Japonci mají přísloví "Neříkej kékkó (= nádherný), dokud jsi neviděl Nikkó." Nikkó je historické město necelé tři hodiny jízdy na sever od Tokia, do kterého jsem měl namířeno, se na vlastní oči přesvědčit o jeho platnosti.
Už na dopoledne jsem měl zabookované lístky do Nikkó. Čas předtím jsem využil k návštěvě Tsukiji, proslulého rybího trhu. Navzdory tomu, že se zkazilo počasí a začalo pršet, jsem
byl připraven a měl jsem připraven deštník i pláštěnku. Jak se později ukázalo, deštník
příliš malý a pláštěnku třetí cenové skupiny, ale hlavně červený baťoh až s podivem snadno protekl.
Tsukiji rybí trh není od stejnojmenné stanice
metra zrovna blízko, tak jsem už jen cestou tam hezky namokl navzdory mému deštníku - u Vietnamců loni koupeným asi za 50 korun.
 |
| Rybí trh Tsukiji |
Přímo u stanice metra je hezký chrám, který stojí za navštívený nejen kvůli tomu, že je to přes jeho areál kratší.
Samotný rybí trh na mě moc velký dojem neudělal. Možná kvůli tomu, že pršelo,
možná protože jsem den předtím byl na ranním trhu v Hakodate, nebo že znám hezčí
trhy z Evropy (např. Barcelos v Portugalsku). Na rozdíl od minulosti
turisté stejně nesmějí na aukci tuňáku, respektive se velmi dlouho dopředu musí
registrovat, zaplatit tučný poplatek a přes to všechno stejně musí zůstat na jednom specifickém místě vyhrazeném
pro návštěvníky.
Dopoledne mě čekalo usušení
v šinkansenu směrem na Utsonomiya a završeném přestupem na lokální vlak do
Nikkó. Ve vlajku jsem se seznámil s Noo, s Thajkou, která měla taky
namířeno do Nikkó. Do Nikkó jsme se vypravili spolu poznávat jeho krásy.
Právě, když jsme vystoupili
v Nikkó z vlaku, déšť začal s novou silou a už se držel
prakticky po celou dobu. Doprava v Nikkó je obstarávána autobusy, jejichž
cena není zanedbatelná a i na cestu tam a zpátky se vyplatí celodenní lístek.
Zvolili jsme značně konzervativní
program – pohybovat se jen po Nikkó. Výprava autobusem za vodopády trvá 2
hodiny jedna cesta a vše se tam zavírá uplynutím páté hodiny.
Jako první nás čekal chrám Rinnoji
Temple. Velký dřevěný buddhistický chrám, který je momentálně v opravě, a to
tím způsobem, že kolem něj postavili halu. Uvnitř se nesmí fotit.
 |
| Toshugu v Nikkó |
Následoval výstup do kopečka, kde
nás přivítala svatyně Toshugu s vstupní torii a pětistupňovou pagodou.
Zrovna na prohlídku této svatyně pršelo opravdu dost. V kombinaci se
zouváním při vstupech do jednotlivích částí svatyně to přineslo opravdu
nevšední zážitky.
Jinak Toshugu opravdu doporučuji
navštívit. Nádherný rozlehlý komplex staveb. Převažuje barevnost do zlatočerné
a najdete, zde i dřevěný domek s vyobrazením světoznámých opiček „nevidět,
neslyšet a nemluvit“.
Cestou k dalšímu proslulému
chrámu Taiyuinbyo projdete kolem krásně
červeného komplexu Futarasan, na jaře s kvetoucími sakurami. Samotný chrám
Taiyuinbyo je nádherný a rovněž velmi rozlehlý, a to nejzajímavější je umístěno
stejně až na samém vrcholku kopce.
Na šintoismu se mi v Japonsku
líbí, jakým způsobem funguje a dost mě dostal způsob, jakým je
komercionalizován. Ve svatyni jsou tři mniši – jeden postupně pouští
návštěvníky dovnitř k oltáři, aby všichni slyšeli celé, co druhý u oltáře
vypráví o talismanech, a třetí u východu prodává chrámové suvenýry. Kam se
hrabe Horst Fuchs s jeho teleshoppingem.
 |
| Futarasan v Nikkó |
Cestou z Nikkó jsme zjistili,
že máme na zítřek stejnou cestu do Kamakury. Noc jsem strávil v přístavu
Yokohama. Ač z našeho pohledu je to malé město, má také své vlastní město
(a bohužel v něm vlaky nejsou od JR). Přístav jsem si prohlédl za nočního
i ranního osvětlení. Dominantním prvkem je velké blikající ruské kolo
s vlastní časomírou uprostřed.
Kamakura je známá svým 13,35 metru velkým
buddhou. Když předním stojíte, působí opravdu impozantním dojmem. Dalším
„must-see“ místem je Hase Temple. Nádherné zahrady a interiér plný malých
buddhů.
 |
| Velký Buddha v Kamakuře |
Vůči dvěma předchozím chrámům je Tsurugaoka
Hachimangu Shrine ve městě. Je to velký komplex buddhistických chrámů. Cestou
se jde po dlouhé nákupní ulici plné krámků a restaurací.
Odpoledne jsem strávil krátkou
prohlídkou hradu v Nagoye. Když jsem tam přijel, nejtěžší bylo nalézt
správnou linku metra po cestě z nádraží. Zrovna na tu k hradu nebyly
skoro žádné ukazatele. Hrad je naštěstí otevřen déle než většina japonských
památek.
 |
| Hrad v Nagoye |
Těsně před setměním jsem dorazil do
Kyota. Hned naproti nádráží mě přivítala Kyoto Tower s výškou 131 metrů.
Vylezl jsem na ní, abych si vychutnal panorama města nořícího se do tmy. Po
nalezení typicky japonského hotelu v jedné zapadlé uličce, kde jsem cestou
omylem vešel k jedné staré paní do bytu, protože jsem myslel, že je to ten
hotel, jsem se šel podívat na noční Kyoto ke čtvrti Gion. Opravdu jsem potkal
cestou pár gejš. Příjemně mě potěšil nasvícený Yasaka Shrine. Vzhledem
k zavíracím dobám památek jsem si neděl sebemenší naděje, že by bylo něco
nasvícené a ještě areál byl průchozí.