V prosinci nevyšlo Maroko, které nám zavřeli těsně před nosem a vydrželo zavřené až do 7. února. Máma bude mít za necelé dva týdny štěně a na dlouhou dobu tak zbývá poslední šance ji splnit sen a dostat ji znovu do Afriky.
Volba padá na Zanzibar, neboť se v lednu co týden u Čedoku objevují last minuty na Zanzibar s cenovkou mezi 20-25 tisíci. Samostatně je nyní problém se na podobnou cenou dostat i jen se samotnými letenkami. Výhodou Čedoku jsou také přímé lety z Prahy až na Zanzibar provozované LOTem. Při pandemickém blikání semaforů se hodí mít cestu s co nejméně zastávkami.
Bohatě už stačí, že Tanzanii umřel na covid jejich prezident a od té doby zavedli povinný PCR test pro vstup. Právě ten prezident, co otestoval na covid pozitivně papáju a tvrdil, že covid je hoax. Kvůli povinnému testu taky váháme s koupí. Akční cenovka 19.990 Kč se objevuje ve středu a ve čtvrtek ještě mírně o něco padá. Na pojištění proti stornu je už u Axy pozdě a momentálně v Česku vrcholí vlna omikronu s denními přírůstky přes 50.000 nakažených a pozitivita i samotných preventivních testů je přes 20 %.
V pátek si všímám pojištění u Invie. Jenže než se domluvíme. Už to není v nabídce Invie, ale zůstávají jen zbytky přímo na webovce Čedoku. Tedy sice se tam objevují, ale nedají se zaplatit. Webovky padají s chybou (a ty ceny tam hezky skáčou nahoru a dolů). Kupodivu se ale dají objednat po telefonu. Uroa Bay Beach Resort s polopenzí za 20k je vyprodaný, ale Voi Kiwengwa je volný. Sice to stojí o pětku víc, ale zase je s all inclusive. Po telefonu cena ještě o pár tisíc stoupla, jak si zpětně dopočítávám, ale nemám sílu se hádat.
Webovky Čedoku jsou kapitola sama pro sebe. Není v nich vidět rozpis ceny ani osoby, pro které je objednaný zájezd. Online platba víc nefunguje, než funguje. Platební brána řekne zaplaceno, ale přesto na webovkách svítí, že zaplaceno není. V reálu to někdo v kanceláři ještě musí ručně ověřit. Nechápu, že takto fungují firma zvládá v současnosti ještě přežívat.
Teď ještě v neděli odpoledne na PCR test a počkat na výsledek. Naštěstí to v laboratořích MCE umějí udělat jen z krku a výsledky dodat během cca 6 hodin. V neděli večer už víme, že můžeme balit. Nastává první únorové úterý a my valíme na letiště. Všichni povinně musí k přepážce ukázat rezervaci a očkování. Delegát tu jaksi není přítomen. Na Ruzyni nepotěší ani zavřená Billa a lidový Runway Restaurant je dočasně předělaný jen pro zaměstnance.
Den č. 1
Toto je můj první letecký zájezd s cestovkou. Nevím proč, čekal jsem, že na letišti bude čekat delegát. Místo toho je to "Koupáku, snaž se sám." Check-in zvládáme rychle, ale nechtěl bych být na konci toho dlouhého hádku. Kontroluje se pas a test, a to ještě povšechně. Nic dalšího je nezajímá. Ani na bráně toho o moc víc neřeší.
Letí se polským Boeingem 787 od LOTu. Nástup do letadla probíhá nástupním mostem. Posádka je polská. Sem tam nějaké hlášení je v češtině, ale že by posádka mluvila česky, to se říct nedá. Mně to nevadí, ale dovedu si představit, že dost klientů s tím má problém. Palubní servis je značně redukovaný. Podává se oběd a večeře. K obědu je na výběr chicken nebo pasta, pak roznesou croissant. Jestli jste zvyklí na ovoce, dezert a žemli jako vedlejší chody, máte smůlu. Čedok je neobjednal. K pití je v nabídce neperlivá voda a předpřipravené hnědé břečky, kterým říkají kafé a čaj. Možno si to dát s mlékem nebo bez. K večeři je bageta. Co se týče sedaček, tak těch sedm osm hodin na nich je pro mě utrpením. Buď jsem si mezitím zmrvil záda nebo jsou to nejnepohodlnější sedačky, co jsem kdy měl, na longhaulu včetně těch od Ryanairu a Wizzairu,
Na zanzibarské letiště přilétáme těsně před jedenáctou večer místního času. Výstup z letadla probíhá po schůdkách na letištní plochu, abychom po chvíli zase stoupali po schodech. Přitom nástupní mosty tu mají taky. V letištní budově nefunguje klimatizace. V narvané chodbě probíhá chaotická kontrola očkování a předodletového testu. Po ní následuje příchod do ještě plnější haly.
Nejdřív člověka čeká dlouhá a velmi pomalá fronta na odevzdání příjezdového formuláře. Naštěstí pokrok přišel i sem, tak už nejsou nutné dvě pasové fotografie (ačkoliv to na formuláři ještě píšou), ale fotí vás webkamerou. Pak následuje ještě delší fronta na odevzdání vízového formuláře a zaplacení víza ve výši 50 USD. Jestli někdo čekal, že CK pomůže, tak se šeredně mýlí. Všichni pouze česky mluvící koupáci to musí zvládnout sami.
Následuje poslední kontrola, u které se fronty téměř netvoří, kontrola razítka v pasu a následně potvrzení o zaplacení. Za pasovkou se odebírají zavazadla. Let z Prahy je dnešní poslední, tak kufry rotují rovnou na dvou pásech. Kupuji tu turistickou SIM kartu od Zantelu za 20 $ s měsíčním balíčkem 5 GB dat a směňuji dalších 50 $ na místní měnu v bláhovém očekáváním, že ji nějak víc využijeme.
Teprve před příletovou halou čekají delegáti od Čedoku. Dají nám úvodní lejstra a nasměrují nás do mikrobusu. Tam na nás čeká chládek a balení vody. Na odjezd z letiště čekáme hodinu. Stejně se jedna rodinka nakonec nedostaví a odjíždíme bez ní. Řidič řídí, jako když to ukradl. Pouliční osvětlení na Zanzibaru neexistuje. Za to snad každý dům u hlavní silnice má před vchodem fakt silnou žárovku.
Většina cesty mezi Kiwengwou a hlavním městě je obsypaná baráky. To přesto řidiči nebrání tam letět snad devadesátkou. Naštěstí po půlnoci není žádný provoz. Domy mizí až poslední třetinu ze skoro padesátikilometrové cesty. Na hotel dorážíme skoro po hodině zběsilé jízdy kolem druhé ranní. Čeká na nás uvítání od Masajů, kteří tu jsou jako hoteloví zaměstnanci. Avšak Masajové samotní mají domov na pevnině. Jinak VOI Kiwengwa Resort patří Italům. Sama zkratka VOI znamená pravá italská pohostinnost.
 |
| Labuť v půlce pobytu |
Co se týče pokoje, tak ten je prostorný, rovnou se třemi postelemi. Nad každou z nich je moskytiéra. Avšak je vidět, že už má něco za sebou. Sem tam dírka, sem tam hnědá čmouha. Pokoj má výhled do zahrady, ale v dálce se zahlédnout i moře. Koupelna je prostorná i čistá. V pokoji je klimatizace a kvituji, že byla zapnutá už před našim příchodem. Jinak by jí dalo fakt zabrat ten pokoj uchladit. Potěšilo, že první noc nás na pokoji čekalo malé občerstvení a balené vody. Ty následně doplňovali každý den.
Den č. 2
První den na místě se vyrovnáváme s pozdním příletem a trávíme prozkoumáváním okolí. Kiwengwa samotná leží na východním pobřeží ostrova a daleko od všech větších měst. Lemuje jí bílé písečné pobřeží s extra jemným pískem. Rozdíl mezi přílivem a odlivem tu bývá obrovský a bohužel pro nás tu moře není mrtvé, bez života. Můžete tu najít řasy, malé kraby a především záludně číhající ježovky.
Na pravou i na levou stranu od rezortu se táhnou stánky se suvenýry, dost často i s polskými nápisy. Jejich majitelé však strčí polské šmelináře hravě do kapsy. S tričky nejdou pod 15 $, s vervou vám vypráví, jak pochází z Tanzánie, ačkoliv na cedulce se píše Made in Thailand a např. malý pytlíček koření vyjde na 3 $. Sem tam se tu i najde nějaká restaurace. Nemít ale all inclusive v rezortu, je to bída. Rozporuplné recenze a všechny ceny začínají kolem deseti doláčů za jídlo. Inu, Afrika je všechno jen ne za kačku.
All inclusive ve VOI Kiwengwe probíhá formou bufetu. Jak u snídaně, obědu, tak večeře. Středobodem je hlavní jídelna u vchodu. Má obrovské rozměry, ale po celou dobu pobytu zůstává víceméně poloprázdná. V průběhu dnů se nabídka mírně obměňuje. Vždycky je k dispozici nějaké ovoce, ale dezertů je poskrovnu a zmrzlina jen k večeři. Mimo vyhrazené časové sloty jídlo ani pití v restauraci není k dispozici. Přes den se něco málo dá sehnat v plážovém baru a večer v baru vedle recepce. Co se týče kafé, tak hnědá břečka titulovaná názvem "americké kafé" je zdarma, ale za cappuccino a latté se připlácí 1,5 $. Zhodnoťte si to sami. Oficiálně se rezort chlubí čtyřmi hvězdičkami.
Po obědě probíhá uvítací schůzka s delegátkou. Na ní nás seznamuje s historií ostrova, jak funguje daný rezort a jaké výlety může nabídnout a kdy bude na konci zájezdu check-out. Protože máma nevládne angličtinou, objednáváme u ní návštěvu Stone Townu spojenou s výletem na farmu s kořením a výlet za opičkami a na Prison Island. Dále se máma nechá zlákat akční nabídkou safari v Serengeti. Část platíme v hotovosti a zbytek doplácíme kartou.
Bohužel, jsme v třetím světě, a tak na ostrově dost často dochází k menším či větším black-outům. V rezortu je poznáte podle toho, že blikne světlo a znovu najede klimatizace, protože má záložní generátor. Mimo něj, prostě nejde elektřina a jsou omezené služby.
Den č. 3
Na dnešek máme domluvené safari už z Prahy. Ze Zanzibaru, aspoň podle online nabídek, se dá rozumně jet buď do Mikumi
nebo Selous Game Reserve. Všechny tour jsou vždy jak přes kopírák. Liší
se prakticky jen ve jméně agentury. Mikumi je o trochu blíž k ostrovu.
Jedná se o dvojdenní výlet složený z pickupu na hotelu, odvozu do
přístavu a cesty lodí do Dar-es-Salámu. Z něj se jede džípem do
rezervace. Odpolední safari, přespání v kempu a druhý den dopoledne
letecky zpátky. Nebo se dá jet do Selous Game Reserve. Tam i zpátky
letecky. Safari v džípu od rána do večera, noc v kempu, ranní výlet
loďkou a před obědem let zpátky na Zanzibar. Mikumi i Selous bývá obojí all-inclusive. Jen občas nejsou nápoje v ceně.
Po dlouhém hledání jsme nakonec narazili na stránku www.safaribookings.com a kupodivu v rámci tohoto srovnávače vychází takřka na stejnou cenu jak skupinové safari, tak i to individuální. Zadali jsme tři poptávky na individuální výlety do Selous Game Reserve. Nabídka se vrátila od dvou agentur. Jedna psala na e-mail, druhá asi o 100 $ levnější jen na WhatsApp stylem "domysli si sám, jaká jsme agentura a proč ti píšeme". Vybíráme tu první Smile With Us Tours in Africa, která chce za dvoudenní safari 1360 $. K tomu chtějí zálohu 20 % předem. Trošku se obávám možného podvodu, odvahu mi dodávají pozitivní hodnocení portálu i dané agentury. Přeci jen ale radši používám kreditní kartu, byť s horším směnným kurzem. Avšak tato praxe se zálohou je u safari agentur dost běžná.
Ve Stone Townu se dá narazit na spoustu agentur, které to umí o něco levněji a za podobného peníze třeba i Serengeti nebo Ngoro Ngoro. Avšak nesmíte bývat v rezortu a musíte mít víc času. Plus je otázkou, co vše je u nich v ceně a co se doplácí. Jinak ideální destinací pro shánění výletů na safari na vlastní pěst je buď Dar-es-Salám nebo Arusha. Odpadá tak loď nebo let ze Zanzibaru. Loď je nejlevnější variantu, avšak i tak stojí jednosměrně 35 $.
Vycházelo to perfektně - ve čtvrtek a pátek Selous Game Reserve a v sobotu Serengeti od Čedoku. To by ale nebyl život. Ještě ve středu, několik hodin po zaplacení, píše delegátka, že organizátor Serengeti na sobotu zrušil a přesouvá na pátek, což s díky odmítáme. Večer po návratu dostáváme refund podle původní platební metody. Avšak reverzní karetní transakce nedorazila ani po měsíci a už přes týden ji vyšetřuje mBanka v rámci chargebacku.
Celý včerejšek jsem musel mámu uklidňovat, že opravdu zítra odjedeme. V hotelu jsme večer požádali o breakfast box. Možná to špatně pochopili, ale místo toho jsme dostali pár zbytků ze včerejška na talířích překrytých potravinářskou fólií ke snědení na recepci. Kolem páté hodiny ráno nás vyzvedává náš řidič Makame a hodinu nás veze mikrobusem na letiště. Jemu se také platí doplatek za safari. Radši si to nechávám potvrdit přes WhatsApp, že ty peníze dostal.
Domestic terminál se nachází hned vedle toho mezinárodního, ale je takový komornější a více free. Než se vrátí řidič s letenkami, sedíme v místním bistru před terminálem. Chvílemi nám připadá, že se už nevrátí. Nakonec po půlhodině se vrací. Místo letenek nám dává plastovou kartičku od Unity Air (tahle aerolinka nemá od IATA ani svůj vlastní kód).
Let má odlétat v 7:00. Chvilkou před sedmou nás jiný týpek odvádí do domestic terminálu. Bylo to první a poslední místo, kde po člověku vyžadují roušku. Ovšem pouze na vstup. Uvnitř je to pak každému poafricku naprosto fuk. Zavazadlo projede ledabyle skenerem a tím veškerá kontrola končí. Ani z kapes se nic nevyndavá. Terminál má rozměr menší tělocvičny. Nikde není žádný displej s odlety. Ty se vyvolají ústně zaměstnanci. K dispozici je jeden malý obchod, předražené hladové okno a záchod. K tomu celkem dost sedaček.
 |
| Tímto jsme měli letět. |
 |
| Poletíme tímto |
Náš Embraer od Unity Air už měl dávno odlétat. Přesto se kolem něj stále pohybují zřízenci, kteří si k němu nesou schůdky a něco pak dlouze zkoumají na křídle. Míjí půlhodina, hodina, nic se neděje. Po 80 minutách přilétá náhradní letadlo a konečně jdeme na palubu. K dispozici je jedna voda. Tím palubní servis hasne. Letí se Embraerem 120 v konfiguraci 1 + 2. Strategicky zabírám místo u nouzového východu s královským místem na nohy.
Nad Zanzibarem je jasno, ale nad pevninou se zatahuje a vydrží to až do přistání. Po tři čtvrtě hodině přistáváme v Selous Game Reserve na travnaté dráze. Trošku to drncá. Infrastrukturou tohoto letišťátka je altánek na čekání, bouda se záchodem a přilehlé parkoviště. Na něm už na nás čeká náš průvodce Msese.
Jedeme osmimístnou Toyotou Land Cruiser. Nedaleko letiště zahlídneme pár antilop, prasat a makaky. Pak upalujeme po prašné dálnici, po které také projíždí sem tam nějaký náklaďák. Po sjetí zpět na okresku jsme vrženi do reality – všude je voda. Slovy průvodce tu před týdnem přestalo pršet. Teď přitom je období sucha a má vydržet přinejmenším do půlky března. A nebyl to ledajaký deštík. Hladina vody je značně zvýšená nad průměr a mnoho cest zmizelo pod hladinou. Zvířata se kvůli tomu nekoncentrují u napajedel, ale jsou rozprostřena po celém parku. Hned po přistání bylo zataženo, ale postupně se solidně rozjasňuje.
Má SIM karta od Zantelu tu nemá prakticky žádný signál. Většinu času jsou k dispozici jen nouzové hovory. Takže tu pokrytí je, jen ne od tohoto operátora. Dost často jedeme po úzkých a zarostlých cestách a ostré větve akátů mají potenciál z vás udělat Jana Žižku se spoustou šrámů a s vypíchnutým okem. Takže se většinou rychle krčíme a uhýbáme doprostřed. Ano, džíp má konstrukci, co to švihání větví snižuje, ale i tak je to slušný masakr. Neumím si to představit v plně obsazeném autě, kde není kam uhnout.
Postupně vidíme celou plejádu druhů antilop, pakoně, žirafy nebo stydlivé zebry. Když driftujeme po buši s metrovými stromky, nejsem ani tak ohromen, jako se bojím toho, že tam někde uvízneme. Ale dopadá to dobře. Na oběd jedeme pod velký baobab a dáváme si piknik. K dispozici je kus kuřete, salát a nějaké plněné žemle. Chuťově to ujde a nemělo to za následek žádnou urychlenou návštěvu toalety, tak za mě naprostá spokojenost.
Po obědě Msese dostává hlášku, kde byli zahlédnuti lvi a hned tam jedeme. Z bezprostřední blízkosti vidíme dvě lvice. Trochu nás zlobí startér, tak si prohlížíme fakt důkladně. Ale naštěstí se spraví sám a můžeme odjet. Pak narážíme i na hyenu, vidíme hrošici s hrošetem venku z vody, dokonce taky rodinku slonů. Zastavujeme se u uměle vytvořeného jezírka se spoustou hrochů. Kolem čtvrté odpoledne se začínáme pomalu přesouvat k našemu kempu. Cesta prašnou cestou se fakt táhne. Teď vidíme žirafy snad na každém rohu. Projíždíme kolem letiště a těsně před kempem narážíme na další slony, kteří sem prý chodí každý den.
Jsme ubytováni v Mloka Safari Lodge. Pro dnešní noc máme k dispozici repliku masajské chatrče spolu s koupelnou. K dispozici je velká postel, křesílka i druhá postel / pohovka (ale už bez moskytiéry). Jen chybí klimatizace. Avšak tenhle prostor by byl stejně horor uchladit. Navíc okna nemají skla, jen sítě. Naštěstí to zachraňuje ventilátor u stropu. Za hodinu se podává u recepce večeře. Opět formou bufetu. Vůči rezortu je tu menší výběr a fakt bych nechtěl být vegetarián. Ten tu najde jen trochu ovoce a jednu zpraženou trávu.
V kempu se objevuje slaboučký signál včetně dat. Přichází mi zpráva od tour operátora s letenkou v PDF. Na ní si všímám, že je tam dřívější čas, než nám píše v textu. Aerolinka mu jiný čas potvrdí, takže místo odjezdu z kempu v 7:00 nás čeká odjezd o půl hodiny dřív. Večer v kempu pozoruji hvězdy. Je jich tu fakt vidět tuny a prakticky žádné světelné znečištění. Jen se sám bojím jít za kemp nebo do neosvětlené trávy.
Den č. 4
Ráno nás v kempu čeká bufetová snídaně (taky vešla a neuškodila, což považuji za malé vítězství). Po snídani vyhlížíme průvodce. Skrz vypadávající signál se ho snažíme kontaktovat. Objevuje se skoro v původních sedm ráno. Inu, pole pole (pomalu, pomalu). V Africe je na vše času dost.
Dneska už není žádné safari autem. Džípem nás veze k řece. Vůči včerejšku je fakt fest zataženo a mírně mlhavo. Hladina vody je vysoká a ten proud taky nevypadá nejslabší. Málo lidí ví, že zvíře, které v Africe rok co rok zabije nejvíc lidí, není lev nebo krokodýl, ale právě hroch. Proto se plavby na loďce trochu obávám. Hroši se totiž taky rádi ve vodě potápí a při vynořování umí loďku nechtěně otočit. Nehledě na to, že hnědá barva body slibuje fakt zajímavé zážitky, pokud jí člověk byť omylem trochu polkne
Na loďce si dáváme hodinový výlet po řece. Jsme na ní opět jen sami dva. Nejdřív vidíme snovače u břehu a pak několikero skupinek hrochů, sem tam pár dalších ptáků, jejich jména si už nepamatuji a zahlédneme i jednoho krokodýla. Ve sjetí do vody je fakt pekelně rychlý.
Po výletu na loďce jedeme na letiště. Jsme tam za čtvrť hodiny. Na letence se píše být na letišti půl hodiny předem, že se pak zavírá přepážka. Jenže tady žádná přepážka není. Letíme s Auric Air v 9:30. Kolem půl desáté fakt přilétá. Ze stroje vystupuje kapitán spolu s lejstrem a vyvolává nás křestními jmény. V 12-místné Cessně 208B Grand Caravan z roku 2010 letím celkem v 5 lidech a 2 pilotech. Je jim vidět přímo do kabiny.
Nad Pevninou je mnohem víc mraků než včera a nějaké se objevují i nad Zanzibarem. Let je i navzdory menšímu letadlu poklidný a v kabině se běžně používají mobily. Tentokrát let trvá kolem hodiny. Příletová hala vypadá už civilizovaněji než ta odletová. Je vidět, že se tu kdysi kontrolovaly i pasy. Nyní jsou kontrolní stanoviště osiřelá. Před letištěm na nás čeká řidič. Avšak Makame neměl čas, tak poslal někoho jiného. Ještě na poslední chvíli se to snaží zachránit, že když počkáme afrických půl hodiny dorazí on.
V rezortu jsme na oběd. Zbytek dne relaxujeme a večer zkoušíme tamější italskou restauraci, kam je potřeba extra rezervace. Vyklubává se z ní čistě pizzerie, bez jakýchkoliv těstovin, lasagní či rizota. Pak se setkáváme s delegátkou a dostáváme refund za Serengeti. Reverzní platba z karetního terminálu ale doteď nedorazila. Avšak výlet do Jazoni Forest, co jsme dostali zdarma k nákupu Serengeti, jsme teď museli doplatit. Mně se to zdálo trochu trapné ze strany Čedoku.
Den č. 5
V sobotu máme volný den. Den předem jsme si přes hotel rezervovali auto do Nungwi za 50 €. V ceně je cesta tam i zpátky plus čekání. Kupodivu to přes rezort bylo levnější jak přes různé hellomyfriendy a řidiče. Z rezortu je to sem 40 kilometrů. Až na poslední kilometr je to vše po perfektní asfaltce. Naším cílem je Baraka Aquarium. Je to místo, kde místní pomáhají zraněným mořským želvám. Zlí jazykové naopak říkají, že je pro toto místo záměrně odchytávají. Vstupné je 10 USD na osobu. Trochu můžete ušetřit při platbě v šilincích.
 |
| Vpředu místní MHD |
Po obědě se vydáváme do Kiwengwa Caves. Z hotelu je to asi tři kilometry pěšky. Kvůli zdejšímu dusnu a prudkému slunci to nedáváme. Na dala dala (místní MHD) odvahu nemáme. Kolem hotelu sem tam projíždí nějaký pickup s lavicemi. Sehnat auto ale vyžaduje zdatné smlouvání. Z 50 dolarů se nakonec dostáváme na 5 $.
Google tu jaksi nemá pravdu, že je to kousek od hlavní silnice, ale je to trošku dál po prašné cestě. Dvě auta se tu fakt nevyhnou. U boudu před vstupem si kupujeme vstupenky. Ty stojí 10.000 šilinků nebo 5 $. Dostáváme baterky a jdeme do jeskyní. Máme štěstí. Průvodce je tu podle všeho jen jeden, ale dveře se tu netrhnou. Prý, když je dobrý den, dorazí sem kolem deseti patnácti návštěvníků. Jinak se sem dá jít během celého dne i na vlastní pěst bez průvodce. Baterka je ale nutností. Místní sem chodí uctívat místní bůžky.
Jeskyně má dvě části. Jižní a severní. Ta severní (aspoň myslím) je delší a prohlídková trasa má přes kilometr. Ta druhá prý 500 metrů. Ale zdála se mi delší. Avšak celá sestava zdejších chodeb prý má desítky kilometrů a ani to není kompletně zmapované. V jeskyni není jediné umělé osvětlení. Po zhasnutí baterek se ocitnete v naprosté tmě. Nocují tam stovky, ne-li tisíce netopýrů. Dost na to, abyste na světlo světa vynesli nový druh (korona)viru. Jeskyně to není klasická, jak jí známe z Česka. Je celkem suchá, a protože její materiál je pórovitý, prorůstají seshora kořeny. Ta menší jeskyně má taky sem tam propadnutý strop. Jinak je uvnitř stejné teplo jako venku. Chládek se fakt nekoná. Prohlídka s průvodce trvá přes hodinu.
Den č. 6
V sobotu po snídani čekáme na recepci, až si nás vyzvednou. Je tu trošku chaos. Skupinek tu čeká víc a přijíždí víc mikrobusů. Náš naháněč mluví pouze anglicky a snaží se o vyslovení slova Čedok. Vybírá papírky s potvrzením o zaplacení. Vstavujeme se ještě v jednom hotelu a poté jedeme do Stone Townu, čili historické části hlavního města ostrova. Zanzibar City má ještě mladší část nazývanou Ng'ambo (anglicky The Other Side či New City). Celkem má přes 200.000 obyvatel. Historická část je od roku 2000 zapsaná v seznamu UNESCO.
 |
| Tyto paneláky zbyly ze zanzibarského snu o socialistickém ráji. |
Její historie se datuje do 18. století, kdy ostrov ovládali Ománci. Avšak nejvíc budov pochází z 19. století, kdy Zanzibar postupně ovládli Britové. Nejdřív zastavuje u Anglikánské katedrály. V kobkách nedaleko ní se obchodovalo s otroky. Posléze přicházíme přes zdejší trh do úzkých uliček centra. Na trhu přejdeme i přes rybí trh. Nezdá se mi tak smradlavý, jak popisuje průvodce.
 |
| Památník obětí otrokářství |
 |
| Kobka, kde byli umístěni otroci |
Ze samotných uliček a tamějších historických budov mám rozporuplné pocity jako v Alexandrii nebo staré francouzské čtvrti v Hanoji. Většina domů je ve stavu těsně před demolicí a nijak mě nepohlcuje genius loci. Vycházím na nábřeží. Napravo od nás je přístav nalevo pobřežní promenáda. Míjíme bývalý sultánův palác a vstupujeme do staré pevnosti. V současnosti je to spíš tržiště.
 |
| Trošku se to tu rozpadá |
 |
| Z pevnosti je nákupní centrum.. |
Následně dojdeme do jednoho klimatizovaného obchodu se suvenýry, kde je rozchod. Nedaleko leží Muzeum Freddieho Mercuryho. Za 8 $ můžete vstoupit. Vůči očekáváním je expozice jen v jedné větší místnosti v přízemí (a to má dům několik pater). Expozicí jsou především různé fotky, případně archivní písemnosti. Pokud nejste fanatický fanda, tak vás asi nenadchne.
Co s týče suvenýrů, najdete jich přehršel hned vedle muzea. Tady se používají spíš šilinky, ale akceptují i dolary. Ceny jako by ale z oka vypadly těm na pláži vedle rezortu. Smlouvání tu sice funguje, ale na dobrou cenu vás dostane jen výjimečně. Cena jídla v restauracích se tu drží taky kolem 8-10 dolarů za hlavní jídlo. Na něco výrazně levnějšího jsem tu nenarazil a stejně vždy máte pochybnosti, jestli nedostanete běhavku jako bonus. Supermarkety ani koloniály tu nejsou, avšak balenou vodu si můžete dokoupit u pouličních prodejců v relaci dolar za půllitru a dva dolary za 1,5 litru.
 |
| Tady nám vařili oběd |
Po prohlídce se koná přejezd na farmu s kořením. Tam máme spice tour s českou průvodkyní. Avšak nejdřív máme oběd od místních žen. Je v celku dobrý. Na výběr jsou banány na několikero způsoby, batáty, kousky připáleného kuřete, chobotnice i vysušený tuňák. Na závěr je si možné nabídnout kousky ovoce. To s obavou na hygienu a vzpomínku na Thajsko odmítám, máma nikoliv. K pití je balená voda nebo rozlívaný džus. Za příplatek 3 $ je možné mít i lahvovou Coca Colu. Jinak je oběd v ceně.
Vysvětluje, jak se co pěstuje a jak používá. Vidíme hřebíček, muškátový oříšek, vanilku nebo pepř. Bohužel nás v průběhu tour upozorní, že tamhle místní ženy na zemi vařily oběd. Hned se celá skupina obává, co to s námi udělá. Na závěr místní předvádí, jak se šplhá na palmu. Před návratem do autobusu se dá nakoupit zde vypěstované koření. Avšak s brutální marží. Malý pytlíček s kořením za 3 dolary. Např. v rezortu Kiwengwa prodávají obdobné pytlíčky za dolar. Ještě před večeří dorážíme zpátky na hotel. Preventivně polykáme živočišné uhlí.
Den č. 7
V neděli ráno opět čekáme ve stejný čas na recepci. Odjezd se koná stejným stylem, jen je autobus prázdnější. Jozani Forest asi netáhne.
Jedeme k němu přes hodinu. Přeci jen je to 60 kilometrů. Na začátku dostáváme pár informací na úvod a pak jdeme za průvodcem zvířat prostým lesem. Na to, že hlavním tahákem jsou zdejší opičky (guarézy, anglicky red monkeys), není to nic moc. Dneska je tepleji než včera a v pralese ještě neskutečně vlhko. Takováhle procházka mi nedělá moc radost. Až po půlhodině přecházíme silnici a za ní se objevují první opičky. A posléze i zdejší endemické guarézy zanzibarské s červenavou barvou srsti.
Pak nastupujeme do mikrobusů a popojíždíme pár set metrů k procházce mangrovovým lesem. Po ní a krátkém kulturním programu, při kterém umírám vedrem, jedeme do Stone Townu na oběd. Dojdeme do honosné restaurace v centru, kde se (ne)překvapivě dozvídáme, že tentokrát si oběd zajišťuje každý na vlastní triko. Čedoku, děkujeme. Mámě je špatně od žaludku, tak oběd vypouštíme a jdeme se poflakovat po centru Stone Townu. Na nějaký čas zakotvíme v Forodhani Parku a pak dokopujeme suvenýry.
 |
| Restaurace, kam Čedok bere kavky k oškubání |
 |
| Pobřeží ve Stone Townu |
Od restaurace jdeme hromadně na pláž, kde nás čeká malá a velká loďka, které nás odváží na Prison Island (také ostrov Changuu). Leží asi 5 km od Stone Townu. Plavba na něj trvá hodinu. Původně zde bývali dočasně zadržovaní neposlušní otroci. Posléze byla Brity postavena budova věznice, která ale nikdy nezačala sloužit svému účelu, avšak byla využita jako karanténní místo při epidemii žluté zimnice.
 |
| Odtud odplouváme |
 |
| Prison Island |
Od roku 1919 ostrov slouží jako chovné místo želv obrovských. To je taky hlavní důvod, proč tu jsme. Nejstarší zdejší obyvatelce je 180 let. Věk by podle průvodce měly mít napsaný na krunýři, ale ne každá želva ho tam má vidět. Dá se je krmit nebo i hladit.
 |
| Nejstarší želva stará 180 let |
 |
| Na obzoru je vidět Stone Town |
Na zpáteční cestě na lodi probíhá malé občerstvení s ovocem, džusem a zázvorovým čajem. Na hotel se vracíme těsně před večeří.
Den č. 8
Dnes trávíme svůj poslední den na Zanzibaru. Živočišné uhlí už polykáme jako bonbóny. Já se držím, avšak máma už radši nejí. A to jsem na dnešek zarezervoval oběd v rezortové restauraci na pláži. Výhled je tam fakt pěkný, což umí ocenit i lidi s běhavkou.
Na to, že plná cena tohoto zájezdu byla 50.990 Kč, nepotěší, že check-out z pokoje je v 15:00 a odjezd na letiště následuje až 20:45. Mezi touto dobou už také neplatí all inclusive. Vydělávat se musí. I mně během dne začíná dohánět dárek od místních žen a podezřele často navštěvuji toaletu. Uhlí je na to slabé. Začínám se obávat odletu. Ale aspoň nemusíme hledat místo na večeři. V Kiwengwě toho moc není na výběr, a když už něco je, mívá to rozporuplné hodnocení.
Nakonec cestu na letiště zvládneme bez extra zastávky. Na letišti panuje beze srandy hotová mraznička. Jestli tam je 20°C, tak hodně. A já jsem připravený na tu saunu, co byla při příletu. Otevíráme otevření check-inu, tak máme hned letenku bez fronty. Následuje celkem rychlá security i pasová kontrola. Jen se musí povinně vyplnit odletový formulář se spoustou zbytečných informací.
V odletové hale je jediný otevřený obchod, zbytek zavřeno. Protože nás odlet je na naplánovaný na 00:45, není se moc čemu divit. Do letadla boardujeme na čas nástupním mostem. Letí se opět sedmosmsedmičkou pod polským LOTem. Vzhledem k mému stavu a tmě venku, moc neoceňuji sedadlo u okénka. Většinu času je venku absolutní tma, ani žádná světla měst. Nakonec zvládám celou dobu sedět na místě. S díky však odmítám večeři a na croissant k snídani nemám odvahu.
Den č. 9
Po 8 hodinách přilétáme do Prahy a má první cesta vede víte kam? Pasovka je rychlá a pasovákovi stačí jen pasy. Covid už podle všeho skončil. Na zavazadlo si počkáme delší dobu. Holt, pražský ČSA handling není nejrychlejší. Venku na nás čekají příjemné teploty kolem nuly. A náš nechtěný suvenýr v podobě běhavky si žije svým životem. Živočišnému uhlí se vysmívá, ercerufuryl ho nevyvede z rovnováhy a odchází až po týdnu a smektě.