K Albánii mám osobní vztah. Už několikrát jsem tam měl jet a vždycky to padlo. Jednou změna letového řádu, párkrát covid a testy a posledně můj poklad řekl ne. Vyšlo to až letos v lednu a odjet nebylo lehké ani tentokrát. Můj poklad mi to fakt osladil. Ale jednou se tak jako tak všichni sejdeme u Chocholouška ;)
Letím opět z Vídně. Odlet mám v pátek večer a přílet v pondělí dopoledne. Využívám toho k prohlídce Vídně. Tentokrát mám vytipované atrakce, co mi už dlouho unikají. Startuji proto už v 5:38 z Hlavního nádraží. Jízda Regiojetem probíhá standardně. Dokonce jsou i noviny a funguje i objednávání občerstvení, což poslední dobou není až tak samozřejmé.
 |
| Krásných 5:30 ráno, přátelé.. |
Mé první kroky vedou do vídeňského království železnic (Königreich der Eisenbahnen). Provozuje ho stejná firma jako to v Praze. Jejich rukopis se nezapře. Pronajmou si velkou halu v centru, kde je zatím jen model Vídně (celé Rakousko je v plánu, avšak snad ho zvládnou rychleji jak celé Česko). Dostávám se tam za 50 ČD bodů a 5 € k tomu. Model je fakt pěkný. Střídá se tam den a noc. Jezdí tam tramvaje, vlaky i metro.
Využívám nádherného slunečného počasí a popojíždím metrem k Donauturm. Tato vyhlídková věž je vzdálená asi 10 minut pěšky od metra a cestou se míjí i jedno obrovské testovací místo na COVID. Vstupné pro dospělého činí 14,5 €. Věž pochází z roku 1964 a dosud se s jejími 252 metry jedná o nejvyšší stavbu ve Vídni.
Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 150 metrů normálně trvá vyjet výtahem 35 sekund. Mně to trvá mnohem déle. Fouká vítr. Taky mě nenapadlo, že vyhlídková plošina bude venkovní, tak jsem chytře nechal bundu s batohem ve skříňce. Nahoře je fujavice jak na Sibiři. Chvílemi mám problém i v ruce udržet tu plochou placičku, s kterou fotím. Ale přežívám to jen v tričku. Pak jdu rozmrznout do zdejší vyhlídkové kavárny a za nějakých 5 € si dávám cappuccino. Posléze pokračuji v tradici nepraktických suvenýrů a hned ze začátku výletu kupuji vánoční kouli.
Čas mám stále výtečný, tak naskakuji na další metro a vystupuji na Stephanplatzu. Tentokrát se jde do Rakouské národní knihovny, kterou už mám dlouho v hledáčku. Za 8 € se na rozdíl od Strahovské knihovny můžete procházet přímo skrz tento nádherný barokní klenot a nejen se koukat jen od dveří jako tam.
 |
| Stephanplatz |
 |
| Rakouská národní knihovna |
Venku se stmívá a začínám mít hlad. Nejvyšší čas se přesunout na letiště do salónku. Wizzair s vídeňským letištěm mě potěšil a můj mobilní boarding pass platí a nemusím tak stát frontu u přepážky a můžu rovnou do salónku na večeři.
 |
| Večeře v salónku |
Let do Tirany odlétá v 21:00. Letadlo není úplně plné. Mně Wizz nadělil místo u okénka, ale venku už je tma. V Albánii letadlo přistává na čas. Na pasovce jsem jeden mezi prvními. Očkování kontrolují jen ledabyle a do pasu tu ani nedávají razítko.
Na letišti neuspěju s bankomaty. Ani jediný ze zdejších nenabízí bezplatný výběr. Směním pár euro a jde se na ubytko. To mám opravdu v docházkové vzdálenosti v Hotelu Verzaci za necelých 800 Kč. Topení chybí a musí se topit klimatizací. Jestli to už někdo zažil, tak ví, jak je to praktické.
Brzy ráno vstávám a kupodivu jsem zatím nezmrzl. Fotky lžou a venku je fakt kosa. Jdu na letiště na autobus do Tirany. Odjíždí každou hodinu a já jedu tím prvním v 8:00. Za jízdné platím 300 ALL. Cesta do centra trvá něco přes půl hodiny. Celá Tirana je teď zalitá sluncem. Nejdřív si jdu udělat check-in do ubytování. Dopadá to tak, že se mám vrátit za hodinu a dostanu rovnou pokoj, spíš tedy garsonku jako aparmán pár metrů vedle. Je tam čisto, koupelna tam je taky a jako bonus lednička a hned dvě postele.
Procházím Skanderbegovo náměstí, nejdůležitější ve městě a možná i největší, které tvoří srdce města. Je na něm velká jezdecká socha, kousek od ní Edhem Beyova mešita. Na druhé straně náměstí pak Palác kultury a Národní historické muzeum, které později prozkoumávám. Za 200 leků na chvíli zabaví. Je hezké, ale nesmíte uvnitř fotit.
 |
| Skanderbegovo náměstí |
 |
| Palác kultury |
 |
| Edhem Beyova mešita |
 |
| Obraz v muzeu |
Nedaleko od náměstí najdete novodobou pravoslavnou katedrálu Kristova vzkříšení se zvonicí postavenou vedle a hned naproti House of Leaves, v kterém je muzeum tajného sledování. Protože tam nemají na vrácení na 1000 leků (vstupné je přitom 700 ALL), tak návštěvu vynechávám. Zavítávám ještě k mostu Ura e Tabakëve. Tento 8 metrů dlouhý a 3,5 metru vysoký kamenný most pochází z 18. století z doby osmanské nadvlády a dnes působí jako sirotek nezapadající do svého okolí. Z nedaleké byzantské pevnosti teď je místo plné hipsterských kaváren a restaurací.
 |
| Pravoslavná katedrála Kristova vzkříšení |
 |
| Pyramida v Tiraně bohužel zrovna prochází rekonstrukcí a nedá se k ní dostat. |
 |
| Most Ura e Tabakëve z doby Osmanské říše |
 |
| Graffiti na House of Leaves |
Samotné centrum Tirany vás zabaví na půl dne. Proto odpoledne beru autobus a jedu do Drače. Nejdřív musím dojet místním autobusem k autobusáku. Platí se 40 leků výběrčímu přímo v autobuse. Nechte si dát i ten malý lísteček. Občas autobusem chodí kontrolor, co ho chce vidět. Na autobusáku panuje typicky balkánský chaos. Naštěstí spoje do Drače (albánsky Durrës) jezdí každou chvíli a stojí jen 130 lek. Platí se opět až v autobuse. Jízda trvá necelou hodinu a řidič nás vyhodí na autobusáku (celkem daleko od centra, ale za to hned u nádraží). Vlaky však odsud do Tirany nejezdí. Než jsem to zkonzultoval s Wikipedií, myslel jsem, že nádraží je dávno nefunkční.
 |
| Benzínky tu jsou jak od kastrátů |
V Drači jdu skoro dva kilometry pěšky do centra až k Benátské věži. Tam se napojuji na pobřežní kolonádu. Tam si dávám denní menu s rybou ze pár leků a posilněný jdu zpátky. Zastavuji se v archeologickém muzeu. Za pár korun mám VIP návštěvu a v celém muzeu jsem úplně sám a obdivuji zdejší antické artefakty. O kousek později narážím na římský amfiteátr. Není tak velkolepý jako Koloseum, ale za to jste v něm skoro sami a můžete úplně všude. Zatím jsem v Drači ani v Tiraně nenarazil na žádné suvenýry. Nechápu.
 |
| Hlavní třída |
 |
| Benátská věž |
 |
| Dá se dostat opravdu všude. |
Za chvíli se bude stmívat. Ten pravý čas vyrazit zpátky do Tirany. Opět mám štěstí a autobus do Tirany brzy odjíždí. Do Tirany přijíždím, když se stmívá. Objevuji výtečnou horkou čokoládu v Mulliri Vjeter. Naprosto krémová. O něco později si dávám zdejší variaci na sendvič.
Druhý den snídám na ubytování. Vypít podmáslí nedávám, ale ten sýrový a špenátový burek sním, aby se neřeklo. Krásné počasí pokračuje, tak se městským autobusem vydávám k lanovce. Zdejší autobusy ani tak nerozlišuje číslo, jako jejich barva. K lanovce jede modrý autobus (taky linka č. 11 směrem na Porcelan) a jezdí každých 5-20 minut. Jízda s ním je zážitek, protože čtvrť kolem lanovky je dost kopcovitá s točitými úzkými ulicemi.
Dajti Ekpres je lanovka vedoucí do půlky kopce nad městem. Je dlouhá 4354 metrů, jízda s ní trvá 15 minut a zpáteční lístek stojí 1000 ALL. Na horní stanici na vás čeká liduprázdná restaurace, minigolfové hřiště a vyhlídka na Tiranu. Také se můžete vypravit až na vrchol. Avšak cesta je špatně značená a pár metrů za lanovkou už není žádný signál. Na začátku trasy taky najdete opuštěný hotel vhodný na krátký urbex.
Pod lanovkou najdete BUNK'ART (500 ALL), komplex bunkrů, který nechal postavit a využíval sám nechvalně proslulý Enver Hodža, bývalý albánský diktátor. Původně se orientoval na SSSR, později se Sověty rozkmotřil a Albánie se začala orientovat na Čínu. To taky nevydrželo dlouho a posléze nastartoval masivní stavění bunkrů v 70. a 80. letech, protože se bál vnějšího nepřítele. Celkem se jich postavilo 173.271 a jeden tak připadal na každého jedenáctého obyvatele.
 |
| Bunkr Envera Hodži |
 |
| Už jiný bunkr, ne Envera Hodži. |
 |
| Viditelný čínský vliv |
Posléze se přesouvám do centra a tam navštěvuji BUNK'ART 2, druhou pobočku těchto bunkrů. Tato je však přímo v centru. Více se však věnuje tajné policii a jejího sledování cizinců i běžných občanů za éry Envera Hodži. Vstupné je také 500 leků nebo se dá koupit sdružená vstupenka pro oba dva bunkry.
K obědu mám chuť na šašlik, ale přesto dostávám jen kebab. Asi se musím víc učit. Ale bylo to dobré i tak. Možná jsem měl radši zajít do TFC a pak na kafe do Hip Hop Cafe. Podobně je určitě jen zcela náhodná.
Odlet mám v 10:05 a check-in se pro Tiranu nedá udělat online. To však taky znamená, že na letišti potřebuji být v osm. Proto musím chytit úplně první autobus v 7:00 a modlit se, aby opravdu jel, neboť včera jsem se zbavil všech albánských drobných až na přesnou částku na autobus. Autobus přijíždí a díky mému časnému příjezdu jsem ve frontě mezi prvními a taky velmi rychle z ní pryč. Na prioritní a normální frontu se tu fakt nehraje.
Ve Vídni jsem v poledne. Stále se tu hraje hra "ukaž očkování nebo pas pro tranzit" a je tu kvůli ní fakt dlouhá fronta. Dokonce i pro Schengen. Zkoušet popříletový salónek kvůli tomu nemám náladu. Pro dnešek mám v plánu návštěvu Heeresgeschichtliches Museum čili Vojenského historického muzea. Za 7 eur se dostanete do budovy z 19. století a obsahuje obrovské množství exponátů. Fandy military zabaví na dlouhé hodiny. Ty ostatní na hodinu až dvě. Jeho velkou výhodou je také blízkost k vídeňskému hlavnímu nádraží, z kterého navečer odjíždím. Ve žlutém vlaku opět nefunguje objednávání občerstvení, tak jsem rád za vlastní zásoby.
 |
| V tom voze zabili Ferdinanda, paní Müllerová |
Na kolik to přišlo?
Království železnic ve Vídní ... 50 ČD bodů + 5 €
Donauturm ... 14,5 €
Rakouská národní knihovna ... 8 €
Hotel v Tiraně u letiště ... 31,5 €
Hotel na 2 noci v Tiraně ... 44,5 €
Autobus z letiště ... 300 ALL
Národní muzeum ... 200 ALL
Autobus do Drače ... 130 ALL
Jízdenka na MHD ... 40 ALL
Dajti Ekspress ... 1000 ALL
Bunk'Art 1+2 ... 1000 ALL
Vojenské muzeum ve Vídni ... 7 €
Cena letenky Vídeň-Tirana-Vídeň ... 18,98 €