Letenky kupuji v únoru. Původně šlo o rychlý solo výlet, ale člověk míní a ženy mění. Když snoubenka zjistí, že v Turecku nelezou po stromech a nejsou tam jen rozpadající se uniformní baráky, tak později letenky dokupuje i ona. Dostálo Turecko očekávání?
Poslední rok dva se bájí o Turecku jako o extra levné zemi. I my jsme čekali značně levnou dovolenou, avšak kurz turecké liry se několik měsíců drží na plus mínus stejné úrovni, ale ceny utěšeně rostou. Relativně levné to sice bylo, ale ne tolik, jak byste čekali. Zejména to vstupné nedávno zvyšovali. Podle neoficiálních zdrojů není v Turecku inflace 80%, ale dokonce rovnou 180%.
 |
| Bezpoplatkový bankomat |
Na konci září, když jsme tam byli, byl kurz jedné liry cca 1,35 Kč a výběry z bankomatu byly u Equa Bank zaúčtovány s kurzem 1,44 Kč. Na výběry se nám osvědčil bankomat T.C. Ziraat Bankasi, který jako jeden z mála nechtěl žádné poplatky. Některé bankomaty jiných bank si chtěly účtovat poplatky, aniž by to dopředu oznámily. Na to se hodila karta od Equa, u které se daly zakázat komplet výběry s poplatkem (teď už Equa Bank není, je jen RB). K tomu nemá minimální částku bezplatného výběru jako mBank. Ziraat totiž dovolí výběr jen 750 lir (pod hranicí pro bezplatný výběr u mBank). Co se týče směny valut, lepší kurzy nabízely dolary jak eura. Avšak třeba platba za ubytování nebo taxíky jde realizovat spíš v eurech.
 |
| Kurz turecké liry už tak prudce neoslabuje jako dřív. |
Pro ilustraci - ceny jídla v Turecku začínaly během našeho pobytu na nějakých 40-60 lirách za bezmasé jednoduché jídlo. Malý kebab startoval na 80 lirách a talíř s kebabem klidně kolem 120 lir i v podnicích, co vypadaly jako lokální fastfoody. K tomu všemu porce toho levnějšího jsou relativně malé a skoro bez masa. Dovolím si tvrdit, že za podobnou cenu dostaneme kebab i v Praze a s o dost více masa. Možná je to zkreslené centrem Istanbulu nebo méně či více turistickými lokalitami. Plus další zvláštnost - porce jsou značně nevyrovnaně velké. Jeden si dá rybu za 150, druhý jinou za 190 a jedno jídlo je jako dětská svačinka a druhé, že ho sotva sní dva lidé.
Bez místní SIM karty jsme se obešli. Večer po příletu jsme se tím nechtěli zdržovat, v centru Istanbulu nebylo kdy a pak na domácím terminálu ve Vodafonu před letem do Nevsehiru za turistikou SIM kartu s 10 GB chtěli 44 euro. Nakonec jsme si celou dobu vystačili s mezinárodním MTX Connect s cenou 0,015 € za MB a utratili něco pod 7 euro.
Čtvrtek
Nyní však pojďme k samotné cestě po Turecku - inflaci a mnohdy nesrozumitelné ceny ponechme stranou. Stejně už teď jsou zastaralé, jako dva roky stará verze Androidu. Odlet z Prahy do Istanbulu nás čeká v 16:15. Krátce po obědě se tak přesunujeme na letiště v Ruzyni. Pasová kontrola byla rychlá a bezpečnostní nás na jedničce čeká až u brány. Odlétáme s mírným zpožděním. Při check-inu jsem vyfasoval okénko. Let je dost plný a sesednout se nedá.
Do Istanbulu přilétáme kolem osmé místního času a přivítává nás sychravé, ale ještě stále teplé počasí. Před letištěm Sabiha Gokce náš čeká typický mumraj a bitva v hledání správného autobusu na Taksim Square. Nakonec uspějeme. Uvěřili jsme řečem, že v Turecku není problém s platbami kartou, a přesto hned v autobusu od nás chtějí cash. Naštěstí stačí dvakrát tři dolary (jinak jízdné je 52,5 liry). Po necelé hodince jsme v centru na Taksim Square. Už ani není potřeba deštník. Ironií osudu týden po našem odletu Turci konečně otevírají metro na letiště Sabiha Gokce po rocích odkladů.
Ubytování máme sice kousek z Taksimu, ale ten je velký, tak se kilometr projdeme. Ubytováni jsme v Boutique Central Taksim za 37 €. Ubytování není moc co vytknout. Odvádí to, co dělat má. Je umístěno ve starším úzkém domě. Dva pokoje jsou na jednom patře a má celkem 5 pater. Náš pokoj je hádejte kde... V pátém patře. Vedou k němu strmé schody. Pokoj čistý, s koupelnou a malou ledničkou. Jen ta koupelna je fakt mini. Před spánkem se ještě jdeme projít na Taksim a dát si večeři. Řekněme, že ty ceny jídla jsme čekali trochu nižší. Tady jsou jako někde v centru Prahy mimo polední menu. Ještě na pokoj kupujeme baklavu u Mustafy.
Pátek
Ráno nás uvítá krásný slunečný den. Snídaně se podává od 9 do 11h, a to nám trochu ztěžuje logistiku. Před snídaní se tak jdeme projít a vyřešit kartičku na metro. Za 50 lir kupujeme Istanbul Card a nabíjíme na ní nějaký kredit (cca 8 lir stojí jedna jízda a jeden přestup za 1 hodinu by měl být zdarma). Můžete na ní jezdit i dva, ale pak se do ceny nepromítnou zvýhodněné přestupy. Rovnou ji jdeme i prubnout. Přesouváme se o jednu stanici metra na Sishane. Kousek od ní se nachází Galatská věž. Řešíme tu opět problém s cashí. Vstupné 175 lir je celkem velké a tolik hotovosti nemáme, a tak zase hledáme směnárnu nebo bankomat. Z této 70 metrů vysoké věže z roku 1348 je krásný pohled na celý Istanbul. Mraky, co vidíme kolem, dávají tušit, že již brzy bude šlus s nádherným slunečným počasím.
 |
| Výhled z Galatské věže |
 |
| Mraky všude kolem nevěstí nic dobrého |
Vracíme se na snídani kolem desáté. Řekněme, že jsem už viděl lepší snídaně. A v podobném duchu nás čekají i další zbylé snídaně. Živočišných bílkovin v nich bývá pomálu. Posléze se přesouváme na náměstí Sultanahmet. Tentokrát to bereme nejdřív funikularem vypadajícím jak někde v Neapoli a následně tramvají T1. Zajímavostí jsou povinné turnikety před vstupem na tramvajovou zastávku a automatů, aby jeden pohledal. Najdete je většinou podle fronty. Mnohem lepší je dobíjet v metru.
 |
| Funikular |
Na Sultanahmetu nás čeká studená sprška. Od mé poslední návštěvy tu přibylo milion plůtků a všude jsou davy, jak by dávaly něco zdarma. A taky začíná pršet. Obejdeme Modrou mešitu (fronta jako blázen) a Hagia Sofia (fronta horší jak na banány) a jdeme na palác Topkapi. Tam je taky fronta, jak v Číně na PCR test. Vzhledem k tomu, že zrovna tady jsem minule nebyl, tak demokraticky rozhoduji, že to zkusíme vystát. Chodí k nám heloumajfrendi, co nabízí fasttrack. Čuchám scam a taky nevidím nikoho, kdo by s nimi odešel.
Za čtvrthodiny se dostáváme k bezpečnostní kontrole a můžeme vstoupit do areálu a zařadit se do jiné fronty - na lístky. Ty zdražily na 320 lir (s příplatkem za harém rovnou na desetinásobnou odpověď na otázku života a tak vůbec). Kromě fronty k pokladně, se dá jít i k automatům. Víc jak půlka jich nefunguje, tak to tam jde ztuha. Ač dva lidi před námi, dost si počkáme. Nefungují jim karty. Nám hned ta první. Připlácíme si 100 lir i za návštěvu harému a zpětně můžu říct, že to byla ta nejhezčí část paláce.
Palác Topkapi býval rezidencí tureckých sultánů. Jeho historie sahá až do roku 1459 a během staletí byl postupně rozšiřován. A je fakt obrovský. A všude je tu moře lidí. Zlatý covid. Organizované skupiny jsou novodobý mor. Ty zatarasí úzké prostory a nedá se kolem nic projít. Svaté relikvie vynecháváme. Vine se k nim minimálně sto metrů dlouhý hádek lidí. Při druhém pokusu o něco později je víc jak o půlku delší. Před odchodem ještě prozkoumáváme zdejší kuchyně. My tu ale nemáme dlouhé stání. Honí nás náš večerní let z Istanbulského letiště. Metro k němu taky ještě nedostavěli, ačkoliv podle původních plánů už několik let mělo stát.
My se ještě chceme podívat na Grand Bazaar, tak popojíždíme tramvají. Tam si dáváme turecký kebab a chvíli nakupujeme. Fakt jen chvíli, honí nás čas odletu. Během toho neprojdeme ani desetinu bazaru. Ještě bychom se tam ztratili. Pak jdeme na zelené metro, co nás odveze zpátky na Taksim. Berem bágly z hotelu a jdeme na autobus na letiště. Teď jen nastoupit na ten správný. Letiště tu totiž mají dvě. Za bus platíme 67 lir pro jednoho. Opět tam jsme za necelou hodinu a nepotvrdily se hrůzyplné historky o tom, jak ve špičce může trvat jízda i dvě hodiny.
 |
| Pravý turecký kebab. Za ty prachy celkem malý. |
Na letištích v Turecku musíte projít dvěma bezpečnostními kontrolami. Jedna před vstupem a druhá klasická. Ta vstupní vypadá skoro jak ta bezpečnostní, jen se nevyndavají tekutiny. My odlétáme z domácího terminálu. Navzdory současným hororovým zprávám, jsme za oběma kontrolami během 15 minut včetně zastávky na toaletách. Na domácím terminálu je levno. Za necelou stovku si dáváme tureckou pizzu pide. Porce je ohromná, že se z ní najíme oba dva.
Tentokrát letíme s Turkish Airlines. Na domácí let nasadily letadlo s plnotučným byznysem a IFE v economy. Škoda, že když jsem to před půlrokem kupoval, mělo se letět v konfiguraci jen s economy. Na domácí lety totiž bývá byznys za dostupné ceny. Na rozdíl od dřívějška, Turkish nenabízí v nejnižším tarifu výběr sedačky, avšak stále se podává občerstvení v duchu sýrový sendvič musí vyhovovat všem. O dva týdny později se přesvědčuji, že sýrová lobby vyhrála taky u KLM. Avšak na rozdíl od Čedoku do nabídky nápojů zařadily kromě vody a kávy i džus, kolu a ayran. Let do Nevsehiru trvá hodinku. Dosedáme tam až za naprosté tmy.
 |
| Aspoň, že tam byl jeden plátek rajčete... |
Před letištěm čeká shluk taxikářů a naháněčů do různých transferů. Před letištěm se také nachází oficiální ceník transferu do Göreme. Oficiální cena je 5 euro za osobu. To se trošku neshoduje s naší 10 € od hotelu. Navíc hotel sliboval "taxi" a jsme naháněni do mikrobusu spolu s ostatními. Vzhledem k času příletu jsme nechtěli riskovat. Nicméně tu teď nikde ani nevidíme nic, co by vypadalo jako oficiální autobus. Náš minibus odjíždí snad jako úplně poslední a k hotelu přijíždíme snad až hodinu a půl nebo dvě po přistání.
V Kapadokii panuje psí počasí. Je zima. K duhu přichází naše svetry a bundy a k tomu střídavě poprchává a prší. Ubytujeme se a jde se projít do města a dokoupit zásoby na ráno. V hotelu Kepez mluví víc rusky, než anglicky. Vybavení také pamatuje lepší časy a v hotelu udržují ruskou čistotu. V městě ponakupujeme pár suvenýrů a jdeme spát. Za let balónem v nejistém počasí odmítáme dát přes 200 € jako hypervýhodnou last minute slevu.
Sobota
Ráno vstáváme na východ slunce, abychom viděli vznášet se balóny nad okolní krajinou. Lety se ale dneska kvůli špatnému počasí nekonají. Venku je zataženo a mírně mrholí. Jdeme si znovu lehnout a vstáváme až o dvě hodiny později na snídani. Ta je sice formou švédských stolů, ale jinak dost základní nabídka a živočišné bílkoviny, aby jeden opět pohledal. Kolem nás shledáváme značnou přesilu ruštiny a těm to očividně šmakuje.
 |
| Ráno nabízí úžasný východ slunce. |
 |
| Už jsme viděli lepší snídaně... |
Na desátou máme naplánováno setkání s naším řidičem. Za 60 € nás tu bude celý den vozit. Ve dvou to vyjde šulnul jako skupinová tour. Počasí je nevalné, ale aspoň už neprší. Naší první zastávkou je Göreme Open Air Museum. Tato spleť skalních výklenků, domů a kostelů je od roku 1985 pod patronátem Unesca. Připlácíme si extra Dark Church. Ten má nádherné fresky, ale podobně jako jinde v rámci tohoto muzea, kdekoliv je něco zajímavého, nesmí se fotit a všude je hlídač. Většina staveb v údolí pochází z 10. - 12. století. Je to tu pěkné, jen škoda toho počasí, ačkoliv ke konci se to začíná už vybírat. Jedinou vadou na kráse jsou tu davy lidí. A to zejména Rusů. Jako by ani nikdy nebyl covid a žádná válka na Ukrajině.
 |
| Takhle vypadají prostory uvnitř. |
 |
| Tohle jsem omylem cvakl, než jsem si uvědomil, že venku byla cedulka zákaz fotografování a nějak takto vypadají všechny ostatní prostory, kde se nesmí fotit. |
 |
| Ke konci našeho času v Göreme Open Air Museum se začíná rozjasňovat. |
Posléze pokračujeme do Love Valley, instagramového údolí, kde skály připomínají velké vztyčené penisy. Nicméně v okolí Göreme najdete podobné skály i jinde. My jedeme de facto okruh, který v rámci cestovek můžete najít pod termínem "red tour", ale zrovna toto místo tam je dost často vynechané. Zpoza mraků už vykukuje sluníčko. V rámci celého Turecka tu jsou asi taky nejméně komerční stánky se zmrzlinou a s nejlepší show, co jsme viděli.
Děláme si krátkou zastávku na vyhlídce v Çavuşin a pak přijíždíme na Fairy Chimneys do Paşabağları Müze. Zdejší vstupenka za 65 lir platí hned na dvě místa, tak ji neztraťte. Hlavním zdejším lákadlem jsou pohádkové komíny roztroušené po okolí. Místní tu nadšeně sbírají nadivoko rostoucí hroznové víno. Poté popojíždíme pár minut do Zelve Açık Hava Müzes (Zelve Open Air Museum). Jedná se o soustavu skalních měst rozprostírající se přes tři údolí. Skrz ně vedou udržované chodníčky. Opět se tu najdou i nějaké skalní kostely a dokonce jedna mešita. Vedro je tu i teď na konci září. V létě to musí být peklo.
 |
| Fairy Chimneys |
 |
| Zelve Open Air Museum |
Tady si na doporučení řidiče dáváme placky gözlemeler s čajem za místní ceny. Pokračujeme v okruhu do Devrent Vadisi (Imagination Valley), kde obdivujeme skalního velblouda a jiné lesy skal. Tady už se tentokrát žádné skalní město nekoná, jsou to čisté skály, ale moc pěkné. Nedaleko Ürgüpu stavíme u Tří krásek. Jsou pěkné, ale těch skal jsme už viděli dneska dost a přítelkyně to už neumí ocenit.
 |
| Vlevo známá velbloud v Imagination Valley |
 |
| Tři krásky v Ürgüpu |
Další stop máme v Ortahisaru s výhledem na skalní hrad. Poté zastavíme nad Pidgeon Valley (Güvercinlik Vadisi), ale už je podzim a slunce není na naší straně a pomalu se začíná nořit za kopce a se západem slunce přijíždíme pod Uçhisar Castle, kde si během posledních minut otevírací doby kavárny dáváme pauzu. Poté se už jen vracíme zpátky do Göreme. Řidič byl celý den příjemný (ačkoliv v průběhu dne úroveň angličtiny klesala), a příjemně překvapuje i teď - žádné triky a vytáčky a chce jen domluvených 60 €. Přidáváme dýško a loučíme se. Vřele doporučujeme.
Tip: CappadociaTaxiTour.com, +90 543 824 87 00
 |
| Ortahisar |
 |
| Pidgeon Valley |
 |
| Uçhisar Castle |
Večer chvíli nakupujeme suvenýry, dáváme večeři a jdeme spát. Ráno nás čeká vstávání s východem slunce. Chceme vidět balóny při východu slunce vznášející se nad městem, když už jsme neměli štěstí na let balónem, neboť turisté se znenadání už v září vrátili a nesmyslně vyšponovali ceny. Toto ráno už neprší. nýbrž je naprosto jasná obloha a bez větří. Je ale ukrutná zima.
Neděle
V 7:15 na nás už čeká shuttle na letiště (10 € na osobu), čti další minibus. Tentokrát neletíme z Nevsehiru ale z Kayseri, které je trošku dál. Po cestě nabíráme dost lidí a nabíráme zpoždění a trošku si děláme starosti, jestli to stihneme. Na letiště v konečném výsledku přijíždíme v 8:50 a letí nám to v 10:05. Po cestě jsme měli menší nehodu s PETkou s nízkým uzávěrem a trošku tradičně jsme ji zavřeli a ona se i přesto vylila. Fakt tyhle uzávěry miluji...
Letíme s Pegasem. Žádný luxus se nekoná, ale letí se včas. Jen to popojíždění po ploše je ukrutně dlouhé a trvá snad čtvrt hodiny. Tohle letiště totiž mimo jiné slouží i armádě. Let do Antalye trvá hodinu. Tenhle let není plný, tak si sesedáme. V Antalyi přistáváme chvíli po jedenácté. Díky metrokartě od známého sedíme ani ne za 10 minut v tramvaji, co pár desítek vteřin poté odjíždí. Jinak bychom se tam notnou dávku peklovali s polorozbitým automatem. Jízdné stojí podobně jako v MHD v Istanbulu - 8 lir za osobu.
 |
| Přistáváme nad Antalyí |
 |
| Tramvaj z letiště. Všimněte si turniketů. Ty jsou na každé zastávce. |
Ve čtvrt na jednu se ocitáme v centru Antalye a jdeme shodit batohy do Cicerone Lodge Hotel. Uvítá nás takovou, inu, ruskou pohostinností a nic ještě není připraveno (to se mi už hodně dlouho nestalo a fakt covid tu asi skončil) a můžeme být rádi, že si můžeme schovat ruksaky za bar. Nenecháme se rozhodit a jdeme na oběd. Můj iskender kebab vypadá líp, než její placky (taky nějaký kebab, ale už nevím jaký), tak si to máme vyměnit. Ach, ty ženy...
 |
| Hadriánova brána |
 |
| Můj iskender kebab... |
Dokupujeme vodu v Rossmannu, protože supermarketov zděs nět a vydáváme se na odvážnou výpravu. Autobusem až k Düden Parku. Proč? Protože tu padá vodopád z útesu až do moře! Je to úchvatná podívaná. Padají z výšky 40 metrů přímo do Středozemního moře. A nám se přímo u nich tvoří i duha. K zahození nejsem ani vodopády o něco výš proti proudu řeky Düden, které jsme tentokrát vynechali. Pokud máte čas a chuť, určitě stojí za návštěvu. Podle fotek připomínají Plitvice.
Pak se vracíme na ubytování. Ale přípravu jsme podcenili trojnásob - a) nevíme o druhých vodopádech Düden, b) jsme mylně předpokládali, že nás do centra dovezou stejná čísla autobusů jako sem, c) nedobyli jsme si na kartu dost peněz a nikde tu není automat. Naštěstí asertivně zjišťujeme, že stačí bezkontaktní karta. Jen je to přes ní asi o půl liry dražší (zanedbatelné). Jestli jezdit na jednu nebo dvě karty, toť otázka. Pokud pípáte každý svou kartou, ušetříte při přestupech. Jeden je za hodinu zdarma.
 |
| Historická tramvaj |
Vpodvečer se jedeme projet k moři historickou tramvají. Jezdí to dva spojené vozy v červené barvě uvnitř s dřevěným interiérem. Nějak vychytáme hluché místo, kdy přijíždí se značným zpožděním. Platí se při vstupu do tramvaje, proto to taky tak pomalu trvá. Je shodné jako u jiných druhů dopravy - 8 lir. Odjíždí tak neskutečně plná, že jsem to neviděl ani v Japonsku. Jízda s ní trvá necelých půl hodiny.
Vybrali jsme veřejnou pláž na západ od centra. Je dlouhá a řádně široká. Zdání klame a není tu černý písek, nýbrž chorvatské oblázky se všemi svými klady a zápory. Ani snoubenka se jejich fanynkou nestala. Vlny se shora zdály menší. Venku pomalinku zapadá slunce a voda je studenější, než jsem čekal. Ale dá se. Jen ty vlny a prudké klesání to komplikují. Večer procházíme místní bazary a dáváme si luxusní večeři za relativně pár korun, ale i tak to je pro dva zase přes pětistovku.
Pondělí
Ráno se procházíme prázdným městem a po snídani se zdejší nehistorickou tramvají přesouváme k autobusovému nádraží. Máme to bez přestupu asi 20 minut tramvají. Vystupujeme na podzemní zastávce, co vypadá jak metro a jsme rádi za tu naší časovou rezervu, protože dlouho jdeme podzemními chodbami s rozbitými pásy a následně další štreku venkem. Před vstupem se opět musí projít bezpečnostní kontrolou. Autobusák je megalomanský ale celkem přehledný. Jen ta signalizace nástupišť je nic moc. Na něj se radši doptáme.
 |
| Zajímavá chobotnička z párku. O šunce bych radši pomlčel. |
 |
| Podzemní stanice tramvaje. |
Ačkoliv jsme kupovali jízdenky na stránkách Flixbusu, odjíždíme s autobusem v modrobílých barvách společnosti Kamil Koç. Autobusy jsou, resp. bývaly luxusní. Velká kožená sedadla, velký displej zábavního systému. Roznos nápojů a občerstvení v ceně a v průběhu celé jízdy. Před odjezdem se jmenovitě kontroluje seznam pasažérů. Mám štěstí na výběr sedadla. U mě se restartuje displej vždy po pár minutách. Přítelkyně je v klidu.
Po dvou a půl hodinách jízdy následuje vynucená půlhodinová zastávka na oběd v motorestu. Naštěstí dneska nikam nespěcháme. Sice celkem příjemné místo, rozumné ceny, ale víc bych ocenil její vynechání a pokračování do Denizli bez přestávky. Tam jsme tak po 3 a 1/2 od výjezdu.
V Denizli na autobusáku zkoušíme zjistit, odkud tu jezdí onen mýtický autobus na letiště, abychom tu zítra nebloudili. Stánek tu nemá, před nádražím ani zastávku a na informacích nic neví. Za to maršrutku do Pamukkale najdeme skoro hned. Jen se musí sejít do -1. patra na parkoviště. Za pár minut se už vezeme za 14 lir osoba. Na místě jsme za necelou půl hodinu. Jen pozor, mikrobus v Pamukkale nekončí, ale pokračuje dál.
V Pamukkale zůstáváme v Uyum Hotelu. Za 26 € na noc dobrá volba. Za vyšší cenu by to bylo horší. Hotel dříve luxusní, dnes mírně vybydlený, ale vzhledem k ceně je OK. V komplexu je i velký bazén a ráno se podává bufetová snídaně. Velký výběr, ale opět chybí maso.
 |
| Snídaně další den ráno |
Po ubytování neleníme a za 200 lir jdeme na známé bílé travertinové bazénky, které Pamukkale tak proslavily. Slunce zapadá už brzo. Jsme tu dřív, než jsem to čekal, tak je stíháme i v den příjezdu. V 16:30 jsme už v areálu.
 |
| Ledovec nebo travertin? |
Areál má několikero vstupů. My vstupujeme tím jižním. Je plný Rusáků s pochybnou výchovou. Před vstupem na travertin je potřeba si zout boty a ty si nést v ruce. Tekoucí voda je překvapivě teplá, stojatá voda ledová. Travertin je značně hrbatý a Japonci by z té masáže nohou byli nadšení, vy už však méně. Ne všechny bazénky jsou plné vody. Turci ji střídavě pouštějí do různých částí co pár dnů. Zlí jazykové říkají, že voda není, protože ji odčerpávají do různých lázeňských komplexů.
 |
| Dost jezírek je bez vody... |
Komplex Pamukkale je pod patronátem Unesco. V překladu znamená bavlněný hrad. Za svou bílou barvu vděčí své minerální vodě bohaté na travertin. Ten se usazuje, když voda vytéká na povrch. V roce 250 př. n. l. tu kvůli této vodě bylo založeno lázeňské město Hierapolis (na toto jméno tu spíš odkazují směrové cedule, když sem jedete). Ten je také přístupný, když po travertinu dojdete až nahoru.
Areál je překvapivě rozlehlý. Najdete tu i docela zachované antické
divadlo a malé muzeum se zde nalezenými artefakty. O dvě hodiny později
se při západu slunce loučíme se zdejším areálem. Večeříme s výhledem na
travertinové bazénky. Ale najít nějaké dobré jídlo tu dá celkem fušku.
Nabídka moc široká není a když už restaurace je, je otevřená, vypadá
divně, nemá venku menu nebo má divné recenze.
Úterý
Letadlo nám letí až zítra odpoledne. Proto i další ráno míříme do areálu. Brzy ráno se nad ním vznáší také balóny jako v Kappadokii. Jsem odchycen jedním nahánečem a když se ho ptám, jestli jsou ceny podobně extravagantní jako tam, tak říká ano. Zasmějeme se, poděkuji a jdeme si po svém. Podle internetu to vychází na 120-150 € za let.
Ráno má areál úplně jiné nasvícení, travertin ještě není prohřátý a voda je dost studená. Dneska zavítáme i do muzea, které jsme včera nestihli, kde jsou kamenné a keramické artefakty, co se zde našly. Zpočátku v areálu je málo Rusů. Kolem oběda to už není pravda a nevychovaní Rusáci si vám klidně zapálí pod nosem. V místním food courtu jsou i celkem fajn ceny jídla, ale o to horší ceny zmrzliny. Je vidět, že průměrný koupák, co jsem přijel autobusem s gajdem, tu na jídlo nemá čas. Dneska se už plní jiné bazénky než včera večer.
 |
| Travertin je všechno jen ne hladký... |
 |
| Něco málo z muzea... |
Sehnání dopravy na letiště v Denizli byl oříšek. Děláno na dvakrát a zaměstnalo až tři pracovníky hotelu. A pokud nemáte turecké číslo, tak se vám ani nepodaří. Musí se zavolat, objednat v turečtině, zaslat kopii pasu s informacemi o letu a následně na mobil přijde čas vyzvednutí. Každý platíme 120 lir. V 16:15 nás vyzvedává luxusní mikrobus. Sedačky v uspořádání 1+1 jsem ještě neviděl. K tomu má i funkční USB porty. K našemu překvapení celou hodinovou cestu jedeme zcela sami. Je vidět, že ho objednat bude fakt řádná fuška. Na letišti panuje řádný ruch - ranní a večerní let do Istanbulu. Jinak nic.
 |
| Trošku monotónní provoz |
Letíme s Turkish. Letadlo je přistaveno na čas. Celkem plné. Tentokrát není přítomna byznys třída ani IFE. Opět se podává občerstvení ve stylu sýrový sendvič musí stačit všem. Přistáváme na istanbulském hlavním letišti a je to pěkná otrava. 20 minut z hodinového letu strávíme jen jeho okružováním a přibližováním k té správné runwayi.
 |
| Tentokrát bez IFE :( |
To samé se dá říct i o výstupu z letiště. Sice dolů k autobusům do města se sice dostaneme docela rychle, ani nákup jízdenky není problém, ale a) v informacích nám řeknou špatné nástupiště a b) špatné nástupiště je tak čtvrt kilometru pěšky a správné je ještě jednou tolik dál. Někoho napadlo ty autobusy kdovíproč postavit podélně! A Taksim Square je asi až 18. nástupiště kousek od stěny.
Z letiště nám to na Taksim opět trvá necelou hodinu. Naštěstí. Zůstáváme ve stejném hotelu, ale o patro níž a už nemusíme přes ty nejpříkřejší schody a pokoj máme na protější straně. Teď už chápu rozdíl v popisu pokojů na Bookingu. Náš současný pokoj je o něco málo větší a koupelna už není mikro, ale jen mini a dá se v ní i otočit. Downgrade je, co se týče vypínače - ten je tentokrát schovaný ve skříni. Jiný kraj, jiný mrav. Jdeme na večeři. Tentokrát si ji dáváme v táckárně na hlavní třídě. Tvrdí se, jak je Turecko levné a skromná véča nás vychází jak dvě polední menu v Praze.
 |
| Večeře v táckárně pro dva |
Středa
Dlouho jsme řešili, co budeme dělat ráno před odletem. Ten sice máme až v 13:50, ale kvůli absenci metra a hororovým historkách o dopravních zácpách to nemůžeme nechat na sympatických 2,5 hodiny před odletem ale spíš o hodinu nebo i víc dřív, tak nám moc času nezbývá. Nejdřív nakupujeme baklavu u Mustafy, ať máme něco do Prahy.
S precizností švýcarského hodináře dobíjíme kartu a nastupujeme na zdejšího historickou tramvaj T2. Na tu podobně jako v Antalyi platí také běžné jízdné. Turisté ještě spí, tak jí nemáme příliš plnou. Za čtvrthodiny jsme už na konečné u Beyoğlu kousek od Galatské věže. Metrokatakomby už známe od minula a zpátky to radši bereme pěšky. Není to tak daleko.
 |
| Ještě jednou Galata Kulesi |
V hotelu vyzvedáváme zavazadla a stíháme autobus v 9:40. Teď jen si nepoplést letiště, protože letíme s Pegasem ze Sabiha Gokce. Na letiště nám to kupodivu opět trvá jen necelou hodinku. Na letišti je security naprosto hladká a jsme skrz navzdory dvojí kontrole během čtvrt hodiny. Zbývá nám fůra času na jídlo. Dáváme další pide pizzu a ve stejném místě ještě kupujeme vodu za docela rozumných 12 lir. Odlétá se opět na čas a během letu se nic zajímavého nestalo.
 |
| Poslední jídlo v Turecku |
 |
| Suvenýr od Mustafy |
Na kolik to přišlo?
Let Pegasus Praha-Istanbul-Praha ... 84,99 EUR
Vstupenka na Galatskou věž ... 175 TRY
Vstupenka do Topkapi Palace vč. Harému ... 420 TRY
IstanbulCard ... 50 TRY
Jedna jízda MHD ... cca 8 TRY
Let Turkish Istanbul-Nevsehir ... 607 TRY (únor: 1 TRY bylo cca 1,55 CZK)
Transfer z letiště Nevsehir ... 10 EUR
Celodenní auto s řidičem na red tour ... 60 EUR
Vstupenka do Göreme Open Air Museum ... 150 TRY
Příplatek do Dark Church ... 50 TRY
Vstupenka do Zelve Open Air Museum ... 65 TRY
Transfer na letištš Kayseri ... 10 EUR
Let Pegasus Kayseri-Antalya ... 390 TRY (únor: 1 TRY bylo cca 1,55 CZK)
Flixbus Antalya-Denizli ... 199 Kč
Minibus Denizli-Pamukkale .. 14 TRY
Vstupenka do Pamukkale ... 200 TRY
Transfer na letiště Kayseri ... 120 TRY
Let Turkish Denizli-Istanbul ... 411 TRY (únor: 1 TRY bylo cca 1,55 CZK)
Transfer z Istanbul Airport ... 67 TRY
Transfer na Sabiha Gokce Airport ... 52,5 TRY
Noc v hotelu pro 2 osoby ... 20-40 EUR
Jídlo pro jednoho ... cca 80-250 Kč podle složitosti pokrmu a obsahu masa