Z Taškentu do Taškentu

Na pražském sídlišti, kde jsem vyrůstal, se obchodnímu centru říká Taškent, tak návštěva Uzbekistánu má pro mě i symbolický rozměr. Už od doby před pandemií jsem měl na počítači motivační tapetu se Samarkandem. V porovnání s předchozími tam vydržela fakt rekordně dlouho. Už v roce 2020 jsem měl letenky, ale COVID je jaksi zrušil. Ještě rok jsem za ně tahal refund. 

Tentokrát nedělám komplikovaný itinerář přes Budapešť do Astany a odtamtud přískokem do Uzbekistánu, nýbrž beru Turkish Airlines do Taškentu s itinerářem na jedné letence. K tomu za 35 dolarů přikupuji přelet z Taškentu do Urgenče. 

Prodej lístků na vlaky se v Uzbekistánu otevírá 30-60 dnů před odjezdem. Častou obtíží bývá, že jízdenky jsou vyprodané. To se týká zejména zdejších rychlovlaků Afrosiyob jezdících na trase Taškent-Samarkand-Buchara. Proto se s jejich nákupem nevyplatí vyčkávat. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že business class byla vyprodaná už ve dnu při začátku prodeje.

Když týden před odjezdem zaslechnu při Počasí, že zamrzlo slané jezero v sousedním Kyrgyzstánu, tuším, že je zle. A taky že jo. Vůči dlouhodobému průměru je aspoň o 10 °C chladněji a v noci tak mrzne. Místo příjemných 10-15 stupňů přes den, tak jsou nejvyšší teploty kolem nuly a po většinu dne atakují mínus desítku. Proto také na poslední chvíli reorganizuji hotely podle toho, jestli mají funkční topení anebo ne. Klimatizací se totiž topí špatně, neboť teplý vzduch se drží nahoře, u klimatizace.

Balím tak mnohem víc teplých věcí, jak jsem měl v plánu. I tak ale odlétám jen s příručním zavazadlem. Nově u nejnižšího tarifu Turkish Airlines, není možné vybrat sedadlo bez příplatku ani při check-inu. Turkish Airlines mi pro cestu do Uzbekistánu vydají mobilní boarding pass, tak můžu rovnou do Mastercard Lounge užívat si výhody své karty World Elite. V salónku na mě čekají legendární mini řízečky k večeři. Sekundují jim pečené brambory a k tomu parodie na pizzu. Tentokrát v salónku není dostupný ani kousek ovoce.

Už z Prahy odlétáme širokotrupým Airbusem A330 s plnohodnotným zábavním systémem. Zpoždění na odletu je značné a z mých devadesáti minut na přestup se rázem stává necelá hodinka. K tomu se nacházím v zadní části letadla. Během letu probíhá plnohodnotný servis. Má volba bezlepkové stravy byla zaznamená, avšak servis ní neprobíhá dřív. Při vizuálním srovnání s běžným menu vypadá méně chutně a taky ta bezlepková bulka chutná jako piliny.

Nikdo z personálu na mě u výstupu z letadla nečeká, sám si najdu na nejbližších displejích svou bránu pro odlet do Taškentu a už na ní svítí last call. Tak si dávám sprint napříč tímto megalomanským letištěm. Podle fitness náramku to dalo dohromady 1800 kroků, a to jsem ve většině případů využíval i pohyblivé pásy. Jít to všechno po svých, bylo by to ještě víc. Ty jsou ale k dispozici jen v případě písmenkových prstů (A, B, D, F a G), ale už nikoliv pro pohyb stovek metrů mezi nimi... Od brány na příletu z Prahy k bráně s odletem do Taškentu mi to trvá nějakých 20-30 minut celou dobu rychlou chůzí. Zpocený jsem až na zadku. Stále svítí last call a dalších půl hodiny ještě probíhá nástup. Na to, jak jsem měl příjemný dojem z domestic terminálu loni na podzim, tak mezinárodní provoz a přestupy jsou na istanbulském letišti hotový horor.

Let z Istanbulu do Taškentu je delší jak z ten z Prahy. Doufám, že se na něm i trochu vyspím. Letíme také širokotrupou A330. Tahle ale víc pamatuje a zábavní servis je starší a blbě reaguje na dotyky. Plnohodnotný servis probíhá také. Při něm ale díkybohu abstrahují od mé bezlepkové volby. Let není úplně plný, tak vedle mě zůstává volné místo. Na prémiovou aerolinku tu je dost málo místa na nohy, skoro jak u irské mastné tyče.
 

Sobota
Po čtyřiapůlhodinách letu přistávám v Taškentu. Okolí přistávací dráhy je pokryté sněhem a ledem, venku panuje mrazivé klima a nás čeká výstup autobusy. V příletové hale mají naštěstí teplo a metoda LIFO naštěstí stále funguje a pasovou kontrolou se prosmýknu za pár minut. Hned v příletové hale kupuji místní SIM kartu s 10GB, spoustou minut a SMSek v přepočtu za 80 Kč. V Uzbekistánu se používá uzbecký sum. 1 koruna představuje přibližně 500 sumů. V rohu u záchodu zaměním 100 dolarů za skoro středový kurz a jsem připravený vyrazit do města. Později potkávám i čistokrevné veksláky. Myslel jsem, že tento živočišný druh už dávno vyhynul.

Z mezinárodního terminálu se do centra k metru dá pohodlně dostat autobusem za 1400 sumů nebo Yandexem za 20-30.000 sumů. Autobusy jezdí každou chvíli, tak volba padá na ně. Za necelých 20 minut jsem u Čorsu bazaru. Ten představuje pulzující srdce města s obrovským trhem, kde seženete všechno možné. Najdete tu krytý i nekrytý trh. Avšak ani v tom krytém není při -10 °C nějak extra teplo a tipl bych si, že tam mrzne taky. V tomto klimatu se prodává tropické ovoce včetně banánů.

Pár stanic autobusem odsud se nalézá i Hazrati Imam complex, komplexu náboženských staveb věnovaných prvnímu Imámu v Taškentu. Odsud popojíždím autobusem k metru. V Taškentu i jiných uzbeckých městech se platí až při výstupu řidiči. Výjimečně v autobusech potkáte průvodčího, kterému se platí. V metru jsou turnikety a papírek s QR kódem kupujete u pokladny nebo si můžete pípnout svou kartou (rychlejší varianta). Popojíždím pár stanic k State Museum of the Temurids. Ačkoliv má být dneska otevřené, je zavřené.

Pěšky se procházím přes pěší zónu vedoucí až k Památníku nezávislosti. Nicméně ten je už z dálky ohrazený ploty a střeží ho policie, aby k němu nikdo nemohl. Hotel je odsud, co by kamenem dohodil, ale musím to obejít. Procházím podél Memorial Square, přecházím říčku a kvůli plotu podél Paxtakor stadionu si ho celý obejdu. Po více jak hodině konečně nacházím Pakhtakor Athletics Hotel. Personál tam umí jen rusky, nicméně domluvíme. Pokoj je čistý, topení topí, jen ta postel je na můj vkus tvrdší a znatelně rozvrzaná.

Spolu s mým pobytem v Taškentu mi hlodá hlavou, kde ten Taškent má sakra své centrum...? Nenašel jsem ho ve vnitřním okruhu metra ani nikde jinde. Nikde tu není nic jako historické centrum, administrativní centrum nebo, kde by byla větší koncentrace lidí a obchodů. Nepomáhají ani google heap maps. Teoreticky to může být kolem Čorsu bazaru nebo u State Museum of the Temurids.

Zbylou část dne trávím poznáváním města. Pěšky si dojdu k Muzeu Isláma Karimova, prvního uzbeckého prezidenta. Tam obdivuji, že květiny jsou chráněné před mrazem plastovou fólií. Odtamtud se přesunuji k Museum of Applied Arts (25.000 UZS). V krásných interiérech tam najdete výstavu užitných předmětů z 19. a 20. století.

Nedaleko od muzea se nachází stanice metra Kosmonavtov, jedna z nejhezčích stanic zdejšího metra. Najdou se tu ale i mnohé další skvosty. Zdejší metro se směle může měřit i s tím v Moskvě. U hlavního nádraží se nachází železniční muzeum, kde si za 25.000 UZS můžete prohlédnout zdejší exponáty od podlahy až po střechu. Připomíná mi železniční muzeum v Kyjevě. Jen tu vnitřky vagónů nejsou tak výstavní jako bývaly tam. Pár set metrů na jih se nachází pravoslavný Holy Assumption Cathedral Church. Mám štěstí a zrovna chytám bohoslužbu.

Večeři vybavím v nedaleké turecké restauraci a zvládám to včetně baklavy. Následně se přemisťuji k taškentské TV věži (40.000 UZS). Tato 375 metrů vysoká věž umožňuje návštěvníkům sledovat Taškent z výšky 110 metrů. Překvapením tam je přítomnost modelu Žižkovské TV věže.

Neděle
Ráno se znovu podívám k State Museum of the Temurids, abych zjistil, že je stále zavřeno. Vzhledem k mému polednímu letu do Urgenče toho moc dalšího nestíhám, tak se přesouvám zpátky k hotelu. Nastavuji Yandex a volám Yandex na letiště. Domestic terminál je na druhé straně taškentského letiště a skoro žádné autobusy k němu nejezdí. Yandex tak je jasná volba. Za více jak 10 kilometrovou jízdu platím 20.000 UZS (40 Kč). To je stejně jako jízdenka na autobus v Praze.

 

Trošku jsem přecenil zdejší domestic terminál. Není v něm vůbec nic a už vůbec ne žádná restaurace. Check-in se otevírá dvě hodiny před odletem. Své PDFko pro jistotu vyměním za papírovou letenku. Bezpečnostní kontrola se otevírá ještě o něco později. Za ní se však nachází i malé bistro, kde kupuji plněné cosi k obědu.

Let Uzbekistan Airways odlétá načas. Nástup na něj probíhá po ploše a Airbus A320 je plný skoro do posledního místa. Na letu probíhá jednoduchý servis s nabídkou nápojů v duchu voda, káva a čaj. Zelený nebo černý. Svrchu sleduji hory a zasněženou krajinu. V půli letu sníh mizí. To dává tušit, že v Urgenči už nebude žádný sníh.

Po hodinovém letu přistáváme v Urgenči. Venku je stejná zima jako v Taškentu, ale bez sněhu. Terminál je minimalistický. Před ním se na mě sesypou taxikáři jako supi. Zde totiž nefunguje žádná taxi aplikace a je to znát. Za necelé čtyři kilometry do centra tak chtějí 5 dolarů. Nezapadat slunce tak brzy, tak si to snad dojdu pěšky. Jeden vypadá, že souhlasí s mou cenou a veze mě do centra. Cestou mě stále přesvědčuje, že jet trolejbusem do Chivy není chytrý nápad a že je to šíleně pomalé a trvá to přes dvě hodiny. Při placení se mě také snaží natáhnout a chce několikanásobek normálního jízdného.

Nastupuji do trolejbusu a čeká na odjezd. Ten se během následujících minut plní. Odjíždí 2x za hodinu. Jezdí tu jen jediná linka, tak je omyl vyloučen. Jízdné je 3.000 UZS (6 Kč) a opět se platí při výstupu. Tento trolejbus Škoda české výroby pendluje mezi Urgenčem a Chivou. Mezi nimi jsou nastavené kolmo vesnice a staví, kde si řeknete. Taxikář neměl pravdu - cesta trvá jen něco málo přes hodinu. Z okénka vidím zamrzlé obrovské louže na polích a neskutečně dlouhé fronty k čerpacím stanicím.

Do Chivy přijíždím na začátku zlaté hodinky. Slunce se pomalu sune za obzor a krásně nasvěcuje celou Chivu. Chiva je město vzniklé v 6. století. Bývalo hlavním městem říše Chórezm. Původně bývalo obýváno íranským etnikem mluvícím chórezmštinou, avšak v 10. století byli nahrazeni Turky. Od 17. století byla Chiva hlavním městem Chivského chanátu s vládnoucí třídou z řad Tatarů a Mongolů. Město bylo v roce 1873 dobyto Rusy a připojeno k jejich impériu. Opevněné historické jádro města Ičan Kala (uzb. Ichan Qa'la) je od roku 1991 pod ochranou UNESCO. Nejstarší památky jsou v něm ze 14. století.

Procházím se tak krásně nasvíceným centrem a fotím dřív, než mi zapadne slunce. Až poté dělám check-in v Oqilanur Guest Housu. Tam mě trochu lakovali. Týden předem mi tvrdili, jak jim funguje topení, ale při check-inu se dozvídám, že je mimo provoz a čeká mě horské sluníčko a klimatizace. Jó, po tom jsem fakt toužil. Aspoň že výhled z pokoje odpovídá fotkám z Bookingu. Ale zima uvnitř je jak na Sibiři.

Po check-inu jdu ještě na podvečerní procházku a doufám, že to ta klimatizace na plné pecky vytopí, než se vrátím. Prohlížím Pahlavan Mahmoud Mausoleum, kde těsně před zavíračku už nikdo u pokladny není a dále procházím další zdejší uličky. Mám problémy tu najít vůbec nějakou otevřenou restauraci a nakonec kotvím v Terrassa Cafe & Restaurant. Vaří tu dobře, ale ceny mají na Uzbekistán vyšší. Nudle langman jsou dobré. Když je světlo, je ze střechy i hezký výhled na okolí. V supermarketu za hradbami ještě dokupuji zásoby na zítřek.

Hladový nákup místních dobrot

Pondělí
Do rána nezmrznu, ale bylo to jen tak tak. Abych se zahřál, za 100.000 UZS vystoupám na 45 metrů vysoký Islam Khoja Minaret nabízející úchvatný výhled na celou historickou Chivu. Pak chci v poznávání pokračovat a jsem zastaven úředním šimlem. Potřebuji na to jednotný lístek z centrální pokladny. Jenže nikdo pořádně neví, kde je. Podle příslušníka z turistické policie je na východě u nádraží. Tam o centrální kase nic neví, za to je tam značka ukazující úplně na druhou stranu. Zkrátím to - jediná pokladna je u západní brány (Itchan Kala west gate) a ani není nijak extra označená. Vstupné vychází na 120.000 UZS. Mapku tam prodávají za 10.000 UZS. O pár set kroků dál v informacích, dávají jinou mapku zdarma.

Jestliže v Benátkách chtějí začít vybírat za vstup do města, tak v Chivě už dokonáno jest. Avšak se značnou ruskou nedůsledností. V západní i východní bráně se nachází turnikety. Vstup se kontroluje jen v pracovních hodinách u západní brány. Jižní a severní brány, které používají i auta, jsou bez jakékoliv kontroly...

Procházím zdejší medresy (náboženské školy), k mému úžasu, ačkoliv jsou to památky, uvnitř nich bývají normálně krámky, mešity i paláce. Nejvíc mi utkví v paměti mešita Juma z 10. století s dřevěnými sloupy a Tash Khauli Palace (Toshhovli), kde sídlil sultán spolu se svým harémem. Ikonický je i značně široký Kalta Minor Minaret z roku 1855 tyčící se do výšky 29 metrů. 

 Tash Khauli Palace (Toshhovli)

Sultánova ložnice

Obědvám tam, kde jsem byl včera večer, a dávám si plov. Tentokrát se už můžu kochat vyhlídkou na okolí. Po obědě mířím za hradby k Nurullaboy Palace. Tento rozsáhlý areál z 19. a 20. století není zahrnut v lístku z centrální pokladny a platí se zvlášť (50.000 UZS), ale rozhodně za to stojí. Po prohlídce paláce vyzvedávám věci z guest housu a jdu na trolejbus.

Cesta do Urgenče opět trvá něco přes hodinu. Zaměním peníze a pěšky se přesouvám k nádraží. Přitom si prohlížím toto město ovlivněné sovětským plánováním. Je v něm spousta paneláků a široké bulváry. Na spojnici ulic Al-Xorazmiy a Islam Karimov najdete velké náměstí s velkou sochou Jalal al-Din Mangburni Monument. Podél náměstí najdete velkou budovu divadla. Pár set metrů jižně přes Shovot kanoli najdete variantu na park odpočinku M. Gorkého, který se zde jmenuje Jalal ad-Din Mingburnu Park a konečně na jižním konci této ulice se nachází nádraží.

Všechna nádraží v Uzbekistánu jsou obehnána plotem a je na ně jen jeden vstup. U vstupu se kontroluje jízdenka spolu s pasem a následuje rentgen zavazadel. Omezení na tekutiny naštěstí není zavedeno. Další z povinností je nechat si u další kontroly orazítkovat svou jízdenku. Ta se oficiálně zavírá 30 minut před odjezdem. Obvykle tu mnoho vlaků nejezdí, tak není radno nechat příchod na nádraží na poslední chvíli. Místní tu čekají i hodinu předem.

Ano, nádraží je i Chivě. Avšak v pondělí z Chivy nejede žádný vlak do Buchary. Proto jsem musel až do Urgenče. Na nádraží je celkem teplo, ale neuvěřitelný chaos. Žádné displeje ani odjezdové tabule tu neukazují nástupiště. Zřejmě se očekává, že se vždy používá jen jedno nástupiště najednou. Vlak se nakonec objevuje. Vstup do něj u každých dveří kontrolují průvodčí oproti jízdence a dokladu totožnosti.

Můj vlak 058bA Skoryj jede v lůžkové úpravě. Zarezervoval jsem si dolní lůžko a vzhledem k času odjezdu a příjezdu (18:20-00:18) v něm neplánuji spát. Doufám, že ještě chvíli něco uvidím z okénka. Většinu času se jede podél turkmenských hranic a nedá se moc očekávat pokrytí mobilním signálem. Dojmy z vlaku se dají popsat jako smrádek, ale teploučko. Z vagónu se line taková neurčitá zatuchlina, ne vysloveně smrad, ale taky se nedá říct, že vůně. K tomu je tam většinu času značně vedro a na oknech, které spíš počítají s vedrem se ve znatelně větší míře kondenzuje vlhkost. Nicméně po 6 hodinách jsem opravdu v cíli a včas.

V Buchaře po příjezdu žhavím taxi aplikace, abych zjistil, že žádná z nich tady nepodporuje platby kartou. Zjistím aspoň přibližnou cenu jízdného, kouknu do peněženky, co tam mám a jdu ven z nádraží, najdu, kam mě plot pustí a tam si chci zavolat Yandex. Šediví taxikáři se na mě hned sesypou jako supi a za pár chvil sedím voze s několika dalšími pasažéry. Usmlouvám jízdné 30.000 UZS (o 10.000 UZS dražší jak Yandex, ale nemusím na něj čekat). A po dojezdu dávám dalších 5.000 UZS jako dýško, že na mě nezkoušel triky s jinou vyšší cenou, než jsme se domluvili.

Jsem ubytovaný na doporučení v Guest House Alisher. Topení tu na rozdíl od minulého ubytka krásně topí a interiéry jsou taky nádherné. Skoro by se za to mělo vybírat vstupné. K tomu je k dispozici výtečná snídaně. Guest house je vzdálený necelých 10 minut pěšky od historického centra.

Úterý
Buchara už není tak kompaktní jako Chiva, ale stále se ještě dá rozumně obejít i pěšky a na některá vzdálenější místa se dá bezproblémově dojet Yandexem za pár korun. Srdcem Buchary je náměstí mezi Mešitou Po-i-Kaylan z 12. století (ta je sice zavřená kvůli rekonstrukci, ale za 20.000 UZS mě tam pouští hlídač), 45 metrů vysokým kalonským minaretem z 12. století a medresou Mirarab z 16. století. Nedaleko od ní na jih vybíhá ulice Khakikat se spoustou stánků se suvenýry. Na západ od ní se nachází bucharská pevnost Ark obklopená masivními hradbami z 5. století. Najdete v ní jednu mešitu a zbytky paláce, jež byl značně poškozen Rudou armádou za ruské občanské války. 

Bucharské vězení Zindan

Zindan

Ark

Mešita Po-i-Kaylan

Naproti pevnosti se nachází vyhlídková věž Bukhara Tower. Prostoru kolem pevnosti se říká Registan, stejně jako známějšímu náměstí v Samarkandu. Pár kroků od pevnosti směrem na sever najdete Zindan, bucharské vězení z 18. století. Zde byli drženi dlužníci a normální vězni, zatímco političtí vězni byli drženi v Arku. Západně od náměstí se nachází velká tržnice, kde opět všechno včetně tropického ovoce prodávají i v mrazu, a mauzoleum Ismaila Samaniho a Vzpomínkový komplex bucharského imáma. Ve srovnání s Chivou se tu pokaždé znovu a znovu platí vstupné. Nedaleko tržnice najdete i jeden zoopark. Pohledem přes plot si potvrzuji online recenze a že zvířata tam jsou ve značně žalostných podmínkách, tak si návštěvu odpustím.

Je tu značně populární KFC a je synonymem jakéhokoliv smaženého kuřete...

Čtyři kilometry severně od centra se nachází Sitorai-Mokhi-Khosa palace, sídlo bucharských emírů z pozdního 19. století. Palác je fakt krásně zdobený, ačkoliv není pro návštěvníky zpřístupněný celý. Jízda Yandexem za to opravdu stojí a dojem ještě umocní, že tam jsem zcela sám. To přináší nečekané problémy - najít správný vchod do expozice, zjistit, do kterých prostorů se smí nebo se vypořádat s natěšenými prodejci suvenýrů. Večer se vydávám na noční procházku, abych zjistil, že Buchara v noci světlem fakt nehýří. Mnohde jsou lampy veřejného osvětlení, ale zůstávají vypnuté. Ještě později večer si uvědomím, že jsem opomenul skutečný symbol Buchary - čtverný minaret Chor Minor, tak se k němu vydám.

Bukhara Ark

Uvnitř Arku

Trůn bucharského emíra

Výhled z Bukhara Tower

Kalonský minaret s mešitou

Chor minor

Středa
Středa je odpočinkovým dnem. Začínám tam, kde jsem včera skončil - u Chor Minoru. Avšak otevírací dobu z webu ignorují a je zavřeno. Následně se pěšky přesouvám mírně z centra k Fayzulla Khodjaev Museum, jedná se o rodný dům z 19. století stejnojmenného uzbeckého politika. Je krásně barevný a opět mám ten pandemický pocit - jsem v něm úplně sám. Následuje dokup suvenýrů, oběd a pomalý přesun Yandexem na nádraží Buchara I. od centra vzdálené 20 minut jízdy autem.

Čaj k obědu

Na nádraží dorazím s předstihem kolem jedné hodiny. Kolem nádraží se opět tyčí plot a u vchodu opět probíhá kontrola lístku a rentgen zavazadel. Toto nádraží je velké a chladné. Avšak ani zde není žádná nádražní restaurace. Jen tu jsou nádražní suvenýry. Odsud mě čeká první jízda uzbeckým rychlovlakem Afrosiyob. Ten papírově zvládá jezdit na této trati rychlostí až 250 km/h. Nyní, bohužel, asi kvůli mrazům, rychlost nepřesahuje 180 km/h. V jízdním řádu mají ale značnou vatu, protože ani tak není výrazně zpožděný na příjezdu do Samarkandu. Před nástupem do vlaku probíhá u každých dveří kontrola jízdenky ve vlaku neprobíhá žádný bezplatný servis a je obsazený skoro do posledního místa.

V Samarkandu na nádraží jsem krátce po páté. Před nádražím se na mě sesypou taxikářští žraloci. Ignoruji je a za 10.000 UZS objednávám si Yandex. Nicméně čekám na něj 10 minut. Až k nádraží vede tramvaj. Nicméně její dvě linky komplet ignorují centrum. Provoz v Samarkandu je dost zahuštěný, tak k mému hotelu Registon Saroy Hotel dorážím až se západem slunce. Ten jsem měnil na poslední chvíli, protože původní hotel neměl topení a další, co jsem zkoušel, mi napsal, že je kvůli nedostatku plynu zavřený. Vyřeším check-in a jdu se podívat na proslulé náměstí Registán, než bude úplná tma. Pak na doporučení zajedu na večeři kousek z centra. Dávám si pivo a osudný šašlik s klobásou.

Specifika silničního provozu v exSSSR

Nejmenší pokoj za posledních pár měsíců. Jen postel a kolem ní zdi a okno.

Osudná večeře

Vrátím se na hotel. Topení nemá úplně přesvědčivý výkon, tak si vypomáhám klimatizací. Dlouho se mi to tam nedaří vytopit. Druhou půlku noci je mi ukrutné vedro. K tomu se přidává bolest břicha a běhání na záchod. To mi to ten pobyt v Samarkandu pěkně začíná... Beru si z cestovní lékárničky Imodium. Snad pomůže. Zdá se, že za to může poslední večeře, ale není to úplně jisté, neboť např. taková kampylobakterióza má inkubační dobu až 7 dnů.

Čtvrtek
Na prohlídku Samarkandu mám naštěstí skoro celé dva dny. Bufetovou snídani v hotelu moc nevyužívám. Dávám si trochu džusu a teplý čaj. S velkým sebezapřením spořádám jednu mandarinku a nějaký krekr. To je mé celé jídlo na dnešní den. Můžu říct, že Imodium mi pomohlo zcivilizovat mé výlety na záchod, avšak v břiše mi to stále vařilo. Tak ho vysazuji a v pátek ráno nasazuji archivní edici raritního Ercefurylu, který momentálně v českých lékárnách neseženete, protože má dlouhodobý výpadek dodávek. Ten opravdu pomůže, ačkoliv druhé balení by se hodilo taky.

Nicméně zpátky k Samarkandu. Prohlídku začínám v Amir Temuruově Mausoleu z 15. století. Právě Amir Temura, česky Tamerlána, vyzdvihují v mnoha památkách, těší se velké úctě, je součástí moderní uzbecké identity, kterou vytvořil předchozí uzbecký prezident Islám Karimov. Tamerlána považují za uzbeckého Karla IV. a možná i nejvýznamnějšího Uzbeka vůbec. Tento turkický panovník a dobyvatel vytvořil ohromnou říši táhnoucí se od Íránu přes Uzbekistán až po Afghánistán se sídlem právě v Samarkandu.

Posléze se přesouvám na Registán. Jestli v Benátkách chtějí zpoplatnit vstup do centra, tady jsou dál. Náměstí je ohrazené ploty a vstup na něj jde jen jednou stranou přes turnikety po zaplacení vstupného. Podél tohoto náměstí se nachází tři stavbu. Vlevo stojící Ulegberkova medresa pochází z 15. století, uprostřed se nachází medresa Tilla-Kari  z 17. století a vpravo je medresa Šer Dór ze stejného století. Všechny jsou vyvedené v podobném bohatě zdobném stylu s pro Uzbekistán typickými tyrkysovými kopulemi. Nezkušeného turistu zarazí, že prakticky každý vnitřní prostor zde je přeměněn na obchůdek nebo kavárnu a UNESCu to nijak nevadí.

Po poledním šlofíku a marném pokusu o zavolání Yandexu, na který jsem čekal aspoň čtvrt hodiny, se vydávám pěšky na sever města. Zastavuji se v Bibi-Khanym Mosque z 15. století s výraznou kopulí a pokračuji k ruinám dřívějšího města Afrasiyab, nyní posetém velkými hřbitovy a řadou méně či více významných mauzoleí. Z nichž pro našince je asi nejzajímavější hned to první patřící Islamovi Karimovi. Asi o kilometr dál pěšky je Afrasiab Museum of Samarkand. V tomto muzeu najdete artefakty z vykopávek Afrasiyabu, z čehož to nejzajímavější je původní nástěnná malba. O pár set metrů dál je Hrob proroka Daniela, významné muslimské poutní místo, avšak kvůli značnému kopečku a náledí je tam nemožné se teď dostat.

Mauzoleum Islama Karimova

Všude samý hřbitov

Kousek od nápisu se nalézá Hrob proroka Daniela

Registán v pozdně odpolední světle

Pátek
Ráno chytnu Yandex a začínám s Ulugbekovou observatoří. Následně se přesouvám na jih Afrasiyabu ke komplexu mauzoleí Shakhi-Zinda převážně z 14. a 15. století. Některé jsou bohatě zdobené, jiné méně. Z mého pohledu každopádně nejzajímavější část Samarkandu. A taky tady není v každé díře schovaný krámek se suvenýry jako jinde.

Shakhi-Zinda

U Bibi-Khanym Mosque navštěvuji zdejší trh a dokupuji zbývající suvenýry. Větší část trhu je normálního zaměření a i tady v mrazech prodávají tropické ovoce. Zkouším, jak moc účinkuje Ercefuryl a dávám si jeden šašlik. Později zažívání pokouším ještě více a dávám si matcha latte. Zelený čaj je přece zdravý. 

Zbývá jen vyzvednout zavazadla z hotelu a přesunout se na kraj města na nádraží. Dnes odpoledne mě čeká druhý pokus s uzbeckým rychlovlakem. Aneb padne dvou stovka? Na nádraží jsem asi s hodinovým předstihem. Vlak přijíždí víceméně včas. Tentokrát se na této delší trase podává občerstvení v papírovém pytlíku. Nic moc, ale neurazí. Během půl hodiny po výjezdu se setmí. A dvoustovka nepadne ani tentokrát. V Taškentu ale máme sekyru jen pár minut. Už je tma, mírně mlžno, mé břicho už se cítilo lépe, tak rovnou jednu na hotel a zůstávám tam až do rána.

Sobota
Zůstávám opět v Pakhtakor Athletics Hotel. Koneckonců tam topení minule hezky topilo, ale ani současnost není výjimkou. Dneska si dávám tour po stanicích metra a muzeích. Od Palace Nations Friendship dojdu k Tashkent Museuu. V lékárně po cestě kupuji po 2 Kč několik balení aktivního uhlí a pak je polykám místo lentilek. Bezpečnost musí být. Muzeum má fakt nádhernou expozici. Je víkend, a přesto jsem v něm jediný návštěvník.

Palác přátelství národů

Tashkent Museum

U Státního muzea historie Uzbekistánu nemám štěstí. Prý má sanitární den. Nicméně zdá se, že těch dnů je slušná řádka v kuse. Aspoň se koukám vedle k místní opeře Alisher Nava'i Theater a posléze prověřím, že Náměstí nezávislosti je stále neprodyšně uzavřeno a nořím se zpět do metra. Avšak State Museum of the Temurids už otevřené je a je opravdu nádherné (40.000 UZS). Zase se to vše točí kolem Amira Temura.

Státní muzeum historie Uzbekistánu

Opera

State Museum of the Temurids uvnitř

Nasedám na metro a jedu se podruhé podívat na Tashkent Tower, tentokrát za světla. Je nádherný jasný den, tak výhledy na zasněžený Taškent jsou úchvatné. Trochu mi vyhládlo, tak hledám restauraci. Shodou okolní jen pár metrů od TV věže je Besh Qozon, restaurace, kde se věnují jen plovu. Pyšní se, že od roku 2001 obsloužili více než milión hostů. Můžete tu mít cokoliv, pokud je to plov. Hala, v které se jí je opravdu obrovská a narvaná k prasknutí místními, protože je víkend a čas obědu. Plov mají fakt skvělý. Porce tu stojí od 30.000 do 40.000 UZS podle druhu a velikosti plovu.

Po jídle se autobusem přesouvám k Magic City. Autobus má plnohodnotnou evropskou velikost a jízdné tu poprvé za všechny mé uzbecké jízdy vybírá průvodčí a ne řidič. Magic City představuje zábavní park, jehož budovy mají stylizovat Evropu. Avšak, upřímně, moc se jim to nepovedlo. Je to kýč jak bič. Nápis I ❤ KFC jsem ještě neviděl, ani variantu od jiného fastfoodového řetězce. Je fakt, že tady mívají v jídelním lístku i smažené kuře pod názvem "КФЦ" (azbukou KFC). K tomu skoro každá ulička se tu jmenuje Karlova. Aneb když kopírujete a nevíte co...

Miniatura Registánu ze Samarkandu

Mimoto tu najdete pár obchodů západního střihu, důvěryhodné restaurace a konečně to někde ve středu Taškentu žije. Že by to bylo ono hledané centrum města? Živostí a službami se tomu značně blíží. V zadní části najdete i variaci na Disneyho hrad. Večer nasvícený a hraje všemi barvami. Za vstup do areálu se kupodivu nic neplatí. Platí se až za jednotlivé atrakce.

Jednou z těchto atrakcí je i Magic City Aquarium (100.000 UZS). Velké akvárium se spoustou ryb. Je vidět, že se na něm opravdu nešetřilo. Samozřejmostí je i prosklený tunel se žraloky a rejnoky. Popisky tu najdete anglicky, rusky a uzbecky.

Navečer se vracím do hotelu a dobaluji. Před půlnocí mě čeká Yandex na letiště. Vyrážím celkem brzo, protože se check-in otevírá 3 hodiny před letem a zlatí kluci od Turkish Airlines mi nevydali mobilní boarding pass, tak musím na check-in chtě nechtě.

Na letišti o půlnoci panuje dokonalý chaos. Letí se několik letů do "země vítězzů" a na Blízký východ. Letiště je komplet přelidněné. A je i zmatek s vypisování check-in přepážek. Let Turkish Airlines vyfasuje přepážky, které ještě nedávno měl jiný let a do jeho odletu zbývá víc jak dvě hodiny. Security je naštěstí rychlé, ale jede se v americkém stylu - boty dolů.

Mordor na letišti

Let TK371 odlétá skoro na čas a není úplně plný. V Manage My Booking se pro zpáteční let nedalo změnit výběr jídla z bezlepkové na normální. Jídlo však celkem ujde. Krátce po sedmé ráno se ocitám v Istanbulu. Vyměním SIM kartu a hledám úschovnu zavazadel. Ta je schovaná až na kraji terminálu. Za celodenní úschovu batohu platím 90 lir. Posléze se na přepážce Turkish Airlines snažím opravit jimi zmrvenou rezervaci na let do Vietnamu, kde udělali z 46 kg jen 30 kg. Ale agenti to spravit neumí.

Neděle
Upřímně řečeno, hlavní důvod mého stopoveru v Istanbulu je Cisternová bazilika. Minule byly v Istanbulu extrémně dlouhé fronty na vše a zrovna ji jsme nestihli, tak na mém wishlistu zůstala svítit. Oproti mé loňské návštěvě už na zdejší letiště vede metro 11. V rámci zkušební provozu jezdí zdarma. Potud je všechno v nejlepším pořádku.

Avšak linka M11 od terminálu je značně daleko a pohyb k ní moc neurychlují ani pohyblivé pásy a následně několikanásobně zatočený eskalátor dolů ke stanici. Linka M11 jezdí jen jedenkrát za 20 minut. Pro to, abyste se dostali na Taksim, musíte přestoupit na růžovou linku M7, co jede jednou za 10 minut, na dočasné konečné Kagithane. M7 a M11 nejsou nijak propojeny a musíte pár set metrů projít pod otevřeným nebem. Na většině stanic metra máte možnost dobít IstanbulCard pouze hotovostí. Automaty pro platbu kartou buď chybí nebo nefungují. M7 musíte popojet dvě stanice na Mecidiyeköy a tam přestoupit na zelenou linku M2 a popojet další dvě stanice na samotný Taksim. Na zpáteční cestě jsem to měřil - od zanoření se z Taksimu do metra po průchod dveřmi terminálu to trvalo 90 minut. Bez dobíjení IstanbulCard.

V Istanbulu panuje podobná zima jako předtím v Taškentu a ještě zamračeno a sychravo. Vystupuji na lince zeleného metra u Istanbulské univerzity a mé první kroky vedou k Sulejmanově mešitě (zdarma). Tato obrovská mešita byla postavena v 16. století. Oproti jiným muslimským zemím a památkám, zde můžete nakouknout i dovnitř, ale musíte použít zadní vchod a nenatrefit se na čas modliteb.

Pomalinku poprchává, tak se přesouvám ke zlatému hřebu dnešního programu - Cisternové bazilice (300 TRY). Byla postavena v 6. století jako cisterna, velká nádrž na vodu. Pojme až 80.000 m3 vody. Strop jí podpírá 336 sloupů. Dnes už svému původnímu účelu neslouží, ale je z ní turistická atrakce. Tomu odpovídá i velmi nízká hladina vody.

Počasí se moc nelepší a spíš se zdá, že každou chvíli začne pršet. Přesouvám se kousek ke Grand Bazaaru, kde mám koupit konvičku na turecký čaj. Jako na potvoru je neděle, a to je jediný den, kdy má zavřeno. V bočních uličkách sice mají některé obchůdky zavřeno, ale ty nemají obyčejné zboží. Buďto extrémně zdobené konvice, které se po prvním použití můžou vyhodit nebo extra předražené značkové kousky.

Normální konvička neexistuje...

Nuruosmaniye Mosque

Asie z Evropy aneb město dvou kontinentů

Ještě se zastavuji na Taksimu pro baklavu a posléze jedu zpátky na letiště. Cesta mi trvala trochu déle, než jsem čekal, tak tam jsem vzorové dvě hodiny před odletem. Když vidím tu tamější kulturu čekání, tak využívám dalších ze svých vstupů na Lounge Key a mířím do IGA Lounge, byť na necelých půl hodiny. To je jeden z těch lepší salónku. Zaujímá značný prostor. Má sofistikované posezení. Hraje v něm i živá hudba od muzikantů. Součástí je studená bar s nabídkou různých tureckých salátů a pochutin. Já z ní ocením jen tu baklavu. Nějaký chléb, šunka a sýr chybí úplně. K tomu je k dispozici teplý pult s jedním druhem masa a rýže, které nandavá kuchař. Nealko je volně k rozebrání. Pro alkohol se musí na bar.

Kvůli střevním problémům se jen dívám...

Táckárna. Na to, že 1 lira je něco přes korunu, tak to tu nemají zrovna levné.

Mozaika v metru

Foceno z M7. Vstup do metra M11 najdete za světelnou tabulí v levé části fotky.

U vstupu do metra M11 nechybí mezi města ani Praha. Najdete ji vlevo nahoře.

Lepší fotku nemám. Bylo tam hodně lidí a celkem málo světla a momentka nevyšla.

Vyhlídka ze salonku

Živá hudba

Obstarožní A320 na cestu domů.

Turkish Airlines mi let do Prahy oslazují. Bránu změní celkem 3x a honí nás od terminálu A až po E. Místo slíbeného Airbusu A321 Neo letí obstarožní Airbus A320 bez IFE a bez internetového připojení, které jsem chtěl konečně využít. K tomu je potřeba být součástí FFP Turkish Airlines (byť nejnižší úrovně) a přihlásit se do něj na palubě. Pak dostanete 10 MB zdarma. Jenže všechny předešlé lety jsem nevěděl svůj login... Murphyho zákony v praxi.

Na kolik to přišlo?
Letenka Praha-Taškent-Praha ... nic akčního
Letenka Taškent-Urgenč ... 35 $
Trolejbus do Chivy 3000 UZS
Vlak Urgenč-Buchara ... 107.790 UZS
Vlak Buchara-Samarkand ... 74.600 UZS
Vlak Samarkand-Taškent ... 103.000 UZS
SIM karta s 10 GB dat ... 41.615 UZS

Taškent, Museum of Applied Arts ... 25.000 UZS
Taškent, Železniční muzeum ... 25.000 UZS
Tashkent Museum ... 40.000 UZS
Taškent, Amir Temur ... 25.000 UZS
Tashkent TV Tower ... 40.000 UZS
Tašket Magic City Aquarium ... 100.000 UZS
1 jízda metrem nebo autobusem v Taškentu ... 1.400 UZS

Chiva, Islam Khoja Minaret ... 100.000 UZS
Chiva, vstup do města ... 120.000 UZS
Chiva, Nurullaboy Palace ... 50.000 UZS

Bukhara Tower, ... 40.000 UZS
Bukhara Ark ... 30.000 UZS
Bukhara Zindan ... 25.000 UZS
Bukhara Sitorai-Mokhi-Khosa Palace ... 30.000 UZS
Bukhara Fayzulla Khodjaev Museum ... 30.000 UZS

Samarkand, Registán ... 50.000 UZS
Samarkand, Amir-Temur Mauzoleum ... 30.000 UZS
Samarkand, Ulugbekova observatoř ... 30.000 UZS
Samarkand, Shakhi-Zinda ... 30.000 UZS
Samarkand, Bibi-Khanym Mosque ... 30.000 UZs

Cisternová bazilika ... 300 TRY
Jízdné Istanbul ... 100 TRY (1 jízda = cca 9,5 TRY)
Úschovna v Istanbulu ... 90 TRY