Koronaturistika 2.0 aneb grilování v Římě

Michal plánuje, ale hvězda superstar a 50 nanometrů velký vir mění. Původně jsem měl za týden letět do Alicante, ale ministerstvo zařvalo "stop!" a od pondělí je potřeba test nebo povinná karanténa. To se jaksi na dva dny zrovna nevyplatí. Možná být to třeba Špicberky nebo Grónsko.

Colloseum v podvečer

Chvíli po přečtení té zprávy zkoumám své letenky s Ryanairem a zjišťuji, že papírově spadají do té nové akce na odpuštění poplatku za změnu. Ještě to pro jistotu ověřuji praktickým testem, protože jsou četné případy lidí, kterým to počítá poplatek i tak, nebo jim nejdou vybrat nové lety.

Funguje! Chci o týden dřív, aby byla co nejmenší šance na další nepříjemnou změnu. Ale takhle vybírat letenku týden před odletem, to je taky slušný adrenalim. Lety z Prahy škrtám, protože buď se létá jednou dvakrát týdně nebo zpáteční vychází jako týdenní last minute včetně ubytování. Z Vídně taky není výběr kdovíjaký, když potřebuji zpátečku kolem 25 €, abych to zvládl pokud možno bez doplatku. Objevují se dva vážní kandidáti - Řím a Miláno. Tam, kde to v Evropě všechno začalo.

Kvůli lepším časům, ale taky cestopisu od Kačky vyhrává Řím. Beru tam dvě noci, doplácím 80 Kč a už se jen modlím, aby to Italové na poslední chvíli nezařízli. Ta česká čísla mě nenechávají v klidu. Každý den tři stovky a den před odletem dokonce 506. Italský byrokrat naštěstí ještě v sobotu v osm ráno spí a nevymýšlí proto blbosti.
Balím se až v den odletu. Dávám to za půl hodiny. V půl páté pádím na autobus do Vídně. Flixbus je klasicky poloprázdný a má zpoždění už na odjezdu z Prahy. Doufám, že se moc neprotáhne, protože při plánovaném příjezdu v deset večer bych při delším zpoždění už mohl mít problémy se dostat na letiště.

Oproti cestě do Gdaňsku mi přichází SMSka, jak je po celou dobu jízdy povinná rouška. O pár hodin dřív mi Flixbus poslal jinou potěšující zprávu - zrušil mi můj pondělí odjezd nazpátky z Vídně. Jízdenka byla bohužel placena už kódem za jinou zrušenou jízdu. Nicméně jsem stejně chtěl spíš jet dřívějším vlakem od Regiojetu.

Radostná novinka od Flixbusu

Na Erdberg nakonec dorážím téměř včas. V automatu kupuji lístek za 4,2 € na letiště. Na Wien Mitte při přestupu stíhám i koupit večeři ve Sparu. Na letišti jsem v jedenáct večer a napnutý, jak to tu teď chodí.

Vejdu do terminálu a tam už je dávno zavřený jak Spar, tak kupodivu i Mekáč. Nemá cenu se zdržovat a jdu rovnou na security. Turniket mě bez odmlouvání pouští na mou letenku na zítřejší půl sedmou ráno. Na security jsem sám a hned zkontrolovaný. Nikdo na mě celou dobu ani nemířil termokamerou.

V odletové hale nejsou nikde zredukované počty sedaček ani uzavřené odpočinkové zóny. Jednu hned zabírám ve jménu republiky a ukládám se ke spánku spravedlivch. Klobouk, co mám s sebou slouží jako perfektní vybavení - jednak stíní světlo ze zářivek, jednak pod ním není vidět, že mám sundanou roušku... Nicméně i tak naspím jen tři hodiny. To bude krásný den!

Ráno se budím ještě před svým budíčkem v 4:30 (ehm, je to už ráno?). Jdu k salónku Sky Lounge, který nově má otevřeno už od 5:00 (za to zavírá už v 20:00). Před pátou se tam začíná tvořit fronta. Poučen z Indie, zaujímám první místo u dveří, ať se ta početná rodinka, co přišla na poslední chvíli, snaží sebevíc. Terminál jim stále nefunguje, ale tentokrát si něco z karty opisují.

Když vejdete jako první do salónku. Hladový dav kartičkářů je vám v patách.

V salónku jsem úplně první, ale během chvilky se solidně zaplní a na snídani se stojí fronty. Snídaňová nabídka se nezměnila a je stále stejná. Snad jen, že na celý lounge připadají jen čtyři půlky cherry rajčátka. Bývalo jich mnohem víc. Platit za to normálních 29 €, nevím, nevím...

Snídaně šampiómů doslova se všemi cherry rajčátky, co tam měli.

Letadlo tu nocuje, tak se boarduje i odlétá na čas. U gatu nikdo nic neřeší, ale už se dělí na priority a non-priority boarding. Ani se nikdo nezajímá o formuláře pro vstup do Itálie. Do letadla se nastupuje tunelem a opět se letí Laudou, ačkoliv let je pod kódem FR. Paluba je obsazená tak z 1/3. Personál opět neřeší kde kdo sedí. Naopak se mě ptá, jestli si nechci přesednout k emergency exitu.

I emergency exit byl.

Za Ryanair opět letí Lauda

Přistáváme na čas. Deaboardujeme autobusem. Pozor, první bus odjíždí hned, jak je plný, a na druhý se dlouhé minuty čeká. Ani po výstupu, ani nikde jinde nikdo nechce onen vyplněný formulář pro vstup do Itálie. Během deseti minut chůze se tak ocitám v Itálii. Šlo to tak hladce, až čumím. Nejdřív chci jet z letiště autobusem, když se ztratím a zjevím se před odběrovým místem na COVID a nikde není žádná směrovka k autobusům, vzdávám to, u automatu za 8 € kupuji lístek na vlak a jdu k dobře značené vlakové zastávce.

Vlaková zastávka na Letišti Fiumicino

Tam mě poprvé zabijí termopistolí. Jízdenka na čas s QR kódem se kvůli jejich paragrafům musí také štípnout. Ve vlaku je označená půlka míst, že se nemají kvůli COVIDu používat. To samé vidím z vlaku u laviček na nádraží. Všude možně po zemi jsou vyznačené minimální bezpečné vzdálenosti. V Itálii asi mají slabší koronavir - tady je bezpečná vzdálenost jeden metr, u nás dva. Po půlhodince přestupuji na nádraží Roma Trastevere a štípu další lístek. O deset minut později vystupuji na konečné Roma Termini a hledám zabookovaný hotel.

Ukázka zdejších korona opatření

Ubytování je teď v Římě velmi levné. Při bookování dva tři dny předem se můžete dostat i na dvacet dvacet pět euro za noc. Zkoušel jsem hledat ceny i na ten samý den, a to už vycházelo přibližně dvakrát dražší. Tím ale subjektivní pocit lacinosti Říma končí. Jídlo v supermarketech mi přijde dražší jak ve Vídni, a to samé platí o restauracích a fastfoodech. Každopádně březnová Neapol mi připadala o dost levnější.

Roma Termini

K mé radosti hotel zvládnu najít bez výraznějšího orosení. Aspoň si to myslím. Jenže v třetím patře u pravého schodiště žádný Hotel Divine není, jak mělo podle Bookingu být. Zkouším ještě levé schodiště a taky nic. Nakonec rezignuji a volám na číslo z rezervace. Prý změnili jméno na Hotel Giorgi a recepce teď je v prvním patře vpravo. Připadám si jak burlak na Volze a o to víc zamrzí, že ten slibovaný check-in v 10:00 je pouhé zaplacení a úschova báglu bez pokoje...

Nějak takto vypadá pokoj za necelých pětadvacet na noc

Vydýchám to a vydávám se na nádraží. Venku panuje slunečno, obloha bez jediného mráčku, a předpověď slibuje příjemných tropických 35°C ve stínu. K nim už teď moc nechybí. Inu, sen většiny dovolenkářů, avšak můj nikoliv. Nikdy jsem nepochopil lidi, co ve vrcholné sezóně jedou např. do Athén navštívit v tom největším vedru Akropoli. Takhle nějak si představuji vrchol masochismu - v poledne při 35°C běhat po Akropoli a ještě si za to připlatit, protože to je v sezóně.

Basilica del Sacro Cuore di Gesù nedaleko nádraží Termini

Já si během celého pobytu v Itálii připadám jako skalní fanoušek Stopařova průvodce po Galaxii a bez svého ručníku nedám ani ránu. Ford Prefect měl pravdu. Jak bych tohle nekřesťanské vedro bez něj zvládl...?

Musím vypadat jako fanatický fanoušek Stopařova průvodce po Galaxii... A je mi to fuckt fuck. Mají si tam vypnout topení.

Když už jsem se zvládl jakž takž schladit, znovu mě zahřívá nervák s automatem na lístek na MHD. V automatu u metra si chci koupit 48hodinový lístek za 12,5 €. Automat ne a ne vzít dvacetieurovku. Měl by brát i kartu, ale nedaří se mi přijít na způsob, jak ho k tomu přimět. Opodál stojící aktivní žebrák k tomu taky dvakrát neprospívá. Když se podívám lépe na displej, vidím, že zrovna tenhle bere maximálně desetieura, ačkoliv otvor pro bankovky na sobě píše, že bere bankovky až 50 €. Objedu všechny automaty a všude je to stejné - maximálně pětky. Okénko na prodej lístků tu není, tak si jdu rozměnit. Já tušil, že jsem ve směnárně měl jako správný gangster trvat na malých použitých bankovkách. Dvacka není dost malá bankovka.

Z nádraží Termini se metrem přesouvám na nádraží Tiburtina. Trošku lituji, že si Římané už rozdvojili své metro B. Na Tiburtinu nově jezdí jen každá druhá souprava, a to znamená čekání klidně i 10 minut. Co se týče těch světelných tabulí s časem příjezdu dalšího spoje, mám podezření, že na ně působí nějaká dilatace času, ty zobrazené např. 3 minuty byly skoro vždycky dvakrát tolik.

Navzdory všemu tomu výše zmíněnému bych příště volil ubytování u nádraží Tiburtina. Pokud člověk jede z letiště vlakem, dojede tam bez přestupu a pokud se třeba chce vydat do Tivoli, vyráží taky odtamtud.

Na Tiburtině mě čeká sprint. Podle rome2rio mi za 10 minut jede vlak do Tivoli. Jenže se musím vymotat z metra skrz bludiště jednosměrných koridorů - v Itálii totiž vyznávají motto, že koronavirus zásadně skáče jen na protijdoucí - koupit lístek a najít správné nástupiště. Těch tu mají na tři desítky. Lístek kupuji a zbývá mi 5 minut na nalezení nástupiště 1-est. Je schované až za číslem 25. Na nástupišti ještě nesmím zapomenout označit lístek. Ve vlaku nepanuje moc velká lednička, tak na vydýchání sundavám roušku a jdu pít a sníst zásoby rakouského hariba. O půlhodiny později znovu poslušně nasazuji roušku.

Vlak do Tivoli

Do Tivoli to je vlakem 45 kilometrů, přesto se to jede hodinu. Z okénka se nabízí pohledy na italský venkov. Nejzajímavějších je posledních pár minut jízdy, kdy se z pravé strany otvírají magické výhledy na Tivoli a jeho vodopády.

V kopecích se už rýsuje Tivoli

V Tivoli jsem v pravé poledne zrovna v tom největším parnu. Z nádraží mířím nejdřív k nedaleké Grande Cascata di Tivoli. Pozoruji ji svrchu silnice. O jednu úroveň níže se ještě nachází placený park Parco Villa Gregoriana (8 €). Podle mě o tolik lepší výhled nenabízí. Ten je až po cca půl kilometru dále po silnici nazvaný jako Vista su Cascate dell'Aniene di Villa Gregoriana.

Vodopád u Villy Gregoriana

Nyní již mířím k římskému Tempio della Sibilla z 2. století př. n. l. Na rozdíl od mého předpokladu, z něj není hezký výhled na velký vodopád. Od něj si dávám pochod do kopce rozpálenými ulicemi až ke vchodu do Villa D'Este. Ten se nachází nahoře u Piazza Giuseppe Garibaldi pod hrádkem Rocca Pia. Vstupné do vily stojí 12 € a vchod do ní je také jediné místo v městečku, kde se dají koupit nějaké suvenýry. Na sobotu je tu fakt mrtvo, prakticky nikde ani noha. Je to tím vedrem nebo koronou?

Pohled na Tivoli s Tempio della Sibilla po pravé straně

Tempio della Sibilla

Tivoli

Villa d'Este je renesanční vilou z 16. století známou jak pro své nádherné fresky pokrývající celé stěny včetně stropů, tak pro spoustu fontán a vodotrysků v jejích svažitých zahradách. I proto je od roku 2001 zapsaná na seznamu UNESCO. Ačkoliv jsem tu o víkendu v nejexponovanějším čase, sály povětšinou procházím zcela sám, jen u fontán se občas sejde pár lidí. Ve vile strávím příjemnou hodinku.

Výhled z Villa d'Este směr Řím

...

Uvnitř vily jsou nádherné stropy a nástěnné malby

...

...

...

...

...

...

Ve svažité zahradě se nachází spousta fontán.

...

...

...

...

Posléze se jdu podívat na zdejší katedrálu, na ukazatelích nazývanou Il Duomo (Insigne Basilica Cattedrale di San Lorenzo Martire). Avšak nemám štěstí a navzdory času uvedenému na webu, je zavřená. Pomalinku se došourám na nádraží, do automatu naházím svou sbírku drobných a počkám si na další příměstský vlak do Říma.

Katedrála v Tivoli

Ve vagónu, kam jsem nastoupil je solidní skleník. Nadávám na svůj osud, když v půlce jízdy zjistím, že v tom sousedním je naopak totální lednička. Ihned si přesedám. Po návratu do Říma jdu do hotelu dokončit check-in. Pokoj už je připraven. Má okno, koupelnu, postel není kamenná a klimatizace funguje taky. Avšak je centrální bez možnosti nastavení teploty. Vzduch z ní proudí ledový, a to mi plně vyhovuje, tak si nestěžuji. Milovníci tepla by tam ale chodili ve svetru a teplých ponožkách.

Optimisticky dávám sprchu, převlékám a vyrážím do podvečerního Říma. Mám nějaké tři hodiny do západu slunce. U nádraží Termini mě přepadne šílený hlad. Hladovýma očima udělám rychlý nákup v supermarketu - vanilkový puding, sendvič, kolu a mini pizzu. Všechno to do sebe hodím a o pár desítek minut se pomalu vznáším k obloze a hledám, co znamená píchání v boku...

Cílem je projít si zajímavosti, které jsem nezvládl při dřívějších návštěvách věčného města. Jako první jedu na stanici Circo Massimo. Circus Maximus je dávné římské sportoviště dlouhé 621 metrů, jež dokázalo pojmout až 150.000 diváků. V současnosti z většiny louka. Pár ruin je obehnaných plotem a platí se za ně vstupné. Vše podstatné ale je vidět i shora zvenku. Hned naproti se nachází areál Palatina. Kousek odsud se nachází Caracallovy Lázně z 3. století. Toho času, už má areál brány zavřené taky. Zvenku je to impozantní pohled.

Circus Maximus s Palatinem v pozadí

Výhradně Circus Maximus

Stadion u Caracalových lázní

Nasedám znovu na metro a jedu k Cestiově pyramidě. Je jako zjevení. Tato běloskvoucí pyramida se do ulic Říma vůbec nehodí. Přesto tu je. Bohužel, park u ní je zamčený a vypadá to, že je přístupný jen několikrát měsíčně. Od pyramidy jedu tramvají ke Colosseu. Přijíždím tam za západu slunce. Obejdu ho kolem dokola, vystoupám na Palatin, abych zjistil, že žádný výhled se nekoná a opět mizím v metru.

Porta di San Paolo naproti pyramidě

Cestiova pyramida v Římě

Ta do Říma moc nezapadá.

Přesto zůstává bez výraznějšího povšimnutí.

Od začátku tohoto týdne je v Itálii povinné nosit roušky po 18:00. Zajímavé je pozorovat, jak to lidi v tomto vedru dodržují. V šest večer je totiž stále výrazně přes třicet. Půlka lidí je nemá vůbec a jen část z nich je má aspoň v ruce nebo někde poblíž, ten zbytek ty roušky má, ale většinou na bradě nebo aspoň pod nosem. Nejvtipnější je, že ani policisté a vojáci zdaleka všichni nemají roušku. Nádherně je to vidět u Vatikánu, kam se teď přesouvám.

Colosseum při západu slunce

Je boj ho dostat do objektivu celé bez softwarových triků

Začátek Fora Romana skrz plot.

Jde se na Palatin

Nejlepší přístup k Vatikánu je ze stanice Ottaviano na lince metra A. Sice na každém plánku metra máte pod ní napsáno San Pietro - Musei Vaticani, ale když na ní vystoupíte, už nenajdete vyznačený směr k Vatikánu. Momentálně tam máte jen dokonale provedený systém plůtků a jednosměrných koridorů.

Jedna z výstavnějších stanic římského metra. To nikdy žebříčky nejhezčích stanic vést nebude.

Venku už se setmělo. Oproti mé poslední návštěvě Vatikánu skoro před 10 lety jen přibylo spousta zábradlí, které znemožňují do Vatikánu vstoupit jinudy, než od hlavního vstupu naproti Bazilice sv. Petra. Avšak nekoná se žádná kontrola teploty, nic. Vše je jako dřív. Jen je uvnitř mnohem méně zvědavců.

Vatikán v noci.

Ráno mě čeká budíček v osm. Nejdřív jdu za nádraží Termini se podívat na Basilica di Santa Maria Maggiore. Je to impozantní stavba a opět mě čeká boj s ploty a hledání správného vstupu. Uvnitř se koná mše. Bazilika má zlatý nádherně vykládaný kazetový strop. U nádraží Termini si systém jednosměrek vychutnám o to víc, ale aspoň zjistím, že žádný autobus na Fiumicino brzy ráno nejezdí, ačkoliv web třeba tvrdí něco jiného. Korona spoje dost osekala. Zítra je jediným schůdným způsobem vlak. Dokonce ani RomeAirportBus nejezdí každých 40 minut, jak se tváří na webu. Teď jezdí šest spojů denně a první vyjíždí v 7:00.

Basilica di Santa Maria Maggiore

Trošku na tajňačku, protože v bazilice mají mši. Kupodivu jediná mše, co jsem v neděli potkal. Čekal jsem to o dost horší.

Metrem se svezu na stanici Spagna. Jak název napovídá, staví u Španělských schodů. Protože zřejmě lidé posedávající na schodech, jsou největší problém současného Říma, stojí pod nimi rovnou dva hlídkové vozy s příslušníky, kteří pískají, jakmile se kdokoliv pokusí na schody sednout. Nicméně, dal jsem jejich existenci smysl a recesisticky se optal, jestli nahoru nevede výtah. A fakt že jo. Tyhle jižanské národy nikdy nezklamou. Jde se k němu skrz vestibul metroa A v tomhle vedru se hodí zdolat pár desítek výškových metrů s menší pomocí. Ačkoliv z výtahu je taky potřeba zdolat pár schodů. Díky tomu jsem si na ty schody nemusel sedat. Šel jsem je jen s lehkostí dolů.

Font8na před Španělskými schody

Španělské schody takřka bez lidí. Ale to bude tou ranní dobou. Je neděle a ještě ani ne 10:00.

Nad Španělskými schody se tyčí kostel Trinità dei Monti. Výzdoba uvnitř je proti jiným relativně chudá, ale zajímavý je ten obelisk před ním pokrytý egyptskými hieroglyfy. Zdaleka v Římě není jediný takový.

Trinità dei Monti

Pěšky si dojdu k Fontáně di Trevi. U ní není téměř ani noha. Avšak druhý největší římský problém jsou lidé, kteří si v kašně sem tam smočí nohy. Takže aby zajistili její důstojnost, nedůstojně ji obehnali mobilním zábradlím a žlutou policejní páskou...

Opravdu důstojné opatření kolem Fontany di Trevi

Fontána di Trevi

Opa Roma Style 2020

Další položkou v itineráři je nedaleká Galeria Sciarra. Bohužel, co mi internety neřekly, jedná se o soukromý majetek a do dané pasáže vede vstup přes zamčenou mříž. Náladu si spravuji aspoň v nedalekém monumentálním kostele Chiesa di Sant'Ignazio di Loyola in Campo Marzio z 16. století. Opět nádherně zdobený, z fresek až přechází zrak.

Galeria Sciarra

Chiesa di Sant'Ignazio di Loyola in Campo Marzio

Uvnitř nádherný

Klenotem je i méně známý San Marcello al Corso nedaleko Benátského náměstí (Piazza Venezia). Od něj vede v současnosti už pěší promenáda až ke Colosseu. Po každé straně ji lemují zbytky méně známých for. Opět není třeba platit vstupné. Mnohem lépe jsou vidět svrchu z promenády. Konkrétně jde o Trajánovo a Césarovo forum se zbytky chrámů a obchodů.

San Marcello al Corso

Piazza Venezia

Vykopávky na spojnici Benátského náměstí a Colosesa

Trajánovo fórum

Césarovo fórum

...

...

U Colossea dospívám k názoru, že to už stačilo a je na čase se jet zchladit. Myslel jsem si, že před polednem budu už dávno na pláži. Avšak je po jedenácté a zatím jsem v srdci Říma. Metrem B mířím na jih, přesedám na městský vlak, na kterém ale pasažéry vozí soupravy metra a mířím do Lido di Ostia. Tam udělám nákup v Carrefouru a jdu hledat pláž. Zastavuji se ve zdejší katedrále (Parrocchia di Santa Maria Regina Pacis). Výzdoba v ní je ale celkem strohá. Na pěší zóně se schlazuji gelattem.

Colosseum - dostat ho celé do záběru je fuška.

Parrocchia di Santa Maria Regina Pacis v Lido di Ostia

Parrocchia di Santa Maria Regina Pacis uvnitř

Plážové gelatto

Podle mapy dojdu ke zdejšímu molu Pontile Di Ostia s vyhlídkou na moře a pláže. Pláže shledávám oplocené a běží na nich tvrdý byznys. Vstup neklesá pod 8 €. To mi za tu hodinku nestojí. Nicméně jsem o tom slyšel dopředu, tak hledám Spiaggia libera (veřejná pláž). O kilometr dál ji konečně najdu. Ještě není kompletně plná, tak na ni pouští. I tady realizují zlozvyk s jednosměrnými cestičkami. Na rozdíl od některých sporých informací na internetu, nenacházím u veřejné pláže žádné sprchy.

Lido di Ostia

Římské pláže

Promořování v plném proudu

Lidí tu je víc než dost, přesto v ulicích ani noha.

Upřímně všechny pláže na Lido di Ostia působí špinavým dojmem. Ten písek má šedý nádech. Asi jsem zhýčkaný těmi Thajsky a všemi Costa Blankami. Lidi tu na pláži nedodržují žádné rozestupy a deky mají skoro na čáře přílivu. Zakempím tak na dohled stánku a podle provázku tuším, že nejspíš už těsně na placené pláži, ale to mi starosti nedělá.

Spiaggia libera aka veřejná pláž - hlava na hlavě

Když už tu jsem, chci na chvíli do vody, ale všude tu je plno lidí a chodí sem a tam. Věci si zrovna u Říma nechat bez dozoru netroufám. Takže jdu do vody s peněženkou a mobilem v jedné ruce a potápím se jako akvabela. Voda je fakt teplá, ale vzhledem k tomu, jak vypadá pláž, mám po dvou minutách dost. A s čistotou písku to není nijak lepší ani na soukromých plážích. Ten je pro všechny společný.

V mém úseku ale nikdo ve vodě není. Ten písek už snad pamatuje ležení Césarových vojáků, jak je špinavý

Po necelé půlhodině ukončuji promořování a vracím se poloprázdným vlakem do Říma. Dělám si zastávku u Baziliky Svatého Petra za Hradbami (Basilica Papale San Paolo fuori le Mura). Jedná se o monumentální stavbu patřící Vatikánu, původně ze 4. století, a údajně stojí nad hrobem apoštola Pavla. Dovnitř se kupodivu neplatí vstupné, jen vás znovu zastřelí bezkontaktním teploměrem. Ze světského pohledu opět oplývá úžasnou výzdobou - zlatý kazetový strop, spousta fresek, dlouhé sloupoví a především megalomanské rozměry, jako by si kdosi cosi kompenzoval. K bazilice přiléhá klášter Abbazia di San Paolo fuori le Mura, který je také volně přístupný. Tady se kdysi platilo, ale turnikety jsou mimo provoz. Nádherná je tamější křížová chodba se spoustou zachovaných skulptur napříč historií.

Bazilika Svatého Petra za Hradbami

...

...

...

...

...

...

Jedu se odsolit na hotel. Vstupní karta opět nefunguje, takže recepční jde se mnou na pokoj, nic nevyřeší, samozřejmě. Nyní jsem své hvězdičky v mapě už navštívil všechny a začíná mi volný program. Uvěřím plánku v metru, že na stanici Colli Albani se nachází Parco Appia Antica. Dojedu tam a tam nic. Dokonce ani ukazatel při výstupu z metra. Doufal jsem, že aspoň zdejší dopravní podnik ví, kde to je, když Mapy Google na to neměly přesvědčivý názor. Tak aspoň popojíždím dvě stanic na Porta Furba, kde by mělo být Quadraro, podle fotek celkem slušný urbex. Avšak opět se nic nekoná. Při bližším pohledu koukám, že to Google zná jen jako čtvrť a ne jako konkrétní místo. Aspoň si tu dávám v jednom italském bistru teplou večeři na Řím za slušných 8 €. Svou italštinu musím do Apulie ještě vypilovat. Stačí tak tak na ukázání toho, co chci k jídlu...

Večeře z bistra

Vzdávám experimenty s římským metrem a jeho turistickými popisky a vystupuji na stanici Flaminio, kde se zcela prokazatelně nachází ikonické náměstí Piazza del Popolo. Jemu vévodí další egyptský obelisk a dvojice kostelů. Pak si říkám, že by bylo fajn se svézt zdejší tramvají. Doběhnu dvojku, co tu začíná, abych v jejím teplíčku čekal dalších pět minut, než vyjede. O stanici později vystupuji a drahně minut čekám na devatenáctku. Čeká mě v ní kulturní šok, žádná klimatizace, žádný jízdní řád, ve stanicích se zastavuje jen po použití zvonku.

Nedaleko Piazza del Popolo

Brána před piazzou

Piazza del Popolo

...

Vzdávám to u stanice metra Lepanto a radši metrem dojíždím na stanici Barberini, pod kterou bývá na pláncích uváděno Fontana di Trevi. Řeknu vám, je to od ní pěkná štreka. Nevěřte těm plánkům. Příště bych radši vystoupil na stanici Spagna. Nebylo-li to od ní blíž, bylo to rozhodně příjemnější. Fontána di Trevi je v podvečer v obležení lidí a ani jsem doteď netušil, že v Římě je tolik turistů. Ulice přes den vypadají dost mrtvé.

Večerní Fontána di Trevi

Pomalinku zapadá slunce a dokončuji základní okruh Římem. Projdu kolem Il Tempio di Adriano k Pantheonu, kde si kupuji čtverečkovou pizzu za pár drobných (aspoň vůči té z Termini) a večeřím na dobře známé Piazza Navona. Od ní bych se rád dostal zpátky k ubytku na Termini. Google Mapy mi najdou dvojici autobusů, co by měly jezdit každých pár minut (bus č. 40 a 64). Avšak čekám tu na ně dobrou čtvrthodinu. Přivítá mě nejplnější dopravní prostředek, co jsem v Římě měl tu čest vidět.

Il Tempio di Adriano

Pantheon

Piazza Navona

Večerní špatně zaostřená pizza

...

Ačkoliv je relativně brzo, jdu spát. Zítra mě čeká brzké vstávání. Musím stihnout vlak na letiště v 6:27. Nádraží Termini je obrovské, musím zvládnout checkout a termokontrolu na nádraží, tak mě čeká kaskáda budíků od 5:00. Kupodivu mě vzbudí už ten první. Na nádraží tak mám aspoň půlhodinu k dobru. Avšak před šestou tam chcípnul pes a supermarket otvírá taky až v šest. Jako správný hladový somrák před ním postávám už čtvrthodiny před otvíračkou.

Stihnout ranní Termini

Na nádraží je celkem živo i takto brzy ráno

Uklidím nákup, projdu termokontrolou a hledám, kam že mi to schovali peron č. 26 - myslel jsem si to - je až úplně vzadu. Podle mapy to vypadá na dobrých 900 metrů od průchodu termokontrolou. Bez roušky ve vlaku zcela neskrytě snídám. Na peroně si předtím štípám všechny své tři lístky, co mě mají dovézt až na letiště. Opět totiž přestupuji na nádraží Trastevere a automat mi vytisknul pro každý vlak jeden lístek a k tomu jeden souhrnný. Sice tentokrát je naprosto každý na přesný čas a s QR kódem, ale štípnout se prostě musí. Paragraf je paragraf.

Buď můžete jet Leonardem za 14 € z Termini

Nebo z Trastevere / Tiburtiny tímto krasavcem linky FL1 za 8 €.

Vlak linky FL1 na letiště je poloprázdný. Z jeho zastávky na letiště vede série krytých chodeb. Před vstupem na letiště mi opět zkontrolují teplotu a můžu jít k bráně. Tam mě čeká pár minutová fronta. Před kontrolou podle zvyku z Vídně vyprazdňuji flašku s vodou do koše na plast. Tam mi to už x-krát řekli týpci ze security. Tady zdejší Ital vyvíjí na něj nepřirozeně rychlý pohyb a volá "non, non". Prý to mám vypít a ne lít do koše. Inu, jiný kraj, jiný mrav, ale zvyk je železná košile. Toaletu po cestě však nikde neměli.

Fiumicino Airport

Provoz je tu celkem rušný a odletovou tabuli umí i v azbuce.

Během pár minut jsem za kontrolou. V Římě funguje taky jen jeden terminál. Ten je celkem plný a většina obchodů otevřená. Ale ty ceny! Jsou klasicky letištní. Na zdejším letišti mají sem tam nějaký historický artefakt. Přesunuji se ke své bráně. Po čase se tam zjeví letadlo opět od Laudy. Znovu se tu třídí na priority a ty ostatní, ale zavazadla nikdo neřeší. Nastupuje se skrz chobot. Letadlo je přibližně dvakrát plnější než při letu do Říma. Automat mi přiděl okno, ale mám štěstí na Váňu Ivana z Ukrajiny na middlu vedle mě. Hezky si sedí v šusťákovce a na middlu nadále zůstává, ačkoli ulička je volná a pár dalších trojsedaček taky...

Moderní umění na letišti.

Zase se letí Laudou

Rozloučení s Římem. Pode mnou tipuji Lido di Ostia

Ve Vídni přistávám na čas. Je půl jedenácté. Tentorkát se nekoná ani termokamera a jsme vypuštěni do letiště. Ta se koná teprve při exitu směr Vídeň. Ve Sparu si udělám nákup, dám si zase Schnitzl v housce a přemýšlím co s načatým dnem. Flixbus mi zrušil podvečerní jízdu a musím vzít za vděk žlutému vlaku odjíždějícímu pár hodin po poledni (náhradní jízdy Flixbusu jsou buďto o několik hodin dřív nebo s příjezdem až hodně po půlnoci)

Venku je mi vůči Římu příjemná zima, tak vymýšlím procházku z Wien Mitte do centra ke svatému Štěpánovi a dále skrz Hofburg k Opeře. Chtěl bych do katakomb u sv. Michala, ale až na místě se dozvídám, že se chodí jen v sobotu v určené časy. U Café Mozart pozoruji, že v kavárně nikdo není ani není žádná fronta. Bohužel, ironií osudu na Sachr nemám nejmenší chuť ani volnou kapacitu žaludku.

Sv. Štěpán

Hofburg

Sv. Michal

Oltář ve sv. Michalovi

Prázdné Café Mozart

Karlskirche

Procházku protahuji až na Wien Hauptbahnhof, odkud mi to za hodinku pojede. Tentokrát Regiojet přijíždí na čas, možná i protože tu začíná a nejede až z Budapešti jako minule. Ale během jízdy do Prahy zvládá nabrat dalších dvacet minut. Ve vagónu je dost teplo a lepší se to až s klesnutím slunce k obzoru. Vzpomínám si na články o vlaku do Chorvatska a za kompenzaci za minulé zpoždění objednávám legendární Radimovo suši. Dávám mu tak 3 hvězdičky z 5. Výrobce je SushiTime, chutná obstojně, ale Michelin to není. Rýže nemá ideální konzistenci, tak se california roll rozpadá stejně jako nigiri. Hůlky jsou mírně zkrouceny do "u", což komplikuje jejich použití.

Radimovo suši

Kolik to stálo?
Autobus Praha-Vídeň  ... 299 Kč
Vlak na letiště ... 4,2 €
Letenka ... 710 Kč
Vlak do Říma ... 8 €
MHD po Římě na 48h ... 12,5 €
Vlak do/z Tivoli ... 6 €
Ubytování na 2 noci ... cca 50 €
Villa d'Este ... 12 €
Jídlo a pití ...  > 20 € / den
Vlak z letiště ... 4,2 €
Vlak do Prahy ... 354 Kč

Líbilo se? Přečtěte si další díly koronaturistiky nebo začněte sledovat třeba můj instagram.