Michal na cestách: Za komoušky do Číny a Vietnamu a zpět přes kolébku Mafie

Cítím, že se letos chci ještě jednou podívat do jihovýchodní Asie. Dlouho vyčkávám na vhodné multi-city letenky. Váhám mezi kombinací Vídeň-Ho Chi Minh/Hong Kong-Vídeň a Vídeň-Ho Chi Minh/Tokyo-Vídeň. Tokyo zamítám kvůli zimě, co tam už asi bude. Vědět jen, co se pár týdnů poté začne mlít v Hong Kongu, finální itinerář by pro klid duše vypadal asi jinak...

Vzkaz pro ekofanatiky: Má uhlíková stopa není černá, nýbrž duhová. Uhlík v mé má formu diamantového prachu ;)

V Hanoji nedaleko Ho Chi Minhova mauzolea

Balení
Tentokrát si dávám na přípravě záležet. Přeci jen 10 letů za 16 dní už je výzva. Zejména při začínající zimě, kdy se pravděpodobně navrátím už do zasněžené střední Evropy. Nikde nemám odbavené zavazadlo a letím jen s baťůžkem. Modlím se, aby mi ho nechtěli příliš často vážit. Začíná taky mé anticyklické období, kdy v zimě v obchodech hledám letní věci.

Itinerář
Můj itinerář je založený na letence s Air China s trasou Vídeň-Peking-Ho Chi Minh/Hongkong-Vídeň doplněný o menší řádku přesunů. Uvidím, zda mi čínský úředník udělí tranzitní vízum a podle toho buď zkysnu patnáct hodin na letišti nebo poprvé nakouknu do Číny. Z Ho Chi Minhu se na konci prvního dne letecky přesunu do Danangu. Tam pobudu pár dní a vlakem přejedu do Hue, odkud odlétám do Hanoje. Tam budu dalších pár dní a zajedu i do Ha Longu a Vietnam letecky opustím směrem na Tchajwan.

Itinerář na mapě

Přesuny po Asii ve větším detailu

Když nebude velké zpoždění, metrem dojedu k Taipei 101 a večer už budu hýřit v kasinách Macaa. Následující večer ho lodí od Boeingu opustím směr Hong Kong. Tam se snad vyhnu větší než malé míře demonstrací a před začátkem víkendu mu dám vale a vytratím se směrem na Peking/Vídeň. Ve Vídni, když nezmrznu, zaskočím na vánoční trhy a dolétnu se na jednu noc ohřát na Sicílii a z ní se přes Berlín vrátím autobusem do Prahy. Greto, slyšíš to?

16 dní, 10 letů, auta, letadla, vlaky, autobusy, metro a lodě

Booking.com, Expedia, Grab, Klook, Mapy & Google Překladač

Odjezd
V pátek v 23:55 nasedám do žlutého autobusu na pražské Florenci. Objevuji tam regiojetí salonek. Bohužel je dávno zavřený. Jízda je poklidná a autobus skoro plný. Před pátou dojíždím na vídeňské hlavní nádraží. Čas do odletu mám v plánu strávit návštěvou kulatého domu (Kugelmugel) v Prateru. Na Atlas Obscura vypadá líp a není zchátralý. Venku téměř mrzne. Mizím do salónku na letiště.

Časné ráno ve Vídni

Bouračka jménem Kugelmugel v Prateru

Na Wien Mitte si trochu přitahuju tkaničky svých postarších bot. Levá bota - první pokus - tkanička se nalevo trhá. Byla dost dlouhá, trošku se posune a jde se na to znovu. Trhá se na druhé straně. Dobře, nějak to provizorně zadělám. Teď už musím chtě nechtě udělat i druhou botu. Navzdory, že k tomu přistupuji s respektem, trhá se jak pravá, tak levá část tkaničky... O pár dní později v Da Nangu za 20 kaček kupuji nové tkaničky a aspoň o 100 % navyšuji hodnotu svých bot.

V salónku na outraty české Erste posnídám a posléze i poobědvám. Hm, sweet & sour chicken s rýží. Ani jsem netušil, že tam něco tak dobrého umí. Zatím to bylo vždycky nadýchané nic bez masa. Po jedenácté se zvedám a přesouvám se k bráně, odkud mám v 13:10 odlet s Air China. Ta správná známka punku je mít letenku od Air China vytištěnou na papíru od Austrianu.

Obídek v salónku

Na palubě jsem rád, že jsem se najedl v salónku. Čínský catering je slabota. Překonává i ten ukrajinský na cestě z Indie, a to jsem myslel, že je téměř nemožné. Jenže Indové se aspoň snažili. Číňanům je to volné. Jídlo v lepším případě bez chuti. Mleté vepřové se nedá. Salátek už vůbec ne. Rýžová kaše je běžnými slovy naprosto nepopsatelná. Dokázali zkazit i čokoládový dezert. Je třeba něco dodávat?

Catering v podání Číňaů. Roztíratelnost másla 6/10

Druhý pokus. Máslo chybí už úplně.

Na zdraví!

Na Airbusu A330, s kterým se letělo, je snad jediná pozitivní věc layout sedaček, který je v uspořádání 2 + 4 + 2 a nabízí tak spoustu místa. Jinak IFE pamatuje ještě pravěk. Obrazovky totálně vysvícené, není na nich skoro nic vidět ani po tmě, dotykové naštěstí nejsou, ale menu je tak intuitivní, že jsem si připadal jako senior - až za půlkou letu jsem zjistil, že kromě asi 15 lineárních kanálů je přítomná i videotéka. Jenže nabídka a obsluha je taková, že snad každý radši dělal cokoliv jiného.

Koráb Air China

Čína
V Číně přistáváme před šestou ráno tamního času po necelých 10 hodinách letu. Přistáváme někde v polích. Vystupujeme autobusem. Vídeň je asi vesnice. Dalších čtvrthodiny trvá dojít skrz labyrint k imigračnímu. Tam jsem už poučen, že potřebuji nasnímat své otisky. Tak hned tak činím a jdu hledat přepážku pro 24/144 hodinový permit. Daří se mi to až na druhý pokus po několikerým nasměrování (hint: je to až úplně vzadu). Tam se řadím do fronty a beru si lísteček, který vyplňuji svou travelhackerskou propiskou. Píšu na něj jméno hotelu z potvrzení od Air China.

Postojím si čtvrthodinku a jdu k úředníkovi. Ten nic nezkoumá, lípne do pasu samolepku a posílá mě na kontrolu do fronty E-Visa. Tam si počkám dobrou půlhodinu, než se dostanu k pohraničníkovi. Ten checkne mé otisky, samolepku a vlepí tam bumážku. Nyní smím vstoupit do Číny.

Jenže jsem ještě na letišti a potřebuji se dostat z T3E na T3C. Jezdí to letištní vláček (odborně zvaný people mover) a trvá mu to cca 10 minut. Po 2 hodinách od přistání můžu konečně opustit letiště. Jsem rád za své jüany z Prahy a že nemusím hledat funkční bankomat. V Číně se však spíš používá slovo renminbi se zkratkou RMB namísto mezinárodního CNY.

Z Terminálu 3 se do centra jede metrem za 25 jüanů a trvá to kolem půl hodiny. Souprava nejdřív zajíždí na terminál 2 a odtud se kyvadlově vrací a teprve pak míří do centra (čili pozice sedadel po směru a proti směru jízdy se prohodí). Linka je celkem nová, přesto potahy sedaček jsou dosti omšelé a u vzdálenějších částí letištních nástupišť jsou vidět odštěpky či spáry zarůstající travou. Tak si výstavní klenot Říše středu nepředstavuji...

Vystupuji na konečné Dongzhimen a skrz labyrint chodeb se po hodně minutách dostávám na stanici okružní linky metra č. 2 a za tři čínské si kupuji jízdenku na stanici Jishuitan. Kousek odtamtud jezdí autobusy na Čínskou zeď. Sice panuje chladné počasí (maxima nemají přesáhnout 12°C), ale byl by hřích nevyužít nádherné slunečno.

Jdu podle navigace. Jak se ukazuje, SIMka od MTX tu zvládá v roamingu připojení i k takovým prohnilým imperialistickým službám jako Facebook nebo Google Mapy (cca 1,5 eurocentu za 1 MB). Všudepřítomné plůtky a nedostatek přechodů značně ztěžuje můj záměr dostat se do středu kruhového objezdu, kde by mělo být autobusové nádraží. Přechodů se nedostává a v této orwelovské zemi si přecházet mimo ně netroufám. Až když mě Příslušník posílá rukou přes silnici, že tam to je, tak své předsevzetí porušuji. Dorozumíváme se klesavou intonací a Google Překladačem. To se nemění ani při kupování lístků.

Autobus na Badaling má číslo 877 a odjíždí z Deshengmen Bus Station. Jednosměrné jízdné přijde na 12 čínských. Nikdo tu nemluví jinak než čínsky. V rámci jízdného je uvnitř i výklad alias zábavní program, který rovněž probíhá celý v čínštině. Cesta trvá hodinu až hodinu a půl v závislosti na dopravě. Autobus mele z posledního. Po dálnici sviští padesátkou a vypadá to, že když ještě trošku přidá, rozpadne se. Zajímavostí je i čínské rozložení sedaček 3+2 v autobusu normální šířky. Podobně jsou uspořádané i autobusy běžné MHD.

Tip: Ze stanice Jishuitan se vydejte exitem B2. Nenechte se zmást plůtky a šipkami a jakmile uvidíte kruháč, přejděte k němu. Autobusy směrem na Čínskou zeď odjíždí od 6:00-12:30 a vrací se mezi 11:00-16:30.

Čínská zeď zdola

Velká zeď v Badalingu

Vstupné v závislosti na sezóně stojí 35 až 40 jüanů. Lanovka se platí zvlášť a v rámci areálu je až tak schovaná, že jdu pěšky. Momentální chladné počasí je na to ideální. Co není ideální, je mít boty s ochozenou podrážkou. Některé části zdi jsou dosti kluzké i za sucha. Výhled je to parádní. To muselo dát práce a přitom taková blbost. Dokonce i někdo vypnul davy. Kupuji pár cetek a po jedenácté místního času už mířím zpět do Pekingu.

Pozor, na kluzké kameny zejména v prudších částech!

Zeď shora

Tentokrát jízda trvá déle jak hodinu. Před Deshengmen potkáváme libové kolony, co se skoro nehýbou. To máme neděli a poledne. Nechápu, co ti lidi dělají. Kvůli tomu to zpátky trvá jako klasický film. Aspoň že ten autobus nebyl narvaný. Přesto čas návratu je luxusní a rozhoduji se tak jet podívat na náměstí Nebeského klidu a od něj do Zakázaného města. Plán splněn na 200 %.

Okružní dvojkou se povozím na Qianmen. V tunelech se pokochám světelnou reklamou, co sprintuje spolu se soupravou. Řekněme, že zajímavé, ale je to takřka vonící novotou, a přesto to už ztrácí synchro, co to? Na Qianmenu vystupuji a jsem ztracen v plůtcích. Důvod se ukazuje o pár minut později. Číňani jsou magoři a nalézám se v restriktivní zóně a každý musí projít kontrolou a zavazadlo rentgenem.

Náměstí nebeského klidu

Brána nebeského klidu s velkým portrétem božského Maa

Kousek ode mě se nachází Mauzoleum Mao Ce-tunga, když budu pokračovat po přímce severně Monument to the People's Heroes, samotné náměstí a naproti němu jižní brána Tianamen (čili Nebeského klidu) s velkou podobiznou strýčka Maa vedoucí přímo do Zakázaného města.

Národní muzeum za dvěma plůtky. Ani je nezkoušejte přelézt. To se nedělá. Zde to berou smrtelně vážně.

Na náměstí je "klid". Tiananmen Square, česky náměstí Nebeského klidu je místo, kde v noci z 3. na 4. června 1989 došlo ke krvavému potlačení protirežimních demonstrací. Od té doby komoušci se snaží zakrýt jakékoliv připomínky této události. Z čínského internetu si o této události nic nepřečtete, jen spustíte majáček, že pánko je nespolehlivý a zajímá se o zakázaná protirežimní témata.

Zakázané město

...

Za 40 RMB si kupuji lístek a mířím do útrob Zakázaného města. Mně připadá narvané davy, Číňanky v Ha Long Bay mě dodatečně vyvádí z omylu slovy, že tam přece nikdo není. Zakázané město je bývalé sídlo čínských císařů vybudované za dynastie Ming. Od roku 1925 je přeměněno na Palácové muzeum a od roku 1987 pod ochranou UNESCO. Wikipedia tvrdí, že má rozlohu 720.000 m2 a je to znát. Je to obrovské, avšak neznalému pozorovateli jako já, všechno po chvíli připadá stejné a na jedno brdo. Jeden palác / dům / chrám / či co to je, vypadá takřka identicky jako ten předchozí. Hezké to je, ale den bych tu kvůli tomu trávit nechtěl, a v létě tu musí být přímo šílené vedro.

...

Tzv. park je hustě zastavený

Areál opouštím severní branou. Na protější Jingshan Park si netroufám. Čas by byl, ale táhne se do kopečka a přeci jen to své příruční zavazadlo na zádech už dost cítím. Místo toho volím procházku podél jezírka (do angličtiny označené jako Northern Sea a druhé menší jako Qianhai Lake). Projdu se i po ostrůvku Qiongdao s Parkem Pej-chaj. Ten by mohl být brán jako modelová ukázka freemia. Na ostrov se dostanete mimo sezónu za 5 CNY, ale jakákoliv další atrakce je dál zpoplatněná.

Protější Jingshan Park

Ostrov Qiongdao

Na ostrově

Pagoda na vrcholu. S extra vstupem.

Pohled na Qianhai Lake

Promenáda podél jezírka

Obědvám kousek od stanice Beihai North. Nechal jsem se zlákat obrázkem, co vypadal jako nudlová polévka se spoustou plátků masa, jak to znám z videí od česko-čínského soudruha, a v rychlosti četl Old Beijing Beef Stripes. Na talíři mi ale přinesou proužky vnitřností s divnou hnědou omáčkou. Po jídle se znovu podívám na obrázek a vypadá stejně. Jen ten nápis je Old Beijing Sheep Tripe. "Tripe" můj kapesní slovník nezná, ale větší slovník už ví, že se jedná o "dršťky".

Mňam. Jako od Babici.

Ještě se jedu podívat na stanici Yonghegong Lama Temple. Je stanici metra od konečné letištního expresu a byla by škoda ho vynechat. Jenže přicházím půl hodiny s křížkem po funusu. To jsem nečekal. Chrám je otevřen jen do 16:00 a samozřejmě se do něj platí vstupné. Popojíždím stanici a jedu na letiště. Chtěl jsem utratit poslední čínské mince, co jsem dostal z Prahy, jenže se dozvídám, že platí jen ty velké mince. Ty malé, byť pár let staré, už neplatí.

Brána do Yonghegong Lama Temple

Pekingské metro moc krásy nepobralo

Výstup z Číny je mnohem příjemnější než vstup do ní. Jen na kontrole opět mj. musí ven do škopíku deštník, mince i powerbanka. To jsem jinde nezažil. Mezinárodní část pekingského letiště shledávám mimořádně nudnou. Půlka obchodů je v remontě a ani pořádné suvenýry tu nemají. U bran i jinde na letišti je solidní zima. Jestli hodně, mají tam tak 15 stupňů. To jsem jinde nežral. Tady asi neznají topení.

Zpátky na letišti.

Kdo by mu odolal?

Dekorace na letišti

Noční let do Ho Chi Minhova Města je na pohodu. Sedím u okénka. Middle vedle mě je prázdný a jídlo je poživatelné i chutné jako jediné, co jsem od Air China měl. Obrazovek je v kabině jen pár a jdou tam nějaké naučné pořady o Číně. Audio si naštěstí člověk musí dodat ze sluchátek. Jinak je tam ticho.

Jediný jakž takž ucházející čínský pokus o chutné jídlo

Vietnam
Ve Vietnamu přistáváme po půlnoci. Na pasovce naštěstí nikdo není. Předešel jsem většinu letadla, tak jsem za chvilku hotový. Na letišti zkouším směnit pár desítek jüanů, co mi zbyly z Pekingu, ale prý že bych jich musel mít aspoň stovku. Peču na ně. Snad mi do zítřka těch 200.000 dongů z Prahy bude stačit. Ony dongy jsou inflační měna, podobně jako bývaly např. italské liry. Vietnamským komunistům se musí nechat, že konečně z každého udělali milionáře. Ona jen naše česká tisícovka dělá milion dongů.

Venku je čerstvě po dešti. Můj hotel Erato Boutique Hotel je vzdušnou čarou tak 500 metrů. Taxi neberu. Odcházím středem. Jen tu jaksi nikdo nepředpokládá, že by někdo mohl jít pěšky, ačkoliv letiště je vrostlé do města. Silnice jsou oplocené a chodníky v bezprostřední blízkosti letiště neexistují. Přesto za čtvrthodinku jsem na hotelu. Pas si nechávají jako depozit a platím kartou. Je půl druhé a jdu spát. Ráno mě čeká celkem časný budíček. Za ty necelé čtyři stovky na noc to hodnotím jako skvělý výkon. Takhle bych chtěl spát u letiště i v Evropě.

Ho Chi Minhovo Město (dříve Saigon)
Je půl deváté vietnamského času a vstávám. Nechci tu prospat celý den. Zítra se už probudím zas o kousek dál. Vracím se na letiště a beru to 109kou do centra. Stojí mě to 20.000 VND. O půl hodiny později vystupuji v centru. Řeknu vám, vietnamský způsob jízdy je pěkná divočina a děs běs v jednom. V pruhu nejvíc vpravo jezdí motorky (většinou), vprostřed auta a nejvíc vlevo ta pomalá vozidla jako např. autobusy a náklaďáky. Navzdory tomu, že jezdí jako prasata, málokdy jedou přes 30, ačkoliv mají před sebou volnou silnici.

Palác nezávislosti (Dinh Độc Lập)

Začínám kousek od Paláce nezávislosti (Dinh Độc Lập). Mojím prvním cílem je nicméně saigonský Notre Dame (Nhà thờ Đức Bà Sài Gòn). Tato načervenalá katedrála je ale v rekonstrukci. Naproti na poště (Bưu Điện Trung Tâm Thành Phố) v bývalé budově nádraží aspoň směňuji dolary na dongy a kupuji pár magnetek. U budovy národního výboru (People's Committee of Ho Chi Minh City) mě zastihuje déšť. Unikám před ním do vietnamského fastfoodu s Pho Bo. Chutná dobře, ale na vietnamské jarní závitky si nejspíš nikdy nezvyknu.

Notre Dame (Nhà thờ Đức Bà Sài Gòn)

Bưu Điện Trung Tâm Thành Ph

Bưu Điện Trung Tâm Thành Ph uvnitř. Je znát, že původně jako pošta nesloužil.

People's Committee of Ho Chi Minh City

Plácek před People's Committee of Ho Chi Minh City

Kousek je ještě vzdálená místní opera (Nhà hát Thành phố Hồ Chí Minh). Asi poslední zdejší pozůstatek francouzské elegence, co stojí za zmínku. Zbytek je mišmaš mrakodrapů a domků různých stylů a la provinční thajské město. Ale na rozdíl odtamtud, chybí tu ty nablýskané chrámy.

Lotosová kašna

Vietnamské pho a jarní závitky

Nhà hát Thành phố Hồ Chí Minh

Z boku opery

Poledne trávím u řeky Saigon. Na první pohled se to nezdá, ale je špinavá jako stoka. Po dešti už není ani památka a skrz mraky se prokutává sluníčko. Ten pravý čas zajít na vyhlídku Saigon Skydeck. Ta se nachází v 262 metrů vysokém mrakodrapu Bitexco Financial Tower, donedávna nejvyššího ve městě. Vstup stojí 200.000 VND a samotná vyhlídka se nachází v 49. patře 178 metrů vysoko. Výhled z ní je působivý, ale Saigon jako takový nic moc. Plus i po dešti je zahalený v hutném smogu snižujícím viditelnost.

...

Čistá řeka Saigon

Bitexco Financial Tower. Za 200.000 VND se dostanete na vyhlídku po terasou.

Saigon shora je ponořen do smogu.

...

Na tip kolegy následuje War Remants Museum (Bảo tàng Chứng tích Chiến tranh). Působivé, ačkoliv není moc velké. Nachází se tam ukořistěná americká bojová technika z Války ve Vietnamu a uvnitř je expozice k americkým vojenským zločinům s nádechem komunistické propagandy. Za těch 40 Kč vstupného to rozhodně stojí. Před muzeem vidím v přímém přenosu jednu nehodu motorek. Naštěstí se Vietnamčíci jen zvedli a oklepali a jeli dál. Pak se hecnu a pěšky pokračuji k Ngọc Hoàng Pagoda, chrámu v čínském stylu. Ničím výjimečný, možná by byla zajímavější zoo pár set metrů jižně od něj.

Vietnamský pouliční trh. Mají tu větší pořádek než v Indii, ale k dokonalosti stále daleko.

Místní park

War Remants Museum (Bảo tàng Chứng tích Chiến tranh)

Ngọc Hoàng Pagoda

Čas se pomalinku chýlí a je čas na návrat. Posledních pár metrů než dojdu k autobusové stanici, zkrápí mě déšť. Do hodiny jsem zpátky na letišti a ještě musím vyzvednout z hotelu ruksak. Čas mám dobrý. Jen domácí lety odlétají z jiného terminálu, který je o trochu dál.

Vánoční výzdobou v Ho Chi Minhu obvykle oplývají větší hotely

...

U self check-in kiosku pořeším letenku, má mě rád a dává mi okno, a vyhnu se díky tomu jednomu vážení a měření zavazadla. Na security trvají na vyzutí. Dobře jim tak. Dolní patro terminálu je značně přeplněné, ale to horní je volné. To se hodí. Letu se postupně navýší zpoždění na 90 minut. Do Danangu tak přilétá na vietnamské poměry pozdě (po 21:00), že už nehrozí žádná hromadná doprava. Letadlo je evidentně nějaké náhradní, bez polepu, a z půlky s evropskými letuškami a ty vietnamské nijak zvlášť pěkné nebyly, jak se o VietJetu říká.

Domácí terminál na letišti v Noi Bai.

Zpoždění skoro na každém letu. To chcete.

VietJet uvnitř. Místa podobně jako u Ryanairu nebo Wizzairu.

Na letišti tak nastupuje vietnamský Grab (taxi aplikace). Spustím ji, nechám si spočítat cenu a jdu s tím za taxikáři. Ti trvají na své přemrštěné ceně a vietnamsky mě posílají do háje. Objednávám Grab a o pět minut později jedu. Venku lije jako z konve. O 15 minut a 65.000 VND později jsem v hotelu. Grab si dodatečně strhává ještě dalších 10.000 VND. Všechno to rozepíše a postupně posčítá do čtyř položek. Ti jsou milí. Těch 10 Kč je mýto, které nebylo v úvodní ceně zahrnuto. I tak to vyšlo výrazně levněji, ale pozor na to jejich podstřelování cen ;)

Danang, My Son & Hoi An
V Danangu zůstávám ve Vien Dong Hotel nedaleko nádraží. Byla to jasná volba při ceně necelých 300 Kč za noc. Poslední den totiž brzy ráno opouštím město vlakem. Pokoj obrovský se dvěma velkými posteli a oknem do ulice. Za mě dobrý a asi i nejlepší ubytko, s kterým jsem měl tu čest ve Vietnamu. Původně jsem chtěl přejíždět do Hoi Anu a tam mít jiný hotel. Avšak zůstat na jednom místě beru zpětně jako mnohem praktičtější.

Ráno mě čeká skupinový výlet do My Son. Odjíždí chvílí po osmé z nedalekého náměstí u místního divadla Trung Vuong Theater. Čekám minibus, ne-li autobus a jsem překvapen jen džípem. Jedu totiž sám. Řidič ani jeho kolegyně na telefonu angličtinou příliš nevládnou. Pomáhá Google Překladač. Transfer kupován v předstihu přes Klook. Spolu s promo kódem vyšel na 9,15 $. V ceně není průvodce, což mi vyhovuje. Být to jako klasická tour, půlku času strávím v obchodech kamarádů na kulturně-nákupních zastávkách.

Náhodné místo kolem silnice

Řidič si myslí, že čím pomaleji jede, tím jede bezpečněji. Neberu mu to, ale plazit se dvě hodiny čtyřicítkou po zpravidla široké silnici nepovažuji za nic moc. Aspoň ale má v autě klimatizaci. Po příjezdu na místo mě má vyzvednout za dvě hodiny. Stále se střídá hustý déšť s polojasnem. Momentálně panuje slunečno. Vstupné sem stojí 150.000 dongů.

My Son opravdu leží v džungli

...

Nedaleko vchodu stojí menší muzeum a tam mě zastihne první kratší deštík. Od muzea to je pět minut pěšky k elektrickým golfovým vozítkům, co turisty převáží pár minut blíž k ruinám. Jsou tu dva chodníčky. Doporučuji ten méně turistický lesem vlevo, u kterého jsou také menší ruiny. Nicméně ty nejznámější se nachází až po deseti minutách pěšky na druhé straně areálu. Ač je ještě dopoledne, lidí je tu jako much, z větší části Číňanů.

My Son

Ty trošku stranou jsou úplně prázdné.

Některé ruiny jsou zarostlé.

Ty v místě těch nejznámější jsou plné

...

Do Da Nangu se vracím chvíli po druhé hodině. Zbytek dne věnuji jeho průzkumu, ačkoli tu těch zajímavostí je, že by je spočítal na prstech jedné ruky. Opět nejdřív mířím ke zdejší katedrále (Giáo xứ Chính tòa Đà Nẵng). Tahle má narůžovělou barvu, v rekonstrukci není, a přesto se dovnitř nedostanu. V restauraci nedaleko si dávám velké krevety a bunchu za přímo hříšně nízké peníze.

Kostel nedaleko katedrály

Katedrála v Da Nangu (Giáo xứ Chính tòa Đà Nẵng)

S palmami

...

Místní bun cha. Hlad mi krevety, co byly první, nedovolil vyfotit. Sorry jako.

Chvilku relaxuji na nábřeží u řeky Han. Ta vypadá o poznání trošku čistější a zdejší vzduch je o chlup lepší. Ideální to také není. Naproti po mně pomrkává zdejší recenzemi vychvalovaná tržnice. Koupím nějaké magnetky a rychle z ní mizím. Je mi tam vedro. Mám dost. Dávám si sprchu. Odpoledne ještě dojdu do zdejšího buddhistického chrámu Chùa Pháp Lâm, kde chvíli obdivuji velkou sochu zlatého Buddhy. Tím bychom měli zdejší zajímavosti.

Nábřeží řeky Han

Dračí most přes řeku. O víkendu se na něm koná ohnivá show.

Elektrikářův sen...

Chùa Pháp Lâm

Buddha v Chùa Pháp Lâm

Quang Noodles v Da Nangu

Noční Da Nang

Řeka Han

Chrám v Hoi An

Suvenýrům dominují lampióny

Japanese Covered Bridge / Chùa Cầu Hội An Quảng Nam

Hoi quan Trieu Chau

...

Druhý den dopoledne beru autobus č. 1 a jedu do Hoi An (jízdenka vyjde na 30.000 VND). Město je pod patronátem UNESCO. Od 16. století se jednalo o významný přístav plný cizorodých, zejména evropských vlivů, které ovlivnily jeho architekturu. Možná ho znáte pod jeho starším jménem Faifo. Momentálně je především známý kvůli tisícovkách pestrobarevných lampionů, mostům a nažloutlým baráčkům. Vypadá fakt kouzelně a ani tam není drahé. Jídlo seženete v pohodě do 50 kaček v rozumně vypadající restauraci. Řada domečků a chrámů je přeměněna na muzea. Kupuje se do nich souhrnná vstupenka za 120.000 VND s pěti kupóny. Je jedno, na co je použijete. Atrakcí je ale více jak pět.

Symbolem města jsou lampióny

...

V jednom z mnoha muzeí

...

Hội Quán Triều Châu

Řeka Thu Bon

Místní oběd

Po poledni to beru jedničkou zpátky na Danang. Vystupuji u Marble Mountains. Je to uskupení pěti mramorovo-vápencových skal pojmenovaných po pěti základních elementech. Vietnamci vychází z čínské tradice a za základní elementy považují kov, vodu, dřevo, oheň a zemi. Uvnitř hor se nachází mnoho různých jeskyň (bohužel bez krápníků) a na nich zase řádka různých chrámů a pagod.

Kousek u Mramorových hor

Je tu řada dílen se spoustou soch.

Na vrchol hory vede výtah ;-)

Hezké jsou jeskyně Động Âm Phủ, ačkoliv člověk nemůže čekat Koněprusy. Vstupuje se do nich z úrovně země a uvnitř jsou strakatě nasvícené barevnými ledkami a je v nich přítomný bezpočet kýčovitých náboženských soch a sošek. Jako dělané pro Číňany. Taky na Mramorových horách byli snad jedinými turisty.

Jeskyně Động Âm Phủ

Jsou pro Evropana dost kýčovité

...

Teď by měli zbystřit ti, co nemají rádi schody a vedro. Zadejte si do Googlu "Water Mountain elevator service" a každý den od 7:00 do 17:30 se můžete vyvézt nahoru za pár drobných (40.000 VND vstupné a 15.000 VND za výtah). Nahoře vás všude provedou dobře značené stezky. Je tam řada chrámů, pagod, vyhlídek i dalších jeskyní. A taky spousta dalších schodů. Přepadne mě tu další déšť. Co bych ale chtěl, když jsem v Hoi An měl nádherně slunečno? Ten oběd asi nebyl nejlepší kvality. Po sestupu z hory mě přepadne taková běhavka, že se musím vnutit na záchod do jedné megalomanské mramorové dílny.

Pohled shora

Samotné Mramorové hory proti světlu

Jeden z mnoha chrámů

Další jeskyně a další sošky

...

Před pátou chytám další jedničku a jedu zpět do hotelu. Tahle linka totiž jezdí každý den jen cca do 18 hodin. Většina vietnamské MHD končí velmi časně večer. Na hotelu padám vyřízený. Když si trochu odpočinu mířím do nedalekého velkého supermarketu Big C. Tam objevuji modrou Fantu, co přesně vypadá jako ten pramen z Kameňáku. Inu, brilantní modř. Polovina expertů na zdravou výživu se teď pokřižovala, ač jsou ateisti.

V supermarketu prodávají duriany. Navalno. To je vůně <3

Oblíbené jsou nejrůznější příchutě Kit Katu - tady je mléčný čaj

Večer u cesty

Je čas získat další peníze a navštívit další bankomat. V obchoďáku jich je naštěstí dost. Vietnamské bankomaty najednou vydávají max. dva až tři milióny dongů (tj. 2000-3000 Kč). Vždy si k tomu připočítávají svůj poplatek, o které zobrazí upozornění, avšak už nenapíší, o kolik se jedná. Typicky se jedná o částku 45.000 - 55.000 VND. Lepší než v Thajsku, ale jsou tajnůstkářské.

Pestrý provoz na nádraží v Da Nangu

Ráno vstávám časně. V 6:43 mě čeká odjezd vlaku Vietnamských drah do Hue. Pokud tedy nekecají a nebudu rád, že tam dorazím ještě dneska. Počasí není zrovna ideální. Stále hrozí průtrž mračen. Sehnat snídani v tuhle dobu je celkem umění, ale nakonec se daří. V půl sedmé už vysedávám na Ga Da Nang (nádraží). Do čekárny se pouští po načtení QR kódu z jízdenky. Vlak tam přijíždí a kupodivu na minutu přesně odjíždíme. Co by za to u Českých drah dali...

Nádraží (Ga) Da Nang

V době mého nástupu akorát nahoře zapnou monzun.

Nedělal jsem žádné experimenty a vzal nejvyšší třídu - čili "soft class" (měkké sedačky). Je tu klimatizace a klasické evropské sedačky. Dokonce jsou nad okny i elektrické zásuvky (a funkční). Jinak ten vlak s klidem může pamatovat i Francouze. Nižší třída se nazývá "hard class" a zbaběle jsem s ní odmítl mít cokoliv společného. Ten rozdíl pár korun mi za to nestál. Vždyť i poplatek prostředníkovi byl vyšší než příplatek za soft class.

Někteří mají rádi hardcore, já radši softclass...

Jak koupit jízdenku na vietnamský vlak? Ano, jízdenku si můžete vyhledat a koupit přímo na oficiálním webu Vietnamských drah, který je i v angličtině, avšak museli byste mít vietnamskou kartu. Tu asi nemáte, co? Tak musíte jít přes prostředníka. V rámci mého malého výzkumu nejlíp vyšel Baolau.com, kteréýsi k jedné rezervaci (což může být jednosměrný nebo zpáteční lístek) připočítává 40.000 VND za každý směr jako service fee a 11.000 VND, respektive 16.000 VND jako processing fee. Samotné jízdné bylo 62.000 VND.

Jedeme...

Jízda z Danangu do Hue trvá 3h 32m podle jízdního řádu. Vede po jedné z nejkrásnějších částí vietnamské železnice. Většinu času se jede podél moře a je záhodno mít okénko po pravé straně. Těsně před Hue se zanořuje do vnitrozemí a míjí rýžová políčka. I přes menší zdržení dané jednokolejností, přijíždím v půl jedenácté do Hue. Ano, tratě tu jsou jen jednokolejné a vlaky na sebe musí čekat, aby se vyhnuly. Šílené. Průměrná rychlost této soupravy na této trase dosahuje sotva 30 km/h.

Trasa Da Nang-Hue má jedny z nejhezčích výhledů, co vietnamská železnice nabízí.

...

Rýžová políčka...

...

Vlak po příjezdu v Hue

Hue aneb Brightness a Saturation snad někdy příště
Hue je bývalé královské město dynastie Nguyen, která odsud panovala až do konce druhé světové války. Kvůli svému historickému dědictví se dostala na seznam UNESCO. Je tu docela chladno (čti zamračeno a něco pod 25). Před nádražím čeká spousta taxikářů. Město je to naštěstí celkem kompaktní. Dávám ji vale a jdu se podívat na Tu Dam Pagodu. Tohle město je samý chrám. Konečně. Jen jsou povietnamsku ledabyle udržované. Což znamená, že jsou zašlé a nezáří krásou do dálky.

Areál Tu Dam Pagody

Tu Dam Pagoda

Tak tyhle pejsky v parku určitě nesní ;)

Dávám si lehký chill na nábřeží a do hotelu se dostávám o hodinu později. Což se hodí, protože právě začíná check-in. Chvilku se zrelaxuji a vydávám se do Císařského města / Citadely / Imperial City / Kinh thành Huế. Citadela představuje opevněný soubor bývalého sídla králů. Uvnitř se nachází mnoho budov, chrámu a především v pravé části nádherná parková úprava. Její historie sahá až do 18. století. Průzkum mi zabere skoro celé odpoledne.

Olympiáda čuníků

Rikša před citadelou

Most k bráně do Citadely

Citadela

...

Když opouštím branou citadelu, spouští se silný slejvák. Schovávám se před ní do Highlands Coffee, což je vietnamská kopie Costa Coffee. Mají výtečné ledové matcha tea s želé uvnitř. Když ustane déšť, trávím čas v Hue Museum of Royal Antiquities. Neplatí se vstup a představuje předměty po dynastii Nguyen. Cestou zpátky míjím Hue Historical Museum. Je impozantní už jen při pohledu na všechny ty letadla a tanky zvenku.

Museum of Royal Antiquities

Stíhačka a pár tanků v Hue Historical Museum

Navečer si udělám výzkum zdejších masážních salónů a vybírám si podle recenzí kvalitní, kde poskytují opravdické masáže. Za 270.000 VND si v BT Spa Hue užívám hodinovou masáž horkými kameny. V noci je krásný pohled na most Trường Tiền, který hraje různými barvami a nasvícení se každých pár chvil mění.

Most Trường Tiền

Véča aneb banh mi a čaj z Highlands Coffee

Po snídani mířím do An Hien Garden House. Z počátku pěšky, nakonec rikšou. Je to fakt dálka. Pěkné, ne zrovna velké a za samostatnou cestu to rozhodně nestojí. Popojíždím kousek k Thien Mu Pagodě (také Pagoda of the Celestial Lady). Kolem pagody je pěkný areál a pro Vietnam trošku netypicky se tu neplatí vstupné. Asi největší zajímavostí jsou tu opravdu obrovské bonsaje ve velkém množství. Od pagody je pěkná vyhlídka na Perfume River, která městem protéká. Odvážnější jedinci mohou využít i projížďku loďkou. O půl kilometru dál je Temple of Literature, kam jsem už nešel (neměl jsem v mapě hvězdičku).

An Hien Garden House

Perfume River

Thien Mu Pagoda

V areálu je ještě jedna menší

Malé jezírko

A spousta bonsají

Na odpoledne jsem si připravil odpočinkový program. Na poště kupuji po 24.000 VND známky do Česka a posílám pohledy. V Grand Coffee Hotelu Saigon si dávám oběd. Výtečný mango shake a žebírka s rýží a nestojí to ani stovku. Zároveň se kochám výhledem na Perfume River. V nedalekém Hue Culture Museum se podívám na dříve používané zemědělské nástroje a něco si přečtu o zdejší tradiční svatbě. Děkuji, nemám zájem. Patriky jistě potěší, že se to neplatí vůbec žádné vstupné.

Oběd

A koktejl

Mírně nervózní jsem z odjezdu autobusu na letiště. Na hotelu ho objednali (80.000 VND) tak, že má odjíždět ani ne dvě hodiny před odletem. Zdá se mi to divné, tak se tu radši přeptat na oficiální místo. Tam mi tento lážo-plážo styl potvrdí, že je to tu normální. O kousek dál ve Vinpearl Hotel Hue, jediném mrakodrapu široko daleko, abych využil zbývající čas, se ptám personálu, jestli tu není nějaká vyhlídka. Posílají mě dovnitř k výtahu. Žádný lístek nic. Vyjíždím do 34. patra, kde je Sky Bar. Chvilku si užívám smogem zamlžený výhled a pak sjíždím opět dolů (podle internetů má otevřeno 15:00-23:00, jaké má ceny, nevím).

Svatební vůz

Zemědělské náčiní

Skybar v 34. patře hotelu

Vyhlídka na Hue

...

Zajímavé věci jsou z centra Hue daleko. MHD tam nejezdí a je potřeba si brát taxíky nebo organizované tour. V okolí je další spousta chrámů a královské hrobky. Nicméně já už mířím na letiště. To je z města daleko. Z dvojice Danang a Hue je určitě rozumnější volbou letiště Danang. Je mnohem blíž centru. Autobusu to na letiště trvá půlhodinku. Check-in přepážka se zde zavírá až 40 minut před odletem a brána pouhých 15 minut. Dostávám milosrdnou uličku. Security mi tu utkvěla v paměti. Trvá na vyzouvání, ačkoliv na podlahu bych kvůli její uplivanosti snad nepostavil ani batoh. Návleky tu nemají, tak si beru vlastní (dva igeliťáky).

Při čekání na let začínám růst z Číňanů. Tvoří tu naprostou většinu cestujících. Jsou hluční a dost často smrdí. K tomu milují pouštění zvuků nahlas z mobilu. Jedna mě dopálí tak, že ji dělá soukromý koncert Horkýže Slíže. Nějak se jí to nelíbí a nakonec po 10 minutách přeci jen pochopí. Opět VietJet neletí načas. Zpoždění ale není ani půl hodiny. To se dá. Zajímavostí jsou pouze zrušené veškeré lety od Bamboos Airways, když ostatní společnosti létají.

Letadlo VietJetu podruhé

Salsa v Hanoji
Do Hanoje přilétám kolem sedmé večer. Původně jsem tu měl být až kolem půlnoci, avšak Vietjet hýbnul s letem. Nenamáhali se mi to sdělit a zjistil jsem to až díky své proaktivní kontrole. Díky tomu jsem na dnešní noc mohl už být v centru. E-mail o změně mi přišel až den před odletem. Změna nastala přitom už před několika měsíci.

Nádraží v Hanoji

Existuje řada spojů, kterými se dá dostat z letiště do centra, na vietnamské poměry jezdí i velmi pozdě v noci (cca do 22:00). Já jsem zvolil expresní autobus č. 86, který jede až k vlakovému nádraží, u kterého mám hotel. Jízdné vyjde na 35.000 VND a cesta trvá kolem hodiny. Řidič opravdu speeduje a dostává jménu svého spoje. Nejrychlejší Vietnamec, které jsem zažil.

Train Street

...

V jinak prázdném autobusu si ke mně přisedá hellomyfriend a má nutkavou potřebu si povídat. Vyzvídá, jak dlouho tu budu, proč jsem sem přijel. Když se dozvídá, že na tři týdny a za vietnamským kamarádem, velmi rychle ztrácí a v půlce vystupuje.

Hotelový pokoj vypadá na první pohled v pořádku...

Ale na ten druhý :-D

Hoang Cuong Hotel, v kterém zůstávám, je jeden velký omyl. Působí na mě dojmem, že se specializuje na Číňany. Personál sotva mluví anglicky. Nejhorší ze všeho je ten pokoj. Nemá žádné okno, jen luxfery opatřené záclonkou, panuje v něm divný nasládlý puch, jak od odpadků nebo třeba od durianu, co já vím, a na stěně najdu slušivou plíseň.

Všechno to by se ještě dalo. Jenže postel je doslova tvrdá jak kámen, jak to milují Číňané. Není žádný rozdíl mezitím ležet na této posteli nebo na zemi. Přitom tam je matrace, ale naprosto nepoddajná. Připomíná spíš povlečenou dřevěnou desku. Dodatečně koukám, že hodnocení ostatních ohledně postele se neomezuje pouze na Budget Double Room. Jak je vidět tak nestačí ani hodnocení 7+. Nemám sílu to řešit a teď v devět hledat jiný hotel. Oni dobře věděli, proč chtěli platit dopředu. Dojdu si alespoň na recepci pro ještě jednu deku, co to trochu změkčí.

Místo žabiček jsem si dal vepře pepře.

Ven mě ještě vyhání hlad, jinak bych už spal. Nedaleko Train Street si dávám rýži s vepřovým. V uličce je jinak populární frog varianta, ale na tu po dlouhém dni kuráž nemám. Hanoj na mě na první pohled působí draze. Obyč jídlo tu stojí dvakrát víc, než kdekoliv jinde, kde jsem ve Vietnamu byl. Kupuji jednoho Saigona (pivo) a jdu na kutě.

Ještě jednou train-street

A jeden Saigon na dobrou noc

Počasí v Hanoji je spíš takové jarní. Přes den je dvacet, když vysvitne sluníčko, možná, pětadvacet a v noci přituhuje a klesá to klidně k patnácti. Osobně to hodnotím jako příjemné turistické počasí. Můžete pobíhat po městě, šlapat do schodů ve skalách, aniž by vám bylo vedro.

Snídaně není žádná hitparáda.

Ráno vstávám kolem osmé, ale vzhledem k tvrdosti postele tak o pět hodin později, než jsem měl. V 8:50 mi jede vlak. V hotelu na mě čeká snídaně. Jakmile sejdu dolů, začnou ji připravovat, jedná se o nějakou vajíčkovou placku s cibulkou, housku, banán a čaj. No, nemít to, scházet mi to nebude.

Nástupiště v Hanoji

Trochu nižší softclass, za to ale dražší ;)

Za 10 minut jsem u vlakové stanice. Nádraží je sice o poznání větší než v Danangu nebo Hue, ale zrovna velký ruch tam nepanuje. Také tam odjíždí jen pár vlaků za hodinu. Také se pro přístup k nástupištím kontroluje lístek, jen ta čtečka QR kódů jim momentálně nefunguje.

Čistý vzdoušek a žádné odpadky :)

Vlak tu už nějakou dobu stojí a odjíždí fakt na čas. Mířím do Ninh Binh. Cesta podle jízdního řádu bude trvat 2h 14m. Pro představu po silnici to představuje 95 kilometrů. Vlak se pomalu vleče a v Hanoji projíždí hustou zástavbou, kterou je trať obklopená. Ačkoliv jsme v hlavním městě, i zde existuje jen jediná kolej a závory se sklápí ručně několika zaměstnanci. Zdejší softclass už není tak luxusní jako ve vlaku do Hue a klimatizace spíš víc nefunguje, než funguje, protože uvnitř je mi celkem vedro. Za to lístek je dražší. Ve směru tam stojí 109 Kč a ve směru zpátky 117 Kč (samozřejmě plus přátelské poplatky od zprostředkovatele). Do cíle dorážím s mírným asi půl hodinovým zpožděním.

Už se blížím k přístavu.

Před nádraží trápím appku od Grabu a zkouším, za kolik by to bylo k přístavu. 6 kiláku pěšky asi nedám. Obzvlášť když mi to jede za pět hodin zpátky. Appka tvrdí 100.000 VND. Přichomítne se ke mně týpek a říká, že jezdí za ceny Grabu. Ukazuju mu lokalitu a souhlasí s cenou. Trvá to tam k němu asi dvacet minut. Postupně se začíná krajina vlnit a zpoza smogu a mraků postupně vystupují pro Ninh Binh typická skaliska.

Lodičky v přístavu Trang An.

Pro svůj lodní výlet jsem si vybral přístaviště Trang An. Mají tu lodičky s lodivodem a celkem tři okruhy, kudy se můžete vydat. Vstupenka za 200.000 VND slouží zároveň i jako lodní lístek. Je tu plno Číňanů a okruh č. 3 skrz devatero jeskyní je netáhne, tak tu pár minut čekám na společnost. Lodička odjíždí, jakmile má aspoň čtyři pasažéry. Okruhy trvají dvě a půl až tři hodiny. To jsem jaksi nečekal. Taky vám po vyplutí vloží do ruky pádlo.

...

Dal jsem si okruh "Devět jeskyní", tak podplouvám pod podbnými převisy.

...

Sem tam se zastaví u nějakého chrámu. Jeden je taky ve skalách po vystoupání pár desítek schodů. Jeskyně jsou obvykle s dost nízkým stropem a bez krápníků. Lodivod, jak tu zde normální, umí anglicky jen "5 minutes", což používá pro jakkoliv dlouhé čekání.

...

Pár kilometrů od lodiček je po silnici vzdálené i Hoa Lu, vietnamské hlavní město z 10. až 11. století. Upřímně, moc toho tam nezůstalo. To, co zůstalo, je pěkné, ale do hodiny to máte prohlédnuté. Dost napovídá i samotné vstupné pouhých 20.000 VND. Je tak otázka, zda to stojí za příplatek 2x 50.000 VND za dopravu.

Hoa Lu

...

Zbytek areálu je nablýskané nic

U nádraží jsem o hodinu dřív, tak si tam dávám pozdní oběd a zabíjím tak čas při čekání na wifině. Nicméně lidi v recenzích restaurace vychvalovali domácí kuchyni a ty mé nudle mi nutkavě připomínají ty čínské z pytlíku za 5,90 Kč. Pravda, asi i nudle z pytlíku se dají uvařit doma.

Nádraží v Ninh Binh

Na nádraží zažívám první a poslední zpoždění vlaku na odjezdu. Celých 10 minut. Na druhou stranu, do Hanoje vysloveně pádí a je tam takřka přesně podle jízdního řádu. Na nádraží se snažím získat časy, kdy jezdí vlak přes Train Street, ale zřízenci nemají nejmenší tušení a snad, že se to vláda i snaží zrušit.

Nádraží v Hanoji

Zajímavým vietnamským koloritem jsou přechody. Za celou dobu svého tamějšího pobytu nemůžu přijít na to, k čemu jsou vlastně dobré krom zvýšení spotřeby bílé barvy. Silnice na nich se totiž přechází naprosto stejně jako mimo ně. Nikdo nestaví, nikdo nedává přednost a dokonce je všem jedno, že přecházíte, i když na tom přechodu už jste. To samé platí o zelených panáčcích. Jsou k ničemu. V Hanoji je to v centru na semaforech o malou trošičku lepší než jinde, ale stále žádná sláva.

Den ještě nekončí, tak se jdu projít do srdce pulzujícího velkoměsta. Nejdřív si to namířím na severozápad k Leninově parku (Công Viên Lênin), kde postarší lidé tančí nepárovou bachatu a děti se pod sochou velkého soudruha prohání v pestrobarevně blikajících autíčkách. Pohoda na vietnamský způsob.

Park Lenina

Citadela v Hanoji

Osvětlený National Monument

Naproti je barevně nasvícená věž městské citadely. Procházím podél rovněž nasvíceného National Monumentu na sever k Prezidentskému paláci a cestou míjím jeden krásný srp a kladivo. Srdce každého správného soudruha musí zaplesat, mně jen padá brada. Před palácem uhýbám k Ho Chi Minhovu mauzoleu. Pískáním příslušníka jsem poučen, že nesmím procházet chodníčkem skrz betony, nýbrž tam vepředu se nejdřív nechat zkontrolovat. Tak bizarní podívanou jako zde jsem neviděl ani v Moskvě.

Ho Chi Minhovo mauzoleum

...

Vracím se k hotelu. Vlak vyjíždějící z Train Street mě nabudí a beru to na východ na víc historickou stranu centra. Tam si užívám vánoční strom před starou katedrálou a před ním ještě vietnamský betlémek. Opodál u Jezera navráceného meče (Ho Hoan Kiem) pozoruji mrakodrapy koupající se ve smogu a k ostrůvku s Temple of the Jade Mountain červeně nasvícený mostík The Huc Bridge. V ulicích severně od jezírka probíhá velký noční trh se suvenýry za hubičku. Tričko se tu koupí za 40 kaček. Jen pozor - evropské větší L se tu rovná XXXL. U větších čísel jim nejspíš i dojdou velikosti ;) Jdu dál a slyším španělskou hudbu, přímo na ulici tu lidi tančí salsu. Něco takového bych ve Vietnamu vážně nečekal.

Katedrála s betlémem

Jezero navráceného meče

The Huc Bridge

Brána k The Huc Bridge

Ráno vstávám v šest. S potěšením vynechávám hotelovou snídani a jdu najít svůj pickup point pro jednodenní výlet do Ha Long Bay. V programu se pyšní Halong Bay In Just One Day with Ti Top Island in English, tak to snad bude stát za to. Tour jsem kupoval s předstihem u Expedie. Vychytal jsem 25% promo, tak mě vyšla jen na 32 $. Co jsem koukal po ulicích Hanoje, obvykle tam jednodenní Hanoj inzerovali za 28-29 $.

Ranní Train Street

...

Protože mám ještě čas, procházím si liduprázdnou Train Street. V 7:15 v době vyzvednutí se nic neděje. O 10 minut později se objevuje průvodce, že za dalších pár minut tu snad bude projíždět autobus. Ten se nakonec s řádným zpožděním objevuje, ale vyklápí mě u kanceláře, že teď budu mít na hodinu pauzu.

Údajně dostávám upgrade za lepší balíček. Podle jejich slov se normálně ráno jezdí mimo dálnici, ale odpoledne se jede do města po ní. Zatímco já pojedu později a obě dvě cesty dálnicí. Něco mi tu trošku mírně smrdí, ale snažím se nic nedávat najevo.

The Huc Bridge

Jdu se projít k jezírku. Přecházím červený The Huc Bridge k Chrámu Nefritové hory na ostrůvku. Pak si dávám místní bagetu banh mi u jednoho vietnamského řetězce. Následně se vracím zpátky, protože si myslím, že už je čas. Nikoliv. Z mého pohledu je odjezd ve znamení zmatků. Ještě další 15 minut, než se začne něco dít. Vypadá to podezřele, ale maršrutka nakonec dorazí.

Vstupní brána k The Huc Bridge

The Huc Bridge

Na ostrově u Chrámu Nefritové hory

Pro Číňany je želva posvátná a symbolizuje dlouhověkost, sílu a houževnatost. A Vietnamci vychází z čínské tradice.

Řidič na prázdné dálnici opět vyznává urputně pomalou jízdu a jede po ní sotva šedesát, přesto se tvrdohlavě drží v levém pruhu jako rychlé auto. Cesta do Ha Longu tak trvá něco pod tři hodiny. Ještě než dojedeme do přístavu, máme povinnou dvacetiminutovou nákupní zastávku na perlové farmě. Rozhodně se nedá říct, že bychom tam byli sami. Je tam aspoň další tucet dodávek a autobusů.

Perlová farma

Počasí je podmračené a stále víc a víc to vypadá na déšť. Během dalších deseti minut jsme v přístavu. To je obrovský chaos. Fasujeme anglicky hovořícího průvodce a ten nás odvádí k jedné z lodi. Udělá z nás skupinky po šesti a usazuje nás ke stolům. Ke stolu vyfasuju dvě holky z Myanmaru a tři čínské studentky z Hongkongu.

V přístavu.

Prvním bodem programu je "sea food lunch". Personál postupně na stoly nanosí pečenou rybu, krevety, kalamáry, mušle, salát a ještě řadu dalších věcí, co jako suchozemec neumím pořádně pojmenovat (v itineráři mají uvedeno: steamed shrimp, fried squid with celery and leek, fried chicken with onion, seefood spring rolls, onion omlette, fish with tomato sauce, seasonal fried vegetable, steamed oyster with lemonglass, steamed rice, seasonal fruits as desert). Fouká a vítr má vytrvalou tendenci sfoukávat ubrousky a hůlky. Během oběda se loď noří hlouběji mezi ostrůvky v zálivu.

Oběd

Krevety

...

Po hodině proplouváme podél symbolu Ha Long Bay - ostrůvku Hon Ga Choi Island podle místních připomínající dva bojující kohouty (po jejich chickens). Plavba pokračuje asi další dvě hodiny. Během nich míjíme řádu dalších ostrůvků a skal. Ty vzdálenějších jsou zaheleny, řekněme, oparem. Sluníčko postupně zalézá, ale neprší. Čekal jsem mordor a lodě kolem, kam jen dohlédnu, ale nekoná se.

Pohled z paluby lodi

Hon Ga Choi Island

Prý dva bojující kohouti

...

Naše první zastávka je Surprise Cave (Sung Sot Cave). Musí se nechat, že je opravdu parádní. Jedná se o největší jeskyni v Ha Long Bay. Je k ní potřeba zdolat řadu schodů, ale stojí za to. Zejména poslední dóm je nádherný. Nezdá se tu ani tolik lidí. Na rozdíl od ostatních vietnamských jeskyní, tato má krápníky.

Pohled od vstupu do jeskyně

Surprise Cave

...

Mnohem hezčí pláž než ta o chvíli později.

Posléze se kousek přesouváme lodí na kayaking. O ten jaksi nemám zájem. Z vody ve zdejším zálivu mám respekt. Radši si dávám bamboo boat. Ta sice už dávno není z bambusu, ale je větší, stabilnější a má lodivoda. Na lodičkách se prozkoumává Luong Cave, do kterou se vplouvá do krytého zálivu.

Kayaking v Luong Cave

Já preferuji větší lodě.

Odsud nás čeká přesun k Titop Island, který dostojí pověsti Ha Long Bay. Teprve zde mě čeká to pravé turistické peklo. Je tu hlava na hlavě a především milion Číňanů. Dřív to možná bývala krásná pláž, dnes je tu kus zdupaného špinavého písku a jeho okolí je momentálně v remontě. Voda je extra studená, namočím si do ní jen kotníky a když pak vidím to čisté okolí, dost toho lituji.

Pláž na Titop Island je pěkně zdupaná

Moře Číňanů a jedna socha

Smog se nerozpouští, nemá cenu šplhat stovky schodů na zdejší vyhlídku. Aspoň se chvilku před odplutím vynoří slunce, aby se dal pozorovat jeho západ. Podobně jako v Indii, nekoná se žádná nádherně probarvená obloha.

Nakonec se ukázalo i slunce a hned zase mizí za deku ze smogu. Bude mít měkčí spaní než já.

Na zpáteční cestě lodí, dostáváme ještě tři druhy ovoce a skleničku místního vína. Do přístavu dorážíme kolem sedmé. Tam na nás čeká mikrobus a odváží směrem na Hanoj. Ještě dělá jednu půlhodinovou zastávku u benzínky. Ranní zmatky pokračují a vyklápí mě na druhé straně. Nemám chuť se dohadovat s řidičem, tak radši mizím dřív, než se mě rozhodne zavést ještě někam víc mimo. Centrum jsem si chtěl stejně ještě jedno projít. V minimarketu tam zpozoruji český Budvar za 80.000 VND.

Můj třetí den v Hanoji je také poslední celý ve Vietnamu. Využívám ho k prohlídce Hanoje. Už večer předtím zjišťuji, že dneska v pondělí má zavřeno Citadela a ani neuvidím mumii Ho Chi Minha. Nejdřív se vydávám k nedalekému Chrámu literatury. Nepředstavujte si nic jako knihovnu. Prostě jen chrám v čínském stylu se zahradou a pár cingrlátky.

Chrám literatury

...

Od něj to není daleko k One Pillar Pagodě. Chtě nechtě se znovu ocitám u Ho Chi Minha. Je totiž v areálu s omezeným přístupem jeho mauzolea. Vypadá zajímavě, ale čekal jsem mnohem víc. Vždyť i ta chaloupka s muří nožkou v Mrazíkovi byla větší. Hned vedle ní se nachází vchod do megalomanského Ho Chi Minchova Muzea. Těch 40.000 VND za tu bizarní podívanou rozhodně stojí. Nejdřív vás uvítá jeho socha v nadživotní velikosti a poté jdete kolem dokola kolem extra bizarní exponátů na pomezí avantgardy a socialistického realismu. Sem tam se tam mihne Ho Chi Minhovo pero nebo rekonstrukce jeho kanceláře spolu s voskovou figurínou.

One Pillar Pagoda

Ho Chi Minhovo muzeum

Jedna povinná socha v nadživotní velikosti

...

Velký Ho ve své pracovně.

Z areálu udělali bludiště jednosměrných cest a vchodů a východů do placených částí. Ještě se za dalších 40.000 VND podívám k prezidentskému paláci, projdu podél jezírka a tam si prohlédnu ještě pár domků, kde údajně velký Ho žil. Jsou tam vystaveny i tři jeho káry.

Mauzoleum. Mají tam maus olejum?

Aktuální prezidentský palác - blíž se k němu nesmí.

Jeden z domů Ho Chi Minha

Pokračuji na sever k Západnímu jezeru (Ho Tay). Na pár chvil zavítám do Quan Thanh Temple. Ten představuje jeden ze čtyř posvátných chrámů v Hanoji. Pochází až z 11. století a je věnovaný taoismu. Uvnitř toho zrovna moc pozoruhodného není kromě jedné velké bronzové sochy pana Trấn Vũ.

Socha slona v Quan Thanh Temple

Socha Trấn Vũ

Daleko víc mě nadchnou obě přilehlá jezera velké West Lake a napravo menší Truc Bach Lake. Důvod proč sem ale jdu je na malém ostrůvku v půlce silnice procházející přes jezera - Tran Quoc Pagoda, ikonická červená, a pokud správně počítám, jedenáctistupňová pagoda. Bohužel, areál má dneska mimořádně zavřeno.

Červená Tran Quoc Pagoda

Od ní si aspoň plním další z mého checklistu - svézt se hanojským autobuse MHD. Za pár drobných popojíždím k Train Street. U té ale, jak už jsem viděl ráno, pokračují dělníci v bušení kladívky do kolejí, všude jsou mobilní značky zakazující vstup a na vše dohlíží bdělí příslušníci.

Pouliční prodej

Procházím se směrem ke zdejší katedrále. Dávám si pouliční bun cha a mléčný matcha bubble tea. Katedrála je ale ještě zavřená, betlém vypadá za světla líp a je u něj méně lidí, tak se jdu projít k Jezeru navráceného meče. Obcházím ho kolem dokola, nacházím poštu a posílám další pohledy.

Jezero navráceného meče

...

Vracím se ke katedrále, už má otevřeno (s výjimkou neděle má otevřeno 8-11 a 14-17, v neděli se to mírně liší - 7-10:30 a 15-21). Uvnitř je celkem strohá. Žádné nádherně zdobené či zlacené oltáře se nekonají, jen pár vitráží.

Katedrála...

...je uvnitř dost strohá.

O to pozoruhodnější jsou malby venku kolem ní.

Betlém za světla

Zbylý čas vyplňují ledovým čajem a bagetou v Highlands Coffe s nádherným výhledem na Jezero navráceného meče. Vřele doporučuji - normální ceny, v téměř nejvyšším patře, venkovní terasa. Jediný problém je, že v Hanoji se evidentně na venkovních zahrádkách smí kouřit. Jinde ve Vietnamu jsem si ničeho takového nevšiml.

Baťa je všude.

Vyhlídka z Highlands Coffee

Sváča s vietnamskou bagetou a jedním ice tea na vietnamský způsob.

Západ slunce.

Čas se krátí, musím se pomalinku přesunout k hanojské opeře. V 18:00 mě čeká představení. Jdu sem na Číňana (v kraťasech s batohem a v tričku). Budiž poloviční útěchou, že nejdu na operu, nýbrž na představení bamboo divadla. Pořádá to Lune Production a zajímavostí, že lístky do pravé a levé části přední řady jsou to nejlevnější, co se dá pořídit. Naopak ty nejdražší jsou do poloviny prostředního sektoru od pódia. Zároveň je to také asi nejschůdnější způsob, jak si prohlédnout zdejší budovu opery. Jen pozor, pořadateůlv Hanoji střídá dvě scény. Samotné bamboo divadlo trvá cca jeden a půl hodiny a je dech beroucí. Pokud jste nic podobného nikdy neviděli, rozhodně doporučuji.

Hanojská opera

Uvnitř si nezadá s těmi evropskými

Takové malé národní.

Jen ty fresky chybí.

...

Po představení si můžete udělat selfíčko se členy souboru.

Po představení si ještě jednou stopuji autobus (běžné jízdné stojí 9.000 VND) a vydávám se do hotelu pro ruksak. Odtamtud jsem během 10 minut pěšky u nádraží na stanici autobusu na letiště. Odjíždí během pár minut. Tentokrát občas stojí v hustém provozu, zejména u letiště, protože tam nemá žádný vyhrazený pruh.

Train Street je uzavřená. Možná už 4ever.

Dělám si iluze, že bych na letišti mohl najít self check-in kiosek a v něm už dostat letenku na zítřejší ranní let s VietJetem. Marně. Check-in kiosky se nekonají a na letišti panuje boží dopuštění. Úroveň chaosu hodnotím na 11 z 10.

Chaos na letišti

Dneska spím nedaleko letiště. Podle mapy i instrukcí od ubytovatele by se tam mělo jít dostat i pěšky. Prý 300 metrů od mezinárodního terminálu. To ani omylem. Mapy mi ukazují něco přes kilometr bez žádných větších zacházek, tak tu někdo vyznává obrácenou rybářskou latinu.

Na posledních dvou stech metrech se teprve vyzkouší míra vašeho odhodlání. Dopravní policisté na dovolené z toho budou mít smrt a velmi rychle jim dojdou bločky. K letištním hotelům totiž musíte přejít v obou směrech šestiproudou dálníci v místě, kde je přerušený středový pás U turnem. Beru do ruky reflexní pásek a mávám s ním. Provoz je tu naštěstí touto dobou (kolem 22:00) skoro nulový. Nepřipadám si ale nijak dobře. Nějak takto si musí připadat panáčci v Carmageddonu.

Nemyslete si, že vzetí taxíku nějak dvakrát pomůže. Jednak je to moc krátký a nikomu se sem nebude chtít jet, jednak pár aut jsem viděl, jak k těmto hotelům jezdí - použijí U turn a jedou nějakých 100 metrů v protisměru...

Pro samotný hotel HD House nemám špatné slovo. Všechno vybavení voní novotou, pokoj je prostorný a čistý a postel je konečně měkoučká, jak má být. Za 300 Kč na noc bych takto chtěl spát u letiště v městech na západ od nás.

Životabudič importovaný z Thajska

Tchajpej a jeho mauzolea
Je něco po čtvrté ráno. Dopuji se redbullem a vstávám. Když jsem včera večer viděl tam ten chaos, nemám odvahu tam jít na poslední chvíli, jak jsem si původně přál. Letí mi to v 7:15. Odhlašuji se, opět přeskakuji dálnici či co tu mají a za 15 minut jsem na letišti. Po včerejším chaosu není ani památky. Letiště je liduprázdné. Přepážka Vietjetu pro let do Taipei je ale už otevřená. Nikdo tam téměř není, tak během pár okamžiků dostávám letenku. Váhu ani rozměry příručáku naštěstí nikdo opět neřeší. Dostávám místo u okénka.

Najděte pět rozdílů oproti fotce z večera.

Takhle brzy ráno jsou ještě zavřené všechny obchody ve veřejné části, tak jdu rovnou na security. Během pár momentů jsem za ní spolu s výstupním razítkem z Vietnamu. Zbývající štědrý čas trávím na židličkách a trápím zdejší free wifi posíláním e-mailů a postováním mnoha příspěvků. Dvě hodiny hned utečou jako voda.

VietJet potřetí.

Tentokrát do letadla boardujeme autobusem. Je opět na evropské poměry narvaný do posledního milimetru. K letadlu se dostat trvá celé věky. Je na pomyslném parkovišti spolu s dalšími od VietJetu, Bamboo Airways i Vietnam Airlines.

Sbohem, Vietname!

Jídlo za stovku.

Na tomto letu Vietjet má letušky konečně aspoň trochu k světu. Nesnídal jsem zrovna bohatě, tak si za jedny z posledních dongů objednávám za 100.000 VND teplé jídlo. V půlce letu se mi z okénka naskýtá pohled na Macao a Hongkong jako na dlani. Čistý vzduch tam taky moc nemají. Evidentně jim tam smrdí smog z pevninské Číny. Po 3 hodinách letu kolem jedenácté místního času přistáváme na tchajpejském letišti. Na tom panuje docela slunečné počasí.

Macao shora

Hong Kong shora.

Tchajwanci na mě na první dojem působí jako magoři - dávají mi vyplnit první arrival card této cesty. Nicméně pasovka je rychlá a bez zbytečných otázek. Rychlé ale není sehnání lístku na metro. Nejdřív mi na oficiálních informacích tvrdí, že si potřebuji koupit místní kartičku EasyCard, a to se dá udělat jen hotově. Tak tu deset minut lítám po letišti a sháním bankomat, protože směnárny chtějí fixní poplatek od 30 do 100 TWD za směnu, tak v mém množství se to snad nevyplatí, ani kdyby směňovaly přesně za středový kurz. Když se konečně vrátím s bankovkami, posílají mě k metru, že mi vlastně stačí obyčejný lístek. U vchodu tam prodávají turistickou mírně zvýhodněnou kartu, ale prodávají ji jen bezhotovostně. Vítejte na Tchajwanu!

Znechuceně odcházím k automatu na lístky a kupuji si obyčejný jednosměrný lístek za 150 tchajwanských. Jeden tchajwanský (dolar) je přitom skoro jedna koruna (aktuálně 0,76 Kč), tak to nijak extra levného není. Vlak z letiště do centra nazývají metro. Přitom se většinu času plouží nad povrchem. Na výběr jsou dva druhy spojů - obyčejné a expresní. Ty expresní to zvládají do centra za 38 minut a staví jen na několika zastávkách. A pozor - metro z letiště jezdí na oba dva směry ;)

Z mého pohledu přestup v centru na ostatní linky metra není zrovna pohodlný. Expresní metro vás vysadí na tzv. Taipei Main Station. Ta je sice propojená i s běžným městským metrem, avšak dostat se na něj představuje pochodové cvičení skrz podzemní katakomby. Na zpáteční cestě jsem se to snažil změřit a představuje to alespoň 700 kroků od červené linky, pokud zrovna nezabloudíte.

I v běžném metru mají automat na normální lístky. Opět se prodává podle vzdálenosti určené jménem výstupní stanice. Nasedám na modrou linku a jedu na stanici BL17 Sun Yat-Sen Memorial Hall. Hned kousek od metra je megalomanský dům v čínském tradičním stylu, uvnitř kterého je mauzoleum Sun Yat-Sena s velikou sochou a přičleněným muzeem. Akorát se sem dostávám v poledne, kdy se u jeho sochy střídají stráže. Střídání připomíná obřad plný krokolomných pohybů a trvá cca 10 minut.

Sun Yat-Sen Memorial Hall a za ní Taipei 101

Velká socha v mauzoleu nesmí chybět.

Obřadné střídání stráží také.

Na chvilku vykouklo i sluníčko.

Kvůli tomu jsem ale sem nejel, nýbrž proto že od přiléhajícího parku je nádherně vidět 509 metrů vysoký mrakodrap Taipei 101. Svou konstrukcí připomíná bambus. Ačkoliv počasí už není tak dobré na letišti a vypadá spíš na déšť, budova je nádherně vidět a ani její špička není zahalená v mracích.

Taipei 101 v celé své kráse.

Víc zblízka.

Další na programu je dojít k ní. Podle seriálu Bizarre Food je v jejích útrobách obrovský foodcourt s množství mvýborného cenově dostupného jídla. Andrew Zimmer nekecal a fakt. Za cca 150 Kč obědvám výtečné Crispy Pork a dojídám se pravým tchajwanským bubble tea (fakt to odsud pochází).

Crispy Pork

Vánoce v plném proudu

Ultra kýč level

V pátém patře obchoďáku je vstup k výtahům na vrchol na vyhlídku. Platí se vstupné a přijde na 600 TWD. Koukám na hodinky a konstatuji, že s klidným svědomím mám na prohlídku tak hodinu. Znalecky obhlédnu frontu u pokladen a k výtahům a vychází mi z toho, že to za těch 450 kaček dneska nemá cenu, poněvdž dvakrát nestíhám.

Tchajwanské metro taky zrovna nepatří mezi krasavce.

Místo toho pod obchoďákem nasedám na červené metro na stejnojmenné stanici R03 Taipei 101/World Trade Center a vystupuji na R08 Chiang Kai-Shek Memorial Hall. V podstatě se jedná o další megalomanské mauzoleum. Větší než to Maoovo v Pekingu, ačkoliv ten má aspoň větší náměstí.

Národní divadlo

Národní koncertní hala.

Při výstupu z metra nejdřív procházím kolem neméně megalomanského Národního divadla v čínském stylu. Naproti němu se nachází National Concert Hall. Kolmo v půlce vzdálenosti mezi nimi se nachází Liberty Square Arch a na druhé straně National Chiang Kai-shek Memorial Hall.

Těch mauzoleí nemám dost, takže vám představuji National Chiang Kai-shek Memorial Hall.

Mauzoleum je vysoké 76 metrů a jde se k němu po 89 schodech čili věku, kterého se Chiang Kai-shek dožil. Uvnitř je opět jedna velká bronzová sedící socha, kolem níž stojí další čestné stráže. Po jejím shlédnutí ještě neodcházejte, v podstavci jsou dvě patra muzeí a galerií, krámky se suvenýry a pošta. Všechno je volně přístupné včetně toalet.

Obrovská socha. Jak jinak?

A dole muzeum / galerie.

Malby v čínském stylu. Série o tygrech.

Jedno z aut velkého Chiang Kai Sheka

Jeho pracovna

Nasedám na metro, popojíždím dvě stanice na Main Station a koridorem chodeb mířím k letištnímu metru. Za dalších 150 TWD kupuji lístek a s předstihem mířím na letiště. Nerad bych tu zůstal. Očekával jsem, že tam budu tři hodiny předem, nakonec různá pochodová cvičení v Tchajpej a na letišti z toho udělala dvě a půl hodiny.

Vánoce slaví i v metru

Ačkoliv jsem u Tigerairu udělal on-line check-in, kde mi přiřadili middle, stejně musím k přepážce pro papírovou letenku. V tomto koutě světa to prostě neumí. Na druhou stranu přepážku zavírají teprve 45 minut před odletem a brána se zavírá teprve 10 minut před odletem (jestli mi správně utkvělo v hlavě).

Na letišti se vezou na Hello Kitty.

Tchajpejské letiště je velké a celé vánočně nazdobené. A ulétávají tu na Hello Kitty. Nicméně k čekajícím není moc přívětivé. Jediné pořádné sezení je až u bran. Letadlo je mírně opožděné, ale nic hrozného. Nastupuje se skrz nástupní most. Nemá žádná okna, tak si člověk ani neužije polepu letadla.

Podhlavníky u TigerAiru

Macao, kde už portugalsky mluví pouze repráček v autobuse
Do Macaa přilétám Airbusem společnosti TigerAir kolem deváté večer po jeden a půl hodině letu. Na palubě mají hezké opěrky hlavy. Letušky mě v paměti moc neutkvěly, za to ten middle, co mi přidělil automat, ano. Na Taiwanu nás do za rohem skrytého letadla nahnali skrz chobot bez oken a v Macau nás po tmě rychle nahnali do terminálu.

Letiště v Macau

Portugalsky tu už mluví jen repráček v autobuse, co hlásí stanice (anglicky, portugalsky a čínsky). Většina novějších nápisů je v podobném stylu. Ty starší jsou jen portugalsky a čínsky. Průměrnému turistovi tak zrovna nepomůžou. V kasinech naopak portugalština chybí už zcela.

Letiště v Macau na mě působí jako dokonalá turistická past. Směnárny mají nehezké kurzy, bankomaty vydávají nejméně 100, resp. 500 MOP bankovky (podle banky). 1 MOP je přitom cca 3 Kč podobně jako HKD. V praxi se běžně míchají mince těchto dvou zemí. Vůbec, je Macao a Hongkong země? Teritorium? Nebo snad jen část Číny? V rámci cestopisu si to přiohnu a zjednoduším a prohlásím je za zemi.

V autobusu se dá platit jen hotově nebo speciální macajskou kartou. K čemu mi ale bude na jeden den? Hotově se dá platit jen v mincích a přesná částka. Jízdné vyjde na 6 MOP. Takže máte bankovku ze směnárny, s kterou vás řidič autobusu, co ani neumí anglicky, vyfakuje. V příletové hale vás všichni vyfakují, že nerozměňují. Naštěstí o patro výš je odletová hala a v ní předražený 7/11.

Autobusy tu jezdí jako jednosměrné okružní linky, což celkem dost ztěžuje orientaci odkud, kudy a kam jezdí. Je to (ne)řízený chaos. Mnohem větší než v portugalské hromadné dopravě. Jízdní řády sice mají, ale moc se podle nich neřídí. Naštěstí. V půl deváté mě řidič podle jízdního řádu i světelné tabule poslední MT4 jedoucí do historického centra vyfakuje se 100 MOP bankovkou.

Když konečně rozměním, a tak si tu přemýšlím co dál, slyším svištět autobus, zvednu hlavu a vida, ona to další MT4, co ani není na světelné tabuli. Mávnu a zastaví. Házím 6 MOP do kasičky a už se vezu. Nejdřív si dáváme vyhlídkovou jízdu kolem kasin a až o dost později přejíždíme dlouhý most přes průliv k historickému centru. Tohle je premiéra, dámy a pánové. Zastávku mám přímo před vstupem do hotelu.

Noční restart wifi

V hotelu se naštěstí dá platit kartou. Letmo obhlédnu pokoj, nechávám v něm bágl a jdu na prohlídku nočního centra. Macau Masters Hotel byl s cca 1500 Kč/noc nejdražším ubytkem z celé cesty, a přesto jedním z nejlevnějších v Macau (P. S. hostely nevedou). Pokoj vypadá v cajku. Postel, čistá koupelna a dokonce i okno. Avšak měl jsem se dívat líp. Po návratu z centra chci někoho zabít a proklínám Číňany do stého kolene. Dosednu na postel a je opět tvrdá jako beton. Ještě jsem se nezotavil ze tří dnů spaní na skále v Hanoji, vím o každé kosti, a mám to tu zas. Na tom se fakt dá pohodlně spát? Naštěstí tu aspoň mají velkou a měkkou deku, co skládám pod sebe.

Vánoční Senado Square

Večer se jdu ještě projít. Zastavuji se v supermarketu a platbu kartou mají až od 100 MOP. Díky, nechci. Tak velkou svačinu nedám a vytahuji těch pár drobných. Všeobecně v Macau jsem na štíru s placením. Všude berou jen hotovost, mezinárodní karty neberou a pokud, jen od určité částky. Za to všude berou macajskou opencard. Pro člověka, co v Macau plánuje být jen den, je to vysoce nepraktická kombinace. Obzvlášť když macajská měna je tak tvrdá, že ji snad nikde jinde nesměňují. K tomu se mi na první pohled zdá Macao hodně kopcovité. Mnohem víc, než jsem čekal.

...

Je jasná noc. Cestou k vánočně nazdobenému Largo do Senado / Senado Square, zdolám pár kopečků. Od něj mířím podél St. Dominic's Church do dalšího kopečka až k ruinám Kostelu sv. Pavla (Ruins of St. Paul's / Ruínas de São Paulo). Jedná se o zbytky kostela ze 17. století, kterému zůstala stát jen přední stěna. V noci to tak nevynikne, mnohem znatelnější je to přes den. Kostel se stal jedním ze symbolů Macaa. Ze schodů před jeho průčelím můžete pozorovat druhý symbol - krásně nasvícenou budovu Casina Grand Lisboa hrající teď v noci všemi barvami. Hned vedle se nachází další památka - Monte do Forte - stará portugalská pevnost. Je plná schodů a nabízí pohled na noční město.

Ruínas de São Paulo se Santa Clausy

Ruiny od pevnosti

Centrum od ruin se svítícím Grande Lisboa

Ještě jednou

Plán pro další den je jasný - projít si jižní část historického centra a autobusem se přesunout ke kasinům, následně se vrátit do centra, kouknout na ruiny za světla a autobusem se odvézt do přístavu. Možná při hledání informací o Macau, narazíte na zmatky v jeho samotném pojmenování. V češtině i angličtině to je správně Macao, portugalský tvar je Macau, ale používá se i v anglických názvech mnoha institucí.

Dost částí Macaa nevypadá nijak honosně. A to i v centru

Nejdřív jdu k Casa do Mandarim (Mandarínskému domu). Ten ale ve středu má zavřeno. Od něj se projdu k Templo de A-Má. Je to pěkný menší chrám ve skále hned naproti Námořnímu muzeu. Příjemná změna oproti Vietnamu je, že se tady nikde neplatí žádné vstupné.

Templo de A-Má

...

Na nedaleké autobusové zastávce nejdřív vyřeším rébus jakou linkou a o pár minut se už vezu na druhý břeh dvacetšestkou. Vystupuji u fotbalového stadionu. Po pár minutách chůze se ocitám ve staré Taipě. Tam se zbavuji čínských peněz a vidím první pekárny s portugalskými pastéis. Mým cílem jsou však až zelené koloniální domky v Casas-Museu da Taipa. Leží u napůl zarostlého jezírka, na jehož protějším břehu jsou už vidět kasina. Protože budou Vánoce jsou všechny domky pěkně vyzdobené. Domků je pět a s historickou expozicí je jeden z nich. Opět žádné vstupné.

Ultra vysoké paneláky blízko sebe jako v Hong Kongu

V jednom nevýznamném chrámu

Stará Taipa

Nedaleko domků je ve stráni výtah nebo spíš funikular v portugalském stylu (Elevador Inclinado da Colina da Taipa Grande). Zdarma vás vyveze na vyhlídku Miradouro da Colina da Taipa Grande, odkud máte na dlani skoro celé Macao. Ovšem, pokud není tak jedovatě mlžno jako dneska.

Igreja de Nossa Senhora do Carmo nedaleko Casas da Taipa

Zelené domky Casas da Taipa

Blíží se Vánoce

Výzdoba je ale anglicky

Koloniální interiéry

...

U domků je i vánoční strom.

Elevador Inclinado da Colina da Taipa Grande

Miradouro da Colina da Taipa Grande

Odsud pokračuji podél vodní plochy až k The Venetian Macao. Představte si to jako komerční městečko s čínskou kopií Benátek. Jsou tu vodní plochy, jsou tu baráčky náramně připomínající něco známého a najdete tu i kopii mostu Rialto a zvonice Campanile di San Marco. Opět je všechno krásně vánočně nazdobeno. V tomto komplexu najdete hotely, restaurace, obchody a především kasina.

Povědomé, což?

Jen ty věžáky okolo se k tomu nehodí...

Vánoční výzdoba všude kolem

...

Macao je jediné místo v Číně, kde je povolen hazard. To platí i o mnohých sousedních státech. Macao je tak herní mekkou pro takřka celou jihovýchodní a východní Asii. Od roku 2010 už Macao dosahuje vyšších příjmů z gamglingu než americké Las Vegas. Momentálně je prý už sedmkrát větší. A je to znát na každém kroku. Hezky o tom povídá Pavol Dvořák.

Další vánoční strom

Rialto s vedoucí do Paříže

Skrz most Rialto vcházím do The Parisian Macao, který vyvolává dojem malého kousku Francie uprostřed Asie. Mají tu i svou Eiffelovku v měřítku 1:2. Neodolávám a za 108 MOPů vyjíždím až na vrchol. Výhled kvůli smogu a scenérii nic moc. Takový americký. Kasina a jejich obchody jsou jedny z mála míst v Macau, které bez řečí berou mezinárodní karty.

Parisian

Makarónky

...

Vánoční strom visící od stropu

Eiffelovka v měřítku 1:2

...

Výhled z ní je na paneláky v Benátkách.

Myslím si, že jsem si kasin užil až až, tak nasedám na šestadvacítku a jedu zpátky do historické části města, v kterých je ještě chvílemi možné cítit závan portugalského genia loci. Vystupuji na Senado Square a jdu se znovu projít k ruinám. Do cesty se mi dostane Igreja de São Domingos. Jeho vnitřek se opravuje, ale je možné navštívit přilehlé klášterní muzeum. Zdarma.

Largo do Senado za světla

Igreja de São Domingos

Ruiny Sv. Pavla jsou krásně zality sluncem. Teď vynikají santaclausové umístěné podél schodiště. Je možné vstoupit i dovnitř ruin a pokochat se vykopávkami jeho základů. Zdarma. Nedaleko ruin je muzeum hodinek. Taky zdarma. Kousek odtud obědvám v postranní uličce tradiční macajské knedlíčky s nudlemi. Už ne zdarma, ale za 45 MOP. Čekal jsem to horší.

Davy kolem

Americký vánoční kýč

Zboku je jasné, že zůstala jen přední stěna

Ve zdejším KFCčku objevuji, že mají v nabídce pastéis. Krom toho KFC zařazuji na seznam k McDonald's a 7/11, kde fakt nezaplatíte kartou VISA ani MasterCard. Při bloudění uličkami narážím na zdejší Katedrálu Sé (v Portugalsky se tak jmenuje každá katedrála) a přes město dojdu k další ikoně - kasinu Grand Lisboa. Myslel jsem, že tam je ta socha zlatého draka, ale doma koukám, že se nachází ve Wynn Casinu pod jménem Dragon of Fortune. Show by se měla konat denně od 10:00 do 00:00 v půlhodinových interval. A připravte se na spoustu Číňanů všude kolem.

Katedrála Sé je pod bambusovým lešením. To by se v Evropě nestalo.

Grand Lisboa

Připozdívá se, už jsou skoro čtyři odpoledne, tak si jdu vyzvednout ruksak, nasedám na autobus č. 3 do přístavu. Chvílemi mi připadá, že by bylo rychlejší jít pěšky. Těch pár kilometrů trvá přes půl hodiny. Největší krize je u Senado Square. Chvíli se v okénku mihne dům s nápisem Praha Přístav Názor.

Momentka z autobusu.

V přístavu se snažím vyřešit jednu záhadu hlavolamu. Koupil jsem si jízdenku u TurboJetu na trasu Macau-Kownloon. V době, kdy byla půlka Kownloonu v plamenech, jsem se optal podpory, jestli to stále pluje a je to bezpečné. Podpora mi obratem napsala, že je lístek stornovaný. Refund ale i po třech týdnech stále nedorazil a stále jde zobrazit QR kód přes původní odkaz. Jdu se tak optat k přepážce, jestli je lístek opravdu stornovaný, abych si zbytečně nekupoval druhý.

Provoz je tu hustší, jak na lecjakém letišti. V Brně i Ostravě by záviděli.

Ač jim podávám tou nejjednodušší angličtinou, co dovedu, nedokážou vstřebat mou otázku a zaměstnám je na dobrou čtvrthodinu. Až jim to konečně dojde, ukazují mi, že lístek je opravdu stornovaný. Během minuty kupuji nový lístek a ani ne o 20 minut později už sedím na lodi posledního spoje bez večerní přirážky (čili v 17:00). A pozor - jejich karetní terminál nejspíš automaticky účtuje skrz DCC.

Flotila

Jízdenky mezi Hong Kongem a Macaem se prodávají asi jako lístky na MHD. Je ve zvyku tam přijít na poslední chvíli a nejpozději o půl hodiny později plout. Zkontrolují vám lístek, projdete pasovou kontrolou (je dobré počítat s tím, že ta pro nerezidenty je zdlouhavější a tvoří se tam fronty) a doběhnete k bráně. Zavazadlo se nijak nekontroluje ani neváží. Jen už větší bágl budete mít problémy vměstnat k sobě na sedadlo. Úložné prostory na lodi moc nevedou.

Boeling 929 už čeká

Uvnitř je spousta sedaček v rozložení 2 + 4 + 2 plus žádné biny.

Drtivou část flotily TurboJetu, tvoří lodě od Boeingu. Ta má typu Premier Jetfoil na tom není jinak (označení výrobce je Boeing 929). Nezbývá než doufat, že nemá problém s MCAS či něčím podobným. Tak dlouho plavat by se mi v celkem studené vodě asi nechtělo. Venku mezitím zapadá slunce. Jasnou oblohu v závěru hodinové plavby střídají hutné mraky nad Hong Kongem. Na lodi během plavby je doporučené být připoutaný. Žádná vyhlídková plošina se nekoná.

Sbohem, Macao.

...

Demonstrace v Hongkongu, co nebyly
Z Hongkongu jsem měl respekt. Než jsem odlétal, zprávy byly plné obrázků o tom, jaké jsou tam násilnosti a jak je celý Kowloon v plamenech a ani metro tam zrovna pravidelně nejezdilo. Pak v kontrastu s tím, když tam dopluji, nečekají na mě žádné město v plamenech ani doutnající ruiny, nýbrž poklidné město, kde za celou dobu nepotkám jediného demonstranta a ani nenajdu nic otevřeně zdevastovaného.

Vánoce v Hong Kongu

Po připlutí se ocitám v obrovském obchoďáku a dá zabrat se z něj vůbec dostat. Mimoto záchody tu mají fakt bídně značené. Najít je dobrá únikovka. Tento obchoďák se rozkládá mezi stanicemi metra Central, Sheung Wan a Hong Kong. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje a zjistí, že metro je na ukazatelích označeno jen piktogramem vzdáleně připomínající ruské "ž" a mnohdy značně exotickým a netriviálním názvem stanice.

...

Dvoupatrové tramvaje patří k jednomu ze symbolů Hong Kongu

Ubytování mám nakonec rezervované v dvakrát dražším hotelu na Hong Kong Islandu, než bylo to původní na Kowloonu, i tak vychází na solidních 750 Kč na noc. To by před protesty nebylo možné. Jediné větší jeho mínus je, že Walden Hotel se nachází na půli cesty mezi stanicemi metra Wan Chai a Causeway Bay. Jinak spím v 20. patře. Všechno zařízení udržované, čisté a na Hong Kong i nezvykle prostorný pokoj. A s oknem. Postel je nečínsky měkoučká. K dokonalosti chybí jen méně padající wifina. Tato pět minut jde pomalu, minutu rychle a dalších dvacet timeoutuje. Ani po urgenci na recepci s tím nic neudělají. Můj soukromý odhad je, že na celý hotel mají jednu tak 10 Mbitovou linku a nahoru vedou sériově zapojené síťové rozvody.

Mrakodrapy od Statue Square

Court of Final Appeal

Před spánkem realizuji ještě rychlou exkurzi nasvíceného centra. Nasedám na metro a opouštím ho na stanici Central. Na Statue Square pozoruji mrakodrapy a marně přemýšlím, kde tu jsou ty statues. Aspoň, že mini-kapitol Court of Final Appeal vypadá hezky. Vydrápu se do mírného kopce a pozoruji další asijskou katedrálu - tentokrát sv. Jana (St. John's Cathedral). Pro dnešek to myslím stačilo, tak nastupuji do tramvaje a nechávám se s ní odvézt zpátky k hotelu. Z ní ještě rozklíčuji mrakodrapy Bank of China a Lippo Centre.

Ho,ho, ho.

Katedrála v noci

Zpátky se jede tramvají

Zdejší tramvaje jsou unikátní. Jsou dvoupatrové a jízda v nich patří mezi nezapomenutelné zážitky. Interiér si obvykle nezadá s našimi nostalgickými či historickými linkami. Krom toho přeprava s nimi patří mezi nejlevnější způsoby dopravy - jízdné stojí 2,60 HKD nezávisle na délce jízdy. Sice nepatří mezi nejrychlejší, ale na kratší trasy vyjde rozhodně jako rychlejší než sejít do metra a vrátit se zpátky na povrch. Navíc ty výhledy z ní jsou podle mě ideální způsob, jak poznávat Hong Kong Island a neuchodit si přitom nohy.

...

Nejlepší je si sednout do patra k okénku. Moc lidí s nimi nejezdí, tak to nebývá takový problém. Jen to značení linek je trošinku zmatečné - tramvaje nemají čísla linek, jen vidíte jméno konečné, kam jedou (a pozor - jednou je to v latince jako několik slov, jindy dohromady). Ačkoliv síť má 120 zastávek, není naštěstí nějak extra košatá a buď jedou rovně nebo zatáčí k dostihového závodišti Happy Valley.

...

Plán pro ráno je jasný - chvilku se povozit tramvají a dojet s ní k Peak Tram. Je levnější než metro a má příjemný bonus - nemusím bloudit labyrintem podzemních chodeb a hledat správný výstup. Ačkoliv musím přiznat, že jejich označení písmenky v Google Maps dost pomáhá. Na mapě to od metra i tramvaje vypadá jako kousek, avšak a) je to docela do kopce, b) dá dost zabrat najít správnou cestu - značeno to není nijak extra a člověk se musí natrefit na ten správný nadchod, protože přebíhat silnice tu prostě není dobrý nápad.

Hong Kong leží na kopcích.

Peak Tram přijíždí.

Jindy by možná pomohly valící se davy, ale dneska tu není nikdo. Na zastávce Peak Tram jsem sám, a to už dávno bylo devět ráno. Jízdenku není třeba kupovat dopředu. Dá se na místě pípnout Octopuskou. Jednosměrná jízdenka vyjde na 37 HKD, případně zpáteční na 52 HKD.

Má ruční ovládání.

A moderní dřevěné lavice.

Tato zubačková lanovka nejezdí každou chvíli, čeká se na ní kolem čtvrthodiny. Vyjetí trasy nahoru ji trvá podobnou dobu. Jede fakt hodně pomalu a stoupání je chvílemi fakt brutální. Její interiér připomíná naše historické tramvaje a je celý dřevěný. Určitě je lepší nápad sedět u okénka vpravo. Vlevo je obvykle vidět jen do zeleně, případně do skály.

Výhled od konečné stanice. Podobný se naskýtá i z okénka.

Po cestě má několik stanic, tak nevystupujte předčasně. Na závěr dorazíte do terminálu ve velké budově Sky Terrace 428. Na její střeše je vyhlídková terasa. V dešti a větru podle mě nestojí za to. Teď jste na konečné lanovky, ale to ještě není samotný Peak. Na ten musíte ještě chvíli pěšky. Fouká tu a začíná solidně pršet. Skoro všechno je ještě zavřené. Procházím se okolo a užívám si výhled. Vítr mi obrací deštník znovu a znovu. Peču na to, výhledy i pod Peakem jsou pěkné, tak scházím dolů, kde je klidnější vítr a o špetku tepleji.

Na úplný vrchol se ještě musí pěšky.

To je ten kopeček vzadu.

Nebo na masňáka můžete na tuto betonovou píčovinu za nekřesťanské peníze.
To je ale v pořádku, Hong Kong není zrovna křesťanskou zemí ;)

Ta pěší cesta je brutální i směrem dolů. To klesání není vůbec příjemné. Respekt všem, co to dají nahoru. Běžně si tu lidi dávají procházku se psy. To musí být lepší jak kardio v posilovně. Jakmile končí les, už se s pěšími moc nepočítá a je to hledání ztraceného chodníku, který občas není použitelný ani na jedné straně.

Klesám.

Ztracen mezi mrakodrapy.

Při sestupu náhodně objevuji Hong Kong Zoological and Botanical Gardens. Zoo a botanická vždy potěší a dvojnásob, když jsou zdarma. Avšak zdejší parčík za o moc víc nestojí. Pár ptáků a opic, bujná tropická vegetace bez ladu a skladu. Ano, hezky udržované, ale to už jsem viděl cestou dolů v lese. Jen mi je líto zvířat v těch předpotopních klecích.

Moderní zoo.

Teď se chci podívat ke Government House. Rozvěšovat žádné transparenty nechci, jen ho vidět. Celý jeho areál obejdu kolem dokola a vidím kuloví. Příště bych ho s klidným svědomím vypustil. Nasedávám na tramvaj a odvážím se k Lo Pan Temple. Ten se nachází na západě ostrova, dvě zastávky před konečnou tramvaje a na konečné metra.

Lo Pan Temple

Opět stoupám do moře schodů. Proč jen mají takový hloupý zvyk stavět chrámy v kopcích a na skalách? Naštěstí dneska tu není ani dvacet. Chrám Lo Pan je takový malý a chudý. Rozhodně nenaplnil očekávání. Nasedám na metro a opouštím ho na Sheun Wan. V Dragon State Kitchen Restaurant si dávám jejich signature dish a do výběru se mi opět místa pečeného masa připletly vnitřnosti. Tentokrát proti tomu nemůžu říct křivého slova a bylo to vynikající.

Hongkongské metro také nepatří mezi krasavce.

Dragon State Kitchen Restaurant

Typický výjev.

V této části města se chci podívat k Man Mo Temple. Ten můj dojem z hongkongských chrámů vylepšuje a užívám si nejrůznější sošky, lampióny a vonné tyčinky, co tam jsou. Kousek také mají být Central-Mid-Levels Escalators. Půlka z nich je v remontě. Že by výsledek demonstrací? Jinak by měly být v provozu každý den. V neděli a o svátcích jezdí jen nahoru (06:20-00:00), v ostatní dny dopoledne dolů (06:00-10:00) a zbytek dne nahoru (10:00-24:00). Projíždí i kolem Jamia Mosque, zelené mešity. Celkově jsou za mě schody zklamání stejně jako ona mešita. Čekal jsem víc. Najednou skončí a není tam vůbec nic pozoruhodného ani nějaký extra provoz.

Man Mo Temple

...

Central-Mid-Levels Escalators

Jamia Mosque utopená mezi mrakodrapy

Metrem se přesouvám přes průliv do Kowloonu, který podle televizních štábů ještě nedávno den co den hořel a byl ohniskem mohutných protestů. Vystupuji na stanici Mong Kok, protože se chci podívat na tuto ikonickou část města se spoustou neonů. Po protestech tu není ani stopy. Stanice metra funguje normálně, sem tam je nějaký automat na lístky zakrytý či nějaký turniket má displej mimo provoz. Toť vše. Na povrchu žádné viditelné poškození. Jen mezery po vytrhané dlažbě byly narychlo zality betonem. Ale to mi chvíli trvá rozklíčovat. Celkově jsem od Mong Koku čekal víc. Pitoreskní záplavu neonů tu už nenacházím. Aspoň ale v H&M kupuji výprodejové ponožky, protože ty mé mi už dochází a prát se mi už znovu nechce.

Mong Kok

Čekal jsem neonů trochu víc

Je libo street food?

Po věhlasné nákupní třídě Nathan Road postupuji k jihu k chrámu Shing Wong Temple. Jestli nějaký dneska stojí opravdu za návštěvu, je to tenhle. Obrovský, nádherně zdobený a ne moc z ruky. Já však chrámů ještě nemám dost, proto nasedám na metro a vystupuji až na Wong Tai Sin. Tam mě čeká Sik Sik Yuen Wong Tai Sin Temple. Zde bych vyzdvihnul jeho nádhernou zahradu s jezírkem. Užil bych si to víc, kdyby zase znovu nezačalo pršet.

Shing Wong Temple

...

Sik Yuen Wong Tai Sin Temple

...

Před západem slunce ještě jdu vyzkoušet Sky Lobby. To se nachází v 46. patře mrakodrapu Central Plaza. Tip na tuto vyhlídku jsem nalezl v článku na iDnes. Výhled odsud je pěkný, jen to současné počasí to kazí. Když sem jdete, nikoho z personálu se na nic neptejte a zbytečně tak na sebe neupozorňujte, jen vyjeďte eskalátory do druhého patra a odsud výtahy vpravo do šestačtyřicítky (na panelu výtahu taky jediná možná volba). Proč? Mám neodbytný pocit, že se jedná o běžnou kancelářskou budovou s nízkou securitou, kde 46/F (jak to značí) vyhradili jako imagovku pro přestup na výtahy do vyšších pater. Jakmile se jim sem začnou hrnout davy turistů, tak zavedou turnikety.

Výhled ze Sky Lobby. Je pěkně hmlisto.

...

V okolí to vypadá jako v Gothamu.

Přístav

Pomalinku se stmívá

Večer se mi už nikam nechce a ještě hledat nějakou restauraci. Řeším to rychle a snadno. V jednom obchůdku kupuji vagón suši za 36 HKD a nedaleko od hotelu objevuji nejlevnější supermarket (Kai Bo Food Supermarket), na který jsem v Hong Kongu za celou dobu narazil. U minimarketů včetně 7/11 se nemůžu zbavit dojmu, že jsou nehorázně předražené. Např. plechovka Coca-Coly v 7/11 8 HKD a tam 3,5 HKD. To už je znatelný rozdíl.

Okolí Causeway Bay

Svítí to poamlu víc jak Mong Kok

...

Suši mě nemile překvapí, že nebylo čistě z lososa a tuňáka a ty rybičky mají různé nožičky a ploutvičky. Nicméně po hodince jsem plný energie a u Causeway Bay se snažím dostat na nábřeží, abych si z dálky prohlídl Kowloon. Nedaří se najít podchod pod dálnicí. Víc Mong Kok jak orignál je okolí této stanice. Tak mě to nabije, že podjíždím moře a vystupuji na Tsim Sha Tsui (tady byly ty nejtvrdší boje - stanice metra byla dlouho uzavřená). Jdu se podívat na zdejší pobřežní promenádu. Z ní jsou vidět všechny mrakodrapy na Hong Kong Islandu. Tady ji nazývají Avenue of Stars. Nicméně nečekejte hvězdy na zemi jako v LA, ale na zábradlí najdete otisky dlaní jednotlivých převážně hongkongských celebrit. Je tu i Jackie Chan. Trošku stranou tu najdete i hodinovou věž bývalé železniční stanice (Former Kowloon-Canton Railway Clock Tower).

Mňam aneb prima vařečka

Causeway Bay

Hong Kong Island od Kowloonu

...

Zdejší část Kowloonu v tomto čase je taky jediné místo v Hong Kongu, kde jsem narazil na velmi zvýšenou koncentraci hellomyfriendů. Ani Thajsko by se za to nemuselo stydět. Jsou fakt neodbytní a dost vlezlí. Rozhodně nedoporučuji od nich cokoliv kupovat. Vždyť to ani nejsou místní.

Pastél na dobrou noc. Skoro jako originál. Musí se nechat. Tohle KFC umí.

Ráno se vydávám tramvají na dosud neprozkoumaný východ ostrova. Mám tam poznačený Tin Hau Temple. Jízda tramvají tam trvá fakt dlouho. Určitě kolem hodiny. Ta panoramata za to ale stojí. Vypadá to, že předpověď nevyjde. Na dnešek slibovala slunečno a zatím je pod mrakem. Zmlsaný z předchozích chrámů jsem čekal víc než mrňavý chrámeček. Z mého úhlu pohledu je zajímavější trh v okolí točny tramvají. Prezentace nabízených výrobků je neskutečná, kvalita při pohledu zblízka mnohdy už pokulhává.

Tin Hau Temple

Trh mi přijde zajímavější.

Ale ryby bych si tu kupovat nechtěl.

...

Při zpáteční cestě se už mraky trhají. Využívám příležitosti a znovu jdu do Sky Lobby. Obloha je už skoro celá modrá a město dost prokouklo. Jen viditelnost neblaze ovlivňuje opar či co to je. Původně jsem chtěl jít na lanovku Ngong Ping k velkému Tian Tan Buddhovi, ale jednak jsem včera zapomněl koupit lístek (na ten samý den jsou už o něco dražší), jednak výhled na město ponořené do smogu nebude nic moc a jednak budu mít s sebou těžký batoh a k Buddhovi to je i po lanovce ještě spousta schodů, tak jsem dost na vážkách, jestli mi to za tu v přepočtu skoro tisícovku stojí.

Vyhlídka ze Sky Lobby

Počasí se dost zlepšilo.

Sky Lobby

Na hotelu se před polednem balím a dělám check-out. Zavazadlo si beru s sebou. Sice by tu zcela jistě šlo uschovat, jenže je pátek a během něj Hong Kong vždy ožívá demonstracemi a sem by to byla stejně dost zajížďka ne zrovna levným metrem. Při obědu v Keung Kee Roasted Meat Restaurant na dohled od hotelu dumám co dál. Tato restaurace před pár lety dostala michelinskou hvězdu. Asi to bude pár let. Protože to vepřové s kuřecím, co mi přinesou, je studené a ve všech ohledech v lepším případě pouze průměrné. Aspoň že ta cena 53 HKD není devastující.

...

Keung Kee Roasted Meat Restaurant

Svérázný názor na Čínu

Streetfood

Docházím k názoru, že mi ta lanovka za tu zamlženou podívanou dneska prostě a jednoduše nestojí. Jedu znovu na Avenue of Stars. Tentokrát pro změnu za světla. Tam teď nacházím i sochu Bruce Leeho, po které se včera sháněl kamarád. Ono se to nezdá, sluníčko připaluje a jakmile se objeví, dělá se teplo. Snad poprvé za cestu využívám i opalovací krém.

Avenue of Stars

Socha Bruce Leeho

Clock Tower

Vyhlídka na Hong Kong Island

Let zpátky
Neponechávám nic náhodě. Sice jsem zde za celou dobu nepotkal ani neviděl žádného demonstranta, ale vím, že v pátek odpoledne začínají vylézat jak hadi a štíři na svatého Jiří, proto na letiště vyrážím s řádným předstihem. Dostat se na Kowloon Station je však řádný oříšek (minimálně ze směru od Chodníku hvězd). Většina okolí je obehnána mobilními zábranami a je ponechán jen úzký koridor, kudy se dá projít, a značení je značně nekvalitativní (podobné úrovni značení WC ve zdejších obchoďácích).

The Arch

Přístav

Kowloon Station se nachází pod velkým obchoďákem plným všemožných luxusních značek. Ale takový supermarket tam budete hledat marně. Jízdné z Kowloonu už přijde na 100 HKD. Informace o 70 HKD jsou zastaralé a kvůli tomu musím na Octopus Card dobít další pajsku. Protože jedu včas, nic mimořádného se neděje a do půl hodiny jsem na letišti.

I na letišti slaví Vánoce a hezky politicky korektně

U vchodu kontrolují letenky, jinak žádná další mimořádná opatření nejsou. V příletové hale vracím kartičku Octopuss a dostávám zpět jízdné a 50 HKD depozit ponížený o správní poplatek 9 HKD. Teď třímám v ruce obrovské množství peněz, které tu není kde solidně směnit. Směnárny tu jsou od jednoho, možná dvou řetězců a všechny mají řádně velký spread nabírající dvoucifernou hodnotu u všech měn na kurzovním lístku.

Pomalinku zapadá slunce

...

Teď mě tu čeká tříhodinové čekání na odlet. V 7/11 si koupím svačinu a jdu projít přes security. Let do Pekingu se postupně o hodinu opožďuje. Z toho mám radost, protože už tak jsem měl na přestup jen necelé tři hodiny. A Peking nepovažuji za zrovna přívětivé letiště nakloněné rychlým přestupům. Člověk tam musí projít byrokratickou procedurou zakončenou novou security.

Kdo by nechtěl letět v Hello Kitty letadle?

Na palubě Číňané nepřekročili svůj stín. IFE se opět nekoná a o jídle hanba mluvit. Aspoň nás Air China neodstavila v polích jako posledně, ale připojila výstupním tunelem přímo k terminálu. V Pekingu už mi nezbývá čas prozkoumat salónek. Původně jsem měl mít šestihodinový přestup a k němu rezervovaný vstup do salónku zdarma od Air China. Pak mi však zrušili původní let a přesunuli mě na nový a ten se teď ještě opozdil. Tak mi po všech kontrolách zbývá ani ne hodina do odletu. Sice stále s sebou mám vytištěnou rezervaci a zvědavý, jestli je stále platná, bych byl, avšak času je málo. Navíc u vstupu do pravděpodobného salónku momentálně nikdo není.

Rozloučení s Hong Kongem. Byly turbulence, tak to není nejostřejší.

V Číně teď mají hlubokou noc. V 2:50 odlétáme na 10 hodin dlouhý let směrem na Vídeň. Snažím se při něm spát. Kupodivu to celkem jde. IFE je stále stejně příšerné jako na letu sem. O jídlu platí nemlich to samé. Jen si na snídani už nemám odvahu dát rýžovou kaši, takže o stupínek změna k lepšímu. Ten jejich nudlový salát bych ale neservíroval ani na Guantanamu. To by hned vypukla vzpoura.

Čínské pokusy o důstojný catering

Se jim nedaří a nedaří.

Vajíčka byla naštěstí bez chuti jako obvykle.

Vánoční trhy ve Vídni
Po šesté ráno dosedáme na letiště ve Vídni. Nikam nespěchám. Vím, že venku mrzne, možná padá i mrznoucí déšť, a až večer mě čeká další let. Mířím na snídani do salónku Sky Lounge. Ne, tak rychle, ještě by bylo vhodné dopít to čínské pivo z letadla (salónek je až za další security). Nedávám víc jak půlku. Čínské pivo není žádný zázrak.

Snídaně v salónku.

Asi jsem předtím nedokázal docenit snídaňovou nabídku salónku. V porovnání s čínským cateringem je to nebe a dudy. Konečně pořádné jídlo! Dávám pár houstiček se šunkou, cherry rajčátek, čokoládu a jednu skleničku Cinzana na vytrávení.

Rathausplatz.

Ta srdíčka tu musí být už aspoň pět let.

Po desáté se zvedám, že se podívám do města. Je totiž sobota a adventní čas a ve Vídni jsou vyhlášené vánoční trhy. Párkrát jsem už na nich byl, tak mířím na ty podle mě nejkrásnější na Rathausplatzu. Jen mám obavu, co mé oblečení. Letím totiž nalehko a vracím se z tropů - mám tak jen mikinu, lehkou bundičku a prši-bundu.

Srdíčkový hrnek taky.

Povinná klobása.

Koukám, že výzdobu už pár let neměnili, tak jim stále dominují srdíčka pověšená na stromě. Doufám, že dopolední čas pomůže jako dřív, aby trhy nebyly přeplněné. Řekněme, že to už ale nefunguje tak jako před pár lety. V Číně, Hong Kongu ani Vietnamu jsem neviděl neprostupné davy. Ty vidím až tady. A já, kam se všichni ti turisté poděli - do Vídně na trhy! Víc než němčinu tu slyším češtinu a slovenštinu. U jednoho stánku si i česky objednám vaječňák. Nakonec zdolám celou svatou trojku - punč, vaječňák a bratwurst. Vůči dřívějšku jsou jen ty ceny vyšší. Punč už začíná na 4 €.

Rathaus

Vánoční ozdoby na rakouský způsob

...

Neradostně zjišťuji, že jsem si na Sicílii vzal apartmán, tak se snažím spojit se s jeho majitelem. Několik hodin nereaguje na SMS, Whatsapp, zprávy přes Booking ani nezvedá hovory. U Hofburgu si najdu tiché místo a volám na Booking.com, co s tím. Kupodivu jim to zvedne.

...

Sv. Štěpán ještě jednou - tentokrát na zakončení výletu.

Skrz Hofburg procházím přes další trhy ke Katedrále sv. Štěpána a od ní na Wien Mitte. Tam si koupím další lístek a mířím počkat a rozmrznout na letiště. Nechci hada dráždit bosou nohou, tak Erste o druhý salónek za den nepumpnu (jde to vůbec?). Celá cesta na Sicílii a zpět je ve znamení dilematu - bude se měřit a vážit příruční batožina anebo ne. Wizzair překvapuje dvojnásob - odlétá na čas a nikdo nic nezkouší měřit ani vážit.

Vánoce na vídeňském letišti

Příruční zavazadlo zaa těch 14 dní trošku přibralo.

V kolébce Mafie
Do Catanie přilétám za tmy těsně kolem osmé večer. Catanské letiště není zrovna velké, tak je cesta ven rychlé. Ještě v rychlosti na internetu pročítám návod, jak se dostat z letiště. Venku je fakt tma, okolí letiště není zrovna moc osvětlené, tak volím dražší variantu - Alibus za 4 €, co by měl za chvíli odjíždět. Google ani Moovit nemají pravdu s udávanou trasou. Alibus ve skutečnosti jezdí ve smyčce s konečnou na letišti (nyní se to přes web Moovit už zdá jako opravené).

Alibus skoro jak od aliexpresu.

Letiště v Catanii.

O půl hodiny později vystupuji nedaleko svého ubytování La Dimora del Principe. Podle domluvy mám 15 minut předem zavolat. Setkání už probíhá podle očekávání. Ubytování se nachází v klidné části města na dohled od areálu nemocnice. Pokoj je pěkný s příjemnou postelí i má zajímavě řešené osvětlení. Znovu bych to ale nepodstupoval kvůli jedné noci.

Vánoční Catania

...

Venku je znát, že Mafie pochází ze Sicílie. Půlka chlapíků postávajících venku je jak vystřižená z amerických mafiánských filmů. Lidi tu prostě tak vypadají, ale nejsou zlí. Vliv Mafie však rostl velmi rychle a v půlce 19. století se její vliv z Palerma přelil na celý ostrov.

...

Piazza Università

Zdá se mi škoda nevyužít krásného večera a jdu se projít do centra. Ze zdejší vánoční výzdoby mi padá přímo brada. Italové tu umí. Ty kilometry barevných blikátek všude po ulicích jsou prostě nádherné. Ústřední tepnou celého města je tři kilometry dlouhá Via Etnea. V centru se mění na pěší zónu a je plná vánočních dekorací.

Piazza Università

Největší vánoční trh se nachází na náměstí Piazza Università. Menší trh je v uličce Via Montesanto. Italové vyznávají sladké a vůbec neholdují pití alkoholu (aspoň soudě podle nabídky stánků). Ani v jediném stánku se nedá koupit svařák, punč, víno, pivo ani limonáda...

Sladkosti všeho druhu. To je Itálie.

Il Duomo.

Na dohled od Univerzitního náměstí se rozprostírá Piazza Duomo s megalomanským Duomem a neméně opulentní Cattedrale di Sant'Agata. Všechno je krásně nasvícené. Ač se to zprvu nezdálo, je tu pěkná zima. Internetový teploměr ukazuje, že v Catanii mohou být tak tak rádi za dvojcifernou teplotu. Je nejvyšší čas se zahřát pod dekou.

Piazza Duomo se slonem jako symbolem města.

Na Sicílii mě ráno vítá nejmodřejší obloha z celého výletu. Tak krásně blankytnou barvu jsem neviděl už dva týdny. Jestli mě něco od cestování zpátky do jihovýchodní Asie opravdu odrazuje, tak to je ta hustá smogová deka vznášející se snad nad ní celou. Ráno během zlaté hodinky se jdu podívat na Etnu, která majestátně vykukuje zpoza každého druhého baráku. Už má na sobě sníh.

Etna

Z vánočních trhů z Vídně a po zaplacení ubytování mi zbylo jen pár euro. To mi na den v Catanaii asi stačit nebude. Sicilčané berou především cash, tak musím najít nějaký bankomat. V peněžence se probírám karty a štěstí se usměje na tu od Monese. Potřebuji jich jen pár, to je ideální příležitost pro ní. Nicméně karta je to tvrdohlavá a její aplikace mi chybovou hláškou zahlásí, že ji nesmím dobít víc jak pětkrát v jednom týdnu. To bychom měli a už vím, která karta je zralá na důchod.

Místní fotbalový stadion se street artem.

V půl deváté se vracím na ubytování na snídani. Udělal jsem chybu. Měl jsem si dát v pekárně ještě jeden croissant. Snídaně na ubytování je dost chudá. Suché toasty, nějaké letité marmelády, tavený sýr a čaj nebo káva. Přitom italská kuchyně toho nabízí tolik dobrého...

...

Běžné uličky.

Pár minut poté dělám check-out. Vzhledem k tomu, jaká byla domluva při check-inu, ani se neptám na možnost uschování zavazadel. Nestojí to za ty nervy. Beru si ruksak s sebou, že tu najdu nějakou úschovnu. To jsem si dal. Toto třistatisícové město sice má metro, ale nemá ani úschovnu na nádraží. Dojdu až do historického centra, kde by jedna komerční měla být, ale ty ceny jsou jak špatný vtip - 2 € na hodinu. To už můžu rovnou do nějakého hostelu. V informačním centru, kterému se musí nechat, že premává i v neděli, mi radí ještě nějakou jinou kousek odtamtud. 6 € za 6 hodin se hned nezdá tolik. Avšak i v Mnichově na Oktoberfestu to bylo levnější.

Deštníky frčí stejně jak v Barceloně nebo Skopje

Některé vánoční trhy se konají v honosných palácích.

Postupně procházím zdejší zajímavá místa. Catanie není tak komerční a na řadě míst se neplatí. S ohledem na výhled na Etnu mi byla doporučena Cattedrale di Sant'Agata. Fakt je, že od její kopule je celé město jako na dlani. Shlíží na něj mírně zasněžená Etna v pozadí (tady jsem jako na jediném místě platil vstupné - myslím, že 4 €). Do protějšího Duoma se mi dostat nepodařilo. Nejdřív několik mší, kam hlídali, aby se nikdo nemodlící se nedostal a odpoledne už měli zavřeno. Na přilehlém náměstí se nachází Palazzo degli Elefanti. V něm je malá socha elefanta (slona), který se stal symbolem celého města. Na náměstí ho taky najdete ve zvětšené podobě na fontáně.

Piazza Duomo. Kopule vlevo - katedrála, budova vpravo - Duomo.

Zasněžená Etna majestátně stojí za městem.

Catania shora

Katedrála uvnitř je na italské poměry dost chudá.

Piazza Duomo

Další zdejší zajímavostí jsou zbytky římského amfitéatru na Piazza Stesicoro. Pochází z 2. století, avšak dochovala se ho jen malá část oblouku. V neděli dopoledne chtít procházet kostely je pěkná blbost. Skoro v každém je nějaká bohoslužba, jak se stále znovu přesvědčuji. Dávám si pauzu u parku La Villa Bellini. Je pěkný a taky se do něj stoupá po schodech. Po těch zmrzlinách a minipizzách to ani na ukázkový oběd nevypadá.

Slon je symbolem města.

Zbytky římského amfitéatru na Piazza Stesicoro

...

Na italskou variaci mléčného baru narážím při cestě k Monastero dei Benedettini di San Nicolò l'Arena. La Panetteria má výborné hodnocení a menu s dvěma chody a nápojem vyjde na 7 €. Nicméně hlad ani chuť není. Klášter mi zavírají před nosem, ale na nádvoří probíhá další vánoční trh. V mnoha zdejších palácích se takto dá narazit na trhy. Někde na nádvořích, jindy dokonce uvnitř.

Park La Villa Bellini

Minipizza k obědu.

V Monastero dei Benedettini di San Nicolò se koná další vánoční trh

Na seznamu zdejších historických zajímavostí mi už zbývá jen Castello Ursino z 13. století. Tato pevnost s hradbami a věžemi dnes slouží jako městské muzeum. 5 € jen za prohlédnutí obvodových zdí se mi zdá dost. Aspoň jsem si myslel, že na seznamu v Itálii kdovíproč nezobrazované hvězdičky a mezi nimi mi zbylo Teatro Romano (římské divadlo). Celkem škoda. Podle fotek vypadá pěkně.

...

Castello Ursino

Dojdu zpátky k náměstí s amfiteátrem, u kterého je také konečná stanice Stesicoro zdejšího metra (Italové podzemní dráze říkají "metropolitana"). Tím se chci ještě svézt. Za 1 € si kupuji jízdenku a scházím dolů. Ty zdejší stanice první příčky v žebříčcích nejkrásnějších stanic asi nikdy nevyhrají, ale jsou aspoň čisté. Google Maps i Moovit mi tvrdí, že metro v neděli nejezdí. Přesto funguje. Jen ten jeho provoz je trochu chaotický. Světelné tabule nefungují a jízdní řád tu není. Jeden vlak mi ujede před nosem, druhý jede přibližně za čtvrt hodiny. Radši se tak nepouštím do větších akcí a popojíždím jen dvě stanice na Galateu. Vystupuji u moře a užívám si směsici výhledu na pobřeží a dřívější doky a továrny lemované železniční tratí.

Jde se do metra

Stanice Stesicoro.

...

Stanice Galatea

Procházím také kolem zdejšího hlavního nádraží. Tam raketově přibývá všemožného bince od plaváčků. Všechny ostatní části města zatím byly jako z alabastru, až na sem tam zchátralé domy. Ještě se chci zastavit na Molo di Levante v přístavu (Porto di Catania). Vidím ho před sebou, ale nemůžu se k němu dostat a složitě ho obcházím. Musí se skrz bránu veřejného přístavu a pak se dlouho k molu vracet. Z mola je nádherně vidět celé město s Etnou za ním.

...

Hlavní nádraží

Z nástupišť je hezky vidět na přístav. Ale dostat se tam, je o dost těžší, než to vypadá.

Čas se opět chýlí, jdu z úschovny vyplatit ruksak. Na letištní Alibus dneska nemám odvahu. Projíždí přes Via Etnae. Ta je ústřední tepnou města s pěší zónou a momentálně také centrem vánočních trhů. Skrz ně se prodírá jak on, tak i ostatní městské autobusy. Řidiči to nemají lehké a je to dost bizarní podívaná, ale hlavně jistota solidního zpoždění.

Přístav

Etna je vidět i od přístavu.

Jdu tak na autobus č. 524. Odjíždí z P.zza Borsellino z velkého vyasfaltovaného plácku, který by asi měl připomínat autobusové nádraží. Jízdenka stojí 1 € a kupuje se v automatu venku, značka je pomalý a mějte to nejlépe přesně. Mělo by ji jít koupit také za 1,60 € u řidiče, avšak nikoho jsem to za celou dobu neviděl dělat a raději běželi k automatu. Dneska má tato linka ještě jednu podstatnou výhodu - vyhýbá se narvané pěší zóně.

Západ slunce nad Sicílií

Autobus nestaví přímo na letišti, ale projíždí ulicí cca 300 metrů od něj. Vystupuje se na Via S. Maria Goretti. Je tam série tří zastávek stejného jména a správná je až ta třetí těsně před kruhákem. Dorážím tam asi po 15 minutách jízdy právě při západu slunce. Na letišti projdu security a usazuji se na židličkách. Už teď mimo sezónu sotva stačí.

Přecpané letiště v Catanii

Nástup začíná na čas. Zavazadla tu také nikdo neřeší. Kdyby ano, 90 % letadla by připlácelo. Nezávisle na tom, jestli má priority nebo ne. Italové mají klidně čtyři zavazadla a ty jejich velké kufry musí snad vážit 20 kilo. Do letadla se nastupuje nástupním mostem a odlétá se na čas. Let je klidný a z větší části italské osazenstvo kupodivu nijak nehlučí, tak ty dvě hodiny utečou jako voda.

Pá pá, Itálie

Návrat z Berlína
V Berlíně mě akorát po přistání začíná pobolívat v krku. Čekají mě dvě hodiny vyčkávání na zelený autobus. Když nepospícháte, přistane letadlo dřív, že byste stihli i o hodně dřívější spoj. Kupodivu tento noční autobus, co přes Prahu projíždí a končí ve Vídni, není narvaný, tak zabírám dvojku a spokojeně usínám. V půl páté přijíždím na Florenc. S potěšením kvituji, že už jezdí metro a po 16 dnech mířím domů.

Vánoce v Berlíně

Z toho cestování začínám být popletený jako tenhle berlínský infokiosek.

Na kolik ta sranda přišla? Aneb za kačku to tentokrát nebylo...
Nová powerbanka plus rychlonabíječka ... cca 900 Kč
Autobus Praha-Vídeň ... 300 Kč
Letenka s Air China ... cca 11.500 Kč
Vietnamské vízum ... 25 USD
Ubytování ve Vietnamu ... 200-500 Kč/noc
Letenka Ho Chi Minh-Da Nang ... cca 670 Kč
Doprava do My Son ... cca 230 Kč
Vlak Da Nang-Hue ... cca 120 Kč
Letenka Hue-Hanoj ... cca 600 Kč
Vlak Hanoj-Ninh Binh .... cca 330 Kč
Jednodenní výlet do Ha Long Bay ... cca 750 Kč
Představení v hanojské opeře ... cca 700 Kč
Letenka Hanoj-Taipei ... cca 1.700 Kč
Letenka Taipei - Macao ... cca 1.300 Kč
Ubytování v Macau ... cca 1.500 Kč/noc
Trajekt Macao-Hong Kong ... cca 500 Kč
Ubytování v Hong Kongu ... cca 750 Kč/noc
Letenka Vídeň-Catania ... 15 EUR
Ubytování v Catanii ... 22 EUR/noc
Úschovna zavazadel v Catanii ... 6 €
Letenka Catania-Berlín ... 20 EUR
Autobus Berlín-Praha ... cca 380 Kč

Osobně už znovu letět s Číňany nemusím. Do většiny asijských destinací je to s nimi delší, za to horší cesta. Přestup v Pekingu je light verze Psycha a podstoupit ho čistě jen tak mi nedává smysl. Krom toho každý itinerář přes Čínu musíte pečlivě lustrovat, jestli tam někde není ukrytý technický stop. Plus pro jistotu zkontrolovat město, kde se přestupuje (pokud to není Peking nebo Šanghaj), zda opravdu má možnost bezvízového transferu. Co se týče samotné Air China, letět s ní byla zajímavá zkušenost, ale to je tak vše. Spousta místa pro nohy, ale catering, IFE i online check-in bída. Celkově by to musela být výjimečně dobrá nabídka, co přesně pasuje do mých plánů.

Michal na cestách

Menu

středa 25. prosince 2019

Za komoušky do Číny a Vietnamu a zpět přes kolébku Mafie