Šotoušský výlet do steampunkového minority reportu

Na konci července zjišťuji, že budu mít volný víkend, tak chci někam vyrazit. Kontroluji jízdenky a rozhoduji se vyrazit do Wuppertalu za visutou drahou. Tam i zpět pojedu s Českými drahami a Deutsche Bahn. V obou směrech čtyři hodiny v rychlovlaku ICE. Ceny jednosměrné včasné jízdenky na této trase startují na 962 Kč.

Aby mi to Němci osladili, týden před odjezdem mi přistává v e-mailu zpráva, že bude výluka ranního vlaku EC178 z Prahy do Berlína v úseku Ústí nad Labem-Drážďany. Němci po povodních dávají přednost nákladní dopravě. Místo toho, aby se těšil na výlet a řešil, co tam vidět, řeším, jestli se tam vůbec dostanu.

Odjezd vlaku z pražského hlavního nádraží mám v příjemných 6:26, což znamená budíček před pátou ráno. Někdo umí víkend oslavit s plnou parádou. Vlak k peronu přijíždí. Najít volné kupé je celkem problém, protože je tu spousta rezervací. Ale jakmile se vlak rozjíždí, ukazuje se, že většinou zůstávají nevyužité.

V půl deváté přijíždím do Ústí. Před nádražím je zastávka náhradní autobusové dopravy. Autobus tam nečeká, ale přijíždí až po několika minutách. Po deseti minutách odjíždí směr Drážďany. Do jednoho autobusu se naskládal celý Berliner a nikdo nejede na stojáka. Tento autobus je expresní a jede až do Drážďan. Zastávkový vyjíždí z Děčína.

Po třičtvrtěhodině dojíždíme do Drážďan. Tam mi zbývá 20 minut na přestup do náhradního vlaku za EC178. Odjíždí na čas. V něm mě čekají dvě hodiny do Berlína. Koridor na Berlín je tedy fakt bídně pokrytý a točení se a pomalá jízda po kolejích před Berlínem dává tušit, že je to snad i nějaká alternativní trasa. Do Berlína nabereme pět minut zpoždění.

V Berlíně na hlavním nádraží mě čeká necelá hodina čekání na přestup na ICE. Využívám toho k malému nákupu. Na světelných cedulích si nastuduji, z jakého nástupiště ICE 950 odjíždí. Odjezdové tabule jsou slabou stránkou Berlin Hbf. Věčně je nemůžete nikde najít a na lávkách mezi nástupištěmi jsou jen papírové jízdní řády. V nich čas odjezdu devětsetpadesátky nesedí, ale čtrnácté nástupiště platí.

 

Je tu ještě jedna zapeklitost - ICE 950 (Berlín-Köln) je v úseku Berlín-Hamm spojená s ICE 940 (Berlín-Düsseldorf), který se odpojuje v Hammu. Během mé jízdy byla devětsetpadesátka připojená vzadu. Součástí vlaku jsou dva vagóny první třídy, jeden restaurační vůz a dva vagóny druhé třídy. Němců je na nástupišti jako kobylek. Uvnitř vlaku se v kontrastu s mou minulou zkušeností hojně využívají rezervace. Displeje nad sedačkami nefungují zrovna spolehlivě, tak se mnohokrát lidé vyhazují ze sedaček. Jakmile je na displeji nějaký systémový text, už na něm není vidět rezervace. I já se párkrát během jízdy zvedám. Lidí je vlaku tolik, že někteří i stojí nebo sedí na zemi.

Na jízdu ICE jsem se těšil, ale opět jsem nedostal to, pro co jsem přišel. Na displeji se zase neukazuje rychlost celou dobu a když tak bývá nejčastěji kolem 180 km/h, výjimečně se pohybuje kolem 220 km/h. Jinak dojem z druhé třídy ICE mám velmi vlažný. Připomíná mi dobytčák. Hodně lidí, nic moc sedačky a něco věčně nefunguje. Po odjezdu z Berlína se na informačním displeji zobrazuje špatně stanice atp. Na stanice nikdy nepřijíždí včas a ve Wolfsburgu si počkáme rovnou dvacet minut kvůli čekání na ochranku.

Avšak navzdory tomu všemu do Wuppertalu přijíždím jen se zpožděním deset minut. Jdu se ubytovat naproti přes ulici do Flemmings. 45 € za noc ujde. K tomu dostávám legitku na zdejší MHD platnou po oba dva dny. Pokoj nepatří mezi největší, ale má klimatizaci, vlastní koupelnu i ledničku.

Výhled z pokoje

Byly čtyři hodiny, tak vyrážím do města. Předpověď hlásí déšť, tak jako první zkouším koupit deštník. V Primarku neuspěju, uspěji až naproti v dm. Deštník mám, tak se můžu vypravit za tím, za čím jsem přijel - zdejší visutou drahou.

 

Zdejší visutá dráha (německy Schwebebahn) je v provozu od roku 1901. Jezdí ji shora zavěšené kloubové kabinky stylem jízdy připomínající lanovku. Má dvacet stanic a je dlouhá 13,3 kilometru. Maximální rychlost jízdy je 60 km/h a jízda z konečné na konečnou trvá podle oficiálních údajů 35 minut. Během dne jezdí v intervalech obvykle 3-7 minut. Během večera a neděle se interval prodlužuje až na čtvrthodinu. Subjektivně se pohybuje dost rychle. Uvědomíte si to hlavně v momentu, kdy chcete vyfotit protijedoucí kabinku - během momentu je pryč.

Uvnitř kabinky

Nejdřív jedu na východní konečnou na Oberbarmen Bahnhof. Tam mě uvítá menší demonstrace a malebné historické městečko. Obloha se postupně mračí a stále urgentněji hrozí deštěm. Visutá dráha po většinu cesty vede nad říčkou Wupper. Wuppertal byl po ní pojmenovaný - "tal" totiž znamená údolí. V době, kdy se stavěla visutá dráha, bylo celé údolí už zastavěno a nikde jinde nebylo místo. V zadní části kabinky je prosklená stěna a nádherný výhled na dráhu a říčku. Před pár týdny tu byla velká povodeň a říčka je tak ještě plná suti.

Přepadává mě hlad, tak jedu zpět do centra a na nádraží si dávám časnou večeři v asijském bistru. Zároveň hledám, kde by se zítra dala dát snídaně a oběd. Zítra je neděle a v Německu je jaksi tradičně zavřené. Jen nádraží jsou vyjmuté ze zákazu nedělního prodeje. Avšak Wuppertalské nádraží mě zklame. Je na něm jen předražené ReWe to Go a většina zdejších podniků otevírá až v poledne.

Že by moderní orloj?

Doplním zásoby v supermarketu, odkládám je na pokoj a před západ slunce se jedu podívat na západní konečnou Vohwinkel Schwebebahn. Poslední tři stanice už nevedu nad říčkou Wupper a je to zas jiný pohled. Trochu mi to připomíná loop v Chicagu. Jen kolem nejsou mrakodrapy. Při zpáteční cestě začíná pršet, tak svou jízdu protahuji Oberbarmena zpátky. Šotoušská léčba pomáhá a po návratu na Wuppertal Hbf už není po dešti ani stopy.

Druhý den váhám, co tu mám dělat. Obloha je šedobílá a venku zima. Vyhrává to místní zoo, ke které se dá pohodlně dojet zdejší visutou drahou. Avšak, od stanice je to mnohem dále, než jsem čekal, zoo vypadá extra rozlehlá a k tomu i mě je zima. To ta tropická zvířata budou zalezlá a 18 € se nejeví jako rozumná investice. K tomu v poledne už musím být na nádraží. Proto aktivuji plán B a jedu se podívat na Englesův dům. Hlava mi nebere, že ho tu mají udržovaný jako prvořadou turistickou zajímavost. Hned vedle něj je místní opera.

Engelsův dům

Popojíždím o pár stanic na Völklinger Straße se podívat na tradiční stanici a blízký kostel. Pak mě znovu trápí hlad, tak popojíždím k hlavnímu nádraží. Mé včerejší tipy se objeví jako liché a ačkoliv měly mít otevřeno, tak jsou zavřený. Takže skončím u německé národní klasiky - kebabu, po které se hezky po... Dávám si relaxační procházku k Stadthalle (radnici). Neděle dopoledne - zavřeno. Jen je tu možné ve stanu podstoupit radpitest.

Pomalinku se blíží poledne, vracím se na hotel, beru batoh, dělám check-out a jdu na nádraží. Německé ICE má opět zpoždění a tentokrát je ještě plnější než při cestě sem. Na trase mezi Hanoverem a Berlínem mě vzbudí drncání a pohledem na displej vidím, že rychlost se blíží dvěstěpadesátce. Vlaku to vydrží jen pár minut a pak zpomalí znovu ke stovce. Po čtvrthodině znovu akceleruje a těsně před Berlínem dosáhne svého rychlostního rekordu 252 km/h. 

Do Berlína dojíždíme skoro na čas. Avšak na panuje tam totální šílenství. Všude spousta lidí a obrovské fronty. Inu, to je tak, když máte v neděli otevřené jenom obchody na nádražích a k tomu jsou prázdniny a lidi cestují. O to komičtěji působí limity na počty lidí v obchodech, kdy si před obchodem funí na záda, následně dostanou ohmataný košík, a pak si funí na záda v obchodě ve frontě na kasu.

Před nádražím v Berlín Hbf

Zlatá hodinka v Saském Švýcarsku cestou na Prahu.

Po necelé hodině mě čeká vlak na Prahu. Tenhle nemá žádnou výluku v Saském Švýcarsku a nejede z Hamburgu, ale začíná v Berlíně. Oproti vlaku sem je plný lidí a skoro každé sedadlo je rezervované. Většina lidí vlak opustí v Drážďanech, a pak je volný. V Bad Schandau nabíráme čtvrt hodiny, kdy vlak jen stojí na nástupišti a poté na trati do Děčína další. Do Prahy přijíždíme o nějakých 20 minut později.