východ. Předloni Rusko, loni Gruzie a letos se štěstí usmálo na Srbsko. Nakombinoval jsem trasu Bratislava - Niš - Berlín, co se dá zvládnout za tři dny. Protože se mezi cestovateli říká, že Niš je nudná, přidal jsem i Bělehrad.
 |
| Mezi autobusovým a železničním nádražím aneb to první, co uvidí návštěvník přijíždějící do Bělehradu autobusem. |
V době, kdy kupuji letenky, ještě funguje rumbování s Revolut kartou, tak dražší letenku srážím o 14,1 euro (dohledáno z e-mailu). Dětinská radost z úspory mi vydrží jen do doby, než začnu řešit spojení z Berlína do Prahy. Spoje sice jedou, nicméně i čtvrt roku dopředu jsou ceny u Flixbusu tak našponované, že za jízdenku z letiště chtějí 899 Kč. To i s kódem na 20% slevu vychází pomalu na víc než samy letenky. Regiojet se drží na jejich standardu 699 Kč. To je lepší než nic. Nicméně, ještě si vzpomínám, že lidé občas rozdělovali jízdenky kvůli lepší ceně. Tento dávno vyčpělý trik kupodivu pomáhá a jedu tak za 517 Kč.
Balkán je z Prahy stále těžce dostupnou lokalitou. Proto v pátek na státní svátek mi zvoní budík v pět hodin ráno. Cestu na Hlavní nádraží mi zpříjemňuje další tradice -
výluka metra C. Na hlavák tak dorážím symbolicky vlakem linky S9. V 7:20 mi odjíždí žlutý vlak směrem na Bratislavu.
 |
| Můj víkend na mapě |
Nerad se separuji od prostého lidu, tak jedu v
"socka klás". Takto brzy ráno ani není slušný výběr čtiva. Malé Rajce ale stále jsou. Vlak do Bratislavy přijíždí s mírným zpožděním půl hodiny před polednem. Na Slovensku mají státní svátek také a kvůli tomu jsou všechny obchody a většina restaurací zavřené a polední menu nehrozí. Nádražní restaurace mě odradí svým retro vzhledem a noblesními cenami (ale na Bratislavu v normě). Do odletu zbývají necelé tři hodiny, tak nakonec skončím u cikánské ze stánku za 3 €. To je skoro jako ve Vídni na vánočních trzích.
 |
| Hlavná stanica v Bratislavě |
 |
| Bratislava s českou vlajkou? Zvláštní magnetky na letišti. |
Na místním letišti jsem dvě hodiny dopředu. Panuje tam klid a žádné fronty. Odlétá se s mírným zpožděním. V Niši tak jsem ve čtyři odpoledne. Pasová kontrola je rychlá. Na letišti marně hledám bankomat. Naštěstí s sebou nosím vždy pár bankovek tvrdé měny. V letištní směnárně měním 5 € a zjišťují, že mají fakt super kurzy - střed je 589 RSD a já dostávám 582 RSD! Trošku lituji, že jsem nesměnil víc.
 |
| Nástup v Bratislavě |
 |
| Letiště v Niši |
Za 10 minut odjíždí
autobus č. 34 do centra. Zde může trošku mást, že třicetčtyřka je okružní a existují dva směry, kudy může jet, označené jako 34A a 34B, de facto dvě různé linky. Samozřejmě jako první jede ta, z které to mám k ubytování dál.
 |
| Řeka Nišava |
V příjemném parnu při cca 32°C se procházím po prosluněném nábřeží řeky
Nišava směrem do centra. Za půl hodiny zvládnu dojít k mému ubytování
Sweet Hostel. Se zadostiučiněním si gratuluji, že mě napadlo vzít si pokoj s klimatizací a hned se utápím ve vlastní ledničce. Mimoto trošinku lituji, že nemám koupelnu na pokoji a ze společných prostor z balkónku cítím cigaretový kouř, ačkoliv
pušanje je údajně v celém objektu zakázáno. Dokonce tam mají na stole i popelníček.
 |
| Trg Kralja Milana |
 |
| Trg Kralja Milana |
 |
| Mešita. Asi jsem na Balkáně... |
Využívám slunečného dne a jdu se projít. Dojdu do srdce města na hlavní náměstí
Trg Kralja Milana, kterému trůní jezdecká socha a fontána a taky je na dohled jeden Mekáč. Přecházím most a mířím do
Nišské pevnosti (Нишка тврђава). Její vnitřek mi připomíná řadu měst bývalého východního bloku. Uvnitř je jeden velký park, spousta laviček, vyhrává hudba, pár pivnic a jezdí vláček. S hradeb se nabízí pěkný výhled na město. Největší zajímavost uvnitř je zachovalá mešita (Бали-Бегова џамија).
 |
| Stambol Kapija do Nišské pevnosti |
 |
| Pohled na Niš z hradeb Nišské pevnosti |
Z mostu můžete přes Trg kralja Milana pokračovat pěší zónou. Na ní přes
léto najdete spoustu kavárniček a barů, možná tolik, že v zimě by byl
krásnější pohled na ulice, co by nehyzdily žádné zahrádky. Na jejím konci najdete sousoší, co je masivně na pohlednicích z Niše, a fontánu
Kazandžijsko sokače. Poblíž jsou také nejlepší restaurace ve městě. Do
jedné z nich jsem chtěl zajít na večeři, avšak bohužel měli plno, tak
jsem skončil vedle a abych se vyhnul těm kebabům, těstovinám a pizze,
dávám si slanou palačinku na (snad) srbský způsob. Slunce sice ještě
nezapadlo, ale já jdu spát. Čeká mě brzké vstávání - musím stihnout
odjezd autobusu v 6:30 z kilometr vzdáleného autobusového nádraží, kde
jsem ještě nikdy nebyl.
 |
| Spomenik Knjazu Milanu v Nišské pevnosti |
 |
| Bali-Begova džamija v Nišské pevnosti |
 |
| Posprejované hradby |
 |
| Nišská pevnost |
 |
| Kopitareva ulice při západu slunce |
 |
| Sousoší z pohlednic |
 |
| Slaná palačinka k večeři |
Cesta do Bělehradu a zpátky
Ráno mě čeká série budíčků od pěti ráno. Nerad bych zaspal. Kupodivu vstávám na první dobrou. Až se sám divím. Pomalinku se dovalím ke zdejšímu autobusovému nádraží. Jsem mile překvapen, co už obchodů má v sobotu takto brzy ráno otevřeno a snídám burek. Zdejší autobusové nádraží má dvě vzájemně neprůchodné části. První slouží místní MHD a druhá dálkové. Té vládne společnost
Niš Ekspres. Samozřejmě si ho obejdu, abych správný vchod našel až na druhý pokus.
 |
| Autobusové nádraží v Niši |
Část pro dálkovou dopravu má vstup skrz turniket, který si načítá čárový kód z vaší jízdenky. To je jediná moderní vymoženost na nádraží. Nástupiště jsou označena čísly. Žádná tabule s odjezdy se nekoná. Číslo peronu máte na jízdence a to musí stačit. Autobus se objevuje na čas a odjíždí poloprázdný. Před Bělehradem má ještě jednu zastávku v Aleksinaci, kde přistoupí pár lidí.
Srbsko je zvláštní kraj. Paralelně se tu používá cyrilice (azbuka) spolu s latinkou. Není v tom žádné pravidlo. Už na hraniční kontrole měli instrukce psané latinkou. O pár desítek metrů venku je zase značka psaná cyrilicí a jinde je billboard opět latinkou. Řada oficiálních webů má také dvě srbské mutace - jednu latinkou a jednu cyrilicí. Nicméně bukvičky bývají častější.
Po Aleksinaci je ještě jedna desetiminutová pauza na benzínce. Nicméně přesně na čas v 9:45 se objevujeme na Autobusovém nádraží v
Bělehradě. Zvláštní to místo. Po pravé straně na člověka mrká hora suti, co tu ještě pravděpodobně zůstala od humanitárního bombardování a východ člověka protáhne něčím jako areálem holešovických jatek před rekonstrukcí k budově Hlavního nádraží. Ta je sice celkem dobře udržovaná, ale pohled na přilehlá zarůstající nástupiště dává tušit, že odsud vlaky asi už dost dlouho nejezdí. Nicméně u pokladen si stále můžete koupit jízdenky...
 |
| První kroky turistovy vedou podél této dlouhé hromady suti |
 |
| Z nádraží to na žádné vlaky nevypadá |
 |
| Paradoxem je, že jeho budova vypadá pěkně opravená. |
Chci jet tramvají, ale nic nejede mým směrem. Pěšky se tedy nechávám zavést navigací na
Náměstí Terazije, odkud procházím na
Trg Nikole Pašića, odkud lze vidět budovu
Národního shromáždění. Dále pokračuji k další hvězdičce v mapě -
Trgu republiky. Toto náměstí momentálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Na něm stojí také
Národní muzeum, ale v sobotu je otevřeno až od poledne, a to ještě není. Procházím až na třídu
Kneza Mihaila, kde na křížení Delijska Česma je skrytý nultý kilometr, od kterého se počítají všechny vzdálenosti v Srbsku.
 |
| Budova Národního shromáždění v pozadí při pohledu od fontány na Trgu Nikole Pašića |
 |
| Národní muzeum na Trgu Republiky |
 |
| Pěší zóna Kneza Mihaila |
Scházím z třídy do
Etnografski muzej, kde jsem za 200 RSD úplně sám. Prohlížím si zástup krojů a v horních patrech i předměty denní potřeby ze srbského venkova. V mapě mě posléze upoutá mešita
Bajrakli džamija. Od ní pokračuji k velkému parku v srdci Bělehradu. V něm se nachází historický Gornji a Donji grad. Venku se mezitím otepluje a teploty už bez okolků atakují třicítku. Zdejší Horní i Dolní město je plný travnatých ploch a mě začíná být řádné teplo.
 |
| Kroje v Etnografski muzej |
 |
| Celý Bělehrad je plný kontrastů. Nádherné budovy střídají bouračky a paneláky. |
 |
| Bajrakli džamija |
V parku najdete zbytky středověkého opevnění i leckterých římských staveb. Takřka vše je volně přístupné. Z ochozů se naskýtá pěkný výhled na město a soutok řek Sáva a Dunaj. Za zmínku stojí známá
socha Pobednik (nebo jak Google Mapy překládají
"vítěz") na vyhlídce z Dolního města. Na chvíli se zajdu ochladit do
Roman Well, římské studny. Za těch 120 dinárů to bylo dost krátké a uvnitř fakt jen jedna zamřížovaná studna. Kousek od ní se nachází
Vojenské muzeum (Vojni muzej). Ani do něj nemusíte a už v jeho okolí najdete pár kanónů, raket a tanků přímo pod středověkými hradbami.
 |
| Bělehradská pevnost |
 |
| Zindan Kapija |
 |
| Leopoldova Kapija |
 |
| Soutok Sávy a Dunaje |
 |
| Socha Pobednik |
 |
| Římská studna schovaná v podzemí |
 |
| Vojenská techniky před Vojni muzej |
Začíná na mě jít hlad. V pevnosti žádná restaurace není. Nejbližší jsou až na třídě Kneza Mihaila. Zajdu tam do první 5A Soba a zdá se použitelná. Objednávám si
kremenadla a jedno pivo. Zajímavé, že tu piju jen samá zvířata Lev, Jelen a teď
Zaječarsko. Jídlu není co vytknout - okrájená žebírka na mačkaných bramborech. Restauraci se ale dá vytknout dlouhé čekání. To si to snad nechali odněkud dovézt. Čekal jsem určitě přes půl hodinu, a to restaurace rozhodně nebyla plná.
 |
| Dinopark kousek od vojenského muzea |
 |
| Pevnost, v které sídlí muzeum |
 |
| Kremenadla v 5A Soba |
V okolí zabloudím ke
Katedrále sv. Michaela (
Saborna crkva Svetog Arhangela Mihaila), nádhernému pravoslavnému kostelu. Od něj se přes areál bělehradské pevnosti dostávám až k Zoo. Původně jsem si myslel, že půjdu i do Vojni muzej, ale čas se krátí a zdá se, že mi, že to nejlepší je stejně před ním - tanky, letadla, kanóny a rakety.
 |
| Ulička v centru |
 |
| Saborna crkva Svetog Arhangela Mihaila |
 |
| Výzdoba uvnitř |
Bělehradská zoo je kompaktní. Vstupné stojí 500 dinárů. Při její návštěvě si uvědomíte, jak je vlastně ta pražská zoo krásná a lidé u nás slušně vychovaní. Víc než půlka výběhů jsou klece té nejnižší úrovně. Zvířata tam živoří na malé ploše a v celkem velké špíně. K tomu návštěvníci nedodržují pokyny a mlátí do mříží a do skla. Hroši tam jsou snad jen na 20 m2. Nejhezčí expozicí je nově zbudovaný pavilon pro tučňáky. Ale důvod, proč navštívit bělehradskou zoo jsou bílí lvi. Těmi se pyšní. Jsou to krémově zbarvení lvi. Mají jich tam hned několikero. Výběhy taky celkem ujdou. Dále by se měla pyšnit i bílými tygry. Ty se mi ale najít nepodařilo.
 |
| Hroši žijí na velmi malém prostoru |
 |
| Tučňáci jsou na tom o dost líp |
 |
| Kapybara |
 |
| Znudění bílí lvi |
Od zoo se přesouvám tramvají č. 5 ke stanici Vukov Spomenik. Nebo si to aspoň myslím. Tramvaj nejezdí. Jen náhradní autobus č. 5A. Lístek stojí 150 dinárů, jenže řidič nemá v automatu žádný papír, tak jedu zadarmo. Koleje v tomto vedru jsou zvlněné a o kus dál i rozkopané a autobus neslyšel o žádné vzduchotechnice. Uvnitř je hůř než v sauně. Plus u Národního shromáždění čeká víc, jak 10 minut na odbočení doleva. Vystupuji tam a jdu se podívat na
Chrám svatého Marka (Crkva Svetog Marka). Jsem napomenut, že se uvnitř nesmí fotit, ačkoliv to nikde není napsané.
 |
| Chrám svatého Marka |
 |
| Interiér od dveří |
Pomalou chůzi přes park a podél budov právnické a technické univerzity dojdu až ke stanici
Vukov Spomenik. Čím je zvláštní? Jedná se o podzemní stanici městské železnice, obdobu S-Bahnu či chcete-li falešné metro. Teta u okénka není, abych si koupil lístek, s mírnými obavami načerno sjedu dolů, udělám pár fotek a zase vyjedu nahoru.
 |
| Stanice Vukov Spomenik |
 |
| ... |
Teď bych se rád svezl k
Chrámu sv. Sávy (Храм Светог Саве). Opět ale nic nejede, tak jdu pěšky. Za 20 minut jsem tam. Jedná se o největší srbský pravoslavný chrám. Začali ho stavět ve 30. letech 20. století a stále není hotový. Dokončení je plánováno na rok 2022. Momentálně je přístupná a hotová jen nádherně zlatě zdobená krypta.
 |
| Chrám sv. Sávy |
 |
| Krypta pod chrámem |
Od něj se dávám znovu k
Národnímu muzeu. Teď by už mělo být otevřené. Ačkoliv se čas krátí, ještě bych měl stihnout krátkou návštěvu. Ač jsem s tím nepočítal, chytám i autobus k Trgu Republiky. V Národním muzeu je v nabídce spousta různých okruhů (u pokladny je ale vše popsané jen v srbštině psané cyrilicí). Já za 300 RSD vybírám "stálou výstavu", která pokrývá všechny přístupné expozice v hlavní budově.
 |
| Bělehradská tramvaj, co už hodně pamatuje |
V dolní části budovy jsou archeologické vykopávky z pravěku a doby římské, v bočních místnostech staré bankovky a mince. Za vyzdvihnutí stojí miliardové bankovky z doby války v Jugoslávii. V hornějších patrech je expozice k středověkým dějinám Srbska a dále galerie srbského a světového umění.
 |
| Narodni muzej |
 |
| Soška z doby římské |
 |
| Bankovky z doby krize |
Nechci, aby mi to ujelo, tak se s půlhodinovým náskokem vydávám k autobusovému nádraží. Jdu po paměti na místo, kam jsem přijel a podle lístku si najdu peron č. 2. Jede mi to v 19:00. Deset minut předtím opravdu přijíždí autobus Niš Ekspresu. Avšak řidič mi začíná srbsky naznačovat, že jsem prý na špatném autobusovém nádraží a se slovy "doljni" ukazuje někam přede mě. To umí potěšit.
 |
| Lokomotiva před budovou Hlavního nádraží |
Srbové blázniví totiž mají kousek od sebe rovnou dvě autobusová nádraží a ještě ke všemu se stejnými čísly peronů. Jedno se používá hlavně pro výstup (to, na kterém jsem byl já) a druhé pro nástup. A podobně jako např. v Bosně, si musíte koupit "žeton" pro vstup na peron (čili zaplatit poplatek). To potěší dvojnásob, pokud spěcháte tak jako já (okénko č. 12). Částka není na Srbsko zrovna nejmenší - 190 RSD (necelých 40 Kč) - a najednou jsem dvojnásob rád, že jsem všechny dináry neutratil ve městě. Necelých 5 minut před odjezdem vbíhám k nástupištím. Autobus právě přijíždí. Tentokrát je plný do posledního místa. Některé lidi průvodčí ani dovnitř nevpustí, protože už není místo a nesmí se v něm stát.
Tento autobus má místa pro nohy méně než Wizzair v novějších strojích, při řazení zlověstně hrká a vzduchotechnika mu funguje jen čas od času. Venku je stále přes třicet, okénka nejsou otevíratelná a zvedají se tak i otrlí Jugoslávci a chodí říkat řidiči, že je to zase rozbité. V půlce jízdy je opět desetiminutová pauza u benzínky. V Niši jsem krátce po desáté večer. Nohy mám uchozené a nikam se mi moc nechce. Přesto se na chvíli vydám k Trgu Kralja Milana. Tam to žije. Stovky mladých lidí chodí sem a tam a popíjí.
 |
| Niš v noci |
Druhý den mě čeká check-out v 11:00 a poletí mi to až v 15:40. Předpověď počasí slibuje na odpoledne až 36°C. Ráno se chci podívat na něco bizarního či netypického, co můžu vidět jen tady. Los tak vyhrává park
Bubanj. V aplikaci Moovit si najdu autobus, co tam jede, ale po 10 minutách neúspěšného čekání mě to přestává bavit a jdu pěšky. Jít rovnou, už bych byl skoro v půlce. Nakonec se pár set metrů svezu jiným autobusem a před devátou jsem tam. Už je pěkně horko. Vědět, že ten kilometr od autobusu je do kopce, nejspíš bych se na to vykašlal.
 |
| Výhled na Niš |
 |
| Vzpomínkový park je dost zarostlý |
 |
| Bubanj |
Bubanj je vzpomínkový park ležící na vrcholku v lese. Jedná se o tři vztyčené betonové pěsti postavené v 60. letech jako připomínka na 12.000 obětí padnuvších během německé okupace. Odsud jedu přímo autobusem č. 4 k další zdejší bizarnosti jménem
Ćele Kula. To představuje menší kostnici ve východní části města. V kapličce stojí kvádr, kterým když byl nový, byl pokrytý samými lebkami. Nyní jich už dost chybí. Přesto je to působivé, ale zároveň daleko menší než např. kostnice u Kutné Hory. Na druhou stranu je poznat, že sem ještě nedorazil turismus - je to v prvé řadě poutní místo, jen pár lidí a neplatí se žádné vstupné.
 |
| Kaplička Ćele Kula |
 |
| Kaplička slouží jako kostnice... |
 |
| ... kde je plno lebek |
 |
| ... |
Vracím se do centra, chladím se a dělám check-out. Na náměstí si dávám
pljeskavici v housce (280 RSD), co až nápadně připomíná hamburger, pak dávám chill-out na nábřeží. V krámku se suvenýry a na místním trhu utrácím své poslední dináry. Trh, který je vklíněn mezi autobusovým nádražím a Nišskou pevnosti vřele doporučuji. Je to úplně jiný svět. Ovoce a zelenina od zdejších pěstitelů tu stojí doslova pár korun. Ceny nedosahují ani 100 dinárů za kilo, a to včetně meruněk. Za 2 Kč si kupuji 3 velké meruňky.
 |
| Trg Kralja Milana |
 |
| Pljeskavica |
Je po poledni. Sluníčko už slušně připaluje. Teď mi zbývá dořešit poslední záhadu hlavolamu. U autobusového nádraží si stoupám na zastávku na místo, kde by měly stýkat obě dvě okružní linky vedoucí na letiště. Jenže dnes je neděle. V Moovitu ani Google Mapách jsem nenašel pro dnešek žádné spoje. Fulltextové vyhledávání na Googlu nebylo rovněž úspěšné. Pojede to dnes či nikoliv?
 |
| Nišská univerzita |
 |
| Místní trh mezi branou do Nišské pevnosti a autobusovým nádražím |
Po deseti minutách je rozhodnuto. Jede! Odevzdávám svých posledních 60 srbských dinárů a za necelých 20 minut jsem na letišti. V té o trochu větší boudě se dvěma gaty jsem kvůli tomu víc jak 120 minut před odletem. Čtu si a dívám se na filmy. Uvnitř budovy u bran za bezpečnostní kontrolou není klimatizace a je to sakra znát. Je tam jako v peci a zrovna v tu dobu na odlet čekají dva lety - můj s Ryanairem v 15:40 do Berlína a v druhý v 15:20 se Swissem do Curychu. Do té malé haly s asi 50 židličky se postupně nahrnou tak tři stovky lidí. Kupodivu se dřív začíná nastupovat na let Ryanairu. Je 15:40 a téměř plný let Ryanairu odlétá, zatímco letadlo Swissu ještě smutně sedí na ploše.
 |
| Aerodrom Konstantin Veliki |
 |
| Uvnitř je fakt malé a se špinavými sedačkami |
 |
| Jízda do civilizace začíná |
V letadlu je také stále celkem teplo. Ventilátorek nade mnou nestačí. Naštěstí po dvou hodinách přistáváme v chladivém Berlíně. Venku je sotva dvacet a já si libuji. Bezpečnostní kontrola je tentokrát celkem svižná. Sice mám dojem, že stále ještě nerozlišují mezi EU a non-EU pasy, ale zrovna v této stodole aspoň mají automatickou bránu pro evropské pasy se strojově čitelnými údaji, tak jsem za minutu v příletové hale.
 |
| Na Schönefeldu |
Do odjezdu autobusu na Prahy mi zbývá jeden a půl hodiny a přemýšlím, jak naložit se zbývajícím časem. Zahlédnu informace a jdu se optat, zda mi něco neuniklo a nedá se tu něco dělat. Nedá. Jen dostanu tip na autobusy MHD, kterými by se dalo dojet na jídlo. To asi říká vše.
V 19:30 přesně na čas se tu objevuje žlutý autobus Regiojetu, co sem zajížděl extra kvůli mě. Přistupuji jako jediný cestující. Všichni ostatní čekají na Flixbus, co tam zatím není. Zaujmu své místo a vydáváme se na cestu. Stevardce ještě oznámím, že mám rozdělený lístek na Berlín-Drážďany a Drážďany-Praha. Ona, že si všimla. O důvodu pomlčím. Nerozdělená jízdenka z letiště stojí 699 Kč, rozdělená 517 Kč. To už podle mě za tu opičárnu stojí.
V 23:40 přijíždíme v Praze na Florenc. V metru teď panuje boží dopuštění. Je plné lidí z koncertu Eda Sheerana. Jeho provoz byl prodloužen do 1:00 a nejezdí podle jízdního řádu. Zbývá už jen zamyšlení nad tím, kdo měl příjemnější víkend...
Líbí se ti tento cestopis? Sdílej ho, staň se fanouškem
facebookové stránky, sleduj
Instagram nebo vypni adblock a klikni podle své chuti.
Náklady:
Vlak do Bratislavy ..... 369 Kč
MHD v Bratislavě ..... 1,2 €
Letenky BTS-INI + INI-SXF ..... 14,99 € / 13,76 € (po slevě)
Ubytování v Niši ..... 18 €
MHD po Niši ..... 60 RSD / jízda
Autobus Niš-Bělehrad a zpět ..... 1383 RSD
MHD po Bělehradu ..... 150 RSD / jízda
Zoo Bělehrad ..... 500 RSD
Stálá výstava v Národním muzeu v Bělehradu ..... 300 RSD
Jídlo v drahé restauraci ..... cca 400-700 RSD
Točené pivo ..... cca 150-270 RSD
Pivo v obchodě ..... 70-100 RSD
Autobus z Berlína ... 517 Kč
