V roce 2020 jsem měl letět do Osla a vlakem přejet do Bergenu po jedné z nejkrásnějších železnic na světě. Přišel COVID a seděl jsem zavřený v domácím locku. Z této doby mi zbyl letový kredit u Norwegianu, kterému už několikrát prodloužili platnost. Norsko se teprve relativně nedávno otevřelo znovu Evropě a ještě před kratší dobou uvolnilo covidová opatření.
Pro mou peněženku bohužel na mě vybafne akce, možná error, na fly4free se SASem z Osla na Špicberky za 89 €... 89 € je to přes OTA, ale přímo u aerolinky to stojí stáles lušných 120 €. Říkám si "Stejně na to nic z Prahy nebude navazovat," ale s hrůzou koukám, že na to sedí lety Norwegianu z Prahy jako prdel na hrnec a je vyřešena otázka, co dělat v Oslu čtyři dny - jet na Svalbard!
Kvůli turbulentní době vede nákup přímo u SASu. Doplácím Norwegianu asi 25 € a mám i letenku Praha-Oslo-Praha. U SASu udělám překlep v e-mailu a nepřijde mi potvrzení a pak PNR doluji x desítek minut z keše prohlížeče, ale dílo se zadaří. E-mail v rezervaci opravím, avšak za celé tři měsíce mi od SASu nepřijde žádný další mail?!
Blíží se den D. Norové postupně ruší covidová opatření. Zůstává však otázka, zda jsou zrušená i na Špicberkách. Pro let na ně musím např. projít dodatečnou pasovou kontrolou. Ono totiž Špicberky nejsou až tak Norsko. Špicberská dohoda z roku 1920 sice Norsku přiznává suverenitu nad ostrovy, ale musí zůstat demilitarizované a nejsou ani integrální součástí Norského království. Nesmí se na nich zemřít, ani se tam rodit děti - nemohly by dostat občanství. Poslední zmínka o covidu je na webových stránkách guvernéra Špicberků z konce února a píše se v ní, že je povinnost do 24 hodin po příletu si udělat samotest na covid.
V pátek krátce po poledni odlétám směr Oslo. Letím s Norwegianem. Zdá se, že pandemie už skončila. V letadle nemá roušky ani posádka. Pár spolupasažérů zní jako chodící chřipková nákaza. Dvě hodiny u okénka utečou jako voda, tak o chvíli už vystupuji na hlavním letišti v Oslu. Nikdo tu po příletu nevyžaduje žádné papíry, tak o čtvrt hodiny později už kupuji za 114 NOK lístek na vlak do centra. Jsou tu dva dopravci. Norská státní železnice NSB a soukromý dopravce Flytoget. Jízdní doba u obou trvá něco přes 20 minut a jezdí přibližně 2-3x za hodinu. Avšak u Flygotetu je téměř dvojnásobné jízdné.
 |
| Na zemi leží ještě sníh... |
Za necelých půlhodiny jsem v centru. Avšak vlak už přijíždí plný a nezmění se to až do Osla. Celou dobu tam trávím namačkaný jako sardinka. Na to, že je ještě duben, v Oslu panuje doslova letní slunečné počasí s teplotami atakujícími dvacet stupňů. Takhle jsem si to svojí severskou ledničku fakt nepředstavoval.
 |
| Radnice v Oslu |
Protože norská muzea a památky se zrovna s otevírací dobou nepřetrhnou, hned to sprintuji do nedaleké radnice (Oslo rådhus). Ta má otevřeno do 16:00. I když tam přibíhám 10 minut před zavíračkou, nikdo nekibicuje. Za to u mě mají malé plus. Tato cihlová funkcionalistická budova, jejíž stavba začala v 30. letech a byla dokončena o 20 let později, je plná různých napůl moderně vypadajících nástěnných maleb a její sály se využívají k mnoha slavnostním, mj. k předávání Nobelovy ceny míru.
 |
| Vnitřek radnice |
Pak jdu udělat check-in do hotelu. S cenou necelé 2000 Kč za noc jsem vybral Smart Hotel Oslo pár set metrů od radnice. Proces check-inu probíhá bez přítomnosti personálu, ale je neskutečně pomalý. Nechápu, co třeba dvě minuty ověřuje na číslu rezervace... Nicméně prokoušu se, zaplatím, vytvořím kartu s klíčem a jdu na pokoj shodit batoh. Tu starou fusekli tu uklízečka ale zapomenout nemusela...
O půl hodiny později se vracím k radnici a pokračuji ke zdejší pevnosti Akershus z 14. století. Podle Map Googlu má být otevřena až do 21:00. To sice možná je areál, ale samotná pevnost zavírala před pár minutami v 17:00. Z hradeb je aspoň krásný výhled na přístav.
Scházím zpátky do metra. Za 117 NOK kupuji 24hodinový lístek na MHD a nasedám na metro č. 5, kterým za půl hodiny dojedu do Stovneru. Zdejší metro má v centru kruhový úsek, kde se stýkají různé linky, které se pak odpojují a obyčejně po povrchu pokračují na různé periferie. U pětky tomu není jinak.
 |
| Norský Kitkat |
Cestou do centra to beru neortodoxně čtyřkou na Storo. Tam přestupuji na tramvaj a mířím k dalšímu nemainstreamovému cíli - k městským vodopádům. Oslem protéká říčka Akerselva a během své cesty zdolává značné převýšení a díky tomu se na ní nachází nejeden vodopád. Mezi ty známější patří Vøyenfallene a Nedre foss. Mezi nimi najdete i řadu menších. Je to příjemná procházka.
 |
| Nová móda - hromadné sezení na jednom místě v parku |
Po procházce se tramvají přemisťuji k Oslo Dormkirke (katedrále) a zkoumám její protestantsky strohou výzdobu. Posléze na střeše místní opery pozoruji západ slunce. Nohy už mám celkem uťapané, tak nevymýšlím koniny a podél radnice a královského paláce se vracím na hotel. Sice je teprv konec dubna, ale v Oslu už zapadá slunce pozdě a vychází brzo (5:40-20:51). Ta poloha na severu je znát. Jdu spát, protože zítra budu brzo vstávat.
 |
| Budova opery |
 |
| Královský palác |
 |
| Národní divadlo v ukrajinských barvách |
 |
| Radnice z přístavu |
Sobota
Ráno nechávám bágl na recepci a jedu do města. Mým první dnešním cílem je Vigeland Park plný divných nahých soch. V areálu jich naleznete 212. Vytvořil je Gustav Vigeland, norský sochař, svého času sympatizant nacismu, a autor designu medaile Nobelovy ceny za mír.
Po půl hodince v parku nesedám na tramvaj a přesedám na metro č. 1 směr Holmenkollen. Metro jim o víkendu moc často zrovna nejezdí. V centru, kde jezdí víc linek najednou, to jde, ale na periferii s jedním spojen za 20-30 minut to není to pravé ořechové. Metro sem stoupá v točitých serpentinách plouživou rychlostí jak nějaká horská zubačka.
Holmenkollen je známý pro dvě věci - své spojení s fiktivním severským detektivem Harry Holem z knih Jo Nesba a svým skokanským můstkem. Až do půlky z jeho velikosti se dá volně dostoupat po schodech. Tam se také nachází vstup do muzea, které umožňuje navštívit i zdejší 60 metrů vysokou skokanskou věž. Z časových důvodů vynechávám a taky nahoře sotva popadám dech. Na protějším kopci se podívám ke kapličce a jdu zpátky k metru. Jestli jsou mé výpočty správné, za pár minut pojede metro směrem dolů.
V centru mě znovu vyšplouchne Akershus. O víkendu má otevřeno až od 12:00 a to znovu nestíhám. Místo toho dávám oběd u Burger Kinga a v supermarketu kupuji bagetu na večer. V hotelu vyzvedávám batoh a jdu čekat na vlak směr letiště. Tentokrát jsem se moc nestrefil do intervalu, tak si počkám přes půl hodiny na další. Nicméně i tak jsem na letišti včas.
 |
| Automat ve vlaku? Může být... |
Projdu bezpečnostní kontrolou a ještě musím pasovou, protože letím na Špicberky. Sice jsou formálně norské, ale díky Špicberské dohodě z roku 1920 požívají zvláštního statutu. Během hodinového čekání si čtu. Trošku mám starosti z rozměrů palubního zavazadla, protože 40 x 30 x 15 cm už moc prostoru pro manévrování neposkytuje. Naštěstí to SAS u nástupu neřeší. Jen mě agentka nezapomene upozornit, že jelikož mám nejnižší monkey class, mám si ho dát pod nohy. Odkývu jí to a v kabině letí do binu. Tři hodiny jsou tři hodiny.
Po přistání na Špicberkách vystupujeme po ploše a jdeme do letištní haly. V ní je jedna brána a jeden zavazadlový pás, na kterým stojí jeden vycpaný lední medvěd. Žádné covidové papíry se nekontrolují, nikdo nedistribuuje žádný antigenní testy. Jen před halou čekají dva autobusy. Ty si pasažéry rozebírají podle jména hotelu. Čeká se do doby, než z pásu zmizí poslední zavazadlo, a pak autobus vyjíždí. Platit se dá kartou. Zpáteční jízdenka stojí 170 NOK.
Venku nad mořem je ocelově šedá obloha, ale nad ostrovem se to už začíná trhat. Ani tak velká zima tu není, jak jsem čekal. Pocitově tak -5 °C. Z letištní plochy také můžete zahlédnout vchod do Špicberského globálního úložiště semen. Nachází se v kopci nad plochou v bývalém uhelném dole.
Co se dá na Špicberkách dělat v zimě? Jet někam na saních se psím spřežením nebo na sněžným skútru či se vydat na plavbu lodí. Na první dvě možnosti je fakt zima, tak vybírám loď, kde se dá schovat dovnitř. Ještě je možnost zůstat ve městě, obejít zdejší dvě muzea a několik obchodů, z nichž půlka má v neděli zavřeno. Vzhledem předpovědi počasí, která před týdnem slibovala mrazivý, ale jasný den, beru plavbu lodí. Na saních nebo skútru bych zmrzl.
Cesta autobusem k ubytování Gjestehuset 102 trvá necelých 20 minut. Je to až poslední zastávka asi dva kilometry od centra v okrajové čtvrti Nybyen a nabízí hezký výhled na údolí, v kterém se celý Longyearbyen nachází včetně fjordu. Ale chodit to v zimě je peklo. Žádná MHD tu přes den nejezdí, jen několikrát denně autobus na letiště. Gjestehuset 102 je hostel nabízí sdílené čtyřlůžkové pokoje za cenu 1500 Kč /noc včetně snídaně.
Po check-inu se jdu ještě projít do města. Ačkoliv tu mají už od konce dubna bílé noci, tak to tu moc nežije. Město s úderem páté šesté zavírá všechny obchody a málokterá restaurace má aspoň do desíti. Takže se procházím spíš městem duchů. Dorážím ke Svalbard Kirke, nejsevernějšímu kostelu. Oficiálně by měl být už půl hodiny zavřený, ale má otevřeno a uvnitř se píše, že funguje 24/7. A je totálně bez obsluhy. V kostele na mě opět kouká vycpaný lední medvěd.
 |
| Dům na mořích nožkách, kam se sváželo uhlí z dolů. |
Teď to už beru do centra k jediné otevřené večerce ve městě. Pár suvenýrů tu mají, ale je vidět, že to jsou spíš zbytky, co nikdo dlouho nechtěl. Pak už mě čekají jen dva kilometry v mrazu do mírného kopečka podél silnice.
Neděle
Druhý den si zajdu hned z rána na snídani. K dispozici šunka, sýr, vajíčka, chléb, spousta marmelád, čaj, kafe. Pak už jen čekám na svůj transport do přístavu. Venku před hostelem zahlédnu soby. Vůbec se nebojí. Krátce po osmé pro mě přijíždí stejný autobus jako čekal na letišti. Tentokrát jsem jeho první zastávka. Projíždí postupně celý Longyearbyen a nabírá další lidi, a poté staví v přístavu.
 |
| Už žádní falešní sobi, Vodafone! |
Na plavbu se vydáváme středně velkou lodí Billefjord pod Faerskou plavbou. Máme namířeno do Pyramidenu. Zima je tu dlouhá a ani teď není nijak moc teplo. Venku na palubě to proto vždy zvládnu jen chvíli a jsem rád, že se můžu jít schovat do tepla. K tomu dotykové ovládání fotoaparátu je při těch mínus dvaceti fakt praktické.
Během plavby pozorujeme arktickou faunu. Ale nemáme štěstí a nevidíme žádného medvěda. Jen spoustu ptáků. Myslím, že jsem i párkrát zahlédnul letícího papuchalka. Z větší fauny sem tam zahlédnu plavajícího mrože.
Těsně před přistáním u Pyramidenu se podává oběd. Grilovaný losos, žebírka a párky se zeleninou. Avšak, protože je ještě zima, nedá se až k Pyramidenu doplout kvůli ledu. Tak se na něj koukáme jen z dálky.
 |
| Je teplo... |
 |
| Připravuje se oběd |
 |
| Tam mezi kopci se schovává Pyramiden |
 |
| Zpátky v Longyearbyenu |
Zpátky do Longyearbyenu doplouváme kolem páté. Ještě zbývá dost času na návštěvu zdejšího jediného supermarketu, který je taky shodou okolností nejsevernější na světě. V neděli totiž má lidovou otevírací dobu od 15 do 18:00. Provozuje ho tu Coop. Nabídka je na Arktidu celkem široká, ale např. regál s pečivem je kompletně vybílený. Mají tu i pár suvenýrů, avšak nic moc extra (takřka na chlup stejnou má nabídku letištního obchod, který kopíruje i zdejší ceny). Suvenýrům dominují především plyšáci. Avšak bez jakéhokoliv nápisu Svalbard. Srdcaři si tu můžou koupit pár fotomagnetů, kde aspoň nápis nechybí.
 |
| Nabídka nebrandovaných suvenýrů v Coopu |
Teď už mě čeká jen dvoukilometrová odysea zpátky na hostel. Dneska se mi tu zdá mnohem větší zima jak včera. Těch -16 °C appce nevěřím a tuším o dost víc. Než tam dojdu, je ze mě skoro rampouch. To už na další toulky nevypadá a jsem rád, že jsem si nahrál na hrdinu a vzal jsem i druhou noc. S odjezdem v 0:15 na letiště se mi moc nechtělo. Na druhou stranu, nejspíš by se tu dalo na půl načerno zůstat ve společných prostorách. Potěší možnost si udělat v dolní kuchyňce čaj. K večeři si dávám instantní nudle ze supermarketu, co mi ještě o půl dne později lezou z krku.
 |
| Těsně před odletem se kazí počasí. Nicméně slunce nezapadá ani o půlnoci. |
Chvilku po půlnoci se zjevuje autobus. Opět tu začíná. Během čtvrthodinky jsem na letišti. To se kvůli odletu probudilo ze zimního spánku. Online check-in fungoval, kontrola covid dokumentů není, tak můžu jít rovnou na bezpečností kontrolu. Ta je dílem pár minut. Za kontrolou se nacházím v odletové hale s jednou branou a jedním obchodem. Ten provozuje Coop stejně jako supermarket. To s sebou přináší dobrou a špatnou zprávu. Ceny jsou jak přeskopírák v supermarketu, takže kromě norské se už nekoná letištní přirážka, ale nabídka suvenýrů je stejně chabá jako ve městě. Jediná novinka tu snad je vánoční ozdoba.
 |
| Letištní obchod provozuje taky Coop. To přináší stejně vysoké ceny jako ve městě |
 |
| A stejnou nabídku suvenýrů |
 |
| Odletová hala s jediným gatem |
Letadlo se objevuje s předstihem, vyloží lidi a za chvíli můžeme nastupovat. Opět se nastupuje přes letištní plochu. Letadlo je zase spíš poloprázdné a posádka dala vale rouškám. Tři hodiny utečou tentokrát fakt hodně rychle a většinu prospím.
Oslo nás vítá nástupním mostem a pasovou kontrolou. Kromě té je ještě potřeba nová bezpečnostní kontrola. Tu jsem fakt nečekal. Potěší ty, co si na Svalbardu v Coopu koupili vodu, protože na tekutiny má stejná pravidla jako ta před odbavením. Přiletěli jsme na čas, což taky znamená, že mi zbývá skoro 5 hodin času do odletu na Prahu s Norwegianem. Oslo ještě spí hlubokým spánkem, tak mi nedává smysl se tam trmácet a dát za to přes 200 norských korun. Tak si na letišti najdu klidné místo a dospávám noc.
Boardování do Norwegianu začíná na čas a v Praze jsem za necelé dvě hodinky. Většinu času pospávám, tak si ani neužívám výhledu z okénka. Posádka je opět bez roušek a že by bylo letadlo vyprodáno se znovu říct nedá.
