Maroko do roka a do dne

Do Maroka jsem měl jet už před rokem v listopadu. Objevil se omikron, Maročené zakázali veškeré lety na čtrnáct dní a postupně zákaz prodlužovali a prodlužovali. Letenky jsem poprvé rebookoval na březen - zrušeny, podruhé na říjen - a vydržely. Dokonce Maročani v říjnu zrušili i povinný test pro vstup do země.

Do Maroka jedu na 3 noci. Přílet o půlnoci a odlet o 3 noci později v 14:40. Není to hitparáda, ale skoro darovanému koni za 11 euro na zuby nekoukej a moc si nestěžuj. Od posledního rebooku s časem nehnuli ani od minutu a nedá se tak nic dělat. Před odletem trávím jeden celý den ve Vídni. Flixbus výjimečně přijede na místo včas, tak se stíhám přemístit k Hofburgu a podívat se na trénink Španělské jezdecké školy v 10:00. Upřímně jsem čekal trošku víc, než zmatené pobíhání několika koní a zákaz fotografování.

Následně se jdu podívat vedle do Císařské klenotnice (Kaiserliche Schatzkammer Wien). A to je úplná pecka. Za 14 euro vás fakt pustí k rakouským korunovačním klenotům a jiným pokladům. Dokonce tu ve srovnání se Sisi Muzeem fakt nikdo není. Za jejich národní korunovační klenoty považují korunu českého krále Rudolfa II. vyrobenou na začátku 17. století v Praze. Najdete tu i korunu tureckého sultána a korunu císaře Římské říše národa německého z 10. století.

Zatoulaná koruna českého krále Rudolfa II. vyrobená v Praze

Osmanská koruna

Koruna Svaté říše Římské národa německého z 10. století

 

Z Císařské klenotnice se přesouvám do kanceláře Turkish Airlines u Opery a jdu tam řešit náš problém s jejich letenkami, co máme na příští rok. Velmi rychle vyřeším a udělám open-jaw do jiné země v rámci dost širokého regionu Far East. Bez doplatku.

Pak se metrem U3 a autobusem přesouvám k secesnímu kostelu Otto Wagner Kirche am Steinhof na okraji Vídně. Je to k němu příjemná procházka přes louky a les, dokonce i s ovečkami. Kostel a jeho okolí je nyní v rekonstrukci a hyzdí ho plot. Ale i tak je to zážitek.

Připadám si jak na venkovu.

Břicho už říká, že má hlad, takže je nejvyšší čas se přesunout na letiště do Vienna Lounge. Tam se fakt překonávají. K obědu mají v nabídce hovězí s bramborovými špeclemi. Výtečné. V salónku strávím příjemné dvě tři hodiny a pak jdu k bráně. Dávám si dostatečnou časovou rezervu, protože musím ještě projít pasovou kontrolou. To se ale naštěstí ukazuje jen jako formalita.

Odlet je ale o hodinu opožděn. Vědět to, zůstal bych v salónku déle. Letadlo je obsazené prakticky do posledního místa. Tento přes čtyři hodiny dlouhý let poskytuje Ryanairu prostor pro uplatnění teleshoppingu ve stylu Horsta Fuchse. Se sluchátky se to dá přežít. V Agadiru přistáváme s hodinovým zpožděním oproti plánu. Tentokrát jsme ve vzduchu nic nenahnali. 

Mám štěstí a na pasovce jsem jeden z prvních. Na letišti směním deset euro v nevýhodném kurzu, abych měl peníze na ráno. Pomazlím se se zdejšími bankomaty, ale každý po mně chce aspoň 30 dirhamů. Později jsem našel, že bankomat Al-Arid banky nechce žádný poplatek. Je jich, že by jeden pohledal. Jinak Maroko je jediná ze mě, kde jsem zažil, že akceptují kromě bankovek i euromince! (včetně 50 centů)

Vzhledem k mému hladkému průchodu, se těším, že tam na mě bude čekat domluvený řidič od hotelu. Dvakrát si pročtu všechny cedulky a nic. Píšu na hotel zprávu. Nic. Volám přes Skype, zrovna na marocká čísla to stojí půl eura za minutu, zvedne to zmatený pikolík, který o ničem neví a dá mi skvělou radu, tak si vemte jiné na místě. Tomu jsem se chtěl po půlnoci vyhnout.

Taxi do Hotelu Argana stojí 20 euro. Z letiště je to fakt dálka. V hotelu na recepci se vymlouvají, že to jsou zprávy na Booking.com a že je dělá někdo jiný a že oni za nic nemůžou. Před půl rokem ve zprávách tvrdili 17 euro a před týdnem při ověření rezervace 20 euro. Poodskočím pár dnů dopředu před odjezd. Za rezervaci taxi chtějí na recepci 215 dirhamů / 22 euro, při druhém pokusu rovnou 25 euro. 

Do hotelu se dostávám skoro ve dvě ráno. Co se týče pokoje, dostávám pokoj ve třetím patře úplně na konci chodby. Díky tomu tam nejde kravál od bazénu ani neruší rekonstrukce terasy. Avšak je arabsky čistý - okno myli naposledy někdy před čtvrt rokem, vana má v sobě černou mapu. Nemám sílu, jdu spát. Zítra mě v 8:15 čeká autobus do Essaouiry. Později ještě zjistím, že nefunguje klimatizace a že mě dali do hůř vypadajícího pokoje a bez balkónu. Sehnat manažera hotelu je horor a stejně to nijak nevyřeší ani neposkytne slevu ani místo slevy taxík zpátky na letiště.

Jediné, za co je možné hotel pochválit, je, že snídaně se koná už od 6:30. Díky tomu se stihnu nasnídat i před odjezdem na autobusák. Jinak samotná snídaně za moc nestojí. Je sice formou švédských stolů, ale nabídka je značně tristní. Z jednoho by vychovala vegetariána. Ty šunkové nářezy, co tam mají místo šunky, salámu i párků, jsou dost svérázné. Míchaná vajíčka na terase u bazénu to nezachrání. Navíc, že je část snídaně i venku u bazénu, si všímám až po dvou dnech.

V 8:15 mě čeká odjezd autobusu směr Essaouira. Inšalláh. Proto se v půl osmé pomalu přemisťuji k autobusové stanici Gare routiere de Voyageurs. Pěšky těch pět kiláků nedám, tak zkouším místní autobus. Spojení z Google Maps překvpivě celkem odpovídá realitě, byť se vyznačení linky splete sem tam o ulici nebo dvě. K autobusáku se ale během čtvrt hodiny dostanu a stálo to jen 4 dirhamy.

Zdejší autobusák je svérázný. Budova je obrovská a evidentně pamatuje lepší časy. V dolní části přespávají bezdomovci spolu s lidmi čekajícími na autobus. Je tu spousta nástupišť, to uvedené na elektronickém lístku neplatí, ale na druhou stranu není ho už potřeba vyměňovat za papírový na místě. Což je pokrok. Autobusy od CTM nemají latinkou vyznačené destinace a musíte se doptat. Nicméně bus je tu včas, je čistý a odjíždí dokonce o minutu dřív. V autobuse probíhá před odjezdem kontrola podle jmenného seznamu.

Jízda do Essaouiry s jednou zastávkou po cestě (kde se stojí mezi čtvrt a půl hodinou) trvá kolem tří hodin třiceti minut. Většinu cesty se jede podél moře a naskýtají se úchvatné výhledy. Jen to chce sedět vlevo. Pláže v okolí Agadiru jsou jedny z nejhezčích, co jsem kdy viděl. K tomu jsou prakticky prázdné a v jejich okolí chybí ohyzdné a obrovské kýčovité hotely pro koupáky.

Někteří lidé v Maroku jsou velmi chudí.

Do Essaouiry přijíždím krátce před polednem. Zase to nestojí přímo v centru, ale ty necelé dva kilometry se dají dojít i pěšky. V půlce cesty se zastavuji u pláže. Ozkouším vodu. Ta je celkem studená. Pláž je ale široká a dlouhá. Mlha, kouř či co se to v dáli převaluje přes historickou Essaouiru v dáli. Přemáhá mě hlad a v nedaleké Restauraci Mogador si dávám tajin. Vybral jsem dobře, protože za chvíli tu není k hnutí.

Po obědě pokračuji do historického centra a neúspěšně hraji hru "Najdi bankomat bez poplatku". Vybírám aspoň ten s nejnižším poplatkem (hned u Bab Sbaa). Do centra vcházím přes Bab Sbaa. Proplétám se zdejšími úzkými uličkami. Celé centrum je v podstatě jeden velký souk. Úplně ve středu především pro turisty. Čím dál jdete, tím je tam méně suvenýrů a tím je více zboží pro místní. Ceny jsou mírné, ale v případě suvenýrů je potřeba trochu smlouvat.

Západní část města chrání hradby, pod nimiž se o skaliska tříští vysoké vlny. Po části hradeb lze chodit a kochat se tou divokou scenérií (v mapě ji najdete pod Rempart Mogador). Na severu můžete medinu opustit přes bránu Bab Doukkala. Tam už noha turistova příliš nezavítá. V jižní části najdete přístav s rybím trhem přímo u historické pevnosti spolu se spoustou lodí. Nyní je zahalená zdejší mlhou, vodní tříští, či čím. Taky tu najdete nádherné džusové stánky, avšak s dosti pochybnou hygienou. Z něčeho jsem si přivezl bolení břicha a tohle je jeden z horkých kandidátů proč.

Je tu regulérní mlha

Na východní části tetanové pláže v Essaouiře se můžete projet na velbloudovi nebo koni. Vybírám velblouda. Čas odjezdu autobusu se blíží, tak místo obvyklé půlhodiny (80 Dhs), dávám půlku (50 Dhs). Ona ta jízda na bloudovi je taková svérázná, že to bohatě stačí i tak. Venku pomalu zapadá slunce a kolébám se tak při vrcholu zlaté hodinky.

V 19:15 mě už čeká autobus zpátky do Agadiru. Tedy má asi 10 minut zpoždění, ale na Afriku to je totálně v normě. Důležité je, že vůbec přijel. Tentokrát je značně plnější, ale i tak si každý může vybrat svou vlastní dvojsedačku. Sice na lístku jsou vyznačené sedačky, ale na to se tu nehraje.

Pozdě večer se vracím do Agadiru. MHD už nejezdí, tak si beru petit taxi s taxametrem. Do hotelu mě to stojí něco přes 20 dirhamů. A naskakuje to fakt pekelně rychle. Teď už rychle spát. Zítra v 8:30 mě čeká pickup na celodenní výlet za skalními oblouky na pláži v Legziře. Měl být v 8:00, ale přišla mi zpráva od tour operátora, že bude o půl hodiny později. "Aspoň na mě nezapomněli" si říkám.

Muraly v hotelu

Jenže ráno tam dorazí takový zmatený starší berberský chlapík, co sotva umí francouzsky. Najít ho musím ještě přes securiťáka, protože nemá žádnou cedulku. A povídá "Legzira zavřená", "Prší tam", "jiná tour". Dá mi po telefonu šéfíka, který tvrdí to samé. Mám radost. Legzira byla důvodem, proč jsem jel do Agadiru. A tohle jste museli už vědět včera, a proto jste posunuli odjezd. Nebo se vám tam jen nechce. Protože jste mi to řekli včas, tak teď nic jiného neseženu, tak beru tu "minisaharu".

Posadí mě do dodávky k třem Francouzům a jednomu Číňanovi. Tour měla být anglicky, průvodce většinu času něco říká francouzsky Francouzům a sem tam něco utrousí angličtinou s francouzským akcentem, aby se neřeklo. Nejdřív máme zastávku u kamarádů s výrobou keramiky. Obchod má fakt přívětivé ceny a je to tam levnější jak v Essaouiře, tak tam něco málo koupím. Poté jedeme offroad po dunách podél moře a u jedněch útesů zastavíme, prý vedle rybářské vesnice (ty chatrče vypadaly všelijak). Pak následuje asi pětiminutová zastávka u silnice v údolí Massa s vyhlídkou na řeku.

Massa Valley

Pokračujeme dál na jih k městečku Tiznit, kde nás naženou k dalšímu kamarádovi do železářství. Já si radši prohlídnu nedalekou pevnost. Pak nás odváží za město k dalším pár dunám, kde se nachází několikero velbloudů. Asi po čtvrthodině se přesouváme na oběd. Na výběr mělo být kuře nebo ryba. Je jen kuře (možná je to lepší, ryba by tam byla zaručeně čerstvá) a máme kuřecí tajin následovaný zeleninovým kuskusem a marockým čajem. Po obědě nás dovezou na vyhlídku na přehradu Barrage Youssef Ben Tachfine a pomalu se vracíme zpět k Agadiru. Ještě se zastavíme u jedněch kamarádů, co prodávají arganový olej a ochucené medy za exkluzivní ceny, a to je naše poslední zastávka. 

Výroba arganového oleje

V Agadiru jsem před pátou. Dám si věci na pokoj a chytám autobus k souku El Had. To je pro mě asi nejzajímavější místo v Agadiru. Fakt obrovský krytý trh s velkým výběrem všeho možného. Plním objednávky na suvenýry a od souku se procházím až k pláži. Tam pozoruji západ slunce a nedaleko si dávám k večeři šawarmu. O co byla menší, o to delší čekání na ní bylo. Skoro jako v sladké Francii. Večer ještě vyzkouším hotelový bazén.

Extra malá šawarma po extra dlouhém čekání

Ráno se probouzím do deštivého dne. To narušuje mé plány. Chtěl jsem se po snídani jít koupat na pláž. Hodinu před check-outem se vyčasí, tak se jdu na chvíli namočit do toho Atlantiku. Vlny velké nejsou, ale voda je rychlá. Ne úplně studená, a pokud je venku vedro, může nabídnout příjemné osvěžení. To teď ale není. K tomu vlez je veeeelmi pozvolný a kvůli tomu se ani pořádně plavat nedá. Nechat si důležité věci na pláži tak daleko by byl teprv řádný adrenalin.

I sluníčko občas vykoukne.

Po návratu dělám check-out a jdu na oběd. Všechna místní bistra mají v jedenáct ještě zavřeno, a tak smutně skončím na čočíka v protějším Mekáči. Sice fast food, ale po 10 minutách se musím připomenout u manažerky. Po obědě se těším na dovyřešení záhady kdo a za kolik bude platit taxi. Manažer mi tvrdí, že mu nikdo z Bookingu nezvedá telefon a že on sám nemůže nic, že on je jen zodpovědný za recepci. Že nemůže ani dát slevu za pokoj. Jedině kdybych si to tam chtěl prodloužit, tak snad něco zmůže... Ani neumí objednat taxík bez přirážky. S díky se rozloučím.

Oběd šampionů

Když pikolík vidí, že odcházím a prokoukl jsem jejich hru a vím, že venku stojí několik grand taxi, tak na mě volá, že mi taxí za normální cenu sežene. Na letiště tedy jedu za normální cenu s taxi od hotelu, když nic jiného. Na letišti jsem necelé dvě hodiny před odletem a bohatě to stačí. Nejdřív ale musím na check-in, aby mi dali razítko na můj vytištěný boarding pass, pak ho před pasovou kontrolou zkontroluje celník. Za pasovou kontrolou další člověk zkontroluje razítko v pasu.

Na letišti by měla být k dispozici free wifi. Ale asi jen na půl hodiny. Přihlášení k ní je komplikované a po uplynutí času (nebo vyčerpání dat?) už nelze obnovit bez placení. Kupuji tu za poslední euromince vodu za 1,5 eura. Do Vídně je ještě dlouhá cesta.

Všechna čest, z Maroka se odlétá včas. Let je prázdnější než při cestě sem, ale pár volných míst by se ještě našlo. Posádka nepřehání teleshopping a většinu času stevardi tráví v zadní části letadla a hrají nějakou mobilní hru. Chvílemi to slušně hází, ale lidi po letadle nelétají, tak v cajku.

Přistání dokonce před limitem. Na pasovce jsem díky LIFO prakticky první. Těším se do salónku, ale po příletu z non-schengenu to nelze. Předělává se to tu a na connecting flights tu je jen průchod na shuttle, kde je vidět nachystaný kompijůtr se čtečkou a stolečky na bezpečnostní kontrolu. Večeře je tedy ze Sparu, kde už jim došly schnitzely. Takže zklamání za zklamáním.

Odjezd Flixbusu mám za více jak tři hodiny v 23:25 a hledám, zda by se nedalo něčím na tu Prahu dřív. Bez šance. Tak si tu dělám pohodlí a čekám. Odjezd nenechávám na poslední chvíli a chci se svézt railjetem. Chyba lávky. Koupím jízdenku a o pár chvil později hledám na displeji nástupiště a vidím tam "cancelled". Naštěstí času mám dost a stíhám to i s S7 o pár minut později. Ta jejich rekonstrukce mi znovu pije krev. K tomu se jede z třetího nástupiště - tedy toho, odkud normálně jezdí ty vlaky CAT, co nikdy nikdo nepoužívá. Jenže to jezdí až z části A-B úplně vepředu, a to je fakt pěkná štreka. A propos, CAT vlaky i při rekonstrukci stále jezdí. Půlka S7 ale ne.

Na Erdbergu jsem včas a mám skoro hodinu na vyřešení hádanky "Co se tu sakra dá večer dělat?". Nic. O zpestření se stará jen sám Flixbus, který na linku N60 vypravuje dva autobusy v časech 23:25 a 23:35 z různých nástupišť a najít ten správný může být výzva. Travelhack s dočasnou rezervací sedadla vedle mě díky poloprázdnému autobusu funguje a na noc mi zůstává vlastní dvojka.

Ve výsledku Booking.com za nepovedené ubytování vrací 13 € a Viator 10 $ za nepovedenou tour. Chce to ale najít dost skryté reklamační formuláře a nenechat se odbýt.

Na kolik to přišlo?
2x rebookované letenky Vídeň-Agadir a zpět ... 11 €
Hotel ... 23 € / noc
Autobus Agadir - Essaouira a zpět ... 204 MAD
Tour do Legziry ... 43 $