Pro cestu jsem si vybral konec hanami (období kvetoucích sakur). Když jsem cestu plánoval a kupoval letenky, tak trochu jsem doufal, že budou sakury vykvétat později. Bohužel, vykvétaly dříve a musel jsem za nimi až na ostrov Hokkaidó.
Při plánování mě velmi zaujala a
pomohla stránka japan-guide.com. Je na ní i mapka s předpovědí kvetení
sakur! Vřele doporučuji k navštívení.
Jel jsem velmi na lehko. Původně
jsem chtěl s sebou jen jeden malý ruksak jako příruční zavazadlo. Později
jsem přibral ještě malou tašku, protože do baťohu se to vše nechtělo vejít a
jak jsem se koukl na letenku – mohl jsem mít s sebou až 23 kg do podpalubí.
Zpětně můžu vyhlásit nejzbytečnější věci, které jsem měl s sebou – tablet
(ani jednou jsem ho nezapnul, na vše stačil mobil), elektrický holicí strojek
(stejně pižlal a žiletka byla v každém lepším hotelu), mýdlo (v hotelu),
redukci do zásuvek (na vše stačil čínský nabíjecí adaptér od Xiaomi), papírovou
mapu Tokia a Dubaje (měl jsem je pro lepší pocit, kdybych se ztratil), sbírku
filmů v mobilu a tabletu (nedostal jsem se k nim za celou cestu) a
jako hřeb večera - vietnamky na koupání.
Odlétal jsem klasicky z Prahy.
Jelikož jsem letěl s leteckou společností Emirates, tak jsem letěl přes
Dubaj. Cesta tam trvala 6 hodin. Cestu zpříjemňovaly pozorné letušky,
z nichž i velká část mluvila česky, kupodivu. Během cesty jsem dostal
jedno výborné teplé jídlo, a to tak velké, že jsem ho skoro nedokázal sníst.
V průběhu celého letu neustále chodily a nabízely nápoje – pivo, víno,
limo, šnaps, kávu a čaj. Dokonce jsem si u vchodu do letadla vzal i noviny jako
za starých časů.
 |
| Moje zavazadla |
Neodolal jsem a dal jsem si víno.
Bíle už ve vozíčku nebylo, tak bylo červené. Jako nezkušený letadlový jedlík jsem
měl na tácku neskutečný binec a jednotlivé plasty, sáčky, papírky mi tam přepadávaly přes sebe a v tom to spolu s mírnou turbulencí přišlo – víno
se mi vylilo do klína na mé jediné kalhoty, co jsem měl s sebou. Pohotově
jsem zareagoval, ale flek tam už byl, stejně tak i malá loužička na sedačce
pode mnou.
Nezvyklý zážitek pro mě byl let nad
noční pouští. Každé městečko tam zářilo do tmy včetně jeho tepen, spojnic,
silnic s okolními městy. Nikde nic a do noci pode mnou září silnice
uprostřed pouště, kde desítky kilometrů okolo nic není. Ať žije ekologie a
konec klasických žárovek.
 |
| Dubajské letiště v jednu ráno |
Po mezipřistání na dubajském
letišti jsem se procházel z volně spuštěným trikem obdivujíc ty ohromné
rozměry a v tříhodinovém čase, co jsem měl k dispozici, hledajíc
v souladu s radou z Prahy, kde tam mají pytlíček se solí.
V luxusních buticích, které jsem potkával po cestě napravo a nalevo, ať už
byly s oblečením nebo jídlem, to opravdu nešlo. Jen jsem mrknul na sandále
po mé pravici a cena šest stovek by byla fajn, kdy se nejednalo o dirhamy…
Tak jsem si našel Mekáč, jen pro
srandu mrknul, že meníčko stojí 70 dirhamů, začal se těšit zpátky do letadla na
další jídlo a zjistil jsem, že tam k mé smůle opravdu nemají se solí a
pepřem jako u nás. Putoval jsem dál a nakonec jsem nedaleko Burger Kingu asi na
desátý pokus jedno místo s pytlíčky se solí našel. Odebral jsem se
odbarvit skvrnu. Co nezvládla sůl, zvládl později vlhčený kapesníček. Fakt
geniální vynález. Obdivuhodné jaké moře skvrn zvládá odstranit. Od bahna přes
guáno až po víno. A vše beze stop!
Let do země sakur byl už delší –
trval 11 hodin (takže v letadle celkem 17 hodin). V letadle se
setmělo a na stropě se objevily hvězdičky. Fakt efektní. Do této doby jsem o
tom jen četl. Naposledy s RyanAirem jsem si o tom mohl nechat jen zdát.
Místo pro nohy a sedačky i
v ekonomické třídě opravdu luxusní. Po letu jsem si dokonce nepřipadal
nijak unavený, ani rozlámaný. Zrovna včera jsem se vrátil z Europa Parku.
V autobuse jsem si připadal jako sardinka a ještě druhý ten to dospávám
jako rozlámaná mumie. Srovnání vychází brutálně pro Emirates.
 |
| Zábavní systém na palubě Emirates |
Během cesty jsem prubhnul i
filmotéku na palubě. Opravdu skvělá včetně nejnovějších hitů jako sedmé Star
Wars, Marťan nebo Deadpool. Nicméně ty jsem už viděl, tak jsem se soustředil na
méně známé kousky. Dojem kazil jen použitý typ panelu – TN. Pozorovací úhly
fakt mizérie.
Při letu jsem si taky užil
internetu. Vzhledem k tomu, že jsem jen pospával, tak jsem si vystačil
s 10 MB balíčkem zdarma a ušetřil 1 dolar za nepořízení 500 MB balíčku,
který se jinak jevil taky velmi lákavě. I tak jsem stačil pokecat přes Skype a
s pár lidmi po Messengeru. Mimochodem, nad Čínou se internet nekonal.
Cestou jsem letěl přes Indii, viděl
povodí Gangy (proč musí i z výšky vypadat tak špinavě), mraky nad Čínou a
oblačnost nad Japonskem roztrhávající se až pár kilometrů jižně od Tokia).
Nejhorší turbulence byly nad Kjúšú, až jsem tam dole pod námi litoval ty lidi
stižené nedávným zemětřesením a teď i tak silnou bouří.
Do Tokia jsem dorazil pozdě
odpoledne. Nejdřív mě čekalo několik výzev – dostat turistické vízum od
imigračního úředníka (pro Rail Pass je potřeba dostat status „Temporary
visitor“), směnit voucher za Japan Rail Pass, zabookovat si na den poté lístky
na Hokkaidó, vyzvednout objednanou SIM kartu na poště a najít místo odjezdu
mého vlakového transferu z letiště a ještě předtím vyměnit objednávkový
kód za jízdenku.
V Japonsku mě ale moc hezky
neuvítal můj operátor Vodafone. Za celou dobu se můj mobil nepřihlásil do
jakékoliv japonské sítě. Pokračoval tak v započatém přístupu
z Dubaje. Tentokrát ho ale ještě vylepšil. Nejenže nepřišla žádná
roamingová SMSka, ale ještě se mobil nepřihlásil do sítě a stále ji hledal.
Štěstí, že jsem si opatřil místní SIM kartu. Vodafone mě ale dost zklamal.Za
celých devět dní problém nevyřešil. Ještě mi pak v Praze dorazil e-mail,
jestli bych se mohl pokusit znovu přihlásit, aby měl technik víc údajů. Přitom
už z údajů ze sítě museli vědět, že jsem zpět v Praze.
Do samotného Tokya jsem dorazil už
za tmy. Nakoukl jsem do parku Uenu, kousek od železniční stanice, narychlo
navštívil supermarket pro zásoby a vydal jsem se za ubytováním do hotelu
v Ikebukuro.
 |
| Čtvrť Ikebukuro |
Kolem mě byly všude neony, hotel
jsem našel na první dobrou. Moje první zkušenost s řetězcem MyStays. Všude
čisto, pokoj hezký útulný, ačkoliv nebyl největší. K tomu přiloženo mýdlo,
šampón, ručníky, župan, žiletka, pasta. Vše v ceně za necelou tisícovku.
Ani jsem si nemusel brát do letadla žádné tekutiny.