Koronaturistika mě upřímně přestává bavit. Nevědět do posledního dne, zda odletím a s definitivní platností se dozvědět, zda mě do destinace pustí, až spolu s opuštěním příletové haly, není způsob cestování, který by mi dělal radost.
 |
| Oia |
Na Santorini jsem u Wizz Airu v létě koupil letenku za 50 kreditů. Původně jsem chtěl letět až na konci září, ale kluci od Wizzu udělali změnu a tím mi vytvořili otevřenou letenku (u Wizzairu totiž jakákoliv změna časů, znamená možnost letenku refundovat nebo rebookovat). Česká čísla nakažených koronavirem se každým dnem zhoršují (dva týdny před plánovaným odletem už úspěšně atakovaly tři tisícovky), proto se rozhoduji posunout výlet o týden vpřed, abych to stihl ještě před možným zavedením nových omezení.
Původní odlet byl v plánu v sobotu 26.9., tak ex post můžu konstatovat, že bych to s odřenýma ušima stihl i v původním termínu, protože Řecko zavádí povinný test na koronavirus pro lety z ČR až od pondělí 28.9 a od 1.10. pro všechny české občany bez rozdílu země odletu. Rakousko pro vstup obyvatelů Prahy také od 28.9. Avšak netýká se to tranzitu, do kterého spadají cesty z/na letiště.
V průběhu týdne obstarávám dopravu do Vídně s možností zrušení - Regiojet tam a Flixbus zpátky. Proč taková kombinace? Jednoduše kvůli časům odjezdů a příjezdů. Ono v současnosti jsou ty jízdní řády už tak brutálně proškrtané, že se nedá si moc vyskakovat. Spolu s dopravu vyplňuji řecký PLF. Letenku měním až den před zamýšleným odletem a v ten samý okamžik teprve rezervuji ubytování. To v tu dobu už jde bookovat jen jako nezrušitelné. Avšak v případě Santorini, kdy horní cena obvykle nezná hranic, to nechci nechávat až na místo po příletu.
V sobotu mě čeká odjezd prvním ranním vlakem společnosti Regiojet v 5:20 směr Vídeň. Budík mi tak bude zvonit ještě před třetí ráno. Adrenalinem z očekávání, jakým číslem mi bude začínat QR kód, nemůžu usnout. Po půlnoci řeckého času (cca v 23:15 SELČ) si v e-mailu přečtu, že jsem dostal čtyřku a konečně na pár hodin usínám. Být pořádný hráč, řešil bych letenky a ubytování až před půlnocí podle obdrženého QR kódu.
Vysvětlení: Ačkoliv si řecký byrokrat myslí, že to nikdo neví, QR kód s číslem začínajícím na 7 znamená náhodný test na letišti a s číslem na 4 bez testu.
 |
| Předpověď pro dny medikánu |
Středomořím se má tento víkend prohánět medikán, středomořská obdoba hurikánu s větrem v nárazech až 150 km/h, tak se modlím, aby Accuweather, Yr.no a Weather.com měly pravdu a medikán fakt zasáhl jen západní pobřeží Řecka. Avšak i tak předpovídají občasné srážky a převážně zataženou oblohu se svěžím větrem. To však není nic, co by se nedalo zvládnout. Medikán se tu objevuje jednou, maximálně dvakrát za rok, a to chce už velkou dávku štěstí ho zrovna potkat.
1. den (Praha - Vídeň - Fira)
V 2:50 ráno po necelých třech hodinách spánku mě budí už první z celé kaskády budíků. Posnídám, vytisknu QR kód a jdu na noční autobus směr Hlavní nádraží. Ten se zjevuji necelou hodinu před odjezdem vlaku. Hala je už odemčená a po krátké obhlídce jedu čekat před Fantovu kavárnu. Je tam nejtepleji. Jedu totiž nalehko. Jen v kraťasech a sandálech.
 |
| Čekání ve Fantově kavárně |
V 5:20 je naplánovaný odjezd na nástupišti v tu dobu však ještě vlak není. Přijíždí tam se zpožděním 7 minut. Vagón je řádně vymrznutý. Současnou low-cost třídu Regiojetu mám rád - layout 2 + 1 sedačka s obrovským místem pro nohy. Jenže, když se po drahně minut konečně rozjedeme, ve vagónu se zhasne a ani žádné topení se nekoná. Po půl hodině to nevydržím a aktivuji zbraň hromadného ničení české výroby - do sandálů si oblékám ponožky, jediné co mám s sebou. Ta zima se už nedá vydržet. Přes sebe také přetahuji ručník a bundu dopínám až ke krku.
Po hodině jízdy se vlak zůstává stát v Ústí nad Orlicí. Kontroluji jízdenku a ani tu nemá mít zastávku. Teplota ve voze se stále více snižuje. Vlak se stále nehýbe. Hlavně, že ve vedlejším byznys voze mají teplo... Z interakce ostatních nespojených pasažérů se stevardem se dozvídám, že lokomotiva má poruchu a čeká se, až ji vymění. V hlavě spouštím časové kalkulace, kolik že to mám času, když mi to letí v 13:10. Moc povzbudivě nevyznívají. Už dávno bylo sedm a stále tvrdnu dobré dvě hodiny jízdy od Vídně.
Otevírám web ČD a připravuji plán B. Chvilku před osmou by skrz nádraží měl projíždět vlak s přestupem na Vídeň. Za sedm stovek. No, neberte to. Po půl osmé se vydám hledat palubní personál, jak to s lokomotivou vypadá plně odhodlaný jinak koupit lupen na "čekej dlouho". Jdu skrz několik vagónů, než někoho najdu. Překvapí mě, že náhradní lokomotiva prý už přijela. A po hodině mrznutí se pomalu rozjíždíme. Teplota ve vagónu však zůstává nadále mrazivá. V Břeclavi se na drzouna nasáčkuji do byznysu rozmrznout. Už to stejně nestaví nikde jinde než ve Vídni. Myslím, že mi žluté vlaky stačily a příště radši Flixem po rozkopané D1... Tohle nebyl první problém, Radime.
Do Vídně přijíždím se zpožděním 70 minut. Na nástupišti si hraji na Usaina Bolta. Zjistil jsem totiž, že za 5 minut odjíždí essedmička na letiště a čeká má orientační běh k automatu a posléze ke správnému nástupišti. Kupodivu to stíhám i s pauzou na svačinku.
Na letišti mi tak zbývají necelé tři hodiny do odletu. Ve Sparu nakoupím zásoby a hned se hrnu na security. Ta je ve Vídni nejplnější, co jsem za korona stavu zažil. Ale jedou všechna stanoviště, tak to slušně odsýpá.
Hned se hrnu na oběd do salónku. Je třeba asi naposledy v tomto roce
potrápit kreditku od Spořky. Jenže Spořka zase ušetří, protože jim ani
po dvou měsících nespravili karetní terminál. Tak pouští jen po vizuální
verifikaci karty. Salónek je celkem narvaný a v jídelní části chytám
poslední volný stoleček. Oproti časům před koronou se obědová nabídka
změnila. V nabídce jsou dva druhy sendvičů a dva druhy salátů. Žádná
polévka ani nadýchané nic jako hotovka.
 |
| Oběd v salónku |
Naberu si těstovinový salát, trochu zeleniny a od každého sendviče na ochutnání. Salátek mi zkazí úsměv na tváři. Není totiž těstovinový, jak jsem se těšil. Nejsem ho schopný ani polknout. Nějaký divně nakyslý až hořký. Když po čase objevím umně skryté popisky, ukazuje se, že je snad parmazánový. Jeden sendvič chutná na sladko (ten tmavý) a druhý je klasická šunka a sýr. O nášupu mám jasno. Po hodině v salónku, mířím k bráně. Ta je skoro až úplně vzadu na konci terminálu.
U brány personál rozlišuje priority a non-priority, ale zavazadla moc neřeší. Taky si dává záležet s kontrolou, zda má cestující QR kód, avšak proti letu na Krétě fanaticky nekontrolují číslo dokladu. Do letadla se nastupuje skrz nástupní most. Překvapuje mě, že je obsazeno z cca 80 %. Má vlastní trojka nehrozí, ale aspoň sedím u okénka. Většinu času je pode mnou zataženo a rozjasňuje se až těsně před Santorini. Během přistávání mám vyhlídku na celý ostrov.
 |
| Přistávám na Santorini. Je tu dost oblačno a na časné odpoledne i tma, ale aspoň neprší. |
Na Santorini dosedáme chvilku po druhé místního času. Z letadla nás odváží autobusy k centrálnímu sběrnému místu. Tam si všichni stoupnou do dlouhého hádku bez jakýchkoliv rozestupů a znuděný letištní personál tvrdou digitalizací kontroluje QR kódy - čili ukázat kód a on si pod ním přečte číslo - 7 na test a 4 může jít (těch je naprostá většina).
Během pěti minut jsem před letištní halou. Z podmračené oblohy padají kapky vody. Kontroluji Storm Radar a ten nic nevidí. Hledám autobusovou zastávku. Je na ní jízdní řád i elektronické tabule. Zajímavé je, že se rozcházejí o pět minut
Do Firy, hlavního města ostrova, to z letiště není daleko - 5 kilometrů a přibližně 100 metrů převýšení. Přesto se kvůli nejistému počasí rozhoduji těch 40 minut počkat. Na letišti s deštěm jaksi nepočítají, a proto tu jsou jen samé děravé zástěny nebo vůbec nic a není se před těmi kapkami, kam schovat. Naštěstí zůstává jen u vydatnějšího poprchávání a deštík po půlhodině ustává.
V půl čtvrté se objevuji na autobusové stanici ve Fiře. Panuje tam absolutní chaos. "Snad aktuální jízdní řády budou vyvěšeny u budky s informacemi", říkám si. Omyl, elektronické jízdní řády na letišti mají svou vlastní verzi reality. Když ale vidím, jak tu autobusy stojí bez ladu a skladu, tak mě to vůbec neudivuje. Určit, který a kam jede je bez pomoci těžké. Svou cílovou stanici má nějakým způsobem zobrazenou jen část autobusů a u zbytku se musíte spoléhat na vyvolávání prodejců lístků, co chodí okolo. Dá se taky optat u budky s informacemi na číslo autobusu. To ale není číslo linky autobusu, ale evidenční číslo na čelním skle. Vítejte na Santorini u autobusového dopravce KTEL!
 |
| Jízdní řády autobusů aktuální ke konci září v hi-tech provedení |
Druhé nemilé překvapení objevím vzápětí. Můj hotýlek King Thiras se nachází necelý kilometr pěšky skrz pěší zónu, která se táhne do docela příkrého kopce. Z pokoje je krásný výhled na celou Firu i moře, avšak je to kurevsky vysoko. Jinak je v něm vše, co smrtelník potřebuje - měkká postel, televize, koupelna se sprchou, klimatizace, fén, lednička a balkón s výhledem. Drobná nevýhoda je nízký počet zásuvek - o jednu se dělí lednička s fénem, druhá je od televize a třetí je u vypínače jeden a půl metru nad zemí. Na nabíjení se dá použít jen ta na ledničku.
 |
| Momentky z pěšího stoupání |
Ačkoliv není nějak velké vedro, dávám sprchu, převlékám se a až pak vyrážím do města. Mraky se pomaličku rozpouští a nad kalderou se ukazuje nádherný západ slunce. Prohlížím si při tom Firu. To jsou především schody, výhledy a úzké uličky. Uličky jsou ale poloprázdné a není se třeba v nich prodírat davy. Oproti Krétě jsou otevřeny snad všechny obchůdky a restaurace, ale zůstávají skoro úplně prázdné. V suvenýrech jsou výprodeje magnetek za jedno dvě eura, ale restaurace s vyhlídkou si krizi nepřipouští a stále trvají na svých exkluzivních cenách. Proto končím v bistru prodávající souvlaki. Jeden by skoro řekl, že to vypadá jako šašlik.
 |
| Vyhlídka na kalderu při západu slunce |
 |
| Fira |
 |
| Živého oslíka jsem neviděl ani jednoho. Za to tenhle má dres a roušku. |
Krom toho neúspěšně hledám normální supermarket. V celé Fiře nacházím jen koloniály a večerky prodávající litrovku vody od 80 centů výš a malou plechovku koly přes euro. Až o den později konečně objevím normální supermarket pár minut chůze od autobusové stanice (ΣΚΛΑΒΕΝΙΤΗΣ Supermarket). Jeho jediné mínus je, že neprodává vychlazené plechovky piva.
 |
| Noc ve Fiře |
Večer na pokoji vygooglím, že voda na Santorini oficiálně není označena jako pitná. Zítra fakt musím na nákup. Dneska už počítat další schody nejdu. K tomu mě čeká dlouhý den. Ráno se ještě před davy chci dostat do městečka Oia.
2. den (Fira - Oia - Kamari - Fira - Starý přístav - Fira)
Budím se už na východ slunce (čili v sedm). Jenže ta jasná hvězdná obloha se během zbytku noci proměnila na podmračenou, tak vidím kuloví. Sbalím se a v osm scházím na hotelovou snídani. To se na Santorini hodí. Podává se káva nebo čaj, pomerančový džus, pečivo, máslo, tavený sýr, marmelády, nutella a kompotovaná broskev.
 |
| Počasí ráno |
 |
| Snídaně |
V 9:15 mě čeká autobus do Oia (též Ia). Lístky se nikde dopředu nekupují. Platí se až u průvodčího přímo v autobuse. Do Oiy to stejně jako na letiště stojí 1,6 €. Žádné sociální distancování se nepraktikuje a může se jet autobusem plným až do posledního místa. Avšak až na jeden případ jsem měl vždy dvojsedačku pro sebe a autobusy jezdily poloprázdné. Proto nevím, zda se v nich i může jet na stojáka.
 |
Panagia Platsani, Oia |
Oia je tisícové městečko ležící na severu ostrova. Rozkládá se na útesech nad kalderou a právě v Oie se nachází nejvíce proslulých bílých kostelíčků s modrými kopulemi. Místní cestovky sem nabízejí výlety za "blue dome", ale takto je v internetových mapách označený každý druhý kostelík. Ten nejznámější můžete najít v mapě pod heslem "Three Domes of Santorini". Večer se k němu na slušňáka nedostanete - místní skrz přes den jinak normální ulici natáhnou provázek.
 |
| Oia |
Jen co vystoupím z autobusu, zanořuji se do zdejších křivolakých uliček. Vypadá to, že za chvíli sluníčko zajde, tak mám trošku na spěch. Podle mapy hledám kostelíčky s modrými kopulemi a přitom stále chodím nahoru a dolů. Schody už ani nepočítám, ale pár stovek jich už určitě bylo. Ač bylo sotva deset, už je mi z toho solidní vedro. Postupně se probojovávám až na úplný západní výběžek u Byzantine Castle Ruins.
 |
| Ikonický Modrý dóm v Oie |
Odsud je pěkný pohled jak na celou Oiu, tak i celou kalderu. Také tu většina lidí pozoruje západy slunce. Kousek víc na sever jsou zdejší dva větrné mlýny. Oba dva jsou v soukromém vlastnictví jako součást penzionů. Ještě se vrátím ke zdejším kostelům s modrými kopulemi - Lidl neměl pravdu a na kopuli mají opravdu křížky. Ať žije fotošop!
 |
| Skandál v Lidlu, zdroj: kupodivu idnes.cz |
 |
| Mají tu i větrné mlýny... |
 |
| Byzantská pevnost vzadu |
 |
| Výhled od pevnosti |
Návštěva Oiy rozhodně není celodenní záležitost. I ti nejpomalejší turisté ji zvládnou projít za hodinu dvě a přitom nasekat desítky, ne-li stovky fotek. Proto ještě před polednem nasedám na autobus zpátky do Firy. Ona už samotná jízda autobusem na Santorini je zážitkem. Zejména ta ve směru Fira-Oia (zpátky se jedou po jiné silnici blíže moři). Na jedné straně vysoká skála, na druhé straně prudký sráz s notně omačkaným svodidlem a výhledem na moře v dálce pod vámi. K tomu ta silnice je široká tak pro jeden a půl auta. Autobus troubí do serpentin, aby se tam s nikým nepotkal.
Protože mám úžasný čas. Ve Fiře přestupuji na další autobus. Zvažoval jsem černou a červenou pláž a kvůli přibývajícím mrakům vybírám tu černou, u které nepředpokládám, že by její krása byla tolik závislá na slunečních paprscích. Na Santorini se dá jet na černou pláž do Kamari nebo Perissy. Vybírám Kamari, protože je jednak blíž a jednak do něj jezdí autobusy dvakrát častěji (a taky má o něco levnější lístek - 1,6 vs. 2,2 €).
 |
| Zvonice v Kamari s miniaturou kostela |
Do Kamari přijíždím v půl jedné. Vjezd do Kamari taky stráží jeden velký kostel s modrou kopulí. Už mě začíná trápit hlad. Bloumám po pobřežní promenádě a přemítám co s tím. Santorini si v restauracích stále ještě hraje na exkluzivní destinaci. Hlavní jídla obvykle začínají na patnácti eurech v podobě lepšího gyrosu a pokračují až do nebe. Nakonec najdu jednu útulnou tavernu nabízející čerstvou rybu za 10 € (sea bream / pražma). Na talíři mi přistane jedna trošku větší piskora. Vůči Krétě se žádný nášup "on the house" nekoná.
Najedený se už můžu vydat prozkoumat zdejší černou pláž. Předně černá je
trošku nadnesený výraz. Kdysi asi bývala černá a měla černý písek. Nyní
se ten černý písek ztrácí pod nánosem žulových oblázků a šutrů. Někdo
si zřejmě myslel, že na nich budou líp stát slunečníky s lehátky.
Realita je trochu jiná. Krásná pláž zmizela a nebojím se říct, že je
doslova zničená. Do moře se dá jít jen skrz pichlavé a kluzké šutry.
Část vstupu do moře skrytého pod hladinou je ještě ke všemu vybetónovaná.
 |
| Takhle se tu sbírají víčka |
Čím mě zklamalo Kamari na plážích, tím mi to vynahrazuje při nakupování. Na druhé straně náměstíčka, kde je autobusová zastávka, se nachází Big Discount Super Market - konečně pořádný supermarket, kde můžu dokoupit zásoby.
Ve Fiře s nimi vyfuním do hotelu, naláduji ledničku a dám sprchu. Poněvadž den je stále mladý, rozhoduji se vydat do Starého přístavu. U lanovky kupuji pár pěkných triček po 5 €. Ještě se možná budou hodit. Tolik tu určitě v sezóně nestojí ani omylem...
K přístavu scházím po stovkách schodů zalitých sluncem. Dá se to usnadnit lanovkou nebo pomocí donkey taxi. Obojí vyjde na 6 €. Ačkoliv je to "donkey taxi", není tu ani jeden oslík - jen samé muly a mezci. Na schodech jsou všude koblihy v různém stadiu rozkladu. Zdá se, že je tu nikdo nesbírá, co je rok dlouhý. Vynořuje se mi utkvělá představa, že po jedné z nich sklouznu a zastavím se až úplně dole. To sluníčko mi dává solidně zabrat. "Nahoru si nehraju na hrdinu a povezu se a přispěju oslíkům na seno," říkám si.
 |
| Zpátky ve Fiře. Po tom šedém hádku ve stráni za chvíli budu scházet. |
 |
| St. John the Baptist Cathedral nedaleko lanovky |
 |
| Schody jsou číslované |
 |
| Malá lekce zoologie: toto nejsou osli, ale mezci nebo muly. |
 |
| Ráj pro voliče ANO - všude koblihy, a to zcela zdarma. |
 |
| Fried kalamari |
Dole řve příboj a je příznačně mrtvo. Otevřeny jsou tam jen dvě restaurace. V jedné z nich si dávám smažené kalamáry. Příjemně mě překvapí, že mi přinesou celou oliheň místo obvyklých kroužků. Připadám si podobně grilovaný jako ona oliheň, tak se smutným srdcem dávám pomyslné sbohem oslíkům a jdu na lanovku. Po půlhodině křečovitého držení na ostrém slunci bych dopadl hůře jak ta smažená oliheň. Zatímco tato lanovka dokončená v roce 1982 mě během tří minut vyveze 220 metrů nahoru. Sklon má šílený a hrozně to v ní hrká. Během jízdy si téměř vypěstuji fobii a říkám si, že jsem se radši měl smažit na mule. Večer na hotelu vyndám Mythose z ledničky a z balkónu pozoruji, jak se Santorini noří do tmy.
 |
| Výhled z balkónu pokoje |
Den 3 (Fira - Red Beach - Megalochori - Fira - Oia - Fira)
Dneska ráno je už jasněji, ale stále to není na pozorování východu slunce. Na osmou si opět dojdu pro snídani. Je na chlup stejná jako ta včerejší. Snad jediná změna je v trošku jiných kouscích pečiva. V 9:20 mě čeká autobus do Akrotiri na jihozápadní cíp ostrova. Kousek od tohoto městečka se nachází proslulá Red Beach. Chci u ní být předtím, než dorazí davy. To se mi s odřenými prsy daří.
 |
| Mumraj na autobusové stanici |
Autobus zastavuje v Akrotiri. Průvodčí mě brzdí a naznačuje, že ještě jednu stanici. Autobus sjíždí točitou silnicí dolů k pobřeží a naproti vykopávkám starého Akrotiri otevírá dveře. K samotné červené pláži to je ještě pět set metrů za normálních okolností rušnou silnicí podél prázdných plážových restaurací a barů. Silnice končí u Kostela sv. Nikolaose. Odsud se musí pěšky přes červená skaliska. Chvílemi je to slušný outdoor a nedivil bych se, kdyby tu při úrazu nechtěla plnit nejedna pojišťovna. Zábradlí chybí a místy ho nahrazuje páska.
 |
| Tato silnice je později plná zaparkovaných aut. |
 |
| Saint Nikolaos Orthodox Church |
 |
| Dopoledne to má nádech dorůžova |
 |
| Kompletně prázdná pláž. |
 |
| Taky si můžete pronajmout lehátko |
Teď se vydávám hledat sousední White Beach. Je obrácena na západní stranu, tak by dopoledne měla být krásně nasvícena. Naopak Red Beach je nasvícena až odpoledne. Správnou cestu celkem dlouho hledám. Vede po útesu kolem White Beach Cave. Místy je tak úzká a drolivá, až se mi tají dech. Podruhé bych už tudy nešel.
 |
| White Beach Cave |
 |
| Takto je místy široká ona stezka. |
Procházím podél kostela Agia Markella a zjišťuji, že bílá pláž je přístupná jen z moře. Nakonec zapouštím kořeny pod jediným stromem široko daleko na pláži Agia Markella. Tu mám zcela pro sebe. Čtu si tam Ziburu a čekám, až se slunce postoupí a nasvítí Red Beach. Dočkávám se už krátce po poledni. Lezu zpátky přes útes a krásně se při tom poleju studeným potem.
 |
| Bílé útesy nad Kambia Beach |
 |
| Agia Markella |
 |
| Paralia Kambia |
Sice nejsou žádné vlny, ale fičí solidně silný a abrazivní vítr. Na vyhlídce se zastavuji, suším se, kochám se výhledem a poslouchám při tom zdejšího harmonikáře. Podle papundeklu tvrdí, že hraje řeckou klasiku. Mně to spíš přijde jako rumunské a cikánské odrhovačky.
 |
| Red Beach zdálky |
 |
| Písek je fakt červený |
V jednom plážovém baru si dávám gyros za necelé čtyři eura a přesouvám se k autobusové zastávce. Tam ve stínu stromu čekám na autobus. On jednou přijede. Míjí 14:20, kdy podle jízdního řádu měl přijet a nic. Přemýšlím, zda už z města nejel plný a zastávku nevynechal. To by bylo nepříjemné, protože další má jet až za jeden a půl hodiny. Se čtvrthodinovým zpožděním se nakonec ukazuje.
Vezu se jen do Megalochori. Kromě výhledu na celou kalderu tu je známý skalní útvar Srdce Santorini (The Heart of Santorini). Je to ani ne pět minut pěšky od zastávky na cestě k pobřeží se schodů dolů. Naštěstí se k srdci nemusí scházet z útesů až dolů, ale doslova jen pár schodů. V současnosti je to totiž dost abrazivní zážitek s nechtěným celotělovým peelingem zdarma. Fouká silný vítr a ten bere s sebou spoustu písku a malých kamínků. Nedaleko je tu i jeden větrný mlýn. Opět v soukromých rukách a opět jen jako penzion.
 |
| Megalochori |
 |
| Heart of Santorini |
Cestou zpátky si připadám jako ostřílený autobusový matador. Dojdu zpátky na zastávku a během doslova pár minut jede další autobus. Jsem znovu o 1,6 € lehčí a za necelou půlhodinu zpátky ve Fiře. Tam se na pokoji odsoluji a vydávám se autobusem do Oia na západ slunce. To je na Santorini velice populární disciplína.
 |
| Church of Saint Gerasimos, Firostefani |
 |
| Agios Theodoros, Firostefani |
V 18:00 nastupuji na autobus a skrz úzké serpentiny se s podvečerním sluncem proplétáme k Oie. O půlhodinky později už hledám to nejlepší místo na pozorování západu slunce. Mé předpoklady se naplinily. V Oie se teď nachází aspoň půlka všech turistů, co jsou na Santorini. Naštěstí to i tak znamená poloprázdné ulice a žádné velké davy.
Nejdřív dojdu k byzantské pevnosti na západním okraji města. Uvědomím si ale, že nechci pozorovat západ slunce nad mořem. To můžu kdekoliv jinde. Nýbrž nad Oiou, tak se vracím zpátky ke slavnému Modrému dómu. Najít cestu je pro mě složitější než včera během dne. Po čtvrthodině hledání vítězím. Avšak je to Pyrrhovo vítězství. Je tu na zdejší poměry spousta lidí a dost poslušných. Poslušně čekají frontu za instaslepicemi, co se tu celé minuty fotí a hrajou si na serébrity. Já pro ně takové pochopení nemám, protáhnu se za nimi a jdu dolů na ještě lepší vyhlídku, která zívá prázdnotou. Na tu o pár metrů pod ní se už ale nedostávám. Překvapí mě tamprovázek, co tu rozhodně včera dopoledne nebyl. Teď jen jestli je to zprivatizovaná ulice nebo jen milá aktivita od místních.
Slunce nad Oiou se noří za kopce cca o půl hodiny dřív, než jak uvádí Google (ten počítá západ za obzor), tak je nejvyšší čas se vydat zpátky na autobus. Další jede v 19:20, takřka přesně lícuje s aktuálním časem astronomického západu slunce. Jak slunce mizí v moři, sleduji přímo kousek od autobusové zastávky. Jaksi předpokládám, že by davy ještě chvilku mohly zůstat v uličkách Santorini a jet až tím příštím.
Autobus s mírným zpožděním přijíždí a na přeplněném náměstíčku mezi dalšími autobusy a auty se otáčí. Těch lidí se tu sešlo trošku víc, jak jsem čekal. Až se bojím, jestli nebudu muset zjistit, zda se jezdí i na stojáka. Ve výsledku jen poprvé a naposledy sdílím dvojsedačku. Zřejmě tu nemají tak přísná opatření jako na Krétě, kde se muselo sedět ob místo. Potemnělou silnicí podél pobřeží se vracím zpátky do Firy.
Den 4 (Fira - Kamari - Fira - Vídeň - Praha)
Dneska mě čeká poslední den na Santorini. Vzhledem k tomu, že je tu málo turistů, v hotelu mi umožňují pozdní check-out na můj odpolední let. V osm mě čeká poslední opět na chlup stejná snídaně jako předchozí dvě. Dneska až na detail, že místo jedné velké broskve jsou tři menší.
 |
| Třetí snídaně, co je jak přes kopírák |
Přemýšlím, co tu dneska dělat. Vzhledem k večernímu odletu a zdejšímu systému autobusů jsem trošku nervózní. Sice mě zatím vždy dovezly všude, jak měly, ale nebylo to až tak pohodové, jak bych si přál. Proto z dvojice Kamari a Perissa, vybírám opět Kamari. Přeci jen tam autobusy většinu dne jezdí co půl hodiny. Dneska je ale změna - do Kamari to bereme zkratkou přes letiště. To minule nebylo. Aneb spojení dvou linek v jednu!
Jak jsem už psal, ta pláž není nic extra. Ale jsou tam sprchy a není tam moc lidí. Dneska jsou vlny mnohem menší, tak se dá do moře dostat i skrz ten oslizlý beton. Na pravém konci pláže, objevuji ještě pár kousků pláže s černým pískem a bez betonu. Zchlazuji se stracciatellou a po dvou hodinách se vracím k autobusu.
 |
| Orthodox Metropolitan Cathedral |
Ve Fiře udělám v supermarketu malý nákup do letadla a poté jdu na oběd. Podle recenzí a cen vybírám Daphne Tavern s 4,8 hvězdičkami. Je to malý rodinný podnik. Sice nenabízí výhled na kalderu, ale s trochou šikovnosti uvidíte na Egejské moře na druhé straně ostrova. Dávám si jejich specialitu jehněcí s citrónovou šťávou a s opečenými bramborami. Chutná to výtečně a spolu s vodou to vychází na 10 €. Poprvé na Santorini také dostávám dezert on the house.
Všeobecně v Řecku jsem zatím nikde neviděl žádné denní menu, a to ani na Santorini ani na Krétě. Jídla většinou začínají na 8 € a pokračují mnohem, mnohem výš. Avšak na Krétě jsem se takřka pokaždé setkal s jedním nebo dvěma dezerty a rakijí on the house. To na Santorini chybí.
Na pokoj však sotva doběhnu. Už před obědem mě začaly trápit silné větry. Ta zmrlina na Kamari mi neudělala vůbec dobře. Příště bych si ji tam nedal. Taky nechutnala nijak extra, ale měla extra cenu 2 € za malou porci. Přemýšlím, zda a jak dneska dám ten odlet. S odstupem pěti minut polykám dvě živočišná uhlí a doufám v zázrak. V 19:15 mě má čekat odlet do Vídně.
O hodinu později zkouším účinnost uhlí a jdu se podívat na Firostefani, vesničku nad Firou, od které teď kousek bydlím. Podle zdejších cestovek tam jsou také krásné modré kopule. Upřímně, už jsem viděl hezčí, je to hodně do kopce, avšak zdá se. že uhlí celkem účinkuje. Mnohem lepší jak modré vršky kostelů, tu jsou výhledy na kalderu.
 |
| Výhled ze Skaros Rock |
 |
| Timios Stavros |
Na letiště se vydávám s řádným předstihem. Autobusy tam oficálně jezdí co hodinu. Ale nechci riskovat neoznačenou změnu jízdního řádu, naplněnou kapacitu sedadel nebo nějakou neodkladnou potřebu návštěvy toalety, tak jedu tím už v 16:00. Na letišti tak jsem necelé tři hodiny před odletem. Zbývající čas trávím rozjímáním před letištní budovou a konzumováním zbytku zdravotně nezávadné vody. Ta na ostrově z vodovodu neteče pitná a ani letiště není výjimkou. Za odbavením si můžete výhodně koupit vodu Evian, co chutná jak destilka (zkušenosti z Francie, kde v supermarketu nestojí tolik jako teď v letištním občerstvení, kde s úspěchem atakuje běžnou cenu lahve vína střední třídy).
Na odbavení a k bezpečnostní kontrole pouští až dvě hodiny před odletem. Dokonce do té doby tam není ani personál na security. Inu, letů je málo. Řekové mají rádi fronty, tak k přepážkám a bezpečnostní kontrole pouští pracovník, který říká čísla přepážek od 5 do 8 nebo security a machruje přitom s pár německými slovíčky.
Security je dílem pár minut. Nejbližší let, co poletí, je ten můj za necelé dvě hodiny. A až hodinu po něm Marseille a Londýn, tak se hala hodinu před odletem začíná plnit. Brány tu mají asi čtyři. U gatu opět rozlišují priority a non-priority. Zavazadla nějak moc neřeší. Pokud něco řeší, tak je to spíš jejich počet než rozměry.
 |
| Na ploše čeká letoun OK |
K letadlu jdeme po ploše. Od automatu jsem vyfasoval uličku. Avšak letadlo je tak prázdné, že po ukončení boardingu si zabírám vlastní trojku. Na vzlet se jde o celých 20 minut dřív. Letíme spolu se západem slunce krásný vyhlídkový let nad řeckými ostrovy.
Ve Vídni přistáváme po dvou hodinách letu tři čtvrtě hodiny před plánem (chvilku po osmé). Hravě se stíhám občerstvit ve Sparu, co aktuálně zavírá v 21:00. Na lavičkách marně hledám, jestli bych to nemohl vzít něčím jiným, než Flixbusem v 23:25 z Erdbergu.
Ukazuje se, že to je vážný logistický problém a prakticky nic nejezdí. Buď můžu za dvojnásobnou cenu Flixbusem za pár minut z letiště nebo až před půlnocí z Erdbergu. Vzhledem k tomu, že spoj z letiště znamená pět hodin podle flixbusí grafiky v plném autobuse a zastávku v Brně, rozhoduji si nechat tuto šanci ujít. Z Erdbergu se jede rovnou do Prahy s časem něco přes čtyři hodiny.
Pro rýpaly: Ano, dalo by se s Gepardem do Brna, ale otázka je, jak se odtamud dostat zpět do civilizace. Z Brna jaksi do Prahy po osmé večer téměř nic nejede (jediný použitelný spoj je Flixbus jedoucí v 23:35 a tím bych si moc nepomohl).
Mezinárodní autobusové nádraží v Erdbergu je taky případ. Vůči němu je i to brněnské naproti Grandu jako pětihvězdičkový hotel. To vídeňské kvůli koronaviru na noc zavírají. Ono to žádná sláva nebyla ani, když bývalo otevřené. Ty podivné existence pod tou mostní konstrukcí běžně připomínaly divoký Balkán. Nyní je to ještě horší nastupuje se z jedné ze tří zastávek přímo na ulici označených písmeny A až C. V zimě to bude fakt lahůdka. Není tu kde počkat v teple, jen jedna dvě lavičky u béčka, kde naprosto nikdo nedodržuje žádný odstup.
Čekající lidé tu zcela slyšitelně kuckají a chrchlají, tak měním svůj respirátor z Řecka ze čerstvý. I skrz něj tu cítím odér trávy a laciného chlastu. To bude jízda! V zadní části, kde sedím, slyším zpoza mě ruštinu a smrkání, přes uličku pořád vyvolává Ind a o jednu dvě řady před ním ynteligent otvírá lahváče a soudě podle zvuku ozývajícího se z tašky, když ho vyndavá, nemá jen jednoho. Mám dost, využívám prázdnosti autobusu a přesouvám se dopředu. Tam to je o chlup lepší i na pár hodin usínám. Zaspat, objevím se v Drážďanech nebo Berlíně a musím se na dva týdny izolovat...
Kolik to stálo?
Vlak do Vídně ... 354 Kč
Letenka VIE-JTR-VIE ... 50 kreditů
Lanovka ve Fiře ... 6 €
Autobusy po Santorini ... celkem 21 €
Útrata na den ... cca 30 €
Ubytování se snídaní na 3 noci ... 131 €
MHD po Vídni ... 2x 4,2 €
Autobus z Vídně ... 299 Kč
Líbil se Vám tento cestopis? Přečtěte si další díly koronaturistiky nebo začněte sledovat třeba můj instagram.