úterý 5. července 2016

Neříkej kékkó, dokud jsi neviděl Nikkó

Japonci mají přísloví "Neříkej kékkó (= nádherný), dokud jsi neviděl Nikkó." Nikkó je historické město necelé tři hodiny jízdy na sever od Tokia, do kterého jsem měl namířeno, se na vlastní oči přesvědčit o jeho platnosti.


Už na dopoledne jsem měl zabookované lístky do Nikkó. Čas předtím jsem využil k návštěvě Tsukiji, proslulého rybího trhu. Navzdory tomu, že se zkazilo počasí a začalo pršet, jsem byl připraven a měl jsem připraven deštník i pláštěnku. Jak se později ukázalo, deštník příliš malý a pláštěnku třetí cenové skupiny, ale hlavně červený baťoh až s podivem snadno protekl.

Tsukiji rybí trh není od stejnojmenné stanice metra zrovna blízko, tak jsem už jen cestou tam hezky namokl navzdory mému deštníku - u Vietnamců loni koupeným asi za 50 korun. 

Rybí trh Tsukiji


Přímo u stanice metra je hezký chrám, který stojí za navštívený nejen kvůli tomu, že je to přes jeho areál kratší. Samotný rybí trh na mě moc velký dojem neudělal. Možná kvůli tomu, že pršelo, možná protože jsem den předtím byl na ranním trhu v Hakodate, nebo že znám hezčí trhy z Evropy (např. Barcelos v Portugalsku). Na rozdíl od minulosti turisté stejně nesmějí na aukci tuňáku, respektive se velmi dlouho dopředu musí registrovat, zaplatit tučný poplatek a přes to všechno stejně musí zůstat na jednom specifickém místě vyhrazeném pro návštěvníky.


Dopoledne mě čekalo usušení v šinkansenu směrem na Utsonomiya a završeném přestupem na lokální vlak do Nikkó. Ve vlajku jsem se seznámil s Noo, s Thajkou, která měla taky namířeno do Nikkó. Do Nikkó jsme se vypravili spolu poznávat jeho krásy.

Právě, když jsme vystoupili v Nikkó z vlaku, déšť začal s novou silou a už se držel prakticky po celou dobu. Doprava v Nikkó je obstarávána autobusy, jejichž cena není zanedbatelná a i na cestu tam a zpátky se vyplatí celodenní lístek.

Zvolili jsme značně konzervativní program – pohybovat se jen po Nikkó. Výprava autobusem za vodopády trvá 2 hodiny jedna cesta a vše se tam zavírá uplynutím páté hodiny.

Jako první nás čekal chrám Rinnoji Temple. Velký dřevěný buddhistický chrám, který je momentálně v opravě, a to tím způsobem, že kolem něj postavili halu. Uvnitř se nesmí fotit.

Toshugu v Nikkó


Následoval výstup do kopečka, kde nás přivítala svatyně Toshugu s vstupní torii a pětistupňovou pagodou. Zrovna na prohlídku této svatyně pršelo opravdu dost. V kombinaci se zouváním při vstupech do jednotlivích částí svatyně to přineslo opravdu nevšední zážitky.

Jinak Toshugu opravdu doporučuji navštívit. Nádherný rozlehlý komplex staveb. Převažuje barevnost do zlatočerné a najdete, zde i dřevěný domek s vyobrazením světoznámých opiček „nevidět, neslyšet a nemluvit“.

Cestou k dalšímu proslulému chrámu  Taiyuinbyo projdete kolem krásně červeného komplexu Futarasan, na jaře s kvetoucími sakurami. Samotný chrám Taiyuinbyo je nádherný a rovněž velmi rozlehlý, a to nejzajímavější je umístěno stejně až na samém vrcholku kopce.

Na šintoismu se mi v Japonsku líbí, jakým způsobem funguje a dost mě dostal způsob, jakým je komercionalizován. Ve svatyni jsou tři mniši – jeden postupně pouští návštěvníky dovnitř k oltáři, aby všichni slyšeli celé, co druhý u oltáře vypráví o talismanech, a třetí u východu prodává chrámové suvenýry. Kam se hrabe Horst Fuchs s jeho teleshoppingem.

Futarasan v Nikkó


Cestou z Nikkó jsme zjistili, že máme na zítřek stejnou cestu do Kamakury. Noc jsem strávil v přístavu Yokohama. Ač z našeho pohledu je to malé město, má také své vlastní město (a bohužel v něm vlaky nejsou od JR). Přístav jsem si prohlédl za nočního i ranního osvětlení. Dominantním prvkem je velké blikající ruské kolo s vlastní časomírou uprostřed.

Kamakura je známá svým 13,35 metru velkým buddhou. Když předním stojíte, působí opravdu impozantním dojmem. Dalším „must-see“ místem je Hase Temple. Nádherné zahrady a interiér plný malých buddhů.

Velký Buddha v Kamakuře


Vůči dvěma předchozím chrámům je Tsurugaoka Hachimangu Shrine ve městě. Je to velký komplex buddhistických chrámů. Cestou se jde po dlouhé nákupní ulici plné krámků a restaurací.

Odpoledne jsem strávil krátkou prohlídkou hradu v Nagoye. Když jsem tam přijel, nejtěžší bylo nalézt správnou linku metra po cestě z nádraží. Zrovna na tu k hradu nebyly skoro žádné ukazatele. Hrad je naštěstí otevřen déle než většina japonských památek.

Hrad v Nagoye


Těsně před setměním jsem dorazil do Kyota. Hned naproti nádráží mě přivítala Kyoto Tower s výškou 131 metrů. Vylezl jsem na ní, abych si vychutnal panorama města nořícího se do tmy. Po nalezení typicky japonského hotelu v jedné zapadlé uličce, kde jsem cestou omylem vešel k jedné staré paní do bytu, protože jsem myslel, že je to ten hotel, jsem se šel podívat na noční Kyoto ke čtvrti Gion. Opravdu jsem potkal cestou pár gejš. Příjemně mě potěšil nasvícený Yasaka Shrine. Vzhledem k zavíracím dobám památek jsem si neděl sebemenší naděje, že by bylo něco nasvícené a ještě areál byl průchozí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)