pondělí 4. července 2016

Šinkansenem za sakurami na ostrově Hokkaidó

Už ve čtyři ráno tokyjského času mě vzbudilo světlo. Venku naprosto jasný den. To mě na Japonsku asi nejvíc překvapilo – nastavení časového pásma – světlo od čtyř do rána, v sedm večer už tma jako v pytli. To dos limituje cestování.


V hotelu jsem posnídal, a pak jsem se vydal na poznávání Tokya. Nejdřív jsem zamířil na rušnou křižovatku Shibuya. A podařila se mi nevídané věc. Byl jsem na ní v osm ráno a byla prádná. Bez davů jsem si prohlídl sochu psa Hachiko, který každý den chodil na nádraží čekat na svého pána, který už přijít nemohl.

Křižovatka Shibuya téměř bez lidí


Pak jsem přes Takshita Street (velkou nákupní ulici, skvělá pro nákup suvenýrů) k chrámu Meiji Jingu Shrine. Nádherný šintoistický chrám umístěný v poklidné lese. Cestou k němu jsou i umístěné nádherné malované sudy na saké.

Meiji Jingu Shrine



Popojel jsem pár minut linkou Yamanote a byl jsem v Shinjuku, světoznámé čtvrti s mrakodrapy. Jenže vystoupím z nádraží a nemůže je přes ostatní budovy najít. Nakonec jsem po krátké konzultaci s Google Maps je našel. Fakt impozantní množství staveb. Ani přes ně není vidět Metropolitan Government Office. Z ní si můžete užít zdarma výhled na Tokyo. Z jižní i severní věže.

Před polednem jsem ještě stihl navštívit nádherný buddhistický chrám Senso-ji na severozápadě Tokya. Hraje barvami a je opravdu velký. Cestou na vlak z Uena jsem se ještě za světla podíval do stejnojmenného parku a obdivoval menší svatyně a chrámy.

Šinkansen


Vlak odjížděl brzy odpoledne. Cesta na sever mu trvala čtyři a půl hodiny. Byla příjemná a rychlá. Po celou dobu jsem měl signál. Běžně se pohyboval rychlostí přes 260 km/h (změřeno pomocí GPS). Sedačky ve vlaku příjemné a velmi velké. Dokonce jsem i nevědomky jel nyní už pouze druhým nejdelším tunelem s délkou necelých 54 kilometrů.

Už po setmění jsem se na radu personálu hotelu vydal na horu Hakodate. Cesta auttbusem na horu bylo opravdu adrenalinová. Jelo se po úzkých serpentinách, většinou širokých jen pro jedno auto, a to ještě po tmě.

Výhled z Mount Hakodate

Výhled z hory byl hezký, ale hodně foukalo a byla tam zima. Anglicky mi u autobusu napovídali, že zpáteční cesta stojí tolik jako cesta tam. Když jsem to při placení během vystupování zjistil, naštval jsem se a jel jsem zpátky raději lanovkou. Z principu. Cestou jsem ve městě potkal milé značky „pozor, tsunami“.

Pozor, tsunami.

Ráno jsem se z hotelu vydal na místní ranní trh. Spousta stánků, čerstvé ryby a ovoce zelenina. Jablíčka se tu kupují po kouskách. U ovoce a zeleniny není výjimkou, že kilo vyjde po přepočtu na sto dvě stě korun.

Pak jsem nastoupil do tramvaje a odjel jsem do Goryokaku k pevnosti, důvodu, proč jsem sem vážil tak dlouhou cestu. Pevnost na ostrově ve tvaru hvězdy je obklopená kolem a kolem třešňovými stromy. Zrovna v den, kdy jsem se na ně šel podívat, se plně otevřely. Dokonce kvůli nim přijela i japonská televize.

Ze 107 metrů vysoké Goryokaku Tower je nádherný výhled na park i celou pevnost. Na vrcholcích okolních nepříliš vysokých hor je ještě vidět sníh.

Sakury pod 107 metrů vysokou Goryokaku Tower

Pod korunami sakur jsem byl přinucen řešit jedinou potíž s ubytováním, co mě v Japonsku potkala. Při cestě na horu Hakodate mi přišel e-mail od ubytování na příští noc. Slušně řečeno byl velmi nepohostinný ve stylu „mluvíme jen japonsky, zamykáme na noc, nikoho nechceme, natož baťůžkáře“. Hned jsem si pomyslel „Škoda, že to nenapsali dřív, než vypršela možnost bezplatného zrušení.“

Sice mi odpověděli, že rezervaci u nich můžu bezplatně zrušit, ale na Booking.com stále svítila jako aktivní. Mezitím jsem si sice už našel jiné ubytování, ale ten nepohostinný hotel tam stále byl.

Tak jsem si sedl pod sakurami na lavičku, ujistil se, že mám 4G signál a začal to řešit. V aplikaci Booking.com jsem s příjemným překvapením našel telefonní číslo na českou podporu.

Pomocí Skypu jsem vytočil české číslo, hovory jsem měl naštěstí zdarma, telefon vyzvání, v Evropě asi dvě hodiny ráno, samozřejmě mi automat řekl, že není k dispozici žádný česky mluvící operátor, tak mě přepojili na světovou centrálu.

Tam jsem si asi deset minut povídal s nějakým anglicky mluvícím pánem, patrně Indem, vysvětlil mu situaci, když po mně chtěl číslo rezervace, vysvětlil jsem mu, že jsem venku, tak si ho nakonec dohledal v počítači, stejně tak e-mail od ubytování. Vše vyřešeno, ubytování zrušeno.

Ještě ten samý den jsem nasedl do vlaku zpět do Tokya. Dorazil jsem tam za tmy. Vzhledem k tomu, že se všechny chrámy zavírají brzy večer (nejpozději do 18:00), jsem vyrazil na noční prohlídku města.

Tokyo Tower s obchoďákem jako bonus

Odstartoval jsem ji noční návštěvou Tokyo Tower, 333 metrů vysokou kopií Eiffelovky v červenobílé barvě. Dokonce je o 8,6 metru vyšší než originál. Ale dole pod obloukem mají postavený obchoďák. To v Paříži nepotkáte a vyrazilo mi to dech. Z Tokyo Tower je nádherný výhled na celé město. Kolem dokola samé mrakodrapy.

Potom jsem se vypravil k podle průvodce proslulé zábavní čtvrti Roppongi. Nádherně nasvícená, dozorovaná policií, pachinko všude, kam se podíváš, řada restaurací, ale moc zábavná mi nepřišla. Nejhezčí z ní byl výhled na Tokyo Tower skrz hlavní ulici.

Obrovské doupata SEGA se stovkami pachinko automatů

Nakonec jsem se unavený přesunul k Akihabaře. Vystoupil jsem z metra a byl jsem uprostřed ničím výjimečné ulice, nad kterou vedla i nějaká dálnice. Nikde žádné proslulé neony, natož noční život. Po konzultaci s mapou jsem to nakonec zjistil. Užitečné poučení – zastávka metra Akihabara je na druhém konci stejnojmenné čtvrti.

Neony všudy okolo mě svítily, ale kolem mě pusto a prázdno, protože už bylo pozdě a všední den. Největší hráč v zábavě tam je SEGA spolu s jejich herními doupaty plnými automatů. Ty od nás známe taky z pochybných podniků. Od pochybných chňapek (tady zvanými „ufo“, jednu jsem i vyzkoušel, ohromně nepřesné) až po jednoúčelové simulátory, závodů, boje nebo bicích nástrojů. Vše je ale samozřejmě v japonštině. Pokud půjdete kolem, zastavte se uvnitř, můžete si vzít vaši originální SEGA tašku na vyhrané věci

Před půlnocí jsem se dostal do hotelu a plánoval další den – Nikkó.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)