Severská poezie, hory a sníh mě dlouhodobě nechávají klidným. Avšak z mnoha stran slýchám, jak je Island dechberoucí a krásný, proto má zvědavost postupně narůstá. Když na mě na sklonku léta vykoukne islandské kombo stojící jedenáct stovek, dlouho neváhám. Před koupí ještě kontroluji průměrné teploty, ceny ubytování a pronájmu auta a o pár chvil později definitivně podléhám vábení ostrova ohně a ledu.
 |
| Když tu mají takové benzínky, není divu, že tu orkány jsou jako doma... |
Prakticky vím jen o lidech, co na Islandu byli od jara do podzimu, ale nikdo z nich tam nebyl v zimě. Proč? Vždyť podle průměrných teplot se jedná o místo ohřívané Golfským proudem a teploty zřídkakdy klesají pod -5 °C. Krom toho v zimě není sezóna a zdejší ceny spí hlubokým zimním spánkem.
Do poslední chvíle netuším, zda opravdu poletím. Stále mě trápí rýmička s občasným kašlíčkem. V současné atmosféře dokonalé cestovní vybavení. Uši mě ale v letadle naštěstí nikdy nebolí. Kvůli tomu ani nijak extra neplánuji itinerář. Vystačím si s pár hvězdičkami po přečtení cestopisu od Kačky a zbytek optimalizuji za smyků až na místě.
Island na mě nepůsobí jako příslovečná země ohně a ledu, ale spíš jako země skal a ledu. Podobně jako v Indii mi její zamilování komplikovalo čtyřicítkové vedro a špína, na Islandu mi to ztěžují uzoučké namrzlé silnice pokryté sněhovou břečkou, po kterých si auto v poryvech větru bruslí, kam zrovna Sabine a Njörd chce.
Ostrov jsem čekám jako nesnesitelně drahý hraničící až s nutností prodat ledvinu. Kvůli tomu z domova vezu tašku plnou instantních polévek a dvě rýže Uncle Ben's, co jsem dostal od Rohlíku k nákupu. Opak je ale pravdou. Zdejší supermarkety jsou až na několik výjimek levné. Dokonce levnější než volný prodej ve firemní kantýně v režii GTH.
Na Island se vydávám na čtyři noci a ukrojuji si tři dny ze své dovolené. Protože na popolední odlet z Wroclawi se nedá s rozumnou časovou rezervou dostat v den odletu, vyrážím z Prahy večer předtím. Autobus mě čeká na Florenci v 18:15. Takřka celou dobu z okénka nevidím souvislou sněhovou pokrývku a nezachraňují to ani Krkonoše, skrz které to bere Flixbus zkratkou.
 |
| Večer ve Wroclawi |
Krátce před jedenáctou večer dorážím do Wroclawi. Tam se vracím do už prověřeného Hostelu Wratislawia. Za 39 zlotek kousek od autobusáku, tak není o čem debatovat. Ráno se probouzím do teplého dne. V automatu kupuji pár lístků a vydávám se tramvají k Multimediální fontáně a zoo, jediným dvěma místům, které ve Wroclawi mám zahvězdičkované a ještě jsem u nich nebyl.
 |
| Jedna z těch víc retro tramvají, ale hezky rekonstruovaná |
Jízda zdejší tramvají je pro mě také premiérou. Zdejší vozový park se značně různí. Od ultra moderny po extra retro. Vystupuji na zastávce Zoo a tam dojídám svou snídani z pekárny od Herta. Na jedné straně se nachází areál s fontánou, toho času opuštěný a bez vody a na druhé straně zoo.
 |
| Hala Stulecia kousek od Multimediální fontány |
Vstup za 50 zlotek nepovažuji za zrovna přátelskou cenu hodnou Polska, ale budiž. Vnitřek za to stojí. Je to jedna z nejhezčích zoo, v kterých jsem za posledních pár let byl, berlínská se může jít rovnou zahrabat. Její nejzajímavější části je Afrykarium, obrovský pavilon věnovaný Africe. Najdete v něm řadu akvárií se spoustou ryb, kapustňáky, krokodýly a hrochy, lachtany nebo tučňáky. Jinak v dalších částech zoo jsou např. tuleni, velbloudi, šimpanzi nebo vydry.
 |
| Jsem Bloud, Velbloud |
 |
| Akvárium v Afrykariu |
 |
| Vodopád s ponořenými hrochy |
 |
| Prosklený tunel |
 |
| Lachtan |
 |
| Kapustňák |
Pár minut po opuštění zoo mi přijde SMSka od Wizzairu, že můj let bude 4 hodiny opožděn. Postupně se dozvídám, že nad Atlantikem se rodí zimní potvora Sabine, co svými silnými větry narušuje letecký provoz a zrovna se nachází nad Islandem.
 |
| Zapékanka z Žabky |
Vyzvednu batoh z hostelu, dávám zapékanku, dokoupím drogérii a jdu na oběd do mléčňáku na nádraží. Zkušeně si vyptám, která z voleb je bez rubleného masa. Ty jejich karboše nemusím. Přemýšlím, co s uvolněným časem a váhám, jestli se na wizzí informaci můžu plně spolehnout a letadlo náhodou nepřistaví dřív. Mé dilema ukončuje začínající déšť. Jdu na stošestku a na letiště se dovážím na původní gate close time.
 |
| Řízek z mlíčňáku |
Ačkoliv je pátek dvě odpoledne, doprava ve Wroclawi je hrozná a město celé zasekané. Jak to tady asi vypadá ve špičce? Jízda na letiště trvá místo předpisových 45 minut rovnou o půlhodiny více!
 |
| Jídlo za 4 hodinové čekání v podání Wizzairu. Podle papírové ceny to máme euro na hodinu. |
Na letišti se samozřejmě děje kuloví. Během pár minut projdu security a uvelebím se na sedačkách. O meal voucherech nikdo nic neví. Prý si musím počkat, až to budou dvě hodiny. Vida, nový upgrade. Po jeden a půl hodině se ozývá hlášení, ať si jdou cestující Wizzu do Reykjavíku pro své občerstvení. Wizzair znovu optimalizoval - už se nedává meal voucher, ale půllitrovka vody a houska vůči podpisu. Na papíru si všimnu, že to vydávají za občerstvení v hodnotě 4 €.
 |
| No cement |
Dneska je prý Valentýn, ten importovaný americký svátek komerční lásky s kýčovitými srdíčky. Ejhle, trpajskík s balónky ve tvaru srdíček. Už jsem viděl fakt vše. Hodiny čekání díky filmům utečou jako voda. V 19:30 se nastupuje a v 20:00 odlétá. Obsluha je naštěstí otrávená zpožděním a nevyvíjí žádnou aktivitu směrem ke kontrole batožiny. Do letadla naneštěstí nastupuje pár skupinek chrchlajících Asiatů. Když mi už doma přibalili roušku, nebojím se jí použít.
 |
| Prý je Valentýn |
Automat mi přidělil místo u okénka. Vzhledem k opožděnému startu, už si moc výhledu na krajinu neužiju. Posádka před startem hlásí, že letadlo je “fully booked”, a přesto jako zázrakem mám celou trojku volnou jen pro sebe. Let je nezvykle klidný. Kvůli Sabine jsem čekal turbulence a ono nic. Ani během přistávání.
 |
| Pak že u Wizzairu není v letadle místo... |
Při přeletu nad Reykjavíkem si pochvaluji, že všechny silnice jsou černé a nikde neleží žádné bílé nesmysly. To vydrží jen do rolování po dráze, kdy se přiřítí vichřice a během pár chvil zasype dráhu sněhem. Wizzair se tentokrát vytáhl a nenutí nás vystupovat do toho nečasu a letadlo se dokuje k výstupnímu mostu.
Autopůjčovna Procar má naštěstí non-stop, tak zpoždění ničemu nevadí. Půjčovnu jsem vybíral celkem dlouho. Snažil jsem se najít nějakou s převážně pozitivními recenzemi, ale na Islandu žádná taková není. Nakonec jsem jel jen podle ceny a za 110 € na 4 noci vzal tu nejlevnější a k tomu pojištění od IcarHireInsurance (cca 25 €). Zpětně můžu na základě jedné subjektivní zkušenosti říct, že to nebyla nijak špatná volba.
Procar není přímo na letišti, ale asi pět minut autem od něj. Jezdí se tam shuttlem. Dostávám stříbrné Kia Picanto. Podle tachometru už leccos pamatuje (má najeto přes 73000 km). Zrovna nesněží, tak si ho detailně nafotím pro každý případ. Avšak dealer Kia by ode mě odcházel s prázdnou. Auto můžu zhodnotit jako línou mrchu se spotřebou 6,5 litru, co nedrží zrovna dobře na silnici. Topí ale dobře.
Auto už mám. Teď už mi jen zbývá dojet z Keflavíku padesát kiláků na ubytování do Reykjavíku. S ubytováním to nebyl žádný med. Řadu měsíců jsem měl zamluvený jeden hostel, který mi dal k Vánocům úžasný dárek v chorvatském slova smyslu: e-mail přes Agodu, že končí a snad mi najde náhradu. Na druhou stranu se mi otevřely nové obzory. Za původní cenu jsem nově našel samostatné pokoje.
Je krátce po jedné hodině v noci a už mě od postele dělí jen check-in. Recepce v Reykjavík Hostel Village premává jen mezi 10:00-17:00, tak si na recepci vyzvednu předpřipravený klíč a zahučím do pokoje v sousední budově. Dopoledne budu muset ještě vyřešit papírování a platbu a nebudu tak moct vyjet za slunce východu, jak bych si přál.
 |
| Hallgrímskirkja brzy ráno |
 |
| O trochu později uvnitř |
 |
| Duhová silnice s Hallgrímskirkja |
Ráno se budím brzy, někdy po sedmé místního času. Na Islandu je vůči střední Evropě o hodinu méně. Času do otevření recepce využívám na prohlídku Reykjavíku. Z hostelu je to do centra čtvrt hodinu pěšky. Nachází se, co by kamenem dohodil od proslulého kostelu Hallgrímskirkja. Od něj jen sejdu dlouhou ulicí plnou ještě zavřených restaurací a obchůdků se suvenýry a jsem přímo v centru.
 |
| Ulice linoucí se z Ingólfur Square |
 |
| Koncertí hala Harpa |
 |
| Sídlo premiéra |
Opět tu mám ten venkovský pocit jako v Podgorici a není tu centrum klasického evropského střihu. Nacházím se vedle sídla islandského premiéra a pomalinku začíná svítat. Na Ingólfur Square koupím ve večerce suvenýry a nabudu nesprávného dojmu, že potraviny tu jsou extrémně drahé (na magnetky je to ale dobré místo). Na západě se u katedrály Dómkirkja Krists konungs otáčím a podél radnice (Ráðhús Reykjavíkur) se kolem jezírka vracím zpátky. Hned naproti mají ještě jednu katedrálu Dómkirkjan í Reykjavík z roku 1796. Ta je hned vedle Alþingishúsið, islandského parlamentu.
 |
| Dómkirkja Krists konungs |
 |
| Dómkirkja Krists konungs uvnitř |
Snažím se vybrat pár islandských korun jako prevenci proti problémům s placením kartou. Když se mě tu dvě ze tří značek bankomatů snaží tvrdě osejlovat a ta třetí mě pro jistotu ignoruje, kašlu na to a riskuji to bez jakékoliv islandské hotovosti. A vyplatilo se. Za ty čtyři dny jsem v této postmoderní zemi hotovost nepotřeboval ani jednou. Spíš to vypadalo, že v mnoha místech by byl naopak problém s hotovostí…
 |
| Jezírko s labutěmi u radnice |
 |
| Dómkirkjan í Reykjavík |
Na recepci vyřídím papírování. Zaplatím i za pobyt, co tu budu mít za pár dní, protože si nejsem jist, zda bych zastihl recepci ještě otevřenou. Přeci jen ráno v osm už budu na cestě na letiště. Postupně ustává krátkodobé bezvětří a znovu začíná silně foukat. Mým prvním cílem je Hengill. Než k němu dojedu, už si naplno užívám kvalit islandských silnic - úzké, vynáší a plné sněhu. Silničáři jim nějak zaspali. Kdo by taky v únoru čekal sníh?
 |
| Zastávka na půli cesty mezi Hengillem a Thingvellirem |
 |
| Vlající vlajka u Thingvelliru |
Skrz zavátou silnici pokračuji k NP Þingvellir. Parkoviště u něj je maličké a ačkoliv je zima, je skoro plné. Není tu žádná závora, přesto se v návštěvnickém centru platí parkovné (750 ISK za auto), prý sledované kamerovým systémem. Tento národní park je především o skalách. Kousek odsud vznikl Althing, islandský parlament, jeden z nejstarších na světě s kořeny sahajícími až k roku 930.
 |
| Vyhlídka na zamrzlé jezero u Þingvelliru |
 |
| Þingvellir |
Odsud pokračuji adrenalinovou jízdou plnou závějí a silného větru až ke Geysiru, u něj se rozkládá obrovské a poloprázdné neplacené parkoviště. Před vchodem je zdůrazněné, že vstup ke gejzírům je na vlastní nebezpečí. Všude to tam bublá a vítr rychle odnáší páru. Geysir, který dal všem gejzírům jméno, je už 10 let neaktivní. Stříká jen jeho menší bráška Strokkur, a to jen do jednotek metrů.
 |
| Termální prameny u Geysiru |
 |
| Strokkur |
 |
| Geysir na odpočinku |
Pár kilometrů od Geysiru se rozkládá vodopád Gullfoss (do češtiny Zlatý vodopád). V současnosti spíš ledopád. Má dva stupně, 11 a 22 metrů vysoké. Odzdola nahoru vede kovové schodiště. Chodníky jsou zledovatělé, ale dá se to. Parkoviště je v horní i dolní části a minimálně v té dolní je neplacené.
 |
| Gullfoss |
 |
| Gullfoss je v zimě spíš stříbrný vodopád |
Nyní to beru zkratkou, delší a horší cestou, přes Kerið (400 ISK), což představuje velké kráterové jezero staré cirka 3000 let. V zimě nevypadá tak kouzelně jako v létě. Je totiž zamrzlé a ztratilo tím svou unikátní barvu. Při vystupování si vzpomínám na kolegu, co tu byl v létě a říkal, že vždycky si musel dávat pozor na to, aby mu vítr neurval dveře. Vichřice se znovu probudila a snaží se mi je vyrvat z ruky. K okrajům kréteru radši ani nejdu, už tak je dost obtížné vzdorovat silně foukajícímu větru.
 |
| Kerid Crater |
 |
| A fakt pozor na vítr. Sletět bych dolů nechtěl. |
Nocleh mě čeká ve 150 kilometrů vzdáleném Víku (celým jménem Vík í Mýrdal). Při jízdě tam mě přepadne několik vánic a slejváků prokládaných téměř jasnou oblohou. 60 metrů vysoký vodopád Seljalandsfoss je jeden z těch případů, kdy je na chvíli krásně. Jen se po těch zledovatělých pěšinkách blbě chodí, protože fakt šíleně kloužou. Při návratu k autu mě vítá žlutý lísteček za stěračem. Toto parkoviště bez závory je zase placené. Tentokrát v městském stylu, že si máš před odchodem zaplatit lísteček. Ach, vy Islanďané, kdo se v tom u vás má vyznat? Doběhnu týpka, co je píše a stačí mu jen, že u automatu doplatím parkovné (700 ISK).
 |
| Seljalandsfoss |
 |
| Menší vodopády bokem od Seljalandsfoss |
 |
| Zledovatělá cesta u Seljalandsfoss |
Pár kilometrů od něj na mě od silnice mrká také 60 metrů vysoký Skógafoss, další obrovský vodopád. Auto radši nechávám na začátku parkoviště. Auto nesmí vjet na tzv. F-roads, což představuje nezpevněné cesty ve středu Islandu. Zdejší parkoviště má obdobné kvality - je nezpevněné, povaluje se po něm asi deset cenťáků pomalu tající sněhové břečky s velikými loužemi. Projet skrz to fakt nemám odvahu. Do louží a ženy nevidíš.
 |
| Skógafoss |
 |
| U Skógafossu je plno lidí i v zimě. Jako bonus se topím ve všudypřítomné sněhové břečce hluboké aspoň 10 cm. |
 |
| Právě začíná západ slunce. Západy slunce jsou na Islandu dlouhééééé. |
Do Víku dojíždím těsně před setměním. Je to ještě větší díra, než jsem čekal. Opravdu nejjižnější vesnice na Islandu. K městu to má daleko. Žádná použitelná restaurace a jen jeden supermarket. Ubytování mám v Puffin Hostel Vík. Zde je aspoň recepce otevřená až do 22:00. Za 52 € na noc jsem sehnal jednolůžkový pokoj bez koupelny. Ještě mě dopředu upozorňovali, že postel je krátká, jen metr osmdesát dlouhá. Neměřím o moc víc, tak jsem s tím OK. Ve výsledku úplná pohoda. Místnost maličká, ale ta postel na délku má aspoň metr devadesát.
 |
| Hory nad Víkem |
Večer se mírně vyjasňuje, tak jdu na pláž hledat polární záři. Nevidím ani ň, jen spoustu hvězd. Přepadne mě tu vítr tak silný, až mi z hlavy i sfoukává čepici. To jsem ještě nezažil. Ráno se jdu za světla znovu kouknout ke zdejší pláži z černého písku. Je od ní vyhlídka na skály zvané Reynisdrangar trčící z moře. Během chvilky se kompletně otočí počasí a začnou se na mě sypat vodorovně letící krupky.
 |
| Black Sand beach se skalisky Reynisdrangar v pozadí |
 |
| S rozbouřeným mořem. |
Nemá cenu tu čekat na změnu počasí, tak se vydávám na cestu dále na východ. Nejvíc mě zaujmou kameny porostlé mechem těsně před vesničkou Skaftárhreppur. Tam dotankuji, protože z nádrže ubývá benzín rychlostí blesku. Pumpa je samozřejmě samoobslužná a vyžaduje jen karty. Manipulace se slevovým čipem od půjčovny je k tomu bonus v podobě vyšší dívčí. Na litr dává slevu 15 ISK (cca 2,7 Kč). Při běžné ceně 42 Kč / litr to potěší.
 |
| Kameny pokryté mechem. |
 |
| Značka: Nešlapat! |
 |
| Jsou hlavně podél silnice bez možnosti zastavení. U ostatních zajímavých míst je obvykle odpočívadel dost. |
Správný postup: Nejdřív přiložit čip, pak kartu, vybrat maximální cenu paliva, zadat PIN, začít tankovat, vrátit pistoli do stojanu, vytisknout si účet. Dodatečně se přiložit čip nedá. Musí to být jako první krok... ;)
 |
| Cestou I. |
 |
| Cestou II. |
 |
| Barokní výjev cestou |
Střídavě válčím se silným větrem, sněhem a nerovnou silnicí. Postupně začíná vylézat slunce a vítr utichat. V Hofu zajíždím k místnímu kostelu Hofskirkja porostlému travou a zapadám do sněhu, protože jsem nechtěl zaparkovat na prasáka uprostřed cesty. Po obhlídce zamčeného kostela pomáhá pár pohybů volantem do stran a jsem ze závěje venku. Ještě pěkných pár minut poté mi to na pneumatikách solidně bruslí.
 |
| Cestou III. |
 |
| Památník po cestě |
 |
| Hofskirkja |
Naštěstí už téměř jsem u svého nejvýchodnějšího cíle pro dnešní den i celého islandského dobrodružství, pláže Diamond Beach u ledovcové laguny Jökulsárlón. Vítá mě tam krásné slunečné počasí a bezplatné parkoviště. Po poslední zkušenosti to ještě radši dvakrát ověřím.
 |
| Jökulsárlón |
 |
| Modré kry plující v Jökulsárlónu |
V laguně Jökulsárlón plavou namodralé kusy ledu. Podél břehu se jdu podívat k moři. Tam na mě čeká další černá pláž s ledovými kry povalujícími se na břehu. Při sluníčku vypadají jako diamanty. Po půlhodině sluníčko zalézá a je čas na návrat zpátky do Víku.
 |
| Diamond Beach |
 |
| Diamond Beach ještě jednou |
 |
| A naposledy |
To samou silnicí se musí vrátit i zpátky. Víc jich tu nemají. Buď účinkuje sluníčko nebo se silničáři už probrali ze zimního spánku, protože silnice je znatelně lepší. Za to se začínám potýkat s nízkým sluncem. Jaksi jet odpoledne v islandské zimě na západ není zrovna nejšikovnější myšlenka. Ve vesničce u benzínky si dělám přestávku a dívám se na zkosený vodopád Systrafoss a nedaleko něj se podívám na sněhem zaváté čedičové varhany Kirkjugólf, kterým místní v překladu říkají “kostelní podlaha”.
 |
| Systrafoss |
 |
| Kirkjugólf |
 |
| Detail Kirkjugólf |
Hodinu před západem slunce jsem zpátky ve Víku. Vítá mě nádherně jasná obloha. Vyniká černota pláže a skalisek Reynisdrangar vykukujících z příboje v kontrastu s modrou oblohou barvící se do červánků. V místním supermarketu objevuji, že Island není až tak drahý, když nejste ve večerce pro turisty tvářící se jako obyčejný supermarket. Pomeranče za 40, kola za 30, sušenky za 15? To je přece pohoda. Kupuji si na ochutnání skyr s lesním ovocem (islandská obdoba jogurtu). Kupodivu mi i chutná.
 |
| Vík |
 |
| Reynisdrangar na Black Sand Beach |
 |
| V supermarketu mají pokladny i v polštině - nejpočetnější skupina imigrantů jsou totiž Poláci (cca 5 % obyvatelstva). |
V noci pod oblohou plnou hvězd opakuji svůj včerejší pokus. Obloha je tak černá a plná hvězd, že jsem to ještě neviděl, není tu prakticky žádné světelné znečistění, ale stále vidím kuloví. Navzdory tomu, že jsem ve správné oblasti, ve správný čas, bez mraků, ale za to jen s pravděpodobností pod 25 %.
 |
| Malý večerní nákup. Pozor, islandské pivo je slabé a chutná jako trollí chcanky ;) |
 |
| Vík kolem osmé ráno |
Ráno mě zdraví hutné mraky. Dojdu si na procházku ke zdejšímu kostelu Víkurkirkja, obhlédnu záliv, nad kterým pomalu svítá, nasoukám se do auta a jedu na západ. Dneska už jet proti nízkému sluníčku nechci. První zastávku si dělám nedaleko na útesech Dyrhólaey. Počasí se stále nemůže rozhodnout, jestli bude lít, foukat nebo svítit sluníčko, tak se stále převaluje mezi tím. Kousek za sjezdem narážím na islandské podsadité koně přímo u ohrady. Samotářská idylka netrvá dlouho a za chvíli mám u sebe celý turistický minibus selfíčkářů.
 |
| Víkurkirkja |
 |
| Islandský kůň |
 |
| Koníci |
Chtěl jsem přímo k útesu, ale gule na to nemám. Zase k němu vede nezpevněná cesta. Co o to, já to zvládnu, ale co šutříky odletující od protijedoucích madmaxovských teréňáků… Místo toho dojedu o půl kilometru vedle na místo nazývající se Puffins of Dyrhólaey, čili Dyrhólaeyjští papuchalkové. Ptáků byste tu spočítali na prstech jedné ruky a z nich ani jeden papuchelek (prý tu jsou jen od dubna do zimy). Je tu však krásný výhled na černou pláž a zpěněné moře.
 |
| Skály u Dyrhólaey |
 |
| Příboj u Dyrhólaey |
Většinu zajímavostí jsem na této necelých dvě stě kilometrů dlouhé trase do Reykjavíku už viděl. Přibrzdím u vodopádu Seljalandsfoss a od odpočívadla na silnici ho v rychlosti odfotím. Tak krásné počasí na to, abych k němu jel znovu, ale není. V Selfossu si dělám nákupní přestávku. Od něj to beru k pobřeží a na chvilku se zastavuji u majáku Knarrarósviti. Podél silnice je to samá pastvina islandských koňů.
 |
| Ještě jednou Seljalandsfoss |
 |
| Maják Knarrarósviti |
 |
| Mořské pobřeží kus od Reykjavíku |
Při jízdě do Reykjavíku náhodou míjím parkoviště u Lava Tunnelu, kde stavím jen kvůli vyhlídce na okolí. Podle fotek z internetu mi to za to vstupné nestojí (6900 ISK, tj. cca 1250 Kč). Už jsem viděl pěknější jeskyně a tunely. Po druhé dorážím do Árbæjarsafn, čili místního skanzenu (1740 ISK). Vítá mě tu kompletně prázdné parkoviště, ale mají otevřeno. Kupuji si vstupenku, dostávám upozornění, že to klouže - kupodivu sníh a led klouže - a jdu dovnitř. Skanzen mám téměř celý pro sebe. Do většiny domků se může nakouknout a mají i zachovalý interiér.
 |
| Domy v Árbæjarsafn |
 |
| Islandský skanzen |
 |
| Pro Island je typická střecha porostlá travou. |
 |
| Jen v zimě je nažloutlá. |
 |
| Interiér autoopravny |
 |
| Starý tiskařský stroj |
 |
| Babiččina světnička |
Poté se přesouvám pár kilometrů k ubytku, které už dobře znám. Odstavuji auto, dělám check-in, věci házím na pokoj a vypravuji se do centra Reykjavíku. Nejsou ani čtyři odpoledne a venku je fakt teplo, tak na pokoji nechávám šálu. O dvě hodiny později toho hořce lituji. Jak postupně ubývá sluníčka, začíná mi být větší a větší zima.
V Reykjavíku znovu projdu těch pár tamějších zajímavostí, zastavuji se u jezírka Tjörnin nedaleko radnice, kde je plno hus a labutí, kouknu se koncertního sálu Harpa a na nábřeží obdivuji abstraktní sochu bárky zvanou Sun Voyager. Pěšky dorazím až k západnímu břehu, kde se nacházím Saga Museum (samozřejmě už dávno zavřené). Podél přístavu nasvíceného zapadajícím sluncem se vracím k ubytku.
 |
| Jezírko Tjörnin |
 |
| Sun Voyager v obložení turistů |
 |
| Harpa |
 |
| Harpa znamená geometrické orgie. |
 |
| Přístav |
 |
| Odstavená loď u Námořního muzea |
 |
| Socha koně u Saga Museum |
Ohřát se zajdu do Sundhöllin, zdejšího přes 70 let starého bazénu s termální vodou. V kontrastu se známou Blue Lagoon má 6x nižší vstupné (6990+ ISK vs. 1030 ISK). Americký vliv se nezapře - všude je velkými písmeny zakázáno fotografování a zákaz se týká mobilů, fotoaparátů i všeho jiného, co by mohlo pořizovat jakýkoliv záznam. V kontrastu s tím jsou velmi volnomyšlenkářské převlékárny, kde o soukromí moc nemůže být řeč. K vodě nesmí ani ručník. Jsou tu dva plavecké bazény (vnitřní a vnější) s vodou mezi dvaceti a třiceti stupni a několik menších bazénků s termální vodou mezi 39 a 42 °C. Po hodině už nevím, co tam dál dělat, tak odcházím.
 |
| Sundhöllin |
Obloha je z větší části zatažená. Na pokoji mě vyruší aplikace Aurora s tím, že pravděpodobnost spatření polární záře v následujících desítkách minut bude atakovat 40 %. Už cítím únavu, ale jdu se ještě jednou projít. Avšak, kde v přesvětleném Reykjavíku najít tmavé místo? Říkám si, že snad park, a pak že snad ten druhý. Opět vedle. Vzdávám to a vracím se.
 |
| Perlan Museum |
O hoďku později nové upozornění. Na mapce polární záře se objevuje mně dosud neznámá žlutá barva. Vykouknu z okna a vidím jasnou oblohu, tak to zkouším podruhé a tentokrát se vydává, k severnímu mořskému břehu - zásah do černého. Je tam nejméně rušivých světel a volný výhled na sever. Vidím tu pár skupinek nadšeně si hrajících s mobily.
 |
| Mapka z aplikace Aurora |
Na obloze není nic vidět pouhým okem. Jen nezřetelné šedivé čmouhy, u kterých si nejsem jistý, jestli vůbec něco vidím nebo to není mrak. Když nastavím dostatečně dlouhou expozici, tak zezelenají. Tak jsem si polární záři nepředstavoval. Nemusí pršet, ale stačí, když kape. Po pár minutách zevlování a nehnutého exponování se do mě dává zima. Nejvyšší čas se vrátit na pokoj a rozmrznout při další čínské polévce.
 |
| Časoběrný snímek polární záře. Proto je mírně rozmazený. Udržet to v zimě při vánku kolem deseti vteřin dá zabrat. |
Ráno mě čeká vstávání kolem sedmé. Potřebuji pobalit a o hodinu později už být na silnici směr Keflavík. V 11:20 odlétám do Vídně. Na oko se to zdá jako pohodový čas, ale ne když na letiště to je padesát kiláků a potřebujete vrátit auto. Večer jsem ho ještě omýval, protože ten zadek byl od sněhové břečky jedna velká špína. A na Islandu jsem za celou dobu nezaznamenal ani jedinou automyčku. Ale ne že bych se o to nějak extra zajímal. Navíc jsem trochu počítal s tím, že ráno bude vydatně chumelit, jak tvrdila včerejší předpověď. Místo toho ani ťuk. Jsem tak aspoň rád za to včerejší provizorní ošmudlání.
Dvě a půl hodiny před odletem vracím auto v Procaru. Vrácení proběhne na pohodu. Ani nemají problémy s mírným zablácením. Nejzvláštnější je, že za celou dobu jsem na kartě nezaznamenal zablokování depozitu. Nechce se mi věřit, že by si ho zablokovali na pět minut a pak ho hned uvolnili a už vůbec že by to vynechali.
 |
| Odletová hala na letišti v Keflavíku |
Letiště v Keflavíku je moderní a přehledné. Najdete na něm i supermarket, ale s cenami spíš podobnými místní večerce. Za kontrolou je i pár duty free obchodů se světovými cenami. Na letišti je větší než zdravé množství Číňanů, ale naštěstí nikdo z nich neletí do Vídně. Tentokrát panuje prakticky bezvětří a odlétáme na čas.
 |
| Je libo ovci? |
 |
| Čokoládu? |
 |
| Nebo nějaký chlast? To vše seženete na letišti. Většinou však 2x dráž než ve městě. |
Last-call dokonce začíná 5 minut před oficiálním gate close time. Pozoruji tu ironii s priority, kdy ne-priority pasažéři, kterých je méně, si už dávno pípli, zatímco patricijové stále čekají ve frontě. K letadlu tentokrát jedeme autobusem. Ani teď let není úplně plný. Navzdory tomu je v binech kriticky málo místa. Já, co se nacpal ke dveřím do prvního autobusu, problém nemám. Ti z druhého busu, už celkem jo.
 |
| Wizzair připraven k odletu |
Po čtyřech hodinách vystupuji do časně jarní Vídně. Na sluníčku je teplo. Ve Sparu na letišti si od české prodavačky dávám řízek v housce a hladovýma očima dělám malý nákup. Na Hauptbahnhof jsem překvapený, jaktože jsou všechny obchody otevřené, než si po chvíli uvědomím, že projednou se nevracím v neděli, ale v úterý. Dám dvě hodiny lehkého shoppingu a poté se usazuji v poloprázdném žlutém autobuse zpět do Prahy. Venku už je tma a celkem zima. Jak se pomalu už stává koloritem, zase jim u zábavního systému blbne sluchátkový jack, že je stěží něco slyšet.
 |
| Formule ve Vídni na Hauptbahnhof... |
Líbilo se mi to? Jo. Pojedu znovu? V dohledné době nejspíš ne. Ale až se odhodlám, chci vidět velryby a papuchalky. Když vezmu kolik lidí tu bylo v zimě, v létě tu musí být hotové peklo a všechna parkoviště praskat ve švech...
Na kolik to přišlo?
Autobus do Wroclawi … 249 Kč
Ubytování ve Wroclawi … 39 PLN
Zoo ve Wroclawi … 50 PLN
MHD po Wroclawi ... < 10 PLN
Letenka Wroclaw-Keflavík … 64 PLN
Ubytování na Islandu … 154 € / 4 noci
Auto … cca 2700 Kč / 5 dní + 670 Kč za externí pojištění
Benzín ... cca 2600 Kč (ujeto kolem 1000 km)
Parkovné u NP ... cca 270 Kč
Vstupné ... necelých 600 Kč
Suvenýry ... cca 670 Kč
Nákupy jídla ... cca 750 Kč
Letenka Keflavík-Vídeň … 30 €
Vlak z letiště … 4,2 €
Jízdenka z Vídně … 299 Kč