Nápad mi vnuká pohled na pracovní kalendář, kdy dostávám volno na narozeniny. Přidávám ještě další dva dny a díky rozumným cenám Ryanairu vyrážíme do Benátek přímo z Prahy. Jako plně očkovaní už nemusíme řešit karantény ani testy.
Pondělí
Ráno se setkáváme v Praze. Na letišti dáváme oběd ve veřejné části Runway Restaurantu. Kdo by nevěděl, tak vyhlídkovou terasu zrušili a udělali z ní zahrádku této restaurace. Můžete tam jít zdarma a v restauraci si třeba dát kávu nebo dezert. Ceny tam jsou na letiště velmi mírné, jako dražší pražské polední menu. Hlavní jídlo pořídíte za 110 - 150 Kč.
Dvě hodiny před odletem poslušně jdeme na security. Odlet máme z schengenského Terminálu 2, tak mám trošku obavu, že tam můžou být davy. Na sdružené security však nikdo není, tak jsme do pěti minut hotoví včetně testu na výbušniny.
Autobus po chvíli přijíždí a za necelou čtvrthodinku vystupujeme u nádraží. Tam se pomazlíme s automatem a po 3,60 € bereme jízdenky do Venezia Mestre. Během hodiny po příletu už stojíme na recepci Hotelu Regit. Je kousek od nádraží, ale okolí nádraží je dost multikulturní a v noci nebudí zrovna pocit bezpečí.
Dostáváme malý pokoj v prvním patře s vlastní koupelnou. Klimatizace je řešena nezvykle radiátorem na podlaze a termostatem na zdi. Řešení to není moc funkční. Ani při necelých třiceti stupních místnost nezvládá uspokojivě uchladit. V koupelně se místo fénu nachází variace na vysavač. Až večer objevujeme, že místo okna máme za záclonou luxfery. Doma koukám, že prý pokoj měl výhled do města, zahrady a vnitřního dvora. Jako bonus se nám po úklidu pokoje ztratil lubrikační gel, ale cennosti zůstaly a stejně tak použité ručníky. Prostě nic o čem byste při ceně 50 € na noc psali domů. Jedině snad kvůli těm zvláštnostem.
Na pokoji necháváme batohy a vyrážíme vlakem do Benátek. Lístek stojí 1,35 € a po většinu dne jezdí vlak co pár minut. Pokud nenarazíte na hluché místo, kdy zrovna nic nejede. Automaty Treintalia jsou líné i tady. Naštěstí jich je na nádraží poschováváno víc. Kromě vlaku se dá do centra vyrazit i městským autobusem (1,5 €) nebo tramvají (taky 1,5 €). U té se ale při jízdě od nádraží musí přestupovat a nejezdí zrovna 2x často.
Kolem páté se ocitáme v Benátkách. Dáváme klasické pěší kolečko - Rialto a náměstí sv. Marka. Tam už má bazilika bohužel zavřeno. Otevírací hodiny musím lovit z hlubin internetu. Na místě se nic nepíše. Místo západu slunce vidíme jen postupně se zatahující oblohu.
Benátky po koroně nejsou tak drahé místo, jak si pamatuji z doby před 10 lety. Dva kopečky zmrzliny se tu pořídí pod tři eura, magnetky se tu prodávají za euro, nachází se tu i normální supermarkety od Coopu a Desparu a řada restaurací nabízí denní menu kolem 12 €. U nich ale bývá problém, že mívají tristní hodnocení a sem tam si naúčtují i tučný couvert. Účtování stolovného (platby za místo = coperto) je v Itálii dost rozšířený nešvar.
Na nás taky už jde hlad, tak kotvíme v jedné restauraci nedaleko sv. Marka taky u dvanáctieurového menu. Tahle má hodnocení přes čtyři hvězdičky, neúčtuje coperto a jídlo chutná obstojně. Na zpáteční cestě k nádraží nás přepadává deštík. Jdeme se schovat a dáváme si aperol.
Úterý
Druhý den kupujeme za 20 euro perminici na vaporetta. Její součástí je i autobusová a tramvajová doprava po Mestre. Tak u nádraží bereme autobus č. 2 jedoucí do Benátek. Je tedy pěkně narvaný, je v něm teplo a dost se táhne. Není tu ani kde validovat lístek, protože průchod u řidiče je zavřený.
Kolem půl desáté dorážíme do Benátek. Naproti z P.le Roma bereme linku č. 3 jedoucí přímo na Murano jen se zastávkou u nádraží. Během půl hodinu jsme na Muranu. To je vyhlášené svými sklárnami. Pochodíme, prohlédneme si nabídku obchůdků a po dvou hodinách se chceme přesunout ze zastávky Faro na Burano vaporettem č. 12. Takový nápad ale má hned několik set lidí. Dostat se do lodi je bez šance. Do lodě pustí sotva slabou půlku lodí a ještě než zcela nastoupí, loď odjíždí.
Proto se rozhodujeme o strategii příchodu hory k Mohamedovi a z Murana se plavíme zpět na hlavní ostrov na Fondamente Nove, kde dvanáctka začíná. Tato taktika slaví úspěch. Nejenže se dostaneme na loď, ale i sedíme. O stanici dále na Faru začíná čistokrevná Indii. Neskutečný nával a mačkání. Sice všichni mají roušky, ale ať žije zdravé promořování! Kromě toho vaporetta zamrzla tak v osmdesátých letech. Nemají signalizaci zastávek (občas jen slabý repráček, co je slyšet tak u kormidelníka) a uvnitř je naprostá absence klimatizace či jiné vzduchotechniky. Ale lístek na 90 minut vyjde na lidových 7,5 €.
Po třičtvrtěhodinové plavbě se ocitáme na Buranu. To je proslavené svými barevnými domečky rozesetými podél kanálů. Jsou opravdu hodně fotogenické. Jestliže na benátské restauratéry dopadl tvrdě covid, tak ti buranští si jedou na koksu a neví o ničem. Denní menu tu startuje na 20 €. Na mou milou přijde hlad, tak se staneme taky obětí jedné z těchto restaurací. Ale aspoň má opět hodnocení přes čtyři hvězdičky a celkem chutné jídlo. Avšak rychlost obsluhy je tragická. I v Tiraspolu byla rychlejší. Sníst dvouchodové menu nám tam opravdu trvá dvě hodiny. Jako dezert dostáváme místní sušenky.
Po neplánovaně dlouhé návštěvě Burana se musíme dvanáctkou dostat zase zpátky. Jak jsem správně očekával, to je slabý článek. Do Benátek odsud nic jiného nejede a tvoří se tu taky obrovské davy čekatelů. Loď i v takové situaci jezdí jen jednou za půl hodiny. Poté, co dorazí, se tam samozřejmě všichni ani zdaleka nevejdou a aspoň třetina zůstává čekat na další. Jak to vyřešit? Možností je více - čekat už od odjezdu minulé lodě, jet lodí až na konečnou v Trepoti a tam vyrazit zpět do Benátek nebo hrát vabank a přistoupit až na následující stanici Mazzorbo, kam se dá dojít pěšky, prakticky nikdo tam nečeká a loď, ačkoliv se na Buranu prohlásila za plnou, tyto lidi nabrala nebo si obstarat přednostní lístek Venezia Unica. Ten je však určen snad jen rezidentům Benátek.
My ale vystupuje na Muranu, bereme čtyřku a jedeme na zastávku Cimitero, zdejší hřbitovní ostrov s Kostelem sv. Michala a stejnojmenným hřbitovem. Působí stísněným a depresivním dojmem. Některé části vypadají i jako hřbitovní paneláky. Ač působí starobyle, zjistíte, že řada částí pochází z konce 19. století nebo dokonce z poloviny 20. století.
Pak se už vracíme na hlavní ostrov a dáváme vale přeplněným a pomalým lodím. Jdeme se podívat na instagramovou senzaci jménem Libreria Acqua Alta, knihkupectví, které přestalo vzdorovat zdejším záplavám. Osobně jsem čekal mnooooohem víc. Je tu jen mega lidí, jedna gondola naplněná knížkami a pár tlejících knih venku u zdí. Za mě nic, za čím by se mělo smysl sem táhnout. Krom toho, před běžnými obchody se tvoří fronty lidí těsně za sebou, protože tam nesmí, aby byl splněn limit počtu lidí na prodejní ploše. Tady se na to komplet dlabe. Což je obvyklý jev u turistických krámků.
Večer se jedeme projít do centra Mestre. Pár stanic se svezeme zdejší jednokolejnou tramvají, protože venku se nám nezdá moc bezpečno, jinak je to pár minut pěšky. Mestre v nás nezanechává žádný extra dojem. Jediné místo, které stojí za zmínku je Piazza Erminio Ferretto, kde opravdu malý kousíček historické zástavby a pár barů. Nazpět se vracíme kolem desátá a zjišťujeme, že poslední tramvaj už odjela a autobus jede až za hodně dlouho. Jdeme pěšky a přežíváme to.
Středa je náš poslední den v Itálii. V 14:45 nás čeká odlet. Původně měl být později, ale Ryanair nás potěšil a pár dnů po koupi ho posunul. Vstáváme tak brzy a jedeme do Benátek. Ještě nám platí permice, tak bereme autobus od nádraží. V Benátkách přestupuje na vaporetto č. 1, které jede až k San Markovi. Je to nádherná vyhlídková jízda, ale staví každých pár metrů a je tak naivní si myslet, že bude rychlejší jak pěší chůze. Za podjezd pod Rialtem a vidění San Marka z vody těch 50 minut na lodi ale stojí.
Na náměstí sv. Marka si děláme iluze, že se podíváme do baziliky. Už zdálky ale vidíme nekonečnou frontu do Dóžecího paláce, která se mísí s frontou do sv. Marka. Kdyby ji někdo nechtěl náhodou stát, může si naskenovat QR kód, který ho nasměruje k delší beznadějné frontě, tentokrát na přednostní lístek. Vzdáváme to. Tolik času tu už fakt nemáme. Dáváme si aspoň zmrzlinu ve vyhlášené Gelecotece Suso krátce po otevření, takže tam není žádná fronta.
Cestou k nádraží si dáváme pouliční pizzu jako náš časný oběd a o pár minut později se vezeme vlakem zpět do Mestre. V hotelu vyzvedáváme batohy a přes zastávku v supermarketu jdeme vyhlížet shuttle na letiště. Protože jsme chtěli dopoledne strávit v Benátkách, nejedeme kombinací vlak + autobus jako při cestě sem. Na letiště Treviso jezdí dvě společnosti ATVO a Barzi (také brandován a prodáván s příplatkem jako Terravision). Dále se dá jet kombinací autobus a vlak. A to buď městským autobusem nebo autobusem AirLink (3,5 €). Ten by se údajně měl dát koupit spolu s jízdenkou na vlak. Web Trenitalia si to ale nemyslí.
K našemu odlet v 14:45 pasuje jen spoj od společnosti Barzi za 10 € s odjezdem v 12:40 a příjezdem v 13:10 na letiště. Jiné varianty jsou na letišti tři a více hodin dopředu nebo naopak pod jednu hodinu. Zrovna společnost Barzi tu nemá nijak označené zastávky. Jen se na webu píše "odjezd od hotelu Plaza". Je 12:40 a nikde nic. Uplyne pět dalších minut a nic. To už předznamenává mírnou paniku. Voláme na infolinku a tam jen hraje hudba. Až za dalších pět minut se objevuje autobus. Spojení na infolince stále nenavázáno. Jako jediní pasažéři z Mestre nastupujeme do poloprázdného autobusu. Sice online systém nás nenechal kvůli covidu koupit sedadla vedle sebe, ale tady se na omezenou kapacitu nijak nehraje.
O dalších 35 minut později přistáváme na letišti. Je zcela evidentní, že čas jízdy je značně optimisticky podstřelen. Žádné kolony jsme nepotkali, nikdo kromě nás nenastupoval, a přesto jsme nabrali další zpoždění. Na letišti povinná dezinfekce a zastřelení termopistolí. Jsme chladní, můžeme dovnitř.
Vyzbrojen informací, že na TSF jsou magoři, kteří vyžadují vyměnit mobilní boarding pass za papírovou letenku, jdeme na přepážku. Tam nás vyhání, že máme mobilní BP a že to stačí. Děžurná u security se tváří velice důležitě a chce nás poslat zpět na přepážku, že máme jen mobilní BP. Nenchám se a italskou gestikulací ji povídám, že jsme tam už byli a poslali nás sem. Vzdává svůj boj s větrnými mlýny a nechává nás jít.
Krizový moment je pípnutí BP u turniketu. Zde jsou dva lidi dílem pěti minut, protože jim jaksi nefungujou čtečky QR kódů z letenek. Pasažéři to tam přikládají tam a onde a ono ne a ne to pípnout a pustit je. Čekání ve frontě je fakt o nervy. Naše BP naštěstí spolupracují a po půl minutě jsme za turniketem.
Letiště Treviso je fakt malá bouda s asi 11 gaty. Překvapení se nekoná a do Prahy se bude boardovat z přízemí. Děláme si starosti s vyplňováním českého příjezdového formuláře. Během boardingu pak check-in agenty zajímá jen letenka s občankou. Nic víc. Do letadla se nastupuje přes plochu. Load factor je opět blízký nějakým 90% a najít vlastní trojku je opět nemožné. Při startu jsou nad Trevisem libové turbulence. Jedny z největších, co jsem kdy zažil. Naštěstí netrvají dlouho. A to tu nejsou žádné bouřkové mraky.
Do Prahy přilétáme po hodině letu. Většinu času je zataženo. Vystupuje se opět autobusy. Na příchodu do příletové haly procházíme kolem příslušníků v budkách. Zřejmě by měli něco kontrolovat, ale jen tam apaticky sedí a volně pouští lidi. Takže žádný příjezdový formulář, test nebo očkování se nekontroluje. Čekám, že to třeba přijde u bagáže, ale ani tu. Jsem u autobusu a naprosto bez kontroly. Ať žije Smejkal a jeho šikana, kterou v praxi máme jen na papíře. Dokonce všechny na letišti nechávají v klidu i italské roušky. Italové jaksi netuší, že u nás v MHD a veřejných budovách máme mít rovnou respirátory.
Na kolik to přišlo?
Zpáteční letenka Praha-Treviso ... 1350 Kč
Cesta z letiště ... 1,5 € za bus + 3,6 za vlak
Ubytování na 2 noci pro 2 ... 90 €
Cesta do Benátek vlakem a zpět ... 2x 1,35 €
Celodenní doprava po Benátkách a Mestre ... 20 €
Jídlo ... radši nepočítat
Shuttle na letiště ... 10 €
Cestovní pojištění ... 128 Kč