Maršrutkou z Kišiněva přes Podněstří až do Oděsy

Disclaimer: Příznivcům MeSES doporučuji stránku zavřít, jinak by jim mohla prasknout cévka.

Aneb tam, kde to začalo, to taky skončí. Daná trasa byla loni v březnu první, kterou mi překazil COVID. Letos po další překotné změně českých cestovních podmínek, která říká, že očkovaní nemusí odnikud do karantény, jsem překopal letenku Vídeň-Suceava, dokoupil přelet Oděsa-Katowice a rozhodl se vyrazit.

 

 

Už skoro rok jsem měl letenku na trasu Vídeň-Suceava na letošní červenec. Mezitím prošla x změnami. Proto volám na Wizzair infolinku, zda mi změní Vídeň-Suceava na Praha-Kišiněv. První hovor dopadá stylem "za 10 minut zavoláme zpátky". Uplyne půl dne a nikdo nepřekvapivě nevolá. Volám znovu a tentokrát po čtvrt hodině visení na lince jsem úspěšný. Nekomplikuji to a zpáteční trasu Kišiněv-Praha si nechávám, ačkoliv ji nevyužiji. Snad. Letos jeden nikdy neví. Za osm euro dokupuji let Oděsa-Katowice a základní kostru svého výletu mám hotovou. Teď se jen modlit, aby se za ty dva týdny nic dalšího nepokaňhalo. A že se toho může pokazit spousta.

Neděle
V neděli před polednem se sbírám a jedu na Ruzyni. Stoupenci MeSES by mě tam za tento výlet rádi zavřeli. Vystupuji na Terminálu 1. Vzhledem k tomu, že Letiště se nově holedbá tím, že lidi tam mají být ne dvě, ale rovnou tři hodiny před odletem, čichám možné potíže. Nicméně ani tak se tam nedokopu být tam tři hodiny předem. Dvě musí stačit.

 

 

V prázdné odletové hale projdu k turniketům s automatickou pasovou kontrolou. Tam nikdo není a během minuty jsem v duty free. Má brána ještě ani není vypsaná. Celá jednička vypadá jako po vymření. Nikde nikdo. Taky v tuhle dobu je další let až ten můj do Kišiněva. Až se vypíše brána, znalecky a znechuceně konstatuji, že se bude boardovat autobusem. 

 

 

Bezpečnostní kontrola je až dole před bránou. Zajímá je boarding pass, jinak je kontrola standardní. U brány si hodinku počkám na boarding. Gate agenty nezajímá ani priority ani jakékoliv dokumenty. Jen pas a letenka. Je vidět, že Menzies asi dostal parádně přes prsty za to, že lidi s očkováním nenechal odletět do Švédska.

Boardovací autobus mě příjemně překvapuje, protože má funkční klimatizaci. Letadlo je jinak prakticky plné. Dvě hodiny do Kišiněva utečou jako voda a už se vystupuje. Taky autobusem. Přiveze nás k pasové kontrole. Tam po mně chtějí pas a u očkování razí teorii, že dávka 2/2 nestačí a chtějí vidět i potvrzení od té první. Minovým polem úspěšně prokličkuji a ukazuji COVID pas, co jsem v Česku používal, než MeSES ruplo v bedně a zrušili bezinfekčnost 21 dnů po první dávce, že prý indická mutace, která tu už je od jara. Jestli chtěli vidět jejich vstupní formulář si nepamatuji, každopádně ten papír mi zbyl a vyhazoval jsem ho v Oděse.

 

 

V příletové hale hledám, jak získat moldavské lei. Má první volba - bankomaty, které tam jsou snad jen dva, mi píší, že chtějí poplatek aspoň 20 lei a k tomu nějaká menší procenta z vybírané částky. S díky odmítám a jdu do směnárny. Těch je na letišti celá řada. Vybírám tu v zelené barvě, která má kurzy blízko středu a směňuji pár desítek euro. S angličtinou si tam ani neštrejchnu a spouštím svou improvizaci na ruštinu. Ta mě následující dny provází nonstop. V Kišiněvě to je jedna směnárna vedle druhé a není problém směnit valuty ani ve dvě v noci.

Před letištěm čeká autobus č. 30 jedoucí do města. Naskočím do něj a za chvíli vyrážíme. Průvodčí v něm platím 2 lei za jízdu (2,4 Kč). Jízda do centra trvá určitě přes půl hodiny. V půlce trasy stavíme a z autobusu se stává trolejbus. Venku je třicet a uvnitř je ještě šílenější vedro. O klimatizaci tu ani neslyšeli. Prakticky tu nikdo nemá roušku, o průvodčí nemluvě.

 

 

Vystupuji u kláštera Mănăstirea Ciuflea a jdu hledat své ubytování. Tentokrát jsem záměrně vybral apartmán. Má mít krásný výhled na město. Google Maps mě trošku vypečou, protože Strada Lev Tolstoi 63 mi ukazují o čtvrt kilometru vedle, než reálně je. Majitelka je příjemná, jen taky nemluví anglicky. Výhled z apartmánu je fakt pěkný a je tu i klimatizace.

 

Dávám sprchu a jdu se projít do centra. Chytám trolejbus a vezu se v něm pár stanic. Opět vedro jako v peci. S obhlídkou začínám u moldavské brutalistní opery Teatrul Naţional de Operă şi Balet „Maria Bieşu”. Před ní je i nápís I love Chisinau. Hned vedle se nachází fakt honosný prezidentský palác a naproti němu místní parlament.

 

 

Vracím se o pár kroků zpátky k Metropolitní ortodoxní katedrále, před kterou se nachází Arcul de Triumf (Vítězný oblouk) a naproti ní sídlo vlády Moldavské republiky. Při zlaté hodince vypadá katedrála fakt pěkně. Začínám hledat místo pro večeři. Streetfood se tu nějak nenosí, zato kafíčko je na každém druhém rohu. Nakonec končím v nedalekém Teatrul Gastronimic. Začínám ve zdejší Opilé višni (Piana Vyshnia) a k večeři si dávám jeden z nejlepších burgerů, který jsem kdy měl, v Black Star Burger.

 

Chisinau Slow

Moldavský parlament

Prezidentský palác

V potemnělém Kišiněvě hledám otevřený magazín s potravinami. Ono je tu vůbec problém najít jakýkoliv magazín, ale nakonec tu vodu koupím. V apartmánu ještě stihnu shora pozorovat zbytek západu slunce.

Výhled z ubytka

Pondělí
Vzbudím se při východu slunce a ne a ne už usnout. Tak ráno vyrážím zpátky do centra. Snažím se najít nějaké suvenýry. Podle Google Map najdu dvě místa. Jedno je v pondělí zavřeno a druhé dělá až od 10:00. Nicméně ještě předtím kupuji magnetky v trafice před katedrálou. Toulám se po centru a zjišťuji, že jsem tu už všechno viděl. Mít tu víc dní, šlo by projít zdejší parky, projet se ruským kolem, navštívit botanickou, zoo nebo skanzen, ale není to nic, o čem byste psali domů.

 

 

Chci si počkat na otevíračku suvenýrů, ale v deset nenastává žádná změna stavu, břicho protestuje, tak tu nedělám dlouhodobější výzkum. Magnetky už stejně mám. Vracím se do apartmánu, dávám sprchu a pomalu balím. Ve 12 mě čeká checkout. Zjišťuji, že nejlepší výhled na Kišiněv je z 16. patra z volně přístupné kuřácké terasy daného paneláku.

 

 

Výhled z 16. patra je ještě o fous lepší

 

Na oběd mířím opět do centra na hamburger. Poté se přesouvám na autobusové nádraží a doufám, že moje střeva se uklidní. V 13:50 mě čeká autobus do Tiraspolu. V hale mají plán odjezdů, ale jaksi u všech chybí číslo nástupiště. Tak se svým e-ticketem jdu k přepážce se optat. Píše mi na lístek číslo 12. Obejdu autobusák kolem dokola a nikde dvanáctka není. Čísla končí u jedenáctky pak začínají od nějaké osmnáctky. Tak nějak zjišťuji, že nepojedu autobusem, ale maršrutkou :( To znamená žádný záchod na palubě.

 

 

Její řidič na lístek z internetu kouká jako vyoraná myš a čeká mě kolečko přepážka-řidič, kdy nakonec mě s mým papírem pouští. Jízdenka vyšla na 48,6 MDL. Vezu se oranžovou dodávkou od Mercedesu, která má své nejlepší dny dávno za sebou. Uvnitř nefunguje jakákoliv vzduchotechnika. Venku svítí sluníčko a je přes třicet. Otevřít se dá okénko jen u řidiče a spolujezdce. Zbytek je napevno. Jsem vděčný za svůj přenosný ventilátor. I jinak odolní Moldávci se začínají potit a roušku nemá nikdo. Ani řidič.

Hala na autobusáku

 

Cesta na hranici trvá hodinu. Silnice jsou na Moldavsko v překvapivě dobrém stavu. Já jako jediný cizinec musím na hranici vystoupit a jít si vyřídit registraci. Přitom mi dodávka málem ujede. Podněsterský pohraničník chce vidět pas, ptá se, kde zůstanu a poté mi místo razítka do pasu vkládá papírek. Samozřejmě, všechno nadále jede jen v ruštině.

 

Náhodný snímek z Podněstří

 

Další hodinu trvá než přes Bender dorazíme do Tiraspolu. Silnice jsou v Podněstří snad v lepší stavu jak v Moldavsku. Okolí taky vypadá upravenější jak v Kišiněvě. Maršrutka se postupně vyprazdňuje a řidiči se evidentně už dál jet nechce. Vysazuje mě tak někde v Tiraspolu a poslednímu pasažérovi říká, ať mě nasměruje k autobusovému nádraží. Avšak jaksi ignoruje, že chci na Centralnyj Avtobusovyj Vokzal a dostávám se k lokálnímu, odkud jezdí dodávky po Podněstří. Tady lístek do Oděsy nekoupím a dokonce ani nikde nesměním peníze.

 

Catedrala naşterii Domnului

Signál na mobilu víc nefunguje než funguje. Chytá se přeshraniční přesah z Ukrajiny a Moldavska, ale už ne místní BTSky. Jaksi ani T-Mobile CZ ani MTX Connect tu nemají smlouvu. GPSka se po chvíli chytá, tak jdu na ubytko a doufám, že cestou potkám nějakou směnárnu. Jenže Tiraspol není Kišiněv a tady je směnáren extrémní nedostatek. V Elektromash Hotelu platím tedy v dolarech a nazpátky dostávám 80 podněsterských rublů. Podněstersko je známé tím, že tam nefungují mezinárodní karty ani se nedá vybrat peníze z bankomatu. Prostě žijete s valutami, které si sem sami přivezete.

Presentation of the Child Jesus Church

 

Pěšky se vydávám na centrální autobusové nádraží. To sídlí v budově vlakového nádraží. Kvůli koronaviru odsud už ale žádné vlaky nejezdí. Za 68,30 rublů tu kupuji jízdenku na zítřejší nejpozdější autobus do Oděsy. Odjíždět má v 14:10. Podle mapy jdu někam, kde to vypadá jako centrovaté centrum. Záměr se daří a narážím na hlavní ulici a tam Sberbank. Na trasparentu se honosí tím, že snad i podporuje Mastercard a Visu. Já nemám tak sofistikované přání, ale jdu pouze směnit dolary a eura za ruble.

 

Mezinárodní autobusové nádraží a dnes i bývalá železniční stanice

Sejdu na velkou třídu, po které jezdí trolejbusy. Chci se svézt víc do centra, avšak netuším, který že to trolejbus tam jede. Snažím se stáhnout mapku, ale v půlce se to sekne. Spoléhám se na svůj instinkt a beru dvojku. Jízdné vychází na 2,80 rublu. Je to o chlup dražší jak v Kišiněvě. Taky se tu uvnitř dodržují roušky. Ale to je asi jediné místo, kde je v Podněstří nosí.

 

O dvě stanice později (ty tu jsou od sebe fakt dost daleko) vystupuji na náměstí Suvorova. Náměstí vévodí velká jezdecká socha Suvorova. Naproti němu se rozkládá park na břehu Dněstru věnovaný Kateřině II. Veliké. Pár metrů od něj se nachází tank spolu s Památníkem Slávy a naproti němu Lenin Monument, nejvyšší socha Lenina v současné Evropě. Hned přes řeku najdete městskou pláž.

 

 

Monumentul lui Suvorov

Tank Monument

Městská pláž

Monument to Lenin

Fontánu bych tu fakt nečekal. V Kišiněva většina z nich dávno vypnutá.

 

Na večeři jdu do Kafe baru CCCP. Sovětská atmosféra z něj jen dýchá. Ceny v normě. Bohužel, i obsluha je taková sovětská a dání si jednochodové večeře bylo dílem jeden a půl hodiny. Chtít i vrátit, trvalo by to o půl hodiny ještě déle. A to jsem tam byl prakticky sám.

 

 

Na večer se zastavuji ještě v centru. Přiláká mě nasvícená katedrála a dovede mě až k zpívající fontáně před biografem (Cinematograful "Tiraspol"). To jsem v Tiraspolu tedy nečekal! V Kišiněvu většina fontán prázdná a tady jede celou noc a skoro i celý den tato fontána. 

 

Fontána před kinem

Úterý

Ráno se jdu optat, zda by byl možný pozdější check-out. Žádný problém. Ono se stejně zdá, že jsem v hotelu jediný host. Využívám toho a vydávám se trolejbusem č. 19 do Benderu, meziměstským trolejbusem v nikým neuznaném státě včetně spřáteleného Ruska. Jízdné v tomto trolejbusu je trošku dražší - vyjde rovnou na 3 rubly. Cesta trvá půl hodiny. Trolejbus jezdí cca jednou za 10-15 minut.

V Benderu má první stanici až u autobusáku. To je od zdejší pevnosti (Cetatea Tighina) celkem dost z ruky a skoro celou dobu po sluneční výhni bez kousíčku stínu. Větší část areálu je volně přístupná. Zdejší kostel (Военная Александро-Невская церковь) je nádherný a údajně postavený pro potřeby armády. Samotná pevnost se nachází až v zadní části. Vstupné do ní je 50 rublů. Dá se vylézt na většinu věží, obejít půlka hradeb a nachází se tu i malé muzeum.

 

Po vylezení na věže mi začíná být nesnesitelné vedro. Pozdně dopolední slunko tomu nepomáhá. Doplazím se na zastávku a přijíždí maršrutka č. 20 kopírující trasu trolejbusu. Jízdné je tu dražší - rovnou 4 rubly - a jezdí se tu i ve stoje a roušky se tu zase nosí. Opět stejně větraná jako ta do Tiraspolu. Jede rychleji, jak trolejbus. Po chvíli předjíždíme ten, co mi pár minut předtím ujel.

V Tiraspolu se na hotelu osprchuji a pouštím klimatizaci naplno a snažím se vychladit na cestu na autobusové nádraží. Tak trochu doufám, že se svezu trolejbusem, ale nejede a nejede, až to tam dojdu úplně celé pěšky. Zbývá půl hodina do příjezdu autobusu, tak si sedám do stínu a relaxuji a suším se.

 

 

Pár minut před celou se cosi objevuje. Ale rozhodně to není autobus. Je to zase další maršrutka. Opět nevětratelná a je v ní snad ještě větší vedro jak včera. Uvnitř zase politika žádné roušky. Na hranici se jede přes hodinu a cesty jsou rozhodně horší jak mezi Tiraspolem a Benderem. Atakují běžný moldavský průměr. Na podněsterské hranici to ještě celkem odsýpá. Sice jeden člověk na minutu, ale jde to. Pohraničník si vezme můj pas, vyndá papírek a na něco se mě rusky ptá. Když vidí, že nerozumím, mávne rukou, ať mu zmizím z očí.

Pak přejíždíme pár set metrů na ukrajinskou hranici. Tam Ukrajinci sedí spolu s pravými Moldavci. Pohraničník vybere v maršrutce pasy, od cizinců chce vidět test nebo očkování. Ty jen kontroluje chvilkovým pohledem. U nemoldavců se ještě ptá na druh vakcíny a zase by rád viděl potvrzení i o první dávce. Protože druhá dávka by snad mohla být bez té první. A lidí z EU se ještě ptá na COVID pojištění. Pokud ho nemají, mají si ho udělat on-line. Později to nikdo nekontroluje. U mě koukne na papír z Axy a stačí mu to.

Čekáme tam půl hodiny, sedíme v maršrutce, kde je každou minutou větší a větší vedro. Pak to nevydržím a sunu se před dodávku. Po hodině nás naženou zpátky, ale opět se nic další dlouhé minuty neděje. Nevydržím to a znovu vystupuji. Po pěti minutách se začíná něco dít. Z maršrutky vyhání čtyři Poláky, že mají nějaký problém s razítky a dva důchodce, kterým vyndavají i zezadu zavazadla. Pak se Poláci vrací, ale důchodci nejedou. Po jeden a půl hodinách se konečně vrací naše pasy a jedeme.

Do Oděsy zbývá ještě další hodina cesty. Úsek od hranic k oděské magistrále je v extrémně špatném stavu s výmoly, kde by si pás utrhl snad i tank. Drnčí to, bouchá to a houpá to fakt extrémně. Řidič si hraje na Schumachera a pořád zrychluje, brzdí a sem tam jede v protisměru. Po čtyřech hodinách se dostávám do Oděsy na Centrální autobusové nádraží. To je půl kilometru od mého hotelu.

 

Výhled z pokoje

Pokoj větší, jak pražský byt na hypotéku.

Vzal jsem Hotel 52, který nabízel klimatizaci, vlastní koupelnu, non-stop recepci a ještě jakž takž rozumnou cenu. Velikost pokoje mi vyrazila dech. Byla větší jak řada panelákových bytů. Ale spolu s ní se pojí několik negativ. Osvětlení bylo večer znát, že je docela poddimenzované a celkem velký problém byl i pokoj uchladit. Klimatizace nestíhala a po několika hodinách pobytu v její blízkosti jsem dostával rýmu. Opakovaně. Asi jako u první klimatizace v historii. Jindy můžu přímo pod ní spát a nic. V dnešní covidové době fakt prima.

 

Dávám sprchu a jdu na večerní procházku. Cílem je projít hvězdičky z mé mapy a dát jídlo. Hotel je asi 10 minut pěšky od centra. Nejdřív však kupuji vodu. Kohoutkovka se v Oděse fakt pít nedá. Na dálku smrdí chlórem. To i ta tiraspolská se zdála pitelnější. Nejdřív přicházím k Chrámu Proměnění Páně, zdejší megalomanské katedrále. Pak se napojuji na Derybasivskou ulici s pěší zónou. Dneska večer to tu žije. Moře lidí, žádné roušky. Tady covid strachy zalezl do kouta. Do západu slunce zbývá něco přes hodinu, tak jídlo odkládám. Míjím Oděské národní akademické divadlo a přes náměstí Kateřiny II. Veliké mířím k Potěmkinovým schodům. Čekal jsem, inu, něco víc. Tohle jsou normální schody s ne moc hezkým výhledem na přístav. Vedle kolem nich jezdí funikular. Nic víc, nic míň.

 

Procházku protahuji po Prymorském bulváru k Boroncově paláci s kolonádou, kde pozoruji západ slunce. Hlad se už hlásí o slovo, tak se jde na večeři. Do mapy zadávám jedinou Puzatu. Přijdu na místo a nikde ji nevidím, tak beru zavděk Sushyyou ve stejné budově (hint: Puzata Hata je v 6. patře, Sushiya v 4. patře, ale jejich neon je fakt blbě vidět).

 

Typická ukrajinská kuchyně... ;)

Středa

Ráno vstávám brzy a jdu na snídani do Lviv Croissant. Na doporučení si dávám základní lvivský croissant. Čekám na něj snad půl hodiny a docela zklamání. Uvnitř je cosi jako gothaj a trocha zeleniny. V průběhu dne mu dávám znovu šanci a rozčarování se opakuje. Ten kuřecí croissant s Caesar salátem je zase takový prázdný, zeleniny celkem dost, žádný dresing a masa, na kterém měl stát, tam je jako v socialistickém rizotu.

 

Cílem číslo dvě je moře. Snažím se vypátrat, jak to je v Oděse s lístky. Automaty na zastávkách nejsou, v trafikách lístky nemají, ale na Play Storu je oficiální aplikace, co by měla lístky prodávat. Avšak ať tam zadám jakoukoliv kartu, tak se zobrazuje suma k platbě jako 0 UAH nezávisle na počtu lístků. Vlezu do tramvaje a žádná průvodčí tam není. Posléze zjistím, že se platí u řidiče při výstupu. 5 UAH, flat rate. Výjimečně je v plnějších tramvajích průvodčí v reflexní vestě a s lístky a bankovkami v jedné ruce.

Nastupuji do pětky a jedu polorozpadlou tramvajovou tratí půl hodiny k Arkadii. Arkadie je zdejší přímořské letovisko. Jak ho popsat? Asi jako vrchol kýče a devadesátky na steroidech. Ceny tu jsou na Ukrajinu fakt neřestné a moře slabé. Je dokola obestavěné hotely a restauracemi, zbylý 5-10 metrový pruh pláže posetý lehátky a plný lidí. Voda je tu plná řas, které na pláži hnijí a dost zapáchají. "Na to nemám žaludek, tady nebudu" a prchám zpátky k tramvaji.

 

Přesunuji se kousek zpátky ke Kanatne Doroze vedoucí na Mis'kyy Plyazh. Svezení je to zajímavé. Rozhrkané pestrobarevně pomalované kabinky, do kterých se naskakuje za jízdy. Trošku mi to připomíná lanovku v Charkově, ale tady to na mě působí bezpečnějším dojmem. Možná jsem jen tak otrlý. Nevím. Každopádně jízdné 75 UAH jedním směrem mi moc lidové nepřijde. Mé naděje na vykoupání tu pohasínají úplně. Sice tu nic nesmrdí, na pláži tolik řas není, ale voda je tu plná zeleného slizu.

 

Jedu si svou náladu zlepšit do centra. Vystupuji u hlavního nádraží a snažím se zjistit, odkud tu jedou trolejbusy na letiště. Nebo aspoň maršrutky. Mise je neúspěšná a s otevřeným koncem. Jdu si aspoň vyfotit nápis I love Odessa. Odsud se přesouvám pár set metrů do oděské zoo. Za 70 hřiven mi poskytuje odpolední relax. Čekal jsem ji horší. Zvířata nestrádají a část výběhů je i moderních.

 

Na pozdní oběd se přesunuji na Derybasivskou. V Khinkalnye (Хінкальня) si dávám sašlík s gruzínskou limonádou. Sašlík chuťově dobrý, avšak ta vizuální prezentace nic moc. Cena taky ujde (pod 100 UAH). Na pozdní odpoledne se přesouvám do Parku Tarase Ševčenka. V jeho jižní části se rozkládá lunapark a já se chci svézt ruským kolem. Na Ukrajině je ta zajímavý paradox, když s Ruskem se na východě stále přetahují o odštěpenecké regiony. Za 100 hřiven kupuji lístek a kochám se výhledem na Oděsu. Poté nastává večer a znovu se ozývá hlad na doporučení jdu na lehkou večeři do Tyul'ky. Dávám si talíř slaných rybiček a suk.

 

Vizuální prezentaci šašliku v Chinkalkovně neumí.

Lvivský croissant - nejsem nadšený ani na druhý pokus...

Rybičky v Tyulce

Pozdě večer do Oděsy na skok přilétá tonic s kamarádem. Dáváme rychlé noční setkání a míříme k zoo do uzbecké restaurace. Oni večeří sašlik, do mě se už nic nevejde, tak dávám pivo. Povyměňujeme zážitky a jdeme zpátky do hotelu. Mně zítra čeká odlet a je přesun do Podněstří.

 

 

Čtvrtek
Ne zcela rozlousknutá úniková hra jak se dostat z Oděsy a časný odlet už v 10:40 značí bohužel časné vstávání. Ano, taxi se vzít dá, ale s 1 osobou je to jak s kanónem na vrabce. K tomu by bylo krásné retro tam dojet trolejbusem.

Bolavé nohy ráno značí, že se k hlaváku pěšky nejde a horké počasí k odhodlaní rozhodně nepřidává. V oficiální aplikaci nacházím, že přímo kolem hotelu by měla frčet maršrutka č. 117 jedoucí na letiště. Dělám check-out a jdu vyhlížet maršrutku. Čekam pět, deset, patnáct, dvacet minut a za tu dobu neprojede ani v jednom směru. Rezignuji a potupně volám za 105 hřiven uber. Na letišti jsem pak za 15 minut. 

Na letišti se už nenachází žádné troleje a kolem postávají jen taxíky. Žádné autobusy ani maršrutky. Ačkoliv mám online check-in, musím si k přepážce pro papírovou letenku. Naštěstí na let do Katowic není žádná fronta. Poté jdu k security s pasovou kontrolou. Vojáka před pasovou kontrolou zaujme můj pas a nemůže se vynadívat na kambodžské vízum.

V odletové hale není co dělat. Občerstvení tam má v celku ucházející ceny, ale vše se přihřívá v mikrovlnce. Děkuji, nechci. Voda ani na letišti neteče pitná. K tomu tu slouží rozstrkané automaty s pitím. Fungují na bankovky (ale vrací jen do pěti hřiven) nebo nějakým podivným způsobem s kartami. Kdo hledá, najde i jednu zastrčenou fontánku s pitnou vodou za kačku.

 

 

Boarding probíhá v celkem uvolněné atmosféře. Agenty zajímá jen letenka a pas. Zbytek je evidentně starost jejich polských kolegů. K letadlu se jde po ploše. Letadlo, ačkoliv jsem letenku dva týdny před odletem koupil za 8 euro, je plné tak z 80-90 %. Najít si vlastní trojku ani přesednout si fakt nejde.

 

 

Po příletu do Polska nás převezou autobusem k pasové kontrole. Je rozdělena na EU pasy a ty ostatní. Poláky tu nezajímá jejich formulář, ale pouze jen pas a covid pas, který jako na prvním místě, co jsem kdy viděl, pípají čtečkou QR kódů. 

V příletové hale na katovickém letišti kupuji v trafice za 6 zlotých lístek do centra. Došlo ke změně provozovatele na ZTM a jízdenky citelně zlevnily. Označení linek i jejich frekvence zůstala. Na autobus linky AP3 čekám venku 20 minut a za tu dobu se hezky připálím. Pak mu to trvá kolem půl hodiny do centra pod vlakové nádraží. Uvnitř půlka lidí nemá roušku nebo ji má pod nosem.

 

V Galerii Katowicka si dávám tradiční polskou kuchyni levněji jak na Ukrajině. Pak si naordinuji zdravotní procházku po nevelkém centru, avšak venku je vedro k padnutí. Nezachrání to ani rozmanité druhy tramvají prohánějící se přes hlavní náměstí. Jdu se tedy opět zchladit do obchoďáku a tam počkat na svůj vlak. 

 

 

 

Ačkoliv to je vlak od Českých drah, tak opravdu přijíždí na čas a v 16:19 přes podle jízdního řádu vyrážím na Prahu. První zdržení přichází u Chalupek před hranicí s ČR. Další zdržení vlak nabírá na trati mezi Prahou a Pardubicemi a doráží s půlhodinovou sekerou po skoro šesti hodinách jízdy. A nikdo ve vlaku nekontroloval testy, očkování nebo snad příjezdové formuláře.

 

Do widzenia, Polska

Na kolik to přišlo?
Let Praha-Kišiněv(-Praha) ... 19,98 € (původně kupováno jako Vídeň-Suceava-Vídeň)
Jízdenka z letiště ... 2 MDL
Ubytko Kišiněv ... 600 MDL

Maršrutka Kišiněv-Tiraspol ... 48,6 MDL
Hotel Tiraspol ... 15 USD

Vstupné do pevnosti v Benderu ... 50 rublů

Maršrutka Tiraspol-Oděsa ... 68,30 rublů

Hotel Oděsa ... 3260 UAH

Ruské kolo ... 100 UAH
Uber na letiště  ... 105 UAH
Let Oděsa-Katowice ... 7,99 €

Jízdenka z letiště ... 6 PLN
Včasná jízdenka Katowice-Praha ... 442 Kč

Cestovní pojištění od Axy ... 213 Kč