Se stále větším znepokojením sleduji zprávy o koronaviru a lituji, že necestuji impulzivně až na poslední chvíli. Na první březnový víkend jsem si naplánoval výlet do Neapole. V době mého odletu mají v Kampánii všeho všudy čtyři nakažené. Soudě podle tuberáků v pražské MHD to už tu máme dávno taky.
Jedna pandemická ;)
Letím s Easyjetem, proto premiérově s sebou beru notebook. Do oranžového limitu pro příruční zavazadla se hravě vejde. Případnou nutnost karantény tak mám ošéfovanou. Doma jsem vyfasoval fousatý respirátor koupený ještě proti SARS, tak ho na letišti využívám. Normálně cítím, jak se mi z toho začínají šikmit oči. Na letišti je však naprostý klid. Nikde nikdo nemá roušku ani rukavice. Odlety do Itálie nikdo nekontroluje a k Airbusu A320 se jede lowcostově autobusem. Není tak prázdný, jak jsem čekal a volných míst je jen pár. Při letu se vzdělávám a sleduji Smrtící epidemii.
Easyjet v Itálii
V Neapoli dosedáme kousek po poledni. Italové to v Kampánii berou vážně, takže po příletu procházíme jednotlivě kolem termokamery. Batoh s notebookem se pronese, tak za 5 € kupuji lístek na Alibus do centra. Vystupuji před zdejším hlavním nádražím na Piazza Garibaldi. Vypadá to tu jak někde v Africe, avšak místní tvrdí, že je tu bezpečno. Jen ten nadměrný počet policistů připomínající zatýkání mafiánských kmotrů svědčí o něčem jiném.
Vyhlídka z pokoje na Vesuv
Jsem tu akorát včas na check-in v B&B Deluxe Napoli Central Station. Vchod mají ve dvoře činžovního domu a samotný hotel je až v čtvrtém patře. Dostávám hezký světlý pokoj s balkónkem a výhledem na náměstí a Vesuv. Tady by mi karanténa nevadila...
Klasická Itálie
S radostí odkládám batoh a jdu se projít do centra. Je jedna hodina a slunce zapadá v šest. To mám 5 hodin na prohlídku města. Venku panuje nádherně slunečné počasí s příjemně jarními teplotami. V bistru si dám brunch v podobě jednoho croissantu s krémem. O kus dál se dojím mini pizzou za další euro. V sámošce doplním tekutiny a koupím si italskou oranžádu Sanpellegrino. 20 % pomerančů. Není divu, že tu ve Fantě je 12 % ovoce.
Kopule katedrály
Začínám u Porta Capuana z 15. století. Úzkými uličkami se propracovávám k Cattedrale di San Gennaro, toho času zavřená stejně jako ostatní kostely, které náhodou ještě nepřeměnili na odsvěcená muzea. Od řady známých jsem slyšel, jak v Neapoli řádí motogangy strhávající batohy ze zad. Mafiáni zřejmě spí zimním spánkem a je tu klid.
Je libo dezert?
Zmrzka
Basilica di San Domenico Maggiore - jeden z mála otevřených kostelů.
Cestou míjím spoustu krámků se suvenýry. Všude jsou magnetky unizóno za mimosezónní 1 €. Nořím se hlouběji do centra. V Monastero di Santa Chiara obdivuji zdejší sloupoví se spoustou barevných kachliček (6 €). Scházím ke Castelu Nuovu, sice v překladuk "novému hradu", ale pochází až z 13. století. Všude kolem se staví, chystají tu novou linku metra. Hrad leží hned naproti přístavu, odkud se odplouvá na Capri. Na protější straně zálivu se majestátně tyčí Vesuv, sopka, co před necelými 2000 lety pohřbila Pompeje.
Monastero di Santa Chiara
Vlci před Castel Nuovu
Castel Nuovo
Podél nábřeží míjím královský palác, až během zlaté hodinky přicházím k ikonickému Castel dell'Ovo (v překladu "vaječný hrad") z 12. století. Z něj se naskýtá pěkný pohled na celý záliv a trošku netypicky pro tuto část světa se nic neplatí.
Přístav s Vesuvem v pozadí
Kotví tu i pobřežní stráž
Castel dell'Ovo
Sluníčko se pomalu kloní k obzoru. Přes Piazza del Plebiscito s monumentální Basilica Reale Pontificia San Francesco da Paola připomínající Baziliku sv. Petra v Římě se vracím zpátky do centra. Rozhoduji se podívat na město shora a přes zdobnou Galleria Umberto I se dostává ke zdejšímu funicolare centrale (podzemní lanovce) spojující dolní město s horním. Pochází z roku 1928, zdolává převýšení 170 metrů při sklonu 13 % na trase dlouhé 1,2 kilometru při čtyřech zastávkách.
Je libo Vespu?
Piazza del Plebiscito s monumentální Basilica Reale Pontificia San Francesco da Paola - měli i v renesanci copyright?
Galleria Umberto I.
Zanechává mě pár set metrů od hradu Castel Sant'Elmo, od kterého si při západu slunce vychutnávám pohled na celou Neapol nořící se do červánků. Pomocí "panoramického schodiště" se dostávám zpátky do dolního města. Z linek metra si vybírám dvojku a jsem po zásluze potrestaný - tu provozuje trochu nezvykle Trenitalia a koupit jízdenku v automatu je porod, že to vzdávám a kupuji ji vedle v trafice. Jaksi centrální stanici nazývají pro různé vlaky i jednotlivé linky metra jinak. Tohle vlastně není metro nýbrž, jak by řekli Němci, S-Bahn. Nesmíte zaspat, jinak můžete dojet např. až do Salerna.
Zdejší lanovka funicolare centrale
Večerní Neapol
Západ slunce od Castel Sant'Elmo. To zahalené v mracích je samotný Vesuv.
Na pokoji se trošku zkulturním a začínám hledat večeři. Jižní Itálie není drahá. Dávám si italské těstoviny za 6 €. Jen si třeba dávat pozor na coperto (couvert), který si v Itálii účtuje řada restaurací (tady typicky 0,5-1 €), a je dobré si dopředu ověřit jeho výši, abyste se vyvarovali nepříjemnému překvapení (v jiných částech Itálie je běžné i 5 €).
Večerní pohled z pokoje
Večeře za 6 €
Večer na pokoji dumám, co podniknout zítra. Po obloze plují osamocené černé mraky nevěštící nic dobrého. Podle předpovědí ale zítra má být ještě jakž takž a déšť má přijít až k večeru. Jsem utahaný, tak odpískávám čtyřicetieurový výlet lodí na Capri. Není to daleko. Jen ten zpáteční lístek na trajekt je tak předražený. Usínám při hraní Plague Inc. Jsem ale nějaký slabý virus. Ne a ne to lidstvo vyhladit...
Snídaně
Těmito vlaky nejedu.
Ráno si po úvodních zmatcích na ubytování vychutnávám snídani - croissant s čokoládou. Zvyknul bych si. Oblohu halí temné mraky. Dneska bych na Capri nechtěl. Odubytovávám se, batoh dávám do úschovy a vydávám se pěšky na nádraží. Tam kupuji lístek do Ercolana. Najít správný peron mi dává zabrat, než mi na informacích poradí, že musím do S-Bahnu. Vůči kiosku pro nákup lístků, má vlak v metru na displeji o deset minut pozdější odjezd.
Správné nástupiště, ale ještě nesprávný vlak. A jsem v metru.
Celkově do Ercolano se dá jet metrem linky 2 (1,6 €, dál a do kopce)
nebo vlakem Circumvesuviana (2,2 € a s kopce). Rychlé je to obojí
stejně, jen spojů v rámci metra jezdí méně. Jestli na letišti koronu
brali vážně, na nádraží na to kašlou (a někteří doslova). Vidím tu vlaky
jedoucí přímo do Benátek nebo Říma a kontrola naprosto nulová.
Přístaviště v Ercolanu
Noční můra každého instalatéra - zde normálka a volně přístupná z ulice. Otočení kohoutku je lepší jak sirka ve zvonku ;)
Italská klasika
Metro, které se v průběhu půl hodiny přemění na normální vlak mě vyklopí v přístavu. Odsud je to pěšky ještě 1,5 kilometru do mírného kopečka. V zimní bundě si i po tom jen mírném kopečku připadám, jak bych uběhl maraton. Možná jste už z názvu poznali, že jsem přijel do Herculanea, o něco méně slavného bratříčka Pompeí, kterého v roce 79 zasypal Vesuv. V době jeho největší slávy tu žilo 4000 obyvatel. Nyní se to tu jmenuje Ercolano.
Herculaneum shora
Ten kopeček vpravo je před 2000 lety pohřbil
Je pár minut před desátou a Herculaneum je prázdné (13 €). U dvou otevřených pokladen je jen pár lidí. Přesto si na lístek počkám 15 minut. V létě to musí být fakt maso. Inu, italská efektivita v praxi. Vykopávky jsou asi 10 metrů pod současným terénem. Vůči Pompejím tu nenajdete žádné zkamenělé korpusy, ale za to tu jsou mnohem zachovalejší domy a ulice. Prohlídka mi trvá necelé dvě hodiny a už těsně před polednem se začínají objevovat první turistické skupiny. Jinak je tu svatý klid bez lidí a jediného zakašlání.
...
...
Herculaneum je plné zachovalých mozaiek
...
Ulice jsou naprosto liduprázdné
...
...
V Herculaneu už v roce 79 věděli, jak v roce 2020 bude vypadat Praha po koronaviru...
Zpátky do Neapole se vracím přes Circumvesuviana. Má víc zastávek, vlak víc posprejovaný, ale trvá ji to přibližně stejný čas. Jen lístek je o něco dražší. Na Garibaldim si dávám oběd - rizoto s mořskými plody za 5 €. V té Itálii se mi začíná líbit. Nasedám na linku metra č. 1. Původně si chci projít nějaké stanice, ale kazí mi to jedna nepříjemná vlastnost zdejšího metra - jede jen jednou za 15 minut. Navíc stanice nemají klasickou podobu, jakou známe z Prahy nebo Kyjeva. Je to pouze nástupiště s jedním průchodem k eskalátorům.
Ghetto train přijíždí
Rizoto za pět éček
Kvůli koronaviru jsem nestihl navštívit stanici Toledo označovanou za jednu z nejhezčích na světě. Místo rekapitulace itineráře jsem řešil, jestli vůbec pojedu, a stanice mi tak zůstala skrytá pod nicneříkající hvězdičkou v Google Mapách, ke které tam nebyly zrovna výstižné fotky...
Toledo: Stanice, kterou jsem neviděl. Tak aspoň obrázek z TripAdvisoru.
Vystupuji na stanici Materdei a mířím k Cimitero Delle Fontanelle. Terén tu není rovný. Nejdřív tu dost s kopce a pak zpátky nahoru. Tento v překladu fontanellský hřbitov představuje obrovské jeskynní katakomby uprostřed velkoměsta. Obrovské prostory, žádné vstupné a tisíce lebek a kostí. Kam se na to hrabe kostnice u Kutné Hory. Tohle je snad 100x větší!
Stanice Piazza Garibaldi
Stanice Materdei
Cimitero Delle Fontanelle
Jedna lebka vedle druhé
...
...
...
Vyškrábu se do kopečka zpátky ke stanici metra. Turniket odmítá můj lístek se zprávou, že jsem ve špatné zóně mimo město či co. Na metro jim tak házím bobana a příjemnou procházkou se vracím k nádraží. Zastavuji se na aperol a dokupuji ještě pár suvenýrů. V centru objevuji pár dalších dřív možná fotogenických míst a nyní totálně zdevastovaných stavbou metra.
Chiesa di Sant'Agostino alla Zecca
Před čtvrtou vyzvedávám batoh v ubytování a vydávám se na letiště. Kdoví co mě tam dneska čeká za manévry. Před nádražím akorát stojí Alibus, obloha vypadá na brzký déšť, tak se nepouštím do experimentů s místní MHD stavící necelý kilometr od letiště a opět se vezu za 5 € až ke vchodu.
Zdejší minipizzy za éčko
Trochu víc highcostové zákusky
Na neapolském letišti opět nemá nikdo roušky ani respirátory podobně jako předtím v Praze. Dokonce ani pracovníci security. Ta je velmi rychlá a do 10 minut jsem v odletové hale. Žádné extra bezpečnostní opatření se nekonají. Easyjet do Vídně je přistaven včas. Jede se k němu autobusem.
Uvnitř je poloprázdný. On už ten druhý autobus k němu jel takřka prázdný. Můj middle u emergency exitu je plný. Nedělám z toho vědu, jen si odchytnu letušku, aby nevyšilovala, když si sednu jinam. Říká mi "Dear, you can sit wherever you want. There is 63 free seats." Beru si soukromou trojku daleko od všech lidí a pouštím si korejskou epidemickou jménem Vyšinutí.
Tentokrát mám trochu strach, aby mě ve Vídni pustili. Na neapolském letišti jsem svůj odraz zahlédl na toaletě v zrcadle a jsem kompletně rudý jak rak. To sluníčko pod mrakem fakt dost připalovalo. A subjektivně se mi zdá, že ta rudá kůže hoří.
Letadlo po konci boardingu
Ve Vídni bych rád stihl dřívější Regiojet na Prahu. Trošku se obávám bezpečnostních opatření, co si na mě na flughafenu chystají. Překvapení ale stíhá překvapení. Zadokují nás k nástupnímu mostu a naprosto bez jakékoliv kontroly nás vypustí z letadla přímo vstříc srdci Rakouska. Proti nám je jen nedočkavý dav cestujících zpět do Neapole. Jediné mínus je, že jsme snad na té nejvzdálenější stojánce.
Prokličkuji celým letištěm, koupím lístek na vlak na Wien Hbf a než přijede, ve Sparu doplním tekutiny. Na hlaváku mám pohodlnou půlhodinku na přestup na žlutý autobus. Ten jede rovněž poloprázdný. V Praze jsem v půl třetí ráno.
Na kolik ta sranda přišla?
Letenka PRG-NAP-VIE ... cca 1200 Kč
Ubytování v Neapoli ... 32 €
Doprava po Neapoli a okolí ... cca 20 €
Vstupné ... cca 20 €
Jídlo ... cca 20 €
MHD a autobus z Vídně ... cca 400 Kč
