Džemování v El Džemu

První adventní víkend trávím v Tunisku. Díky tomu unikám vánočnímu shonu a ačkoliv jsem navštívil neúrekom různých trhů, ani jeden nebyl se svařákem a ozdobami na stromek. Dopravilo mě tam Air France a dokonce ani v jednom směru nestávkovali. Ani se mi tomu nechce věřit. Kompenzace přitom byla skoro úplná tutovka - hodina na přestup na zpáteční cestě přes CDG.

 

Ve čtvrtek se před půlnocí vracím ze služební cesty a den na to hned vstávám ve 2:30 ráno (apropos, dá se tomu vůbec říkat ráno?). Ještě kontroluji, že soudruzi z Air France dneska opravdu nestávkují a vydávám se na letiště v Praze. Čeká mě odlet v krásných 6:30. Na Terminálu 2 se zjevuji skoro dvě vzorové hodiny před odletem. Terminál zívá prázdnotou, tak je security dílem pár minut.

Check-in na let s Air France je možný jen den předem. Za to během check-inu se dají zdarma vybrat sedačky i u nejnižšího tarifu. To se už moc nevidí. Jen část sedaček je příplatkových. Na letu zpátky si zvládám vybrat i sedadlo u okénka u nouzového východu. Avšak middle vedle mě byl za poplatek. Zajímalo by mě podle jakého klíče to stanovují. Co je ještě příjemnější, je, že mě pokaždé nahnali na check-in a prostě nevydali mobilní boarding pass.

Pátek
Z Prahy letíme stařičkým Airbusem A319 společnosti Air France. Z rozhlasu se ozývá hlášení, že dnešní let je komplet vyprodaný. Můj batoh míří do binu, protože má fluidní gender. U gatu je maličký příruční batožina a po přesunu na palubu naroste do rozměrů XXL. Na palubě dostávám sušenku a nápoj.

Po přistání mě čeká orientační běh po labyrintu chodeb na de Gaullovi. Z Terminálu 2F se musím dostat na Terminál 2E a projít pasovou kontrolou. Hororové zvěstí o CDG se tentokrát nepotvrdí a projdu během pár minut. Během průchodem kolem prosklené stěny si ale všímám hororové fronty na security a pasovku při vstupu z venku.

Původně jsem tu měl mít 6 hodin času a uvažoval jsem, zda mi krátký pobyt v Paříži stojí za 20 € nebo ne. Po optimilizaci letového řádu, na kterou jsem přišel náhodou asi týden před odletem a o které mě oficiálně informovali až o několik dní později, mi na CDG zůstávají jen 4h 45 minut, a poté co jsem viděl tuto frontu je rozhodnuto - šetřím a nikam nejedu.

Terminál 2E je hezky prostorný a nějaký designér se na něm vyřádil. Avšak vůbec se v něm netopí a je tam po chvíli šílená zima. Úplně se mi vybavují vzpomínky na vymrazený Peking. Tunisko teprve začátkem listopadu zrušilo požadavek na povinný covid test před odletem i pro očkované. V době mého odletu vyžaduje jen očkování nebo test. Od 1. prosince je to zrušeno úplně. Taky baba před odletem kontrolovala očkování/test a dávala si záležet. Na takovou kontrolu jsem narazil po hoooodně dlouhé době. I odlet se koná víceméně na čas. Opět v hlášení se ozývá, že dnešní let je vyprodaný.

Během letu opět dostávám sušenku, můžu vybírat nápoj a zjišťuji, že kromě vodu, kávy, čaje a džusu mají dole i colu, víno nebo pivo. Později nabízí sendvič. Oproti Turkish a KLM nabízí výběr mezi sýrovým a hummusovým sendvičem. V dnešní bídě to na dvouapůlhodinový let ujde. Většinu časy je pod mrakem a rozjasní se až nedaleko Tuniska a během přistání tak můžu pozorovat Tunis a jeho pláže.

Po přistání vím, že mi zbývá něco přes hodinu do západu slunce. Autobusová zastávka je mezi nezvěstnými, něco, co by mohlo být zastávka nakonec najdu, ale na místě chybí jakýkoliv jízdní řád, ani ho v rychlosti nevygooglím, tak chtě nechtě jdu k taxikářskému gangu. První nabídku za 50-60 TND odmítám a jedu za 25 TND. Vím, že je to drahé, ale jestli tu nechci dlouhé minuty strávit hledáním a smlouváním, musím to vzít. Jak později zjišťuji, v Tunisku funguje i řada taxi aplikací.

Elektrika se místo karty startuje klíčem...

Udělám check-in v Hotelu Tiba a jdu do centra. Hotel mému účelu poslouží, avšak už jsem viděl mnohem lepší hotely, i za lepší ceny. Extra milý recepční ale slabý hard product nezachrání. Vybavení pokoje dost pamatuje, je znát počínající plíseň ve sprchovém koutě a přesto, že mám nekuřácký pokoj, cítím z něj cigaretový kouř. Celé to korunuje centrální klimatizace. Avšak z hotelu je to blízko na nádraží, a to zítra brzy ráno fakt ocením.

Tramvajový provoz před nádražím. Nese se v duchu čím víc plotů, tím víc Adidas.

Venku se pomalu stmívá. Za pár korun si k večeři dávám šašlik (šiš kebab) spolu s pomerančovým džusem a dojídám se ještě zmrzlinou. V Paříži na letišti jsem dneska držel hladovku a konzumoval především domácí zásoby. Posléze k mému úžasu zjišťuji, že zdejší souk je v půl osmé už dávno zavřený. Nechápu. Ve většině arabských zemí pulzuje dlouho do noci. Počasí se postupně kazí a začíná mírně pršet. Venku je celkem zima a zítra to na kraťasy nevypadá.

Zdejší Notre Damme

Monument Place de la Kasbah

Sobota
V sobotu vstávám před šestou ráno. Valím si to potemnělými ulicemi na nádraží. Venku je fakt kosa. V 6:15 mě čeká vlak do El Džemu (francouzsky El Djem, 14,750 TND). Tuniské nádraží není žádný prcek, ale ani nijak extra velké. Funguje tu i displeje s odjezdovými informacemi a nejsou jen arabsky. Můj vlak pamatuje jednoznačně lepší časy. Ačkoliv mám první třídu (ani nevím, že mi ji prodali), vypadá fakt otřesně a v prvé řadě by potřebovala hadr a smeták. Ale náhodou odjíždíme na minutu přesně.

Všimněte si těch poliček na zavazadla

Cesta trvá přes 3 hodiny. Po většinu cesty je fakt hnusně, pod mrakem a místy prší. Směrem na jih se přidává i vítr. V El Džemu ale svítí sluníčko. Přijíždíme tam jen o pár minut později. Jako první jdu ke zdejšímu amfiteátru (Amphitheater of El Jem). Je to menší bráška Colossea. Byl postaven v roce 238 v tehdejším Thysdru, dnešním El Džemu. Je určený přibližně pro 35.000 diváků, a to ho dělá jedním z největších na světě. V nejširším místě měří 148 metrů. Díky své dochovalosti je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Zahrál si např. v montypythonském filmu Život Briana. Na rozdíl od Colossea vás pustí úplně všude, a to už za 12 TND. Zahlédl jsem i výrostky běhající po střeše. To se sice nesmí, ale nikdo to neřeší.

Momentky z cesty

Z amfiteátru se přesouvám k Malému amfiteátru. To je v současné době zbořenina a spíš skládka bez jakéhokoliv oplocení. Přes železniční trať se nachází Musée Archéologique d'El Djem (archeologické muzeum). To je trefa do černého. V něm vidím ty nejzachovalejší římské mozaiky, na které jsem kdy narazil. V zadní části je i přístup do vykopávek římských honosných vil. Trošku zamrzí, že je to tam víceméně nechané ladem. Tam vzadu odkryté mozaiky jsou ponechané svému osudu, zarůstají trávou a občas jsou už i popraskané. Vydrží přes tisíc let a za pár roků to dojebou nezodpovědní Tunisané. Škoda.

Archeologické muzeum

Z Džemu mě v 14:28 čeká vlak do Súsy (Sousse) za 6,250 TND. Aspoň to si myslím, ale tuniské dráhy řekly ne. Má zpoždění, co postupně narůstá. Zdejší odjezdové tabuli nějak nerozumím. V něm je jen můj ranní vlak, tento a ještě jeden po něm. Ty mezitím tam nejsou. Hlodají ve mně pochybnosti zda vůbec jely. Vlak se objevuje až po hodině. Jízda mu moc svižně nejde a do Súsy nabere dalších 20 minut. V jednom úseku jsme dost dlouho čekali na vyhnutí s protijedoucím vlakem a před Súsou jeli opravdu krokem. Obloha se opět zamračuje. Do Súsy dorážím se západem slunce.

Hlodají ve mně pochybnosti, jestli v jízdním řádech trochu neškrtali, tak na nádraží kupuji lístek na zítra. Lístek na zítra v 13:15 mi sice prodají, ale o pár minut později na mě baba v okénku volá a něco lámanou francouzštinou blekotá o tom, že vlak nepojede v 13:15 a v 15:45. Další a zároveň poslední vlak dne má jet v 15:50. Dneska sice bylo velké zpoždění, ale ne tak dlouhé. Ten nákup lístku mi fakt pomohl si to ujasnit...

Procházím zdejší medinu. Je to jeden velký souk. Zdejší obchůdky jsou sice ještě otevřené, ale je vidět, že to trhovci pomalu balí. A to ještě není ani pět a ještě ke všemu je víkend. Súsa samotná má kořeny dlouho v minulosti. V 11. stol. př. n. l. ji založili Féničané pod jménem Hadrumetum, posléze se stala součástí Římské říše, dobyli ji Vandalové a v 7. století ovládli Arabové. Ti ji dali současné jméno. Nejvýznamnější památky ve městě (ribat, kasba a mešita) jsou právě z tohoto období.

Avšak je to tady pro mě jen přestupní stanicí. Beru Sahel Métro (1 TND) a jedu do Monastiru. K metru to má ale hodně daleko. Je to spíš příměstský vlak a v době špičky jezdí jen 2-3x za hodinu. Jízdy řády spíš ignoruje. Ona na internetu existuje jedna verze, druhá papírová je ve stanici v Súse a třetí na displeji v Monastiru a každá má jiné časy.

Do Monastiru přijíždím chvíli před sedmou. Začíná poprchávat. V centru to ještě trochu žije. Jdu si shodit batoh na ubytování. U Mauzolea Habiba Bourguiby poprchávání přechází v liják a přidávají se pořádné poryvy větru. Jako hotel jsem pro dnešní den vybral Marina Cap Monastir- Appart'Hôtel nacházející se na malém poloostrovu u moře. Tam vítr fičí jako o život a vlny posílají vodní tříšť x metrů nahoru na silnici na několikametrovém útesu až ke mně. Najít recepci v tomto počasí a ještě po tmě není snadné. Ona je taky umístěná jinde, než je na mapě (je až úplně vzadu).

Ribat

Mauzoleum Habiba Bourguiby

Apartmán stojí 20 € na noc, výhled má přímo na marinu a na fotkách vypadá fakt pěkně. Realita trochu pokulhává. Koupelna je sice docela čistá, ale už dost pamatuje a především v celém apartmánu jsou jen dvě funkční elektrické zásuvky. A nahoře v patře u postele jsou jen dvě nefunkční, případně dokonce fejky, co jen tak vypadají. Televize je nefunkční naprosto a rozdvojka u ní jiskří. A tohle ubytování má na Bookingu hodnocení přes osm.

Nějak mi dochází cash, tak si propočítávám, za co jsem to utratil. A vychází mi z toho, že mě ty baby na nádraží obraly. První v Tunisu mi tvrdila, že jsem jí dal pětidinárovou bankovku místo desetidinárové. Bylo mi to divné, ale nehádal jsem se. Druhá v Súse mi tvrdila, že jsem ji tu desetidinárovku nepodal. Protože kvůli skladu nechtěla ležet na stole, myslel jsem, že jsem ji omylem strčil zpět do peněženky. Vychází z toho 3 možnosti:
a) obrali mě na nádraží, a to dvakrát za sebou (a částka krásně odpovídá).
b) obrali mě ve směnárnách na letišti, kde to ale počítaly mašiny.
c) pamatuji si kuloví, za co jsem utrácel.

Tuniská měna je stejně zvláštní. Jeden tuniský dinár odpovídá přibližně 7 korunám. Dělí se nezvykle na 1000 milimů. Na nepříliš turistických místech narazíte na vyjádření ceny v tisících a myslí se právě milimy. 

Pak jdu hledat místo na večeři. Už bylo osm. Mám smůlu a prakticky všude je už zavřeno. Dokonce se tu nedá sehnat ani kebab nebo šavarma, tak končím v nějakém místní fastfoodové hamburgrárně, kde náhodou mají i čerstvou rybu. 

Neděle
Fičák pokračuje i ráno. Je snad ještě silnější jak včera. Windy není moc optimistické a předvídá, že to tak bude pokračovat až do zítřka. Ale v hlavním městě naštěstí skoro nefouká. Tady to ale metá několikametrové vlny a můj původní plán se tady na pláži smočit bere za své. 

Bojuji s větrem a jdu až na samý konec poloostrova k Jazirat Sidi al Ghudamisi. Vydechnu si a v půl deváté spolu s otevřením vstupuji do zdejší pevnosti Ribat Sidi Dhouib z 8. století. Jsem příjemně překvapený. Život tu běží dál i navzdory vichřici. Pevnost je hezká, ale občas se bojí, že mě to z hradeb sfoukne.

Ribat

Prohlídka mi trvá něco přes půl hodiny. Pak pokračuji naproti k Mauzoleu Habiba Bourguiby. To byl první tuniský prezident a ve zdejším areálu je pochován spolu se svou ženou. Kolem se nachází rozsáhlý muslimský hřbitov. Vstup je zdarma a rozhodně stojí za to.

Muslimský hřbitov u mauzolea

Mauzoleum Habiba Bourguiby

Nedaleko Ribatu můžete najít Tunisian Handcrafts Office. Za mě asi nejlepší místo na suvenýry v celém Tunisku, na které jsem narazil. Jednak tu měli i unikátní kousky, co jinde ne, ale hlavně pevné ceny, co byly znatelně nižší, než ty které můžete běžně usmlouvat u stánkařů.

Následně už musím rozlousknout hádanku "Pojede dneska vlak a pokud ano, tak v kolik?" Je tu opravdu psí počasí tak, nakonec vyhraje možnost vykašlat se na babu zlodějku a ze Station Louage Monastir beru grand taxi za 13 TND až do Tunisu. V době původního odjezdu vlaku jsem už v Tunisu. Tam svítí sluníčko a nefouká! 

Katedrála v Tunisu

Bab al-Bahr

Stejný hotel, jiný pokoj

Dávám si šiš-kebab v Café Panorama, co posledně. Tentokrát ale pikolík po půlhodině přinese takové neduživé spálené klobásy a pře se se mnou, že je ono. Po pěti minutách skončíme u manažera a ten mu vyčiní. Ale na jídlo čekám dalších půl hodiny. Pak to ještě neumí ani spočítat a pak ani vrátit. Už jsem ale vyspalý a nenechávám si to líbit.

Sluníčko stále svítí, tak se vydávám na zdejší souk. Konečně nacházím některé obchůdky otevřené. Prodejci se snaží zaujmout. Moc turistů tu není, stejně jako v celém Tunisku. Na většině míst jsem skoro sám nebo úplně sám včetně památek v El Džemu nebo později v Kartágu. Magnetky tak v celém Tunisku vyjdou na jeden tuniský dinár!

Dojdu až k pomníku Monument national de la Kasbah. Posléze je na čase vyřešit můj problém likvidity. Je neděli a všechny směnárny jsou zavřené, tak prozkoumávám zkazku z internetu, že bankomaty QNB nevyžadují poplatek. Bankomaty řady jiných bank jsem zkusil včetně banky STB, ale všechny chtějí 10 nebo 15 tuniských jako výpalné. Některé jako STB se ani neptají a rovnou snaží ho strhnout.

I v neděli odpoledne umí být obchody na souku zavřené

STB Bank

QNB zrovna moc poboček nemá, ale jedna má být poblíž Cité de la Culture, kam se chci stejně podívat na zdejší ikonickou věž. Zkazky nejsou liché a bankomat vydává bez odmlouvání a triků peníze. Pak si kupuji jízdenku a chci ozkoušet zdejší metro. Nevím, co s tím Tunisané mají, ale zdejším tramvajím říkají metro. Nejdřív Sahel Métro a teď Tunis Métro. S metrem to má pramálo společného. Navíc ty jejich tramvaje jezdí tak jednou za 20-30 minut. Na jízdence je spousta arabských klikyháků a v latince jen WC. Ale za to stála pouze 500 milimů.

Tramvaj beru z přestupního hubu Place de la République. Výzva je už rovnou najít jen to správné nástupiště. Nejsou tu žádné popisky jen tři nástupiště. Místní vědí. Ale já ne. Tramvají tu jezdí, ehm, plouží se, široké portfolio. Některé nové s informačním displejem, ale většina naprosto vybydlených s číslem a nápisem, kam jedou jen u řidiče. Nicméně dílo se po čtvrthodině čekání a druhém pokusu podaří a svezu se jednu stanici k nádraží kousek od hotelu. Tam se snažím reklamovat dnešní jízdenku. Je extrémní problém se s nimi dorozumět. Angličtina marná, francouzština nesklízí úspěch a Google Překladač je snad zakletý. Na displeji ten vlak nemají. Ostraha to pochopí, pokladna to pochopit nechce a nepochopí. Kašlu na ně.

Pondělí
V pondělí ráno si konečně v Hotelu Tiba dojdu na snídani. Ta je od 7 do 10h (v sobotu jsem nestíhal). Neurazí, ale nenadchne a opět jako v Turecku v ní chybí maso. Batoh nechávám na hotelu a přesouvám se na nedaleké nádraží tramvaje, metra či čeho, co má v pláncích zkratku TGM. Podle Wikipedie to neznamená Tatíček Masaryk, ale Tunis-Goulette-Marsa. Jedná se o železnici spojující Tunis s Kartágem a Marsou. Opět si jezdí sama, jak chce. Podle jízdního řádu by to mělo být jednou za 15 minut. V realitě spíš 20-30 minut.

Stanice TGM tramvaje

Za necelý jeden dinár si kupuji jízdenku a čekám na odjezd. Mám štěstí - sedím. Postupně se vlak plní. Je rozdělen dokonce na dvě třídy. Rozdíl mezi nimi moc nevidím. Před odjezdem je tak plný, že se sotva zavřou dveře. Na dalších stanicích postupně přistupují další a další lidi. Na Carthage Hannibal kde po čtvrthodině vystupuji, vidím, že dokonce visí i ven ze dveří. To jsem neviděl ani v Indii.

Podle českého dějepisu jsem si roky myslel, že Římané Kartágo srovnali se zemí a ještě zasypali solí, aby tam už nikdy nic nerostlo. Ve skutečnosti na východním předměstí Tunisu najdete spoustu památek, co na Kartágo odkazují. Já začínám v Thermes d'Antonin, Antoniových lázních. Jedná se o největší vykopávky římských lázní na africké půdě založené v 2. století. Na všechny památky v Kartágu stačí jedna vstupenka za 12 TND. To je příjemné překvapení. Když jsem to četl na webu, vypadalo, že za každou památku je budou chtít znovu.

Následně pokračuji k něčemu, co označují jako římskou vesnici a jsou tu vidět obvodové zdi a je tu pěkně vidět na moře. Chci vidět i Odeon, tak pokračuji na sever do kopce. Toto divadlo je nyní už jen travou porostlým cosi. Severně z areálu vycházím u mešity Malik ibn Anas a k mému překvapení tu není vůbec žádný plot nebo hlídač. Prostě jsem pryč, u silnice. Další památkou z lístku je Basilique de Damous Karita. Ta se nachází hned vedle silnici. Není nijak oplocená a taky tu nikdo nic nekontroluje.

Pokračuji k antickému divadlu a tam mě už vůbec nepřekvapí, že v budce nikdo není a vůbec nic nechce vidět. Je fakt, ty mnohatunové kameny asi nikdo nepozorovaně neodnese. U Edifice à colonnes na křižovatce je sice jeden příslušník, ale ten řeší jiné věci. Dům se sloupy také má značně nedůsledný plot.

S kopce dolů a následně do kopce po klikaté cestě si tu za jasného počasí štráduji ke katedrále a Kartágskému národnímu muzeu. Dneska je první den, kdy to začíná připékat a pomaličku začínám litovat, že kraťasy zůstaly v batohu na hotelu. Cathédrale Primatiale Saint Louis de Carthage pochází z konce 19. století a je zavřená (asi na dobro). Vedle ní se nachází areál, kde se snad rozléhalo to pravé Kartágo. Moc z něj nezůstalo. Propagované národní muzeum je zavřené rovněž, prý kvůli rekonstrukci. Ale nevypadá to, že by tu probíhaly nějaké práce.

Vpravo zavřené národní muzeum

Po aktuálních fiascích se na další památky z lístku můžu vykvajznout. To nejlepší jsem stejně už viděl a už to půjde jenom s kopce. Vidět obvodové zdi přístavu fakt nepotřebuji. Místo toho se věnuji pomalu ozývajícímu se hladu. Nastupuji na TGM tramva, která po 20 minutách konečně přijede, protože ta předchozí mi ujela přímo před nosem. Naštěstí je značně prázdnější jak ráno. V Tunisu si dávám v bagatérii kuřecí steak (za pár korun a porce jak pro dva) a o něco později ještě pistáciový dort, protože cesta přes Paříž bude fakt dlouhá a nevím, co si na mě odboráři Air France přichystají.

Utratím zbytek hotovosti v supermakretu a vracím se na hotel pro batoh. Poprosím o zavolání taxíku, používají nějakou aplikaci a místo původně oznámených 20 TND to je jen 10,2 TND. Za čtvrthodiny jsem na letišti. Levnější taxi přináší ještě další výzvu - zbavit se zdejší oslabující měny. Obejdu několikero směnáren a nikde nemají nebo nechtějí mít malé dolarové bankovky. Aspoň že na check-inu čekám jen pár minut. Člověk by čekal, že Tunis bude levný, ale voda na letišti stojí lidových 2,7 €. Dražší jak pak v Paříži na CDG. 

Libye je v Tunisku nějak populární destinace

Odlet z Tunisu

Do Paříže odlétáme opět víceméně na čas a letadlo je znovu vyprodané. To mě moc netrápí. Tentokrát sedím na emergency exitu a můj batoh musí být nahoře tak jako tak. Na výběr je opět sýrový nebo hummusový sendivič a ke slovu přijde i sušenka a nápoj.

Šunkový sendvič...

V Paříži mám na přestup dvě hodiny místo původní hodiny. Musím projít pasovou kontrolou i novou bezpečnostní kontrolou, kde se kontroluje vše včetně tekutin. Let do Prahy letí opět na čas. Na palubě je na výběr sýrový nebo šunkový sendvič a k tomu sušenka a nápoj.