neděle 15. července 2018

Gruzie, země o 2 hodiny napřed a 30 let pozadu

Původně jsem měl mít romantiku ve dvou na prosluněné Mallorce. Jak už to bývá člověk míní, vesmír mění, a místo toho mě čekalo sólové dobrodružství v ještě turismem nezkažené Gruzii. Včetně intenzivní ruskojazyčné konverzace. Koneckonců, loni jsem asi založil svou novodobou tradici strávením červencových svátků v Rusku.


Pohled na Kutaisi ze Sataplia Nature Reserve

Letenku jsem si poskládal na ose Katowice - Kutaisi - Berlín. Pro to, abych stihl odpolední odlet z Katovic, jsem musel přinést krutou oběť a ve čtvrtek vstávat před pátou ráno. Dostat se na pražské Hlavní nádraží bylo pro mě trošku těžší než obvykle. Byla výluka metra, a tak jsem musel stylově přijet linkou S9 a ubrat si pár minut spánku.


eSko přijíždí

Čtvrtek
Vlak do Katovic odjížděl z Hlavního nádraží už v půl sedmé. Sehnat něco k snědku v okolí Václavského náměstí není opravdu žádný med. Na nádraží v obchodech chcípl pes kromě jediné kavárny s německými cenami, Billa otevírá až v sedm a Relay papírově v půl šesté, ale nic se neděje. V okolí je psáno pár večerek. Jedna je zavřena trvale, druhé nonstop s cedulkou "Přijdu hned". A fastfoody v horní části náměstí? V KFC fronta, v Burger Kingu nemají zmrzlinu a Mekáč je pro jistotu z mimořádných provozních důvodů uzavřený mezi čtvrtou a šestou ráno...

Těšil jsem se, že ve vlaku Porta Moravia bude aspoň jídelní vůz, ale musel jsem to v něm přetrpět s jednou bagetou z Relay a trochu čepované vody. Na česko-polských hranicích mi dorazí e-mail, že akce s jednocentovými letenkami je zpět, tak po wifi od ČD koupím letenku do Dubrovníku a pošlu zprávy všem přátelům a známým, co chtěli dostat echo o zajímavých letenkách.

Do Katovic jsem dojel se zpožděním 10 minut krátce před polednem. Společnost mi dělal už takový hlad, že jsem rovnou zaplul do přilehlého obchodního centra Galeria Katowicka. Tam si hned koupil kousek pečiva plněného pudinkem a čerstvou bagetu a v supermarketu udělal menší nákup.

Vítejte v Katowicích
Rynek v Katovicích
Centrum je překvapivě pěkné

Následně jsem se vydal poznávat krásy tohoto města. Už při východu z obchoďáku jsem byl příjemně překvapen. Centrum pěkně udržované a plné historických domů. Já však zamířil k Muzeu Śląskie, u kterého stojí zachovalá těžební věž. Za 5 zlotých se můžete nechat vyvézt výtahem nahoru a obdivovat Katovice z ptačí perspektivy.

Cestou k muzeu jsem objevil nemilou novinku. Ke katovickému letišti je to mnohem dál, než jsem odhadoval. Můj královský časový polštář se rozplynul, stejně jako vidina pořádného teplého oběda. Podle informací to na letiště běžnou MHD trvá 2 hodiny (a s předstupem) nebo shuttlem 1 hodinu. Avšak expresní autobus vyjíždí průměrně pouze jedenkrát za hodinu a stojí 27 zlotých. Nerad jsem je obětoval, koupil lístek online na jediný vhodný autobus a vydal se zpět ke Galerii Katowická, kde by někde mělo být schované autobusové nádraží. Mapy Google mi jich ještě našly víc než jen jedno. Nebýt jedné milé slečny, tak bych ho hledal snad doteď. Značeno bylo minimálně. Je schované v druhém podzemním patře obchoďáku.

Těžební věž v Muzeu Śląskie
Nahoře...
Výhled na Katowice z věže

Ve dvě si už sedím v autobusu a vyrážím vstříc letišti. Jízda je fakt dlouhá a trvá skoro hodinu. Během toho stihnu zažít to pravé Polsko, když řidič přejede sjezd a otáčí se na čtyřproudé silnici. Na letišti jsem pohodové dvě hodiny před odletem. Katowice sice mají skoro 300.000 obyvatel, přesto nemají vlastní keramický magnet k nalezení ani na letišti. Let do Kutaisi má tu výhodu, že odlétá z téměř úplně prázdného terminálu A. Na bezpečnostní kontrole nikdo, na pasovce nikdo a na sedačkách skoro nikdo taky. Díky tomu jsem uvnitř za necelých pět minut.

Můj let s Wizzem je už připraven

V letadle od Wizzairu mi dělal společnost postarší polský pár z Vídně, který si neustále chtěl povídat. Když jsem si všiml v zadní části letadla nudou se kousající letušky, vzpomněl jsem si na svůj dávný sen - vyfotit se s letuškou. Vyrazil jsem, optal se a dozvěděl, že i Wizzair jako zaměstnavatel má své mouchy. Zakázal jim to.

Vítejte na Kutaisi Airport

V Kutaisi letadlo přistálo v půl jedenácté. V příletové hale mi hned prodávají lístek na maršrutku do Kutaisi od Georgian Bus za 5 lari. Prý odjíždí za 10 až 20 minut a venku čeká černý minibus. Nabíjím Revolutku a jdu k bankomatu vytáhnout peníze. Poněvadž SIMka od Surfroam se opět připojuje jen do 2G sítě, tak jdu koupit místní SIMku. Kupodivu zdejší mobilní kiosky jsou ještě otevřené. Zakotvím až u toho třetího nejméně nápadného kousek od stánku Georgian Busu. U Beeline beru luxusnější verzi SIMky za 5 lari + 1 lari poplatek za SIM s 2,5 GB dat (cca 55 Kč). Mohl jsem mít taky za 3 + 1 lari pouhých 1,5 GB nebo zůstat věrný Vodafonu s daty v roamingu za sympatických 302,50 Kč / 1 MB.

Venku před letištěm míjím taxikářské supy a na potemnělým parkovišti vyhlížím maršrutku směr Kutaisi. Nemůžu ji najít. Vracím se dovnitř a znovu se ptám slečny. Prý tam musí pán s visačkou na krku. Když se tam začnou trousit Poláci jedoucí taky do centra, objevíme ji. Není černá, ale tmavě modrá z pána se vyklube gruzínský děduška bez visačky, co si v autě dával dvacet. Mluví jen rusky. Všichni si před výjezdem musíme dát štamprli domácí vinné samohonky, jinak nikam nejedeme. Mně do toho volají z hotelu, že tam prý na mě čeká řidič. Celkem nevrlým hlasem říkám, že jsem si nic neobjednal a jsem v maršrutce. Progooglím e-maily a najdu, že jsem jim jen psal, kdy přiletím a kdy dorazím do města. Jejich nabídku transferu jsem ignoroval. Štěstí, že už mám data a volal jsem jim zpět po Skypu.

Do města dorazím chvilku před půlnocí. Můj tříhvězdičkový Hotel Imperator Palace vypadá jako pěkná díra. Nad vchodem to dokonce ani nemá napsané latinkou. Uvnitř hotel-papá mluví jen špatnou ruštinou. Podle všeho neovládá ani ruské číslovky, protože mi rusky řekne "Jdi nahoru po schodech, rovně a tvůj pokoj je na konci chodby." Vyjdu nahoru po schodech, naproti nim jsou dveře a tam čtyřlůžkový pokoj. To nebude ono. Chodba kolmo, rozhlédnu se, ani na jednom konci nejsou dveře pokoje. Vytáčím domácího překladatele a vracím se. Chlápek mě odvádí nahoru, chodbou doleva k dveřím s číslem 17. Poděkuji a jdu spát. Uvnitř dvojlůžko, klimatizace, lednička, televize a koupelna. Když jdu zavřít otevřené dveře vedoucí na pavlač, zjišťuji, že nejdou zamknout. Z vnější strany zámku je zlomený klíč. Z Pavlače je výhled na řeku a katedrálu Bagrati. Čekal jsem trochu víc. Za těch 135 GEL to nějak nestojí. Chtěl jsem mít hezký pokoj, vyhlídku, trošku luxusu, ale stejnou, ne-li lepší službu bych dostal v o tři čtvrtiny levnějším zařízení.

Výhled z mého hotelového pokoje

Pátek
Ráno jsem vstal před osmou, protože v devět mě čekal odjezd na tour. V ceně pokoje nebyla snídaně, tak jsem se vydal do města pro něco na zub. Jenže v tu dobu tam ještě chcípl pes a nikde nic nevaří. Jen jsem si mohl v pekárně koupit enormní množství gruzínského chleba za směšnou cenu. Kousíček od hotelu se nachází Green Bazaar - ohromný trh s potravinami a ovocem. Dají se tam koupit nektarinky, broskve, meruňky, melouny a zelenina za jedno až dvě lari kilo. Pak tam najdete spoustu stánků s čurčchelami. To jsou jejich tradiční sladkosti, co vypadají jako klobásy. Jeden děda mi tam udělal ochutnávku, moc mi to nejelo, ale neměl jsem mu to srdce to říct, tak jsem jednu za dvě lari koupil jako bizarnost do Prahy. Pak jsem se prošel blízkým Kutaisi Park až ke Colchis Fountain. Tato fontána je celkem bizarní. Synchronizovaně stříká, v noci je nasvícená a je ozdobená replikami tradičních soch z období království Kolčis a vévodí jim zlatá dvojička koní.

Trh v Kutaisi
Prodávají tam i takovéto klobásky. Nejsou ale z masa, nýbrž sladké a jmenují se čurčchela.

Nejdřív mi přišlo e-mailem, že na tour se vydám v 9:00 plus SPZ auta a telefon průvodce, o půl hodiny později, že průvodce se necítí dobře, změna a vyrazím v půl desáté. Auto přijelo na čas byl jsem jediný účastník skupinky. Jel jsem přímo s velkým kápem z Budget-Georgia.com. První místo, kam jsme zamířili, byla Katedrála Bagrati nacházející se na kopci nad městem. Pochází z 11. století, v 17. století byla poničena a od té doby chátrala. Na konci 20. století se ji Gruzínci rozhodli zrekonstruovat, avšak udělali to necitlivě, a proto vypadla ze seznamu UNESCO. Naštěstí ji to nic neubírá na působivosti. Pro zdejší kostely je typická samostatná zvonice jako věžička u kostela a zelená střecha. To Bagrati plně splňuje. Navíc je odsud celé Kutaisi jako na dlani. Počasí od doby, co jsem přiletěl je nic moc a neustále hrozí deštěm.

Katedrála Bagrati
Zvonice je tradičně mimo kostel
Kutaisi pode mnou

Další zastávkou byl Klášter Motsameta pár kilometrů za městem. Leží na skalním útesu nad červenou řekou (Tskaltsitela). Traduje se, že zde v 8. století byli poraženo gruzínské království, princové a jejich vojsko naházeni do řeky, která se zbarvila jejich krví a jejich kosti se pak zázračně objevily zpět v klášteře. Když se u nich třikrát pomodlíte, prý vám splní přání.

Klášter Motsameta
...
...

Následoval Klášter Gelati. Cestou jsme na silnici opakovaně potkali pár krav. Stojí si tam, jako by se nechumelilo. Auto, vyhni se. Kupodivu nikde podél silnice neležela žádná sražená, tak to evidetně funguje. Klášter Geleati na rozdíl Katedrály Bagrati zůstal na seznamu UNESCO. Nyní na něm probíhají mohutné opravy halící ho z části pod lešení. Právě u něj jsem poznal nestálost aktuálního počasí a musel vytáhnout deštník. Klášter je skoro tisíc let starý. V roce 1106 byl založen králem Davidem IV. Od té doby byl náboženským centrem celé země. V Katedrále zrození Panny Marie (tj. v tom největším kostely) se nacházejí historicky cenné fresky označované jako nejkrásnější v celé Gruzii původem z 12. až 17. století.

Klášter Gelati
Právě na něm probíhají opravy
Budovy v něm jsou bohatě zdobeny freskami
...
...

Zpátky v Kutaisi už nebylo tak mokro. Čekala mě prohlídka města. Fontánu jsem už viděl, ale v Kutaisi State Historical Museum jsem ještě nebyl. Vstupné stálo 3 lari, protože stálá výstava se opravuje a je přístupná jen dočasná výstava v patře. Další 10 lari k tomu stál průvodce v angličtině. Měl znatelný ruský přízvuk, údajně mu bylo pětadvacet, ačkoliv vypadal na padesát. Povídal o historii Kutaisi a rozplýval se nad ortodoxními náboženskými předměty (např. miniaturními biblemi).

Fontána v Kutaisi
Exponáty v Muzeu
Exponáty v Muzeu #2
Exponáty v Muzeu #3

Tím skončilo moje Kutaisi City Tour. Na doporučení lidí z muzea jsem na oběd zašel, jak jsem později zjistil, do restaurace Praga. České pivo neměli, za to vaří tradiční gruzínskou kuchyni. Poručil jsem si vepřový šašlik a gruzínské pivo a později zmrzlinu. To, že je to česká hospoda, jsem poznal při placení. Jako u českého taxikáře. Součet nevycházel, automaticky připočítané dýško se zapnutým turbem. Odpoledne jsem se jen tak procházel po městě. V centru prakticky žádní turisté, jen místní a skoro žádné obchůdky se suvenýry.

Šašlik

Mají tu Park lásky (Park of Love), odkud vede lanovka přes řeku na kopeček do Besik Gabashvili Park, kde mají i ruské kolo. Během ani jedné mé návštěvy tohoto parku lanovka nejezdila. Jako svačinu jsem si dal pět tradičních knedlíčků chinkali. Přirovnal bych to k pelmením - uvnitř také mletá masová náplň, jsou zalité vývarem, jen mají jiný tvar. Navečer jsem si prošel nasvícené centrum, podíval se na show na Colchis Fountain a k večeři si dal pravou šavarmu ze stánku.

Park lásky / Park of Love
Knedlíčky chinkali

Odpoledne jsem měl ještě jedno zpestření. Neboť jsem klukům šikovným z Wizzairu odmítl připlatit si za sedadlo, mohl jsem si check-in udělat až dnes, a jak to tak v těch dírách bývá, musel jsem mít boarding pass v papírové formě. V hotelu mě na recepci ignorovali, ačkoliv tam tiskárnu měli, tak jsem vyrazil do města a postupně navštěvoval různé obchůdky s mobily a výpočetní technikou, kde by mohli mít tiskárnu. Kopy centrum tam jednoduše neměli. Uspěl jsem asi až na šestý pokus a samozřejmě jen s ruštinou. Nevím, proč se mi tam stále pletla slovenština a místo "napečatat", jsem říkal "natlačit".

Colchis fountain v noci

Sobota
Sobota mě uvítala deštěm. K minibusu, co mě vyzvedával, jsem musel s deštníkem. Tentokrát jsem nejel sám, ale v tak desetičlenné skupince. Pár Američanů, mladičkých a drobounkých Němek a zbytek Poláci. Kvůli dešti byl program mírně improvizovaný. Kaňon Okatse se při něm zavírá, a proto se nejdřív jelo ke kaňonu Martvili. K němu je to z města přes 50 kilometrů a hodinu jízdy. Cestu nám zpříjemňovali akrobatické vložky na silnici se pasoucích krav, prasat a drůbeže. Kaňon Martvili je hustě porostlé údolí, kde se řeka láme a padá do hloubky v efektní soustavě vodopádů. Kvůli zvýšenému množství protékající vody nebyla možná jízda loďkou, co stojí dalších 13 lari. Než jsem se dostal zpět do minivanu, už jsem se dusil ve vlastní šťávě. Sice pod mrakem, ale začalo se dělat pěkně dusno.

Gruzínské silnice jsou plné krav
Kaňon Martvili
Já a kaňon Martvili
Kaňon Martvili #2

Naslepo jsme jeli k Okatse canyonu, jestli budou mít otevřeno. To už byla řádná surová sovětská zkušenost. Parkoviště před visitor centrem vhodné tak akorát pro SUV. Všem ostatním tam prokluzovala kola a z pod nich odletávaly pěticentimetrové balvany. Ve visitor centru jsem si koupil za dalších 15 lari vstupenku a mohlo se vyrazit. Jenže zde visitor centrum není u vstupu do kaňonu, musí se dalších 2,5 kilometru pěšky po značené a dlážděné pěšině. Shora sice nepršelo, ale celá cesta byla mokrá. Nejvtipnější byly dřevěné mostky, které klouzaly jako namydlené. Moje trekkové addidasky se nechytaly. Trasu bych rozhodně neoznačil jako odpočinkovou, jde se nahoru, dolů a při mírně mokrém povrchu kloužou mostky i prudší klesání dolů. Druhou možností je usmlouval deal s taxikáři a za cca 10 lari se nechat odvézt až ke vstupu terénním SUVčkem. Příště bych kazil skupinu a projel bych se. Naší turistické skupině celou dobu dělali společnost dva hafani. Jeden z nich běhal jen po třech, přesto tak ladně, občas se někde zakopl, něco čuchal nebo si lízal kulky, aby se opět objevil před námi, jakoby nám chtěl sdělit "Lidi, co se loudáte, vždyť i pajdající pes je rychlejší než vy..."

Chcete někam?

Po půl hodině jsme došli ke vstupu do kaňonu. Nepršelo. U vstupu je železná branka, kde kontrolují lístky. Od ní vede nespočet železných schodů dolů ke kaňonu. Končí někde v půlce, kde začíná nikam neklesající železná lávka vinoucí se podél skalního útesu. Je uchycená lany a železnými trámy ve skále. Pod vámi je nějakých dalších sto metrů lesem porostlého kaňonu s malou říčkou a odněkud se ozývajícím vodopádem nebo peřejemi. Na konci lávky je vyhlídka na kaňon čnící dalších padesát metrů do kaňonu. Nejlepší věc je na závěr si vyjít dalších pár set schodů nahoru zpět z kaňonu. Má termoregulace z toho byla štěstí bez sebe. Ještě víc po dalších 2,5 kilometrech zpátky. To už mi došla všechna voda a zbylo mi jen místní pivo, které jsem otevřel. Pravděpodobně i takový Argus z Lidlu je vůči němu pochoutka. Ale tekutina jako tekutina, tak jsem cucal. U minibusu jsem asi cenťák v plechovce zbylý už nedal a vyhodil ho spolu s plechovkou do popelnice.

Chodníček na Okatse Canyon
Okatse Canyon
Pak hooooodně schodů zpět nahoru

Následovala další 50 kilometrová jízda do Prometheus Cave. Cestou jsme se zastavil v jedné restauraci, 100% nějakých známých organizátorů, si objednat oběd. Z těch cizojazyčných názvů bez obrázků a podrobnějšího popisu s angličtinou na úrovni Google Translate jsem byl štauf, tak jsem objednal odžachuri, které jsem jako jediné našel na mobilu v dřív otevřeném odkazu o gruzínské kuchyni, protože jsem tam neměl internet.

U vstupu do jeskyně

Prometheus Cave byla nejvíce turistická ze všech míst, co jsem v Gruzii navštívil. U ní obrovské parkoviště plné autobusů, minibusů a aut. U vchodu jsem vyplázl 20 lari za vstup a dalších 15 lari za projížďku loďkou. Jak se později ukázalo, zdejší prohlídka je organizovaná a na časové sloty. Byly dvě průvodkyně, jedna mluvila rusky, druhá po ní anglicky. Lidí na prohlídku bylo tolik, že konec neslyšel, co na začátku průvodkyně říkala.

Samotný prohlídkový okruh je dlouhý jeden a půl kilometru. Uvádí se, že turistům je zpřístupněna jen jedna desetina jeskynního systému. Jeskyně je to pěkná, hodně megalomanská. Avšak takové Koněpruské jeskyně jsou pomalu hezčí, protože jsou mnohem koncentrovanější nehoní vás po nich jako nadmutou kozu. Půlka trasy je pouze chodníček po potemnělé jeskyni bez krápníků. Ten zbytek ale stojí za to. Podobně jako v Makedonii nebo Peru, i zde se vyžívají v čínských ledkách, které průběžně mění barvy.

Prometheus Cave #1
Prometheus Cave #2
Prometheus Cave #3

Mají tu i jeden dóm, který nazývají Hall of Love. Mají v něm být dva krápníky, které vypadají jako mužský a ženský obličej naproti sobě. Ačkoli jsou nasvícené červeně, nikdo z naší skupinky tam ty tvary neobjevil. Jako pravý buržoj jsem se jako jeden z mála svezl loďkou. Až jsem byl překvapený, že jsem u nich byl první a z celé velké skupiny sešlo dolů jen takových 10 lidí. Od východu z jeskyně se dá nahoru jít pěšky nebo vyjet těch 500 metrů autobusem. Autobus byl opět na postsovětský způsob, rvali se tam lidi, co se vešli a já měl to štěstí jít nahoru pěšky a přivodit si další teplotní šok.

Hall of Love
Prometheus Cave #4
Loďka v Prometheus Cave

K obědu jsem měl odžachuri. To jsou brambory s kousky snad vepřového masa. To jsem zapil tradiční mírně slanou minerálkou borjomi. Bylo to celkem fajn, jen bych čekal větší porci. Nejhorší z oběda byla nutná návštěva WC - tam mě přivítaly šlapky v tureckém stylu. Nedalo se nic dělat, jiný záchod tu nebyl a střeva nepočkala, tak jsem musel poprvé v životě použít tento druh záchodu. A to jsem se mu dlouho úspěšně vyhýbal, jak ve Francii tak v takovém Maroku. Po obědě jsme v Kutaisi vysadili Poláky, co spěchali na letiště a přesunuli se dalších 30 kilometrů k Sataplia Nature Reserve. Díky tomu jsem od Poláků dostal kombi ticket s posledním ústřižkem, který mi ušetřil 15 lari za vstup do rezervace. Cestou jsme míjeli domy lemované žlutým potrubím, kterým proudí plyn.

Odžachuri
Plynové trubky na předměstí dělají město krásné, však?

Poslední vstup do Sataplie začíná v 18 hodin a my dorazili pár minut před tím. Za zmínku stojí zlacená brána před vstupem. Sataplia Nature Reserve představuje mix atrakcí. Jednak se na tomto kopci nachází původní prales, ale jsou tu i další věci - stopy dinosaurů ve zastřešené hale, několik figurín dinosaurů jako v Dinoparku (podle Youtube se dříve i hýbaly), skalnaté útesy, vyhlídka na město a o něco menší jeskyně než Prometheus Cave, v které je vysoká vlhkost vytvářející mlžný opar. Zde by mohli v klidu natáčet další díl Vetřelce. Prošli jsme kolem nového, a přesto už zchátralého návštěvnického centra až ke skleníku s jednou kostrou dinosaura, kde se s námi průvodce rozloučil. Posléze se už dá jen jít nahoru do kopce k východu. Lze odbočit na panoramatickou vyhlídku, odkud je výhled na celé Kutaisi. Na posledních pár hodin v Gruzii mi dokonce vysvitlo i sluníčko. Dá se tam projít po zašlapaném skleněném chodníčku jako někde nad Grand Canynonem. Před jedním dvěma lety to tam určitě bylo moc pěkné. Nyní jsou tu jako memento polorozpadlé budovy a dávno nefunkční turnikety před každým místem.

Dinosauří stopy
Dinosauří sochy
V jeskyni by z fleku mohli natáčet dalšího Vetřelce. Ta mlha je přírodní.
...
Dinosauří kostra ve skleníku a ne muzeu
Prosklený chodníček

Na závěr dne jsem se prošel večerním městem. V hotelu jsem následně domlouval odvoz na letiště. V neděli mě v 6:35 čeká let do Berlína. Ale dostat se na letiště v Kutaisi v tuto dobu není nic snadné. Předně je nutno říct, že zdolat pěšky těch 25 kilometrů není zrovna reálné. Taxi, ačkoliv jsou tu celkem levné, nevychází pod 25 lari a nejspíš bude chtít noční přirážku. Navíc je to tu v noci chcíplé a jen bůh ví, jestli ve čtyři ráno natrefím na taxík, co bude chtít jet na letiště. To je taky ten důvod, proč vstávám v 2:15 (čili ve čtvrt na jednu středoevropského času) a jdu ke Colchis Fountain čekat na maršrutku. Ta odsud má odjíždět v 3:00. Jako na potvoru potkávám taxíky a před Muzeem sportu není ani noha. Jen jeden toulavý pes dostal chuť na mé chačapuri, tak se jdu projít. V 2:50 doráží bílý minivan s nápisem "AIRPORT" za čelním sklem. Jako jediný do něj nastoupím. Mám tedy svůj minivan-taxík za 5 lari. Po pěti kilometrech, když řidič staví u minimarketu, vbíhají dovnitř další dva lidi a kazí mi můj luxusní odvoz. Maršrutka nezajíždí k letišti a staví na silnici kus od ní. Řidič mi nevrací žádné peníze. V té tmě, co na tom náměstí byla ani pořádně nevím, jestli jsem mezi všemi těmi 10 lari bankovkami měl jednu pěti nebo ne, ale měl jsem dojem, že jsem mu dal 10 lari.

Kutaisi v noci
Madam Bovary
 
Neděle
Na letišti jsem 3 hodiny před odletem. Nejdivnější ze všeho je, že tu nejsem mezi prvními, ale spíš jeden z posledních. To ráno přitom odlétají pouze dva lety - v 6:10 do Athén a v 6:35 do Berlína. Další budou až v poledne. V tom všeobecném nervózním klidu, jsem si šel vyměnit zbytek papírových lari za dolary. U nás doma, pokud vím, je neberou ani Arabové u Hlavní pošty. Až do čtvrt na pět se nic nedělo. Pak se otevřel check-in a všichni se nahrnuli k němu. Jako zkušený cestující jsem čekal. Měl jsem přece už vytištěný boarding pass.

Zmatky na letišti

O půl hodiny později, když nápor trochu opadl, šel jsem rovnou na security. Nebo jsem si to aspoň myslel, ale děduškou před security jsem byl poslán k check-inu, že toto tu nestačí a musím to vyměnit za letenku. Šel jsem do druhé fronty, jejíž náplní bylo ověřit, že mám pas a vytisknutý boarding pass. S tím sice byli spokojení, ale check-in pro Berlín ještě nezačal. Teď se dělají jen Athény. Šel jsem si sednout. Po další čtvrt hodince jsem se vrátil a už jsem prošel. U přepážek jsem si vystál další frontu spolu s těmi, co odbavovali kufr, a konečně jsem dostal letenku, abych mohl na security. U pasové kontroly jsem dostal razítko do pasu i na letenku a mohl jít k bráně. Řeknu vám, větší byrokracie a zmatek nebyla ani na letištích v Rusku.

V prostoru kolem bran je jediný duty free shop a jedna toaleta. V jiných cestopisech jsem četl, jak tam lidé koupili levně gruzínský koňak a stěžovali si, že měli jen tříletý a ne pětiletý. Teď tu měli zahraniční značky, gruzínské víno za 20 až 40 euro lahev a nějaké hnědé špiritusy startující na 25 eurech. Koupil jsem jeden magnet za 4 € s Klášterem Gelati, na který jsem nikde jinde nenarazil. Boardování začalo na čas. Měl jsem štěstí a sedačková loterie mi přiřadila áčkové sedadlo u okénka. Pode mnou toho ale moc nebylo vidět kvůli docela hustým mrakům a rannímu oparu, který vydržel až do Berlína.

Odlet

V Berlíně jsem byl ještě před devátou ráno. Celkem mě zklamala tamější pasová kontrola. Člověk by si řekl "Němci mají rádi ordung", ale oni místo dvou front udělali jednu pro evropské i ostatní pasy, ačkoliv kontrolní okénka byla rozdělená. Když jsem viděl, že u okénka pro EU nikdo není, nevydržel jsem to a slovy "Excuse me. EU." předběhl asi desítku Gruzínců, u automatu jsem si za 7,7 € koupil celodenní lístek na zóny ABC a vyrazil do města.

Letiště Berlín Schönefeld

V letadle jsem přemýšlel, kam vyrazit nejdřív. Nakonec to za mě rozhodla náhoda. Dojdu na zastávku S-Bahnu a tam čtu, že za pár chvil odjíždí linka S9 směr Spandau. A právě Špandava je jedním z míst, které dnes chci navštívit. Obdržím jízdu konečná-konečná plus vyhlídkovou jízdu v ceně. Berlínskou Stadtbahn jsem měl v paměti jako mnoooohem rychlejší. Avšak zde se vůz sotva hrabal a na každé stanici čekal kolem minuty s otevřenými dveřmi. Nicméně po 80 minutách jízdy jsem se ocitl ve Spandau.

Podle internetu a průvodce tam mají zajímavou radnici, kostel, Gotische Hause a pevnost Zitadelle. Radnice mi trošku připomněla Drážďany a zajímavá nebyla, v kostelu bohoslužba a zvenku taky moc nápaditý nebyl, a to samé platí i o gotickém domku. Teprve dalších 10 minut od centra vzdálená pevnost Zitadelle stála za to. Je obklopená vodním příkopem a samotná má tvar připomínající čtyřcípou hvězdu. Vstupné stojí 4,5 €. Za to se můžete pohybovat po celém areálu. Pokud milujete moderní umění, můžete se tam zapomenout i na celý den. Milujete-li historii, zabočte hned vpravo do muzea historie Špandavy. Pamatuji si z něj naprosto přesně, jak mi tam neskutečně vrzaly boty. Východem z muzea se dostanete k věži, která po zdolání schodů nabízí krásný pohled jak na Špandavu, řeku Sprévu i samotný Berlín. Dále se můžete procházet po hradbách a navštěvovat bezpočet různých muzeí rozesetých v menších budovách po areálu. Většinou se týkají moderního umění.

Rathaus ve Spandau
Zitadelle
Věž v Zitadelle
Zitadelle #2
Zitadelle #3
Řeka Spréva při pohledu z Zitadelle

Už při prohlídce mě přepadl hlad, dojedl jsem načaté gruzínské sušenky, ale to jsem neměl dělat - hlad byl ještě větší - a jelikož jediné místo, kde se v této části města dá najíst, byl McDonald's musel jsem se snížit k návštěvě tohoto gastronomického pekla. Z batohu jsem vyndal kupony a koupil aspoň o 50% výhodnější set kuřecích nugetů, načež jsem se metrem U7 vydal na jih.

Dospěl jsem k názoru, že zastávku v Charlottenburgu nestíhám, tak jsem jel rovnou do Postupimi. Jízda trvala další dobrou hodinu a obnášela přestup na S-Bahn S7. Ten jel o poznání rychleji než jeho bráška z letiště. U postupimského hlavního nádraží jsem nasedl na tramvaj a vyrazil k zámku Sanssouci. Kvůli zmatku s lístkem* jsem vystoupil u Alten Marktu a rozhodně jsem nelitoval. Monumentální protestantský kostel ve vatinkánském stylu, stará radnice (Altes Rathaus) a další paláce okolo. * podle tamějšího infocentra platí lístek Berlín ABC i pro tramvaje a autobusy v Postupimi.

Alten Markt v Postupimi
Alten Markt v Postupimi #2
St. Nikolaikirche v pozadí

V Postdami byl ale můj hlavní bod navštívit tamější slavný zámek Sanssouci, který je spolu s přilehlým parkem na seznamu UNESCO. Byl postaven v 18. století pruským králem Fridrichem II. Velikým. Je známý pro svou stupňovitou zahradu postupně se svažující k velké fontáně. Od věci se není ani zajít podívat na nedaleký větrný mlýn nebo oranžerii. Já jako magor jsem samozřejmě musel dojít podívat až na Nový palác a kvůli tomu jsem opět nestíhal normální jídlo a na nádraží jsem tak musel vzít zavděk tradiční německou specialitou 21. století - kebabem s kolou za 6 €... McDonald's tam byl taky, ale do něj se mi znovu nechtělo už vůbec.

Zámek Sanssouci
Zámek Sanssouci #2
Zámek Sanssouci #3
Větrný mlýn v areálu
Oranžérie
Friedenskirche #1
Friedenskirche #2

Zpět v Berlíně jsem byl včas a zbývala mi slabá hodinka a rozhodl jsem ji využít pro návštěvu zámku Charlottenburg. Přeci jen je to jen pár stanic metrem od Westkreutzu, kde se nalézá autobusové nádraží. Hezky mi na něj svítilo sluníčko. Zámek je to pěkný, jen po Schloss Sanssouci jaksi nenadchne. Proto rozhodně doporučuji opačný sled.

Charlottenburg

Hodina odjezdu se blíží. Přesouvá se proto na ZOB Berlín, odkud mi pojede Flixbus. Nejdřív musím vyřešit dva urgentní problémy - toaletu a vodu. Ta z letiště jaksi už dávno došla, stejně jako kola od kebabu. Německé záchody opravdu nemám rád. Takřka všechny do jednoho placené (min. 50 centů) a s klepetem. Na autobusovém nádraží to dovedli do krajnosti. Tam to vypadá rovnou jako vězení. Normálně ale za vstup do vězení neplatíte. Aspoň, že jim tam tekla pitná studená voda.

Autobusové nádraží v Berlíně je obrovské a momentálně v rekonstrukci. Podle toho to tam vypadá. Orientace relativně špatná a určitě není dobrý nápad tam dorazit pár minut před odjezdem s přístupem "To přece najdu." Podle ukazatelů správný peron hledám pět minut, a protože se jedná o autobus do Prahy, chybí tam lavičky. Flixbus tam naštěstí začíná, tak přijíždí na čas. Nemám štěstí a na Berlin Südkreutz, jediné zastávce po cestě do Prahy, neubráním svou dvojsedačku a říkám si, že jsem klidně mohl jet přeplněným Regiojetem s kafem a novinami zdarma. Do Prahy dorážím se zpožděním 10 minut. Domů se dostávám v neděli půl hodiny před půlnocí.

Záchody na berlínském autobusáku

Stálo to za to?
Do Gruzie jsem už celkem dlouho chtěl zavítat. Tento relativně krátký výlet mi umožnil ji ochutnat a rozhodnout se, jestli se do ní chci někdy vrátit. Má krásnou přírodu i památky. Jen tam je v létě obyčejně dost teplo a je potřeba aspoň trošku umět rusky, což je do příště určitě věc k zlepšení. Co se financí týče, Gruzie je zatím stále extrémně levná a dokonce aspoň o takovou třetinu levnější než současné Thajsko. Když si vzpomenu, že jsem měl původně letět na Mallorku, Gruzií jsem si ušetřil spoustu nervů i peněz, protože Mallorka v sezóně je všechno jen ne levná.

Náklady:
Vlak Praha - Katowice ..... 501 Kč
Vstupné na těžební věž ..... 5 PLN
Shuttle na katovické letiště ..... 27 PLN
Letenka Katowice - Kutaisi ..... 304 PLN (s WDC)
Maršrutka z letiště do centra ..... 5 GEL
3 noci v hotelu v centru Kutaisi ..... 135 GEL
Kutaisi City Tour ..... 35 GEL za 4 hodiny + 13 GEL za vstup s průvodcem do Kutaisi State Historical Museum
Canyon & Caves Tour ..... 35 GEL
+ Martvili Canynon ..... 15 GEL
+ Okatse Canyon .... 15 GEL
+ Prometheus Cave ... vstupné 20 GEL + loďka 15 GEL
+ Sataplia Nature Reserve ... 0
Maršrutka na letiště ... 5 GEL
Letenka Kutaisi - Berlín SXF ..... 47,99 GEL (s WDC)
Celodenní jízdenka na MHD v Berlíně zóny ABC ..... 7,7 €
Vstup do Zitadelly ve Spandau ..... 4,5 €
Flixbus Berlín - Praha ..... 299 Kč

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)