Až na konec světa

Velikonoční ostrov byl velice dlouho na mém bucket listu. Ještě před COVIDem se objevil na mé motivační tapetě a ve srovnání s předchozími tam vydržel rekordně dlouho. Sice se kvůli partnerce snažím redukovat sólo létání, ale mám dobré kamarády, kteří mě ponoukají. Dlouho jsem odolával, ale bohužel pro ni, jsem zjistil, že sedí na zbytek mé dovolené jako p*del na hrnec...

V půlce února tak kupuji letenku na listopad s trasou Řím-Sao Paulo-Santiago-Velikonoční ostrov a zpět za hezkých 15.600 Kč. Vzhledem k routingu s dlouhými přestupy, nebylo možné koupit itinerář přímo na stránkách LATAMu. Jako nejmenší zlo volím Expedii. V průběhu času přikupuji přískoky do Říma. Směrem do Říma vybírám den předem KLM s přestupem v Amsterdamu za dva tisíce a směrem zpět ultra ranní Wizzair z Neapole za tisícovku. Z Říma do Neapole je v plánu se projet rychlovlakem. Radost z letu s KLM mi vydrží jen do chvíle, než mi padne do oka čas na přestup - 55 minut. Bojím, bojím, jak moc reálné je stihnout onen přestup. Amsterdam poslední rok dva není v letectví zrovna vzor efektivnosti a spolehlivosti.

Na Velikonoční ostrov se létá s aerolinkou LATAM. Nikdo jiný tam nelétá. Lety odlétají ze Santiaga de Chile. V případě nákup přes jinou než chilskou mutaci se ceny letenek jen z Chile pohybují ve vyšších stovkách dolarů. V případě nákupu přes chilskou mutaci se můžete dostat cca na třetinu a z tarifu, kde není odbavené zavazadlo ani výběr sedadla, se můžete dostat na plně flexibilní tarif s 20kg kufrem i výběrem sedadla v ceně. Jen je dobré si 2x prověřit, že není určený jen pro rezidenty. To bývá obvyklá bolístka latinskoamerických aerolinek.

Protože člověk míní, aerolinky mění, přišla i mně změna letového řádu od LATAMu. Původně jsem měl skoro celodenní stopovery v Santiagu a Sao Paulu v obou směrech. Využívám možnosti přeplánovat trasu a směrem tam si zkracuji přestupy a získávám den navíc na Velikonočním ostrově. Myslím si, že mi těch 5 hodin v Sao Paulu a 4 hodiny v Santiagu bude bohatě stačit. Ačkoliv jsem to kupoval přes Expedii, funguje mi klikátko i přímo na stránkách LATAMu a nemusím nic řešit přes prodejce.

Vzhledem k 55 minutovému přestupu v Amsterdamu neodolám nabídce přímého letu Praha-Řím od Wizzairu za tři stovky a kupuji ho. Předpokládám, že KLM stejně bude rušit lety kvůli kvótám v Amsterdamu. Nestalo se. Aspoň jsem dostal nazpět víc jak půlku na nevyužitých letištních taxách. Wizzair zasahuje ještě jednou, když se rozhodne, že z Neapole do Prahy nebude létat každý den a zruší mi let. Přeplánovávám ho na Řím-Praha a s mezitím koupenou jízdenkou na rychlovlak Řím-Neapol si můžu akorát... Aspoň ušetřím za hotel před ranním letem.

Den 1 (úterý)
Na dnešní let jsem od uživatele mxp dostal voucher do salónku Erste Premier Lounge na Terminálu 2 v Praze. Tímto ještě jednou děkuji. Tak jdu zkontrolovat, jak vypadá zdejší salónek. Příjemně mě překvapuje velikostí. Nabídka v době snídaně vypadá podobně jako v MasterCard Loungi ve vedlejším terminálu. Parodie na pizzu nesmí chybět, ale na řízečky je ještě příliš brzy. Pečivo, šunky, sýr i zelenina se mi přišla ne zrovna dnešní.

V 9:30 nastupuji do Wizzairu směr Řím. Pohodový ani ne dvouhodinový let. Motání se spletí chodeb v Římě trochu dlouhé, ale stále akceptovatelné. Kupuji jízdenku na vlak, tady se nechám nachytat u pokladnu a za tuto "službu" připlácím další euro. Jako bonus dostávám zrušené následující dva regionální vlaky a odjíždím o půlhodiny později, než jsem chtěl a měl.

Covidové vzpomínky se vracejí...

Nejdřív se přesouvám stanici metrem na zastávku Bologna. Tam si batoh shodím na hotelu GH Hotel San Giusto a pak si dávám oběd v Trattoria da mamma 5 minut pěšky a je to trefa do černého. Denní menu složené ze dvou chodů, coperta a vody tu vychází na 10 €. Sem turisté nechodí, a proto se tu mluví jen italsky.

Takhle jedí normální italové - kupují oběd v Conadu

Co dělat v Římě půl dne? Třeba se zajít podívat do Andělského hradu. Vždy jsem procházel jen okolo. Velmi pozitivně mě překvapuje. Kromě holých zdí se tu najdou i nádherné interiéry. Původně se jednalo o Hadriánovo mauzoleum, později vězení a nakonec rezidence papežů. Vyhlídka shora hradeb při začátku zlaté hodinky má taky něco do sebe.

Co by katapultem dostřelil se od Andělského hradu nachází Vatikán, tak by byl hřích ho vynechat. Za západu slunce má Chrám sv. Petra dramatický nádech a počasí mi asi naznačuje, co mě zítra čeká. Síly ubývají, tak je na čase se vrátit k metru a jít se ubytovat. Z Vatikánu je to ke stanici metra Colosseo pěkná procházka kolem Andělského hradu, Piazza Navona, Pantheonu, Fontány di Trevi a různých fór a samozřejmě i Colossea. Nicméně ještě neodolám a zajedu ke Španělským schodům (stanice Spagna). Avšak mám z nich fakt rozporuplné pocity. V Itálii bují představa, že musí regulovat ty zlé turisty. Tady aby si nesedali na schody. To přece není důstojné. Tak na ně nahnali namachrovaný šedý mor (nikoliv měšťáky), který tam co pár desítek vteřin píská na píšťalku. Fakt důstojnější... Zní to tam jak v Četníku ze St. Tropez.

Můj pokoj v GH Hotel San Giusto sice vypadá jako krcálek Harryho Pottera pod schody, ale za 51 euro se snídaní je to na Řím stále ještě dobrý deal. Rezervováno ještě v zimě za pandemickou cenu. Nyní je vše mnohem dražší (na dveřích píši, že nejvyšší cena za daný pokoj je 200 €). Jinak vše v hotelu hodně pamatuje, ale stále je celkem čisté. Na recepci jsem slyšel v italštině rozhovor mezi zaměstnanci: "-Kolik, že má platit? -51 euro. -Tak mu dej devítku."

Den 2 (středa)
Snídaně odpovídá pokoji. Na první pohled krásné, ale už na ten druhý... Sešlápnuté croissanty, ten s krémem prakticky bez krému. V Itálii obvykle vypadají lépe i ty kupované. Šunka, kde byste museli pozvat Hercule Poirota na hledání masa...

Protože mi to odlétá v poledne, moc času mi nezbývá a tenhle odlet bych fakt nerad zmeškal. Proto jedu rovnou po snídani na letiště. Na letišti zkouším novou feature, kterou jsem náhodou nalezl na webu letiště Fiumicino - QPass. Je to něco úžasného. Je zdarma (zatím) a značně zjednodušuje bezpečnostní kontrolu. V Terminálu 3 je úplně vpravo. Pípne se QR kód a jde se rovnou na dedikovanou kontrolu. Něco jako Fast track, ale nikdo to nepoužívá a je to zdarma. Bolístkou je, že při rezervaci jsem jaksi neviděl časy kontrol (a adblockem to nebylo). Zkusil jsem dva prohlížeče a beze změny. Tak jsem to vybíral naslepo metodou pokus-omyl. Po odeslání se čas zobrazí v detailech a je v PDF v emailu. Rezervace jde upravovat tolikrát, dokud nenajdete ten správný čas.

LATAM je něco mezi Wizzairem a normální aerolinkou. Na mých třech segmentech jsem so mohl vybrat sedadlo zdarma jen na jednom, na ostatních za peníze. To se nezměnilo ani při check-inu. A jako Wizzair dává random seat allocation během automatického check-inu. Dostal jsem krásný Middle v úplně poslední řadě na pětihodinový let. Součástí letenky taky bylo jen příruční zavazadlo a jedna person item. Jsem tak rád, že jsem si na let Řím-São Paulo připlatil nějakých 17 euro za místo u okna.

Čeká mě 12 hodin letu do São Paula. Během letu nad Evropou vidím Baleáry, španělské pobřeží, Gibraltar, pobřeží Maroka. Pak zasáhne posádka a na denním letu nařídí temnou hodinku. Nevzdávám se a pod dekou pozoruji Kanáry i Kapverdy. Specifikem této latinskoamerické hodinky je, že vydrží skoro až do přistání. Při dalších cestách s LATAMem se to opakuje, ale tam jsou jako bonus dálkově ovládaná stmívací okna a nerozjasní je ani na přistání. Během letu probíhají tři servisy - dvě teplá jídla a jedno občerstvení. LATAM dost zmenšil obsah porcí. Vždy jen jedno hlavní jídlo doprovozené sušenkou a salátem nebo žemlí. Chutná to o trochu lépe jak u Air China, ale ne o moc.

Baleárské ostrovy

Lago Rosa de Torrevieja

Sierra Nevada?

Gibraltar a Maroko v dáli

Kanárské ostrovy

Kapverdy

Konečně Brazílie

Nastavení IFE mají na háku

1. servis

2. servis

3. servis

Když se věci serou, tak pořádně. Let do Sao Paula je toho zářným příkladem. Těsně před přistáním nad městem malý černý mrak s pár blesky. Pilot udělá goaround a pak si to štráduje na Rio de Janeiro. Na mapce to bylo vidět hned, pilot nám to sděluje až po přistání. Tam čekáme dvě hodiny. Je to můj první divert v životě. Světlá stránka je, že tankujeme, tak tam snad nezůstaneme do dalšího dne. Nemít na přestup jen 5 hodin, byl bych klidný. Sice to mám na jedné letence, ale let na Velikonoční ostrov létá jen jednou za den a pozdějším letem do Santiaga ho už nestíhám.

Po hodině a něco na zemi si dáváme vyhlídkový let aspoň se čtyřmi piruetami. Během celé doby zapnutá cedulka připoutejte se. Po přistání s 3,5 hodinami zpoždění jsme objeli celé letiště a mezikontinentální Boeing 777 s aspoň čtyřmi stovkami lidmi na palubě byl odstaven v polích a deboardovaný jedním pendlujícím autobusem. Ano, jedním a tím samým autobusem pendlujícím k terminálu a zpátky. Na mě se dostala řada až po jeden a půl hodině. Má rezerva 5 hodin na přestup se rozplynula jako pára nad hrncem. V době odletu se teprve soukám do autobusu. Od výstupu si dávám sprint s bagáží k bráně. Samozřejmě té skoro nejdál až na druhém konci letiště. Ale letadlo tam ještě naštěstí stojí. Můj nejpozdější nástup na lastcall. Své jméno jsem v rozhlasu neslyšel, ale to asi jen kvůli tomu, že ho neumí správně vyslovit tak, abych mu rozuměl. Návazný let do Santiaga pak odlétá o 30 minut později a do Santiaga jsme přiletěli o hodinu později. Personál na letišti ale velmi milý, stejně tak na letu do Santiaga. Konec dobrý, všechno dobrý. 

Na sardinkovém letu Airbusem je k dispozici Wifi zdarma pro messaging a s jednoduchou mapkou

V Santiagu

Den 3 (čtvrtek)
Pro let na Velikonoční ostrov je potřeba v Santiagu opustit mezinárodní terminál, projít pasovou i celní kontrolou, vkročit do Chile, přejít pár set metrů mezi terminály a dojít do domestic terminálu. Ten nyní za provozu prochází nějakou rekonstrukcí, tak je najít správný vchod trochu kumšt. Pro odlet na Hanga Roa je nutné projít zvláštní pasovou kontrolou, tam dostanete veledůležitý lístek, který musíte odevzdat u boardingu (jinak vás nepustí). Vzhledem ke zkazkám o podmínkách na ostrově (jen dva bankomaty, co dost často nefungují) se ještě snažím vytáhnout nějaká chilská pesa. Osejluje mě banka Santander jako jediná s bankomaty na letišti rovnou o 8500 pesos (cca 220 Kč).

 

První minuty na chilské půdě patří přechodu z mezinárodního na domácí terminál

Při nástupu konstatuji, že mě LATAM vypekl. Místo úzkotrupého Airbusu A320 letí Boeing 787. Mé pečlivě vybrané sedadlo 4F je změněno na 16F a není u okna, ale přesně uprostřed v dokonalém middlu. Že by mi dali vědět o změně typu letadla? To ani omylem. A na let zpátky jsem měl mít 1A. Teď mám 12A (posunuto o 11 řad kvůli přidáni business class). Ale áčko je stále okno. Abych jen nehanil, zrovna let na a z Velikonočního ostrova je ten jediný, na který jsem si mohl vybrat sedadla zdarma. A jde to až do přední části letadla, kde se nachází třída LATAM+ s mnohem větším místem na nohy (obdoba Premium Economy u jiných aerolinek). Avšak servis je tu stejný jako u economy, jen začíná dřív. 

Displej je fakt velký a zaujímá většinu prostoru sedačky.

Prostor pro nohy obrovský

Hanga Roa

Po třech velmi krátkých nocích jsem konečně na místě. Skoro až na kraji světa - Velikonočním ostrově. Představuje nejizolovanější obydlený ostrov na světě se vzdáleností 2075 km k dalšímu obydlenému místu, ostrovu Pitcairn. Nalézá se ve východní Polynésii a místní mu říkají Rapa Nui. To je také označení místního jazyka.

Od Tupa Hotelu na mě na letišti měl čekat transfer, nějak ho nemůžu najít. Sice mi tu funguje roaming od MTX Connect, protože jsem stále formálně v Chile, ale přes Skype se mi nedaří dovolat. Zpětně si myslím, že tam měli kartičku s Tupa^^ Lodge se dvěma neidentifikovatelnými znaky... Lodge není hotel. Nicméně neřeším to, pěšky je to jen čtvrthodiny po rovině. Vedro tu zrovna není. Svítí sluníčko, polojasno a něco přes dvacet stupňů. Za mě dokonalé výletní počasí.

Výhled z pokoje

Mám i vlastní ještěrku

Udělám check-in na hotelu a jdu se někam najíst. Pokoji se nedá nic vytknout až na tu chybějící klimatizaci. Vzhledem k současným pohodovým teplotám ji ale vůbec nepostrádám. Za pokoj větší pomalu než můj byt a s výhledem na oceán tu platím asi 80 dolarů na noc. Hotels.com pro jednou udělali fakt slevu pro členy. Normálně to stojí aspoň dvakrát tolik. V koupelně jen ne a ne přijít na to, jak se pouští teplá voda. Ex post vím, že stačí vytrvat a nenechat se rozhodit barvami. Červená je totiž studená a modrá teplá.

Výhled od oběda

Při hledání místa na oběd zjišťuji, že zde existují také polední menu a dávám oběd v Polynesian Coffee and Tea za 10.000 CLP. Menu se skládá z dávky toastů, salátu, hlavního jídla a čerstvého džusu. Restauratéři v Praze se mají ještě co učit.

Po jídle protahuji procházku až k Ahu Tahai, kam se ještě vracím večer na západ slunce. Ten tu probíhá celkem pozdě, až mezi 20:00 a 21:00 místního času. Nedaleko přístavu v moři zaznamenávám želvy a dochází mi význam zdejších cedulí zakazujících je krmit a hladit.

 

Zdejší hřbitov

Ahu Tahai

Jídlo na Velikonočním ostrově částečně připomíná Polynésii a částečně Jižní Ameriku. Najdete tu různé ryby, ceviche nebo empanady. Omáčky bývají různě s kokosem nebo jinak nasladko či dokysela. Denní menu tu seženete i od pondělí do soboty a stojí mezi 10.000 až 12.000 CLP. Jinak je to s jídlem jako v Japonsku. Dá se pořídit relativně levně nebo s cenou vystřelující do nebes. Polední menu se obvykle skládá ze dvou chodů plus nápoje. Občas je to voda, občas je to džus. Někdy je součástí i pečivo. Se zmrzlinou je to tu ale bída. Drahá (většinou aspoň 3500 CLP) a už z dálky křičí jasné barvy, že je to umělina.

Placení a ceny jsou na Velikonočním ostrově kapitolou sama pro sebe. Podle příspěvků na internetu jsem nabyl dojem, že dolar je tu pomalu druhá měna. Abyste v hotelu neplatili DPH, stačí platit v cizí měně a být v Chile pod 90 dnů. Realita je trochu jiná. Všude jsou ceny primárně v pesech. Platby kartou jsou celkem rozšířené, ale je to ruská ruleta. Někdy je to bez příplatku, jindy zaplatíte příplatek bance za platbu. Pohybuje se kolem 5%. Směnárnu jsem nehledal, ale taky ani jednu nezahlédl. Bankomaty tu má Santander a Banco de Estado. Santander měl na letišti v Santiagu své ATM a za výběr chtěl 8500 CLP. Banco de Estado by mělo být o 3000 levnější. Ale nezkoušel jsem. Co se týče cen, tak ty jsou tu vyšší, něco jako Norsko nebo Francie, protože skoro vše se sem musí dovážet, a to letecky. V restauracích občas máte automaticky 10% za obsluhu.

Den 4 (pátek)
Snídaně v hotelu ujde. Jen ty šunky neumí. A snídaně v ubytování vám tu ušetří spoustu peněz, protože se sem vše musí dovážet letecky. Na druhý den zdejšího pobytu mám naplánovaný první z výletů s Rapa Nui Dream. Trochu jsem měl strach, jak to bude vypadat. Protože podle nařízení z roku 2022 se už po národním parku nesmíte pohybovat sami, ale buďto s místním průvodcem nebo s turistickou skupinou. Na ostrově máte cca 10 archeologických zón, kam vás bez průvodce nepustí. Místa se sochami moai jsou právě takovými lokalitami. Vždy jsou obehnané plotem, obvykle kamenným, a je tam vstup s kontrolní budkou. Na ní se ale neprodávají vstupenky ani nepřiřazují průvodci, jen se kontroluje vstupenka a razítkuje.

Předtím, než se můžete vypravit obdivovat krásy Velikonočního ostrova, musíte si zakoupit vstupenku do národního parku za 80$. To se dá udělat buď na místě v turistické kanceláři nebo online (počítejte s asi dolarovým příplatkem za platbu). Online formu doporučuji, protože nemusíte hledat kde a kdy, ale rovnou bezstarostně přijít s vytištěnou vstupenkou. Pokud ale chcete unikátní suvenýr s razítky, dojděte si ji koupit osobně.

Krávy a koně tu můžete potkat na každém kroku.

Průvodci musí mít akreditaci, jejich seznam je na webu národního parku a obvykle chtějí kolem 80 dolarů na den! V ceně není doprava a musíte si proto ještě půjčit auto, jehož vypůjčení na den začíná také na 80 dolarech. Podle nařízení teoreticky stačí jen někdo místní žijící na ostrově, ale potřeba auta zůstává. Rok dva staré zkazky, že si stačí lowcostově půjčit kolo a objet na něm ostrov jsou zastaralé a neaktuální!

Druhá možnost je objednat si skupinovou tour. Nikde online se nenachází ucelený seznam agentur nabízejících výlety po ostrově. Musíte googlit. Pokud na ostrově plánujete strávit týden dva, můžete to nechat až po příletu. Avšak není tu takových ruch jako třeba v Thajsku, kde narazíte na každém kroku na naháněče nabízející výlety. Tady musíte dost hledat. Případně vám můžou pomoct ubytování.

Se sháněním agentury před příletem je kříž. Na agregátorech prakticky nic není. Webové stránky agentur vypadají jako z 90. let a nedá se vybrat tour na určité datum a když ano, posléze zjistíte, že to není tak úplně pravda. E-mail nevedou a milují WhatsApp. Já jsem své štěstí zkusil u Rapa Nui Dream a jejich největší bolístkou je, že vše řeší jen přes onen WhatsApp a platba kartou probíhá přes nějaký pochybný chilský odkaz. Nicméně vše dopadlo dobře. První den - klasický okruh, druhý den - rozšířený okruh včetně sopečných jeskyní a třetí den - svítání nad Tongariki.

První den mě vyzvedává bílý minivan, kde nás je 13 plus průvodce. Mobilní signál za městem moc nefrčí. Nejdřív zastavujeme na Ahu Te'e Vai Hu, místě, kde je zrekonstruovaná tradiční vesnice a o kus dál pozůstatky jedné platformy pro moai. Průvodce toho ví fakt hodně a pořád mluví, většinou španělsky, něco překládá do angličtiny, z 13 lidí jsme jen dva cizinci a místní se fakt hodně ptají. Zdejší vykopávky svým způsobem připomínají ty antické - taky tu není ani kousíček stínu a mé pleti se to s každou zastávkou líbí méně a méně. Čepici ani opalovací krém s sebou nemám. Další zastávkou je Ahu Akahanga, místo s dalšími podstavci pro moai, v současnosti bez moai a s jednou velkou povalenou moai.

Te'e Vai Hu

Akahanga

Posléze přijíždíme na Rano Raraku, sopečný kráter a zároveň opuštěný lom na moai. Můžete zde najít sochy v různém stádiu rozpracování. Práce na nich ustaly náhle, ze dne na den. Na důvodu se archeologové neshodnou. Počasí tu je aprílové. Během výstupu jsem zažil vše od oblačna přes nahodilou přeháňku, která odešla stejně tak rychle, jak přišla, až po slunečno.

Předposlední zastávkou je Ahu Tongariki, největší platforma s moai. Nachází se na východním cípu ostrova. V roce 1960 bylo zničeno tsunami, ale v 90. letech zrekonstruováno Japonci. Všechny klobouky, jak my laici říkáme, byly popadané. Ony ty jednoduché hnědé klobouky jsou totiž vlasy. Až malé kolečko na velkém je klobouk. Ten jeden byl vztyčený dodatečně a byly s tím takové problémy, že se radši zůstalo jen u toho jednoho. Báli se, že se hlava odlomí od krku kvůli špatnému umístění vlasů (klobouku). 

Ahu Te Pito Kura je plošina s další povalenou moai, ale je především známé svým magnetickým obřadním kamenem. Dřív byl volně přístupný, nyní se k němu už nesmí. Anakena Beach je pravděpodobně nejznámější pláži na ostrově. Nachází se na ni Ahu Nau Nau, ikonické sochy a naše poslední dnešní zastávka. Právě na tomto místě přistál Thor Heyerdahl s Pavlem Pavlem. Zdejší pláž má nádherný jemný písek a pozvolný vstup do vody. Teplota je svěží a sem tam přijde fakt velká vlna.

Ahu Nau Nau

Anakena Beach a Ahu Nau Nau

Výlet byl super. Jen má kůže si myslí, že toho sluníčka až moc a druhý den ráno musím sehnat opalovací krém ještě před dalším výletem a pro jistotu přihodím i deštník. Začínám byl spálený jako topinka. To jsem nečekal.

Větší kontrast hledat těžko - Polynésie a norská sušenka Kvikk Lunsj z dánského duty free

Večer jdu na představení Kari Kari Ballet, asi deset minut pěšky od hotelu. Jedná se o 18 let existující taneční skupinu, co sbírá ceny posledních 15 let, a předvádí zdejší tradiční tance a písně. Představení trvá hodinu a bylo skutečně pěkné. Tanečních skupin je jinak na ostrově víc a jsou rozeseté po celém městě. Hlavní rozdíl je v tom, v které dny vystupují. Cena bývá plus mínus stejná, kolem 30.000 pesos (35 dolarů). Na můj vkus to je celkem dost. A to jsem měl nejlevnější vstupenku bez večeře a do zadních řad pro plebs... V předních řadách obvykle sedí důchodci nalepení jeden na druhém a platí aspoň dvakrát víc.

 

Den 5 (sobota)
Na dnešek jsem už vybavený opalovacím krémem a deštníkem. Ať se mažu, jak se mažu, nepomáhá to a mám dojem, že mi za chvílí sleze zbytek vlasů a odpadne mi nos jako mému jmenovci Michael Jacksonovi. Na pozdějších zastávkách už se dostává ke slovu i deštník a bez skrupulí se jede turistika na Číňana.

Nejdřív se jede na kráter Orongo tyčící se nad Hanga Roou. Na jeho okraji se taky nalézá zbytek ceremoniální vesnice. Speciální moai (přemístěna do Londýna) i fresky na zdech se do dneška nedochovaly. Takže nejzajímavější věc zůstává výhled na kráter i do okolí. Dají se pozorovat i nedaleké Motu ostrůvky, kde se uctíval kult Ptačího muže (Birdman cult), který byl aktivní i v době, kdy na ostrov přišli první Evropané.

Ahu Akivi je unikát a představuje speciální vnitrozemí ahu. Všechny ostatní moai jsou na břehu moře. Ale také ho museli restaurovat, protože byl pobořený. Zde se už ke slovu dochází deštník. Další půlhodinový výklad má kůže bez pomoci nedává. Naše tour pak pokračuje po vulkanických jeskyních v Ana Te Pahu. Láva se tu rozlévala rychle a tuhla se vzduchovými kapsami a tohle místo je jich plné. Údajně jich je víc jak 300. Jen přístup k nim není nejlepší a rozhodně se nedá doporučit osobám s pohybovými problémy.

Někde u Ana Te Pahu

Do Hanga Roa se dnes vracíme dřív, kolem čtvrté. Stíhám nakoupit suvenýry ve zdejším kulturním centru (Feria Artesanal hare umanga) i si dát ještě polední menu v Mamma Nui, kde za 12.000 CLP dostávám salát a polynéské ceviche z tuňáka. Ceviche představuje pokrm ze syrových mořských plodů nebo ryb. Bylo fakt vynikající. Něco jako suši.

Den 6 (neděle)
V neděli si dám krásné časné vstávání před pátou ráno. Východ slunce se koná v 7:16 a my máme stihnout rozednívání, které začíná mezi 5:00 a 6:00 ráno. Za tím účelem jedeme půlhodiny na Tongariki. Kontrola lístků je teď ráno taková vlažnější. Zůstáváme kolem hodiny a půl na místě. Podle původní předpovědi mělo být dnes zataženo a pršet. Jsem rád, že se mýlila.

 

Neděle je i mým posledním dnem na ostrově. Jdu se ještě chvíli dospat na pokoj a posléze uploaduji fotky přes wifi Starlink na Dropbox. Čekají mě totiž dvě města se špatnou pověstí - Santiago de Chile a Sao Paulo. Čas do popoledního odletu vyplňuji pozorováním želv na pláži a marným hledáním poledního menu v prověřených restauracích. Jsou buďto zavřené nebo nemají denní menu. 

Kulturní vložka pro velmi početnou českou turistickou skupinu, co tu náhodou byla také.

Z hotelu mě tentokrát sveze shuttle na letiště. Letiště v Hanga Roa nepatří mezi největší. Mají tu jednu odletovou bránu a asi tři přepážky. Nicméně jsou tu připraveni i na pasovou kontrolu (před covidem se odsud létalo i na Tahiti). Čekárna se nachází na půl uvnitř a na půl venku. Je možné tu pozorovat i přistávání letadla a mají tu i jednu malou novodobou moai.

Transfer na letiště

Jak to jenom říct...? LATAM je svérázná firma. Chtěl jsem jim dát vydělat a koupit si sedadlo na let Sao Paulo-Řím, protože LATAM při check-inu náhodně přiřazuje sedadla stejně jako třeba Wizzair. Už mi na dva lety takto dal middle. Na 12 hodin nočního letu to je pro mě noční můra. Avšak v appce nešlo zaplatit. Zákaznická podpora na Facebooku mi poslala odkaz na platbu, ale stránka se načetla s chybou. Na check-inu v Hanga Roe mi řekli, že nemůžou nic dělat, že je moc brzy (přitom sedadla se dají koupit měsíce dopředu). Nakonec mi loterie dopřála uličku s extra leg room, co si můžete koupit za pouhých 92 dolarů. Nebo mi ho podržel systém, protože jsem s podporou řešil platbu? Nevím, ale chtěl jsem levnější sedadlo bez extra místa na nohy. 

Nástup do Boeingu 787-800 opět probíhá po schůdcích. Tentokrát už sedím u okénka a vidím i kousek ostrova. Probíhá jen jeden servis a po něm na denním letu opět zatmaví okna. Neroztmaví je ani na přistání. Vždycky při cestování potěší dobré zprávy. Když jsem na Velikonočním ostrově řekl, že jedu do Santiaga, místní mi hned říkali, jak je to tam v noci strašně nebezpečné. I v centru. V 21:30 jsem přistál. V 22:00 seděl v busu k metru. Tam byl o půl hodiny později. V metru byl horor najít vchod, protože skoro všechny byly zavřené. Pokladny zavřené taky. Zřízenec mě musel odnavigovat ke skrytému automatu. Tady se jezdí na čipové karty. Odjel do centra k vládní čtvrti. Zase všechny výstupy až na jeden zavřeny. Ponechán průchod široký jen pro jednoho člověka. Ulice liduprázdné a vládní budovy střeží pár vojáků. U Grand Hotelu jsem složitě hledal vstup. Protože všude jsou mříže a pozice od Bookingu v mapě je špatná, tak jsem se ocitl jsem ve vjezdu pro auta. Až jsem si musel zavolat o pomoc. Recepční mluví samozřejmě jen španělsky. Venku jsem se snažil držet nízký profil a vypadat jako místní nízkopříjmový člověk. I podle recepce je to tu nebezpečné.

Metro tu jezdí na pneumatikách

Den 7 (pondělí)
Co se Grand Hotelu musí nechat, tak snídaně byla naprosto skvostná a jedna z nejlepších, jaké jsem kdy v hotelu zažil. Úžasné dezerty, freshe z čerstvého ovoce, chlebíčky, šťavnaté jahody a ananas... Santiago de Chile je velmi svérázné. V noci velmi nebezpečné a liduprázdné, přes den plné lidí. Dokonce i některé ulice se na noc zamykají. Cenově to není žádná sláva. Oproti Česku nic neušetříte, spíš připlatíte. Metro funguje na Bip kartu a tu v noci jednoduše nekoupíte. Leda snad u automatu. Má něco do sebe. Vypadá jako Evropě, kdyby v ní neexistovaly žádné regulace a v centru jste mohli postavit panelák nebo rovnou mrakodrap... Jen k mé smůle je pondělí a během něj nejsou zavřená jen muzea, ale i lanovky nebo vybrané parky.

Budou Vánoce...

Katedrála

Balíčkový stromeček

Centrální trh

Nicméně vyřešilo to mé dilema, co zde dělat. Metrem dojíždím k Torre Costanera, pod kterou se nachází i velké obchodní centrum západního střihu. Dostat se skrz něj až ke správnému vstupu je menší výzva. Vstupné stojí 16000 CLP. Vyhlídka se nachází ve výši 300 metrů a nabízí dechberoucí výhledy na Santiago a okolní zasněžené vrcholky hor. Oběd si dávám v centru nedaleko tržnice v restauraci La Piojera. Lomo a lo pobre s 11.500 CLP moc cenu chudých nemá, ale steak je výtečný a ta atmosféra v restauraci nemá chybu.

Peruánský vibe z peruánského obchůdku

Vyzvedávám batoh na hotelu a jedu na letiště, abych stihl svůj večerní let. Po necelém týdnu se loučím s Chile. Bylo to tu hezké, byť v Santiagu ne úplně bezpečné. Vyměním ho za São Paulo, kde to rozhodně není lepší. Budu tam mít čas do 14-15h dalšího dne a přemýšlím, co tam dělat. Historické centrum plné fetek a podivných individuí jsem viděl už minule. Letí se v úzkotrupém Airbusu A321. Tak málo místa v letadle jsem ještě nezažil. Vyfasoval jsem poslední nesklopitelnou řadu, místa méně jak u Wizzairu a sedadla přede mnou se dají sklopit. Žůžo labůžo. K tomu řada 38 ani nemá okno, nalézá se tam, kde u evropských verzí letadel najdete zadní toaletu. Během letu probíhá jeden servis se svačinou.

São Paulo je svérázné. Opět vystupujeme autobusem a jen předním východem. Tentokrát těch autobusů aspoň jezdí více. Přistáli jsme na trojce, ale shuttle k hotelu jezdí z dvojky. Než mi to dojde, oxiduji na naprosto nepřehledném parkovišti plném různých zastávek. Nikde není jejich seznam ani nikdo koho se zeptat. Posléze si střihnu desetiminutovou pěší procházku k terminálu č. 2. Tam není binec o nic menší a shuttle ke Comfort Hotelu nemá vyznačené místo. Podle e-mailu z hotelu jezdí jednou za hodinu, ale už nenapsali kdy.

Toto zmatečné čekání mě netěší a mám dojem, že by bylo rychlejší dojet do centra. Proto, když nakonec dešifruji, který že to autobus jede k metru, nastupuji. Vůči dřívějším poznámkám, nyní jezdí světle zelené autobusy. Na displeji kam jedou, nemají žádnou použitelnou informaci a je lepší se optat, zda jedou k metru. Ještě tu jezdí jiné autobusy jen k T3 nebo T1. Všechny tyto shuttly jsou zdarma. Od zastávky metra to už mám jen pár set metrů pěšky k hotelu. Na hotelu si ještě dvacet minut vystojím frontu na check-in.

Den 8 (úterý)
Brazilská snídaně v Comfort Hotelu je o poznání slabší jak ta chilská. Z pokoje potěšil výhled na přistávající letadla. São Paulo není město, které si člověk zamiluje na první pohled. Musí se ho naučit milovat. Někdy nemusí stačit ani dva pokusy, jako v mém případě. Zdejší letiště je jedním slovem strašné. Postavili si k němu metro, ale k terminálům stejně musíte čekat na nespolehlivé autobusy. Sice už staví další vláček, co pojede rovnou k terminálům, ale bude to ještě pár let trvat a metrem z centra tak budete mít aspoň tři přestupy, než vystoupíte na letišti.

V noci je město nebezpečné, přes den ale je celkem přátelské a mají tu i pěkná místa. Třeba Altino Arantes Building, odkud máte z 26. patra nádherný výhled na město. Součástí je i několik výstav v nižších patrech a dobový interiér v dolních patrech. Na dohled od terminálu autobusů Parque D. Pedro II se nachází ovocný trh s především tunami krásných mang. Prodávají je tu jako u nás jablka na krámě. Sãopaulské muzeum Catavento má zajímavou i venkovní expozici, která je přístupná zdarma. Vnitřní jsem kvůli času navštívit nezvládl. Představuje oázu klidu uvnitř hektického megaměsta plného podivných individuí. Sem je ochranka nepustí. Nebo čtvrť Liberdade s významným vlivem japonských přistěhovalců a dodnes vypadá jako malá Asie (ale v japonské čtvrti nemají točenou/kopečkovou matcha zmrzlinu 🙄). Suši tu mají levnější jak v Česku, ale to i v Londýně. V neposlední řadě, v São Paulu jedou na vlně gamingu. Před katedrálou velký gamepad a drak v japonské čtvrti...

Trh s mangem

Muzeum Catavento

Japonská čtvrť Liberdade

Mají tu speciální semafory s torii místo běžného panáčka.

Na východním konci Avenidy Paulista se dá výtečně najíst za 15-30 reálů. Jen je potřeba počítat s tím, že ta brazilská lidová kuchyně jsou především smažené věci s rýží a hranolky jako přílohou najednou. Poslední mou zastávkou je zdejší katedrála. Výzdobu má nádhernou, ale ty davy divných lidí všude kolem jsou fakt moc a nepomáhá ani nadlimitní množství dohlížející pořádkové síly.

Na Avenidě Paulista

Katedrála

Ráno jsem měl to štěstí, že jsem chytnul expresní přímé metro do centra bez přestupu jedoucí až na zastávku Luz. Odpoledne takové štěstí nemám a než se dostanu na letištní zastávku metra, musím dvakrát přestupovat. Spoje nejsou nijak integrované a přestup z linky 12 na 13 stíhám jen proto, že běžím. V hotelu vyzvednu batožinu a jdu pěšky k metru. Jejich transfer s díky odmítám - sice je zdarma, ale musí se bookovat dopředu, auto najede několik kilometrů, než se dostane ten pěší kousíček letišti, protože se nemá kde otočit, navíc je špička a všude kolem stojí kolony. A stejně jeden jen na T2 a já potřebuji T3.

Sice si počkám asi dvacet minut na odjezd busu od metra na letiště, ale ani tak nelituji. Security i pasovka je kupodivu rychlé a zbývá mi spousta času. Vzpomínám si na předcovidové zkazky, že v se zde nachází salónek s vstupem zdarma i pro karty vydané v Česku. A platí to i nadále! Cestování je opravdu lepší se salónky. Právě v São Paulu na terminálu 3 můžete navštívit salónek MasterCard Black zdarma i na českou MC World Elite. Z alkoholu je na výběr k pití dva druhy plechového piva a kolem 10 druhů vína s obsluhou. Pecka jsou ale naprosto čerstvé džusy z kešu, grepu a především manga. K jídlu je na výběr dost různých druhů salátů i studených a teplých pokrmů. Avšak oigelitovaná jablka jsem ještě nikde jinde neviděl.

Výhled ze salónku

Den 9 (středa)
Let do Říma byl fakt dlouhý a jsem rád za uličky a extra místo pro nohy. Díky tomu se dalo jakž takž spát, ačkoliv ze zdejší sedačky mě bolí zadek. Na 12 hodin je fakt příliš tvrdá. Pasová kontrola byla rychlá a tentokrát i jezdí vlak bez výluk. V letištní úschovně odevzdávám za 10 € ruksak. Fakt se mi s ním po Římě nechce tahat.

Návštěvník v Římě

Řím nikdy nezklame a je důstojnou tečkou za výletem do Jižní Ameriky. Vystupuji na nádraží Roma Ostiense, odkud je, coby kamenem dohodil, Cestiova pyramida, opravdická pyramida v Římě. Odtud se metrem přemisťuji ke Colosseu. Avšak kolem něj je asi tolik lidí jako někde v Bangkoku na trhu. Poté se procházím podél přilehlých fór, která snad poprvé vidím v plném denním světle.

K obědu opět dojíždím k Trattorii da mamma. Avšak nějak nemám štěstí. Měla by mít otevřeno mezi 12-14:30, poledne dávno v tahu a stále zavřeno. Sice venku vyvěšeno denní menu, ale nic se neděje. Místo toho nasedám na metro a pak na autobus a jedu k římským katakombám. Katakomby San Sebastian jsou jedny z největších ve městě. Jejich počátky se datují až k Římské říši, kdy tam byli pohřbívání první křesťané. Prohlídka stojí 10 euro a je možná jen s průvodcem. V okolí jsou ještě další dvoje katakomby. Jen pozor na otevírací dobu a zavírací dny. Uvnitř byly i zajímavější věci, ale ty se nesmí fotit. 

Po katakombech mi moc času už nezbývá. Na Circo Massimo přestupuji do metra a ještě se hecnu a dojedu na pár minut na Piazza del Popolo a z přilehlého parku si užiju vyhlídku na podzimní Řím. Nasedám na metro a pak na vlak a bez problémů se dopravím na letiště. Vyzvednu batoh, přesouvám se na Terminál 1. QPass tu sice je vyzvačený, ale pracovník u něj vypadá dost zmateně, když ho vyruším z jeho spánku a po chvíli vysílačkou zjišťuje, co se mnou jako má dělat. Pouští mě, ani neskenuje QPass. Zase bezpečnostní kontrola ani ne 2 minuty. Do Prahy odlétáme bez zpoždění a žádných zajímavých historek.

Brány mají na Fiumicinu s barevnými displeji. Jen ta Wizzairu do Prahy byla obyčejná.

Na kolik to přišlo?
Praha - Řím ... 360 Kč
Letenka Řím - Velikonoční ostrov a zpět ... 15600 Kč
Řím - Praha ... 39,99 €
Vstupné do Andělského hradu ... 13 €
QPass v Římě ... zdarma
Nevyužití letenky Praha-Amsterdam-Řím ... cca 1000 Kč
Vstupenka do národního parku na Velikonočním ostrově ... 80 $
Tour na Velikonočním ostrově ... 110.000 CLP
Vlak z/do Říma ... 4x 8 €
Úschovna zavazadel v Římě na letišti ... 10 €
Autobus z/na letiště v Santiagu ... 1800/2000 CLP
Celodenní jízdenka v Římě ... 2x 7 €
Show Kari Kari ... 35 $
Katakomby San Sebastian ... 10 €