Sedm transylvánských překvapení 1/2

V březnu si projíždím akční nabídky a mou pozornost upoutá let Bratislava - Cluj-Napoca. V paměti se mi vybaví jeden cestopis, který tento let využil pro cestu na transylvánský hrad Bran. Sestavím si své vlastní transylvánské dobrodružství a poprvé vyzkouším bratislavské letiště. Do Bratislavy se dopravím autobusem, stejně jako sjezd ze severu na jih Rumunska. Plánování bylo o trochu těžší, než jsem čekal, poněvadž těch autobusů mezi městy v Rumunsku tolik nejezdí (nebo se nedají najít a koupit on-line).

Hrad Bran v sobotu dopoledne

Mé dobrodružství v Rumunsku začíná už den před odjezdem. Sedím si takhle v práci a najednou mi začne zvonit mobil a na displeji si všímám rumunského čísla. Hlavou mi probleskne, jestli to není mé rumunské ubytování, kterému jsem večer předtím nastavil čas příjezdu na 22:00 až 23:00. Zvednu a ozve Here is Mementobus (autobusový dopravce v Rumunsku). Dozvídám se vážně příjemnou novinku. Můj odpolední odjezd z Kluže byl posunut na čas o 4 1/2 hodiny dřív. Z poznávačky Kluže jsou rázem trosky a musím jen doufat, že letadlo Wizzairu nebude mít zpoždění, protože odjezd autobusu je nově pouhé jeden a půl hodiny po přistání. Prý mě ale jako VIP vyzvednou přímo na letišti, že mi pošlou číslo řidiče a SPZku.


Čtvrtek 1. června 2017
Píše se čtvrtek večer a já pomalu vyrážím směr Praha Florenc, odkud mi vyjíždí noční autobus na Bratislavu. Z práce jsem přišel utahaný, tak jsem balil až na poslední chvíli hodinu dvě před odjezdem. Ještě před nástupem do autobusu si vzpomenu, že bych mohl zavolat do Spořitelny a upozornit kartové oddělení na mou cestu, abych si s sebou nevezl pouze bezcenné plastové trsátko místo karty.

V autobuse k dokonalé podobě ironického zasedacího pořádku chybí jen řvoucí infant a stokilový pasažér sedící vedle mě. Tam naštěstí sedí jen drobná nečesky hovořící asiatka. Ale přede mnou ženská-maník sklopím-si-sedadlo-nadoraz a za mnou magorka ať-tě-ani-nenapadne-sklopit-si-sedadlo-jinak-budu-hned-na-tebe-klepat. Situaci jsem bohužel nezvládl a hned ji asertivně neřekl, ať si dá do latě toho tvora přede mnou, tak jsem půlku cesty balancoval v nehezky zúženém prostoru. Aspoň že nabídka filmů na displeji v zábavném centru je slušná. Sice nečekejte poslední blockbustery jako u aerolinek z Perského zálivu, ale rozhodně neurazí, i nějaká hitovka se sem tam najde.

Pátek 2. června 2017 - Bratislava
Možná i z tohoto důvodu jsem po příjezdu do Bratislavy byl víc ospalý než vyspalý a už totálně mě přešla chuť na cestování na Zlaté piesky na nákup do nonstop otevřeného Tesca a náhodou se ani nepřidával hlad, spíš znechucení ze spolupasažérů. Sice pokus jsem podnikl, když přijížděl noční autobus směrem k obchoďáku, ale jakmile jsem zjistil, že lístek se nedá koupit přímo u řidiče, vzal jsem to jako znamení a odjel jsem za 10 minut autobusem z protějšího směru přímo na letiště. Na letiště v Bratislavě jezdí noční linka N61, která jede pouze jednou za 1 hodinu.

Kvůli tomu ani nepřipadalo si obstarat slovenskou nebo po příletu rumunskou SIM kartu. Přežíval jsem se zbytkem kreditu na polské SIM kartě od Virginu. Kredit držel a posloužil třeba pro vyhledání informací o autobusech.

Letisko Bratislava M. R. Štefánika

Na letišti jsem kvůli tomuto routing byl necelých 5 hodin před odletem. Vzhledem k stále nejistému stavu D1 byla lepší delší časová rezerva než menší. Umím si představit i scénář, kdyby těch 5 hodin nemuselo stačit. Bratislavské letiště je malé, ale útulné a působící moderně a čistě. Bohužel, o záchodech se nedá říct, že by v noci zrovna voněly. Obhlédnul jsem si to tam a došel jsem k názoru, že bude nejlepší se chvíli prospat až za kontrolou. Projdu s ní, tam se mi říkají, že jsem tam nějak brzo, na to jen odvětím, že mi autobus do Bratislavy přijel ve tři ráno a jsem propuštěný do haly. Tam si po vzoru řady ostatních lehám na houmlesáka přes trojičku spojených sedadel a snažím se něco naspat. Ležení to tam je pohodlné, jen mi příliš reflektorů praží do očí. Nakonec přerušovaně naspím jednu dvě hodiny.

Hala na letišti

Vzbudím se v sedm a zbytek času hybernuji na letištní wifi. Když se přiblíží osmá, projdu se letištěm k terminálu 10. Trošku mě překvapí nutná pasová kontrola a už sedím u gatu. Nástup do letadla je svižný a dokonce i rozestupy mezi sedadly mi připadají rozumné. Měl jsem štěstí a sedím u okénka. Oblačnosti je tentokrát méně, a tak je občas vidět kus krajiny vynořující se z ranního oparu.

Letadlo Wizzaiaru je tu

Hezké počasí z rána nevydrželo a zatáhlo se.

Okolí města Cluj-Napoca z letadla. Oblačnosti už viditelně ubylo.

Cluj-Napoca (čti Kluž-Napoka) je město ležící na severozápadě Transylvánie. Žije v něm více než 300.000 obyvatel a je známo svým rušným nočním životem. Už ve starověku se zde nacházelo dácké sídliště Napoca, na přelomu 2. a 3. století sem přišli Římané a od 12. století měli město a tuto oblast pod palcem Maďaři (maďarsky Koloszvár). Následně se zde usazují Němci a ti město přejmenovali na  Klausenburg. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 město připadlo Rumunsko, a od té doby se rumunsky nazývá Cluj. V roce 1974 komunisti přidali ke jménu města "-Napoca", aby zdůraznili jeho dácké kořeny.

Výstup z letadla probíhá klasicky autobusy. Už staví novou halu. Třeba se to časem změní.

Mezinárodní letiště Avram Iancu v Kluži

Přistání v Kluži
V Kluži letadlo přistává v půl hodiny před plánovaným časem přistání. Výstup z letadla probíhá autobusy. Na rozdíl od Varšavy je každý z autobusů o půlku delší. Na pasové kontrole jsem jeden z prvních, tak hned můžu jít k východu. Připojím se na letištní wifi a přes Skype vytáčím číslo řidiče. Dojde ke spojení, ale ve sluchátku není nic slyšet. Není nad spolehlivé microsoftí služby. S úšklebkem zkouším český roaming. Tentokrát se dovolám, ale jak jsem tušil, řidič vůbec nerozumí anglicky. Vyzvednutí na letišti si teď nějak neumím vůbec představit, a to nemyslím, že by mi scházela představivost. Naštěstí času mám víc než dost, tak vyrážím na normální zastávku Sala Sporturilor Horia Demian v Kluži.

Řeka Someșul Mic v okolí Sala Sporturilor.

Před letištěm se ochranky optám, kde že je ta stanice autobusu. Ukážou mi doprava. Tam najdu stanici i automat a okénko pro prodej lístků. Jeden pro dvě jízdy si kupuji za 4 RON (dá se označit z obou dvou stran). S mým plánem dostat se k Sala Sporturilor mi ještě stále pomáhá polská SIMka. V půlce města přestoupím u velkého kruhového objezd s neskutečně olezlými paneláky (zastávka Scoala de Arte) na další autobus. Doveze mě až k řece Someșul Mic. Ujdu pár set metrů a jsem na místě. Zbývá mi ještě necelá hodina do odjezdu. Nacházím se na velkém parkovišti u hotelu socialistického střihu hned naproti řece. Nikde není žádný obchod, jen dvě restaurace, a i to je dost honosný název. Posezení tam mají, ale nevaří, jen prodávají nápoje a něco málo baleného. Tak si aspoň za 3 RON dám zmrzlinu a přitom píšu e-mail na centrálu Mementobusu.

Mikrobus od Mementobusu
Zbývá mi ještě víc jak půl hodiny, tak se zvedám, že se tedy dojdu podívat do širšího okolí, když na druhém konci parkoviště uvidím stát červený mikrobus s nápisem Mementobus. Vedle stojícího mladíka se optám, jestli není řidič toho mikrobusu, když ne, tak aspoň prohodíme pár slov o Rumunsku a Česku. Řidič si po pár minutách objeví a s pomocí mladíka mu sdělím, že už nemusí jezdit na letiště.

Úderem půl jedné se mikrobus rozjíždí a vyjíždí na cestu. V celém mikrobusu jsem jediný připoutaný, a to pozor, včetně řidiče! Ještě než vyjede z Kluže, řidič si s námi jede natankovat. Stav rumunských silnic mě velmi mile překvapil. Celou dobu to méně házelo než jízda na dálnici D1 a většinu času to byla naprosto hladká jízda.

Pár kilometrů za Kluží mi zvoní telefon a vidím, že mi volá nějaké britské číslo. Ze zvědavosti, spíš než z povinnosti, to zvednu a slyším český mužský hlas, který mi říká, že mi volá z Booking.com, neboť mé dnešní ubytování je přebookované a že mi našli náhradu, jestli se můžu podívat do e-mailu. Jelikož už můj smartphone už neukazoval ikonku dat, je mi jasné, že polský kredit už došel, tak chlápka z Bookingu jen poprosím, ať mi zjistí, jestli ta náhrada má v pokoji aspoň okno. Za pár minut volá znovu, že pokoj je s oknem, tak to beru a jen prosím o název penzionu.

Památník se stíhačkou kousek za Turdou

Mikrobus stavěl na pár místech, mj. v Turdě (městu dříve známém svými solnými doly) a Târgu Mureş. Tam si udělal asi čtyřicetiminutovou zastávku. Asi na někoho čekal. Každopádně kvůli této zastávce, pak nabral slušné zpoždění. Ještě si udělal delší čůrací a kuřáckou pauzu u benzínky v Sighișoaře, kde ale ani nikoho nenabíral. To mu dalo už slušnou hodinku zpoždění.

Jakmile vyjel z Sighișoary, tak si to uvědomil a jeho pomalou jízdu vystřídal styl Need for Speed. Po rovinkách to najednou kalil stopadesátkou, zatáčky řezal tak rázně, že když mohl vzal to přes dva pruhy i do protisměru a náklaďáky a pomalá auta předjížděl takovým stylem, že i já jako ateisty začal ze své paměti dolovat otčenáš. Do těch zatáček a za horizont totiž nemohl vůbec vidět. Ze Sighișoary do Brașova (česky Brašov) totiž vedou aspoň polovinu cesty krásně točené serpentiny. Ať dělal, co dělal, do Brašova dorazil se skoro hodinovým mankem. Teď jsem byl pomalu rád za tu změnu jízdního řádu, protože jinak bych dorazil na check-in pozdě.

Brašov
Mementobus projede skrz celým Brašovem a staví na předměstí u benzínky u Hotelu Cubix. Je už po šesté odpoledne, sluníčko stále vzorně svítí. Na mobilu žádná data, naštěstí autobusy pro cestu k původnímu penzionu mám poznamenané. Nový penzion je jen o 700 metrů vedle.

První pohled na město Brašov

Hned za tříproudovou hlavní silnicí je vidět McDonalds' a velký Kaufland. V Mekáči si stáhnu informace o novém penzionu a cestou si slušně zablátím boty. V Kauflandu si nakoupím snídaňovečeři a v tamějších obchůdcích T-Mobilu a Vodafonu handluji místní SIMku. Nakonec líp vyjde rumunský Vodafone s 4 GB za 27 RON. Bohužel, můj vyhlídnutý Digitel za 10 RON tu nikde v okolí není a data už potřebuji. V Kluži bych věděl kam jít.

Cesta do centra je lemována takto pěknými paneláky. Některé jsou navíc oprýskané.

Vydávám se na autobusovou zastávku a objevuji jeden podstatný problém - nikde tu nejsou automaty, jen prodejní okénka, která jsou už ale od 18h zavřené. Ptám se místních, kde koupit lístky. Nevědí. Ani v okolních obchůdcích je nemají. Proto jdu pěšky. Na další zastávce to samé v bledě modré a na té další taky. Tam si počkám na autobus a ptám se, kde koupit lístek. On na to, ať si naskočím, že na další zastávce to půjde. Tam už na mě čeká automat. Nakupuji si zásobu lístků do 4 RON. Každý se dá použít na dvě cesty.

Pensiunea Leo

Do Pensiunea Leo dorážím po osmé večer. Ze zastávky autobusu je to docela štreka, ale ten barák vypadá fakt luxusně. Můj pokoj je samozřejmě až v posledním (druhém) patře a v podkroví. Okno sice má, ale střešní. Aspoň že má klimatizaci a že v okolí nejezdí žádné náklaďáky.

Pěší túra do centra. Co to pod vrcholkem toho kopce jenom je?

Vybalím si pár věcí a připravím si extra úsporné balení věcí do kraťasů, jejichž kapsám moc nevěřím - občanka, několik bankovek, mobil a do ruky foťák - a vydávám se vstříc večernímu Brašovu. Nejdřív jsem si naivně myslel, že se tam svezu, ale nějak na mapě nemůžu najít historické centrum a pak autobusovou zastávku, z které by tam něco bez přestupu jelo, tak si udělám kilometr a půl dlouhou procházku. K centru přijdu čtvrthodinku před západem slunce a všechny budovy jsou krásně nasvícené výrazným žlutým světlem s dlouhými stíny.

Rumunská reality je plná kontrastů. Vedle nádherně udržovaného domu se pak objeví něco jako tento.

Historickému centru Brašova dominuje dlouhá pěší třída Strada Republicii lemovaná jednou restaurací se zahrádkou vedle druhé. Ani ty ceny tam na první pohled nejsou tak hrozné. Kopeček zmrzliny za 3 RON, to je fajn obchod.

Primăria Brașov

Strada Republicii

Barevné domky na Strada Republicii

Piața Sfatului s nepřehlédnutelným bílým nápisem "Brasov", jako bych byl někde v Hollywoodu

Strada Republicii ústí na náměstí Piața Sfatului, kterému dominuje barokní Casa Sfatului s velkou moderní fontánou před ním a zpovzdálí vykukuje slavná Biserica Neagră (Černý kostel). Ten byl postaven rumunskými Němci v 2. polovině 14. století. Původně byl římsko-katolický, ale v době reformace se z něj stal jeden z nejvýznamnějších luteránských kostelů v regionu. Na kopci za bazilikou si můžete všimnout také bílého nápisu BRASOV v hollywoodském stylu.

Casa Sfatului vprostřed náměstí Piața Sfatului

Kašna na náměstí Piața Sfatului

Biserica Neagră. A kdybych náhodou zapomněl, kde to jsem, hned mi to připomene bílý nápis

Někdy po deváté večer jsem se vydal zpátky do penzionu. Tentokrát jsem se chtěl svézt. Našel jsem si zastávku i autobus. Hned u zastávky byla výloha pekárny. Rozhodl jsem se ochutnat jednu místní specialitu, v duchu se omluvil zubům a kilům, a šel si ji koupit. Obsluha bohužel nemluvila anglicky, tak přišla řada na improvizaci - uno <jméno z popisky> negro (španělské označení barvy). A šlo to. Na závěr poděkovat mersi jako ve francouzštině. Autobus mi nechtěl označit lístek, ale stejně jsem za dvě stanice vystupoval.

Strada Republicii v noci

Za pár šupů se tu prodává variace na trdelník jménem Kürtös Kalács

Budova Prefectura Brașov

Sobota 3. června 2017
Ač jsem si dělal plány, že brzy ráno vstanu, bohužel, zůstaly spánkovým bohem nevyslyšeny a z pokoje jsem se vykulil krátce před osmou. Samozřejmě, měl jsem ze včerejška lístky, ale nenašel jsem jednoduchý a rychlý způsob, jak se na Autogara 2 dostat bez přestupů. Když už jsem něco našel, akorát jsem v dálce zahlédl spoj odjíždět a o dalším jsem si zjistil, že přijede nejméně za dalších 20 minut. Po cestě jsem navštívil dva zajímavé a stejnojmenné kostely Biserica Sfinții Apostoli Petru și Pavel - jeden velký ortodoxní, kde zrovna probíhala bohoslužba, a druhý menší dřevěný, asi taky ortodoxní.

Biserica Sfinții Apostoli Petru și Pavel poprvé

Biserica Sfinții Apostoli Petru și Pavel podruhé

Na autobusové nádraží jsem dorazil v půl deváté. Posunky a pár slovy anglicky jsem se dozvěděl, že autobus na hrad Bran pojede za půl hodiny a platí se až u řidiče. Podle oficiálních stránek hradu mělo být jízdné 5 RON, u řidiče jsem ale musel přimazat dvěma bankovkami - čili 7 RON za cestu. Nevím, jestli to byla gringo přirážka, ale mám dojem, že u ostatních jsem viděl trhací lístky taky na 7 RON. Samotný autobus byl hodně alternativní. Podle technického stavu a čistoty čalounění bych si tipl, že pamatuje ještě Ceaușesca. Nicméně cesta příjemně ubíhala, silnice drncala méně než na regionálním autobusu v Česku a k tomu mi přálo počasí a bylo nádherně jasno a slunečno. Okolní kopce takřka bez jediného mráčku.

Rumunská krajina

Hrad Bran
Vzhledem k tomu, že o hlášení zastávek nebo dokonce nějakém informačním displeji jsem si mohl nechat jen zdát, hlídal jsem si cestu přes GPSku. Když jsem dojel do městečka Bran, vystoupil jsem. Jak jsem zjistil o pár se metrů později, zastavil by i skoro přímo před hradem. Kdo to ale měl vědět, že?

Městečko Bran mi svým způsobem připomíná krkonošské vesničky a městečka, kudy jsem před pár týdny projížděl. V okolí rodinné domky, občas polorozpadlý baráček a ve středu honosné penziony pro turisty ve stylu turistického baroka a samozřejmě spousta aut a krámků se suvenýry.

Správně. Tudy k hradu.

V nabídce jsou všemožné suvenýry a ceny lidové. Vyplatí se uvažovat zejména o kožených výrobcích. Jsou levnější než v Maroku! Pásek od 30 RON.

Správnou cestu k hradu najdete tak, že půjdete tam, kde je nejvíc obchodníků se suvenýry. Hrad Bran z městečka přes všechny budovy není téměř vidět. Mají to dokonce tak vylepšený, že přilehlý park, spíš loučka je oplocená a součástí hradního areálu. Jakmile se vymotáte od suvenýrů a prokličkujete davy turistů, dostanete se k pokladnám. Pokud budete mít štěstí jako já, dostanete se k pokladně těsně před nástupem autobusu plného turistů. Vstupenka stojí 35 RON. Hrad je otevřen každý den od 9h do 18h s výjimkou pondělí, kdy má otevřeno až od 12h!

Hrad stojí na tomto malinkém kopečku

Pěknou fotku hradu pořídíte od jezírka v parku.

Samotný hrad není od pokladny příliš daleko, ani na příliš vysokém kopci. Vstupní prostory se momentálně rekonstruují a jsou pod plachtou. Když jsem došel ke vstupu, musel jsem si vystát ve frontě nějakých 10 minut. Svou rychlostí a počtem návštěvníků mi to připomnělo zámky na Loiře. Ke cti hradu Bran je, že interiéry jsou krásně zachovalé a plné historického nábytku. Jen takřka žádný se nepojí k samotnému knížeti Drákulovi. K němu je jen expozice plakátů s textem v hradní věži. Pěkné jsou historické ložnice, knihovna nebo výhled do hradního dvoru. Pro pěknou fotku hradu si dopoledne zajděte do hradního parku za jezírko.

V hradě je lidí jako much. Připomíná mi to zámky na Loiře a řekněme si to upřímně - začátek června ještě není sezóna.

Tajná hradní chodba ústící v knihovně

Hradní knihovna

Lovecký salónek

Nádvoří

Cimbuří

Věž

Jen co vyjdu z hradu, pokouší se o mě infarkt. Zjišťuji, že si mobil v kapse volal, kam se mu zachtěl a stačilo mu k tomu přijmout jen jednu SMSku, která mu rozsvítila displej. Od té doby si dělal co chtěl. Asi 10 telefonátů a příjemce to samozřejmě musel vždy zvednout a poslouchat několik minut šum. Mě by snad trefilo. Aspoň že to bylo z EU s regulovanými cenami. Být to z Asie, asi by mě vážně trefilo. Takhle to přišlo jen na 19 korun. 

Skanzen pár kroků od hradu utopený mezi stánky se suvenýry

   
Po prohlídce hradu jsem se vrhl na suvenýry. Cestička mě zavedla k pravému rumunskému skanzenu v bezprostřední blízkosti hradu. Jedná se asi o desítku domků. Bohužel, se nedá nakouknout do jejich vnitřku. Na druhou stranu, se ani neplatí žádné vstupné. Mimo obvyklých suvenýrů zde můžete zakoupit krojované panenky (mezi 20 až 40 RON podle velikosti), zpívající píšťalky, kroje nebo opasky (od 30 RON). Za tričko dáte 30 RON a za magnet kolem 5 RON. Obcházet trh a doufat v lepší cenu je téměř zbytečné. Ceny jsou jako přes kopírák a nabídka suvenýrů taky. Jen se liší aranžmá. Cena občerstvení je zde trošku vyšší, asi jako na úrovni Matějské.

Zpáteční autobus do Brašova jezdí jednou za hodinu a dokonce tu má i svou pevnou zastávku s vyvěšeným jízdním řádem. Ten je však pouze orientační a plus mínus 10 minut nic neznamená. Spíš platí - jsou na zastávce lidi? Autobus pojede. Nejsou? Už jel. Sám jsem na něj čekal o dobrou čtvrthodinku déle.

Retro autobus na zpáteční cestu. Chybí v něm jen veksláci. I když kdoví...

Tentokrát přijel mnohem novější autobus a připomínal mi devadesátá léta. Uvnitř celý červený, s výraznými syntetickými záclonkami, a mnohem čistější. Vpředu u řidiče hrála velká CRT obrazovka směsku amerických hitů z 70. a 80. let. Teprv pár minut od Brašova se smyčka dotočila. Právě čas na to, aby mi mohl opět zavolat Mementobus.

Jejich hovor jsem už tak trochu čekal. Ve čtvrtek po prvním telefonátu jsem se podíval na jejich webové stránky a hledal jsem tam čas mého druhého autobusu. Taky jsem tam na něj nenarazil a zbylo mi dilema - není tam, protože je vyprodaný NEBO protože jeho čas změnili taky? Každopádně kdyby teď nevolali, chtěl jsem jim o chvíli později zavolat sám. Dozvěděl jsem se, že čas odjezdu se posouvá z 16:30 na 12:45. Zlatíčka. Tuto šťastnou novinu mohli taky zavolat dřív než jen jeden den předem. Ale jak poznamenal můj kamarád - může být rád, že vůbec zavolali...

Zpátky v Brašově
Právě bylo poledne. V Brašově jsem zkonzumoval svůj poslední lístek na MHD a přesunul se na vlakové nádraží. Tam jsem si koupit lístek za 19 RON na vlak do Sighisoary. Měl jsem na výběr z časů příjezdu lišícího se o necelých 10 minut, ale cena se lišila dvojnásobně. Zvolil jsem levnější variantu trvající 3 hodiny 20 minut (asi o 45 minut déle). Po silnici to je 120 kilometrů a autem to podle plánovače trvá 1 hodinu 45 minut.

Výhled ze střechy obchodního centra nedaleko nádraží. Jen co mám jízdenku pryč, tak se počasí v Brašově už kazí.

Protože mi ještě zbývaly 2 hodiny do odjezdu, prošel jsem se do nedalekého obchodního centra, kde jsem doufal, že ukojím svůj hlad. Zrovna se nacházelo v rekonstrukci. Po cestě jsem ještě u stánku koupil klobásu v rohlíku. Sníst se to dalo, bylo to i chutné, jen to klobásu moc nepřipomínalo. 

V obchoďáku to, inu, vypadalo jako v Rumunsku. Půlka obchodů zavřená, dlouhé prázdné chodby. Dole byla sámoška, kde jsem si dal batoh do úschovy a šel nakoupit zásoby a hlavně nějakou vodu na pití. Naproti v cukrárně jsem se za pár lei ochutnal místní mini zákusky. Nejvíc mi chutnal ten s vanilkovým krémem. Prošel jsem se až nahoru k restauracím na střeše, cestou jsem minul řadu obchodů bez nájemce a nahoře jsem zjistil, že nic pořádného nevaří a když, tak to jsou stejně hamburgery nebo jiné produkty univerzální globální kuchyně za überčeské ceny.

Vlaková souprava, která se mnou jela do Sighisoary (fotka pochází až z cíle, protože v Brašově jsem neměl odvahu fotit na surrealistický výhled na nástupišti).

Když minula druhá odpolední, přiblížil se můj čas odjezdu (14:30), tak jsem se vypravil zpět na nádraží. Před nádražím jsem si dal citronádu za 5 RON. Z informační tabule jsem zjistil, že vlak pojede ze sedmého nástupiště. Přijdu na nástupiště a tam to vypadá jako v Chánově. Prakticky celé je okupované necivilizovanou verzí Romů. Vzhledem k tomu, že na nástupišti se nenachází žádný displej, vrátím se ještě do haly ujistit se, že jsem tam byl správně. Bohužel ano. Pro jistotu si ještě zamknu bágl a pečlivě uschovám klíč. Když se vrátím, u nástupiště už stojí neoznačený vlak a celé osazenstvo peronu někam zmizelo. Nemusím být zrovna Einstein, abych se nedovtípil, že zmizelo zrovna do toho dvouvagónového vlaku, kterým mám jet i já. Najít v něm volný flek bylo umění, protože ho celý prohlásili za svůj. Obsadili všechna kupé v jednom vagónů a v druhém u všech sedaček seděl aspoň jeden rozvalený cikán. Já jsem nakonec skončil naproti jedné rumunské bábušky. 

Vnitřek vlaky, poté co většina opáleného osazenstva vystoupila.

Dětičky lezly v botách po sedačkách, mládež naplno pouštěla rádoby muziku z mobilu a dospělí chlastali a za jízdy si zapalovali cigarety. Zákaz nezákaz. Chvílemi to tam smrdělo víc než ve čtvrté cenové. Nejdřív jsem si myslel, že to smrdí brzdy, až pak jsem si všiml závisláků, co nevydrží hodinu bez cigarety a můžou si je koupit i ze sociálních dávek. A mimochodem, líp by vonělo i hořící kravské lejno. Průvodčí ve vlaku byl spíš jen na ozdobu. Sice mě a bábušce zkontroloval lístky, ale jinak jsem neviděl, že by se zajímal o lístky hnědorumunů. Asi nějaký paušál...

Sighișoara
Po hodině a půl naštěstí většina nepřizpůsobivého osazenstva vystoupila a ve vlaku se zase dalo dýchat. To jsem naplno začal vnímat vražednou rychlost tohoto vlaku. Stáhl jsem si aplikaci měřící rychlost pomocí GPSky a rychlost se pohybovali mezi závratnými 25 až 35 km/h. Do Sighisoary vlak nakonec dojel o 30 minut později. Posledních pár kilometrů se opravdu vlekl. Usain Bolt by tam doběhl o pár minut dřív.

Nádraží Sighisoaře

 

Parní lokomotiva před budovou nádraží ponechaná na pospas svému osudu

Venku opět svítí slunko, obloha takřka bez mráčku a šestá odpolední slibuje úžasné světlo pro focení. Hned před nádražní budovou se nachází stará lokomotiva. Dojít do centra je otázkou asi 10 minut a přejití jednoho mostu.

Městem Sighișoara protéká řeka Târnava Mare. Město vzniklo v 12. století během německé kolonizace Transylvánie. Od té doby se v něm vystřídalo hodně národností, až v roce 1918 připadlo Rumunsko. Tomu odpovídají i jména města v různých jazycích - německy Schäßburg, maďarsky Segesvár nebo česky Segešvár. Podle legendy se ve městě narodil kníže Drákula.

Biserica Sfânta Treime u řeky Târnava Mare

Biserica Sfânta Treime uvnitř

U řeky Târnava Mare čeká na cestovatele první zdejší zajímavost v podobě Biserica Sfânta Treime (Bazilika svaté trojice). Jedná se o noblesní a poměrně novodobou stavu, ale přesto nádherně zdobenou. Zrovna, když jsem k ní dorazil, konala se v ní bohoslužba. To se opakovalo i na druhý den ráno. Centrum se nachází na kopečku na protějším břehu řeky.

Most přes řeku Târnava Mare. Nad řekou se klene Primăria Sighișoara (radnice).

Mé bezprostřední dojmy z vkročení do centra Sighisoary jsou mírně řečeno hrbolaté. Japonci by určitě byly nadšeni z této masáže chodidel těmito přerostlými oblázky (v japonských zahradách tomu dokonce věnují speciální části určené tomuto druhu masáže), z kterých jsou vyskládány místní silnice a chodníky v pěší zóně. Jenže já tím nadšený nejsem. Nohy jsem si téměř ukroutil a nedávat si každý krok pozor, mohl jsem si rovnou dopajdat pro berle.

Ubytování jsem měl zajištěné v Pensiunea Sighișoara nacházející se na druhé straně centra. Proto jsem při cestě do něj využil současného krásné počasí a světlo pro rychlou prohlídku Sighișoary. Sighișoara je plná krásných barevných měšťanských domů. Bohužel pro mě se do jejího historického centra musí vystoupat několik desítek metrů po schodech. Což v tom teplu a s těžkým batohem nebylo zrovna dvakrát příjemné.

Piața Cetății s výhledem na Scara Şcolarilor vedoucí k Biserica din Deal

Piața Cetății. Prý tam mají nejlepší pivo na světe. Pche.

Piața Cetății

Za srdce Sighișoary se nebojím označit malebné náměstíčko Piața Cetății. Jedna restaurace na něm má údajně nejlepší pivo na světě. V době mé návštěvy zrovna na náměstí čekaly dvě dlouhé bílé limuzíny na svatebčany. Rovně do kopce se z náměstí dojde až ke krytým schodům Scara Şcolarilor vedoucí na kopec tyčící se nad městem. Je z něj pěkný výhled do okolí. Jinak na vrcholu se nachází jen nepříliš zajímavá Biserica din Deal.

Turnul cu Ceas

Výhled z hradeb v blízkosti Hodinové věže

Jiná vyhlídka na Sighisoaru

Nalevo se z náměstíčka dojde k Turnul cu Ceas (hodinové věži). Každou celou na ní odbíjí (nebo by aspoň měl) orloj. Ale buďto je rozbitý nebo tak minimalistický, že se hýbe ruka jen jednomu panáčkovi. Zkonzultoval jsem to i s Youtubem, kde záznamy vypadají velmi podobně tomu, co jsem sám viděl. V okolí hodinové věže se nachází vyhlídka na město. Možná je i lepší než ta s vrcholku kopce. Není totiž zarostlá stromy.

Scházím dolů k Piața Hermann Oberth

Piața Hermann Oberth

Když projdete Turnul cu Ceas sejdete do dolní části historického města k náměstí Piața Hermann Oberth, které skýtá výhled nahoru na hodinovou věž a je tam i řada restaurací. Mají ovšem turistické ceny. Počítejte aspoň 30 RON za jednoduché jídlo a nápoj.

Uličky nedaleko penzionu

Až jsem došel k penzionu. Čekalo mě nemilé překvapení. Nikdo nebyl doma a ani jeden telefon nikdo nezvedal (pokud nepočítám hlasovou schránku). To jsem fakt ještě nezažil. Zpětně chápu, proč mi z tohoto ubytka přišla SMSka s dotazem na čas mého příjezdu, na kterou jsem odpověděl mezi 18h až 20h. Po deseti minutách tam dorazilo auto i s majitelem. Pokoj to byl ale pěkný. S klimatizací a dokonce i počítačem, který jsem ale nechal spát a zapnul klimatizaci, protože byl vyhřátý od sluníčka peroucího do jeho podkrovní střechy.

It's Long Way to the Top If You Wanna Rock'n'Roll, baby

Biserica din Deal

Západ slunce od baziliky

Nejdřív při pomalu zapadajícím slunci jsem si vyšel na vrcholek kopce čnícího nad město, na které se nachází Biserica din Deal. Chůze krytým schodištěm by byla jako zážitek pěkná, nebýt těch mlýnských balvanů, které použili místo normálních dlažebních kostek. Samotná bazilika je bez nápadu a vrcholek je spíš zarostlý, tak výhled je spíš menší než větší. Pokud spěcháte nebo je vám jednoduše vedro, můžete výšlap na kopeček směle vynechat.

Casa Vlad Dracul

Navečer jsem sešel zpět do centra. Tentokrát jsem si všiml i tzv. Drákulova domu nedaleko Turnul cu Ceas. Je to malý žlutý domek s restaurací. Mrkl jsem se na Tripadvisor na recenze a ty mi zachránily peněženku. Podle většiny recenzí se jedná o "past na turisty". Předražené jídlo nevalné kvality v domě s nemalou historickou hodnotou. Údajně ho jen za Drákulův prohlásil vychytralý marketér.

Pohled k Hodinové věži od Piața Hermann Oberth

Noční Sighisoara

Hodinová věž z Piața Cetății.

Než jsem se vrátil na pokoj, zastavil jsem se ještě v Piața Hermann Oberth jedné restauraci na jídlo. V meníčku jsem vybíral dlouho co si dát. Zvítězily to palačinky se zmrzlinou za 9 RON. Čekal jsem na ně asi 20 minut. Asi je museli pořádně propéct. Když je konečně přinesli, vypadaly pěkně a byly zalité čokoládou. Zakrojil jsem se do první a uvnitř byla čokoládová zmrzlina. Pro mě trošku zklamání. S příbory jsem trošku bojoval, ale dalo se. Když jsem se chtěl pustit do druhé složené palačinky, nedala se vůbec ukrojit. Rozbalím ji a vidím, že zespodu je zcela černá. Moje první reklamace jídla v restauraci, aspoň myslím. Tak zavolám jednoho pohunka, ukážu mu na to, ať to odnese, že je to spálené, kupodivu to odnáší a po dalších 10 minutách přináší další palačinku. Tentokrát už nepolitou čokoládou, ale za to nespálenou.

Neděle 4. června 2017
Ráno vstávám pozdě. Asi mě chytl hodinový jet-leg (časový posun). Batoh si nechávám v penzionu a využiji check-outu ve 12h.  Teď se vydávám do města zalitého sluncem. V Rumunsku naštěstí i v neděli jsou otevřené obchody. Naneštěstí jsem tam vyrazil v období pohyblivých svátků závislých na Velikonocích. Volno měli ve čtvrtek 1.6. na den dětí, státní zaměstnanci následující pátek a náboženské svátky v neděli a následující pondělí. Kvůli tomu v neděli byla zavřená hodinová věž. Jinak z jejího ochozu má být nádherný výhled na historický střed Sighișoary. 

Ospalá číča

Nebyl by to ničím výjimečný dům nebýt toho českého lva vlevo nahoře. Kazí to ale tou rakouskou vlajkou a pivem Stella Artois.

Ranní pohoda na náměstí Piața Cetății

Vyhlídka ze západních hradeb

Barevná ulička v Sighisoaře

Další barevná ulička

Ještě jedna barevná ulička

Před polednem se vrátím do penzionu udělat check-out. Opět tam nikdo není ani nezvedá telefon. Prolezu celý penzion, až v jednom pokoji potkám uklízejícího majitele. Aspoň ten mobil by mohl mít u sebe.

Pohled na centrum od Strada Morii

Je poledne, tak se cestou na autobus zastavím v jednom krámku a koupím si kebab. Jen za těch pár minut, co na něj čekám, orosím se jako nefiltrovaná dvanáctka. Je tam jako v peci. Zchladit se jdu na lavičku do stínu v nedalekém parku na Piața Hermann Oberth. Jen co se zakousnu do kebabu, zvoní mi telefon, opět s rumunským číslem. Z repráčku se ozývá "Here is your driver. Mementobus. I am here and will wait 10 minutes." Kouknu se na hodinky, je stěží poledne a měl tam být až za 45 minut. Naštěstí jsem jen kilometr daleko. Beru nohy na ramena, ze zchlazení nic nebude a kebab si sním v běhu. V mobilu si nastavuji cestu k místnímu Penny, odkud autobus odjíždí. Dostat se tam mi trvalo slabých 15 minut a celý schvácený posledních pár metrů běžím. Řidič na větu, že přece měl odjíždět o půl hodiny později jen pokrčí ramena a není ani 12:25, kdy se rozjíždí a odjíždí.

V příštím díle se podíváme do města Cluj-Napoca a letadlem se vrátím zpět na Slovensko. Tam si dám bleskovou prohlídku Bratislavy s kamarádem a odpoledne nasednu do Regiojetu směr Praha. Zároveň tam najdete i rozpis nákladů. Další část >>>

Už brzy se můžete těšit na zážitky z neméně bláznivých cest. Připravuju cestu do Ruska, meditování u lam v Peru a jednodenní rychlovku v Bergamu. Sledujte mé RSS nebo Facebook, ať vám nic neuteče!