Michal na cestách: Chlupatý tank na cestách po Španělsku a Portugalsku (2010)

Umíte si představit dojet autem z Prahy až do Portugalska? To vše se dá zvládnout v malém autě se čtyřmi psy za necelé čtyři týdny.

Jedeme?

Základem je pečlivá příprava auta, aby se někde ve Francii nerozhodlo stávkovat a tetrisový systém skládaní zavazadel, aby se tam vešla, vzhledem k tomu, že autem je Nissan Micra. Do Portugalska se nedá dojet na jeden zátah, tak to taky chce vymyslet menší nebo větší pár zajímavých zastávek. Ovšem taky je potřeba se psychicky připravit na ceny benzínu startující na 1,5 € a dálniční mýto cca 10-12 € / 100 kilometrů. Řada dálničních úseků se objet nedá nebo dá jen hodně obtížně. Vedlejší silnice totiž často vedou kompletně zastaveným územím nebo je na nich jeden kruhový objezd za druhým.

Píše se rok 2010, je pět hodin, časné letní ráno a je na čase naložit auto zavazadly. Skládání puzzlí hodinu trvá. Do Mikry se sice vejde vše, jen je to tam potřeba umě správně dát. Pak se naloží čtyři hafani a může se vyrazit. Čeká nás tisíc kilometrů přes Německo až do Francie, krátké přespání v autě pod Alpami, protože ve Francii většina kempů zavírá už v šest večer.

Pohoda na odpočívadle

Ráno se napojujeme na dálnici A6 směrem k Středozemnímu moři a platíme své první mýto. Dnes je v plánu dojet dojet až do Španělska. U Lyonu čekáme v prvních dnešních kolonách. Další kolony se pravidelně opakují u zúžení ze čtyř na tři pruhy a u každé další mýtné brány. Hlavně že vadí brčka nebo igelitky, ale tohle zbytečné zabírání půdy a plýtvání fosilními palivy při zbytečném brždění nikdo neřeší...

Ráno v Blanes

Až po setmění dojíždíme do městečka Blanes v Katalánsku. Pro dnešní noc se usidlujeme v kempu pod piniemi. Ještě několik let nám od nich chodí pohled k Vánocům. Pro další den nemáme velký plán - jen dojet do Barcelony a podívat se na Sagradu Familii. S navigací se dostat až do centra není nic těžkého. Sice sem tam dostane kocovinu kvůli vysokým měšťanským domům a úzkým ulicím, ale dá se. Auto s hafany strkáme do chládku v podzemí a jdeme nahoru do rozpálených katalánských ulic. Jeden z nejdražších kempů, který jsme kdy měli, je právě u Barcelony. Za dva dospělé, jedno auto a čtyři psy platíme přes 50 euro.

Sagrada Familia je stále ve stavbě

Valencie je příjemné historické městečko, přehlednější a méně plné turistů než Barcelona. Příjemně se nakupuje na krytém Mercat Central, kde je i plno místních specialit. Z databáze kempů pak vybíráme místo na Costa Blance nedaleko Olivy. Je jich tam víc než dost. Ukazuje se to jako prima volba. Nádherná bílá pláž, kemp se spoustou stromů a příjemnou cenou. Pejsci si užívají moře a pak se obalí pískem jako správný karbanátek.

Oliva

Když jsme se připravovali na cestu a měnili peníze, ani nás nenapadlo, že by v západní Evropě mohl být problém s platbou pomocí pětiseteurové bankovky. Vždyť u nás nikdo nedělá scény ani při placení rohlíků pětitisícovkou... Jenže tady už od Německa se na nás každý kouká jako na milionáře a blázny. Že ani v kase nemají tolik peněz. Proto jsem vždycky jmenován zmocněncem a snažím se je asertivně uplatnit v supermarketech. Tam obvykle odběhnou někam dozadu a přinesou menší bankovky nazpět. Od té doby ve směnárnách už říkám jako zkušený mafián, prosím v malých (použitých) bankovkách.

Palmový háj v Elche

Podle stránek UNESCO je velkou zajímavostí palmový háj v Elche. Dojedete tam, projdeme hafany a shledáme, že je tam fakt hodně palem. Nic víc. Španělské středomořské pobřeží je zvláštní. Dost často tam vedou aspoň dvě dálnice vedle sebe - jedna státní a druhá soukromá. Ta státní je neplacená a plná španělských aut, ta privátní obvykle prázdné a sem tam nějaké zahraniční auto. U Barcelony jsou dokonce dálnice tři pár kilometrů od sebe. Pobřeží je obyčejně pokryté nevkusnými mrakodrapy se spoustou hotelových pokojů, které se střídají s územím nikoho.

Alhambra, Granada

Následně se přesouváme do Granady, města v podhůří Sierry Nevady. Žádný sníh tu nevidíme, jen se ztrácíme ve zdejších úzkých uličkách i s navigací. Zdejší načervenalý komplex maurských paláců, Alhambra, má vyprodané lístky a brzy zavírá, tak snad příště. Sjíždíme na jih k moři do kempu. Moc dobře jsme si nevybrali, podle zápachu je blízko nějaká chemička. Okolí ale i tak vypadá jako luxusní plážové letovisko.

Playa de Poniente

Na jídlo v restauraci nikdy nebyl čas ani chuť zjišťovat, co vlastně znamenají ony hogo fogo názvy v menu. Ať už v angličtině nebo španělštině se nechytáme na první letmý ani druhý zevrubný slovníkový pohled. Místo toho to vždy vyřeší Lidl nebo jeho větší bráška Carrefour. Potraviny jsou v nich na tom skoro jako u nás.

Gibraltar Rock

Ve Španělsku nás už zajímá jen britský Gibraltar. Klesá se k němu točitou silnicí plnou serpentin. Auto se psy necháváme v parkovacím domě ve španělské La Linee. Mě při procházce celkem proženou zdejší červení mravenci. Pasová kontrola je hodně vlažná a za chvíli jsme už na britské půdě. Přecházíme zdejší rozpálenou letištní plochu. Gibraltar je totiž pověstný svým letištěm, přes které vede silnice a vždy pro přistání letadel je uzavřena. Holt, se jim už jinam nevešlo.

Jediné volně žijící opičky v Evropě

Vítá nás Gibraltar Rock zakrytý jen pár malým mrakem. Na silnici za letištěm je taky první typická červená telefonní budka. Projdeme ústřední pěší třídou a kupujeme jednu magnetku. Lanovkou vyjedeme na vrcholek skály, kde nás zdraví zdejší opice. Gibraltar je jediné místo v Evropě, kde je najdete volně žít. V centru se pak doptávám na autobus a vyjíždíme k Europa Point. Prohlídneme si zvenku maják a jedeme zpátky k autu. Ubytováváme se v kempu Rio Jara, u nejjižnějšího výběžku Španělska. U moře je cedulka "Afrika 15 km".

15 km do Afriky?

U Sevilly je na dálnici vedro k padnutí. To je tak, když nemáte v autě klimatizaci a ocitnete se v Andalusii. U hranic s Portugalskem je už díky Atlantiku chladněji. Pozoruhodný je hraniční dálniční most. Před ním i za ním je ukázková dálnice. Jen on má povrch horší než naše D1. Evidentně se Portugalci se Španěly nedokáží dohodnout, čí že je. Není divu, kvůli historii se nemají příliš v lásce.

V Portugalsku nás čeká další várka mýta. Některé dálnice jsou s mýtnicemi, některé bez, jen s elektrickým mýtem. Nikdo nám ale nedokáže říct, jak ho jako cizinci máme platit, když s sebou nemáme kartu. Na jihu to nevadí, tady jsou mýtnice.

Haf

Najít na portugalském Algarve kemp u moře se ukazuje jako větší problém, než jsme čekali. Všude jsou jen hotely, golfová hřiště a různé uzavřené rezorty. Zlepšuje se to až v jeho západní části, kde je pobřeží od moře oddělené vysokými skalami.

Ponta da Piedade

Na loďce

Jedním ze zajímavých míst je Ponta da Piedade. Jedná se o místo na pobřeží, které je proslavené svými skalními útvary. Za 10 € jsem si pronajali loďku i s lodivodem a vydali se na prohlídku. Další navštíveníhodné místo je Cabo de São Vicente. Tento mys je nejzápadnějším místem celého Algarve. Je tu hodně větrno a čeká tu na nás maják jako z amerického filmu.

Cabo de Sao Vicente

Při cestě na sever do Lisabonu projíždíme přes Alentejo. Pro něj jsou typické nesčetné zástupy korkových dubů. Příjemnou přestávkou pro nás je návštěva mysu Cabo Sardao. Opět tu jsou další skály a další maják.

Cabo Sardao

V Lisabonu nás čeká návštěva máminých známých. Poznala je před 30 lety, když pracovala v Angole. Mezitím se tam změnil režim, kolonie získala nezávislost a všichni etničtí Portugalci se postupně navrátili do své evropské domoviny. Když mi chtějí udělat radost a promluví na mě anglicky, mluví velmi svérázně - v jejich variantě angličtiny se nevyskytuje "h" a víc souhlásek pohromadě přináší nečekané problémy. Půl minuty přemýšlím, co že mělo být ono "oudujůdů"...

Památník objevitelů alias "fronta na maso" v Belémě

Torre de Belém

Praca do Comercio, Lisabon

Lisabonská tramvaj

Golden Gate Bridge? Ale kdeže, to je Ponte de 24 abril

Lisabon má stejně jako Rio svého žehnajícího Ježíše

Na další výlet míříme na Cabo da Roca. Tento mys představuje nejzápadnější bod pevninského Portugalska a celé Evropy vůbec. Ve středověku se věřilo, že zde končí svět. Cestou se zastavujeme u Boca do Inferno (v překladu "pekelná tlama") nedaleko Cascais. Je to (nebo spíš byl) skalní útvar proslulý svou nespoutaností a v době bouří se zdálo, že řve. V současnosti jsou už na něm vybudované betónové chodníčky dost kazící jeho atmosféru. Cascais samotné je něco jako portugalské Monte Carlo. Když chcete z Lisabonu vypadnout, zajít do kasina nebo na zábavu horních deseti tisíc, jedete do Cascais. Nedaleko je i okruh Estoril používaný pro formuli 1.

Boca do Inferno

Cabo da Roca (skalnatý mys)

V Portu, druhém největším městě proslaveném svým kovovým mostem, který navrhl sám velký Eiffel, nás čeká další návštěva u druhé části rodiny. V 60 kilometrů vzdálené Braze vycházíme spolu s hafany známé schodiště Bom Jesus do Monte vysoké 116 metrů. V nedalekém městečku Barcelos se každý čtvrtek dopoledne koná proslavený trh. I ten jdeme navštívit. Je to skvělé místo pro nákup suvenýrů a místních specialit. Postupem času ale je vše vytlačováno ve prospěch čínského zboží, které zabírá víc a víc plochy.

Porto spolu se slavným mostem na pravé straně

Schodiště na Bom Jesús. O eleganci tu nejde.

Symbolem Barcelos i celého Portugalska jsou kohouti

Tři týdny uplynuly jako voda, je čas se pomalu vracet do republiky. Bereme to přes španělské vnitrozemí a doufáme, že nám nebude vedro. Je pod mrakem, tak se vedro naštěstí nekoná. V srdci Španělska zastavujeme v Segovii, kousek nad Madridem, podívat se na zdejší proslulý akvadukt. Ten tu před dvěma tisíciletími postavili Římané a od té doby se tu klene nad údolím až do výšky 28,5 metru.

Velkolepý akvadukt v Segovii

Na druhé straně madridského okruhu stavíme v Toledu. Velkopansky vjíždíme do úzkých uliček, abychom následně půlhodinky couvali zpět kolem zdí pokrytých nesčetnými barevnými škrábanci od dveří aut, které se sem jaksi nevešly. Tady projedou snad jen motorky. Zpět do Česka pokračujeme přes zastávku na Costa Blance na stejném místě jako poprvé, Oliva. Trávíme tam několik dní a pak pokračujeme s jedním noclehem 2000 kilometrů domů do Prahy.