neděle 3. července 2016

První noc v Japonsku

Pro cestu jsem si vybral konec hanami (období kvetoucích sakur). Když jsem cestu plánoval a kupoval letenky, tak trochu jsem doufal, že budou sakury vykvétat později. Bohužel, vykvétaly dříve a musel jsem za nimi až na ostrov Hokkaidó.


Při plánování mě velmi zaujala a pomohla stránka japan-guide.com. Je na ní i mapka s předpovědí kvetení sakur! Vřele doporučuji k navštívení.

Jel jsem velmi na lehko. Původně jsem chtěl s sebou jen jeden malý ruksak jako příruční zavazadlo. Později jsem přibral ještě malou tašku, protože do baťohu se to vše nechtělo vejít a jak jsem se koukl na letenku – mohl jsem mít s sebou až 23 kg do podpalubí. Zpětně můžu vyhlásit nejzbytečnější věci, které jsem měl s sebou – tablet (ani jednou jsem ho nezapnul, na vše stačil mobil), elektrický holicí strojek (stejně pižlal a žiletka byla v každém lepším hotelu), mýdlo (v hotelu), redukci do zásuvek (na vše stačil čínský nabíjecí adaptér od Xiaomi), papírovou mapu Tokia a Dubaje (měl jsem je pro lepší pocit, kdybych se ztratil), sbírku filmů v mobilu a tabletu (nedostal jsem se k nim za celou cestu) a jako hřeb večera - vietnamky na koupání.

Moje zavazadla


Odlétal jsem klasicky z Prahy. Jelikož jsem letěl s leteckou společností Emirates, tak jsem letěl přes Dubaj. Cesta tam trvala 6 hodin. Cestu zpříjemňovaly pozorné letušky, z nichž i velká část mluvila česky, kupodivu. Během cesty jsem dostal jedno výborné teplé jídlo, a to tak velké, že jsem ho skoro nedokázal sníst. V průběhu celého letu neustále chodily a nabízely nápoje – pivo, víno, limo, šnaps, kávu a čaj. Dokonce jsem si u vchodu do letadla vzal i noviny jako za starých časů.

Neodolal jsem a dal jsem si víno. Bíle už ve vozíčku nebylo, tak bylo červené. Jako nezkušený letadlový jedlík jsem měl na tácku neskutečný binec a jednotlivé plasty, sáčky, papírky mi tam přepadávaly přes sebe a v tom to spolu s mírnou turbulencí přišlo – víno se mi vylilo do klína na mé jediné kalhoty, co jsem měl s sebou. Pohotově jsem zareagoval, ale flek tam už byl, stejně tak i malá loužička na sedačce pode mnou.

Nezvyklý zážitek pro mě byl let nad noční pouští. Každé městečko tam zářilo do tmy včetně jeho tepen, spojnic, silnic s okolními městy. Nikde nic a do noci pode mnou září silnice uprostřed pouště, kde desítky kilometrů okolo nic není. Ať žije ekologie a konec klasických žárovek.

Dubajské letiště v jednu ráno


Po mezipřistání na dubajském letišti jsem se procházel z volně spuštěným trikem obdivujíc ty ohromné rozměry a v tříhodinovém čase, co jsem měl k dispozici, hledajíc v souladu s radou z Prahy, kde tam mají pytlíček se solí. V luxusních buticích, které jsem potkával po cestě napravo a nalevo, ať už byly s oblečením nebo jídlem, to opravdu nešlo. Jen jsem mrknul na sandále po mé pravici a cena šest stovek by byla fajn, kdy se nejednalo o dirhamy…

Tak jsem si našel Mekáč, jen pro srandu mrknul, že meníčko stojí 70 dirhamů, začal se těšit zpátky do letadla na další jídlo a zjistil jsem, že tam k mé smůle opravdu nemají se solí a pepřem jako u nás. Putoval jsem dál a nakonec jsem nedaleko Burger Kingu asi na desátý pokus jedno místo s pytlíčky se solí našel. Odebral jsem se odbarvit skvrnu. Co nezvládla sůl, zvládl později vlhčený kapesníček. Fakt geniální vynález. Obdivuhodné jaké moře skvrn zvládá odstranit. Od bahna přes guáno až po víno. A vše beze stop!

Let do země sakur byl už delší – trval 11 hodin (takže v letadle celkem 17 hodin). V letadle se setmělo a na stropě se objevily hvězdičky. Fakt efektní. Do této doby jsem o tom jen četl. Naposledy s RyanAirem jsem si o tom mohl nechat jen zdát.

Místo pro nohy a sedačky i v ekonomické třídě opravdu luxusní. Po letu jsem si dokonce nepřipadal nijak unavený, ani rozlámaný. Zrovna včera jsem se vrátil z Europa Parku. V autobuse jsem si připadal jako sardinka a ještě druhý ten to dospávám jako rozlámaná mumie. Srovnání vychází brutálně pro Emirates.

Zábavní systém na palubě Emirates


Během cesty jsem prubhnul i filmotéku na palubě. Opravdu skvělá včetně nejnovějších hitů jako sedmé Star Wars, Marťan nebo Deadpool. Nicméně ty jsem už viděl, tak jsem se soustředil na méně známé kousky. Dojem kazil jen použitý typ panelu – TN. Pozorovací úhly fakt mizérie.

Při letu jsem si taky užil internetu. Vzhledem k tomu, že jsem jen pospával, tak jsem si vystačil s 10 MB balíčkem zdarma a ušetřil 1 dolar za nepořízení 500 MB balíčku, který se jinak jevil taky velmi lákavě. I tak jsem stačil pokecat přes Skype a s pár lidmi po Messengeru. Mimochodem, nad Čínou se internet nekonal.

Cestou jsem letěl přes Indii, viděl povodí Gangy (proč musí i z výšky vypadat tak špinavě), mraky nad Čínou a oblačnost nad Japonskem roztrhávající se až pár kilometrů jižně od Tokia). Nejhorší turbulence byly nad Kjúšú, až jsem tam dole pod námi litoval ty lidi stižené nedávným zemětřesením a teď i tak silnou bouří.

Do Tokia jsem dorazil pozdě odpoledne. Nejdřív mě čekalo několik výzev – dostat turistické vízum od imigračního úředníka (pro Rail Pass je potřeba dostat status „Temporary visitor“), směnit voucher za Japan Rail Pass, zabookovat si na den poté lístky na Hokkaidó, vyzvednout objednanou SIM kartu na poště a najít místo odjezdu mého vlakového transferu z letiště a ještě předtím vyměnit objednávkový kód za jízdenku.

V Japonsku mě ale moc hezky neuvítal můj operátor Vodafone. Za celou dobu se můj mobil nepřihlásil do jakékoliv japonské sítě. Pokračoval tak v započatém přístupu z Dubaje. Tentokrát ho ale ještě vylepšil. Nejenže nepřišla žádná roamingová SMSka, ale ještě se mobil nepřihlásil do sítě a stále ji hledal. Štěstí, že jsem si opatřil místní SIM kartu. Vodafone mě ale dost zklamal.Za celých devět dní problém nevyřešil. Ještě mi pak v Praze dorazil e-mail, jestli bych se mohl pokusit znovu přihlásit, aby měl technik víc údajů. Přitom už z údajů ze sítě museli vědět, že jsem zpět v Praze.

Do samotného Tokya jsem dorazil už za tmy. Nakoukl jsem do parku Uenu, kousek od železniční stanice, narychlo navštívil supermarket pro zásoby a vydal jsem se za ubytováním do hotelu v Ikebukuro.

Čtvrť Ikebukuro


Kolem mě byly všude neony, hotel jsem našel na první dobrou. Moje první zkušenost s řetězcem MyStays. Všude čisto, pokoj hezký útulný, ačkoliv nebyl největší. K tomu přiloženo mýdlo, šampón, ručníky, župan, žiletka, pasta. Vše v ceně za necelou tisícovku. Ani jsem si nemusel brát do letadla žádné tekutiny.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář :-)