středa 27. prosince 2017

Jak jsem dostal mořskou nemoc na jezeře Titicaca

Jezero Titicaca leží necelých 400 kilometrů jihovýchodně od Cuzca. Je 204 kilometrů dlouhé a místy až 65 kilometrů široké. Jeho rozloha 8562 km2, což odpovídá 11 % rozlohy České republiky nebo , chcete-li, přibližně 1.297.273 fotbalovým hřištím. Jeho hladina se nachází v nadmořské výšce 3812 metrů, díky čemuž se jedná o nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou a výšlap na každý kopeček dá fakt máknout. Jako vstupní brána k jezeru se považuje městečko Puno se 140.000 obyvateli, kam jsem také mířil já.


Jezero Titicaco, Islas Uros

Pro přesun z Cuzca do Puna jsem využil autobus Cruz del Sur. Na internetu se mi docela špatně hledaly jiné možnosti, avšak můžu vás ubezpečit, že na místě jich je kopec. Jak to ale v Peru bývá, ty levnější a méně spolehlivé společnosti se turistům příliš nedoporučuje používat. Tak si stojím v Cuzcu před nádherně nasvíceným autobusovým terminálem společnosti Cruz del Sur. Uvnitř to vypadá jako na malém letišti se dvěma gaty. Jeden napravo a druhý nalevo. U přepážky vám odbaví kufr do podpalubí, dají vám k němu vytištěný lístek, na jehož základě vám ho pak také vydají. Můžete si také přečíst, že na příruční zavazadla se vztahují podobné restrikce jako na příručáky v letadle. Neměly by v nich být žádné ostré předměty, nic hořlavého nebo výbušného a dokonce ani žádné ovoce.

Boarding začíná půl hodiny před odjezdem. Všichni jsou filmování a pracovníci ostrahy berou kontrolu příručních zavazadel velmi vážně. To se vám u Flixbusu ani Regiojetu nestane. V autobusu se odeberu do prvního z jeho dvou pater, protože jsem si za 80 solů zaplatil třídu Cruzero Plus. Třída Cruzero Plus odpovídá leteckému byznusu a já to pojal jako náhradu za hotel při nočním přesunu. Čekala tam na mě obří sedačka, jež se dá sklopit až o 160°, deka a polštářek. Na sedačce přede mnou obrazovka se seriály a filmy ve španělštině a angličtině. Než se autobus rozjel, stervardka prošla autobus s kamerou a všechny natočila.

Po rozjezdu byly servírovány nápoje a jídlo v podobě malé balené sušenky a bagetky a rovněž byla rozdána sluchátka všem, co si je vyžádali. Do Puna je to necelých 400 kilometrů a mě čekalo šest a půl hodiny jízdy. Jen, co jsme vyjeli z Cuzca, byla kolem nás úplná tma a já jen mohl místo oveček počítat občasné světélka podél cesty.

Do Cuzca jsem dojel za svítání v půl páté ráno. Kupodivu jsem se i docela vyspal. Hned po přijetí mě měl v autobusovém terminálu čekat pracovník agentury Titicaca Travel, aby mě vyzvedl na můj dvoudenní trip po stejnojmenném jezeře. Vzhledem k ne příliš přesvědčivé předchozí komunikaci agentury jsem čekal zádrhel a nebýt tak dobře hodnocená, myslel bych si, že se jedná o prvotřídní turistický scam. Protože tam na mě samozřejmě nikdo nečekal. Obešel jsem všechny naháněče okolo a optal jsem se jich, jestli náhodou nečekají na mě. Nikoliv.

Nezbývalo mi nic jiného než potrápit svůj téměř vybitý smartphone a svést zoufalý boj a dovolat se do cestovky v pět ráno. Autobus Cruz del Sur sice byl luxus na kolech, ale neměl ani zásuvku, ani USB port a moje polofunkční a poloprázdná powerbanka už dost skuhrala. Po asi čtvrt hodině střídavého psaní na Whatsapp a volání na místní peruánská čísla se mi podařilo dovolat (podle webu měli být dostupní 24/7). Tam se divili, že na mě nikdo nečeká, že už prý musí být na cestě. Po další čtvrt hodině se nám podařilo setkat. Mé jméno na cedulce bylo tak zkomolené, že doteď lituji, že jsem si ho nevyfotil. Bylo tam něco jako "COθETCI".

Parque Pino v Punu brzy ráno

Uličky v Punu
Plaza de Armas v Punu spolu s místní katedrálou
Arco Destua

Vzal mě autem přes město do centra k jejich kanceláři na pěší zóně, kde jsem si nechal věci, že půjdu na snídani a že během 20 minuty tam přijde slečna. Sehnat v Punu něco k jídlu před šestou ráno není žádný med. Skoro všechny obchody, kavárny a restaurace jsou ještě zavřené. Měl jsem štěstí na místním tržišti, kde jsem si koupil nějaké pečivo a v malém supermarketu nějaké pití a sušenky. Při této příležitosti jsem si prošel i město. Od Plaza de Armas s další velkou katedrálou přes Parque Pino s malým kostelíkem až k Arco Deustua. Když jsem se vrátil ke kanceláři, samozřejmě tam nikdo nebyl, a to jsem tam nebyl za dvacet minut, ale skoro za hodinu. Teprve za čtvrt hodinu po masivním spamování někdo dorazil.

Puno je vstupní branou na jezero Titicaca
V půl osmé se minibusem vyráželo k přístavu. Tam jsme na trhu měli koupit malý dárek pro místní rodinu na uvítanou. Je vzal rýži s těstovinami. Poté jsme nastoupili na menší krytou loď Bahía Azul a vyrazili na cestu. Po hodince se na obzoru objevilo rákosí a bylo jasné, že se blížíme k prvnímu bodu našeho dnešního programu, plovoucím ostrovům Urů (Islas Uros nebo Islas flotantes).

Plovoucí ostrovy Urů
Chutnáme rákos. Prý je jedlý. Podle chuti se nezdá.

Sice se říká, že plovoucí ostrovy jsou dneska děsná komerce, ale vidět je patří ke správné návštěvě jezera Titicaca a jejich kouzlo komerce nijak nesráží. Už jen chůze po nich je zážitek. V pravé poledne si připadáte, jako že jsou tři ráno a vracíte se z párty, na které jste to řádně přepískli. Místní vám na ostrově ukážou a vysvětlí, jak staví a udržují své ostrůvky a dokonce zjistíte, že ten rákos je jedlý. Na mém žebříčku pochutin se však umístil až hluboko pod brokolicí a kancelářským papírem. Následuje klasické teleshoppingové kolečko, že si můžete koupit zaručeně místní rukodělné výrobky s nemístnými cenami. Místo toho jsem dal přednost projížďce na rákosové loďce asi za 10 solů.

Vnitřek lodi Bahía Azul

Z ostrovů Urů se dál pokračovalo na ostrov Amantaní. Ten je vzdálen přibližně 3 hodiny další plavby. Na tomto 9 km2 velkým ostrovem žije asi 800 kečuánských rodin rodin. Mají vysokou míru autonomie, neplatí daně a na ostrově třeba není ani policie. Mezitím na lodi jsem se seznámil se Seanem a jeho přáteli z Jersey, ne Nového Jersey, ale Jersey v kanálu La Manche. Na ostrově si nás rozebraly místní rodiny, u kterých budeme obědvat, večeřet, spát i snídat. Všechna jídla budou organická a vegetariánská.

Ostrov Amantaní


První bod našeho programu na ostrově byl seznámení s rodinou a následný oběd v podobě místní zeleniny. Moc jsem si ho neužil. Na zeleninu nejsem a přídomky bio nebo organický mě moc netáhnou. Každopádně ty brambory měly na sobě černé fleky. U místní rodiny jsem dostal svůj pokoj. V druhém byl postarší maďarský pár. V domě byly vodovodní kohoutky, ale už ne tekoucí voda. To samé platí o elektřině - našla se světla (funkční), ale už ani jedna zásuvka.

Brr, organický oběd.

Pachatata
Jezero Titicaca z Pachatata

Pachamama od Pachataty

Následoval odpolední výstup na Pachatata, nejvyšší vrcholek ostrova tyčící se 320 metrů nad hladinu jezera, či chcete-li 4150 metrů nad hladinou moře. Kupodivu na vrcholku nebyl sníh ani mráz. Jen trochu foukalo. Na vrcholku se nachází starý předincký chrám od kultury Tiwanaku. Jinak je ostrov prý tak malý, že tam nemají ani psy a prakticky jakékoliv zvířata a vše nahoru nosí na zádech. Večer následovala slavnost na uvítanou v místním komunitním centru kousek od hlavního náměstí. Kapela v sombrech hrála latinskoamerické hity a všichni tančily. Pivo Cusqueňo teklo proudem. Dostaly mě zdejší 660 mililitrové lahve. Moje rodina moc nadšená nebyla a zdálo se, že se jen vezla a užívala si příspěvky od turistů. Cestu zpět z party jsem musel hledat sám v naprosté tmě, protože tam na mě nikdo od nich nepočkal na rozdíl od všech ostatních rodin, co tam byly...

Večerní kulturní program

Organická snídaně už byla chutnější

Druhý den po snídani jsme se přesouvali po jezeře na ostrov Taquile. Počasí bylo horší než včera. Ocelově šedá obloha, silný vítr. Jezero z vyhlídky vypadalo jako moře. Táhne se od obzoru k obzoru a dnes mělo stejně velké vlny jako kdejaké širé moře. Plavba v lodi tomu odpovídala. Loď Bahía Azul šla metr nahoru dolů, doprava doleva, hodně se nakláněla ke každé straně. Byl jsem rád, že plavba trvala jen hodinu a měl jsem dost. Dostal jsem regulérní mořskou nemoc na jezeře skoro ve čtyřech tisících metrech nad mořem. Byl jsem zelený jako moje až nezdravě organická snídaně a ještě pár minut na vlnách a ta vzácná snídaně by změnila majitele.

Vstupní brána na ostrov Taquile

 Ostrov Taquile je ještě menší než Amantaní z dnešního rána. Má jen necelých 6 km2 a žije na něm něco přes 2000 lidí. Jeho nejvyšší bod je v 4050 metrech. Místní muži tu nosí tradiční barevné pletené čapky, podle kterých se pozná, odkud jsou a jestli jsou svobodní nebo ženatí. Spolu s průvodcem jsme došli k dalšímu chrámu na kopečku a následně na náměstí ve středu městečka. Pobyt na ostrově zakončil společný oběd v podobě klasické peruánské gastronomie - Quinoa polévka a pečená treska. Za 45 dolarů na dvojdenní výlet celkem fajn deal.


Peruánská národní květina

Ač 3800 metrů nad mořem a ve vnitrozemí, chvílemi jsem si připadal jako u Středozemního moře. Krajina vypadá dost podobně.

Oběd
Rozloučení s jezerem Titicaca na zpáteční cestě.

Na zpáteční plavbu se už udělalo hezky a žádné vlny se nekonaly. Můj žaludek tomu děkoval. Do Puna jsem připlul doprostřed fiesty, kde ulice byly zaplněny barevnými karnevalovými tanečníky v kostýmech. Zejména ty tanečnice jsem si užíval. Kufr s batohem jsem si nechal v agentuře s tím, že tam jsou až do osmi do večera. Že se já nikdy nepoučím... Vyvrcholení karnevalu bylo jak jinak než na náměstí Plaza de Armas před katedrálou. Bylo k poctě nějakého svatého, ale tak náhodou se krylo se začátkem astronomického podzimu. Fiesta byla fakt nádherná a velmi příjemné překvapení. S karnavelem jsem ani nepočítal. Avšak kvůli tomu byly v centru zavřeny praktické veškeré normální restaurace, protože místní šly slavit. Naštěstí tu byla kopa copycenter a podařilo se mi vytisknout mou letenku na pozítří z Arequipy.

Fiesta v Punu
Fiesta v Punu
Fiesta v Punu
Fiesta v Punu vrcholí před katedrálou soutěží souborů
Najít něco dobrého k jídlu se tu ukázalo jako problém. Buď jsem mohl jít do turistických restaurací za padesát šedesát solů nebo jsem musel hledat dál. A já jsem přitom měl chuť na lidové peruánské desetisolové menu, na které jsem si už tak zvykl. Potkal jsem pár pekáren a nakonec jsem zakotvil v jedné lidové hospodě. Denní menu jsem tam dostal za 3,5 solu (cca 25 Kč). Avšak to byla asi už příliš nízká částka. Jídlo kvalitou připomínalo dost špatnou školní jídelnu nebo to bylo chodem, který jsem si vybral aji de galina. O pár dní později jsem si ho dal ještě jednou a opět subjektivně nic moc.

Odvrácená strana Puna

S plným břichem jsem si šel zpátky pro kufry, ale ouha. V agentuře opět nikdo není ani nezvedá telefon. Proč si jen nedám říct a neposlouchám svůj vnitřní hlas. Po čtvrt hodině přiběhne ulicí narvanou odnaproti chlápek a volá na mě jménem. Prý celou dobu jsou ještě naproti v jedné spolupracující ale úplně jinak se jmenující agentuře. Proč mi to jen nemohli říct? Skočí naproti a nese má zavazadla. Na náměstí jsem si ještě chvíli sedl a pozoroval hemžení a pak jsem zamířil dva kilometry pěšky k autobusovému terminálu. Tam opět obrovský kontrast nevzhledného okolí a haly uvnitř. Trošku jsem si i nadával, že jsem si na cestu nevzal taxík, protože poslední metry k hale nevypadaly nijak pěkně.

Ruch na autobusovém nádraží v Punu

V hale neskutečný mumraj, překřičující se vyvolávači. Na to, jak se na internetu blbě vyhledávaly autobusové společnosti, může vás ubezpečit, že jen do Arequipy jich odsud jezdí aspoň deset. Protože svět je malý, v hale jsem narazil na Seana a jeho kamarády, kteří pokračovali dále do Chile a pak na Velikonoční ostrov. Odbavení na můj autobus do Arequipy opět formální, opět s kamerou a opět s vyjmenovanými položkami, které by nemělo obsahovat příruční zavazadlo, mimo jiné ovocem.

Další části:
Chcete při cestování trošku ušetřit a zároveň podpořit psaní cestopisů? Rezervujte si ubytování přes Booking.com skrz můj doporučovací odkaz ještě dnes a získáte slevu 10 % ;-) Zbývají 4 místa (k 27.12.2017).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)